Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 11/2011 - 67Rozsudek KSUL ze dne 09.03.2011


přidejte vlastní popisek

15Af 11/2011-67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobkyně: METALURGIE Rumburk s.r.o. se sídlem v Rumburku, Žitná 15, zast. Ing. Pavlem Lampou, daňovým poradcem, se sídlem v Rumburku, Lužické nám. 158, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2005 č.j. 17034/120/04,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2005 č.j. 17034/120/04 a platební výměr Finančního úřadu v Rumburku č.j. 65156/04/179922/6918 ze dne 8.9. 2004 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 21.887,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rumburku ze dne 8. 9. 2004 č.j. 65156/04/179922/6918, kterým byla vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1.037.570,- Kč.

V žalobě uvedla, že v daňovém přiznání za rok 2003 uplatnila na ř. 240 daňového přiznání odpočet podle § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmu č. 586/1992 Sb. (dále jen „daňový zákon“) ve výši 3.346.547,- Kč, který způsobil snížení daňové povinnosti za rok 2003 o 1.037.570,- Kč.

Pokračování
2
15Af 11/2011

Ve věci uplatnění tohoto odpočtu byla žalobkyně vyzvána finančním úřadem k odstranění pochybností, protože finanční úřad s ohledem na výši uplatnění odpočtu podle § 34 odst. 3 daňového zákona v daňovém přiznání za rok 2002 výši odpočtu v r. 2003 zpochybňoval.

Žalobkyně v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2002 na ř. 240 daňového přiznání uplatnila odpočet podle § 34 odst. 3 daňového zákona ve výši 249.546,- Kč tak, že na ř. 250 (základ daně snížený o položky uvedené na ř. 230 až 241) byla vykázána hodnota 999,- Kč a na ř. 270 (snížený základ daně z r. 250, dále snížený o položky uvedené na ř. 251 a 260 zaokrouhlený na celé tisícikoruny dolů) hodnota 0, Kč. Souběžně s těmito vykázanými údaji žalobkyně vyplnila i část F. Přílohy č. 1 II. oddílu daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2002, kde na ř. 8 je žalobkyní uvedena hodnota 3.346.547,- Kč jako nevyužitá část nároku uvedeného na ř. 6, jejíž odečet lze uplatnit v dalších zdaňovacích obdobích. Po podání daňového přiznání za rok 2002 nebyly žalobkyni sděleny žádné pochybnosti ve věci uplatnění odpočtu podle § 34 odst. 2 až 12 zákona o dani z příjmů.

Skutečnost, že v daňovém přiznání za rok 2002 byl žalobkyní uplatněn údajně nesprávný postup, vyhodnotil jak finanční úřad tak žalovaný až v průběhu roku 2004, a to tak, že na ř. 240 daňového přiznání je žalobkyně povinna vykázat částku o 999,- Kč vyšší, tj. celkem 250.545,- Kč tak, aby již na ř. 250 daňového přiznání byla uvedena hodnota 0,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně takto nepostupovala, je, podle tvrzení finančního úřadu a žalovaného celý zbytek nárokovaného odpočtu ve výši 3.346.547,- Kč přesunutý oprávněně podle § 34 odst. 7 zákona o dani z příjmů z r. 2002 do r. 2003 v plné výši 3.346.547,- Kč postižen tímto údajně nesprávným postupem v r. 2002 a není možné tedy tento odpočet vůbec uplatnit v tomto následujícím roce 2003, ani v kterémkoliv roce následujícím. Žalobkyně se pokusila několika samostatnými úkony napravit údajnou nesprávnost za rok 2002, které však žalovaný neakceptoval ani v odvolacím řízení.

Dle žalobkyně z postupu finančního úřadu i žalovaného vyplývá, že údajný nesprávný postup v daňovém přiznání za rok 2002 ve výši dalších 999,- Kč postihuje zbývajících dalších 3.346.547,- Kč, a to na „věcné časy“ počínaje daňovým přiznáním za rok 2003 a ve svých důsledcích znamená postup finančního úřadu a žalovaného neoprávněné zvýšení daňových povinností žalobkyně za rok 2003 o částku 1.037.570,- Kč.

V další části žaloby pak žalobkyně rozvádí úvahy, zda skutečně měla v daňovém přiznání za rok 2002 uplatnit na ř. 240 výši odpočtu o 999,- Kč vyšší, celkem tedy 250.545,- Kč a klade otázku, zda to znamená, že celá zbývající hodnota odpočtu, snížená o 999,- Kč tj. 3.346.547,- Kč je touto nesprávností postižena a že tedy nelze již nikdy a tedy ani v r. 2003 zůstatek nároku na odpočet uplatnit.

K podané žalobě se písemně vyjádřil žalovaný, který navrhl její zamítnutí a sdělil, že žalobkyně podala daňové přiznání na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002, na základě kterého byla vyměřena daň dle ust. §46 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). V uvedeném daňovém přiznání žalobkyně vykázala základ daně na řádku 220 ve výši 250.545,- Kč, na řádku 240 odpočet dle ust. § 34 odst. 3 daňového zákona ve výši 249.546,- Kč z celkového možného odpočtu ve výši 3.596.093,- Kč, na řádku 250,- snížený základ daně ve výši 999,- Kč a na řádku 270 snížený a zaokrouhlený základ daně ve výši 0,- Kč.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 11/2011

V daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2003 vykázala žalobkyně na řádku 240 odpočet dle ust. § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmů ve výši 3.360.044,- Kč. Na základě výzvy k odstranění pochybností o správnosti a pravdivosti podaného daňového přiznání, a to zejména vykázaného odpočtu, zaslala žalobkyně jako přílohu odpovědi opravu daňového přiznání za rok 2002, chtěla změnit základ daně z částky 250.545,- Kč na částku 249.546,- Kč. Protože tím nebyly odstraněny pochybnosti o správnosti a pravdivosti podaného daňového přiznání za rok 2003, Finanční úřad v Rumburku vyměřil platebním výměrem č.j. 65156/04/179922/6918 daň z příjmů právnických osob za uvedené zdaňovací období ve výši 2.029.250,- Kč. Proti uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, ke kterému přiložila vyplněný formulář řádného daňového přiznání za rok 2003, a zároveň podala dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období r. 2002, ve kterém upravila částku na řádku 220 na částku 248.546,- Kč a na stejnou částku upravila odpočet dle ust. § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmů. Řízení o dodatečném daňovém přiznání za rok 2002 bylo zastaveno rozhodnutím č.j. 69527/04/179922/6918. Následně podala žalobkyně další dodatečné daňové přiznání za rok 2002, ve kterém opět řešila výši uplatněného odpočtu ve vztahu k základu daně, ale ani tímto podáním neuplatnila odpočet dle ust. § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmů v takové výši, aby mohla v následujícím zdaňovacím období roku 2003 uplatnit část odpočtu. Z uvedených důvodů bylo odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru č.j. 65156/04/179922/6918 rozhodnutím ze dne 7. 6. 2005 č.j. 17034/120/04 zamítnuto.

Žalobkyně v podané žalobě namítá, že postupovala tak, že ust. § 34 odst. 7 zákona o dani z příjmů aplikovala již k řádku 220 ve vazbě na řádek 270, kdy uvedený základ daně ve výši 250.545,- Kč na řádku 220 byl jistě nižší než celý zákonný odpočet uvedený v části F. Přílohy č. 1 II. oddílu daňového přiznání na řádku 6. Zákon o dani z příjmů v tomto případě, kdy je základ daně nižší než odpočet podle odstavce 3 zákona o dani z příjmů, ani přesně nepopisuje, jako část odpočtu je povinností uplatnit v roce vzniku nároku a jakou část lze uplatnit v nejbližším zdaňovacím období. Současně zákon o dani z příjmů v žádném ustanovení nekonstatuje, že nesprávně nižší uplatnění odpočtu o 999,- Kč v nárokovém roce 2002 postihuje celou zbývající část odpočtu ve výši 3.345.548,- Kč tak, že tuto část odpočtu nelze v následujícím roce 2003 uplatnit. K této námitce žalovaný uvedl, že trvá na svém výkladu ust. § 34 odst. 3 a odst. 7 zákona o dani z příjmů, ze kterých vyplývá, že pokud žalobkyně nevyužila možnosti ve zdaňovacím období roku 2002 uplatnit celkový možný odpočet dle ust. § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmů, ztratila tím nárok na uplatnění zbývající části odpočtu v roce 2003. Ustanovení § 34 odst. 7 zákona o dani z příjmů stanoví, že nelze-li odpočet uplatnit v roce, kdy nárok na odpočet vznikl z důvodu, že poplatník vykázal daňovou ztrátu nebo základ daně nižší než odpočet podle odstavce 3, lze odpočet nebo jeho zbývající část uplatnit v nejbližším zdaňovacím období, ve kterém vykáže základ daně. Z uvedeného vyplývá, že aby byla splněna podmínka, že poplatník nemohl odpočet uplatnit v roce, kdy na něj vznikl nárok, je nutné, aby poplatník uplatnil odpočet v maximální možné výši. Jen v takovém případě je oprávněn zbývající část odpočtu uplatnit v následujícím roce.

V podané replice žalobkyně setrvala na svých žalobních námitkách.

Při jednání soudu zástupce žalobkyně požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, neboť i nadále zastává názor, že v rámci daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2003 oprávněně uplatnil zbývající část odpočtu ve výši 3.346.547,- Kč z roku 2002.

Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na svých závěrech uvedených v písemném vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 11/2011

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí dílu prvního hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Rovněž soud nedospěl k závěru, že by v předmětné věci došlo k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň.

V předmětné věci soud již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 č.j. 15 Ca 38/2006-24, kterým byla žaloba zamítnuta. Ke kasační stížnosti žalobce ovšem Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2009 č.j. 5 Afs 45/2008-48 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že se soud nevypořádal s žalobními námitkami.

Krajský soud proto znovu přezkoumal skutkový a právní stav a dospěl k následujícímu závěru:

Předmětem sporu v projednávané věci je výklad ustanovení § 34 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů ve znění účinném pro rok 2002 (dále je „daňový zákon“). Podle tohoto ustanovení nelze-li odpočet podle odstavce 3 uplatnit v roce, kdy nárok na odpočet vznikl z důvodu, že poplatník vykázal daňovou ztrátu nebo základ daně (základ daně snížený o nezdanitelné částky podle § 15 a o daňovou ztrátu) nižší než odpočet podle odstavce3, lze odpočet nebo zbývající část uplatnit v nejbližším zdaňovacím období, ve kterém poplatník vykáže základ daně (základě daně snížený o nezdanitelné částky podle § 15 a o daňovou ztrátu).

Soud předesílá, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyní uplatněné odčitatelné položky v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 2002 jsou důvodné. Rovněž není sporné, že celková částka nároku na odečet činila 3.596.093,- Kč. S ohledem na vykázaný základ daně za toto zdaňovací období v částce 250.545,- Kč a odečet daňové ztráty 0,- Kč uplatnila žalobkyně vlastní odečet z uvedené celkové částky 3.596.093,- Kč částku ve výši 249.546,- Kč.

Právní úprava jak shora uvedeno umožňovala v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2002 uplatnit odpočet pro případ vykázané ztráty nebo daňového základu nižšího než odečet a zbývající část nároku bylo možno uplatnit v následujícím období. Žalobkyně v řádném daňovém přiznání za rok 2002 uplatnila s ohledem na vykázaný základ daně v tomto daňovém přiznání částku odpočtu ve výši 249.546,- Kč. Jednalo se o částku odpočtu ve výši 999,- Kč nižší, než žalobkyně měla vykázat. Jak uvedl zástupce žalobkyně při jednání soudu uvedení odpočtu na řádku 240 daňového přiznání ve výši 249.546,- Kč oproti řádku 220 ve výši 250.545,- Kč mělo za cíl využít možnosti zaokrouhlování na celé tisícikoruny dolů a tím byl řádek 250 daňového přiznání následně zaokrouhlen na nulu. Zástupce

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 11/2011

žalobkyně se snažil chybu nastalou vyplněním zmíněných řádků napravit následujícími postupy, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které však nebyly žalovaným akceptovány. Soud sdílí názor žalobkyně, že chyba, ke které došlo při zpracování daňového přiznání za rok 2002, nemůže znamenat, že již žalobkyně nemůže nikdy uplatnit nárok na zbytek odpočtu, který nemohla uplatnit jako celek ve zdaňovacím období 2002.

Z daňového zákona účinného v rozhodném období nevyplývá, ani nelze dovodit, že dochází v takovém případě k zániku celého nároku. Konečně ani žalovaný své rozhodnutí v tomto směru neodůvodnil, i když žalobkyně tuto námitku v odvolání uplatnila. Podle názoru soudu žalobkyně neměla možnost uplatnit jako odpočet jen tu část odpočtu, která nebyla řádně uplatněna v řádném daňovém přiznání za rok 2002, tedy částku 999,- Kč. Uplatnění zbytku odpočtu, který nemohl být uplatněn v následujícím zdaňovacím období, vyloučeno nebylo.

Lze tedy uzavřít, že žalovaný i správce daně v projednávané věci porušili ust. § 34 odst. 7 daňového zákona, když neuznali žalobkyni nárok na zbývající část odpočtu neuplatněného ve zdaňovacím období r. 2002.

Na základě všech uvedených skutečností soud napadené rozhodnutí žalovaného i správce daně zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému kdalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3. 4 s.ř.s.). V dalším řízení pak bude správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu, který byl vysloven v tomto rozsudku.

Žalobce měl v projednávané věci úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 21.887,- Kč. Tato částka se skládá z části 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek při podání žaloby, dále z částky 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek při podání kasační stížnosti. Dále se jedná o částku 5.415,- Kč týkající se prvního projednání věci při zastoupení žalobkyně daňovým poradcem Ing. P. Lampou a skládá se z částky 2.000,- Kč za 2 úkony právní služby po 1.000,- Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby soudu podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhl.č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z částky 2.100,- Kč za 1 úkon podle téže vyhlášky po novele vyhl.č. 276/2006 Sb. dále z částky 150,- Kč za s tím související 2 režijní paušály po 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z částky 300,- Kč za 1 režijní paušál dle vyhl.č. 276/2006 Sb. a z částky 865,- Kč představující 19 % DPH.

Dále se shora uvedená celková částka skládá z částky 5.712,- Kč za zastoupení advokátem Mgr. Milanem Schubertem v řízení o kasační stížnosti. Tato částka se skládá z částky 4.200,- Kč za 2 úkony právní služby podle vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 276/2006 Sb. a to za převzetí a přípravu, a podání kasační stížnosti po 2.100,- Kč a z částky 600,- Kč za s tím související 2 režijní paušály po 300,- Kč a z částky 912,- Kč představující 19 % DPH.

V dalším řízení po kasační stížnosti převzal opět zastoupení žalobkyně daňový poradce Ing. P. Lampa a z celkové shora uvedené částky činí tato část náhrady nákladů řízení částku 5.760,- Kč, skládající se z částky 4.200,- Kč za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 11/2011

zastoupení a účast u jednání soudu) a zčástky 600,- Kč za s tím související 2 režijní paušály po 300,- Kč, a částky 960,- Kč představující 20 % DPH.

Soud nepřiznal žalobkyni další náklady řízení spočívající v částce 1 x po 1.000,- Kč a 2 x po 2.100,- Kč představující poradu daňového poradce Ing. Lampy s žalobkyní, neboť nebyla doložena nutnost takové porady, když Ing. Lampa osobně zpracovával daňová přiznání, vedl korespondenci se správcem daně a podával odvolání, takže byl s danou problematikou dokonale seznámen.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho oznámení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí má-li stěžovatel jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 9. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru