Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 92/2017 - 93Rozsudek KSUL ze dne 28.08.2019

Prejudikatura

9 Azs 41/2014 - 34

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 297/2019

přidejte vlastní popisek

15 A 92/2017-93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Bc. Jany Satrapové ve věci

žalobců: a) D. M. P., narozený „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika,
bytem „X“,

b) nezletilý A. P., narozený „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, oba zastoupeni advokátkou Mgr. Naďou Smetanovou, sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2017, č. j. MV-168788-6/SO-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Odůvodnění:

1. Žalobci se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, dne 6. 3. 2017, č. j. MV-168788-6/SO-2016, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a) a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 8. 2016, č. j. OAM-1760-22/ZR-2015, kterým byla dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobci a) zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od právní moci rozhodnutí, resp. ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobci se současně v žalobě domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

Žaloba

2. Žalobce a) byl přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech, toto je věcně nesprávné a nezákonné. Předně namítal, že pro řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce byla užita nesprávná norma, kdy namísto správného ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) téhož zákona. Narozením žalobce b), občana České republiky, syna žalobce a) se totiž dle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců hledí na žalobce a) jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie a bylo třeba aplikovat všechna ustanovení týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie. Aplikace výše uvedeného nesprávného ustanovení rovněž odporuje směrnici Evropského Parlamentu a Rady č. 38/2004/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále „směrnice č. 38/2004/ES“). Argumentace žalovaného, že řízení je vedeno v souladu s aplikovanou normou jen pro to, že žalobce a) obdržel povolení k trvalému pobytu jako občan třetí země, není dostačující. Dále žalobce a) citoval čl. 25 odst. 1 a čl. 27 odst. 2 směrnice č. 38/2004/ES s tím, že změna kvalifikace má vliv i na přísnější posuzování dopadu přiměřenosti obou správních rozhodnutí na život žalobce a) a jeho rodinných příslušníků.

3. Dále žalobci namítali, že předcházející řízení trpí vadou, když byl jako účastník řízení ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád") opomenut minimálně nezletilý syn žalobce a) [žalobce b) v projednávané věci]. Argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 2 As 77/2009, neshledávají přiléhavou, neboť v daném případě se jednalo o řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu a účastenství se domáhala manželka. Žalobce b) byl jednáním správních orgánů zkrácen na svých procesních právech tím, že mu nebylo umožněno vystupovat jako účastník správního řízení, tato procesní vada způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce b) neměl možnost se ani vyjádřit a prokázat vážnost hrozícího zásahu do rodinného života, do práva na nerušený rodinný život a do práva na zachování společenství nezletilého dítěte a jeho rodičů ve vlasti - České republice. Případný výkon předmětných rozhodnutí správních orgánů definitivně zamezí osobní kontakt žalobce b) s žalobcem a). Argumentaci žalovaného vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 2 Azs 147/2016, dle které mohou rodinní příslušníci realizovat svoje právo na rodinný život i v zemi původu dotyčné osoby, považovali žalobci za absolutně nepřijatelnou. Je právem i povinností žalobce a) o žalobce b) osobně pečovat, vychovávat jej a jinak zabezpečovat jeho materiální i citové potřeby.

4. Žalobce a) namítal, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, rovněž namítal i nesoulad napadeného rozhodnutí s požadavky stanovenými v § 68 odst. 3 správního

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

řádu a v § 89 odst. 2 správního řádu. Správní orgány neprovedly relevantní zjišťování dopadů správního rozhodnutí do života žalobce a), ač tak mají činit ex officio. Správní orgány zjišťovaly výlučně okolnosti svědčící v neprospěch žalobce a) a rezignovaly na zjišťování okolností pro něj příznivých, opakovaně konstatovaly předchozí odsuzující rozsudek, avšak zcela opomněly roli žalobce a) a náležité posouzení závažnosti spáchaného činu ve vztahu k likvidaci veškerého zázemí, které si žalobce a) na území České republiky vytvořil. V této souvislosti odkázal na závěry Veřejného ochránce práv v řízení sp. zn. 2040/2011/VOP/VBG, kde konstatoval, že: „předpokladem vydání rozhodnutí, kterým se ruší cizinci povolení k trvalému pobytu v ČR podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, je přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Je proto nutné primárně zkoumat samotný zásah do rodinného života, tj. zabývat se skutečnými dopady rozhodnutí do života cizince, neboť právě ve vztahu ke skutečným dopadům správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života je možné poměřovat proporcionalitu vlastního rozhodnutí.“ Žalovaný vůbec nezjišťoval vztah žalobce a) s osobami blízkými [otcem, nevlastní matkou, bratrem, žalobcem b) a družkou] ani informace o jeho zdravotním stavu; intenzita vazeb ke státu původu byla zjištěna formalisticky, k návrhu nebyly vyžádány ani informace o chování žalobce a) ve výkonu trestu odnětí svobody.

5. Konečně poslední žalobní námitka se týkala přiměřenosti zásahu rozhodnutí správních orgánů do života žalobců a rodinných příslušníků žalobce a). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 Azs 41/2014, žalobci uvedli, že správní orgány poměřovaly přiměřenost výlučně v souvislosti s trestným činem, jehož se žalobce a) dopustil. Nesprávná je úvaha žalovaného omlouvající přiměřenost odejmutí nejvyššího pobytového oprávnění tím, že nejde o správní vyhoštění, v této souvislosti zmínil rozsudek ve věci sp. zn. 8 As 68/2012. Do konce roku 2013 žil žalobce a) spořádaným životem, v témže roce se mu narodil syn - žalobce b), na území České republiky pobývá dvě třetiny svého života, ve výkonu trestu se chová řádně a aktivně přistupuje k pracovním příležitostem. Vydaná rozhodnutí jsou nepřiměřeně přísná, a tudíž nesprávná, v případě návratu žalobce a) do Vietnamu lze jen stěží očekávat plnohodnotné zařazení do společnosti, se svou biologickou matkou se nestýká a o kontakt s ní nejeví ani zájem. Výkon rozhodnutí správních orgánů by měl dalekosáhlé následky do rodinného i sociálního života žalobce a), když na území České republiky pobývá jeho otec, nevlastní matka, bratr i členové širší rodiny a přátelé. Argumentace žalovaného rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 2 Azs 147/2016, ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 3 Azs 34/2016, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 1 Azs 251/2016, ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 10 Azs 312/2016, není přiléhavá, neboť uvedená rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají. Nedostatečné zohlednění principu proporcionality je třeba spatřovat i v častém opakování obecného konstatování v rozhodnutích správních orgánů, že žalobce a) si může upravit své pobytové oprávnění jiným způsobem. Přitom běžným způsobem není možné získat volný termín k podání žádosti o jakékoli pobytové oprávnění na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji s ohledem na nefungování systému Visapoint. Z území České republiky by si žalobce a) mohl požádat toliko o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona o pobytu cizinců, o dlouhodobé vízum za účelem strpění a o mezinárodní ochranu. Napadené rozhodnutí odporuje mezinárodním závazkům České republiky zakotveným v Úmluvě o právech dítěte ve věci respektování práva dítěte na zachování rodinných vazeb a práva na péči poskytovanou rodiči. Žalobce a) při každé propustce z věznice trávil téměř celý čas se žalobcem b). Žalobce b) se k tomuto žalobnímu bodu připojil z důvodu tvrzeného zásahu do svých práv ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu napadeným rozhodnutím.

Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

kvalifikací obsaženými v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů. K žalobním bodům v podrobnostech odkázal na spisový materiál a obsah žalobou napadeného rozhodnutí.

Replika žalobce b)

7. Žalobce b) v replice k vyjádření žalovaného prostřednictvím svojí právní zástupkyně uvedl, že argumentaci žalovaného obsaženou ve vyjádření považuje za nedostačující a lichou, v žalobě jednoznačně poukázal na nezákonnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení a vyvrátil nesprávné skutkové závěry i právní posouzení věci žalovaným. Je v zájmu žalobce b) vyrůstat nejen s matkou, ale i s otcem - žalobcem a), žalobce b) má právo na nerušený výkon svých rodinných práv a nezasahování do rodinného života ze strany České republiky dle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Právo na nerušenou péči obou rodičů je silnější než

veřejný zájem na zrušení povolení k trvalému pobytu žalobci a). Již samotné umístění žalobce a) ve výkonu trestu odnětí svobody je výrazným zásahem do práv žalobce b), který je plně odkázán na péči své matky. Ztrátou povolení k trvalému pobytu bude žalobci a) odejmuto právo k výkonu závislé činnosti či podnikání, a tím k poskytování materiální podpory rodiny. Zamezení čilého kontaktu žalobce b) s žalobcem a) by znamenalo i oslabení možnosti snadno ovládnout vietnamský jazyk na úrovni rodilého mluvčího.

Doplnění odůvodnění žaloby

8. Žalobci v doplnění odůvodnění žaloby ze dne 26. 3. 2018 prostřednictvím svojí právní zástupkyně uvedli, že žalobce a) byl dne 26. 2. 2018 usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 PP 19/2018 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, dne 28. 2. 2018 mu byl na pracovišti správního orgánu I. stupně udělen výjezdní příkaz dle § 50 zákona o pobytu cizinců, a to na dobu 30 dnů, tj. do 27. 3. 2018. Dále, kromě předložení nových důkazů, žalobci zdůraznili, že právo na jejich nerušený soukromý a rodinný život v projednávaném případě převažuje nad případným veřejným zájmem, aby v České republice nepobývali potenciálně nebezpeční cizí státní příslušníci ze třetích zemí.

Správní spis

9. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Rozhodnutím Policie České republiky, Služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Most, ze dne 1. 9. 1997, č. j. PSV - 313/CMO X-01-97, v právní moci dnem 8. 9. 1997, bylo vyhověno žádosti žalobce a) o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny. Oznámením o zahájení řízení ze dne 9. 6. 2015, doručeným žalobci a) dne 16. 6. 2015, zahájil správní orgán I. stupně řízení ve věci zrušení jeho trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců z důvodu pravomocného odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 49 T 11/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, v právní moci dnem 30. 3. 2015, byl žalobce společně se spoluobžalovaným „X“ odsouzen pro pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 zákona

č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem dle § 56 odst. 3 trestního zákoníku. Ze zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 9. 12. 2015 je zřejmý přehled realizovaných návštěv žalobce a) ve Věznici Všehrdy, přičemž v období od 3. 5. 2015 do 6. 12. 2015 se uskutečnilo celkem 8 termínů návštěv, jichž se, kromě jiných osob z okruhu rodinných příslušníků žalobce a), zúčastnili v šesti termínech i žalobce b) a jeho matka, přítelkyně žalobce a) „X“. Z protokolu o

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 18. 7. 2016 plyne, že žalobci a) bylo umožněno se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. K úkonu se dostavil zmocněnec žalobce a), jenž po seznámení s obsahem správního spisu a pořízení jeho kopie prohlásil, že se písemně vyjádří ve lhůtě do 1 měsíce. Následně zaslal správnímu orgánu písemné vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, v němž navrhl doplnění dokazování o zprávu Věznice Všehrdy s přehledem návštěv rodinných příslušníků žalobce a) a o zprávu téhož subjektu o žalobcově chování a jeho aktivitách ve výkonu trestu. Současně navrhl, aby správní orgán rozhodl o nemožnosti zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a) ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s přihlédnutím k přiměřenosti takového rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců nebo aby vydal usnesení o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu. Dne 25. 8. 2016 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí č. j. OAM-1760-22/ZR-2015, jímž žalobci a) zrušil platnost povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a) prostřednictvím svého zmocněnce odvolání ze dne 8. 9. 2016. Následně vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2017.

Ústní jednání soudu

10. Při jednání konaném dne 28. 8. 2019 právní zástupkyně žalobce odkázala na dosavadní podání a shrnula svá dosavadní stanoviska. Zdůraznila, že žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát, když jednak žalovaný pochybil, pokud na žalobce nenahlížel jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie. Dále pochybil i tím, že nedostatečně zjišťoval rozhodné skutečnosti ohledně dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho blízkých, tímto aspektem se nezabýval dostatečně, učinil jen laxní vyhodnocení. Doplnila, že žalobce žije na území České republiky již od roku 1997, od svých 11 let, více než jednu polovinu svého života, považuje se za Čecha, a nikoliv Vietnamce. K Vietnamu nemá žádné vazby, naposledy zde byl v roce 2009 po dobu jednoho měsíce jako turista. Žalobce má na území České republiky svého syna i bratra, kteří jsou občany České republiky, žije zde i otec žalobce a jeho nevlastní matka. Žalobou napadené rozhodnutí ve výsledku způsobuje destrukci celého rodinného života žalobce i jeho blízkých. Žalobce nemá reálnou možnost žádat o pobytové oprávnění prostřednictvím České ambasády v Hanoji, jelikož ztratil bezúhonnost.

11. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání odkázal na písemné vyjádření žalovaného k žalobě a navrhl, aby soud žalobu pro bezdůvodnost zamítl. Doplnil, že žalovaný v otázce právního posouzení nepochybil, pokud uzavřel, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jelikož k tomuto „překvalifikování“ by bylo zapotřebí vést samostatné řízení na základě žádosti, k čemuž nedošlo. Dále uvedl, že nesouhlasí s námitkami ohledně nedostatečného posouzení žalovaného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Všechny relevantní skutečnosti byly náležitě vyhodnoceny, byla brána v potaz velmi závažná trestná činnost žalobce.

12. Žalobce a) v rámci závěrečného vystoupení uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, když se narodil v České republice, pak se sice na jistý čas musel se svými rodiči se vrátit do Vietnamu, nicméně od svých 11 let žije opět nepřetržitě v České republice. Doplnil, že i se svými blízkými mluví česky, vietnamský jazyk příliš odborně neovládá, nezná poměry ve Vietnamu, neví, jak by se tam živil. Jeho rodina a nyní již bývalá družka mu vytvořili podmínky, aby po výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život. Žalobce a) se snaží svým blízkým vynahradit, že mu pomáhali během výkonu trestu, pomáhá bratrovi s jeho podnikáním, z čehož dobrovolně platí výživné na syna. Po celou dobu výkonu trestu pracoval jako ústavní holič, veškeré peníze posílal synovi, v současnosti by dále chtěl

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

pracovat, aby mohl vše vynahradit rodině a zabezpečit syna a rodinu. Nyní již bývalá družka, „X“, matka žalobce b), nepracuje, nikdy v podstatě nepracovala, žije z finanční a jiné podpory svého dědečka „X“. Žalobce a) žije v Litvínově, každý druhý den navštěvuje svého syna, žalobce b) tráví s ním svůj veškerý volný čas, sportují, chodí za kulturou, trénují logopedii, jezdí na kole. Žalobce a) plánuje, že syna v následujícím školním roce přihlásí na plavání a kroužek řecko-římského zápasu. Syn má rád jeho rodinu, přičemž žalobce si v průběhu výkonu trestu uvědomil, co všechno napáchal, trestné činnosti velmi lituje. Ve výkonu trestu se polepšil, osvojil si dobré návyky, které by si přál, aby převzal i jeho syn, neboť jeho matka nemá dostatečnou rodičovskou zodpovědnost k zajištění řádné výchovy jejich syna. Bývalá družka žalobce a) vedle své nezaměstnanosti není schopna a ochotna řešit ani úřední otázky, bylo s ní vedeno exekuční řízení, kouří v blízkosti syna, syna nechávala dlouhé hodiny hrát jen na tabletu, v důsledku čehož i mnohdy absentoval v mateřské škole. V dalším školním roce plánuje, že bude chtít syna vodit do mateřské školy, navíc nezletilý projevil přání u něj přespávat. Závěrem zdůraznil, že žalobou napadené rozhodnutí představuje totální likvidaci jeho soukromého a rodinného života, včetně života jeho blízkých, chce spolupracovat na osvětě tak, aby byla společnost lepší, k čemuž dospěl v průběhu výkonu trestu, v rámci něhož se intenzivně vzdělával i ohledně rodičovství.

Posouzení věci soudem

13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

14. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Předně soud uvádí, že v přezkoumávaném případě je nutno vycházet z § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, ačkoliv žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí dne 6. 3. 2017, neboť řízení o ukončení trvalého pobytu žalobce bylo zahájeno dne 9. 6. 2015. Podle přechodného ustanovení obsaženého v čl. IV bodu 1 zákona č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, platí, že řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nelze však přehlédnout, že shora uvedeným zákonem došlo s účinností od 18. 12. 2015 v § 77 odst. 1 uvedeného zákona k doplnění písm. h), které stanoví, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že zákonodárce

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

provedenou novelou zákona o pobytu cizinců v případech závažného protiprávního jednání cizince (trestněprávního charakteru) upustil v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu od dalšího zkoumání přiměřenosti z hlediska zásahu zrušujícího rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle nynější koncepce zákona o pobytu cizinců tak bude v případě závažné trestné činnosti cizince povolení k trvalému pobytu zrušeno bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život. Lze stěží předpokládat, že zákonodárce chtěl novelou celkově výrazně zostřit právní úpravu rušení trvalého pobytu a připustit typově výrazně přísnější zásahy do soukromého a rodinného života cizinců za určitá jednání, než jaké předvídala úprava předchozí; ostatně něco takového by bez dalšího nemohl provést pro svou vázanost mimo jiné článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“), který limituje přípustnou míru přísnosti běžného zákonodárce v tomto ohledu. Jestliže se tedy žalobce a) dopustil trestného jednání, za které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků (dvojnásobku rozhodné hranice podle nové právní úpravy), šlo typově o jednání, u něhož by podle nynější úpravy vůbec proporcionalita zásahu do jeho soukromého a rodinného života neměla být testována. Takto typově závažné jednání tedy i podle dřívější, na žalobce použitelné úpravy zpravidla mělo mít za následek zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, neboť typově jednoznačně a s velkou rezervou dosahovalo intenzity narušení veřejného zájmu opravňující i k velmi závažnému zásahu do soukromého a rodinného života cizince a jeho rodinných příslušníků.

16. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží.

17. Dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

18. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

19. Dle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

20. Podle § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení a) ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění.

21. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na

(K.ř.č. 1 - rozsudek) respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

22. Soud se nejprve zabýval obecně formulovanou námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Jak vyplynulo ze správního spisu a z žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný a správní orgán I. stupně dospěli shodně k závěru, že došlo k naplnění dikce § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí žalovaného je patrné, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se řídil. Žalovaný při svém rozhodování vycházel především z vlastní evidence, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 49 T 11/2014, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, zpráv Vězeňské služby České republiky a opisu rejstříku trestů. Oba správní orgány rovněž hodnotily dopady svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a) a shodně shledaly, že v tomto případě nebude dopad jejich rozhodnutí znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce a). Své úvahy v tomto směru ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily. Není pravdou, že by správní orgány zjišťovaly výlučně okolnosti svědčící v neprospěch žalobce a), rovněž se nezakládá na pravdě, že by zcela opomněly roli žalobce a) u spáchaného trestného činu a náležité posouzení závažnosti činu ve vztahu k likvidaci zázemí žalobce a) na území České republiky, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí žalovaného (srov. stranu 7 a strany 11 - 13 napadeného rozhodnutí). Taktéž neodpovídá skutečnosti, že by žalovaný nezjišťoval vztah žalobce a) s osobami blízkými, když správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že má v České republice nezanedbatelné rodinné a sociální vazby, které nijak nezpochybňovaly (viz např. strana 10 napadeného rozhodnutí). Intenzita vazeb žalobce a) ke státu původu nebyla zjištěna formalisticky, ale standardním způsobem (srov. stranu 12 napadeného rozhodnutí). Důvody nevyhovění návrhu na vyžádání informací o chování žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody žalovaný konkrétně uvedl v odstavci 5 na straně 7 napadeného rozhodnutí s tím, že důkaz považoval za nadbytečný, když řádné chování žalobce a) ve výkonu trestu nebylo zpochybňováno a uvedená skutečnost nemá vliv na výrok napadeného rozhodnutí. Pokud jde o tvrzené nezjišťování zdravotního stavu žalobce a), je třeba k tomu podotknout, že žalobce a) v průběhu celého správního řízení na žádné zdravotní problémy neupozorňoval, tím pádem dle názoru soudu nebylo na správních orgánech se zdravotním stavem zabývat. Soud k tomu dodává, že žalobce a) byl ze zdravotního hlediska schopen přímého výkonu trestu odnětí svobody, evidentně tak jeho zdravotní stav nemůže být nepříznivý. Z výše uvedených důvodů považuje soud žalobcem a) vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Z argumentace žalobce a) je zřejmé, že spíše než nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů mu vadilo vyhodnocení dopadů jejich rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. To však bude předmětem posouzení jedné z dalších žalobních námitek.

23. Dále soud zkoumal namítané pochybení správních orgánů, které žalobce a) spatřoval v tom, že s jeho nezletilým synem [žalobcem b)] nebylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, přičemž uvedená procesní vada měla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Okruh účastníků správního řízení o zrušení platnosti povolení trvalého pobytu cizince není zákonem o pobytu cizinců speciálně upraven, proto je při posuzování účastenství v řízení třeba vycházet z obecné úpravy obsažené ve správním řádu. Podle § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu jsou v řízení ex officio účastníky dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají. Soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že nezletilý syn žalobce a) nemohl být považován za účastníka správního řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jeho otce, neboť povolení k trvalému pobytu ze své podstaty opravňuje pouze osobu, jíž je vydáno. Soud ve vztahu mezi žalobcem a) a žalobcem b) neshledává vztah společenství v nároku na trvalý pobyt. Podle názoru soudu (jak

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

správně zmínil i žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí) nelze účastenství nezletilého syna žalobce a) subsumovat ani pod vedlejší (nepřímé) účastenství upravené v § 27 odst. 2 správního řádu, dle něhož jsou účastníky řízení další dotčené osoby, pokud mohou být řízením přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech, neboť uvedené ustanovení předpokládá přímé, bezprostřední dotčení, které však u žalobce b) ve vztahu k povolení trvalého pobytu žalobce a) rovněž není, jedná se totiž toliko o dotčení nepřímé. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 2 As 77/2009, (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku zmíněná jsou dostupná na www.nssoud.cz) plyne, že: „z hlediska podmínek obou forem účastenství je rozhodující, že jde o řízení o hmotněprávním nároku bezprostředně se dotýkajícím pouze osoby žadatele. Dotčení jiných osob jsou dotčení pouze nepřímá, byť mohou být v případě skutečných rodinných vazeb, jako v projednávaném případě, pro ostatní rodinné příslušníky citelná. Účastenství ve správním řízení však není založeno na intenzitě nepřímého dotčení, ale na přímém dotčení posuzovaným hmotněprávním nárokem.“ Námitka žalobců tedy není důvodná.

24. Taktéž soud hodnotil námitku nesprávného výkladu a aplikace § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců správními orgány. Z daného ustanovení plyne, že pro zrušení trvalého pobytu dle tohoto ustanovení je třeba, aby současně byly splněny dvě podmínky, a to odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přiměřenost tohoto rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Mezi účastníky není v posuzované věci sporu o tom, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 49 T 11/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, pravomocně odsouzen pro pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Správní orgány jsou stejně jako správní soud vázány rozhodnutími trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a nemohou si o těchto skutečnostech učinit úsudek samy. Je tedy naplněna první podmínka obsažená v § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců pro zrušení trvalého pobytu, neboť žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Správní orgány rovněž hodnotily podmínku přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jejich zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž dopad svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce neshledaly nepřiměřeným. Správní orgány tedy vyložily a aplikovaly dané ustanovení naprosto správně a nelze jim v tomto ohledu nic vytknout. Námitka žalobce a) je proto nedůvodná.

25. Pokud žalobce a) současně namítal, že správně mělo být na zrušení jeho trvalého pobytu použito ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť narozením žalobce b) se na žalobce a) dle § 15a odst. 4 téhož zákona hledí jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie, je třeba k tomu uvést následující: žalobci a) bylo rozhodnutím Policie České republiky, Služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Most, ze dne 1. 9. 1997, č. j. PSV- 313/CMO-X-01-97, uděleno povolení k trvalému pobytu občana

třetího státu za účelem sloučení rodiny (konkrétně s jeho otcem). Uvedený pobytový status se žalobci a) nemění automaticky ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců ipso facto narozením syna, státního občana České republiky, žalobce a) by musel požádat o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 87h zákona o pobytu cizinců, což však dosud neučinil. Vzhledem k tomu je i odkaz v žalobě na čl. 25 odst. 1 a čl. 27 odst. 2 směrnice č. 38/2004/ES bezpředmětný. Správní orgány tak při zrušení povolení k trvalému pobytu správně postupovaly podle § 88 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců a uvedená námitka je nedůvodná.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

26. Dále se soud zabýval námitkami žalobců, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřiměřená z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce a) a jeho rodinných příslušníků. Tyto námitky považuje soud za nedůvodné. Žalovaný se touto otázkou podrobně zabýval na stranách 10 až 15 žalobou napadeného rozhodnutí, popsal, že žalobce a) má na území České republiky družku, nezletilého syna, i další rodinné příslušníky, na území republiky pobývá od roku 1997, a konstatoval, že nezpochybňuje nezanedbatelné vazby žalobce a) na území České republiky. Žalovaný současně poukázal na to, že žalobce a) se trestné činnosti dopouštěl úmyslně, věděl tedy, že v případě odhalení může být uvězněn nebo ztratit pobytové oprávnění, přičemž oba tyto následky negativně zasáhnou do jeho soužití s rodinnými příslušníky na území České republiky. Této poměrně reálné hrozby však nedbal, v páchání trestné činnosti pokračoval, v důsledku čehož má být omezen na osobní svobodě po dobu šesti let, nepodmíněný trest jeho rodinný a soukromý život narušuje neporovnatelně větší měrou než rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu. Žalobce a) navzdory povědomí o možných důsledcích preferoval relativně snadný zisk z prodeje drog před zájmy své rodiny, čímž dokázal, že pro něj není prioritou, bylo to tedy pouze chování žalobce a), jež další soužití rodiny ohrozilo. Náhlé rozvzpomenutí žalobce a) na zájmy blízkých a obhajování těmito v době hrozby ztráty pobytového oprávnění považoval žalovaný za neupřímné a účelové. Ohledně reálných dopadů rozhodnutí žalovaný konstatoval, že zrušením povolení k trvalému pobytu žalobce a) není vystavena nepřekonatelná bariéra mezi ním a Českou republikou, potažmo jeho rodinnými příslušníky, je mu toliko rušeno nejvyšší možné pobytové oprávnění, zákaz pobytu mu vysloven nebyl, budoucí pobyt na českém území mu není navždy zapovězen, může si požádat o jiné pobytové oprávnění (k tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 62 A 84/2015). Skutečnost, že žalobce a) patrně bude muset požádat o nižší pobytové oprávnění na zastupitelském úřadě v zemi původu o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí podle žalovaného nesvědčí. I pokud by zrušení trvalého pobytu žalobce a) skutečně vyústilo v dočasné odloučení žalobce od rodiny, poukázal žalovaný na fakt, že takový stav zažila rodina v nedávné minulosti, aniž by vyplynulo, že situaci nezvládá (v této souvislosti citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 2 As 69/2013). Dále žalovaný zdůraznil, že žalobce a) páchal závažnou úmyslnou trestnou činnost v době, kdy byl jeho syn velmi malý a nejvíce potřeboval jeho přítomnost a péči. Družka žalobce a) sama uvedla, že její partner v nejdůležitějších chvílích života syna scházel, přesto však svépomocí i s pomocí rodiny žalobce a) byla schopna péči o nezletilého i bez jeho přítomnosti úspěšně zvládnout. Z ničeho tak nevyplývá, že pokud se družka žalobce a) případně rozhodne tohoto do země původu nenásledovat, nebude péči o syna i nadále zvládat. Žalovaný se zabýval i ekonomickou situací žalobce a) a shrnul, že není účasten v žádné obchodní společnosti, je držitelem živnostenského oprávnění od roku 2012, od 27. 10. 2014 má provozování živnosti přerušeno, v minulosti provozoval diskotéku, i z důvodu neúspěšnosti podnikání se uchýlil k páchání trestné činnosti. Dřívější legální ekonomické aktivity žalobce a) v České republice nejsou natolik specifické, aby nemohly být vykonávány i v jeho vlasti (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 2 As 69/2013). Žalovaný dále zmínil, že žalobce a) sice žije v České republice od roku 1997, nicméně svou vlast opustil ve věku 11 let, zná tak vietnamský jazyk a prostředí, z tohoto hlediska by pro něj návrat do vlasti nebyl neřešitelným problémem. Navíc je dospělý a měl by být schopen se o sebe postarat, a to i mimo území České republiky, neboť nejsou známy závažné důvody svědčící o opaku. V České republice nepobývá na základě mezinárodní ochrany, v zemi původu má matku. Pokud zmocněnec žalobce a) tvrdil, že žalobce není s matkou mnoho let v kontaktu, vyhodnotil žalovaný toto tvrzení jako nevěrohodné, když v trestním řízení v souvislosti se svou obhajobou žalobce a) mj. uváděl, že se svou matkou telefonoval (viz strana 10 rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 9/2015). Žalovaný dovozoval, že nemá za to, že je napadené rozhodnutí nepřiměřené s ohledem na délku pobytu žalobce a) na území České republiky. Povolení k trvalému pobytu je nejvyšším a nejtrvalejším druhem pobytu na území, které jeho držitele v mnohém zrovnoprávňuje se státními

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

občany České republiky, pro jeho získání je třeba splnit přísné podmínky prokazující řádnou integraci do české společnosti. Žalobce a) tyto podmínky ani splnit nemusel, povolení k trvalému pobytu získal na základě humanitární výjimky. O úspěšné integraci žalobce a) do české společnosti lze vzhledem k vysoké závažnosti jeho jednání pochybovat, ponechání nejvyššího druhu pobytu pouze proto, že zde dlouho žije, by odporovalo zásadě rovnosti a bylo by ve vztahu k řádně integrovaným cizím státním příslušníkům krajně nespravedlivé. Žalovaný zohlednil rovněž závažnost narušení veřejného pořádku, kterou posoudil jako značnou. Popsal, že žalobce a) se se spolupachatelem bezprostředně podílel na prodeji pervitinu ve velkém rozsahu (1 290,5 g) policejnímu agentovi za celkovou částku 497 000 Kč. Pokud zmocněnec žalobce a) bagatelizoval společenskou škodlivost uvedené trestné činnosti s tím, že zvlášť závažný zločin nebyl dokonán a jednalo se toliko o pokus, žalovaný se proti tomu ohradil, že to byl důsledek jednání v tzv. pozitivním skutkovém omylu, když koupě drog byla pouze fingována policejními orgány, což pachatelé netušili. Velmi vysoká je tudíž podle žalovaného nejen společenská škodlivost prodeje drog v obecné rovině, ale zejména konkrétní společenská škodlivost jednání žalobce a), což dokládá uložený citelný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti let. Žalobce a) měl (jak žalovaný dovodil s odkazem na strany 12 - 13 rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 9/2015) kontakty na výrobce a prodejce drog, nejspíše řadu drogových obchodů před svým zadržením úspěšně realizoval, jelikož se na drogové scéně nějakou dobu pohyboval, měl zde velmi dobré kontakty, před policejním agentem své úspěchy opakovaně zmiňoval, je tak nepochybně osobou nebezpečnou pro veřejný pořádek na území České republiky, přičemž nelze konstatovat, že škodlivost jeho činu pominula a čin nelze považovat za aktuální. Žalovaný dospěl k závěru, že rozhodnutí sice nepochybně určitým negativním způsobem zasáhne do rodinného a soukromého života žalobce a) (citelně především do jeho rodinného života), intenzita zásahu není s ohledem na výše popsané jednání žalobce a) natolik vysoká, aby bylo možno hodnotit takový zásah jako nepřiměřený. Intenzitu zásahu dle žalovaného plně vyvažuje závažnost žalobcem a) spáchané trestné činnosti.

27. Soud se s výše popsanými závěry žalovaného ztotožňuje a konstatuje, že provedené hodnocení přiměřenosti zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce a) odpovídalo rovněž požadavkům kladeným čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutečnost, že žalobce a) nebude moci pokračovat v trvalém soužití s družkou a dítětem na území České republiky, nepochybně znamená zásah do práva žalobce a) na soukromý a rodinný život. Zároveň je však třeba zdůraznit, že ani v takovém případě tímto nejsou žalobce a) a jeho rodinní příslušníci zcela zbaveni možnosti realizovat společný rodinný život. Ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). V této souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v zemi jeho původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území. Z tvrzení žalobce v nyní řešené věci nelze dovodit, že by byla realizace jeho rodinného života, a to všech členů jeho rodiny, v zemi původu zcela vyloučena, jakkoli by to jistě pro ně znamenalo zcela zásadní životní změnu. Stejně tak je možná realizace rodinného života „na dálku“, zejména prostřednictvím pravidelných návštěv družky a syna u něho ve Vietnamu nebo v jiném státě, jejž si zvolí případně pro svůj budoucí život, jakkoli i to by jistě znamenalo podstatný a v řadě ohledů významnější zásah do jejich rodinných poměrů. Není ani vyloučeno, aby žalobce a) získal nižší stupeň pobytového oprávnění ke vstupu a pobytu na území České republiky.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

28. K námitce obou žalobců, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu odporuje mezinárodním závazkům České republiky zakotveným v Úmluvě o právech dítěte stran respektování práva dítěte na zachování rodinných vazeb a práva na péči poskytovanou rodiči, soud konstatuje, že tomu tak není. Je pravdou, že předmětná úmluva v čl. 3 stanoví povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte a v čl. 7 právo dítěte na péči obou rodičů, nicméně nelze přehlédnout, že tato úmluva též počítá s oddělením dítěte od rodičů (např. čl. 9 odst. 4) z rozhodnutí příslušných orgánů státu a na základě platného práva. Soud opakovaně akcentuje, že v tomto řízení jde o zrušení povolení k trvalému pobytu, a žalobci a) tudíž není rozhodnutími správních orgánů zabráněno ve styku se synem. Bude na žalobci a), jak si v budoucnu uspořádá své poměry a rodinný život tak, aby se svým synem mohl stýkat. Česká republika v souladu s čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte přitom uznává právo dítěte odděleného od jednoho

z rodičů udržovat osobní kontakty. Je tak smutným faktem, že pokud dojde k oddělení žalobce a) a jeho syna, bude to pouze v důsledku závažného a společensky velice škodlivého jednání, za které nese plnou odpovědnost žalobce a). Soud nemůže ani přehlédnout, že syn (i pokud by žalobce skutečně opustil území České republiky) zůstává v péči matky, a má tak zajištěnu péči minimálně jednoho z rodičů, což již v minulosti z důvodu výkonu trestu žalobce a) musel podstoupit a toto dlouhodobé oddělení od žalobce a) překonat, a to čistě jen z důvodů stojících na straně žalobce a). Námitku tedy soud nepovažuje za důvodnou.

29. Co se týče přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a), lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 2 Azs 147/2016, rovněž se týkající zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v návaznosti na pravomocné odsouzení za spáchání obdobného zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, v němž se uvádí, že „Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se stěžovatel dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený. I když správní orgány rozhodovaly s jistým časovým odstupem od spáchání trestného činu, nesnížila se společenská škodlivost jednání žalobce natolik, že by bylo možné považovat rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky ve smyslu § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců za neadekvátní“ …„stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.“ Tyto závěry se plně uplatní i v nyní projednávaném případě (obdobně za podobné skutkové situace viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 5 Azs 274/2016). Dále soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 Azs 41/2014, v němž jmenovaný soud konstatoval následující: „Za intenzivní zásah do práva na soukromý a rodinný život cizince lze považovat skutečnost, kdy již nebude moci pokračovat na území České republiky v soužití s manželkou a dvěma dětmi. Jako hlavní alternativa se tak jeví návrat stěžovatele do Vietnamské socialistické republiky s tím, že rodinní příslušníci budou stát před volbou pouhých návštěv se stěžovatelem či trvalejšího přemístění za stěžovatelem. […] Stěžovatel se spolu s dalšími osobami dopustil jednání, jímž naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, jejímž objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Již obecnou a typovou společenskou nebezpečností takovéhoto kvalifikovaného trestného činu je nutno hodnotit jako velmi vysokou. […] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel se dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný významný zásah do jeho soukromého a rodinného života považovat za nepřiměřený.“ Žalobce a) se na území České

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

republiky dopustil závažné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, v důsledku čehož splnil podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť zásah do jeho soukromého a rodinného života nebyl shledán natolik závažným, aby převážil nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku.

30. Soud opakovaně zdůrazňuje, že považuje za velmi smutné, že žalobce a) důsledkům svého jednání vystavil nyní již bývalou družku a nezletilého syna, když s nezletilým má podle svého tvrzení pevné vazby. Nicméně zájem České republiky na tom, aby takové osoby jako žalobce a) se na jejím území nenacházely, v daném případě má přednost před uvedeným rodinným vztahem žalobce a) s jeho synem. Žalobce a) a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt takovou formu rodinného soužití, která bude možná i za podmínek zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a). Původcem případných neblahých dopadů této skutečnosti je totiž jen a pouze žalobce a) sám. Ten si jako cizinec trvale pobývající na území České republiky mohl a měl být vědom toho, že i když má nejvyšší stupeň pobytového oprávnění, svým závažným protispolečenským jednáním o ně může přijít. K argumentaci žalobce a), že jeho bývalá družka „X“, matka žalobce b), nemá dostatečnou rodičovskou zodpovědnost pro řádnou výchovu syna, když se nechá živit svým dědečkem, není schopna řešit úřední záležitosti, byla s ní vedena exekuce, kouřila v přítomnosti nezletilého a nechávala ho dlouhé hodiny hrát jen na tabletu, je třeba poznamenat, že pokud by tomu tak skutečně bylo, situaci v rodině by ex officio řešil orgán sociálněprávní ochrany dětí umístěním ohroženého dítěte do jiného vhodného výchovného prostředí, včetně prostředku ultima ratio - ústavní výchovy. Pokud žalobce a) opakovaně vyzdvihoval, že dobrovolně platí výživné a s nezletilým se široce stýká, nezbývá než zdůraznit, že alimentační povinnost rodiče k nezletilému dítěti vzniká ze zákona, nikoli až případným rozhodnutím soudu v opatrovnickém řízení a je notorietou, že je plněna, kromě podoby finanční, i faktickou péčí rodiče o dítě, tj. stykem s dítětem.

31. Soud shrnuje, že správní orgány řádně vyhodnotily dopady svých rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a). K tomu zjistily všechny podstatné skutečnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu, a to i ty, které svědčí ve prospěch žalobce. V tomto směru považuje soud za zásadní, že žalobce a) v žalobě neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, kterou by správní orgány nehodnotily, a ani nezpochybňoval správnost skutkových zjištění [k obecně tvrzené absenci zjišťování vztahu žalobce a) s osobami blízkými, absenci zjišťování jeho zdravotního stavu, formalistickému zjišťování intenzity vazeb žalobce a) ke státu původu, nevyžádání informací o jeho chování ve výkonu trestu viz výše odstavec 20], pouze nesouhlasil s vyhodnocením skutkového stavu ze strany správních orgánů. Soud proto považuje námitku žalobce a) stran nedostatečnosti skutkových zjištění ze strany správních orgánů za nedůvodnou, neboť ty zjišťovaly rodinné vazby žalobce a) jak na území České republiky, tak v zemi původu, hodnotily jeho ekonomické poměry, délku jeho pobytu na území České republiky, jeho věk, zdravotní stav, společenské a kulturní vazby na území České republiky a intenzitu vazeb k jeho domovskému státu, a ze svých skutkových zjištění řádně, logicky a srozumitelně vyvodily své právní závěry.

32. Za irelevantní soud považuje námitky žalobců brojící proti tomu, že správní orgány často opakovaly obecné konstatování, že si žalobce a) může své pobytové oprávnění upravit jiným způsobem. Předně je třeba uvést, že žalovaný (a obdobně i správní orgán I. stupně) na skutečnost, že si žalobce a) může požádat o jiné pobytové oprávnění, nikoliv tak výhodné jako povolení k trvalému pobytu, poukázal jen v rámci vysvětlení skutečných dopadů rozhodnutí, když v souladu s platnou právní úpravou zdůraznil, že žalobci a) je rušeno nejvyšší možné pobytové oprávnění, budoucí pobyt na území České republiky mu nebyl navždy zapovězen, neboť mu nebyl uložen zákaz pobytu. Soud dále dodává, že podstatnými okolnostmi pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je pouze to, zda byl žalobce pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

takové rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Tyto dvě podmínky, jak je výše uvedeno, byly naplněny. Okolnost, zda žalobce může po zrušení trvalého pobytu pobývat na území České republiky na základě jiných pobytových oprávnění či že může mít po určitou dobu problém se získáním nižšího pobytového oprávnění v důsledku jím spáchané trestné činnosti, není pro rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu rozhodující, správní orgány ji proto nemusí v tomto řízení hodnotit a takové konstatování nemůže mít ani žádný vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

33. Soud opakovaně zdůrazňuje, že pro zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je rozhodné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přiměřenost tohoto rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého nebo rodinného života cizince. Obě tyto podmínky byly v případě žalobce splněny. Okolnost, že byl žalobce podmíněně propuštěn [podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje zahlazení odsouzení, na žalobce a) se nehledí, jako by nebyl odsouzen, negativní následky jeho jednání nadále přetrvávají], je pro toto řízení tedy zcela irelevantní a správní orgány ji nemusely hodnotit, neboť ta nic nemění na tom, že žalobce naplnil podmínky pro zrušení trvalého pobytu ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

34. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl k návrhu žalobců dokazování hodnocením odsouzeného ze dne 21. 4. 2017, opisem udělených odměn a uložených kázeňských trestů z osobní karty odsouzeného ze dne 21. 4. 2017, usnesením Okresního soudu v Chomutově o podmíněném propuštění žalobce a) ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 52 PP 19/2018, potvrzením o propuštění z výkonu trestu, kopií výjezdního příkazu ze dne 28. 2. 2018, zprávou Centra sociálních služeb Praha ze dne 6. 2. 2018 o spolupráci s žalobcem a), potvrzením o realizaci osobního jednání ze dne 27. 2. 2018 vydaným Probační a mediační službou České republiky, přehledem o průběhu kontaktů v rámci probačního dohledu, úvodním probačním plánem dohledu, poučením o podmínkách výkonu dohledu ze dne 7. 3. 2018, maturitním vysvědčením žalobce a), výpisem absolvovaných předmětů na ČVUT, rodným listem žalobce a), když se jednalo o důkazy irelevantní z hlediska projednávané věci. K podmíněnému propuštění žalobce a) z výkonu trestu odnětí svobody navíc došlo po vydání rozhodnutí správních orgánů, tudíž i veškeré listinné důkazy se k tomuto rozhodnutí vztahující pocházejí z období následujícího. Také soud neprovedl jako důkaz 20 kusů černobílých fotografií zachycujících žalobce a) a b) na třech listech formátu A4 nadepsaných „Přehled obrazových záznamů společně trávených chvil žalobců od narození žalobce b) – nezl. Alexe Phama“ se slovním popisem a prohlášením „X“, narozeného „X“, pradědečka žalobce b), a to pro nadbytečnost, neboť s ohledem na skutkovou a právní situaci daného případu by uvedené návrhy důkazů závěry soudu změnit nemohly. Pro nadbytečnost nebyl dále proveden účastnický výslech žalobce a) a výslechy svědků, a to „X“a „X“k objasnění citových vazeb a faktických poměrů v rodině žalobců, neboť rodinné poměry zpochybněny nebyly a navržené důkazy nemohly nic změnit na závěrech soudu, že zájem České republiky na tom, aby se takové osoby jako žalobce a) na jejím území nenacházely, má v daném případě přednost před uvedeným rodinným vztahem žalobců s ohledem na závažnost trestné činnosti, jak bylo vysvětleno výše. Žalobce a) měl nadto možnost se k věci vyjádřit v průběhu soudního řízení i při jednání.

35. Žalobu vyhodnotil soud v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, ani jejich

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

náhradu nepožadoval, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 28. srpna 2019

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.

předsedkyně senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru