Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 19/2014 - 66Rozsudek KSUL ze dne 04.01.2017

Prejudikatura

8 Afs 62/2013 - 37

5 Afs 147/2004

1 Afs 54/2004

2 Afs 7/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 28/2017

přidejte vlastní popisek

15Af 19/2014-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: D. B., IČO: ..., se sídlem S. 2315/1, Ú. n. L., zastoupeného Ing. Janem Matějkou, daňovým poradcem, sídlem Habrová 3100, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, poštovní přihrádka 351, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.1.2014, č.j. 2397/14/5000-14303-711514,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce a doručené soudu dne 1.4.2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30.1.2014, č.j. 2397/14/5000-14303-711514, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“), ze dne 8.8.2013, č.j. 1592484/13/2501-24801-506414, č.j. 1592491/13/2501-24801-506414, č.j. 1592493/13/2501-24801-506414, č.j. 1592495/13/2501-24801-506414, č.j. 1592498/13/2501-24801-506414, č.j. 1592500/13/2501-24801-506414,
č.j. 1592501/13/2501-24801-506414, č.j. 1592502/13/2501-24801-506414, 1592503/13/2501-24801-506414, jimiž byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty 4. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2011 a stanovena povinnost uhradit penále.

Pokračování
2
15Af 19/2014

V žalobě žalobce uvedl, že dne 26.10.2012 došlo ze strany správce daně k zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 – 4. čtvrtletí roku 2011. O výsledku kontrolního zjištění byla sepsána zpráva o daňové kontrole, na jejímž základě správce daně žalobci vystavil shora vymezené dodatečné platební výměry. Proti nim žalobce podal dne 13.9.2013 společné odvolání, o kterém žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítnul.

Žalobce namítal, že správce daně nesplnil povinnost prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost účetních záznamů vedených žalobcem ve smyslu ust. § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), sdělené žalobci ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 18.4.2013, č.j. 1028160/13/2501-05401-506031 (dále jen „výzva k prokázání skutečností“), tím, že ohledně těchto záznamů neprokázal existenci vážných a důvodných pochyb.

V dané věci měl správce daně pochybnosti ohledně žalobcem přijatých plnění v podobě fakturovaných stavebních prací – konkrétně zda tyto práce byly skutečně provedeny, a to v termínech, čase a rozsahu uvedených na fakturách. Správce daně proto žalobce k jejich prokázání vyzval, když jej zejména upozornil na to, že nebyly doloženy smlouvy uzavřené s dodavatelem, objednávky na provedení výkonů, pomocné stavební deníky vedené zhotovitelem, předávací protokoly, případně evidence výkonů. Dle žalobce však existence uvedených důkazních prostředků není vyžadována žádným právním předpisem, žalobce vůči správci daně neučinil žádné tvrzení o tom, že jimi skutečně disponuje, a správce daně ani žalovaný nezdůvodnili, proč by je k dispozici mít měl např. vzhledem k obvyklým obchodním zvyklostem. Jmenované požadavky proto žalobce považuje za svévolné až šikanózní, a proto mu nelze přičítat k tíži, že na ně nereagoval – opačný závěr by svědčil o nerespektování jeho práva na volbu důkazních prostředků. S ohledem na to žalobce uzavřel, že správce daně neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jež by mohly vést ke vzniku pochybností ohledně uplatněného nároku na odpočet daně.

Dále žalobce poukázal na to, že správce daně opomněl hodnotit všechny předložené důkazní prostředky. Žalobce totiž správci daně doložil jednu smlouvu o dílo a dále rámcovou smlouvu o dílo, ty však jmenovaný v rozporu s ust. § 8 odst. 1 daňového řádu nevzal do úvahy při hodnocení důkazů.

S ohledem na výše uvedené žalobce navrhnul, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že při uplatnění nároku na odpočet daně ve smyslu ust. § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), je účastník povinen správci daně prokázat, že podmínky pro jeho uplatnění splňuje. Nárok musí zejména doložit příslušnými listinami, avšak ani splnění této podmínky automaticky neznamená jeho uznání, není-li prokázáno, že k přijetí zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak tvrdí. Dle judikatury je účastník v takové situaci povinen prokázat svá tvrzení zejména účetnictvím a jinými evidencemi a záznamy. Pakliže má správce daně pochybnosti o věrohodnosti, správnosti či úplnosti těchto záznamů, leží na něm důkazní břemeno ve vztahu k existenci vážných a důvodných pochyb. Za tímto účelem je povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě dospěl k uvedeným pochybnostem. Pakliže však správce daně své pochybnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na žalobce za

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 19/2014

účelem doložení pravdivosti jeho tvrzení, jež musí jmenovaný dokládat i jinými prostředky, než toliko vlastním účetnictvím.

V daném případě žalobce předložil správci daně doklady (zejména přijaté faktury a pokladní doklady), z nichž správci daně vznikly pochybnosti ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na odpočet daně. Správce daně proto žalobci zaslal výzvu k prokázání skutečností, v níž jej vyzval k doložení, o jaké jím zadávané stavební práce se jednalo, v jakém rozsahu, kým a kde byly provedeny. To jsou dle žalovaného důvodné pochybnosti, které musí daňový subjekt vyvrátit. Správce daně rovněž žalobci v uvedené výzvě předestřel, jakým způsobem je možno pravdivost jeho tvrzení doložit, když provedl demonstrativní výčet možných dokladů, které je třeba předložit. Není proto důvodná námitka žalobce, že by mělo být ze strany správce daně tvrzeno, že těmito konkrétními doklady je žalobce povinen disponovat či naopak, že by žalobce tvrdil, že jimi skutečně disponuje.

Co se týče námitky, že žádný právní předpis nestanoví, které důkazní prostředky jsou k prokázání tvrzení daňového subjektu požadovány, žalovaný znovu poukázal na ustálenou judikaturu soudů, dle níž sice tato povinnost skutečně dána není, avšak v případě prokazování pravdivosti tvrzení, průkaznosti, věrohodnosti a správnosti účetnictví bude třeba užít i jiné důkazy, než pouze vlastní účetnictví. To však nic nemění na tom, že žalobce byl k prokázání svých tvrzení oprávněn zvolit si jakékoliv důkazní prostředky, ostatně toto právo mu ze strany správce daně nebylo nikterak upíráno, jak vyplývá z výzvy k prokázání skutečností, kde správce daně uvedl, že žalobce může doložit i jiné, než příkladmo vymezené důkazy. Žalobce však svého práva nevyužil, a jeho námitky v tomto směru jsou proto dle žalovaného nedůvodné.

K námitce nepřihlédnutí k žalobcem předloženým dokladům v rámci hodnocení důkazů žalovaný konstatoval, že uvedené smlouvy nebyly schopné ozřejmit pochybnosti o tom, jaké práce, v jakém rozsahu, kým a kde byly skutečně provedeny. V tomto smyslu žalovaný znovu zopakoval, že smlouva či faktura jsou toliko formálním dokladem, jehož předložení samo o sobě oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně nezakládá – podstatné je toliko prokázání faktického plnění. Uvedený závěr podporuje i četná judikatura soudů.

S ohledem na uvedené žalovaný navrhnul, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

Dne 3.2.2015 bylo soudu doručeno podání žalobce označené jako „Doplnění žaloby“, jímž žalobce ke své předchozí námitce nedostatečného hodnocení důkazů ze strany správce daně doplnil, že v rámci vyhledávací činnosti před zahájením daňové kontroly správnímu orgánu předložil další listinné důkazy, které jmenovaný verifikoval. Uvedená skutečnost však není ve zprávě o daňové kontrole vůbec uvedena. Kromě toho je žalobce toho názoru, že daňová kontrola zahájená dne 26.10.2012 představuje opakovanou daňovou kontrolu prováděnou v rozporu s ust. § 85 odst. 5 daňového řádu, čehož si správce daně byl nepochybně vědom, když vyhledávací činnost před dnem 26.10.2012 již sama o sobě byla de facto daňovou kontrolou, tj. verifikací důkazních prostředků sloužících ke zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daně.

Tuto skutečnost se dle názoru žalobce pokusil správce daně zatajit jak před žalovaným, tak i před soudem, jak naznačuje fakt, že potvrzení o převzetí dokladů a písemností k daňové kontrole není datováno a chybí na něm podpis údajně neznámé osoby, která tyto doklady správci daně předala. Lze proto důvodně pochybovat o věrohodnosti potvrzení a vyvstává i důvodné podezření o zneužití pravomoci úředních osob k padělání úřední listiny

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 19/2014

a manipulaci se spisovým materiálem vedeným zřejmě pohnutkou zastřít okolnost, že správce daně důkazními prostředky disponoval již před zahájením daňové kontroly, neboť si je opatřil v rámci své vyhledávací činnosti. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že zatímco o převzetí listinných důkazů v rámci vyhledávací činnosti vystavil správce daně potvrzení, důkaz o jejich vrácení ve spise vedeném k daňové kontrole chybí. Žalobce má tudíž za to, že daňové orgány účelově pozdržely spisový materiál u odvolacího orgánu, aby docílily toho, že se žalobce o výše uvedených skutečnostech ve lhůtě pro podání žaloby nedozví. K prokázání uvedených tvrzení žalobce navrhnul provést výslech pracovnice správce daně, paní O. N., a dále listinné důkazy – protokoly o ústním jednání ze dne 24.3.2014 a 11.4.2014.

V reakci na doplnění žaloby zaslal žalovaný soudu dne 9.3.2015 vyjádření, v němž uvedl, že žalobcem doplněné námitky byly uplatněny až po lhůtě pro podání žaloby. Přesto se s ohledem na procesní opatrnost k nim rozhodl vyjádřit a v obsáhlé argumentaci tvrzení žalobce vyvracel. Současně setrval na svém návrhu, aby soud žalobě nevyhověl.

V replice k vyjádření žalovaného doručené soudu dne 24.3.2015 žalobce předestřel, že jím učiněné doplnění není nepřípustným rozšířením žaloby o další žalobní body, ale toliko návrhem důkazů s cílem podpořit již uvedená tvrzení. V důsledku pozdržení správního spisu žalovaným se navíc až po nahlédnutí u soudu mohl seznámit se všemi důkazy, na základě kterých žalovaný vydal napadené rozhodnutí, a nemohl proto ve lhůtě pro podání žaloby učinit kvalifikovaný žalobní návrh. Dále žalobce zopakoval své podezření o možné manipulaci se spisy ze strany úředních osob a opětovně namítnul, že daňová kontrola zahájená dne 26.10.2012 představuje opakovanou daňovou kontrolu prováděnou v rozporu s ust. § 85 odst. 5 daňového řádu.

Zástupce žalobce při jednání soudu konaném dne 21.12.2016 odkázal na žalobu včetně dalších podání a zdůraznil, že žalobou napadené rozhodnutí nemůže zjevně obstát. Někteří dodavatelé žalobce (např. A. S.) uskutečněná plnění řádně zdanili. Tato skutečnost je rozhodnou okolností pro daný případ a žalovaná strana se s ní měla náležitě vypořádat, což neučinila. Trval proto na tom, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nehodnotil rámcovou smlouvu o dílo v odůvodnění tohoto rozhodnutí. K tomu podotkl, že žalobce v současné době již tuto smlouvu nemá k dispozici, přičemž se mu ji nepodařilo dohledat.

Na podporu svého závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí odkázal zástupce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2004, sp. zn. 4 Azs 55/2003. Dále uvedl, že případné zdanění plnění, které uskutečnila A. S., a to touto osobou, má zásadní vliv na závěr o tom, zda v dané věci došlo či nedošlo k daňovému podvodu na DPH – tj. kdy jeden z obchodních partnerů DPH nepřizná a druhý z obchodních partnerů si ji odečte na vstupu, přičemž ten, kdo si ji odečetl, měl nebo mohl vědět, že první z obchodních parterů daň nepřiznal. Na podporu tohoto závěru zástupce žalobce odkázal na judikaturu Soudního dvora EU a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.4.2010, sp. zn. 9 Afs 94/2009. K tomu podotkl, že v daném případě se žalovaná strana zcela vyhnula posouzení toho, zda došlo k daňovému podvodu. Zástupce žalobce připustil, že v širších souvislostech došlo k daňovému podvodu, nicméně žalobce o tomto daňovém podvodu nevěděl a byl v dobré víře, že má nárok na odpočet DPH. Navíc zdanění uskutečněného plnění A. S. představuje jeden nepřímý důkaz, že předmětná žaloba byla podána důvodně a rozporované práce byly fakticky provedeny. V této souvislosti zástupce žalobce vytkl žalované straně, že nerozlišila mezi obchodními transakcemi žalobce, které uskutečnil s A. S.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 19/2014

a ostatními dodavateli. Na podporu tohoto závěru zástupce žalobce odkázal za rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 5 Afs 65/2013. Dle zástupce žalobce je nepřípustné, aby žalovaná strana zpětně dodaňovala všechny účastníky obchodních transakcí a nerozlišovala mezi nimi s ohledem na vždy konkrétní specifické skutkové okolnosti dílčích obchodních transakcí. Trval na tom, že žalovaná strana měla přihlížet i k výsledkům z jiných daňových řízení, které mohly mít relevanci na případ žalobce. Zástupce žalobce navrhl provedení důkazu výslechem O. N., pracovnice správce daně a dále protokolem o ústním jednání a vyjádřením ke stížnosti ze dne 11.4.2014. Závěrem zástupce žalobce uvedl, že bylo na správci daně vznést vůči žalobci relevantní pochybnosti o jím tvrzených skutečnostech, nicméně v daném případě správce daně vůči žalobci nevznesl relevantní pochybnosti ohledně osob dodavatelů fakturovaných prací. Tato skutečnost je patrná z výzvy k odstranění pochybností, kterou žalobce obdržel. S ohledem na to, že výzva byla v tomto směru nezákonná, bylo legitimní, že žalobce na tuto výzvu nereagoval. V daném případě nelze klást k tíži žalobci, že zůstal pasivní ohledně dané výzvy, neboť ta byla nesplnitelná v reflexi aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. Zdůraznil v této souvislosti, že odběratel nemůže nést odpovědnost za činnost svého dodavatele. V tomto směru opět odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 5 Afs 65/2013. Zástupce žalobce navrhl, aby soud provedl dokazování, zda A. S. zdanila jí uskutečněná plnění ve vztahu k žalobci.

Pověřená pracovnice žalovaného při jednání soudu uvedla, že v daném případě žalovaná strana neměla žádnou povědomost o tom, že žalobcův případ se uskutečňuje v rámci tzv. řetězového obchodu. Pro žalovanou stranu bylo podstatné to, že žalobce vyzvala k prokázání toho, že jím uskutečněná deklarovaná plnění se skutečně uskutečnila, avšak žalobce v tomto směru neunesl své důkazní břemeno.

V rámci jednání soudu konaného dne 4.1.2017 konstatoval zástupce žalobce v konečném návrhu, že v daném případě jsou dány zjevné důvody pro vyhovění žalobě, a to zejména s ohledem na závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku sp. zn. 15 Af 75/2015 a dále v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 55/2016-38. V této souvislosti zdůraznil, že žalobci nebylo známo, že se účastní tzv. řetězového poskytování služeb. Správce daně dle jeho názoru nepřípustně upřel daňovým subjektům vstupy ve věci DPH, čímž došlo k porušení zásadního principu DPH – tzv. principu neutrality – který spočívá v tom, že DPH má hradit koncový odběratel. Tento princip se neuplatňuje jedině v situacích, kdy odběratel není v dobré víře ohledně toho, že přijímá plnění a zároveň dodavatel DPH neodvede, tj. v situacích, kdy se jedná o daňový podvod. Tím, že se princip neutrality mimo jiné i ve vztahu k žalobci neuplatnil, byly daňové subjekty, a to paní S., žalobce a pan O., v řetězci služeb dodaněni opakovaně. Správce daně se dle názoru zástupce žalobce účelově soustředil jen na prokazování unesení či neunesení důkazního břemene ze strany žalobce a jednotlivé obchody v rámci celé transakce účelově posuzoval izolovaně. Tím, že daňové orgány v rámci uvedené transakce nedospěly k závěru o daňovém podvodu, se účelově vyhnuly prokazování otázky absence či neabsence dobré víry u žalobce. Je přitom zjevné, že některé dodávky, které žalobce konzumoval, byly zjevně zatíženy daňovým podvodem. Tak tomu bylo ve vztahu žalobce k firmě BonyStav s.r.o., která měla nekontaktní statutární orgány a dle následných poznatků žalobce DPH neodvedla. Je přitom nepřípustné, aby došlo ke směšování daňových subjektů jako je A. S., která zdanila jí uskutečněná plnění ve vztahu k žalobci, s firmou BonyStav s.r.o. Tyto skutečnosti dle zástupce žalobce představují zásadní vady daňového řízení, a to ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c)´s.ř.s., k nimž by soud měl přihlížet z úřední

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 19/2014

povinnosti, navíc skutkový stav ohledně této vady řízení byl již dán v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

Pověřená pracovnice žalovaného v závěrečném vystoupení navrhla, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl, přičemž odkázala na veškerá vyjádření a podání žalovaného.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.

Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 26.10.2012 byla správcem daně vůči žalobci na základě výsledků vyhledávací činnosti zahájena daňová kontrola za účelem prověření skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 až 2011 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2011. V souvislosti s tím byly již v rámci vyhledávací činnosti žalobcem správci daně zapůjčeny doklady, evidence a další písemnosti a správce si nově vyžádal i další listiny potřebné k provedení této kontroly.

Dne 18.4.2013 vyzval správce daně žalobce výzvou č.j. 1028160/13/2501-05401-506031 mimo jiné k předložení důkazních prostředků prokazujících uplatnění nároků na odpočet daně na vstupu ve smyslu ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH, tj. že zdanitelná plnění uváděná na konkrétních fakturách skutečně od plátců přijal a použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Zejména byl žalobce vyzván k doložení podrobného rozpisu provedených prací s jejich termíny, způsobem kontroly a převzetí, popřípadě k předložení pomocných stavebních deníků či evidencí výkonů, dále objednávek na provedení výkonů v rámci jedné stavební akce, smluv o dílo uzavřených s plátci, protokolů o předání a převzetí díla a dalších důkazních prostředků prokazujících jím tvrzené skutečnosti. Obdobnou povinnost stanovil správce daně žalobci i ohledně uplatněného nároku na odpočet daně na vstupu za ubytování a nákup pohonných hmot. Současně vyjádřil své pochybnosti o tom, zda tyto výdaje byly skutečně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, zda práce deklarované na předmětných fakturách byly skutečně ze strany plátců provedeny v rozsahu, jak doklady uvádějí, a zda výdaje za ubytování a pohonné hmoty vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce. Uvedené pochybnosti vyplývají mimo jiné z absence smluv uzavřených s plátci a objednávek na provedení výkonů.

Z daňových dokladů založených ve spise soud zjistil následující skutečnosti. Například z faktury č. 002/2010 ze dne 4.1.2010 vystavené dodavatelem V. Š. na částku 25.300,- Kč s datem splatnosti 4.1.2010 vyplývá, že předmětem jejího plnění bylo „Fakturujeme Vám za

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 19/2014

provedené práce na akci Klatovy za cenu dle dohody 21.260,- Kč“. Z faktury č. 030/2011 ze dne 1.5.2011 vystavené dodavatelem BonyStav s.r.o. na částku 15.000,- Kč s datem splatnosti 30.5.2011 vyplývá, že předmět jejího plnění byl stanoven jako: „Fakturujeme Vám provedené montážní práce za cenu dle dohody 15.000,- Kč“. Z faktury č. 39/2011 ze dne 22.11.2011 vystavené dodavatelem P. B. na částku 36.298,- Kč s datem splatnosti 26.1.2012 vyplývá, že předmětem jejího plnění bylo „Fakturujeme Vám práce prováděné v Milevsku“. Obdobným způsobem je vymezen předmět plnění i u dalších daňových dokladů.

Zprávou o daňové kontrole ze dne 6.8.2013, č.j. 1590941/13/2501-05401-506031, shrnul správce daně veškeré dosavadní zjištěné skutečnosti do závěru, že žalobce porušil ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH, když neprokázal, že jím v předložených fakturách uváděná zdanitelná plnění od příslušných plátců skutečně přijal, resp. že deklarované práce byly skutečně ze strany těchto plátců provedeny. V souvislosti s tím proto žalobci snížil daň na vstupu a vystavil mu shora vymezené dodatečné platební výměry, proti nimž žalobce podal společné odvolání.

O odvolání rozhodnul žalovaný tak, jak bylo uvedeno shora. Uvedl, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti před zahájením daňové kontroly vycházel kromě dalšího i z rámcové smlouvy o dílo č. 2009001, smlouvy o dílo č. 1 a jiných dokumentů poskytnutých mu žalobcem. Tyto dokumenty však nebyly schopny prokázat oprávněnost žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně, neboť jejich existence sama o sobě ještě neznačí, že ke zdanitelným plněním skutečně došlo. Správce daně proto žalobce vyzval k doložení jiných podkladů vyvracejících jeho pochybnosti o uvedených skutečnostech, žalobce však na tuto výzvu nikterak nereagoval a potřebné podklady nedoložil. Na základě toho žalovanému nezbylo, než jeho odvolání zamítnout a potvrdit vystavené dodatečné platební výměry, jimiž došlo k doměření daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí o odvolání bylo zástupci žalobce doručeno dne 4.2.2014.

Soud se nejprve zabýval námitkou spočívající v tvrzeném nedostatečném vylíčení a prokázání pochybností správce daně ohledně žalobcem uplatněného odpočtu daně, a to ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 18.4.2013.

Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako zejména v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má správce daně povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 92 odst. 3 a 4 daňového řádu), resp. v průběhu daňové kontroly předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení [§ 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Daňový subjekt tedy musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 19/2014

jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.

Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27.2.2014, č. j. 8 Afs 62/2013 - 37, v rozsudku ze dne 28.4.2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 13.4.2004, č. j. 3 Afs 12/2003 - 277, publ. pod č. 666/2005 Sb. NSS, všechny tyto rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz. Povinností ani cílem správce daně tedy rozhodně není vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jimiž by tomuto subjektu daňovou povinnost snížil.

Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů. Nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné vůle daňového subjektu, zda určité skutečnosti ve vyměřovacím řízení uvede, či nikoliv, neboť ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání, nicméně uvedená zásada je v modifikované podobě zachována i ve vyměřovacím řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno vztahuje pouze k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém přiznání nebo je byl v něm povinen uvést. Jen daňový subjekt má totiž podrobné poznatky o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, publ. pod č. 113/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný na www.usoud.cz).

Soud dále připomíná, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, dostupný na www.nssoud.cz). Prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25.10.2006, č.j. 2 Afs 7/2006 - 107, dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém uvedl: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 19/2014

Daň či nárok na odpočet DPH totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (srov. § 2 zákona o DPH). Zákonný nárok na daň či její odpočet je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Zákon tedy nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007 - 72, dostupném na www.nssoud.cz.

Výše uvedené závěry mají svůj odraz rovněž v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, dostupném na www.usoud.cz, vyslovil, že „… důkaz daňovým dokladem … je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“ Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním.

V dané věci bylo předmětem daňového řízení rozhodnutí o daňové povinnosti žalobce s cílem vyměřit daň z přidané hodnoty ve správné výši. Správce daně deklaroval, že žalobce sice dokládal nárok na odpočet daně fakturami vystavenými za jím objednané (zejména stavební) práce, nebylo však možné z nich jednoznačně dovodit, o jaké práce se konkrétně mělo jednat, kde přesně měly být provedeny či v jaké míře, jestliže předmět jejich plnění byl koncipován toliko obecně ve smyslu „fakturujeme Vám provedené stavební práce v obci X“. Soud pochybnosti správce daně v této otázce sdílí, jestliže žalobce prakticky až na jedinou výjimku nedoložil žádné smlouvy a objednávky či, jak správně správce daně poukázal, např. pomocný stavební deník, evidenci výkonů a další doklady, jež by předmět plnění vymezily, resp. pomohly prokázat, že byly dané práce skutečně provedeny tak, jak je ve fakturách uvedeno.

Dle ust. § 8 odst. 3 daňového řádu je správce daně povinen vycházet ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Uvedené ustanovení tak do daňového řádu zakotvuje tzv. zásadu materiální pravdy. V daňovém řízení, resp. ve správním řízení obecně, proto nepostačí, je-li objektivní skutečnost prokázána toliko po formální stránce (tak je tomu v přezkoumávaném případě prostřednictvím žalobcem předložených faktur), ale musí být současně podpořena i důkazem o tom, že k jejímu vzniku skutečně došlo (zde především doloženo, že objednané práce byly fakticky provedeny).

Pochybnosti správce daně o uskutečněných plněních má soud za důvodné, když žalobce tvrzené skutečnosti prokázal toliko z hlediska formálního, nikoliv však faktického. Žalobce byl tedy k doložení dalších písemností vyzván v souladu se zákonnou úpravou, neboť správce daně unesl své důkazní břemeno ohledně pochybností týkajících se nároku na odpočet daně, a bylo proto opět na žalobci, aby jimi tyto pochybnosti rozptýlil.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 19/2014

Vzhledem k uvedenému není proto případná námitka žalobce, že existence uvedených důkazních prostředků není vyžadována žádným předpisem, že by těmito důkazy disponoval, ani že by jimi disponovat měl vzhledem k obvyklým obchodním zvyklostem, neboť ve chvíli, kdy správce daně osvědčil své pochybnosti vyplývající z nedostatečného prokázání rozsahu fakturovaných prací, místa jejich uskutečnění, osob, které je měly vykonávat, resp. dokonce již jen z absence právního titulu, na jehož základě byly zadávány, přešlo důkazní břemeno na žalobce, jenž byl povinen je prokázat. Za tímto účelem správce daně žalobci nastínil některé možnosti (doložení rozpisu provedených prací s jejich termíny, jak a kým byly kontrolovány a přebírány atd.), avšak současně mu umožnil uvedené skutečnosti doložit i jakýmkoliv jiným vhodným způsobem, jak ostatně vyplývá ze samotné výzvy k prokázání skutečností, kde se např. na straně 5 uvádí: „popř. doložte jiné důkazní prostředky prokazující výše uvedené skutečnosti.“ Bylo proto k tíži žalobce, jestliže na předmětnou výzvu nikterak nereagoval a důkazní prostředky správci daně nepředložil, čímž neodstranil důvodné pochybnosti týkající se odpočtu daně. S ohledem na to soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

Soud se dále zabýval námitkou týkající se absence hodnocení žalobcem předložených důkazů – smlouvy o dílo a rámcové smlouvy o dílo.

Dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu hodnotí správce daně při dokazování důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.

Při hodnocení důkazů v rámci daňového řízení musí správce daně vždy přezkoumatelným způsobem vymezit, které skutečnosti zjištěné v jeho průběhu považuje za prokázané, a které nikoliv, a na základě jakých důkazních prostředků. Nestačí proto pouze konstatovat, že daňový subjekt některé pochybnosti neprokázal či neodstranil. Správce daně musí zejména zdůvodnit vše, co vyšlo při správě daní najevo, žádné důkazy nesmí opomenout, případně vědomě zatajit. V opačném případě by jeho konečné rozhodnutí bylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Je rovněž povinen přihlížet ke všem zjištěným skutečnostem a zohlednit každou okolnost, která může mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Nelze připustit opomenutí jakýchkoliv významných skutečností, které jsou správci daně známy – výjimku by tvořily toliko důkazní prostředky opatřené v rozporu s právními předpisy. Pro účely přezkoumatelnosti by však bylo nutné i tyto uvést s odůvodněním, proč k nim nemohlo být přihlédnuto.

V přezkoumávaném případě žalobce namítal, že ačkoliv správci daně předložil rámcovou smlouvu o dílo č. 2009001 a smlouvu o dílo č. 1, tento uvedené důkazy zcela ignoroval a nezohlednil je při hodnocení důkazů. Jak ve zprávě o daňové kontrole ze dne 6.8.2013, č.j. 1590941/13/2501-05401-506031, jež byla podkladem pro odůvodnění jednotlivých dodatečných platebních výměrů, tak i v napadeném rozhodnutí žalovaného, správní orgány konstatovaly, že předmětné důkazy měly k dispozici. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že uvedené doklady žalobce správci daně předal a tento mu je opět dne 6.5.2013 vrátil. Žalobce těmito doklady již nedisponuje, ačkoliv tvrdil, že mají důkazní hodnotu, která by měla změnit náhled na projednávanou věc. Povinností žalobce ovšem je, aby svá tvrzení doložil, což v daném případě neučinil.

Soud konstatuje, že obdobně jako faktury, ani smlouvy samy o sobě nejsou schopny zcela přesvědčivě osvědčit, že ke zdanitelnému plnění na jejich základě skutečně došlo,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Af 19/2014

pokud tyto skutečnosti daňový subjekt nedoloží dalšími důkazy. Uvedenými právními úkony lze totiž maximálně prokázat, že mezi účastníky existoval nějaký vzájemný právní vztah, avšak nikoliv již to, že z něj bylo skutečně plněno. Za tímto účelem proto správně správce daně vyzval žalobce ve výzvě ze dne 18.4.2013 nejen k doložení smluv a objednávek, ale příkladmo i např. pomocných stavebních deníků vedených zhotovitelem, předávacích protokolů, evidencí výkonů, případně dalších důkazů, jež však žalobce nepředložil. I pokud tedy žalobce v jednom případě osvědčil existenci určité smlouvy o dílo, nejednalo se o důkaz dostatečný pro prokázání jím uplatněného nároku na odpočet, když tento jinak výhradně dokládal fakturami za blíže nespecifikované práce. V souvislosti s tím proto nelze hovořit ani o závažném pochybení správce daně, potažmo žalovaného, jestliže ve zprávě o daňové kontrole a napadeném rozhodnutí konkrétně nevylíčili, jaké skutečnosti zjistili ze dvou předložených smluv, pakliže z jejich odůvodnění jinak zcela jednoznačně vyplývá, že neshledali žalobcem tvrzená fakta za průkazná v důsledku absence dalších důkazů o faktickém plnění vyúčtovaném v jednotlivých daňových dokladech. S ohledem na uvedené proto soud i tuto námitku shledal nedůvodnou.

K důkaznímu návrhu žalobce ohledně zjištění plnění daňové povinnosti A. S. soud konstatuje, že tento důkaz provést nemohl, a to s ohledem na jeho opožděnost, neboť žalobce tento důkaz nenavrhl v daňovém řízení. Tento důkaz mohl a měl navrhnout žalobce již v daňovém řízení, neboť tento důkaz měl sloužit zjevně k prokázání skutečností, o kterých byl daňový subjekt ze strany finančních orgánů dostatečně informován. Koncepce daňového řádu je založena na součinnosti daňového subjektu, který musí být správcem daně vyzván, aby se vyjádřil k jeho pochybnostem, zejména mu musí být umožněno navrhnout příslušné důkazy. Pokud daňový subjekt tuto svoji povinnost nesplní, nemůže pak již rozhodnutí finančních orgánů z této skutečnosti vycházející následně zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Jinak řečeno, řízení před soudem nemůže, a ani nemá nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, založená na přezkumu správních rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 22.5.2009, sp.zn. 2 Afs 35/2009, rozsudek NSS ze dne 12.2.2009, sp. zn. 5 Afs 44/2008, rozsudek NSS ze dne 28.4.2005, sp. zn. 5 Afs 147/2004, rozsudek KS Ústí nad Labem ze dne 7.2.2003, sp. zn. 15 Ca 609/2000, publ. pod č. 551/2005 Sb.NSS, www.nssoud.cz).

V této souvislosti se soud zabýval i judikaturou, které se dovolával zástupce žalobce při jednání soudu. Aplikovatelnost závěrů plynoucích z této judikatury, tak jak to činí žalobce, soud neshledal. Stěžejní rozdíl spočívá v odlišném skutkovém stavu případu. Soud, poté co shledal zákonnost výzvy k prokázání skutečností ze dne 18.4.2013, musel konstatovat, že žalobce na ni nijak relevantně nereagoval a svá tvrzení návrhy důkazů nepodpořil. V obecné rovině se pohybuje i žalobcovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Žalobce nijak nerozptýlil pochybnosti správce daně, neboť nedoložil ani konkrétně netvrdil rozsah a druh provedených prací, jimiž mělo být uskutečněno zdanitelné plnění. Za této situace pak nemohla být posuzována ani daňová účinnost těchto neprokázaných plnění.

Závěrem soud přezkoumával, zda je oprávněn zabývat se dalšími námitkami uplatněnými žalobcem.

Podáními doručenými soudu dne 3.2.2015 a dne 23.4.2015 rozšířil žalobce svůj žalobní návrh o další body spočívající v námitkách, že daňová kontrola zahájená dne 26.10.2012

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Af 19/2014

přestavuje opakovanou daňovou kontrolu a dále, že potvrzení o převzetí dokladů předaných správci daně neznámou osobou nemá přiděleno číslo jednací a nebylo ani součástí spisu, čímž vznikají důvodné pochybnosti o tom, zda úřední osoby správce daně nezneužily své pravomoci k padělání úřední listiny a účelové manipulaci se spisovým materiálem, a konečně že spis byl účelově pozdržen u žalovaného, v důsledku čehož se žalobce nemohl seznámit se všemi důkazy, na základě kterých žalovaný vydal napadené rozhodnutí. K uvedeným tvrzením žalobce navrhnul provést důkazy výslechem svědka a protokoly o ústním jednání před správcem daně. Současně uvedl, že doplnění těchto tvrzení není nepřípustným rozšířením žaloby, neboť představuje toliko navrhování dalších důkazů s cílem podpořit již v žalobě uváděná tvrzení.

Soud konstatuje, že dle již shora citovaného ust. § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s. lze žalobu rozšířit na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Ta dle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. činí dva měsíce a počíná běžet, jakmile bylo napadené rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Uvedené ustanovení představuje promítnutí tzv. zásady koncentrace řízení do správního soudnictví. V takovém případě je soud povinen nepřihlížet k žalobním bodům uplatněným opožděně, ledaže by se námitky týkaly skutečností, jež je povinen zohlednit z úřední povinnosti – např. prekluzi, nepřezkoumatelnost, absolutní neplatnost aj. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.12.2004, č.j. 1 Afs 25/2004-69, dostupný na www.nssoud.cz). K tomu soud dále doplňuje, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2007, č.j. 4 Azs 176/2006-84 (dostupného na www.nssoud.cz), nelze za rozšíření žaloby považovat toliko: „navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, [uvedené] není proto omezeno lhůtou stanovenou v § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s.“

V daném případě bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno dne 4.2.2014, takže lhůta pro podání žaloby uplynula dne 4.4.2014. Přezkoumávaná věc netrpí vadami, jež by zakládaly povinnost soudu postupovat v souladu se zásadou ex officio nad rámec koncentrace, a zbývá proto posoudit, zda žalobcem uplatněné námitky v podáních ze dne 3.2.2015 a dne 23.4.2015 byly skutečně dovoleným navrhováním důkazů, či nepřípustným doplňováním žaloby o další žalobní body. V té žalobce namítal neprokázání skutečností vyvracejících věrohodnost účetních záznamů ze strany správce daně a dále opomenutí hodnocení důkazů, které žalobce v rámci vyhledávací činnosti předložil. Oproti tomu v citovaných podáních žalobce především poukazoval na opakování daňové kontroly, manipulace se spisem a účelové držení spisu u žalovaného. Již jen z obsahu těchto námitek je proto zřejmé, že se jedná o zcela nové žalobní body, a není tudíž pravdou, že by jimi žalobce toliko podporoval svá předchozí tvrzení uplatněná v žalobě. Rovněž tak se jím nově navrhované důkazy svědeckou výpovědí a protokoly o ústním jednání nevztahují k původním žalobním bodům, ale k těm, jež žalobce uplatnil již po lhůtě k podání žaloby, a proto jimi soud důkaz neprováděl.

Vzhledem k tomu nemohl soud k takto opožděně uplatněným námitkám přihlížet. Uvedené platí i pro nově namítané vady ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. u jednání dne 4.1.2017, neboť i k těmto vadám soud přihlíží pouze k námitce uvedené ve lhůtě pro podání žaloby. K tomu soud dodává, že správce daně v daném případě zkoumal otázku rozsahu poskytnutého plnění žalobci. Námitky týkající se zásady neutrality se tak zcela míjejí s důvody, pro které byla daň doměřena.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Af 19/2014

Na uvedené skutečnosti navíc nic nemění ani tvrzení žalobce, že se v důsledku pozdržení spisu u žalovaného nemohl s jednotlivými důkazy seznámit dříve. Dle ust. § 66 an. daňového řádu má totiž daňový subjekt právo nahlížet do spisu po celou dobu daňového řízení, a žalobci proto nic nebránilo v tom, seznámit se s jeho obsahem i v době, kdy jej měl ve svém držení žalovaný. Pokud tak však žalobce učinil až ve chvíli, kdy byl spisový materiál postoupen soudu, jde toliko k jeho tíži, že svého subjektivního oprávnění nevyužil dříve. Bez významu pak není ani to, že k postoupení spisu ze strany žalovaného došlo již dne 19.5.2014, žalobce však doplnění žaloby podal až dne 3.2.2015 (repliku dokonce teprve dne 23.4.2015), tedy takřka po 9 měsících, kdy byl spis deponován u soudu.

Soud uzavírá, že přes žalobcem uváděné námitky neshledal napadená rozhodnutí žalovaného či rozhodnutí mu předcházející za nezákonná. Vzhledem k tomu žalobu výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnul.

Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, neboť ten ve věci neměl úspěch. Žalovaný sice se svou obranou úspěšný byl, náhrady nákladů se však při jednání před soudem výslovně vzdal s odůvodněním, že mu žádné nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 4. ledna 2017
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
předsedkyně senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
14
15Af 19/2014

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru