Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 18/2010 - 28Rozsudek KSUL ze dne 15.03.2011

Prejudikatura

9 Afs 50/2007


přidejte vlastní popisek

15Af 18/2010-28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: K-STAV s.r.o., se sídlem Teplice, ulice Skupova 559/31, IČ: 49099396, zastoupeného Ing. Pavelm Rosenkranzem, daňovým poradcem, se sídlem Bílina, ul. 5. května 213, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č.j. 13148/09-1200-505957,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č.j. 13148/09-1200-505957, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích o odvolání č.j. 151063/08/210931/2410 ze dne 8. 10. 2008, kterým byla v dodatečném platebním výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 č.j. 103105/08/210913/1892 ze dne 3. 6. 2008 změněna dodatečně vyměřená daňová povinnost z částky 355.040,- Kč na částku 307.720,- Kč, tak že výrok: Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a podle § 46 odst. 7 ZSDP se Vám dodatečně vyměřuje daň z příjmů právnických osob ve výši 307.720,- Kč, slovy třistasedmtisícsedmsetdvacet Kč. se mění na znění: Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a podle § 46 odst. 7 ZSDP se Vám dodatečně vyměřuje daň z příjmů právnických osob ve výši 218.680,- Kč, slovy dvěstěosmnácttisícšestsetosmdesát Kč. Dále v části výpočet dodatečně vyměřené daně z příjmů právnických osob v Kč se mění řádky č. 2, 3, 4, 7, 12, 13 a 15 takto:

ř.č. 2 z částky 1.359.961,90 Kč na částku 1.041.644,10 Kč,

ř.č. 3 z částky 1.319.000,- Kč na částku 1.001.000,- Kč,

ř.č. 4 z částky 369.320,- Kč na částku 280.280,- Kč,

ř.č. 7 z částky 369.320,- Kč na částku 280.280,- Kč, ř.č. 12 z částky 369.320,- Kč na částku 280.280,- Kč, ř.č. 13 z částky 307.720,- Kč na částku 218.680,- Kč, ř.č. 15 z částky 307.720,- Kč na částku 218.680,- Kč. Poslední známou daňovou povinností za shora uvedené zdaňovací období pro účely stanovení záloh na daň z příjmů právnických osob podle § 38a odst. 1 ZDP a podle § 67 odst. 4 ZSDP se částka ve výši 369.320,- Kč mění na částku ve výši 280.280,- Kč. Jinak se dodatečný platební výměr č.j. 103105/08/210913/1892 ze dne 3. 6. 2008 nemění.

Žalobce v žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, a to z následujících důvodů: Žalovaný na stranách 12 a 13 žalobou napadeného rozhodnutí hodnotí předložené a provedené důkazní prostředky, vztahující se k dokladu č. 426 ze dne 16. 9. 2004 za výrobu a montáž schodiště v celkové částce 288.330,- Kč (základ daně 274.600,- Kč + daň z přidané hodnoty 13.730,- Kč), který žalobce uplatnil jako náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jelikož se jednalo o výměnu dříve instalovaného schodiště v nemovitosti ve vlastnictví žalobce (nemovitost v ul. Na příkopě č. 420 v Krupce, označovaná jako „vila Marie“), tedy na opravu hmotného majetku žalobce. Na straně 13 žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uzavírá, že žalobce neprokázal, že částka na výrobu a montáž schodiště vyplývající z uvedeného dokladu je výdajem (nákladem) vynaloženým v souladu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a že v případě předmětného schodiště se zřejmě jedná o technické zhodnocení dle § 33 zákona o daních z příjmů.

Žalobce namítl, že uvedený závěr žalovaného je v rozporu s obsahem svědecké výpovědi pana Mgr. Miroslava Tovary (o této svědecké výpovědi byl sepsán protokol o ústním jednání č.j. 91616/08/210931/6852 ze dne 5. 5. 2008), který v jejím průběhu vypověděl, že se v minulosti v nemovitosti „vila Marie“ nacházelo schodiště obdobného typu, které bylo vyrobeno a namontováno dokladem č. 426 ze dne 16. 9. 2004. Obsah této svědecké výpovědi dle názoru žalobce plně prokazuje, že schodiště obdobného typu se v nemovitosti „vila Marie“ v minulosti nacházelo a jeho oprava výměnou za schodiště nové (ale typově shodné) pak nemůže být technickým zhodnocením, ale právě opravou, jak ve svém účetnictví a následně v podaném daňovém přiznání deklaroval žalobce.

Dále žalobce namítl, že žalovaný i správce daně při hodnocení, zda výroba a montáž schodiště byla opravou či technickým zhodnocením, zcela pominuli obsah projektu topení z roku 1999, vypracovaný panem Tomášem Hanzlíkem (T. H. CENTRAL HEATING – Hanzlík Tomáš). V tomto projektu je sporné schodiště zakresleno, což prokazuje, že v době vypracování projektu topení se schodiště muselo v nemovitosti „vila Marie“ nacházet. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že projekt topení musel mít správce daně i žalovaný při svém rozhodování k dispozici.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že tvrzení svědka Mgr. Miroslava Tovary, že dřevěné vřetenové schodiště v objektu „vily Marie“ viděl v první polovině období od roku 1977 do roku 1989, je v rozporu se zjištěními správce daně, která se opírají o hmatatelné a objektivní důkazy. Žalovaný odkazuje na znalecký posudek č. 878-43/96 ze dne 29. 4. 1996, který popisuje členění bytových jednotek, kde existence dřevěného vřetenového schodiště není vůbec zaznamenána. Z listin získaných z archivu Městského úřadu v Krupce rovněž vyplývá, že až do roku 1989 byly ve „vile Marie“ byty a není v nich žádná zmínka o schodišti, které by tak muselo procházet byty. Tvrzení svědka o tom, že správce školícího střediska se chtěl pochlubit s přeměnami, které ve „vile Marie“ prováděl za účelem zprovoznění kavárny, nebylo potvrzeno, neboť žádné písemnosti z archivu Městského úřadu v krupce k uvedené nemovitosti a ke zmíněným stavebním úpravám týkajících se schodiště nebyly zjištěny. Naopak bylo zjištěno, že předmětná nemovitost byla v době, na kterou je odkazováno, v dezolátním stavu. Oproti výpovědi svědka Tovary stojí výpověď svědka Milana Řechtáčka, ze které je zřejmé, že ve „vile Marie“ bydlel od roku 1963 a jeho rodiče až do 90. let v bytě ve druhém nadzemním podlaží. Popsal členění bytů, uvedl jména nájemníků a k existenci dřevěného vřetenového schodiště z přízemí nemovitosti do 1. patra sdělil, že tam takové schodiště nebylo a ani být nemohlo, neboť v případě jeho existence by muselo vést jejich bytem. Toto tvrzení koresponduje s obsahem písemností a nákresem přízemí původního bytu a využitím tohoto objektu. Dle žalovaného je tak potvrzeno, že nejméně do roku 1989 se v přízemním bytě nenacházelo dřevěné vřetenové schodiště spojující přízemí z 2. nadzemním podlažím. Nebylo tak prokázáno tvrzení žalobce, že v období do roku 1989 bylo vlastníkem „vily Marie“ instalováno dřevěné vřetenové schodiště, které by následně musel žalobce v roce 2004 opravit výrobou a montáží celého nového schodiště.

Žalovaný uvedl, že žalobce nedoložil ani neprokázal, že ve „vile Marie“ existovalo do roku 2004 dřevěné vřetenové schodiště, které by muselo být vyměněno z důvodu opravy výrobou a montáží celého nového schodiště. Toto se nepodařilo prokázat ani aktivním vyhledáváním důkazů správcem daně. Nebylo tak prokázáno, že částka vynaložená žalobcem za výrobu a montáž schodiště vyplývající z dokladu č. 426 ze dne 16. 9. 2004 je výdajem (nákladem) vynaloženým v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (tj. oprava při zachování účelu využití a technických parametrů). Dle žalovaného je zřejmé, že v předmětném případě se jedná o technické zhodnocení posouzené v souladu s ustanovením § 33 zákona o daních z příjmů.

Dále žalovaný uvedl, že projekt Tomáše Hanzlíka (T. H. CENTRAL HEATING – Hanzlík Tomáš) je projektem plánovaného zřízení otopných soustav a nikoliv zakreslením skutečného stavu v té době. Projekt je na rekonstrukci objektu o třech nadzemních podlažích, a to se dvěma samostatnými nezávislými otopnými soustavami, které respektují rozdělení obytných celků v objektu a dále na doplňkovou izolaci do podlah v 1. nadzemním podlaží. Projekt je vždy zakreslený plán záměru, kterého má být po určité době dosaženo. Proto ani tento odkaz žalobce na projekt nelze brát jako zakreslení aktuálního stavu objektu, ale pouze jako záměr vlastníka objektu, který byl zakreslen projektantem s přihlédnutím k požadavkům a účelu budoucího využití objektu vlastníkem. Navíc žalobce sám sdělil, že se vlastní topení podle tohoto projektu neprovádělo, pouze se využily některé jeho části. K zakreslenému schodišti v plánu T. H. CENTRAL HEATING – dispozice rozvodů ústředního topení – 1. NP je nutno uvést, že i když je v tomto plánu jakési schodiště naznačeno, je ve zcela jiném prostoru místnosti než v plánu T. H. CENTRAL HEATING – dispozice rozvodů ústředního toepní – 2. NP. Proto tuto dokumentaci nelze dle žalovaného považovat za důkaz toho, že budova již dříve obsahovala dřevěné vřetenové schodiště, jak uvádí žalobce.

Žalovaný uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalovaný uvedl, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. V dané věci rovněž nedošlo k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň.

Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Finanční úřad v Teplicích (dále jen „správce daně“) zahájil dne 29. 8. 2007 protokolem o ústním jednání č.j. 134887/07/210931/6852 u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec až prosinec 2004, daně silniční za zdaňovací období roku 2004 a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2004. Správce daně na základě zjištění ze zprávy o kontrole daně z příjmů právnických osob provedené u žalobce, která byla se zástupcem žalobce projednána dne 29. 5. 2008 (protokol o ústním jednání č.j. 96207/08/210931/2410), vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 č.j. 103105/08/210913/1892 ze dne 3. 6. 2008. Tímto platebním výměrem správce daně dodatečně vyměřil žalobci daň z příjmů právnických osob ve výši 355.040,- Kč. Na základě odvolání žalobce správce daně vydal dne 8. 10. 2008 rozhodnutí č.j. 151063/08/210931/2410, kterým v dodatečném platebním výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 č.j. 103105/08/210913/1892 ze dne 3. 6. 2008 změnil dodatečně stanovený základ daně z částky 1.488.000,- Kč na částku 1.319.000,- Kč a dodatečně vyměřenou daňovou povinnost z částky 355.040,- Kč na částku 307.720,- Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí správce daně odvolal. Žalovaný vydal dne 4. 12. 2009 rozhodnutí č.j. 13148/09-1200-505957, kterým dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004, č.j. 103105/08/210913/1892 ze dne 3. 6. 2008 změnil tak, že dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob ve výši 307.720,- Kč změnil na částku 218.680,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě žalobu.

V posuzovaném případě je podstatou sporu otázka, zda žalobce unesl či neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že se jedná o opravu hmotného majetku, mimo jiné na výrobu a montáž schodiště v celkové výši 288.330,- Kč (základ daně ve výši 274.600,- Kč + DPH ve snížené sazbě 13.730,- Kč) od dodavatele JK plus spol. s r.o., Nádražní 146, Jílové u Prahy, DIČ: 47539455. Dále žalobce zpochybňuje, že žalovaný i správce daně dostáli své povinnosti v rámci dokazování podle daňového řádu co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a že z takto neúplně zjištěných skutečností vyvodili správný právní závěr.

Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny.

V souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů, k výdajům (nákladům) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů patří také rezervy a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon o rezervách, jenž zároveň pro účely zjištění základu daně z příjmů blíže určuje jak samotný pojem rezervy, tak i podmínky pro jejich vytváření. Dle § 2 odst. 1 tohoto zákona ve vazbě na § 7 odst. 1 téhož zákona se rezervou jakožto daňově uznatelným nákladem rozumí i rezerva na opravy hmotného majetku, jehož doba odepisování je pět a více let. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona o rezervách však stanoví, že za opravy podle tohoto zákona se nepovažuje technické zhodnocení hmotného majetku, které definuje § 33 zákona o daních z příjmů jako „výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10.000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20.000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40.000 Kč“.

Pojem „oprava“ na rozdíl od pojmu „technické zhodnocení“ není definován ani v zákoně o daních z příjmů ani v zákoně o rezervách. Za takovéto situace je zřejmě na místě pro daňové účely vycházet z definice pojmu „oprava“ dle účetních předpisů. Ačkoli doktrína připouští ve veřejném právu použití analogie legis pouze v omezené míře, tak tam, kde zákon určitý právní problém přímo neřeší, lze pro výklad chybějící právní úpravy či pojmu podpůrně užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího. V nastíněném kontextu je proto jistě legitimní výklad pojmu „oprava“ per analogiam tak, jak je vymezen účetními předpisy. Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikatelé účtující v soustavě podvojného účetnictví, definuje v § 47 odst. 2 písm. a) opravy a údržbu. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení.

Soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 50/2007-59 ze dne 8. 11. 2007, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž je výslovně uvedeno, že právě proto, že hranice mezi tím, co je ještě nezbytnou opravou ve smyslu zákona o rezervách a co je již technickým zhodnocením ve smyslu ustanovení § 33 zákona o daních z příjmů, může být někdy nezřetelná, a v rámci určité investiční akce mohou být prováděny současně jak opravy, tak může zároveň docházet k technickému zhodnocení, je nutno v každém jednotlivém případě tuto hranici určit pomocí dostatečně průkazných materiálů, které je správci daně povinen doložit daňový subjekt.

Podle § 33 odst. 1 zákona o daních z příjmů se pro účely tohoto zákona technickým zhodnocením rozumí vždy výdaje na dokončení nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb).

Podle § 33 odst. 2 zákona o daních z příjmů se rekonstrukcí pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

Podle § 33 odst. 3 zákona o daních z příjmů se modernizací pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku. Podle § 25 odst. 1 písm. p) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména technické zhodnocení (§ 33 zákona o daních z příjmů).

Pro posouzení předmětné věci je rozhodující rozlišení skutečnosti, zda se v daném konkrétním případě jednalo o provedení oprav či zda došlo k technickému zhodnocení nemovitostí. Základním rozlišovacím hlediskem je stav nemovitostí po provedení předmětných stavebních činností. Pokud dojde k uvedení nemovitostí do původního stavu, jaký byl při jejich vzniku, bude se jednat o opravu. Pokud však dojde provedením stavebních činností k zásadní změně technických parametrů či účelu nebo užití nemovitostí, půjde o technické zhodnocení. Z uvedeného je tedy patrné, že pro posouzení z daňového hlediska má velký význam zdokumentování předmětné budovy před zahájením stavebních prací.

Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 31 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto zákonného ustanovení má tedy také povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnosti či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 věty první a § 2 odst. 1 daňového řádu.

Námitku žalobce, že závěr žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí je v rozporu se svědeckou výpovědí Mgr. Miroslava Tovary, která prokazuje, že schodiště obdobného typu se v nemovitosti „vila Marie“ v minulosti nacházelo a jeho oprava výměnou za schodiště nové, ale typově shodné pak nemůže být technickým zhodnocením, ale právě opravou, jak ve svém účetnictví a v následně podaném daňovém přiznání deklaroval žalobce, soud neshledal důvodnou.

Jak vyplývá ze správního spisu, za účelem prokázání opravy vřetenového schodiště z přízemí do 1. patra „vily Marie“ a tím následně uznání výdajového pokladního dokladu č. 426 ze dne 16. 9. 2004 za výrobu a montáž schodiště v celkové výši 288.330,- Kč (základ daně ve výši 274.600,- Kč) jako opravy, vyslechl správce daně dne 5. 5. 2008 svědky Mgr. Miroslava Tovaru a Milana Řechtáčka, a to za účasti zástupce žalobce. Svědek Mgr. Tovara uvedl, že „vilu Marie“ navštívil v rozmezí let 1977 – 1989, kdy působil jako metodik výtvarné východy. Konkrétní data návštěv nemovitosti nebyl schopen uvést, nepamatoval si je, uvedl, že se jednalo spíše o první polovinu uvedeného období. Uvedl, že správce školícího střediska se chtěl pochlubit s přeměnami, které ve „vile Marii“ tvořil, zřejmě za účelem zprovoznění kavárny.

Svědek Milan Řechtáček ve své svědecké výpovědi před správcem daně uvedl, že ve „vile Marie“ měl trvalý pobyt od roku 1963, což správci daně doložil vojenskou knížkou s potvrzením trvalého pobytu na adrese Na příkopě č.p. 40, Krupka, když tento zápis ve vojenské knížce byl učiněn dne 27. 9. 1984. Dále uvedl, že jeho rodiče bydleli ve „vile Marie“ do devadesátých let, a to v 2. nadzemním podlaží, po listopadu 1989 svědkova rodina chtěla vilu koupit, ale z důvodu neustálého navyšování ceny z toho sešlo a nakonec dostala byt v paneláku. Popsal členění bytů a uvedl jména tehdejších nájemníků. Dále uvedl, že v nemovitosti nebylo dřevěné vřetenové schodiště, které by vedlo z přízemí do 1. poschodí. Jediné schodiště, které v nemovitosti bylo, bylo široké betonové schodiště pod kopulí.

Výpověď svědka Mgr. Tovary soud hodnotí stejně tak jako žalovaný a správce daně jako nevěrohodnou. Z hospodářské smlouvy č.j. 14/91 ze dne 5. 12. 1991 vyplývá, že nástupní organizace Středisko služeb školám vlastnila nemovitost od roku 1991. Ze Znaleckého posudku č. 878-43/96 ze dne 29. 4. 1996, který si objednal subjekt Středisko služeb školám z důvodu převodu nemovitosti, vyplývá, že se tento subjekt snažil v dřívějších letech objekt prodat z důvodu jeho dezolátního stavu. Tento znalecký posudek popisuje členění bytových jednotek, o existenci vřetenového schodiště se znalecký posudek nezmiňuje. Z dalšího znaleckého posudku, a to znaleckého posudku č. 1172-61-99 ze dne 23. 8. 1999, jehož objednatelem byl Luděk Kieswetter (v tehdejší době jednatel žalobce), je prokázáno, že objekt „vila Marie“ nadále chátral a subjekty, které nemovitost vlastnili od roku 1989, ho neměly v úmyslu jakkoli opravovat. v tomto znaleckém posudku je uvedeno, že nemovitost je vybavena standardními schody, o točitých schodech z přízemí do 1. patra se znalecký posudek nezmiňuje. Jednalo by se přitom o prvek, který by v nemovitosti bylo stěží možno přehlédnout. Nemovitost byla v lednu 1999 prodána jednateli žalobce. Z listin z archivu Městského úřadu v Krupce a z Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, které jsou součástí správního spisu, jednoznačně vyplývá, že do roku 1989 byly ve „vile Marie“ byty a v listinách není zmínka o schodišti, které by navíc muselo byty procházet. Tvrzení svědka Mgr. Tovary, že schodiště viděl v objektu v první polovině období 1977 až 1989 považuje tedy soud za nevěrohodné a účelové, když další zjištění správce daně, obsažená ve správním spisu výpověď svědka Řechtáčka a listinné důkazy), tuto skutečnost nepotvrzují. Rovněž jako nevěrohodnou shledává soud tu část výpovědi svědka Mgr. Tovary, ve které popisoval, že správce školícího střediska se chtěl pochlubit s přeměnami, které ve „vile Marie“ tvořil, zřejmě za účelem zprovoznění kavárny. Jak vyplývá z korespondence z roku 1984, kdy byla nemovitost pod správou Městského národního výboru v Krupce, byla podána žádost o vyjmutí přízemního bytu z bytového fondu z důvodu vzlínající se vlhkosti, aby tento byt byl využit jako prádelna pro dva zbylé nájemníky. Žádná písemnost uložená v archivu Městského úřadu v Krupce však údajné provádění úprav za účelem zprovoznění kavárny v nemovitosti nepotvrzuje, a pokud by, jak tvrdí svědek Mgr. Tovara, došlo ke stavebním úpravám na schodišti, byly by nepochybně o tomto záznamy ve spisu týkajícího se nemovitosti u Městského úřadu v Krupce i v účetnictví příslušných vlastníků.

Soud rovněž považuje za nevěrohodnou i tu část výpovědi svědka Mgr. Tovary, ve které uvádí, že schodiště v nemovitosti viděl v první polovině období let 1977 až 1989, kdy působil jako metodik výtvarné výchovy. Svědek ve své výpovědi ze dne 5. 5. 2008 uvedl, že se v tomto období účastnil školení ve školícím středisku v Krupce v objektu na kopci naproti „vile Marie“ a tento objekt nejspíš patřil kraji. Vila Marie patřila pod toto školící středisko a při této příležitosti jí navštívil.

V návaznosti na tuto výpověď svědka Mgr. Tovary správce daně precizně ve správním spisu zadokumentoval vlastnictví nemovitosti v letech 1979 až 1999. Z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č.j. MH/Tom./22/79 ze dne 22. 6. 1979 vyplývá, že nemovitost byla předána ke dni 1. 7. 1979 přejímající organizaci Okresní podnik bytového hospodářství Teplice předávající organizací Městským národním výborem Krupka. Z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č.j. 290/1989-práv/Bj ze dne 29. 6. 1989 vyplývá, že nemovitost byla předána ke dni 1. 5. 1989 přejímající organizaci Krajský pedagogický ústav v Ústí nad Labem z důvodu zřízení hospodářské budovy školícího střediska předávající organizací Okresní bytový podnik Teplice. Z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č.j. 14/91 ze dne 5. 12. 1991 vyplývá, že nemovitost byla předána ke dni 1. 7. 1991 přejímající organizaci Středisko služeb školám v Ústí nad Labem předávající organizací Krajský pedagogický ústav Ústí nad Labem, neboť ke dni 30. 6. 1991 došlo k jejímu zrušení.

Z tohoto přehledu vlastnictví nemovitosti jednoznačně vyplývá, že v letech 1977 až 1989 nemohla „vila Marie“ patřit pod školící středisko, jak uváděl ve své výpovědi svědek Mgr. Tovara, ale byla ve správě Okresního podniku bytového hospodářství v Teplicích, tedy určená k bydlení, jak uvedl ve své výpovědi svědek Řechtáček.

To, že se v nemovitosti dříve dřevěné vřetenové schodiště nenacházelo, podporuje i skutečnost, že dle smlouvy o dílo ze dne 31. 7. 2003, která byla přílohou k faktuře č. 2004141 dodavatele JK plus spol. s r.o. vystavené dne 16. 9. 2004 ve výši 288.300,- Kč není demontáž stávajícího schodiště započítána. Předmětem smlouvy o dílo bylo pouze výroba a montáž vřetenového schodiště se spirálovou vnější schodnicí a spirálovým zábradlím z materiálu dub mořený, dále obklad kruhového otvoru výstupu schodiště a samostatná galerie s jednou obloukovou částí. V případě demontáže stávajícího schodiště dodavatel nabídl žalobci hodinovou sazbu práce 300,- Kč + DPH za skutečně odpracovanou hodinu práce. Jak však z listin založených ve správním spisu vyplývá, nenachází se v něm žádná, která by prokazovala demontáž schodiště, které se na místě nově instalovaného schodiště mělo původně nacházet. Demontáž schodiště je přitom dle názoru soudu tak náročná práce, že ji lze jen velmi stěží provést svépomocí bez součinnosti specializované firmy; soud považuje takovou operaci prakticky za nemožnou.

Veškeré důkazní prostředky obsažené ve správním spisu, včetně znaleckých posudků č. 878-43/96 ze dne 29. 4. 1996 a č. 1172-61-99 ze dne 23. 8. 1999, které soud jednotlivě hodnotil výše, neprokázaly tvrzení žalobce, že do roku 1989 bylo vlastníkem nemovitosti „vila Marie“ v této nemovitosti instalováno dřevěné vřetenové schodiště, které by následně žalobce v roce 2004 musel opravit.

Soud se ztotožňuje s žalovaným a správcem daně v tom, že výpověď svědka Milana Řechtáčka byla správcem daně i žalovaným hodnocena jako věrohodná, neboť koresponduje s obsahem listin, které jsou součástí správního spisu. Jedná se o listiny z archivu Městského úřadu v Krupce. Obsahem těchto listin a nákresem původního bytu v přízemí nebylo nejméně do roku 1989, kdy byl objekt předán Krajskému pedagogickému ústavu v Ústí nad Labem, potvrzeno, že by se v bytě v přízemí nacházelo vřetenové schodiště spojující přízemí s 2. nadzemním podlažím.

Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny.

Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že žalovaný i správce daně při hodnocení, zda je výroba a montáž schodiště opravou či technickým zhodnocením, pominuli obsah projektu topení z roku 1999, vypracovaný Tomášem Hanzlíkem (T. H. CENTRAL HEATING – Hanzlík Tomáš), když v tomto projektu je schodiště zakresleno, což prokazuje, že v době jeho vypracování se schodiště muselo v nemovitosti „vila Marie“ nacházet.

Podle § 31 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Na výše uvedené ustanovení navazuje ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu, podle kterého jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.

Jak vyplývá ze správního spisu, sám žalobce uvedl, že vlastní topení v nemovitosti se podle výše uvedeného projektu neprovádělo, pouze se využily některé jeho části. Dle technické zprávy z října 1999 a technologie vytápění se v tomto případě jedná o projekt na rekonstrukci objektu o třech nadzemních podlažích, a to se dvěma samostatnými nezávislými otopnými soustavami, které respektují rozdělení obytných celků v objektu a dále na doplňkové izolace do podlah v 1. nadzemním podlaží. V technické zprávě je uvedeno, že podkladem pro řešení projektové dokumentace byla stavební dokumentace objektu a zároveň podkladem pro změny oproti původnímu řešení byla dohoda se stavitelem, tzn., že se vychází z prvků, které mohou být provedeny v budoucnu.

Je nutno přihlédnout k tomu, že projekt je vždy zakreslený plán záměru, kterého má být dosaženo. Proto projekt, na který odkazuje žalobce, nelze posuzovat jako zakreslení aktuálního stavu nemovitosti, ale pouze jako záměr vlastníka na budoucí využití nemovitosti, který byl zakreslen projektantem do projektu. Porovnáním projektu T. H. CENTRAL HEATING – dispozice rozvodů ústředního topení – 1. NP a T. H. CENTRAL HEATING – dispozice rozvodů ústředního topení – 2. NP dospěl soud k závěru, že v projektu pro 1. NP je jakési schodiště naznačeno, ale nachází se ve zcela jiném prostoru místnosti než v projektu pro 2. NP. Proto se soud ztotožňuje s názorem žalovaného i správce daně, že tuto projektovou dokumentaci správní orgány obou stupňů nemohli považovat jako důkaz, že v nemovitosti se již dříve nacházelo dřevěné vřetenové schodiště.

Žalobce mohl výdaje, resp. náklady uplatňovat pouze na základě ověřitelných podkladů, jak stanoví § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V daném případě není splněna podmínka uvedená v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a držení zdanitelných příjmů a jejich výše musí být žalobcem prokázána. Z důkazů provedených správcem daně i žalovaným nelze prokázat, že by výměna schodiště v nemovitosti „vila Marie“ byla opravou ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť dřívější existenci dřevěného vřetenového schodiště v nemovitosti, jehož oprava měla být žalobcem provedena, se nepodařilo v řízení prokázat. Naopak po zhodnocení důkazů soud stejně tak jako žalovaný i správce daně dospěl k závěru, že dřevěné vřetenové schodiště žalobce v roce 2004 do nemovitosti nově nainstaloval, tudíž se v daném případě jednalo nikoli o opravu, nýbrž o technické zhodnocení.

Soud dospěl k závěru, že správce daně ani žalovaný neporušili ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu, neboť zjistili skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji.

Pojem „oprava“ na rozdíl od pojmu „technické zhodnocení“ není definován ani v zákoně o daních z příjmů ani v zákoně o rezervách. Za takového situace je na místě pro daňové účely vycházet z definice pojmu „oprava“ dle účetních předpisů. Tento názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 9 Afs 141/2007-83 ze dne 7. 5. 2008.

Podle § 47 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, součástí ocenění dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku a technického zhodnocení zejména nejsou opravy a údržba. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí povedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení. Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady.

Ze správního spisu vyplývá, že u položky (dřevěné vřetenové schodiště), u níž měl správce daně pochybnosti o tom, zda se jedná o opravy a která byla právě z tohoto důvodu předmětem výzvy správce daně k prokázání skutečností žalobcem, mělo následkem předpokládaných prací dojít právě k takovému zásahu, jehož výsledkem by bylo technické zhodnocení příslušné nemovitosti. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole č.j. 12726/08/210931/2410 (str. 14) podrobně odůvodnil, proč se v tomto případě jedná o technické zhodnocení, nikoliv o opravu.

Úlohou správního soudu je, aby se zřetelem na žalobní námitky posoudil, zda důkazy provedené v předcházejícím daňovém řízeni jsou postačující, zda jejich hodnocení odpovídá zásadám logiky, zda se správce daně či žalovaný vypořádali s důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a zda skutkové závěry, ke kterým posléze dospěli, mají oporu v provedených důkazech. Soud dospěl k závěru, že správce daně i žalovaný v souladu s těmito zákonem předepsanými pravidly postupovali.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 15. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru