Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 86/2014 - 73Rozsudek KSUL ze dne 31.01.2017

Publikováno3789/2018 Sb. NSS
Prejudikatura

8 Afs 78/2006 - 74

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 38/2017

přidejte vlastní popisek

15A 86/2014-73

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: ČEZ, a. s., IČO: 45274649, se sídlem Duhová 1444/2, 140 53, Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, 117 05, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Povodí Ohře, státní podnik, IČO: 70889988, se sídlem Bezručova 4219, 430 03, Chomutov, a II) R. H., bytem „X“, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2014, č. j. 49485/2014-MZE-15111, sp. zn. 59VH11629/2014-15111,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 9. 2014, č. j. 49485/2014-MZE-15111, sp. zn. 59VH11629/2014-15111, je nicotné .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výš i11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala vyslovení nicotnosti, případně zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2014, č. j. 49485/2014-MZE-15111, sp. zn. 59VH11629/2014-15111, jímž bylo na základě Pokračování
2
15A 86/2014

odvolání R. H. změněno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 13. 1. 2014, č. j. 2053/ZPZ/13/RVP-051.6, tak, že výrok po změně zní: „Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, jako místně a věcně vodoprávní úřad podle § 107 odst. 1 písm. p) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl podle § 38 odst. 13 vodního zákona, v řízení z moci úřední, že vody vyvěrající na zemský povrch na pozemcích p. č. 201/3, 201/7 a 239/1 v k. ú. Hořetice u Žiželic, a následně odtékající do toku Hutná jsou odpadními vodami ve smyslu § 38 odst. 1 vodního zákona.“ Žalobkyně současně v žalobě požadovala, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení.

V žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem, který k jeho vydání nebyl vůbec věcně příslušný, a proto jen icotné ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správním orgánem příslušným k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu totiž bylo Ministerstvo životního prostředí. Předmětné správní řízení bylo zahájeno z moci úřední, vodoprávní úřad v oznámení o zahájení řízení označil za jeho předmět posouzení, zda vody vyvěrající na pozemcích parc. č. 201/3, 201/7 a 239/1 v katastrálním území Hořetice u Žiželic jsou odpadními vodami podle § 38 odst. 13 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Takto vymezený předmět řízení se podle žalobkyně nemohl v odvolacím řízení změnit. Řízení o určení, zda se jedná o odpadní vody, či nikoli, je systematicky zařazeno do dílu 5 vodního zákona výslovně nazvaného Ochrana jakosti vod, tudíž jde o řízení na úseku ochrany jakosti vod, které podle § 108 odst. 3 písm. a)

vodního zákona spadá do gesce Ministerstva životního prostředí. Žalobkyně připomněla, že s tímto názorem se ztotožnil i žalovaný, který původně věc postoupil Ministerstvu životního prostředí. Podle žalobkyně na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětné řízení není výslovně uvedeno v dílčím výčtu jednotlivých věcí na úseku ochrany množství a jakosti povrchových a pozemních vod obsaženém v § 108 odst. 3 písm. a) vodního zákona, neboť tento výčet je pouze demonstrativní. Žalobkyně dále poukázala na § 126 odst. 4 vodního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 a § 19 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), a zdůraznila, že zákonodárce svěřil celou působnost na úseku ochrany jakosti vod, tj. včetně určení, zda se jedná o odpadní vody, Ministerstvu životního prostředí, nikoli žalovanému. Jiný výklad označila žalobkyně za nelogický a absurdní. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů, porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, překročení rozsahu odvolacích námitek ze strany žalovaného a uplatnila také řadu námitek hmotněprávních.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že věcné argumenty obsažené v žalobě se převážně zakládají na odborném vyjádření nazvaném „Zhodnocení hydrogeologických a hydrochemických poměrů bývalého odkaliště Vysočany vypracované společností INSET s. r. o. v listopadu 2014“, které v době rozhodování žalovaného neexistovalo a k němuž podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nelze přihlížet. Podle žalovaného však ani na základě tam uvedených závěrů nelze vyloučit, že

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15A 86/2014

vody vyskytující se na předmětných pozemcích jsou vodami odpadními ve smyslu § 38 vodního zákona. Žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí se zakládá na řádně zjištěném skutkovém stavu a v odůvodnění řádně zachycuje úvahy, které k jeho yvdání vedly. Změna rozhodnutí odvolacím orgánem byla odůvodněna a procesní stav řízení takový postup umožňoval.

Osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nicotné.

Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila nicotnost jako „… specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 15. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Rozšířený senát dále v tomto rozsudku vyjmenoval podstatné vady, které nicotnost rozhodnutí způsobují. Jedná se např. o těžké vady působnosti (pravomoci) a příslušnosti, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost nebo nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.

Jednou z uvedených podstatných vad trpí i žalobou napadené rozhodnutí, jehož vydání podle zjištění soudu vůbec nespadalo do působnosti žalovaného.

V projednávané věci bylo předmětem správního řízení vydání rozhodnutí podle § 38 odst. 13 vodního zákona, který stanoví, že „[v] pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, rozhoduje vodoprávní úřad.“ K vydání prvostupňového rozhodnutí byl podle § 107 odst. 1 písm. p) vodního zákona příslušný krajský úřad. Odvolacím správním orgánem pak byl podle § 89 odst. 1

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 86/2014

správního řádu ve spojení s § 178 odst. 2 větou druhou téhož zákona ústřední vodoprávní úřad, jehož působnost vykonává jednak žalovaný a jednak další ministerstva vyjmenovanáv § 108 vodního zákona.

Působnost žalovaného je upravena v § 108 odst. 1 vodního zákona takto: „Není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu Ministerstvo zemědělství.“ Žalovaný tedy vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu jen tehdy, pokud tato není zákonem vyhrazena jinému ministerstvu.

Pro určení příslušného ústředního vodoprávního úřadu, který byl oprávněn vydat rozhodnutí o odvolání v této věci, je z hlediska systematiky zákona podstatné, že řízení podle § 38 odst. 13 vodního zákona, ze kterého vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, je zařazeno v hlavě V vodního zákona, nazvané Ochrana vodních poměrů a vodních zdrojů, konkrétn ěv dílu 5, nazvaném Ochrana jakosti vod. Působnost ústředního vodoprávního úřadu v oblasti ochrany jakosti vod svěřuje vodní zákon Ministerstvu životního prostředí, když v § 108 odst. 3 písm. a) určuje, že „Ministerstvo životního prostředí vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu ve věcech ochrany množství a jakosti povrchových a podzemních vod, a to

1. povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních [§ 8 odst. 1 písm. c)], 2. povolení k čerpání znečištěných podzemních vod za účelem snížení jejich znečištění a k jejich následnému vypouštění do těchto vod, popřípadě do vod povrchových [§ 8 odst. 1 písm. e)],

3. povolení k vypouštění odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečných látek do kanalizací (§ 16), 4. stanovení minimálního zůstatkového průtoku a uložení povinnosti osadit na vodním díle cejch nebo vodní značku a povinnosti pravidelně měřit minimální zůstatkový průtok a podávat vodoprávnímu úřadu a správci povodí zprávy o výsledcích měření (§ 36),

5. stanovení minimální hladiny podzemních vod a uložení povinnosti předložit návrh jímacího řádu, popřípadě povinnosti pravidelně měřit hladinu podzemních vod, způsobu měření a povinnosti podávat vodoprávnímu úřadu a správci povodí zprávy o výsledcích měření (§ 37),

6. činnosti při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních a přebírání výsledků měření objemu vypouštěných vod a míry jejich znečištění (§ 38),

7. přípravy návrhu prováděcího předpisu, kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného znečištění vod (§ 31, 32, 33, 35 a 38).“

Řízení upravené v § 38 odst. 13 vodního zákona zcela nepochybně patří k věcem ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, které jsou uvedeny v úvodní větě citovaného ustanovení, a bezprostředně souvisí s činnostmi uvedenými pod bodem 6 výčtu, nicméně

v tomto taxativním výčtu není zahrnuto. To ovšem podle názoru soudu ještě neznamená, že by

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 86/2014

automaticky spadalo do obecné působnosti žalovaného. Při určování působnosti podle vodního zákona totiž nelze opomíjet jeho § 126 odst. 4, podle kterého „[p]ůsobnost vodoprávních úřadů výslovně neuvedenou je třeba posuzovat podle oblastí, v nichž jim výkon státní správy přísluší.“ Základní vymezení oblastí působnosti jednotlivých ministerstev je přitom upraveno v kompetenčním zákoně.

Podle § 15 odst. 1 kompetenčního zákona „Ministerstvo zemědělství je ústředním orgánem státní správy pro zemědělství, s výjimkou ochrany zemědělského půdního fondu, pro vodní hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, a pro potravinářský průmysl. Je rovněž ústředním orgánem státní správy lesů, myslivosti a rybářství, s výjimkou území národních parků.“

Podle § 19 odst. 2 věty první kompetenčního zákona „Ministerstvo životního prostředí je ústředním orgánem státní správy pro ochranu přirozené akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod, pro ochranu ovzduší, pro ochranu přírody a krajiny, pro oblast provozování zoologických zahrad, pro ochranu zemědělského půdního fondu, pro výkon státní geologické služby, pro ochranu horninového prostředí, včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod, pro geologické práce a pro ekologický dohled nad těžbou, pro odpadové hospodářství a pro posuzování vlivů činností a jejich důsledků na životní prostředí, včetně těch, které přesahují státní hranice.“

Z citovaných ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že žalovaný nemá působnos tv oblasti ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, která je explicitně uvedena jako výjimka z jeho kompetencí. Oblast ochrany jakosti povrchových a podzemních vod je naopak výslovně svěřena Ministerstvu životního prostředí.

Vycházeje z těchto úvah dospěl soud k jednoznačnému závěru, že ve vodním zákoně konkrétně neupravená působnost ústředního vodoprávního úřadu v oblasti posuzování, zda se jedná o vody odpadní, či nikoli, nesvědčí žalovanému, nýbrž Ministerstvu životního prostředí, jemuž podle § 19 odst. 2 kompetenčního zákona přísluší výkon státní správy v oblasti ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Do této oblasti přitom rozhodování v pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, naprosto jednoznačně patří. Tento závěr pak logicky koresponduje i s vymezením působnosti Ministerstva životního prostředí v § 108 odst. 3 písm. a) vodního zákona, neboť orgán, který je oprávněn povolovat vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních, by měl být nadán také kompetencí posoudit, zda se jedná o odpadní vody, či nikoli.

Lze tedy shrnout, že rozhodování o odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu podle § 38 odst. 13 vodního zákona v pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, spadá do působnosti Ministerstva životního prostředí, tudíž podle § 108 odst. 1 vodního zákona působnost ústředního vodoprávního úřadu v této oblasti nevykonává žalovaný, což znamená, že žalovaný nebyl nadán působností k vydání napadeného rozhodnutí. Absolutní nedostatek působnosti žalovaného

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 86/2014

představuje natolik závažnou vadu, že způsobuje nicotnost jím vydaného rozhodnutí. Soud proto tímto rozsudkem v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s. vyslovil, že napadené rozhodnutí je nicotné. Za dané procesní situace, kdy nicotnost rozhodnutí je vadou nezhojitelnou, ztratilo na významu, aby se soud zabýval ostatními žalobními námitkami.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 11.228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 6.200 Kč za dva úkony právní služby

zástupce žalobkyně po 3.100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) AT], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokátů [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT] a z částky 1.428 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů. Náklady vzniklé v souvislosti s návrhem žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě nepovažoval soud za účelně vynaložené, neboť žalobkyně s tímto návrhem úspěšná nebyla.

Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyly soudem osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti. S ohledem na zavedenou praxi krajských soudů a Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2016, č. j. 4 As 56/2016 - 53,

ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 As 85/2015 - 8, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 220/2015 - 49, ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015 - 43, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 171/2014 - 67, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 43/2015 - 49, vše dostupné na www.nssoud.cz) soud v dané situaci nezahrnul vypořádání nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení do výroku a zabýval se jím toliko v odůvodnění tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15A 86/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje ,v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 31. ledna 2017

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru