Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 47/2011 - 243Rozsudek KSUL ze dne 26.09.2011

Prejudikatura

8 Afs 8/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 2/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

15Af 47/2011-243

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: V. Ž., bytem „X“, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1594/1, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2006, č.j. 16461/06-1300,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 5. 10. 2006, č.j. 16461/06-1300 se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení

II. V řízení o žalobě a kasačních stížnostech proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2007, č.j. 15 Ca 280/2006-59 a ze dne 1. 3. 2010, č.j. 15 Ca 280/2006-142, je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.647,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2006, č.j. 16461/06-1300 a dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, č.j. 179723/05/214912/2865, 179740/05/214912/2865, 179745/05/214912/2865, 179751/05/214912/2865, č.j. 179757/05/214912/2865, č.j. 179766/05/214912/2865, č.j. 179770/05/214912/2865, č.j. 179782/05/214912/2865, č.j. 179786/05/214912/2865, č.j. 179802/05/214912/2865, č.j. 179823/05/214912/2865, č.j. 179828/05/214912/2865, č.j. 179832/05/214912/2865, č.j. 179835/05/214912/2865, č.j. 179837/05/214912/2865, č.j. 179840/05/214912/2865, č.j. 179844/05/214912/2865, č.j. 179847/05/214912/2865, č.j. 179852/05/214912/2865 Pokračování
2
15Af 47/2011

a č.j.179856/05/214912/2865 kterými mu byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2001 – 2003.

Žalobce v žalobě namítl, že daňové povinnosti byly stanoveny za použití pomůcek v rozporu s ustanovením § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).

Dále žalobce namítl, že po něm bylo požadováno předložení evidencí rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, avšak takto obecně formulovanému požadavku nebylo možné jednoznačně vyhovět. Navíc mu správce daně rozhodnutím žádnou záznamní povinnost ve smyslu ustanovení § 39 daňového řádu neuložil.

Dále žalobce namítl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl konkrétní skutečnosti zjištěné v průběhu daňové kontroly a všechna tato zjištění pak zcela přesně konkretizoval v hmotném i peněžním vyjádření, což v podstatě znamená, že měl k dispozici konkrétní údaje pro stanovení daní dokazováním. Nemůže tedy obstát jeho konstatování, že byly splněny obě zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek.

V další žalobní námitce vylovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že žalobce neodvedl daň z přidané hodnoty ze všech svých uskutečněných zdanitelných plnění. Žádný právní předpis neumožňuje správci daně přistoupit ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek na základě neodvedení některé daně, protože to nemůže být posuzováno jako neplnění některých zákonných povinností daňového subjektu při dokazování. Tímto způsobem se správce daně dopustil i porušení ústavního principu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Navíc je zřejmé, že stanovisko žalovaného o neodvedení daně z přidané hodnoty se vztahuje pouze k dodatečně doměřené dani z příjmů fyzických osob, která byla doměřena na základě daňové kontroly probíhající u obou daní současně. Neodvedená daň z přidané hodnoty byla tedy dodatečně doměřena v návaznosti na výsledek kontroly u daně z příjmů fyzických osob a její neodvedení nemohlo být v žádném případě klíčovým zjištěním pro stanovení daně podle pomůcek.

Dále žalobce namítl, že správce daně odmítl předložení dokladů za provozovnu U Františka, jelikož z vývoje daňové kontroly a předložených důkazních prostředků vyplývá, že žádné další obdobné doklady již neexistují. Správce daně si tedy předem vytvořil nepodložený názor o neexistenci dalších možných důkazních prostředků a jejich odmítnutím bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) daňového řádu a základních zásad daňového řízení.

V další námitce žalobce uvedl, že podle závěru žalovaného nebyla předložena denní evidence tržeb souladná s účetním předpisem, což je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí o odvolání ve věci daně z příjmů fyzických osob. Záznamy denní tržeb byly zachyceny na kontrolních pokladních páskách a příjmových pokladních dokladech, které byly v průběhu daňové kontroly předloženy. I kdyby ze strany žalobce k porušení povinnosti vést denní tržby skutečně došlo, vylučovalo by to za zjištěného stavu účetnictví možnost stanovení daní podle pomůcek.

Podle další žalobní námitky odvolací orgán v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce neprokázal autentičnost předkládaných nápojových lístků a svých evidencí zásob. Žádný právní předpis mu však takovou povinnost neukládá. Autentičnost je dána tím, že evidence jsou označeny jménem daňového subjektu, byly zpracovány a předkládány přímo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 47/2011

jím a tyto evidence jsou v souladu s vlastní směrnicí pro vedení evidence zásob, která byla zpracována ve smyslu zásad pro vedení jednoduchého účetnictví. Pokud by správce daně měl pochybnosti o věrohodnosti těchto evidencí, bylo jeho povinností tyto pochybnosti sdělit kvalifikovanou výzvou, což se nestalo.

Žalobce rovněž namítl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vyskytují velmi rozporné úsudky. Na straně šest žalovaný konstatuje, že nedostatky v úplnosti a průkaznosti účetnictví samy o sobě neznamenají pozbytí jeho důkazní hodnoty. Naproti tomu na straně osm uvedl, že všechny evidence a tvrzení daňového subjektu věrně a úplně nezobrazují skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti.

V další námitce žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, podle něhož daňový subjekt nezahrnul všechny své nákupy piva do svých evidencí, v důsledku čehož krátil své tržby prodejem piva mimo pokladnu. Dále je možné považovat za irelevantní tvrzení žalovaného, že není možné zjistit datum uskutečnění zdanitelného plnění při prodeji piva. Podle § 31 odst. 5 daňového řádu je nezbytnou podmínkou pro použití pomůcek při stanovení základu daně skutečnost, že nelze daňovou povinnost zjistit dokazováním. K doměření daně z přidané hodnoty došlo v návaznosti na doměření u daně z příjmů fyzických osob. Rovněž tak žalovaný uvádí, že daňový subjekt neprokázal zahrnutí předmětného piva v evidenci piva za provozovnu U Františka. Prokázání těchto skutečností mu však bylo znemožněno správcem daně provádějícím kontrolu, podle něhož z vývoje daňové kontroly a důkazních prostředků vyplývalo, že žádné další doklady již neexistují.

Žalobce vznesl i procesní námitky, když uvedl, že i v průběhu daňové kontroly informoval správce daně o tom, že chce předložit doklady o zásobách za druhou provozovnu U Františka, správce daně tyto doklady odmítl, jelikož z předložených důkazních prostředků a vývoje daňové kontroly vyplývá, že žádné další doklady již neexistují. V průběhu celé kontroly správce daně mnohokrát konstatoval, že předložené důkazní prostředky se mu jeví jako nevěrohodné, aniž by přesně specifikoval a konkretizoval, v čem tato nevěrohodnost spočívá a kterému zákonnému ustanovení tyto důkazní prostředky odporují. Během celého daňového řízení požadoval správce daně různé evidence, jejichž vedení neukládá žádný právní předpis, ani tato evidence nebyla správcem daně stanovena rozhodnutím podle § 39 odst. 1 daňového řádu. Správce daně pouze na několika místech zprávy o daňové kontrole konstatoval nemožnost stanovení daňové povinnosti dokazováním, aniž by jeho konstatování bylo podloženo jednoznačným argumentem, ze kterého by vyplynula nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním vůbec.

Podle názoru žalobce nenastaly podmínky pro stanovení jeho daňové povinnosti za použití pomůcek ve smyslu § 32 odst. 5 daňového řádu, konkrétně v okolnosti, že by při dokazování jím uváděných skutečností nesplnil některou ze svých zákonných povinností. Vždy náležitě reagoval na výzvy správce daně, předkládal k důkazu listiny a svá vyjádření, ze kterých bylo možno vycházet při stanovení daňové povinnosti na základě dokazování. Pokládal-li tyto otázky za takové, že z nich nebylo možno vycházet tak, aby byla daňová povinnost stanovena dokazováním, dopustili se žalovaný i správce daně porušení zásady pro hodnocení důkazů. Nemohli vycházet při svém rozhodování z důsledného dodržení ustanovení § 31 odst. 7 daňového řádu o dostatečné spolehlivosti stanovení daně podle pomůcek a dodržet zásadu přiměřenosti použitých pomůcek. Ani případně zjištěné nebo vytýkané chyby ve vedení účetnictví nemohou zakládat relevantní důvod pro stanovení daně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 47/2011

za použití pomůcek. Žalovaný přitom vycházel při stanovení daňové povinnosti právě z účetnictví. Daňová povinnost měla být stanovena dokazováním.

Napadená rozhodnutí tedy dle názoru žalobce byla vydána v rozporu s ustanovením § 31 odst. 5 daňového řádu, čímž došlo k zásahu do jeho práv.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že v dané věci byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Správce daně vydal řadu výzev, v nichž požadoval předložení důkazních prostředků a prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daně. V nich sděloval žalobci rozporné skutečnosti vyplývající z předkládaných důkazních prostředků a vyjádření žalobce. Žalobce reagoval na výzvy správce daně, předkládal listiny a k výzvám se vyjadřoval, ale jeho vyjádření obsahovala rozporné skutečnosti a předložené důkazní prostředky si navzájem odporovaly. Z evidencí žalobce finanční úřad zjistil, že v nich chybí údaje o pořízení některých dodávek piva a prodej tohoto piva není zaúčtován v tržbách. Žalobce tvrdil, že evidence zásob piva se týká Restaurace U lípy a předmětné pivo bylo zahrnuto do evidence zásob piva v Restauraci U Františka. Toto tvrzení však správce daně vyvrátil, protože žalobcem předložené evidence piva za rok 2002 odpovídaly předloženým inventurním soupisům za roky 2001 a 2002, ve kterých jsou konečné a počáteční zůstatky přeneseny a dále jsou přeneseny do daňových přiznání za obě provozovny. Pochybnosti správce daně o správnosti evidencí předkládaných žalobcem byly oprávněné a správcem daně bylo prokázáno, že žalobce v účetnictví nezaúčtoval veškeré tržby, tedy že do celkových příjmů nebyly zahrnuty veškeré příjmy, proto byly základ daně a daň v daňových přiznáních uvedeny v nesprávné výši. Nejednalo se pouze o zjištěné chyby ve vedení účetnictví. Správce daně hodnotil předkládané důkazy v souladu s daňovým řádem a seznamoval žalobce v průběhu daňové kontroly s tím, co je předloženými důkazními prostředky prokazováno a co nikoli. Zároveň vysvětloval, jakým způsobem lze nesrovnalosti doložit. Žalobce předložil účetnictví, o jehož věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti měl finanční úřad důvodné pochybnosti, které žalobce nevyvrátil. Správce daně v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 daňového řádu prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost účetnictví a povinných evidencí, protože prokázal, že žalobce nezaúčtoval veškeré tržby. Ten sám uvedl, že nevede evidenci zásob skladními kartami, ale jiným způsobem, tzv. kontrolou korunou. Nesplnil však podmínky, které jsou příslušným účetním předpisem požadovány pro tento způsob prokázání celkového stavu zásob a vedení skladové evidence. Žalobce podle jím zpracované směrnice nepostupoval a směrnice byla vypracována v rozporu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. c) zákona o účetnictví, jelikož nebyla evidence zásob zboží vedena v pořizovacích cenách. Žalobce byl povinen prokázat příjmy z hostinské činnosti a k nim odpovídající výdaje, tedy rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou u jednotlivých druhů zboží. Proto byl povinen prokázat výši marže a tím výši tržeb a celkových příjmů. Evidence denních tržeb byla předložena pouze v průměrných cenách, což není věrohodný způsob vedení této evidence. Evidenci denních tržeb byl žalobce povinen vést podle § 39 odst. 3 daňového řádu. Žalobce nemá povinnost vést evidenci jídelních a nápojových lístků, mohl však jimi vyvrátit pochybnosti správce daně. Žalobce předložil jídelní a nápojové lístky jako doklady o cenové evidenci, nápojové lístky doložené dne 23. 9. 2004 nebyly identické s nápojovými lístky předloženými původně a nápojovým lístkem získaným při místním šetření. Žalobce předložil inventurní soupisy zásob, tím však není prokázána inventarizace majetku a závazků, protože vzhledem ke zjištěným rozdílům a nevedení povinných evidencí žalobce neprokázal, že stav

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 47/2011

majetku a závazků uvedený v inventurních soupisech odpovídal skutečnosti. Žalobce dne 2. 2. 2005 a 17. 2. 2005 sdělil, že již správci daně předložil všechny doklady. Správce daně vycházel při stanovení daně z evidence zásob a předložených evidencí a záznamů, ale daň nemohla být stanovena dokazováním, protože nebylo možné zjistit, kdy byla uskutečněna jednotlivá zdanitelná plnění při prodeji piva, jeho cenu a tedy základ daně v konkrétním zdaňovacím období. Proto správce daně vypočítal předpokládanou výši tržeb, procentuální poměr ročních tržeb za jednotlivé měsíce a celkové doměření daně na výstupu rozdělil do jednotlivých zdaňovacích období. Tím byla splněna také druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce vykonával podnikatelskou činnost dle živnostenských listů v oboru hostinské činnosti, a to od 12. 10. 2002 v Restauraci U Lípy v Ústí nad Labem a od února 2002 do srpna 2002 v Restauraci U Františka v Ústí nad Labem a je plátcem DPH. Daňová kontrola za zdaňovací období 1- 4. čtvrtletí r. 2001, 1. – 4. čtvrtletí r. 2002 a za měsíce leden až prosinec r. 2003 byla zahájena protokolem o ústním jednání dne 6. 4. 2004 č.j. 86497/04/214931/3294. V tomto protokolu požadoval správce daně po žalobci doložení dokladů k ověření správnosti údajů uvedených v účetnictví a v daňových přiznáních. Doklady, které správce daně neměl k dispozici, byly vyžádány výzvami č.j. 118871/04/214931/6715, č.j. 131030/04/214931/6715, kdy správce daně žalobce požádal o předložení inventurních soupisů zásob za období let 2000 až 2003. Dále správce daně požadoval po žalobci sdělení výše obchodní přirážky u jednotlivých druhů zboží. Dne 30. 6. 2004 byla správci daně doručena odpověď žalobce, ve které uvedl, že není schopen sdělit výši obchodní přirážky u jednotlivých druhů zboží ani u případně vybraných druhů zboží. Dále žalobce správci daně v této odpovědi sdělil, že ceny stanovuje platnými jídelními a nápojovými lístky, jejich evidenci nebo archív nevede, nemá evidenci denního prodeje jednotlivých druhů zboží, dále sdělil, že obraty za směnu jsou evidovány prostřednictvím registračních výdejových pokladen a je prováděno vyúčtování pokladní hotovosti. Pokladny jsou nastaveny a aktualizovány podle denních cen za výrobky a zboží, průběžně se mění podle hostinských služeb a změny nápojových a jídelních lístků, jejichž nastavení není provedeno na účetní evidenci kromě celkových tržeb a povinné vazby na daňovou evidenci DPH. Ostatní evidence prostřednictvím těchto pokladen jsou pro jeho potřebu (množství obědů, nápojů apod.). V srpnu roku 2002 zasáhly obě restaurace povodně, veškeré zásoby a zařízení bylo podle příkazu hygieniků odvezeno na skládku k likvidaci. Škody byly pojišťovnou vyčísleny odhadem. Dále žalobce uvedl, že není schopen předložit výši marží u jednotlivých druhů zboží ani u případně vybraných druhů zboží.

Správce daně výzvami ze dne 8. 7. 2004 č.j. 144353/04/214931/6815 a č.j. 144381/04/214931/6715 sdělil žalobci pochybnosti o skutečném množství prodaného zboží za

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 47/2011

roky 2001 až 2003 a vyzval žalobce k prokázání rozdílů tržeb v roce 2001, 2002 a 2003 zjištěných z předložených dokladů o příjmech a výdajích a z inventurních soupisů, které byly zjištěny porovnáním dokladů o nákupu piva a nealkoholických nápojů, odsouhlasením na zaúčtované tržby za prodej na základě pokladních pásek a zohlednění stavu zásob zboží uvedeného v předložených inventurních soupisech. Za rok 2001 byl u piva počáteční stav 5.081 kusů, příjem zboží včetně zdarma dodaného činil 150.993 kusů, zůstatek dle inventury činil 5.888 kusů, zboží k prodeji bylo 150.186 kusů a podle pokladních pásek bylo prodáno 58.714 kusů; rozdíl tedy činí 91.472 kusů. Za rok 2002 byl u piva počáteční stav 5.888 kusů, příjem zboží včetně zdarma dodaného činil 182.290 kusů, zůstatek dle inventury činil 4.524 kusů, zboží k prodeji bylo 182.560 kusů a podle pokladních pásek bylo prodáno 96.826 kusů; rozdíl tedy činí 85.734 kusů. Za rok 2003 byl u piva počáteční stav 5.618 kusů, příjem zboží včetně zdarma dodaného činil 153.000 kusů, zůstatek dle inventury činil 4.568 kusů, zboží k prodeji bylo 154.050 kusů a podle pokladních pásek bylo prodáno 103.363 kusů; rozdíl tedy činí 50.687 kusů.

K výzvám žalobce dne 23. 7. 2004 písemně sdělil, že nesouhlasí s výpočty správce daně provedenými na základě pokladních pásek a uvedl, že není schopen přezkoumat počáteční stavy piva a nealkoholických nápojů, ani přehled sumarizace příjmu tohoto zboží, ani zůstatky zboží. Dále žalobce uvedl, že pokud jde o nákup, pivo nakupuje do dvou tanků stáčené z cisteren, v sudech po 50 litrech a lahvích. Nealkoholické nápoje nakupuje v lahvích s obsahem 0,25 litru, 0,33 litru, a 2 litry a v krabicích s obsahem 1 litr. Pivo prodává v lahvích s obsahem 0,5 litru, točené v míře 0,2 litru, 0,3 litru, 0,5 litru a 1 litr. Dále prodává pivo značky Radler, tj. smíchané s nealkoholickým nápojem Sprite. Nealkoholické nápoje prodává v míře 0,2 litru, 0,33 litru, 0,5 litru i ve formě míchaných nápojů. Dále žalobce uvedl, že nesouhlasí s postupem správce daně, který zvolil pro přehled evidence a pohybu skladu a prodeje ekvivalent počtem kusů, protože nelze kusy vzhledem k nejednotnému objemu prodávaného piva a rozlévaných nealkoholických nápojů jednotně evidovat. Evidence prodeje piva a nealkoholických nápojů se uskutečňuje prostřednictvím markování pokladnou a fakturačně. Dále uvedl, že část prodaného zboží neprochází pokladními páskami, protože je prodáváno fakturačně, v roce 2002 postihla jeho restaurace povodeň a část zásob bylo nutno zlikvidovat. Část piva je spotřebována do připravovaných jídel, denně je spotřebováno 20 až 25 piv, a to černé lahvové s obsahem 0,5 litru a světlé točené. Část nesouladu může být způsobena pochybeními personálu.

Správce daně vyzval dne 9. 8. 2004 žalobce k předložení ceníků, případně jiné evidence o cenách uplatňovaných při prodeji v letech 2001 až 2003 tak, jak to stanoví § 11 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a to výzvou č.j. 165594/04/214931/6715. K této výzvě žalobce dne 31. 8. 2004 zaslal 10 kusů nápojových lístků jako důkazní prostředky k cenové evidenci. Do protokolu o ústním jednání dne 23. 9. 2004 žalobce k požadavku správce daně o prokázání množství obědů, nápojů, prodeje piva a nealkoholických nápojů prostřednictvím fakturace, jakým způsobem je míchané pivo Radler markováno k pokladně a k doloženým ceníkům, ze kterých nebylo zřejmé, kterého období se týkají, že vyjádření podá do 15 dnů. Zároveň mu byly vráceny nápojové lístky doložené dne 31. 8. 2004 k doplnění období, jehož se týkaly. Dne 1. 11. 2004 žalobce zaslal nápojové lístky za roky 2001 až 2003, Směrnici o vedení evidence zásob a o pohybu zboží, evidenci zásob a pohybu piva a nealkoholických nápojů za roky 2001 až 2003 a vysvětlení k protokolu o ústním jednání ze dne 23. 9. 2004. Výzvou ze dne 11. 11. 2004 správce daně sdělil žalobci pochybnosti o předložených důkazních prostředcích, konkrétně o tom, že nápojové lístky doložené žalobcem dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 47/2011

23. 9. 2004 nejsou identické s původně doloženými nápojovými lístky dne 31. 8. 2004, když správce daně vyzval žalobce k doložení původních nápojových lístků s uvedením období, kterého se týkaly. Dále správce daně žalobci sdělil, že Směrnice o vedení evidence zásob zboží není vytvořena v souladu se zákonem o účetnictví, protože zásoby nejsou vedeny v pořizovacích cenách. Z těchto důvodů posoudil správce daně i evidence zásob piva a nealkoholických nápojů za roky 2001 až 2003 jako neúplné a nevěrohodné a požadoval po žalobci předložení údajů z registračních pokladen o prodaném množství piva a nealkoholických nápojů. K výzvě správce daně žalobce dne 30. 9. 2004 písemně sdělil, že nesouhlasí s výpočty správce daně provedenými na základě pokladních pásek a uvedl, že není schopen přezkoumat počáteční stavy piva a nealkoholických nápojů, ani přehled sumarizace příjmu tohoto zboží, ani zůstatky zboží. Vzhledem k tomu, že správce daně zjistil, že na předložených nápojových lístcích nejsou uvedeny některé druhy nápojů a jejich cena, vyzval žalobce k doplnění těchto údajů. Dne 2. 12. 2004 k výzvě žalobce sdělil, že mu správce daně vrátil originály nápojových lístků za některá období a žalobce omylem vrátil správci daně kopie těchto lístků doplněné o další nápojové lístky tak, že bylo zdokumentováno celé zdaňovací období a současně nevrátil i 6 kusů nápojových lístků na míchané alkoholické nápoje, které současně přiložil. Dále uvedl, že nesouhlasí s názorem správce daně, že Směrnice k vedení zásob zboží neodpovídá zákonu o účetnictví, že vedení evidence zásob způsobem tzv. „kontrola korunou“ připouští Opatření Ministerstva financí ČR č.j. 281, 282/74 411/2000 a že nesouhlasí s tvrzením správce daně, že evidence zásob piva a nealkoholických nápojů je neúplná a nedostačující, jelikož zahrnuje všechny skutečnosti dotýkající se stavů a pohybu zásob, dle žalobce je úplná a správná, průkazná a srozumitelná a dává věrný a poctivý obraz o pohybu zásob.

Protokolem o ústním jednání ze dne 6. 1. 2005 č.j. 1886/05/214931/6715 správce daně žalobce seznámil s dosavadními výsledky kontroly a žalobci sdělil, že z dosavadního důkazního řízení vyplynuly skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených žalobcem, tyto skutečnosti jsou v protokolu přesně konkretizovány. Správce daně zjistil: a) že porovnáním údajů o nákupech, tržbách a inventurních soupisech, nejsou v tržbách zaznamenány všechny tržby za prodané zboží, které bylo nakoupeno a které se dle inventur ve skladu nenacházelo, b) nesrovnalosti mezi vyjádřeními žalobce ohledně úbytku piva do pokrmů, případě na čištění pivního vedení, c) neprokázané paušální slevy 10 – 25% provedené měsíčně zápisem v evidenci zásob, d) v evidenci zásob nejsou vedeny všechny skutečnosti vyjadřující stav a pohyb zásob, chybí zde některé údaje o pořízení zboží, údaje o tržbách nejsou úplné a tedy konečný výsledek o tržbách dle této evidence nesouhlasí s výší tržeb, která je zaúčtována v peněžním deníku a v případě evidence zásob nealko nápojů žalobce používá průměrné denní tržby, e) rozporné skutečnosti uvedené na původně předložených a následně doplněných nápojových lístcích a f) existenci nápojového lístku, který nebyl žalobcem předložen a který je rozdílný od nápojových lístků žalobcem následně dokládaných, když se jedná o nápojový lístek ze dne 27. 4. 2001, zajištěný při místním šetření správcem daně. Dále správce daně žalobci sdělil, že s ohledem na skutečnosti uvedené v protokolu není možno stanovit základ daně a daň dokazováním podle ustanovení § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu a správce daně je oprávněn stanovit základ daně a daň za použití pomůcek podle ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu a žalobci byla správcem daně poskytnuta 15ti denní lhůta k vyjádření se k veškerým zjištěním. Dne 24. 1. 2005 proběhlo u správce daně jednání ve věci vysvětlení pochybností správce daně, o němž je pořízen úřední záznam, při kterém byl zástupce žalobce upozorněn na skutečnost, že dosud nebyly předloženy některé evidence,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 47/2011

jako evidence slev a denní záznamy tržeb. Dne 31. 1. 2005 žalobce písemně reagoval na obsah protokolu o ústním jednání ze dne 6. 1. 2005 a zaslal správci daně přehledy piva použitého do výroby jídel, počtu střiků a připraveného piva Radler, přehledy akčních slev a přecenění u evidence prodeje piv a nealkoholických nápojů. Dále zaslal vyjádření zaměstnanců k pohybu cen za kontrolovaná zdaňovací období a uvedl, že správce daně ve svých výpočtech nezahrnul všechny vlivy na vývoj tržeb, především slevy a technologické úbytky. K chybějícímu ceníku ze dne 27. 4. 2001 uvedl, že byl pravděpodobně znehodnocen povodní v roce 2002, a proto jím nebyl zaznamenán, přestože po určitou část dubna roku 2001 mohly platit i ceny v něm uvedené. Dále uvedl, že tento ceník byl správcem daně při místním šetření převzat v kanceláři a nebyla prováděna kontrola cen v restauračních místnostech. Dále uvedl, že ceny nejsou stále a pružně reagují na vývoj konkurenčního prostředí, bonifikaci od dodavatelů apod. Žalobce sdělil, že akční ceny jsou vedeny i na denních jídelních lístcích a jsou zřetelné z předané evidence zásob zboží. Dále vysvětlil nesrovnalosti ve svých vyjádřeních ohledně technologických úbytků piva. Dne 2. 2. 2005 a 17. 2. 2005 doplnil žalobce svou odpověď ze dne 31. 1. 2005 o přílohy, které nebyly doloženy k původnímu vyjádření, a sdělil, že již předložil všechny doklady.

Protokolem o ústním jednání ze dne 4. 5. 2005, č.j. 104516/05/214931/6715 správce daně seznámil žalobce se zhodnocením dokladů a písemného vyjádření žalobce k protokolu o ústním jednání ze dne 6. 1. 2005, které žalobce podal dne 31. 1. 2005 a 2. 2. 2005 a zaslal zpracované přehledy o denním použití piv do výroby jídel, souhrnné protokoly o změněn stavu statistických zásob – přecenění piva a nealkoholických nápojů, o množství prodaných střiků a piv Radler, protokoly o přecenění spotřebitelských slev piva a nealkoholických nápojů, tj. akční ceny, písemná prohlášení bývalých a současných zaměstnanců, zápis o kontrolním měření pivních trubek firmou Martin Zvoneček a o kontrolním měření obsahu piv zn. Staropramen firmou Emil Kalafus. Správce daně přezkoumáním všech výše uvedených listin zjistil, že v evidenci zásob piva včetně evidence tržeb nejsou uvedeny všechny skutečnosti vyjadřující stav a pohyb zásob. V evidenci za rok 2001 není zaúčtován nákup 48 kusů piv zn. Long Bowl Cider s obsahem 0,33 litru dne 7. 9. 2001. Údaje o tržbách správce daně posoudil tak, že jsou neúplné a nesprávné, tedy konečná výše tržeb dle této evidence nesouhlasí s výší tržeb zaúčtovaných v peněžním deníku, když byly zjištěny rozdíly v tržbách. V evidenci byla zaúčtována částka 71.744,62 Kč, v peněžním deníku byla zaúčtována částka 71.774,76 Kč dle PD č. 29 z 31. 3. 2001. Dále správce daně zjistil rozdíl tržby uvedené v evidenci ve výši 25.900,80 Kč a v peněžním deníku ve výši 25.920,80 Kč dle PD č. 81 z 30. 6. 2001. Dále zjistil tržbu neuvedenou v evidenci ve výši 8. 876,- Kč a zaúčtovanou v peněžním deníku dle PD č. 131 dne 22. 10. 2001 a dále rozdíl v tržbě uvedené v evidenci ve výši 52.925,- Kč a zaúčtované v peněžním deníku ve výši 18.969,80 Kč dle PD č. 143 z 31. 12. 2001, celkové tržby za pivo zaúčtované v evidenci činily 942.653,58 Kč a tržby za pivo zaúčtované v peněžním deníku činily 914.434,72 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 25.218,86 Kč. V evidenci za rok 2002 není zaúčtován nákup piva v 50ti litrových sudech o celkovém objemu 13.050 litrů, nejsou v ní zaúčtovány tržby zaúčtované v peněžním deníku v celkové výši 233.137,52 Kč. Jedná se o dodávky 22 sudů dne 15. 2. 2002, 2 sudy dne 22. 2. 2002, 17 sudů dne 28. 2. 2002, 17 sudů dne 8. 3. 2002, 10 sudů dne 19. 3. 2002, 16 sudů dne 26. 3. 2002, 20 sudů dne 3. 4. 2002, 5 sudů dne 11. 4. 2002, 18 sudů dne 19. 4. 2002, 14 sudů dne 30. 4. 2002, 18 sudů dne 15. 5. 2002, 14 sudů dne 29. 5. 2002, 17 sudů dne 11. 6. 2002, 6 sudů dne 24. 6. 2002, 10 sudů dne 25. 6. 2002, 3 sudy dne 28. 6. 2002, 11 sudů dne 8. 7. 2002, 16 sudů dne 17. 7. 2002, 15 sudů dne 26. 7. 2002 a 10 sudů dne 9. 8. 2002. V evidenci nejsou uvedeny tržby zaúčtované v peněžním deníku 17.053,10 Kč dle PD 26 z 18. 2. 2002,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 47/2011

32.559,53 Kč dle PD 28 z 03/02, 2.254,20 Kč dle PD 66 z 30. 4. 2002, 31.930,48 Kč dle PD 68 z 29. 4. 2002, 15.753,90 Kč dle PD 70 z 19. 5. 2002, 7.303,40 Kč dle PD 72 z 31. 5. 2002, 17.856,50 Kč dle PD 74 z 30. 6. 2002, 21.191,94 Kč dle PD 99 z 31. 7. 2002, 25.896,20 Kč dle PD 101 z 31. 8. 2002, 53.316,90 Kč dle PD 103 z 31. 8. 2002 a 8.021,37 Kč dle PD 105 z 31. 8. 2002. Naopak v evidenci jsou zaúčtovány tržby ve výši 59.360,40 Kč a 19.852,70 Kč, které nejsou zaúčtovány v peněžním deníku. Celkové tržby za pivo zaúčtované v evidenci činily 1.442.072,49 Kč, tržby za pivo zaúčtované v peněžním deníku činily 1.595.996,92 Kč, tj. rozdíl ve výši 153.924,43 Kč. V evidenci zásob nealkoholických nápojů jsou uvedeny pouze průměrné denní tržby, které nezobrazují skutečný stav dle jednotlivých druhů, pouze matematicky navazují na počátečný a konečný stav dle inventurních soupisů. Správce daně žalobci sdělil, že s ohledem na uvedené nesrovnalosti má pochybnosti o věrohodnosti dodatečně předložené evidence zásob ve spotřebitelských cenách, neboť i když v nich nejsou zaúčtovány všechny údaje o nákupu zboží a všechny údaje o tržbách, přesto konečný stav zásob v nich souhlasí s původně předloženými inventurními soupisy. Další nesrovnalosti správce daně zjistil z tabulek o přecenění piva dne 9. 4. 2001 a 10. 4. 2001, neboť jsou pro oba dny shodné, a to v údajích původní cena, nová cena i zásoby k přecenění uvedené v litrech. Navíc nová cena nenavazuje na další přecenění dne 3. 5. 2001. Porovnáním tabulek o přecenění piva s údaji o tržbách za pivo Radler v evidenci zásob piva byly zjištěny další rozdíly, jako tržba je uvedena pouze cena za pivo, i když žalobce sdělil, že cena za pivo Radler se skládá z ceny za ½ litru piva a 1 dcl nealkoholického nápojeě (tšvinou Sprite) a

pivo je pokladnou markováno jako alkoholický nápoj s 22% DPH. K evidenci slev za rok 2001 žalobce doložil protokoly o provedených přeceněních spotřebitelských cen v přehledu, ze kterého není zřejmé, jaké množství piva a za jakou cenu bylo prodáno. V protokolech je uvedena pouze procentní výše slevy na všechna piva a nealkoholické nápoje ve většině případů za celý měsíc. Protokoly o přecenění spotřebitelských cen v roce 2002 a 2003 jsou uvedeny v tabulce, kde je uveden počet zákazníků, kteří vypili tři a více piv, z tabulky však nevyplývá, kolik piva bylo prodáno se slevou, navíc je zde uvedena cena za řezané pivo, různá v jednotlivých měsících, přitom v tabulkách o přecenění toto pivo uvedeno není. Správce daně žalobci sdělil, že evidence tak nebylo možno porovnat s evidencí denních tržeb, protože tato evidence tržeb žalobcem doložena nebyla, přestože dle Čl. VII. odst. 4 postupů účtování a ustanovení § 39 odst. 3 daňového řádu je povinností tuto evidenci vést. Následně žalobce doložil písemná prohlášení devíti zaměstnanců o tom, že ceny byly často měněny. Tato prohlášení správce daně považoval k prokázání slev za nedostatečná, neboť zaměstnanci pouze uvedl, že ceny byly měněny, ale nepamatují si jak a jejich výši. Dále správce daně sdělil žalobci, že nezpochybňuje skutečnost, že došlo k přeceňování spotřebitelských cen, ale že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem neprokázal věrohodným způsobem pohyby cen, jak mu to ukládá ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu. Dále správce daně žalobci sdělil, že po zhodnocení doložených dokladů vyplynuly skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí a záznamů vedených žalobcem dle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu s tím, že nebylo prokázáno zaúčtování všech tržeb a jejich správnost v účetnictví a v daňových přiznáních a s ohledem na neúplné podklady tak není možno stanovit základ daně a daň dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu, proto bude základ daně a daň za roky 2001 až 2003 stanovena podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu.

Dne 19. 5. 2005 žalobce zaslal písemné vyjádření k protokolu, ve kterém uvedl, že dodávka 48 kusů lahvového piva zn. Long Bowl Cider ze dne 7. 9. 2001 v evidenci není uvedena, tuto dodávku někdo převzal přímo z pivovaru a žalobce prověřuje, kdo zboží

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 47/2011

převzal a proč nebylo dodáno k prodeji Kč dle PD v restauraci. Spotřebitelská cena tohoto piva byla 17,70 Kč za 1 kus, tzn., že lze doměřit daň včetně příslušenství. K rozdílům v tržbách žalobce uvedl, že opsal chybně údaje z evidence a vyčíslil rozdíly. K nezaúčtovaným dodávkám v 50ti litrových sudech uvedl, že ke kontrole předložil písemnosti, směrnici a konkrétní evidence pohybu zásob piva a nealkoholických nápojů v Restauraci U lípy za kontrolované roky a správce daně v protokolu uvedl zboží a tržby týkající se Restaurace U Františka. Dále uvedl nesrovnalosti v datech a počtech sudů a dále, že správce daně neuvedl dobropis o vrácení zboží znehodnoceného povodněmi, že dodávka 5 sudů ze dne 10. 4. 2002 je sice fakturována na Restauraci U lípy, ale ve skutečnosti byla dodána do Restaurace U Františka. K nezaúčtovaným tržbám v Restauraci U lípy v peněžním deníku ve výši 59.360,40 Kč a 19.485,70 Kč uvedl, že na kontrolní pásce, která je přílohou účetních dokladů o tržbách za srpen 2002, jsou uvedeny údaje 25.896,20 Kč a 53.316,90 Kč, v peněžním deníku jsou uvedeny za celý měsíc srpen 2002, v evidenci zásob zboží jsou rozděleny na tržby před povodní a po povodni a stačilo pouze částky sečíst. K rozdílu tržeb za pivo ve výši 153.924,43 Kč žalobce uvedl, že se jedná pouze o tržbu za Restauraci U Františka, nikoli za Restauraci u Lípy, kde byla kontrola prováděna. K evidenci nealkoholických nápojů uvedl, že zásoby sledoval dle měsíčních tržeb, k zobrazení jejich pohybu použil průměrné denní tržby, což není v rozporu se Směrnicí pro vedení zásob zboží a nebrání to správci daně provést kontrolu pohybu zásob a dále uvedl, že dle postupů účtování není povinnost vést denní evidenci zásob. K přecenění piva žalobce uvedl, že při přepisování protokolů o přecenění poškozených dokladů povodní se mohl přepsat nebo splést. K nesrovnalostem v evidenci zásob piva Radler ve spotřebitelských cenách uvedl, že pivo je tvořeno smícháním ½ piva a 1 dcl nápoje na přání zákazníka. Cena se dá zjistit součtem ceny piva a ceny nealkoholického nápoje. Tržba se neúčtuje do tržeb piva, ale do tržeb za alkoholické nápoje. K nesrovnalostem v protokolech o slevách v procentech žalobce uvedl, že slevy představují procentní rozdíl tržby, jaká by byla realizována, kdyby žádná procentní sleva nebyla, že není nutno znát počet prodaných piv. Protože platila na všechna piva, lze ji dopočítat přímo z realizované tržby. K nesrovnalostem v protokolech o akčních slevách žalobce uvedl, že tabulky v protokolech vyjadřují počet zákazníků, kteří vypili tři a více piv, počty piv, na které byla uplatněna akční sleva, buď zadarmo nebo za poloviční cenu nebo s jiným snížením spotřebitelské ceny, což lze matematicky ověřit. K nesrovnalostem týkajícím se řezaného piva žalobce uvedl, že v protokolech o akčních slevách musí být toto pivo uvedeno, že počáteční stav piva není rozhodující a uvedl prodejní cenu ½ litru piva (z cisterny 10,- Kč, černé pivo 14,- Kč, řezané pivo 12,- Kč. Dále uvedl postup při stanovení cen při slevových akcích. K povinnosti vést evidenci denních tržeb žalobce uvedl, že tato povinnost nevyplývá z žádného právního předpisu. K obsahu protokolu ze dne 4. 5. 2005 žalobce uvedl, že všechny nesrovnalosti, o kterým měl správce daně pochybnosti, byly ujasněny a vysvětleny, správce daně pominul institut výzvy podle ustanovení § 46 odst. 1 a § 16 odst. 2 písm. c) daňového řádu, místo toho sepsal protokol o ústním jednání, ve kterém byla uvedena zjištění, o kterých měl správce daně pochybnosti. Dále žalobce uvedl, že výzvami správce daně ze dne 8. 7. 2004, č.j. 144353/04/214931/6715 a č.j. 144381/04/214931/6815, byl vyzván k prokázání rozdílů v tabulkách, ve kterých správce daně vypočetl množství zboží, ke kterému byly přiznány tržby. Správce daně v těchto tabulkách uvedl chybné údaje o množství prodaného zboží, což mu správce daně vysvětlil ve sdělení ze dne 23. 7. 2004, správce daně místo počtu prodaného zboží kalkuloval s počtem markování v pokladně. Dále žalobce napadl nezákonnost postupu správce daně při kontrole a uvedl, že byly splněny podmínky ke stanovení základu daně a daně dokazováním.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Af 47/2011

Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2005 byla námitka žalobce týkající se nezákonnosti postupu správce daně při kontrole zamítnuta s tím, že prověřením postupu správce daně při kontrole nebylo zjištěno, že by byl žalobce na svých právech zkrácen. Dne 8. 6. 2005 žalobce písemně doplnil své vyjádření ze dne 19. 5. 2005, ve kterém vysvětloval rozdíly v tržbě za pivo v roce 2001 a zaslal nový protokol o přecenění ze dne 10. 4. 2001, protože původně předaný protokol správci daně byl chybný.

Protokolem o ústním jednání ze dne 3. 8. 2005, č.j. 151735/05/214931/6715, byl žalobce seznámen se stanoviskem správce daně k posledním vyjádřením žalobce a s žalobcem byla projednána zpráva o kontrole daně z přidané hodnoty za 1. – 4. čtvrtletí 2001, 1. – 4. čtvrtletí 2002 a za měsíce leden až prosinec 2003. Správce daně reagoval na zjištění, která byla předmětem jednání v rámci protokolu o ústním jednání ze dne 4. 5. 2005 a vyjádření žalobce. Správce daně se zabýval dotazy žalobce ze dne 13. 6. 2005 a 11. 7. 2005 týkajících se předložení dokladů za Restauraci U Františka a sdělil žalobci, že další doklady nepožaduje, protože z předložených důkazních prostředků a z vývoje daňové kontroly vyplývá, že žádné další obdobné doklady již neexistují, když žalobce dne 2. 2. 2004 a 17. 2. 2004 písemně správci daně sdělil, že „předložil všechny doklady“. Z protokolu vyplývá, že se správce daně zabýval hodnocením veškerých skutečností zjištěných daňovou kontrolu, tedy chybějícími sudy piva v evidenci za rok 2002, vykazováním tržeb z prodeje piva Radler, akčními cenami piv a řezaným pivem. Dále se zabýval skutečností, že dle důkazních prostředků předložených žalobcem ke kontrole byla piva prodávána za jednotnou cenu, nikoliv, jak žalobce tvrdil, že každý druh piva byl prodáván za jinou, proměnlivou cenu. Dále správce daně sdělil žalobci zhodnocení skutečností týkajících se chybějících sudů piva v roce 2002, vykazování tržeb z prodeje piva Radler, akčních cen u piv a řezaného piva, dále, že dle doložených důkazních prostředků byla piva prodávána za jednotnou cenu, nikoliv jak žalobce uvádí, každý druh piva za cenu jinou, proměnlivou, dále byl žalobce seznámen s tím, že v rozporu se zákonem o účetnictví nepředložil denní evidenci tržeb, čímž nevyvrátil pochybnost správce daně, že v účetnictví žalobce byly zaúčtovány veškeré tržby a v daňových přiznáních přiznány ve správné výši ke zdanění, že veškeré shora uvedené pochybnosti vyplývají z předložených evidencí, které správce daně zhodnotil s ohledem na v nich uvedené chyby jako nevěrohodné. Zprávu z kontroly žalobce podepsal a převzal dne 3. 8. 2005, když závěr byla takový, že daň z přidané hodnoty za 1. – 4. čtvrtletí 2001, 1. – 4. čtvrtletí 2002 a leden až prosinec 2003 bude stanovena za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu a žalobci byla dána možnost do 22. 8. 2005 podat k výsledkům kontroly vyjádření. Dne 22. 8. 2005 a 2. 9. 2005 žalobci správci daně doručil svá písemná stanoviska k výsledkům kontroly včetně příloh, ve kterých žalobce uvedl, že nesouhlasí se stanovením základu daně a daně z přidané hodnoty za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu. Správce daně následně žalobci sdělil, a to dne 6. 9. 2005, že žalobce mohl v průběhu daňové kontroly využít práva podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu a dále, že po projednání a podpisu zprávy z kontroly již zákon nedává žalobci možnost podávat další vyjádření, a proto k nim správce daně nepřihlédl.

Předmětem sporu v daném případě bylo, zda správce daně mohl daň stanovit podle pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 daňového řádu.

Zdejší krajský soud již v předmětné věci dvakrát rozhodoval. Prvně soud rozhodoval ve věci rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 15 Ca 280/2006-59, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného i předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když krajský soud tehdy dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro stanovení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Af 47/2011

daní podle pomůcek a žalovaný i správce daně porušili ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, když takto postupovali.

Nejvyšší správní soud se však ve svém rozsudku ze dne 22. října 2008, č.j. 9 Afs 30/2008-86 vydaném ke kasační stížnosti žalovaného, se shora předestřeným názorem krajského soudu neztotožnil, a proto výše citovaný rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu v dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětem sporu je v posuzovaném případě zejména otázka splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že stanoví-li správce daně obchodní přirážku na základě údajů doložených samotným daňovým subjektem, nejedná se o kvalifikovaný odhad, ale jedná se o dokazování, a proto v souzené věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka, tj. že náhradní způsob stanovení daně má místo pouze tam, kde již nelze stanovit takovou povinnost dokazováním. Takový závěr však dle Nejvyššího správního soudu nemůže v souzené věci obstát. Nejvyšší správní soud již judikoval, že výpočet průměrné obchodní přirážky (marže) není důkazem, ale pomůckou, která vede k určení daňové povinnosti (rozhodnutí ze dne 24. 8. 2007, č.j. 8 Afs 8/2006-157). V souzené věci byly navíc pro výpočet průměrné obchodní marže použity údaje, které daňový subjekt uváděl v rámci měsíce dubna 2001, tedy části konkrétního zdaňovacího období, a takto vypočtená průměrná obchodní přirážka pak sloužila k výpočtu dosažených příjmů jak za celé zdaňovací období roku 2001 až 2002, taj za 12 zdaňovacích období – kalendářních měsíců – v roce 2003. K výpočtu průměrné obchodní přirážky správce daně nepoužil nákupní ceny a tržby (příjmy) doložené daňovým subjektem, ale provedl jejich kvalifikovaný odhad, a to na základě částí daňovým subjektem předložených dokladů. Vycházeje z rozdílu shora uvedeným způsobem vyčíslených za kontrolovaná zdaňovací období u daně z příjmů fyzických osob, správce daně za použití váženého aritmetického průměru zvýšil základ daně pro uskutečněná zdanitelná plnění procentním podílem dle daňových povinností, vyměřených na základě jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), vzal v úvahu poměr prodeje zboží se sníženou a se základní sazbou DPH a použil pro výpočet základů daně s 5% a 22% sazbou aritmetické průměry dle daňových povinností, vyměřených na základě jednotlivých přiznání k DPH, vypracoval přehled o tržbách za pivo a nealkoholické nápoje za kontrolovaná zdaňovací období, porovnal je s údaji zaúčtovanými v peněžním deníku a vyčíslil rozdíly. Na základě údajů o zaúčtovaných tržbách v jednotlivých měsících a údajů o celkové roční tržbě vypočítal procentuální poměr tržby na jednotlivé měsíce a rozdělil částku připadající na dodatečně vyměřenou DPH do jednotlivých měsíců, ty pak rozdělil do jednotlivých zdaňovacích období. Je zřejmé, že v daném případě se nejedná o přesné stanovení daňových povinností, ale že se správce daně pokusil za daných podmínek o jejich kvalifikovaný odhad a jejich rozčlenění (odhadem) do jednotlivých zdaňovacích období. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se závěrem krajského soudu, že správce daně v souzené věci vycházel pouze z údajů, které doložil sám daňový subjekt.

Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že daňové řízení je v České republice, obdobně jako v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Předmětné ustanovení však nedává správci daně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Af 47/2011

oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Ve věci žalovaného je podstatné zejména ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Uvedená zákonná ustanovení v jejich ústavně konformním výkladu vytvářejí vyvážený komplex povinností tvrzení a povinností důkazních mezi daňovým subjektem a správcem daně.

Daňový subjekt má povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení pak vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného, v případě žalovaného pak také z předpisů účetních. Způsob, jakým daňový subjekt plní svoji důkazní povinnost, vyplývá ze shora citovaných ustanovení daňového řádu. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže, že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví bude proto způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétní účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neprůkazné, neúplné či nesprávné. Jen takto může unést své důkazní břemeno vyplývající ze zákona. V účetnictví daňového subjektu by neměly být rozdíly oproti záznamní povinnost, neboť záznamní povinnost by měla mimo jiné odrážet přesný přehled o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, jakož i evidenci všech tržeb za uskutečněná zdanitelná plnění v členění podle jednotlivých sazeb daně a za uskutečněná plnění osvobozená od daně za jednotlivá zdaňovací období. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Z hlediska unesení důkazního břemene je nerozhodné, jaký počet a jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah. Ze správního spisu je zřejmé, že daňovým subjektem předložené důkazy z hlediska jejich obsahu samy o sobě před správcem daně neobstály. Dále je zřejmé, že správce daně pro stanovení daňové povinnosti za všechna kontrolovaná období vycházel z údajů uvedených na nápojovém lístku ze dne 27. 4. 2001, k němuž daňový subjekt uvedl, že jej nemá k dispozici, pravděpodobně jej zničila povodeň v roce 2002, navíc se ohradil, že ceník byl správcem daně převzat při místním šetření v kanceláři a pracovníky správce daně nebyla provedena kontrola na nápojovém lístku uvedených cen přímo v provozovnách. Skutečnost, že tyto údaje správce daně orientačně porovnával i s nápojovými lístky následně doloženými daňovým subjektem, svědčí o snaze správce daně co nejvíc přiblížit kvalifikovaný odhad daňových povinností jejich pravděpodobné výši. Ze spisu je patrno, že při úvahách o stanovení výše prodejních cen vycházel správce daně z provedených místních šetření v okolních provozovnách, zohlednil

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
14
15Af 47/2011

rozdílnou pozici provozovny, když v některých provozovnách bylo prodáváno pivo za vyšší cenu, ale protože šlo o jiné druhy piva, při svých výpočtech správce daně prodejní cenu oproti nápojovému lístku z dubna 2001 nenavýšil. Nepromítnutí slev uplatňovaných daňovým subjektem správce daně odůvodnil tím, že při místních šetřeních zjistil, že většina provozoven slevy neposkytovala a změny cen spíše vycházely ze zvýšení cen dodavatelských. Ze spisového materiálu je patrno, že správce daně sám vypočítal předpokládanou výši tržeb a tu porovnával s tržbami zaúčtovanými v peněžním deníku. Skutečnost, že správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu a do konečného výpočtu daňových povinností zohlednil spotřebu piva při přípravě jídel, prodeje piva formou nápoje Radler, znehodnocení piva při výplachu, znehodnocení piva při povodních apod. nečiní z jeho postupu stanovení daně na základě dokazování. I když správce daně nevěděl, jaké množství zdanitelných plnění bylo v tom kterém z dvaceti zdaňovacích období uskutečněno, provedl výše popsaným způsobem rozdělení celkově doměřené povinnosti do jednotlivých zdaňovacích období.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že rozhodne-li se daňový subjekt pro vedení skladové evidence za pomoci kontroly korunou, je na něm, aby si vytvořil natolik přehledný vnitřní systém, aby bylo zřejmé, že je schopen stav zásob ověřit na své vstupy a prokázat tak, jak se zásobami naložil. Bez znalosti alespoň průměrné obchodní marže a sazby DPH prodávaného zboží nemůže evidence zvaná „kontrola korunou“, kdy s ceny zboží evidují v prodejních nikoli nákupních cenách, prokázat skutečný pohyb zásob a jejich promítnutí do tržeb, potažmo do výše dosažených příjmů. Pro účely průkaznosti této evidence není tak podstatné vedení evidence denních tržeb, i když čím dál častěji se tržby evidují, tím je evidence průkaznější; podstatné je doložení návaznosti mezi zásobami na vstupu a výstupu (prodeje či jiné způsoby úbytku zásob). Je třebas zdůraznit, že to byl daňový subjekt, který byl ve své evidenci povinen zohlednit veškeré činitele, které mohli mít na stanovení zásob vliv.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud nesprávně posoudil základní právní otázku, a to, zda kroky, které v souzené věci správce daně činil, byly pomůckou či důkazem, krajský soud rovněž nesprávně vyhodnotil evidenci zvanou „kontrola korunou“. Důvodů pro přechod na náhradní způsob stanovení daňových povinností uvedl správce daně i žalovaný hned několik (zpochybnění dodatečně doložených evidencí, neprůkaznost kontroly korunou, prodáno bylo více zboží, než bylo doloženo doklady o nákupu, pochybnosti o správném zaúčtování tržeb a tím i uskutečněných zdanitelných plnění). Pokud nelze porovnat stav vykázaný v účetnictví se stavem faktickým, není možné ověřit objem skutečně nakoupeného a prodaného zboží a v tomto důsledku není možné ověřit ani to, zda všechny tržby byly zahrnuty do celkových příjmů a jaká tedy byla výše DPH na vstupu ze všech daňových subjektem uskutečněných plnění, stejně tak není možné prokázat, zda nároky na odpočet DPH na vstupu byly oprávněně uplatněny, a proto není možné ani ověřit výši následné daňové povinnosti.

Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu, aby zhodnotil, zda žalobcem předložené evidence byly skutečně důkazy, které nemohly obstát, tedy, že šlo o evidence účelově vytvořené či evidence nevypovídající o faktickém hospodaření žalobe. Dále Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil posoudit, zda způsob, kterým byly evidovány zásoby, byl pro ověření faktického stavu dostačující. Dále Nejvyšší správní soud dovodil, že předmětem dalšího posouzení a vyhodnocení krajským soudem bude, zda v souzené věci byly či nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Skutečnost, že správce daně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
15
15Af 47/2011

pro výpočet průměrné obchodní přirážky, odhadu tržeb, spotřeby či stanovení poměru tržeb do jednotlivých kalendářních měsíců, některých údajů z těchto evidencí využil, nelze zaměňovat se stanovením daně na základě dokazování.

V dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č.j. 9 Afs 30/2008-86 při ústním jednání před soudem dne 16. 9. 2009 žalobce uvedl námitku, že žalobce byl výrazně zkrácen na svých procesních právech postupem správce daně, když mu byl předán úřední záznam obsahující pomůcku pro kontrolu daně z příjmů fyzických osob až po vystavení dodatečných platebních výměrů. Tím byla žalobci zkrácena odvolací lhůta a nemohl se tak fundovaně odvolat. Dále žalobce uvedl, že dosud nemá k dispozici úřední záznam obsahující pomůcku pro kontrolu daně z přidané hodnoty ze dne 6. 9. 2005. Dále namítl, že v závěrečné zprávě o daňové kontrole vůbec není obsažen výsledek daňové kontroly za zdaňovací období roku 2003 a také seznámení žalobce s tímto výsledkem. Se žalobcem byl pouze projednán tento výsledek, což vyplývá z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 3. 8. 2005. Zároveň při tomto jednání žalobce předal soudu krátkou cestou své vyjádření k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č.j. 9 Afs 30/2008-86, ve kterém uvedl, že argumenty označené správcem daně jako nevěrohodné žalobce vyvrátil, když správce daně doklady žalobcem předložené chybně interpretoval nebo chybně použil. Tyto doklady pak nelze hodnotit jako evidence nevypovídající o faktickém hospodaření daňového subjektu. Dále v něm uvedl, že žalobce zastává stanovisko, že evidence „kontrola korunou“ byla správná a v souladu se zákonem. Správce daně tvrdí opak, má pochybnosti o správnosti a průkaznosti evidence zásob a z tohoto důvodu se na správce daně přenáší důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu. V tomto případě musí správce daně zcela jednoznačným způsobem věrohodnost nebo správnost těchto důkazních prostředků vyvrátit, což však správce daně jednoznačně neučinil, pouze vycházel z dokladů a údajů předložených žalobcem. Pokud správce daně neprokázal, co prokázat měl, pak nebyly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Dále v něm žalobce uvedl, že správce daně se dopustil při zpracování pomůcek a výpočtu daňové povinnosti zásadní matematické resp. statistické chyby, která poškozuje žalobce ve vyměřeném základu daně o desítky tisíc korun, když při výpočtu obchodní přirážky u piva použil aritmetický průměr. Správce daně měl použít vážený aritmetický průměr. Správce daně tak nestanovil daň dostatečně spolehlivě.

Žalovaný se z jednání před soudem dne 16. 9. 2009 řádně písemně omluvil, přičemž soud mu poskytl možnost se k vyjádření žalobce ze dne 16. 9. 2009 vyjádřit.

K vyjádření žalobce ze dne 16. 9. 2009 se dne 2. 2. 2010 žalovaný písemně vyjádřil. Uvedl, že správce daně posuzoval veškeré předkládané evidence, tedy i jiné, než samotné jednoduché účetnictví (peněžní deník) a hodnotil jejich věrohodnost, průkaznost a správnost. Tyto evidence žalobce předkládal v průběhu daňové kontroly. Žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce, že tento současně upozornil správce daně, že evidenci zásob za další sortimenty provozovny „U lípy“ a za provozovnu „U Františka“ předloží podle potřeb správce daně, je nepravdivé, protože evidence za provozovnu „U lípy“ byla předložena dne 1. 11. 2004 a úmysl žalobce předložit další evidenci za provozovnu „U Františka“ byl správci daně doručen až dne 17. 2. 2005. Účetní evidence, kterou žalobce předložil jako první, nebyla označena jako evidence provozovny „U lípy“, ale byla předložena jako souhrnná evidence v souvislosti s podnikáním žalobce, což také vyžadoval správce daně ve výzvě, na jejímž základě byla tato evidence předložena. Počáteční a konečné stavy obsažené v této evidenci navazovaly na údaje v daňových přiznáních, jednalo se tedy o souhrnnou evidenci žalobce,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
16
15Af 47/2011

nikoli o evidenci za jednu provozovnu. Teprve po té, kdy správce daně upozornil žalobce na skutečnost, že předložená evidence vykazuje nedostatky, žalobce reagoval návrhem, že předloží ještě další evidenci, kterou označil jako evidenci za provozovnu „U Františka“. Ve svém vyjádření ze dne 2. 12. 2004 žalobce přitom vydával první předloženou evidenci za takovou, která zahrnuje všechny skutečnosti dotýkající se stavů a pohybu zásob za celé kontrolované období, je úplná, správná, průkazná a srozumitelná a dává věrný a poctivý obraz pohybu zásob. Dále žalovaný uvedl, že pochybnosti týkající se nápojových lístků, důvod jejich zpochybnění i nestandardní způsob jejich předkládání žalobce je podrobně popsán v kontrolním spisu a není pravdou, že správce daně nikde nespecifikoval, o které nápojové lístky se jedná. Důkazem toho je výzva správce daně ze dne 11. 11. 2004 a protokol o ústním jednání ze dne 6. 1. 2005. Žalobce předložil správci daně doplněné nápojové lístky za období, ke kterým se vztahují, tyto nápojové lístky se však neshodovaly s těmi, které správce daně zajistil u žalobce při jednání dne 23. 9. 2004, resp. byly doplněny o další nápojové lístky v jiné podobě. Tuto skutečnost následně žalobce potvrdil i ve své odpovědi na výzvu čj. 229326/04. Žalovaný dále uvedl, že správce daně nezpochybňuje, že metoda vedení zásob zboží „kontrolou korunou“ je možná, případně, že je prokazatelná, avšak za podmínek, že je vedena bezvadně, a nikoli tak, jak vedl evidence žalobce. K metodice vedení evidence slev a přecenění žalovaný uvedl, že správce daně žalobci neurčoval, jakým způsobem měl tuto evidenci vést. Bylo na žalobci, aby věrohodným způsobem prokázal, u jakých druhů zboží a v jaké výši poskytoval paušální slevy a zdůvodnil, proč u stejného zboží několikrát do měsíce měnil ceny i v řádu několika korun. Žalobce snižování cen sice doložil nápojovými lístky a protokoly o přecenění, nápojové lístky však byly zjevně sepsány jen za účelem doložení pohybů cen. V protokolech o přecenění správce daně zjistil zásadní nedostatky spočívající např. v přecenění většího množství zásob, než které měl žalobce v den přecenění k dispozici. Také evidence akčních slev byla nedostatečná, jelikož žalobce nebyl schopen určit, jaké množství nápojů bylo v těchto akcích se slevou skutečně prodáno, a to ani dodatečně, po té, co mu správce daně tyto nedostatky vytkl. Žalovaný dále uvedl, že ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu umožňuje stanovit daňovou povinnost žalobce bez součinnosti s daňovým subjektem a ustanovení § 31 odst. 7 daňového řádu ukládá stanovit tuto povinnost dostatečně spolehlivě. Žalobce nemá možnost zasahovat do správní úvahy správce daně při použití konkrétních metod při stanovení daně podle pomůcek. V úředním záznamu, v němž je tvorba pomůcky popsána, se správce daně zabýval výhodami pro žalobce, a je z něj patrno, že pokud nějaké zjistil, žalobci je přiznal. Správce daně byl vázán skutečností, aby stanovený základ daně a daň byly stanoveny dostatečně spolehlivě. Tuto povinnost správce daně při svých výpočtech splnil, jelikož jeho úvahy jsou logicky zdůvodněny a úřední záznam je objektivizován i případnými výhodami pro žalobce. Konečně žalovaný uvedl, že pokud žalobce brojí proti tomu, že mu bylo umožněno seznámit se s pomůckou až po vydání dodatečného lazebního výměru, čímž mu byla zkrácena odvolací lhůta proti platebním výměrům a v odvolacím řízení tak byl zkrácen na svých právech, potom je třeba uvést, že za dané situace mohl využít postup podle ustanovení § 32 odst. 9 daňového řádu.

Žalobce na výše uvedené vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 15. 2. 2010, ve kterém uvedl, že trvá na stanovisku, že předložené evidence byly skutečně důkazy vypovídající o faktickém hospodaření daňového subjektu, dále, že způsob, kterým byly evidovány zásoby, je možný a prokazatelný a tedy dostačující a konečně, že žalobce i nadále trvá na tom, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně dle pomůcek.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
17
15Af 47/2011

Při jednání před soudem dne 22. 2. 2010 soud přikročil k dokazování podle § 77 s.ř.s., kdy byl proveden výslech svědka Ing. J. H., pracovníka Finančního úřadu v Ústí nad Labem, který uvedl, že řešil v průběhu provádění daňové kontroly námitky, které žalobce vznášel, týkající se obchodní přirážky, nedostatků protokolů o přeceňování zásob, nedostatků, které byly zjištěny v cenících a rovněž chyb týkající se evidence zásob a konzultoval s pracovnicemi paní P. a F. další postup provádění daňové kontroly. Uvedl, že žalobce v průběhu daňové kontroly komunikoval, ale dle jeho názoru vytýkané pochybnosti nevyvrátil. Uvedl, že ceníky neobsahovaly datum a následně žalobcem předložené ceníky byly jiné, než ty, které původně žalobce předkládal, a to s odůvodněním, že původní ceníky byly zničeny povodní a proto byly přepisovány. Dále uvedl, že žalobce byl upozorněn na použití pomůcek v lednu 2005, k vlastnímu projednání daňové kontroly došlo v srpnu 2005. Svědek dále uvedl, že žalobce neuváděl všechny nákupy zboží, byly zjištěny rozdíly v tržbě, které nebyly zaneseny do peněžního deníku. Mezi tyto chyby lze zařadit i položky za 12.150 litrů piva. Všechny tyto pochybnosti vedly správce daně k závěru, že budou použity pomůcky. Správce daně nebyl schopen určit, za kolik bylo zboží prodáno, ani jaké konkrétní množství to bylo. Správce daně nemohl vzít žalobcem předložené ceníky jako důvěryhodné důkazní prostředky, neboť žalobce správci daně nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč vedle doplnění dat platnosti původních nápojových lístků přikročil následně i ke změnám cen u piva a nealka. Vysvětlení žalobce, že tuto situaci si vyžádal konkurenční boj, vyhodnotil správce daně jako zavádějící a nedostatečné. Dále žalobce neprokázal správci daně souvislost mezi získanými bonusy a slevami, které měl žalobce údajně poskytovat.

V závěrečném vystoupení při jednání před soudem dne 1. 3. 2010 žalobce vznesl námitku prekluze z důvodu nezákonně zahájené daňové kontroly a odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu.

Následně rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2010, č.j. 15 Ca 280/2006-142, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2006, č.j. 16461/06-1300 pro nezákonnost a vady řízení a dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005 č.j. 179723/05/214912/2865, č.j. 179740/05/214912/2865, č.j. 179745/05/214912/2865, č.j. 179751/05/214912/2865, č.j. 179757/05/214912/2865, č.j. 179766/05/214912/2865, č.j. 179770/05/214912/2865, č.j. 179782/05/214912/2865, č.j. 179786/05/214912/2865, č.j. 179802/05/214912/2865, č.j. 179823/05/214912/2865, č.j. 179828/05/214912/2865, č.j. 179832/05/214912/2865, č.j. 179835/05/214912/2865, č.j. 179837/05/214912/2865, č.j. 179840/05/214912/2865 a č.j. 179844/05/214912/2865, byly pro nezákonnost opětovně zrušeny a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že v daném případě byla daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. Čtvrtletí 2001 žalobci doměřena po marném uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření daně za toto zdaňovací období a v případě zdaňovacích období 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002, 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003 a září 2003 na základě nezákonně zahájené daňové kontroly. V případě zdaňovacích období říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003 byly dodatečné platební výměry a rozhodnutí žalovaného vydány před uplynutím prekluzívní lhůty, a proto soud tyto tři dodatečné platební výměry nezrušil, zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, když tíémto jedním rozhodnutím bylo rozhodnuto o odvoláních žalobce proti dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001, 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002, 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
18
15Af 47/2011

březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003.

Na základě kasační stížnosti podané žalovaným Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č.j. 9 Afs 50/2010-202, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2010, č.j. 15 Ca 280/2006-142, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku zaujal právní názor, že lhůta pro vyměření daně z přidané hodnoty byla s výjimkou zdaňovacího období 1. čtvrtletí roku 2001 zachována, neboť k pravomocnému vyměření daně za zbývající posuzovaná zdaňovací období došlo dne 10. 10. 2006, přičemž prekluzívní lhůta pro vyměření daně za tato zdaňovací období uplynula dnem 31. 12. 2007. Nejvyšší správní soud uvedl, že zahájení daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001, 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002, 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003 v projednávané věci netrpělo ani svévolí ani libovůlí správce daně a nevykazovalo žádné zásadní nedostatky, pro které by mělo být hodnoceno jako ryze formální, účelový a tudíž neústavní úkon. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu tak bylo zahájení daňové kontroly v této věci způsobilé přerušit prekluzívní lhůtu ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť směřovalo k účelu stanovenému v § 16 odst. 1 daňového řádu. Pouhé neformální neuvedení konkrétních důvodů pro zahájení daňové kontroly nemůže s ohledem na zjištěný skutkový a právní stav v tomto konkrétním případě vést k závěrům, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud zhodnotit, zda žalobcem předložené evidence byly skutečně důkazy, které nemohly obstát, tedy že šlo o evidence účelově vytvořené či evidence nevypovídající o faktickém hospodaření daňového subjektu, a zda způsob, kterým byly evidovány zásoby, byl pro ověření faktického stavu dostačující, tj. zavázal krajský soud posoudit a vyhodnotit, zda v souzené věci byly či nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek.

Podle § 110 odst. 3 s.ř.s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V daném případě je krajský soud přitom vázán hned dvěma rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, a to jednak rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č.j. 9 Afs 30/2008-86, a jednak rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011, č.j. 9 Afs 50/2010-202.

V dalším řízení se soud primárně zabýval otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. V případě zdaňovacích období 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002 , 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003 k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně z přidané hodnoty nedošlo, jak podrobně rozvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č.j. 9 Afs 50/2010-202. Námitku prekluze tedy soud u těchto zdaňovacích období vyhodnotil jako nedůvodnou.

Pokud jde o zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001, Nejvyšší správní soud ve svém výše uvedeném rozsudku konstatoval, že ve spisovém materiálu se nenachází žádný důkaz, že by byl ze strany správce daně ve vztahu ke zdaňovacímu období 1. čtvrtletí 2001 proveden před

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
19
15Af 47/2011

zahájením daňové kontroly jakýkoliv úkon, který by dle ustanovení § 47 daňového řádu prekluzivní lhůtu přerušil. Při aplikaci pravidla 3+0 lhůta pro vyměření daně z přidané hodnoty pro uvedené zdaňovací období uplynula 31. 3. 2004 a zahájení kontroly dne 6. 4. 2004 již nastalo po prekluzi. Nejvyšší správní soud ve svém výše uvedeném rozsudku uvedl, že posouzení prekluze u zdaňovacího období 1. čtvrtletí 2001 bylo ze strany krajského soudu provedeno v souladu s právními závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 1 Afs 27/2009).

Při jednání před soudem dne 13. 7. 2011 právní zástupce žalobce uvedl, že trvá na námitkách uvedených v žalobě a dále na všech námitkách, které vznesl v předchozích soudních řízeních před krajským soudem.

Při tomtéž jednání pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že žalovaný odkazuje na svá dosavadní vyjádření, které žalovaný poskytl v předchozích soudních řízeních a považuje žalobu za nedůvodnou.

Na tomto místě soud podotýká, že žalobce nikoliv v žalobě, ale v průběhu předcházejících řízení před zdejším soudem uplatnil ještě tyto následující námitky:

a) zpráva o daňové kontrole neobsahovala výsledky daňové kontroly za zdaňovací období leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003 a žalobce tak nebyl seznámen s tímto výsledkem

b) zpráva o daňové kontrole neobsahovala pomůcky pro vyměření daně

c) zpráva o daňové kontrole nebyla s žalobcem řádně projednána

d) žalobci bylo umožněno seznámit se s pomůckami, pomocí kterých byla daň z přidané hodnoty vyměřena, až po vydání dodatečných platebních výměrů, čímž byla žalobci zkrácena odvolací lhůta proti platebním výměrům a v odvolacím řízení tak byl žalobce zkrácen na svých právech.

Soud se výše uvedenými námitkami žalobce uvedenými pod písmeny b) až d), tedy vyjma písmena a), v řízení nezabýval a to v souladu s ustanovením § 71 odst. 2 s.ř.s., když rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo jí rozšířit o další žalobní body mohl žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby, tedy do dvou měsíců po té, kdy rozhodnutí žalovaného bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobce námitky uvedené výše pod písmeny b) až d) uplatnil po uplynutí zákonem stanovené lhůty, poprvé dne 16. 9. 2009. Soud tyto námitky vyhodnotil jako zcela nové, nikoli jako rozšíření dosud uplatněných námitek, neboť námitky uvedené pod písmeny b) až d) nemají věcnou souvztažnost k námitkám v zákonem stanoveném lhůtě v žalobě uplatněným, kterými se soud v daném řízení dále zabýval a které poukazovaly na skutečnost, že správce daně nebyl oprávněn při stanovení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001, 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002, 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003 postupovat ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu.

Soud se v řízení naproti tomu důkladně zabýval ústřední námitkou, a to zda byly dodrženy zákonné podmínky pro použití stanovení daně podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, tj. zda bylo oprávněně přistoupeno k použití pomůcek, namísto toho,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
20
15Af 47/2011

aby daň byla stanovena dokazováním podle ustanovení § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu. V této souvislosti je nutno zmínit, že základní metodou zjištění daňové povinnosti je dokazování, neboť tímto postupem jsou daňový základ i daň stanoveny vždy nejpřesněji. Proto má také dokazování před jinými v úvahu přicházejícími způsoby určení daně přednost. Zbývající dvě metody – stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek nebo její sjednání – jsou tak metodami pouze náhradními. Ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek je přitom možné výhradně přistoupit jen tehdy, pokud jsou kumulativně splněny dvě podmínky stanovené v ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu: jednak nesplnění některé ze zákonných povinností daňovým subjektem při dokazování a z toho plynoucí nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním a jednak zda daň je možno stanovit podle pomůcek dostatečně spolehlivě. To jinými slovy znamená, že ne každé porušení povinností daňového subjektu při dokazování automaticky vede k nutnosti stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Porušení povinností daňového subjektu vedoucí ke stanovení daňové povinnosti postupem podle ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu je pouze takové, které nevyhnutelně vede k nemožnosti stanovit daňovou povinnost dokazováním i přes využití všech dostupných důkazních prostředků a postupů podle ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu. Při stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek je pak správce daně podle ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu povinen přihlédnout mimo jiné i ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.

Způsob určení daňové povinnosti má podstatný vliv na rozsah předmětu přezkumné činnosti odvolacího orgánu. V případě stanovení daňové povinnosti dokazováním, obecně platí, že odvolací orgán podle ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu přezkoumává odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. To ovšem neplatí v případě, pokud odvolání směřuje proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek či o dani sjednané za řízení. V těchto případech pak odvolací orgán podle ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití těchto dvou způsobů stanovení daně. Pokud užil správce daně při stanovení daně pomůcky, zkoumá odvolací orgán jednak to, zda skutečně daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a nedostatek či absence důkazů neumožňuje již stanovit daň dokazováním, jednak i to, zda daň je stanovena podle pomůcek dostatečně spolehlivě. Odvolací orgán tedy při tomto způsobu stanovení daně nepřezkoumává bez dalšího i výši daně. Onu dostatečnou spolehlivost takto stanovené daně může odvolací orgán přezkoumávat toliko ve vztahu k zákonem stanoveným limitům či mezím, a tedy již nemůže zasahovat volnou úvahu správce daně vztahující se k volbě pomůcek a z nich matematicky stanové výše daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že u správce daně jsou podmínky pro autoremedurní rozhodnutí, věc vrátí k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.

Stejně tak soud při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného, které je opřeno o ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu, přezkoumává, zda žalovaný dostál své povinnosti přezkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití stanovení daně podle pomůcek, neboť jiné oprávnění mu zákon nesvěřuje. Jestliže je žalovaný v odvolacím řízení ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu vázán, soud může k žalobě pouze přezkoumat, zda se žalovaný neodchýlil při své rozhodování z rámce zákonem mu vymezeného a zda o odvolání rozhodl způsobem stanoveným zákonem.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
21
15Af 47/2011

Jak vyplývá z výzev správce daně před projednáním zprávy o daňové kontrole, požadoval tento po žalobci předložení důkazních prostředků a prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daně a ve výzvách žalobci sděloval rozporné skutečnosti vyplývající z předkládaných důkazních prostředků a vyjádření žalobce. Žalobce sice na výzvy správce daně reagoval, předkládal listiny a k výzvám se vyjadřoval, ale tato vyjádření obsahovala rozporné skutečnosti a žalobcem předložené důkazní prostředky si navzájem odporovaly. Z evidencí žalobce správce daně zjistil, že v nich chybí údaje o pořízení některých dodávek piva, tedy že prodej tohoto piva není zaúčtován v tržbách. Vyjádření žalobce, že evidence zásob piva, ze které správce daně vycházel, se týká Restaurace U lípy a předmětné pivo bylo zahrnuto do evidence zásob piva Restaurace U Františka, je vyvráceno žalobcem předloženými evidencemi piva za rok 2002, které odpovídaly předloženým inventurním soupisům za roky 2001 a 2002, ve kterých jsou konečné a počáteční zůstatky přeneseny a dále jsou přeneseny do daňových přiznání za obě provozovny. Správcem daně bylo prokázáno, že žalobce v účetnictví nezaúčtoval veškeré tržby, čímž do celkových příjmů nebyly zahrnuty veškeré příjmy, proto byly základ daně a daň v daňových přiznáních uvedeny v nesprávné výši. Nejednalo se tedy pouze o zjištěné chyby ve vedení účetnictví.

K námitce žalobce, že upozornil správce daně, že evidenci zásob za další sortimenty Restaurace U lípy a Restaurace U Františka správci daně současně předloží, soud uvádí, že tato námitka je vyvrácena správním spisem. Evidenci zásob za Restauraci U lípy žalobce předložil dne 1. 11. 2004 a úmysl předložit evidenci zásob za Restauraci U Františka oznámil žalobce správci daně až dne 17. 2. 2005. Ze správního spisu vyplývá, že účetní evidence, kterou žalobce správci daně předložil jako první, nebyla označena jako evidence za Restauraci U lípy, ale žalobce ji předložil jako souhrnnou evidenci v souvislosti se svým podnikáním, jak to po něm požadoval správce daně ve výzvě, na základě které žalobce evidenci předložil. Jak soud ověřil ze správního spisu, počáteční a koncové stavy v této evidenci navazují na údaje v daňových přiznáních, a proto soud souhlasí s tvrzením žalovaného, že se jednalo o souhrnnou evidenci žalobce a ne o evidenci pouze za jednu provozovnu. Tento závěr podporuje i samotné vyjádření žalobce ze dne 2. 12. 2004, ve kterém žalobce uvedl, že předložená evidence zahrnuje všechny skutečnosti týkající se stavů a pohybu zásob za celé kontrolované období, evidence je úplná, správná, průkazná a srozumitelná a dává věrný a poctivý obraz pohybu zásob. Navíc teprve až po té, kdy správce daně upozornil žalobce, že předložená evidence vykazuje nedostatky, žalobce reagoval tak, že předloží ještě další evidenci, kterou označil jako evidenci za Restauraci U Františka. V evidenci zásob, kterou žalobce správci daně předložil, jsou uvedeny pouze průměrné denní tržby, které nezobrazují stav zásob dle jednotlivých dnů, jedná se pouze o matematické idealizování počátečního a konečného stavu dle inventurních soupisů. Správce daně z dokladů předložených žalobcem zjistil, že existuje rozdíl v tržbě dle peněžního deníku oproti evidenci zásob piva za rok 2001. Dále zjistil, že chybí údaje o pořízení piva Long Bowl a dále, že ve vztahu k roku 2002 žalobce nezahrnul do evidence zásob pořízení 12.150 litrů piva a prodej tohoto množství piva se neobjevil ani v tržbách.

Námitku žalobce, že evidenci zásob 12.150 litrů piva, ze které správce daně vycházel, se týká pouze Restaurace U lípy, a předmětné pivo je zahrnuto do evidence týkající se Restaurace U Františka, soud neshledal důvodnou. Ze správního spisu vyplývá, že údaje evidence piva za rok 2002 doložené žalobcem odpovídají předloženým inventurním soupisům za roky 2001 a 2002, přičemž konečné a počáteční zůstatky z těchto evidencí a údaje z inventurních soupisů zásob byly přeneseny do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
22
15Af 47/2011

osob do přílohy M – Přehled o majetku a závazcích. Z toho lze jednoznačně dovodit, že jestliže údaje z doložené evidence souhlasily s údaji v daňovém přiznání, muselo se jednat o kompletní údaje z obou provozoven žalobce.

K námitce žalobce, že správce daně nespecifikoval nápojové lístky, o kterých má pochybnosti, a které žalobce nestandardně předkládal, soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce původně tvrdil, že nevede archív nápojových lístků, dne 31. 8. 2004 předložil správci daně ceníky – jídelní a nápojové lístky z let 2001 až 2003. V protokolu o ústním jednání ze dne 23. 9. 2004, č.j. 188726/04/214931/6715, byl žalobce vyzván, aby doplnil období platnosti doložených ceníků a ceny nápojů, které na cenících uvedeny nebyly. Dále správce daně výzvou ze dne 11. 11. 2004, č.j. 218893/04/21493/6715, vyzval žalobce k prokázání skutečností, které žalobce uvedl ve svém sdělení k připomínkám k předloženým dokladům. Správce daně specifikoval nápojové lístky v protokolu o ústním jednání ze dne 6. 1. 2005, č.j. 1886/05/214931/6715. Ze správního spisu soud dále zjistil, že žalobce předložil správci daně doplněné nápojové lístky za období, ke kterým se vztahují. Tyto nápojové lístky se však neshodovaly s těmi, které správce daně zajistil u žalobce při jednání dne 23. 9. 2004, resp. žalobce předložil správci daně další nápojové lístky, které však měly zcela jinou podobu. Tuto skutečnost potvrdil i sám žalobce ve své odpovědi na výzvu správce daně č.j. 229326/04. Jak ze správního spisu soud zjistil, správce daně vyzval žalobce k předložení původních nápojových lístků opatřených požadovanými údaji. Žalobce však správci daně nepředložil nápojový lístek ze dne 27. 4. 2001, který lze bez jakýchkoli pochybností považovat za lístek skutečně využívaný v předmětné době. Tento nápojový lístek zajistil správce daně u žalobce při místním šetření, viz. protokol ze dne 27. 4. 2001, č.j. 107053/01/214931/6441, přičemž ceny na tomto zajištěném nápojovém lístku se odlišují od nápojových lístků doložených žalobcem v průběhu daňového řízení ke stejnému období. Přitom sám žalobce správci daně tvrdil, že nápojové lístky předkládá jako kompletní. Ze správního spisu vzal soud za prokázané, že správce daně vyjmenoval zjevné rozdíly mezi předkládanými nápojovými lístky, nápojovými lístky původně žalobcem předloženými a nápojovým lístkem zajištěným správcem daně při místním šetření u žalobce dne 27. 4. 2001.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce nejprve tvrdil, že nemá nápojové lístky v evidenci a nevede evidenci zásob. V průběhu daňové kontroly žalobce předložil evidenci zásob vedenou kontrolou korunou, když tato evidence je v rozporu s vytvořenou směrnicí, neboť nebyla vedena v prodejních cenách. Ze správního spisu je patrné, že žalobce doklady požadované správcem daně vytvářel dodatečně a upravoval je tak, aby souhlasily s jeho daňovou povinností. Správce daně tak nemohl spolehlivě určit obchodní přirážku žalobce a musel ji odhadnout. K námitce žalobce, že neví, co je obchodní přirážka, a tento pojem není uveden v žádném právním předpisu, soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že žalobce ohledně obchodní přirážky se správcem daně komunikoval; z toho soud dovozuje, že tento pojem musel být žalobci znám. Způsob stanovení obchodní přirážky v případě, kdy ji žalobce nedoložil, je na správci daně. V souzené věci byly pro výpočet průměrné obchodní přirážky (marže) použity údaje, které žalobce uváděl v rámci měsíce dubna 2001, tedy části konkrétního zdaňovacího období a takto vypočtená průměrná obchodní přirážka pak sloužila k výpočtu dosažených příjmů jak za jednotlivá zdaňovací období roku 2001, tak za jednotlivá zdaňovací období roků 2002 a 2003. K výpočtu průměrné obchodní přirážky správce daně nepoužil nákupní ceny a tržby (příjmy) doložené žalobcem, ale provedl jejich kvalifikovaný odhad, a to na základě části žalobcem předložených dokladů. Takový postup je

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
23
15Af 47/2011

kvalifikovaným odhadem daňových povinností, nikoliv dokazováním. Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2007, č.j. 8 Afs 8/2006-157, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž judikoval, že výpočet průměrné obchodní přirážky (marže) není důkazem, ale pomůckou, která vede k určení daňové povinnosti.

Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že v předmětné věci nebylo relevantní provádět šetření evidence zásob u srovnatelné provozovny, neboť takové šetření nemůže ovlivnit skutečnost, že evidence předkládané žalobcem a podklady, na jejichž základě byly tyto evidence vedeny, jsou v daňovém řízení vedeném s žalobcem dostačující a prokazují správnost výše tržeb evidovaných v účetnictví žalobce. Jedná se o evidence prodejních cen, evidence slev a přeceňovací protokoly, které správce daně rovněž zpochybnil.

K námitce žalobce, že správce daně použil jako jeden ze svých hlavních argumentů zpochybnění věrohodnosti vedení evidence zásob, soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že správce daně v průběhu daňové kontroly vyjádřil pochybnosti nejen o evidencích zásob, ale i o dokladech, z nichž tato evidence vychází. Důvodem pro přechod na vyměření daně podle pomůcek nebyla skutečnost, že žalobce v průběhu kontroly správci daně nesdělil výši obchodní přirážky. Ze správního spisu není patrna skutečnost, že by správce daně žalobci určoval, jakým způsobem měl žalobce evidenci vést. Důkazní břemeno tížilo v tomto směru žalobce a ten měl prokázat, u jakých druhů zboží a v jaké výši poskytoval paušální slevy a zdůvodnit, proč u stejného zboží několikrát v měsíci měnil ceny i v řádu několika korun, když správci daně bylo z úřední činnosti známo, že v dané oblasti podnikání není taková cenová politika obvyklá. Žalobce snižování cen doložil nápojovými lístky a protokoly o přecenění. Ze správního spisu však vyplývá, že v protokolech o přecenění správce daně zjistil zásadní nedostatky spočívající v přecenění většího množství zásob, než které měl žalobce v den přecenění k dispozici. Rovněž evidence akčních slev vykazovala nedostatky, jelikož žalobce nebyl schopen určit, jaké množství nápojů bylo v akčních slevách skutečně prodáno a to ani po té, kdy mu správce daně tyto nedostatky vytkl. Ze správního spisu vyplývá, že nápojový lístek ze dne 27. 4. 2001 zajištěný správcem daně při místním šetření prováděném před daňovou kontrolou, viz. protokol č.j. 107053/01/214931/6441, obsahuje jednotnou cenu za pivo točené, řezané, lahvové či černé, tj. 14,- Kč za 0,5 litrů piva. Nápojové lístky dodatečně předkládané žalobcem obsahovaly pouze ceny za pivo a nealko nápoje, přičemž oproti původně doloženým nápojovým lístkům zde nejsou uvedeny ceny ostatních nápojů. Z dodatečně doložených nápojových lístků vyplývá, že žalobce v průběhu měsíce několikrát měnil cenu piva. Cena piva oproti původně předloženým nápojovým lístkům není jednotná, stejně tak jako cena nealko nápojů. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce doložil tabulky o přecenění piva. Správcem daně bylo zjištěno, že k přecenění byly uvedeny zásoby piva ještě před jeho skutečným pořízením, což je zaznamenáno v protokolu č.j. 147618/05/214931/6715. Z úředního záznamu č.j. 173331/05/214931/6715 vyplývá, že podle evidence zásob žalobce v každém měsíci paušálně odečetl částky za slevy piva v rozmezí 10 – 25%, což nelze považovat za doloženou evidenci slev. V evidenci zásob piva navíc chyběly některé údaje o pořízení zboží, rovněž údaje o tržbách nebyly úplné. U nealko nápojů žalobce používal průměrné denní tržby, čímž nebyl schopen doložit návaznost mezi zásobami na vstupu a na výstupu.

Všechny skutečnosti výše uvedené, které vyplývají ze správního spisu, navíc shodně potvrdil ve své svědecké výpovědi před soudem dne 22. 2. 2010 Ing. J. H. pracovník správce daně, který skutečnosti uváděné správcem daně nerozporoval.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
24
15Af 47/2011

Správce daně hodnotil předkládané důkazy v souladu s daňovým řádem a seznamoval žalobce v průběhu daňové kontroly s tím, co je předloženými důkazními prostředky prokázáno a co nikoli a vysvětloval, jakým způsobem lze nesrovnalosti doložit. Žalobce předložil účetnictví, o jehož věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti měl správce daně důvodné pochybnosti, které žalobce nevyvrátil. Správce daně v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 daňového řádu prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost účetnictví a povinných evidencí, když prokázal, že žalobce nezaúčtoval veškeré tržby. Žalobce sám uvedl, že nevede evidenci zásob skladními kartami, ale jiným způsobem, tzv. kontrolou korunou. Tento způsob spočívá ve sledování zásob ve finančním vyjádření, a to obvykle v prodejních cenách, které musí být poplatník schopen přenést pro účely inventury na nákupní ceny na základě provedené inventury ve fyzických jednotkách k 31. 12. A doplnění cen z nabývacích dokladů, tj. způsobem, kdy první cena pro ocenění zásob se použije jako první cena pro ocenění úbytku zásob. Pro účely evidence se zboží rozděluje na skupiny podle marží. Pro každý měsíc se vyhotovuje tabulka, přecenění směrem dolů snižuje zásoby, přecenění směrem nahoru zásoby zvyšuje, počáteční stav následujícího měsíce se musí rovnat konečnému stavu měsíce minulého. Inventurní soupis je položkový soupis jednotlivých artiklů s uvedením fyzických jednotek (například kg, ks), ocenění je v cenách posledních dodávek, čímž je splněna podmínka oceňování zboží v nákupních cenách. Stejným způsobem při evidenci nákupů z denních tržeb je možné kontrolovat stav zboží každý den v měsíci. Vedení evidence zásob v pořizovacích cenách vyplývá z ustanovení § 25 odst. 1 písm. c) zákona o účetnictví a postupů účtování. Žalobce však nesplnil podmínky, které jsou Opatřením MF č.j. 281, 283/77 411/2000 požadovány pro tento způsob prokázání celkového stavu zásob a vedení skladové evidence. Žalobce podle jím vypracované směrnice „Vedení evidence zásob zboží“ nepostupoval a směrnice byla vypracována v rozporu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. c) zákona o účetnictví, jelikož evidence zásob zboží nebyla vedena v pořizovacích cenách, když neznal marži a DPH. Žalobce byl povinen prokázat příjmy z hostinské činnosti a k nim odpovídající výdaje, tedy rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou u jednotlivých druhů zboží, proto byl povinen prokázat výši marže a tím výši tržeb a celkových příjmů. Evidenci denních tržeb žalobce předložil pouze v průměrných cenách, což soud nepovažuje za věrohodný způsob vedení této evidence. Evidenci denních tržeb byl žalobce povinen vést podle § 39 odst. 3 daňového řádu. Žalobce předložil jídelní a nápojové lístky jako doklady o cenové evidenci; nápojové lístky doložené dne 23. 9. 2004 nebyly identické s nápojovými lístky předloženými původně a nápojovým lístkem získaným při místním šetření. Žalobce předložil inventurní soupisy zásob, tím však není dle názoru soudu prokázána inventarizace majetku a závazků, protože vzhledem ke zjištěným rozdílům a nevedení povinných evidencí žalobce neprokázal, že stav majetku a závazků uvedený v inventurních soupisech odpovídal skutečnosti. Žalobce nevedl evidenci denního prodeje jednotlivých druhů zboží, nebyl schopen doložit výši marže. Jestliže žalobce nebyl schopen správci daně předložit úplnou skladovou evidenci zásob zboží, nebyl schopen správci daně prokázat, že byla provedena úplná inventarizace majetku, zásob a závazků k 31. 12. 2001, 31. 12. 2002 a 31. 12. 2003, a to ani náhradním způsobem, žalobce nevedl evidence nebo archív jídelních či nápojových lístků, tedy jestliže žalobce nebyl schopen doložit výše uvedené evidence, provedení úplné inventarizace majetku a závazků, tj. nebylo ověřeno a prokázáno, že stav majetku a závazků k 31. 12. 2001, 31. 12. 2002 a 31. 12. 2003 uvedený v účetní závěrce odpovídá skutečnosti, nebylo daňovou kontrolou možno ověřit objem nakoupeného a prodaného zboží, zahrnutí všech tržeb do celkových příjmů a v této souvislosti ani základ daně z příjmů fyzických osob a tuto daň samotnou, neboť zásoby zboží,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
25
15Af 47/2011

pohledávky a závazky, vykázaný nákup zboží a tržby za jeho prodej jsou ve vzájemné souvislosti. V případě, že nejsou dostatečně prokázány, nemůže žalobce jednoznačně prokázat skutečnost, že výdaje za zboží byly oprávněně zahrnuty do daňově účinných výdajů a všechny tržby za prodané zboží byly následně zahrnuty do celkových tržeb ke zdanění. Výše uvedené skutečnosti nebyly prokázány ani jiným způsobem

Správce daně přihlížel při stanovení daně z evidence zásob a předložených evidencí a záznamů, ale daň nemohla být stanovena dokazováním, protože správce daně neměl k dispozici prodejní ceny všech druhů piva a nealkoholických nápojů a nebyla doložena úplná skladová evidence zásob. V evidenci zásob nealkoholických nápojů jsou uvedeny pouze průměrné denní tržby, které nezobrazují skutečný stav dle jednotlivých dnů, ale pouze matematicky navazují na počáteční a konečný stav dle inventurních soupisů. Správce daně nemohl ověřit, jaká marže byla skutečně uplatňována u prodeje piva a nealkoholických nápojů, když pouze z evidence slev bylo možno ověřit u části dokladů prodejní ceny tohoto zboží. Proto marži zprůměroval dle dokladů o nákupu a prodeji piva a nealkoholických nápojů, na kterých byly prodejní ceny uvedeny a tuto marži uplatnil také u ostatních druhů piva a nealkoholických nápojů, u kterých neměl k dispozici žádné prodejní ceny. Výsledky byly porovnány s údaji od srovnatelných daňových subjektů. Správce daně nemohl stanovit daň dokazováním, neboť neměl k dispozici doklady, na kterých by byly uvedeny prodejní ceny veškerého zboží, a proto nemohl u tohoto zboží na základě dokladů vypočítat marži. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca 21/2000-3, sice vyplývá, že samotný výpočet marže na základě dokladů k jednotlivým druhům zboží a služeb není pomůckou, ale důkazem, který může sloužit k potvrzení či vyvrácení správnosti vykazovaného zisku. Jiná je však situace, kdy je zjištěný výsledek zprůměrován a vztažen na obchodní činnost, k níž doklady nejsou. Zde již nemůže jít o kategorii důkazů, nýbrž o kategorii pomůcek. V dané věci žalobce vykázal určité základy daně a tvrdil určité míry používaných marží. Správce daně měl k dispozici doklady, na kterých byly uvedeny nákupní ceny zboží, neměl však k dispozici prodejní ceny u veškerých druhů piva a nealkoholických nápojů, pouze na 10 dokladech o prodeji piva a nealkoholických nápojů (nápojové lístky) byly uvedeny prodejní ceny. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu, spisová značka 2 Afs 126/2004, v situaci, kdy žalobce přes výzvu správce daně nepředložil věrohodným způsobem skutečné prodejní ceny u všech druhů piv a nealkoholických nápojů, a údaje, které měl správce daně od žalobce k dispozici, byly důvodně posouzeny jako nevěrohodné, byly fakticky vyčerpány možnosti stanovení daně dokazováním. Dle přesvědčení soudu příčinná souvislost mezi nesplněním zákonné povinnosti žalobce podle § 31 odst. 9 daňového řádu a nemožností správce daně stanovit daň dokazováním v daném případě existuje. Správce daně aritmetickým průměrem vypočetl výše marže u nákupu a prodeje piva a nealkoholických nápojů. Tyto marže by mohly sloužit jako důkaz existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinné evidence vedené žalobcem ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu. Takový výpočet provedený pouze z části dokladů o nákupu a prodeji piva a nealkoholických nápojů, na kterých byly uvedeny nákupní a prodejní ceny a slevy, nemůže bez dalšího sloužit jako důkazní prostředek podle § 31 odst. 4 daňového řádu pro stanovení základu daně. Tím byla splněna i druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek.

Dále soud uvádí, že již shora zmínil, že v případě stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek je nutné v souladu s ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu, aby správce daně přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. V této

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
26
15Af 47/2011

souvislosti soud poznamenává, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vedle zkoumání dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně žalobci podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu také ověřoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu, zda správce daně přihlížel k okolnostem, ze kterých vyplývaly pro žalobce výhody, a zda je správní úvaha v tomto směru ze správního spisu patrná. Žalovaný se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí touto otázkou zabýval na straně 10 až 11, kdy nejen že konstatoval, že správce daně neporušil ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu, nýbrž i rozvedl, jakým způsobem bylo přihlédnuto k okolnostem, ze kterých vyplývají pro žalobce výhody. Rovněž správní spis obsahuje v neveřejné části dokumenty, v nichž jsou podrobně poznamenány a popsány konstrukce daňové povinnosti žalobce. Dále soud uvádí, že v předmětném soudním řízení nevyvstala jediná indicie nasvědčující tomu, že by správcem daně užité pomůcky nevedly k dostatečně spolehlivému stanovení žalobcovy daňové povinnosti. Na tomto místě soud podotýká, že žalobce v tomto soudním řízení nenamítal porušení ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu.

Ohledně zdaňovacích období 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002 a 4. čtvrtletí 2002 tedy soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že správce daně zcela legitimně přikročil ke stanovení daňových povinností za použití pomůcek.

Soud však uznal důvodnou námitku žalobce, že daňová povinnost byla stanovena podle pomůcek v rozporu s ustanovením § 31 odst. 5 daňového zákona, a to pokud se jedná o zdaňovací období leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003. Jak vyplývá ze Zprávy o výsledku kontroly daně z přidané hodnoty za kontrolované období 2001 až 2003, v této zprávě správce daně uvedl zjištěné nedostatky a rozpory za roky 2001 a 2002. Za rok 2003 zpráva žádné zjištěné nedostatky a rozpory neobsahuje, když jak vyplývá z konstrukce zprávy, soud se spíše domnívá, že tomu tak není proto, že by žádné nedostatky či rozpory nebyly zjištěny, ale že je autor zprávy jednoduše do této zprávy zapomněl uvést. Ať už je však důvod neuvedení nedostatků a rozporů za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2003 jakýkoliv, znamená tento nedostatek, že správce daně nemohl daň z přidané hodnoty za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2003 (leden až prosinec 2003) stanovit podle § 31 odst. 5 daňového zákona podle pomůcek, neboť za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2003 správce daně ve zprávě o daňové kontrole žalobci nesdělil své pochybnosti, pro které není možné stanovit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2003 dokazováním, na rozdíl od jednotlivých zdaňovacích období roků 2001 a 2002. Pokud správce daně žalobci nesdělil své pochybnosti i ve vztahu k jednotlivým zdaňovacím obdobím roku 2003, nelze učinit závěr, že žalobce ohledně těchto zdaňovacích období (leden až prosinec 2003) nesplnil některou ze svých zákonných povinností při dokazování a tudíž že byly splněny předpoklady pro stanovení daně podle pomůcek u zdaňovacích období jednotlivých měsíců roku 2003. Vzhledem k tomu, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o jednom odvolání žalobce podaným dohromady proti platebním výměrům za jednotlivá zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003, tedy jedním rozhodnutím žalovaného o jednom odvolání žalobce proti dvaceti platebním výměrům, soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušit, i když za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002 a 4. čtvrtletí 2002 soud shledal, že daň z přidané hodnoty byla

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
27
15Af 47/2011

žalobci podle pomůcek vyměřena v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 daňového řádu správně a v souladu se zákonem.

Z výše uvedených důvodů tedy soudu nezbylo ve výroku ad. I., než rozhodnutí žalovaného zrušit ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný bude muset znovu rozhodnout o odvolání žalobce proti platebním výměrům za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001, 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002 4. čtvrtletí 2002, leden 2003, únor 2003, březen 2003, duben 2003, květen 2003, červen 2003, červenec 2003, srpen 2003, září 2003, říjen 2003, listopad 2003 a prosinec 2003, přičemž je vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok rozsudku ad. II. o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 věty druhé s.ř.s. a ustanovení § 110 odst. 2 s.ř.s., neboť žalobce měl ve věci částečný úspěch, a to z 27,6%, když pro rozhodování o nákladech řízení je podstatný konečný úspěch ve věci, a nikoliv v některém jejím stadiu. Jak již soud uvedl výše, soud dospěl k závěru, že za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2001, 3. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2001, 1. čtvrtletí 2002, 2. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002 a 4. čtvrtletí 2002 daň z přidané hodnoty byla žalobci podle pomůcek vyměřena v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 daňového řádu správně a v souladu se zákonem. Za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2001 byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 39.813,- Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2001 ve výši 46.586,- Kč, za zdaňovací období 4. Čtvrtletí 2001 ve výši 38.802,- Kč, za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2002 ve výši31.054,- Kč, za zdaňovací období 2.čtvrtletí 2002 ve výši 42.408,- Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí ve výši 37.074,- Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí ve výši 34.284,- Kč. Celkem tedy za těchto 7 zdaňovacích období byla žalobci vyměřena částka 270.021,- Kč, což je 72,4% z celkové sumy vyměřené daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období v letech 2001 až 2003 (372.849,- Kč). Žalobce byl tedy úspěšný pouze v rozsahu 27,6%, v tomto poměru také soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, tedy 11.647,- Kč z původně žalobcem požadované náhrady nákladů řízení ve výši 42.200,- Kč.

V případě plného úspěchu žalobce ve věci by mu byla soudem přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 42.200,- Kč. Za řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č.j. 15 Ca 280/2006-59, by žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení 16.280,- Kč, která se sestává z částky 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 10.500,- Kč za 5 úkonů právní služby po 2.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby soudu, podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, účast na jednání před soudem dne 31. 10. 2007 a účast na jednání před soudem dne 12. 12. 2007 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., z částky 1.500,- Kč za s tím souvisejících 5 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. a z částky 2.280,- Kč odpovídající DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Za řízení před Nejvyšším správním soudem, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č.j.9 Afs 30/2008-86, by žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2.880,- Kč, která se sestává z částky 2.100,- Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 10. 3. 2008 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., z částky 300,- Kč za s tím související 1 režijní paušál podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. a z částky 480,- Kč odpovídající DPH, kterou byl advokát podle zvláštního

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
28
15Af 47/2011

právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Za řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne 1. 3. 2010, č.j. 15 Ca 280/2006-142 by žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 14.400,- Kč, která se sestává z částky 10.500,- Kč za 5 úkonů právní služby (vyjádření žalobce ze dne 16. 9. 2009, vyjádření žalobce ze dne 15. 2. 2010, účast na jednání před soudem dne 16. 9. 2009, dne 22. 2. 2010 a 1. 3. 2010 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1966 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., z částky 1.500,- Kč za s tím souvisejících 5 režijních paušálů po 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1966 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a z částky 2.400,- Kč odpovídající po zaokrouhlení dani z přidané hodnoty, kterou byl advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Za řízení před Nejvyšším správním soudem, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č.j. 9 Afs 50/2010-202, by žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2.880,- Kč, která se sestává z částky 2.100,- Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 25. 6. 2010 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), z částky 300,- Kč za s tím související 1 režijní paušál podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. a z částky 480,- Kč odpovídající DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Za řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, by žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 5.760,- Kč, která se sestává z částky 4.200,- Kč za 2 úkony právní služby (účast na jednání dne 13. 7. 2011 a 14. 9. 2011 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., z částky 600,- Kč za s tím související 2 režijní paušály podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a z částky 960,- Kč odpovídající DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány.

Všechny výše uvedené částky, které by žalobci byly přiznány v případě plného úspěchu ve věci, byly kráceny podle jeho skutečného úspěchu ve věci, tedy na výši 27,6%, a to s poukazem na ust. § 60 odst. 1 věty druhé s.ř.s.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se do 31. 12. 2011 podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Od 1. 1. 2012 se kasační stížnost podává přímo u Nejvyššího správního soudu. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
29
15Af 47/2011

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 26. září 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru