Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 100/2015 - 93Rozsudek KSUL ze dne 16.01.2017

Prejudikatura

1 As 27/2014 - 31

5 Afs 77/2015 - 43

4 Afs 22/2015 - 104

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 Afs 33/2017

přidejte vlastní popisek

15Af 100/2015-93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: MAJORITY PETROL, s. r. o., IČ: 27242447, se sídlem Dobroměřice 470, 440 01, Dobroměřice, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, se sídlem Masarykovou náměstí 225, 256 01, Benešov, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2015, č. j. 27504/15/5100-41453-706611,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 8. 2015, č. j. 27504/15/5100-41453-706611, jímž bylo zamítnuto její odvolání a byla potvrzena níže uvedená rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“). Těmito rozhodnutími (zajišťovacími příkazy) správce daně podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2012 (dále jen „zákon o DPH“), uložil žalobkyni, aby zajistila úhradu daně z přidané Pokračování
2
15Af 100/2015

hodnoty (dále jen „DPH“) složením jistoty na depozitní účet správce daně ve výši 1.913.550 Kč za 06/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1594895/15/2509-00540-506693), 1.695.101 Kč za 07/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598215/15/2509-00540-506693), 1.967.767 Kč za 08/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598229/15/2509-00540-506693), 2.764.957 Kč za 09/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598316/15/2509-00540-506693), 2.085.171 Kč za 10/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598400/15/2509-00540-506693), 3.693.008 Kč za 11/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598420/15/2509-00540-506693), 1.961.063 Kč za 12/2012 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1598464/15/2509-00540-506693), 2.742.634 Kč za 01/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1599723/15/2509-00540-506693), 4.038.701 Kč za 02/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1599992/15/2509-00540-506693), 1.963.945 Kč za 03/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600009/15/2509-00540-506693), 668.514 Kč za 04/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600046/15/2509-00540-506693), 2.263.641 Kč za 05/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600079/15/ 2509-00540-506693), 1.979.268 Kč za 07/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600187/15/2509-00540-506693), 1.609.684 Kč za 08/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600202/15/2509-00540-506693), 2.068.369 Kč za 09/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600214/15/2509-00540-506693), 6.993.738 Kč za 10/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600225/15/2509-00540-506693), 940.858 Kč za 11/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600249/15/2509-00540-506693), 939.723 Kč za 12/2013 (příkaz ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1600268/15/2509-00540-506693), a 5.749.013 Kč za 06/2013 (příkaz ze dne 14. 7. 2015, č. j. 1698729/15/2509-00540-506693). Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení.

V žalobě žalobkyně předeslala, že jejím předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohonnými hmotami, tuto podnikatelskou činnost provozuje od roku 2005, od počátku své existence je průběžně kontrolována správcem daně a své daňové povinnosti vždy řádně a včas plnila. Podotkla, že správce daně na základě své vyhledávací činnosti údajně zjistil skutečnosti vedoucí k předpokladu, že bude žalobkyni dodatečně stanovena daň ve výši 48.038.695 Kč, a z obavy ohledně vymahatelnosti této daně vydal zmíněné zajišťovací příkazy. Na základě povinnosti uložené těmito příkazy došlo k zablokování účtů žalobkyně i k zajištění a odvozu jejího majetku, u kterého již správce daně nařídil konkrétní termíny dražeb. Tento postup snížil finanční likviditu žalobkyně a paralyzuje její podnikatelské aktivity, v důsledku čehož akutně hrozí faktický zánik žalobkyně. Správce daně rovněž označil žalobkyni za nespolehlivého plátce daně z přidané hodnoty, a třetí osoby tak s ní nebudou obchodovat.

Žalobkyně namítala, že správce daně dospěl k závěru o dodatečném stanovení daně na základě judikaturou dosud neprověřeného právního názoru, že na žalobkyni jakožto objednatele přepravy či dopravce přešlo právo nakládat s pohonnými hmotami jako na vlastníka bezprostředně po jejich stočení do cisterny od dodavatele v jiném členském státu a byla to právě žalobkyně, kdo měl uplatnit daň z pořízení zboží z jiného členského státu. Zároveň žalobkyně údajně ztratila nárok na odpočet DPH při dodání od svého bezprostředního tuzemského dodavatele, protože k dodání pohonných hmot došlo na území jiného členského státu a česká DPH byla účtována neoprávněně. Tento právní názor považuje žalobkyně za nesprávný. Pohonné hmoty byly žalobkyni dodávány v obchodním řetězci, což je naprosto obvyklé, zejména z důvodu uzavřených smluv na odběr sjednaného množství pohonných hmot (tzv. kontingenty). Dodavatelé žalobkyně uskutečnili tuzemská zdanitelná plnění a měli povinnost přiznat DPH. Právní názor správce daně, že se z jejich strany jednalo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 100/2015

o intrakomunitární plnění, označila žalobkyně za nesprávný. Žalobkyně měla také povinnost přiznat DPH ve všech posuzovaných případech, a to podle § 7 odst. 2 zákona o DPH. Právní názor daňových orgánů, že tuto povinnost neměla, je nesprávný, nepodložený důkazy a žalovaný postupoval nezákonně, když nenaplnil základní zásadu celkového posouzení všech okolností při určení intrakomunitárního plnění. Správce daně podle žalobkyně zcela opomenul to, že žalobkyně od roku 2012 objednávala přepravu pohonných hmot u společnosti 2K Group, s. r. o., a v žádném případě nepřebírala pohonné hmoty přímo v jiném členském státu. Předpoklad, že žalobkyni bude dodatečně vyměřena vysoká daň, není důvodný (míru pravděpodobnosti doměření daně hodnotil správce daně nesprávně), tudíž není splněna podmínka pro vydání zajišťovacích příkazů, napadené rozhodnutí bylo vydáno předčasně a bez dostatečné důkazní opory.

Podle žalobkyně dále v jednotlivých zajišťovacích příkazech chybí podstatná náležitost rozhodnutí, kterou je podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu lhůta k plnění. Žalobkyně zastává názor, že povinnou součástí výroku o zajištění daně je určení třídenní lhůty, do jejíhož uplynutí musí příjemce rozhodnutí zajistit částku daně ve prospěch správce daně složením jistoty na svůj osobní depozitní účet. V případě nebezpečí z prodlení může správce daně stanovit lhůtu kratší, v napadených zajišťovacích příkazech však není stanovena lhůta žádná. Toto nebezpečí správce daně odůvodnil více méně jen předmětem podnikání žalobkyně a tím, že při obchodování pohonnými hmotami dochází k daňovým únikům. Obava správce daně tedy podle žalobkyně nevyplývá z žádných konkrétních skutečností, které by se týkaly žalobkyně, jejího majetku a podnikání, ale jen z ničím neodůvodněného obecného konstatování. Správní uvážení o hrozbě nebezpečí z prodlení považovala žalobkyně za zcela nedostatečné a aplikaci § 103 zákona o DPH za nezákonnou z důvodu absence dostatečného správního uvážení. Okamžité zahájení daňové exekuce na zajišťovanou částku představuje podle žalobkyně nepřiměřený a neodůvodněný postup správce daně. Žalobkyně k tomu uvedla, že správce daně neměl žádný důvod pochybovat o její ekonomické situaci a majetkových poměrech, které jsou správci daně nepochybně známy, neboť jsou uvedeny v jednotlivých zajišťovacích příkazech. Jednatel žalobkyně K. K. podniká v autodopravě již od roku 1992, s pohonnými hmotami podniká od roku 2004 a prostřednictvím žalobkyně od roku 2005, kdy koupil společnost, která nevykonávala žádnou ekonomickou činnost. Úvahy správce daně o personálním propojení mezi žalobkyní a společností Rock-Oil proto nejsou namístě. Žalobkyně dále konstatovala, že se v minulém roce podrobila jedné kontrole daně z přidané hodnoty, na daních nikdy nic nedlužila, nemá daňové nedoplatky a má poměrně rozsáhlý majetek (čtyři motorová vozidla, tři čerpací stanice včetně řady pozemků a staveb, fotovoltaickou elektrárnu, osobní automobily). Žalobkyně je od roku 2013 auditovanou společností, kterou dlouhodobě zastupuje daňový poradce. Žalobkyně disponuje dostatečnými finančními prostředky na svých účtech a podniká i v dalších oborech činnosti.

Žalobkyně dále namítala, že nebyl splněn ani druhý zákonem stanovený předpoklad pro vydání zajišťovacích příkazů, jímž je obava, že dodatečně stanovená daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 7 Afs 101/2013 - 26, žalobkyně konstatovala, že zajišťovací příkaz je nejzazším prostředkem při správě daní a poplatků. Kdykoli k němu správce daně přistupuje, musí bedlivě uvážit, zda není možno účelu řádného vybrání daní dosáhnout jinak, když zajišťovací příkaz představuje flagrantní zásah do ústavně chráněného vlastnického práva daňového subjektu na základě pouhé míry pravděpodobnosti správného určení výše daně a dalšího hospodářského vývoje daňového subjektu. Existence odůvodněné obavy proto musí být podle

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 100/2015

žalobkyně založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že ji správce daně vyhodnotil jako rizikovou, ačkoli disponuje rozsáhlým majetkem. Obavy z vymahatelnosti odůvodnil správce daně shodně jako závěry o hrozícím nebezpečí z prodlení, tj. tím, že ekonomická činnost žalobkyně spočívá v obchodování s pohonnými hmotami, což je komodita, která je vzhledem k četnosti protiprávního jednání při obchodování hodnocena z pohledu správce daně jako vysoce riziková. Z toho správce daně dovodil nebezpečí, že v okamžiku vymahatelnosti DPH nebude žalobkyně disponovat majetkem, kterým by správce daně mohl uspokojit svou pohledávku. Tvrzená obava správce daně však podle žalobkyně nevyplývá z žádných konkrétních skutečností, které by se týkaly žalobkyně, jejího majetku nebo podnikání, ale pouze z ničím neodůvodněného obecného konstatování. To, že správce daně vyhodnotil žalobkyni jako rizikovou a neschopnou uhradit daň jen s ohledem na její předmět podnikání, označila žalobkyně za naprosto nepřípustné. Podle názoru žalobkyně tak nebyla splněna ani zákonná podmínka odůvodněné obavy správce daně o dobytnost a vymahatelnost v budoucnu (možná) doměřené daně.

Žalobkyně s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2015, č. j. 22 Af 8/2015 - 69, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 1 As 27/2014 - 31, uzavřela, že správce daně při rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu provádí dvojí hypotetizaci – jednak ohledně budoucí hospodářské situace daňového subjektu a jednak, jaká bude výše stanovené daně. Čím více se snižuje pravděpodobnost kterékoli z obou hypotéz, tím více se snižuje ústavně konformní možnost vydat zajišťovací příkaz. Podle žalobkyně nebyl správce daně v této věci schopen své hypotézy o výši daně a ekonomické situaci a aktivitách žalobkyně opřít o jakýkoli konkrétní důkaz a řádně je neodůvodnil. Žalobkyně proto označila napadené zajišťovací příkazy za nezákonné.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky oprávněnosti vydání zajišťovacích příkazů, nikoli otázka nároku na odpočet a dodatečného vyměření DPH. Žalovaný zdůraznil, že je třeba odlišit proces dokazování v nalézacím řízení a v řízení zajišťovacím, kde k vydání zajišťovacího příkazu postačí jen doložení naplnění zákonných podmínek daných v § 167 daňového řádu. Podle žalovaného získal správce daně relevantní poznatky nasvědčující tomu, že u určitých obchodních transakcí žalobkyně pravděpodobně došlo k nesprávnému stanovení místa plnění při pořízení zboží z jiného členského státu, a proto lze předpokládat, že u těchto transakcí nebude žalobkyni uznán nárok na odpočet DPH. Tím jsou podle žalovaného naplněny zákonné předpoklady pro zajištění daně a doložení toho, zda bude daň skutečně stanovena, není relevantní. Esenciální skutečností je existence odůvodněné obavy, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti nebo která dosud nebyla stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Ze znění zákona nevyplývá, že by správce daně musel v rámci řízení o zajištění daně prokazovat, že daň skutečně bude stanovena. Žalovaný poukázal na smysl a účel daňového řízení tkvící ve snaze správce daně zajistit správné a úplné stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Postup správce daně při dosažení tohoto cíle musí být proveden v souladu se zákonem a v jeho rámci; z těchto mezí správce daně v projednávané věci nevybočil. Podle žalovaného existoval v okamžiku vydání zajišťovacích příkazů důvodný předpoklad, že v budoucnu bude stanovena daň značné výše, pro jejíž zajištění byly dány podmínky v souladu s § 167 odst. 1 daňového řádu, a zároveň při postupu správce daně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 100/2015

hrozilo nebezpečí z prodlení. Žalovaný k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 As 209/2014, a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 62 Af 75/2014. Podle žalovaného je třeba z hlediska naplnění pojmu důvodná obava zkoumat, zda lze tuto obavu logicky vyvodit ze zjištěných skutečností a do jaké míry může v důsledku toho být ohrožena úhrada daně, posuzuje se tedy jejich možná rizikovost. Žalovaný podotkl, že předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu není prokázání platební neschopnosti či nevůle daňového subjektu, ale zjištění existence takových skutečností, z nichž lze logicky a důvodně předpokládat, že mohou negativně ovlivnit výběr daně. Žalovaný uzavřel, že v daném případě bylo postupováno zcela v souladu se zákonem, zajišťovací příkazy nejsou nezákonné a žalobní námitky nejsou důvodné.

Podáním ze dne 22. 1. 2016 žalobkyně doplnila žalobu o odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016, č. j. 22 Af 77/2015 - 31, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43, týkající se skutkově a právně obdobných věcí. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku vyjádřil názor, že jakkoli není v řízení o vydání zajišťovacího příkazu namístě obšírně prokazovat otázky související se stanovením daně, neznamená to, že by míra pravděpodobnosti vyměření daně byla zcela bez významu. Správce daně je proto při vydávání zajišťovacího příkazu povinen alespoň osvědčit základní skutečnosti odůvodňující závěr o budoucí daňové povinnosti. Opačný výklad by podle Krajského soudu v Ostravě vedl k tomu, že by si daňové orgány mohly vymyslet jakoukoli daňovou povinnost a tuto po celou dobu pro stanovení daně zajišťovat. Nejvyšší správní soud se pak ve zmíněném rozsudku vyjádřil k problematice příhraničních intrakomunitárních transakcí při obchodování s pohonnými hmotami, přičemž zpochybnil správcem daně zdůrazňované kritérium organizace přepravy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že dodáním zboží se pro účely DPH rozumí vždy získání práva nakládat se zbožím jako vlastník, nikoli faktické převzetí věci. V rámci jediné přepravy se může uskutečnit i několik dodání s tím, že v takovém případě je třeba posoudit, které je vnitrostátní a které intrakomunitární. Nejvyšší správní soud přitom upřednostnil získání práva nakládat s pohonnými hmotami jako jejich vlastník před kritériem, kdo zajišťoval a platil přepravu. S ohledem na tento rozsudek žalobkyně konstatovala, že právní názor správce daně ohledně její daňové povinnosti je nesprávný, žalobkyni daňová povinnost tvrzená správcem daně nevznikla, ani vzniknout nemohla.

Žalovaný ve vyjádření k doplnění žaloby uvedl, že zajišťovací příkaz se vyznačuje předběžnou povahou, tudíž nelze v této fázi řízení provádět rozsáhlé dokazování a stanovení daně. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 - 230, na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 15 Af 378/2012 - 49, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, podle kterého při vydání zajišťovacího příkazu nebude namístě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoli s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Podle žalovaného není důvod do jednotlivých zajišťovacích příkazů vkládat veškeré sáhodlouhé skutečnosti a důkazní prostředky, které správce daně shromáždil. Pokud správce daně při průběžném vyhodnocení prozatímně shromážděných důkazních prostředků shledá možným budoucí stanovení daně a zároveň odůvodněnou obavu podle § 167 odst. 1 daňového řádu, vydá zajišťovací příkaz s tím, že uvede zhodnocení prozatímně shromážděných důkazních prostředků, což správce daně učinil více než dostačujícím způsobem. Žalovaný proto ve svém

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 100/2015

rozhodnutí v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 Afs 143/2015, odkázal na odůvodnění zajišťovacích příkazů. Žalovaný zdůraznil, že nemá dostatečné prostředky ani časový fond k tomu, aby se mohl vypořádat s námitkami, které souvisí se stanovením samotné daně. Žalobkyně má podle žalovaného možnost uplatnit tyto námitky v nalézacím řízení. Žalovaný s odkazem na důvodovou zprávu k § 167 daňového řádu zdůraznil, že existence podmínky přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně nebyla a není úmyslem zákonodárce. Pokud by měl správce daně zajistit dostatečnou míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně, musel by postupovat v rozporu s § 167 odst. 4 daňového řádu a vycházet nikoli z pomůcek, ale z dokazování. Žalovaný připomněl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 10 Afs 18/2015 vyslovil, že v řízení o zajištění daně se dokazování neprovádí. Podle žalovaného správce daně z probíhající daňové kontroly, z místních šetření a ze záznamních povinností zjistil, že zboží konkrétně specifikované v zajišťovacích příkazech bylo přebíráno žalobkyní přímo v jiném členském státě. Žalovaný zdůraznil, že zajišťovací příkaz je svou povahou předstižným rozhodnutím založeným na hypotetické úvaze. Podle žalovaného bylo v dané věci postupováno v souladu se zákonem.

Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, týkající se zajišťovacích příkazů, který podle názoru žalobkyně vyvrací argumentaci žalovaného. Zdůraznila, že při vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou se správce daně pohybuje v úrovni předpokladů, pokud jde o budoucí hospodářskou situaci daňového subjektu a výši stanovené daně, a je nepřípustné, aby k zajištění daně přistoupil v případě, kdy lze důvodně předpokládat, že daňová povinnost žalobkyni nevzniká. To žalobkyně označila za zneužití práva a nesprávný úřední postup. Dodala, že zajištěním vyfabulované daně a její souběžnou daňovou exekucí může dojít k zániku daňového subjektu dříve, než bude daň řádně doměřena. Žalobkyně setrvala na svém tvrzení, že nenabyla právo nakládat se zbožím jako jeho vlastník v okamžiku, kdy byly pohonné hmoty z terminálu umístěného v jiném členském státě natankovány do cisterny přepravce. Závěr správce daně je podle žalobkyně v naprostém rozporu s provedenými důkazy a s důkazy, které jsou k dispozici a které správce daně bezdůvodně neprovedl. Pohonné hmoty byly žalobkyni dodávány v obchodním řetězci, což je naprosto obvyklé, zejména z důvodu uzavřených smluv na odběr sjednaného množství pohonných hmot (tzv. kontingenty). Dodavatelé žalobkyně uskutečnili tuzemská zdanitelná plnění a měli povinnost přiznat daň z přidané hodnoty. Žalobkyně zdůraznila, že bez ohledu na to, kdo přepravu zajišťoval a platil, a bez ohledu na to, kde byly pohonné hmoty do cisterny stočeny, je rozhodné to, v jakém okamžiku získala žalobkyně právo nakládat s těmito pohonnými hmotami jako vlastník. Uzavřela, že toto právo získala až po provedení deklarace na území České republiky, a proto jí vznikl nárok na odpočet DPH.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 100/2015

uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Nejprve se soud zaměřil na námitku chybějící lhůty k plnění jakožto podstatné náležitosti rozhodnutí, neboť pokud by se tato námitka ukázala důvodnou, zakládala by zjištěná vada nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a musela by vést automaticky k jeho zrušení. Soud však této námitce nepřisvědčil.

Podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu „[r]ozhodnutí obsahuje lhůtu k plnění, je-li nutné ji stanovit.“ Ze samotného textu zákona je tudíž zcela zřejmé, že lhůta k plnění není nezbytnou náležitostí všech rozhodnutí v daňových věcech, nýbrž pouze těch rozhodnutí, kde je nutné lhůtu k plnění stanovit. Podle § 167 odst. 2 daňového řádu „[z]ajišťovacím příkazem správce daně uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu uvedené částky.“ Podle odstavce 3 téhož ustanovení, „[n]ení-li nebezpečí z prodlení, správce daně uloží daňovému subjektu, aby do 3 pracovních dnů tuto částku daně zajistil ve prospěch správce daně složením jistoty na jeho depozitní účet. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu.“

Není pochyb o tom, že zajišťovacím příkazem správce daně ukládá daňovému subjektu povinnost zaplatit určitou konkrétní částku. Její splatnost přitom závisí na existenci, či absenci hrozby nebezpečí z prodlení. Pokud nebezpečí z prodlení absentuje, je částka stanovená v zajišťovacím příkazu splatná do tří pracovních dnů, z čehož logicky plyne povinnost správce daně v zajišťovacím příkazu tuto lhůtu k plnění stanovit. Naopak, pokud hrozí nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu. V takovém případě postrádá smysl lhůtu k plnění stanovovat, neboť tato by uplynula právě v okamžiku, kdy je zajišťovací příkaz daňovému subjektu oznámen. Pojmovým znakem vykonatelnosti je totiž skutečnost, že lhůta k plnění již uplynula. Žalobkyně se mýlí, pokud předpokládá, že v případě nebezpečí z prodlení má správce daně stanovit lhůtu kratší než zmíněnou třídenní, neboť stanovení jakékoli lhůty by popíralo zákonný požadavek na okamžitou vykonatelnost zajišťovacího příkazu, hrozí-li nebezpečí z prodlení. Soud proto dospěl k závěru, že v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, daňový řád nepočítá se lhůtou k plnění a tato není náležitostí zajišťovacího příkazu, neboť v souladu s § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu není nutné (ani smysluplné) tuto lhůtu stanovit. V zajišťovacích příkazech, které byly potvrzeny žalobou napadeným rozhodnutím, tudíž nechybí žádná podstatná náležitost rozhodnutí a tyto zajišťovací příkazy ani žalobou napadené rozhodnutí v tomto ohledu nejsou stiženy nepřezkoumatelností.

Žalobkyně dále napadala odůvodnění hrozícího nebezpečí z prodlení, které podle jejího názoru spočívá jen v předmětu podnikání žalobkyně a v tom, že při obchodování

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 100/2015

pohonnými hmotami dochází k daňovým únikům. Tomuto tvrzení soud nepřisvědčil. Správce daně k hrozbě nebezpečí z prodlení uvedl, že žalobkyně disponuje movitým a oběžným (rychle převoditelným) majetkem, tudíž by v případě nestanovení účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů okamžikem jejich vydání mohlo dojít ke zmaření účelu celého zajištění DPH. Na jiném místě v zajišťovacích příkazech poukázal správce daně na skutečnost, že dlouhodobý a oběžný majetek, jímž žalobkyně disponuje, nedostačuje k úhradě dosud dodatečně nestanovené daně. Hodnota aktiv žalobkyni k 31. 12. 2014 činila 36.496.000 Kč, zatímco předběžně vyčíslená daň za červen 2012 až prosinec 2013 dosahovala 48.038.695 Kč (v zajišťovacích příkazech je uváděna částka 48.122.805 Kč, která však byla rozhodnutími o opravě zřejmých nesprávností ze dne 23. 6. 2015 nahrazena částkou 48.038.695 Kč). Žalobkyně se tedy mýlí, pokud tvrdí, že obava správce daně nevyplývá z žádných konkrétních skutečností, které by se týkaly žalobkyně, jejího majetku a podnikání. Soud konstatuje, že skutečnosti vyjmenované správcem daně dostatečně odůvodňují jeho závěr o hrozícím nebezpečí z prodlení, neboť pokud majetek žalobkyně nedostačuje k úhradě její budoucí daňové povinnosti, je nezbytně nutné předcházet jakýmkoli rizikům zmenšení tohoto majetku a neposkytnout k tomu žádný prostor. Správní uvážení o hrozbě nebezpečí z prodlení proto soud vyhodnotil jako dostačující a nestanovení lhůty k plnění jako zcela odpovídající podmínkám obsaženým v § 103 zákona o DPH.

Pouze na doplnění soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 As 209/2014 - 86, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „… odůvodnění zajišťovacího příkazu a rozhodnutí o odvolání není možné pojímat izolovaně a učiněná skutková zjištění vztahovat jen na pasáže, v nichž byla shledána existence důvodné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Závěry o splnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu, o konkrétní výši zajištěné částky a o stanovení lhůty k plnění se totiž mohou zčásti opírat o stejné skutečnosti, neboť určitá skutková zjištění jsou takové povahy, že současně odůvodňují nejen samotné použití institutu zajišťovacího příkazu, nýbrž i nutnost vyčíslení jistoty ve výši odpovídající celé částce budoucí daňové povinnosti a nutnost stanovení účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacího příkazu již okamžikem jeho vydání. Není přitom podstatné, zda správce daně v odůvodnění rozhodnutí tato skutková zjištění výslovně zmíní ve všech jeho částech, v nichž učinil závěry vztahující se k jednotlivým výrokům zajišťovacího příkazu. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu totiž představuje ucelený soubor v něm uvedených skutečností, které je nutné posuzovat i v jejich vzájemných souvislostech. Jestliže tedy správce daně v odůvodnění svého rozhodnutí zmíní skutečnosti vztahující se k existenci důvodné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu a tyto skutečnosti mají význam i z hlediska výše zajištěné částky či aplikace § 103 zákona o dani z přidané hodnoty, je nutné uvedená skutková zjištění implicitně vztáhnout i na odůvodnění těchto zbývajících výroků zajišťovacího příkazu, i když tak správce daně výslovně neučiní.“ Také v projednávané věci proto lze zjištění správce daně týkající se obavy o vymahatelnost budoucí daňové povinnosti vztáhnout k otázce hrozícího nebezpečí z prodlení, jak bylo zmíněno výše.

Vzhledem k tomu, že správce daně zcela správně zjistil hrozbu nebezpečí z prodlení a plně v souladu s § 103 zákona o DPH nestanovil lhůtu k plnění a vyslovil okamžitou vykonatelnost zajišťovacích příkazů, je logické, že po jejich oznámení žalobkyni následovalo okamžité zahájení daňové exekuce. Postup správce daně při zahájení a vedení daňové exekuce však již není a nemůže být předmětem soudního přezkumu v tomto soudním řízení,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 100/2015

které se omezuje jen na přezkum žalobou napadeného rozhodnutí a řízení, které k jeho vydání vedlo.

Při posuzování dalších námitek žalobkyně vycházel soud zejména z judikatury správních soudů, na kterou žalobkyně ve svých podáních poukazovala. Základní podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu formuloval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, publ. pod č. 3368/2016 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz. Konstatoval, že „[s]právce daně může vydat zajišťovací příkaz na daň dosud nestanovenou pouze tehdy, existují-li objektivní skutečnosti, které zakládají odůvodněnou obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost), že (i) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Tyto skutečnosti musí být uvedeny v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.“ Nejvyšší správní soud k tomu dodal, že „… odůvodněnou obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost) lze vyhodnocovat jak jednotlivě ve vztahu k oběma výše uvedeným prvkům (stanovení daně a její budoucí dobytnost), tak i celkově. Pokud bude možno odůvodněnou obavu ve vztahu k jednomu či druhému prvku s jistotou vyloučit, pak zpravidla nebude možné zajišťovací příkaz vydat. Pokud ovšem bude dána určitá míra obavy ve vztahu k oběma prvkům, je možné např. nižší pravděpodobnost (slabší důvody) ve vztahu k budoucímu stanovení daně kompenzovat jasnými okolnostmi (silnými důvody) svědčícími o tom, že daňový subjekt se zbavuje majetku, který by mohl sloužit k uspokojení daňového nedoplatku, a naopak.“

Zdejší soud se plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že odůvodněnou obavu ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu nelze vztahovat pouze k budoucí vymahatelnosti daně, ale k celé dikci tohoto ustanovení, tj. i k otázce daňové povinnosti, jež dosud není splatná, popř. bude teprve v budoucnu stanovena. Pokud by tomu tak nebylo a soud by přezkoumával pouze odůvodněnou obavu ve vztahu k budoucí vymahatelnosti dosud nestanovené daně, otevřel by se daňovým orgánům prostor pro ničím neomezenou libovůli, která není slučitelná se základními principy demokratického právního státu. Postačovalo by totiž pouze stanovit dostatečně vysokou částku dosud nestanovené daně přesahující majetek daňového subjektu, a tím by byla vždy založena odůvodněná obava ohledně budoucí vymahatelnosti takto vysoké částky daně. Vzhledem k tomu, jak závažný zásah do základního práva na ochranu vlastnictví a do práva podnikat představuje zajišťovací příkaz, který je způsobilým podkladem pro vedení exekuce na majetek daňového subjektu, by takový závěr byl zcela nepřijatelný. Žalovaný se tudíž mýlí, pokud zpochybňuje povinnost správce daně zkoumat míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Soud naopak zdůrazňuje, že správce daně je povinen důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu a odvolací orgán je povinen v odůvodnění rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost vyvrací.

V této souvislosti soud podotýká, že správce daně do jednotlivých zajišťovacích příkazů zahrnul poměrně rozsáhlou úvahu, která jej vedla k závěru, že žalobkyni bude dodatečně stanovena daň (DPH) odlišně od daně uvedené v řádných daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období. Žalovaný se pak v odvolání zabýval námitkami žalobkyně, které argumentaci správce daně zpochybňovaly. Daňové orgány tedy uvedené povinnosti dostály.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 100/2015

Dále se soud zaměřil na posouzení správnosti argumentace správce daně, pokud jde o přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně.

Daňové orgány dovodily daňovou povinnost žalobkyně na základě úvahy, že žalobkyně si u nakupovaných pohonných hmot sama a na své náklady zajišťovala přepravu z místa nakládky v jiném členském státě Evropské unie, přičemž s ohledem na personální propojení žalobkyně a přepravce mohla nakládat se zbožím jako vlastník od okamžiku jeho převzetí v jiném členském státě. Přijatá zdanitelná plnění tedy byla podle názoru daňových orgánů uskutečněna v jiném členském státě Evropské unie, nikoli v tuzemsku. Při hodnocení, zda mohou tyto úvahy daňových orgánů zakládat přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně, vycházel soud z aktuální judikatury správních soudů týkající se problematiky intrakomunitárního dodání zboží a řetězových obchodů.

K pojmu dodání zboží se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014 - 46, dostupném na www.nssoud.cz, podle kterého „… dodáním zboží se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník.“ Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že „… právo nakládat se zbožím jako vlastník zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku (v tomto smyslu lze rovněž odkázat na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. února 1990, Shipping and Forwarding Enterprise Safe, C320/88). Neznamená to tedy, že by k převodu tohoto práva došlo až fyzickým převzetím věci.“

Na tento rozsudek navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43, dostupným na www.nssoud.cz, ve kterém analyzoval rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 4. 2006 ve věci C-245/04, EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten, a ze dne 16. 12. 2010 ve věci C-430/09, Euro Tyre Holding BV proti v Staatssecretaris van Financiën. Nejvyšší správní soud shledal, že „… pokud je dodání zboží spojeno pouze s jedním odesláním nebo přepravou, může být přeprava zboží přičtena pouze jedné transakci a pouze tato transakce může být osvobozena od daně jako intrakomunitární plnění. … Ostatní transakce se považují již pouze za dodání zboží bez odeslání nebo přepravy a jejich místo plnění je stanoveno v závislosti na tom, zda předchází nebo následují po obchodní transakci spojené s přepravou, tj. místo dodání je buď v místě odeslání anebo v místě určení dodávky. Daná transakce je spojena s přepravou pouze tehdy, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno prodávajícím nebo kupujícím nebo na účet jednoho z nich. Pro přiřazení přepravy k dané transakci je tedy klíčové zjištění, zda v rámci transakce byla zajištěna přeprava, a to buď prodávajícím, anebo kupujícím. Další podmínkou, aby se na straně kupujícího jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu, je, že kupující nabude právo nakládat se zbožím jako vlastník.“ Nejvyšší správní soud uzavřel, že „[v] případě, kdy je zboží předmětem více po sobě následujících dodání mezi různými osobami povinnými k dani z přidané hodnoty, které jednají jako takové, avšak předmětem pouze jediné přepravy uvnitř Společenství, musí být určení plnění, jemuž má být tato přeprava přičtena, tedy prvnímu či dalšímu dodání, provedeno s ohledem na celkové posouzení všech okolností posuzovaného případu (nikoliv jen například s ohledem na tzv. kritérium organizace přepravy) za účelem prokázání toho, které z dodání splňuje všechny podmínky, které se vážou k dodáním uvnitř Společenství (§ 7 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).“ K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud také v již výše zmíněném

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Af 100/2015

rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, publ. pod č. 3368/2016 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz.

Na oba citované rozsudky se ve svých podáních odvolávala žalobkyně s tím, že z nich dovozovala nesprávnost právního názoru daňových orgánů o tom, že žalobkyní přijatá zdanitelná plnění se neuskutečnila v tuzemsku, nýbrž v jiném členském státě Evropské unie. Žalobkyně však při svých úvahách opomenula vzít v potaz některé významné rozdíly mezi projednávanou věcí a případy popisovanými ve zmíněných rozsudcích.

Pokud se žalobkyně odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43, zdejší soud připomíná, že rozhodnutí odvolacího orgánu bylo v uvedené věci zrušeno mimo jiné proto, že odvolací orgán přistoupil k posouzení sporné otázky a k výkladu relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu až příliš zjednodušujícím způsobem, když považoval pro stanovení místa plnění (dodání) u dodávek zboží (pohonných hmot) podle § 7 odst. 2 zákona o DPH mimo tuzemsko za dostačující pouze jediné kritérium, a to že právě žalobce byl tím, kdo zajišťoval přepravu, když právo přepravy zboží z jiného členského státu do tuzemska se odvíjí od práva dispozice se zbožím jako vlastník. V projednávané věci byla však situace odlišná. Správce daně totiž zjistil, že žalobkyně zajišťovala přepravu pohonných hmot z místa nakládky v jiném členském státě Evropské unie do České republiky prostřednictvím personálně propojené společnosti 2K Group, s. r. o., a současně určovala i osoby konečné spotřeby, jimiž byli odběratelé žalobkyně a její vlastní čerpací stanice. V tom spatřuje soud zásadní odlišnost, neboť z toho lze odvodit oprávnění žalobkyně nakládat se zbožím jako jeho vlastník, které žalobkyně získala již v okamžiku převzetí zboží přepravcem. Správce daně tedy v projednávané věci nevycházel pouze z toho, že žalobkyně zajišťovala přepravu, ale zabýval se také otázkou, kdy žalobkyně získala právo nakládat se zbožím jako vlastník, čímž vyhověl požadavkům vysloveným v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43.

Z podobných důvodů neobstojí ani odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016, č. j. 22 Af 77/2015 - 31, kde důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu byla skutečnost, že se nezabýval argumentací žalobce a nezpochybnil jím tvrzené skutečnosti.

V řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 22/2015 (žalobkyně Českomoravská olejářská komanditní společnost) bylo zjištěno, že již při prvním dodání zboží ve prospěch prostředních článků byl těmito jasně deklarován záměr vyvézt zboží z Rakouska, resp. Německa, do jiného členského státu (České republiky), původním dodavatelům byly prostředními články v tomto smyslu předány příslušné dokumenty ohledně registrace těchto prostředních článků v České republice k DPH a ohledně přepravce provádějícího na objednávku prostředních článků přepravu do České republiky a v souladu s těmito
údaji
jsou i dodací listy a přepravní doklady, jakož i informace zanesené rakouskými, popř. německými finančními orgány do elektronického systému Evropské unie pro výměnu informací týkajících DPH (tzv. VIES). Českomoravská olejářská komanditní společnost navíc v průběhu řízení poukazovala na konkrétní skutečnosti, pro které nemohla být v průběhu přepravy považována za vlastníka zboží (případ, kdy v průběhu převozu zboží z německé rafinerie byli její řidiči

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Af 100/2015

kontaktováni zástupcem společnosti Bruto, a. s., bylo jim oznámeno, ať ukončí přepravu, vyčkají dalších pokynů a následně jim byl uložen pokyn převézt minerální oleje do Polska; případ, kdy po překročení státní hranice, ještě před tím, než bylo zboží uvolněno do volného oběhu, byly přepravované pohonné hmoty předmětem exekuce ze strany Finančního úřadu v Kaplici s tím, že daňovým dlužníkem, tj. vlastníkem přepravovaného zboží, je společnost ALTAFO, s. r. o.).

Na rozdíl od toho v projednávané věci žalobkyně neuváděla žádná konkrétní tvrzení, která by jakkoli zpochybňovala úvahy daňových orgánů o tom, že nabyla právo nakládat se zbožím jako vlastník v jiném členském státě Evropské unie. Z faktur za přepravu, které jsou součástí správního spisu, bylo v projednávané věci zjištěno, že přepravu pohonných hmot u společnosti 2K Group, s. r. o., objednávala a platila výhradně žalobkyně, nikoli prostřední články obchodního řetězce. Z mezinárodních přepravních listů, které jsou přiloženy k jednotlivým fakturám, dále vyplynulo, že pohonné hmoty od odesílatelů v jiných členských státech Evropské unie (Německo, Rakousko, Slovinsko) přebíral přepravce 2K Group, s. r. o., a obdržení zboží od něj poté potvrdila ve většině případů přímo žalobkyně, v téměř všech ostatních případech potvrdily obdržení zboží společnosti odlišné od těch, které žalobkyně označila za své dodavatele (patrně šlo o odběratele žalobkyně). U menší části faktur vystavených společností 2K Group, s. r. o., byla předmětem fakturace pouze vnitrostátní přeprava v rámci České republiky, nicméně i k těmto fakturám byly připojeny mezinárodní přepravní listy či jiné obdobné dokumenty potvrzující, že zboží v jiném členském státě Evropské unie převzal přepravce 2K Group, s. r. o., a následně je obdržela přímo žalobkyně.

Již z prostého srovnání uvedených skutkových zjištění je zcela zjevné, že případ žalobkyně se výrazně odlišuje od případu řešeného Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Afs 22/2015. V projednávané věci totiž nebyly ze strany žalobkyně tvrzeny žádné skutečnosti, které by vyvracely závěr daňových orgánů, že k dodání zboží žalobkyni nedošlo v tuzemsku, ale v jiném členském státě Evropské unie. Vycházeje z výše uvedených názorů Nejvyššího správního soudu ohledně intrakomunitárního dodání zboží lze na základě dokumentů obsažených ve správním spisu konstatovat, že v tomto případě bylo dodání zboží spojeno pouze s jednou přepravou, která byla zajištěna kupujícím (žalobkyní), neboť je zcela nepochybné, že žalobkyně přepravu objednávala a platila. Přepravu lze proto přičíst tomu plnění, ve kterém figurovala jako kupující žalobkyně.

Dále je třeba zohlednit skutečnost, že přepravu z jiných členských států Evropské unie do České republiky vždy zajišťovala společnost 2K Group, s. r. o., která je personálně propojena se žalobkyní, neboť 50 % obchodní podíl na obou těchto společnostech v rozhodném období vlastnila táž osoba – K. K., jenž byl současně jednatelem obou společností. Všechny transakce probíhaly tak, že společnost 2K Group, s. r. o., převzala zboží v jiném členském státě Evropské unie a následně je přepravila do České republiky, kde je předala v drtivé většině případů žalobkyni, v ostatních případech pak jiným společnostem, ovšem až na jednu nebo dvě výjimky nikoli společnostem, které žalobkyně označila za své dodavatele. Žalobkyně tedy zboží přebírala přímo od přepravce, který je stáčel do cisteren v jiném členském státu Evropské unie.

K tomu, aby bylo možné považovat převzetí zboží přepravcem 2K Group, s. r. o., za jeho dodání žalobkyni, zbývá posoudit, zda žalobkyně v daném okamžiku nabyla právo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Af 100/2015

nakládat se zbožím jako vlastník, což v kontextu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014 - 46, dostupného na www.nssoud.cz, nemusí být spjato s fyzickým převzetím zboží žalobkyní. Námitka, že žalobkyně v žádném případě nepřebírala pohonné hmoty přímo v jiném členském státu, je proto irelevantní. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že mezi přepravou navazující na převzetí zboží přepravcem v jiném členském státě Evropské unie a následným převzetím tohoto zboží žalobkyní nebo jejími odběrateli nedocházelo k žádným zásahům ze strany jiných subjektů. S ohledem na personální propojení žalobkyně a přepravce proto soud za daného skutkového stavu považuje za přiměřeně pravděpodobné, že žalobkyně skutečně nabyla právo nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník v jiném členském státě Evropské unie. Ostatně sama žalobkyně tento závěr žádným konkrétním skutkovým tvrzením nezpochybnila. Lze proto uzavřít, že k dodání předmětných pohonných hmot žalobkyni došlo s velkou pravděpodobností v jiném členském státě Evropské unie, což znamená, že žalobkyni v této souvislosti nevznikl nárok na odpočet DPH. Budoucí stanovení daně, ze kterého vychází zajišťovací příkazy potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím, se tak jeví být přiměřeně pravděpodobným.

Tvrdí-li žalobkyně, že názor daňových orgánů není podložen důkazy, soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „… s ohledem na povahu řízení o vydání zajišťovacího příkazu, ve kterém se zásadně dokazování neprovádí, vychází správce daně ze skutečností zatímně v daňovém řízení zjištěných, či jinak správci daně známých. Proto … se v případě vydávání zajišťovacího příkazu nejedná o prokazování skutkového stavu, nýbrž o zjištění indicií, které důvodně nasvědčují závěru o předpokladu nedobytnosti či značných obtíží při vybírání daně.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Je třeba mít na paměti, že zajišťovací příkaz má z povahy věci sloužit k zajištění splnění budoucí daňové povinnosti a jako takový zcela logicky nemůže být výsledkem jakkoli rozsáhlého dokazování, neboť tím by ztratil svůj předstižný charakter a smysl. Proto také podmínkou pro vydání zajišťovacího příkazu není úplné prokázání všech skutečností a jistota, že daň bude v určité výši stanovena a bude obtížně vymahatelná, nýbrž toliko přiměřená pravděpodobnost budoucího stanovení daně a její obtížné vymahatelnosti. Námitka žalobkyně o nepodloženosti závěrů daňových orgánů tudíž není důvodná.

K námitkám žalobkyně, že závěry správce daně jsou v naprostém rozporu s provedenými důkazy a s důkazy, které jsou k dispozici a které správce daně bezdůvodně neprovedl, soud zdůrazňuje, že žalobkyně nikterak nekonkretizovala, s jakými provedenými důkazy jsou závěry správce daně v rozporu a jaké důkazy správce daně bezdůvodně neprovedl. Soud se proto nemohl k takto obecné námitce blíže vyjádřit a konstatuje pouze to, že podle jeho názoru závěry správce daně odpovídají zjištěným skutečnostem, mají oporu ve správním spisu a vycházejí z celkového posouzení všech relevantních okolností.

Z výše uvedených důvodů soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně ohledně nesprávnosti právního názoru správce daně týkajícího se budoucího stanovení daně, ani námitce, že správce daně hodnotil míru pravděpodobnosti doměření daně nesprávně a že není splněna tato zákonná podmínka pro vydání zajišťovacích příkazů. Na tomto místě soud poznamenává, že vůči vlastní výši předpokládané budoucí daňové povinnosti žalobkyně žádné námitky neuplatnila, proto soud toliko pro úplnost uvádí, že správcem daně určená výše

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
14
15Af 100/2015

budoucí daňové povinnosti má oporu ve správním spisu, neboť vychází z dokumentů předložených žalobkyní v rámci plnění uložené záznamní povinnosti.

Další námitky žalobkyně se týkaly nesplnění druhého zákonem stanoveného předpokladu pro vydání zajišťovacích příkazů, jímž je obava, že dodatečně stanovená daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Ani těmto námitkám soud nepřisvědčil. Z odůvodnění jednotlivých zajišťovacích příkazů je totiž zřejmé, že správce daně podrobně hodnotil majetkové poměry žalobkyně a vycházeje z účetních výkazů sestavených k datu 31. 12. 2014 zjistil, že majetek (aktiva) žalobkyně je téměř celý kryt cizími zdroji (z 87 %), kdy hodnota aktiv činila 36.496.000 Kč, hodnota cizích zdrojů 31.786.000 Kč a z toho dlouhodobá půjčka společníka 22.993.000 Kč. Správce daně dále konstatoval, že z analýzy účetních výkazů vyplývá, že žalobkyně disponuje dlouhodobým a oběžným majetkem, který naprosto nedostačuje k uhrazení dosud dodatečně nestanovené daně, kterou správce daně za zdaňovací období červen 2012 až prosinec 2013 předběžně vyčíslil na 48.038.695 Kč (v zajišťovacích příkazech je uváděna částka 48.122.805 Kč, která však byla rozhodnutími o opravě zřejmých nesprávností ze dne 23. 6. 2015 nahrazena částkou 48.038.695 Kč). Dosud nestanovená daň tedy významně převyšuje majetek žalobkyně, což podle správce daně snižuje vymahatelnost této daně. S tímto závěrem se soud plně ztotožňuje a dodává, že rizikovým faktorem je i správcem daně zmíněná míra pokrytí aktiv žalobkyně cizími zdroji včetně vysoké půjčky od společníka, který by s ohledem na očekávanou daňovou povinnost mohl činit kroky směřující k vrácení vypůjčených prostředků, a zásadně tím snížit aktiva společnosti a s tím související možnost uspokojení budoucí pohledávky správce daně.

Tvrzení žalobkyně, že obava správce daně nevyplývá z žádných konkrétních skutečností, které by se týkaly žalobkyně, jejího majetku nebo podnikání, se podle zjištění soudu nezakládá na pravdě. Jak již bylo uvedeno, správce daně analyzoval účetní výkazy žalobkyně a zjišťoval hodnotu jejího majetku (aktiv), kterou následně porovnával s předpokládanou výší dosud nestanovené daně. Podle názoru soudu tím správce daně zcela vyhověl žalobkyní zdůrazňovanému požadavku, aby byla existence odůvodněné obavy založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně.

K argumentaci žalobkyně o jejím rozsáhlém majetku, ekonomické situaci, oborech podnikání, absenci daňových nedoplatků, podrobování se auditu a pravidelným kontrolám správce daně soud podotýká, že tato tvrzení nejsou způsobilá jakkoli zpochybnit odůvodněnost obavy o vymahatelnost budoucí daňové povinnosti, která o třetinu převyšuje aktiva žalobkyně a je desetinásobkem hodnoty aktiv žalobkyně snížené o cizí zdroje. Již jen prostým porovnáním hodnoty aktiv žalobkyně a předpokládané výše dosud nestanovené daně je totiž zjevné, že žalobkyně nemá dostatek majetku k tomu, aby své budoucí daňové povinnosti v plném rozsahu dostála. Lze tedy konstatovat, že se žalobkyně mýlí, pokud se za tohoto skutkového stavu domnívá, že správce daně neměl žádný důvod pochybovat o její ekonomické situaci a majetkových poměrech.

Soud nepovažuje za pochybení správce daně ani tu skutečnost, že na podporu svého závěru o existenci obav o vymahatelnost budoucí daňové povinnosti zmínil, že ekonomická činnost žalobkyně spočívá v obchodování s pohonnými hmotami, což je komodita, která je

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
15
15Af 100/2015

vzhledem k četnosti protiprávního jednání při obchodování hodnocena z pohledu správce daně jako vysoce riziková. Není totiž pravdou, že by správce daně pouze z této skutečnosti dovodil nebezpečí, že v okamžiku vymahatelnosti DPH nebude žalobkyně disponovat majetkem, kterým by správce daně mohl uspokojit svou pohledávku. Správce daně vyhodnotil žalobkyni jako rizikovou nikoli jen s ohledem na její předmět podnikání, nýbrž zejména s ohledem na hodnotu jejích aktiv a výši zdrojů ve srovnání s předpokládanou výší dosud nestanovené daně.

Zpochybňuje-li žalobkyně závěr správce daně o personálním propojení mezi žalobkyní a společností Rock-Oil (myšleno patrně Rock Oil Praha, a. s.), soud konstatuje, že jisté vazby mezi těmito společnostmi existují a jsou bezpečně dohledatelné. Především je třeba uvést, že žalobkyně označila tuto společnost za svého dodavatele a součástí správního spisu je i příslušná rámcová kupní smlouva. Je rovněž pravděpodobné, že společník a jednatel žalobkyně K. K. zná O. a T. N., od kterých kupoval obchodní podíl na žalobkyni a kteří figurují ve společnosti Rock Oil Praha, a. s. Z těchto skutečností však podle názoru soudu nelze bezpečně dovodit hrozbu, že se v případě žalobkyně bude opakovat scénář, který nastal u společnosti Rock Oil Praha, a. s. (přerušení komunikace, konkurz), byť tuto možnost nelze vyloučit. Soud tedy považuje tento dílčí závěr správce daně za nedostatečně podložený, což ovšem nemá žádný vliv na správnost ostatních úvah a argumentů správce daně, které plně postačují pro závěr, že byla splněna zákonná podmínka odůvodněné obavy správce daně o vymahatelnost budoucí daňové povinnosti žalobkyně.

Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že zajišťovací příkaz je nejzazším prostředkem při správě daní a poplatků. Kdykoli k němu správce daně přistupuje, musí bedlivě uvážit, zda není možno účelu řádného vybrání daní dosáhnout jinak, když zajišťovací příkaz představuje flagrantní zásah do ústavně chráněného vlastnického práva daňového subjektu na základě pouhé míry pravděpodobnosti správného určení výše daně a dalšího hospodářského vývoje daňového subjektu. Těmto požadavkům správce daně v projednávané věci dostál, neboť dostatečně odůvodnil jak přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně, tak i svou obavu o její vymahatelnost a obavu z hrozícího nebezpečí z prodlení. Soud proto konstatuje, že zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů byly v projednávané věci splněny, tyto příkazy byly řádně odůvodněny a nejsou nezákonné. Jejich zákonnost přitom nemohou ovlivnit ani žalobkyní zmiňované dopady těchto zajišťovacích příkazů, jakkoli se žalobkyni mohou jevit jako likvidační.

S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobkyní tvrzené nedostatky, ani domnělé porušení jejích práv a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
16
15Af 100/2015

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 16. ledna 2017

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru