Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 74/2017 - 35Rozsudek KSUL ze dne 15.01.2019

Prejudikatura

7 Azs 227/2016 - 36


přidejte vlastní popisek

15 A 74/2017-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Mgr. Bc. Jany Satrapové ve věci

žalobkyně: nezl. T. D. N., narozená „X“,

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“,

zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno,

proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. 308313/2016-KKM,

takto:

I. Rozhodnutí Ministra zahraničních věcí ze dne 7. 10. 2016, č. j. 308313/2016-KKM, a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 4. 8. 2016, č. j. 1916/2016-HANOI-II, jsou nicotná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala vyslovení nicotnosti, případně zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. 308313/2016-KKM, jímž byl zamítnut její rozklad proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 8. 2016, č. j. 1916/2016-HANOI-II. Tímto usnesením správní orgán prvního stupně podle § 43 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodl pro zjevnou snahu žadatele o zneužití práva o odložení věci – žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny, která byla přílohou ke stížnosti podle § 175 správního řádu. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení.

Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že postupem žalovaného byla zkrácena na svých právech. Podle žalobkyně usnesení o odložení věci i napadené rozhodnutí žalovaného jsou nicotná z důvodů uvedených v § 77 odst. 2 správního řádu, protože obě rozhodnutí trpí zásadními vadami, které je činí právně či fakticky neuskutečnitelnými, neboť z nich není jasné, které žádosti žalobkyně se má odložení věci týkat. Dále jsou rozhodnutí nicotná proto, že usnesení o odložení věci je takto sice formálně označeno a odkazuje na ustanovení § 43 správního řádu, ale fakticky se nejedná o odložení věci, neboť z odůvodnění usnesení je zřejmé, že se zcela vymyká podmínkám ustanovení § 43 správního řádu, když netvrdí, ani že se nejedná o žádost, ani že nelze zjistit, kdo ji učinil, ani že k jejímu vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán, jediným důvodem pro „odložení věci“ má být údajné zneužití práva ze strany žalobkyně.

3. Dále žalobkyně namítala nezákonnost vydaných rozhodnutí s tím, že na předmětnou žádost nelze aplikovat § 43 správního řádu, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 128/2016, kdy ve skutkově zcela shodné věci cizince (viz argumentace Velvyslanectví České republiky v Hanoji, že žalobkyně nezaregistrováním v systému Visapoint obcházela zákonnou povinnost) uvedený soud neshledal na postupu cizince nic závadného a nezákonného. 4. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby (správního orgánu prvního stupně) O. Ch. vznesené v rozkladu spočívající v tom, že z něj není zřejmé, v jakém řízení měla být jmenovaná oprávněnou úřední osobou a jaký význam by to mělo mít.

5. Žalobkyně konečně poukázala na věcnou nesprávnost argumentace obou správních orgánů s odkazem na § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s tím, že uvedené ustanovení se týká žádostí o dlouhodobá víza, a nikoli žádostí o trvalý pobyt, přičemž Velvyslanectvím České republiky v Hanoji nebyla nadto povinnost předchozího sjednání termínu k podání žádosti stanovena ani pro dlouhodobá víza, ani pro žádosti o pobyt.

Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Pokud jde o tvrzenou nicotnost napadených rozhodnutí uvedl, že z usnesení o odložení věci jasně vyplývá, které žádosti se týká, v odůvodnění je žadatelka (žalobkyně) nezaměnitelně specifikována jménem, příjmením, datem narození, státní příslušností. K tvrzení žalobkyně, že odůvodnění usnesení neobsahuje žádnou skutečnost podřaditelnou pod ustanovení § 43 správního řádu konstatoval, že doručila zastupitelskému úřadu svoji žádost o povolení k trvalému pobytu, ale porušila stanovenou povinnost předchozí registrace podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, žádost sice dostala do dispozice zastupitelského úřadu,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

nicméně ve formě přílohy ke stížnosti, a tedy prokazatelně s úmyslem obejít zákonnou povinnost -zvoleným postupem žalobkyně (způsobem, jakým žadatelka žádost předložila) došlo ke zneužití práva. Implicitně tak lze dovodit pravomoc zastupitelského úřadu k vydání usnesení o odložení věci navzdory skutečnosti, že zákon o pobytu cizinců tuto pravomoc zastupitelskému úřadu explicitně nesvěřuje a ustanovení § 43 správního řádu tuto situaci výslovně nepostihuje. Usnesení o odložení věci představuje nejbližší vhodný procesní nástroj pro aplikaci principu zneužití práva. Žalovaný poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Aps 6/2010 a 6 Azs 242/2014, z nichž dovodil správnost takového postupu.

7. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí České republiky je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, neboť žalovaný neobjasňuje, v jakém řízení o povolení k dlouhodobému pobytu měla být O. Ch. oprávněnou osobou a jaký význam by to mělo mít, uvedl, že námitku podjatosti lze vznášet toliko vůči úředním osobám v právě probíhajícím řízení, v daném případě námitka směřovala proti osobě vedoucí konzulárního úseku Velvyslanectví České republiky v Hanoji, žalobkyně měla tuto námitku uplatnit v řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu. Nadto poukázal na skutečnost, že dle § 14 odst. 1 správního řádu je možné vznést námitku podjatosti, pokud existuje důvodné podezření, že úřední osoba má s ohledem na svůj osobní poměr k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům zájem na výsledku řízení, což však žalobkyně v rozkladu ani v žalobě nijak neprokazuje.

Posouzení věci soudem 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nicotné.

10. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila nicotnost jako „… specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není ‚běžným‘ rozhodnutím nezákonným, nýbrž ‚rozhodnutím‘, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Rozšířený senát dále v tomto rozsudku vyjmenoval podstatné vady, které nicotnost rozhodnutí způsobují. Jedná se například o těžké vady působnosti (pravomoci) a příslušnosti, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost nebo nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.

11. Jednou z uvedených podstatných vad trpí i žalobou napadené rozhodnutí, jehož vydání podle zjištění soudu vůbec nespadalo do působnosti žalovaného.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

12. Při posuzování otázky působnosti vycházel soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016-36, publ. pod č. 3603/2017 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „usnesení podle § 169 odst. 15 věty druhé a třetí anebo postup podle § 53 odst. 4 z důvodu podle odst. 3 písm. d) zákona o pobytu cizinců jsou samostatnými úkony správního orgánu, jimiž se ‚definitivně‘ řeší osud žádosti o dlouhodobý nebo trvalý pobyt či žádosti o dlouhodobé vízum, která byla podána způsobem, s nímž zákon spojuje jakousi ‚nulitu‘ této žádosti (ve smyslu nezpůsobilosti účinně zahájit řízení o žádosti). Postup podle § 170 odst. 2 věty druhé nebo podle § 169 odst. 16 věty druhé zákona o pobytu cizinců (tedy upuštění od povinnosti osobního podání žádosti) oproti tomu je pouze podkladem pro správní orgán disponující kompetencí rozhodnout o žádosti, aby posoudil, zda žádosti nesplňující zákonem předepsanou náležitost lze vyhovět, zamítnout ji, anebo zda je důvod pro jiné rozhodnutí. Takovýmto správním orgánem je Ministerstvo vnitra, které zejména rozhoduje o udělení dlouhodobého víza, o prodloužení doby pobytu a platnosti dlouhodobého víza podle § 165 písm. c) zákona o pobytu cizinců, rozhoduje o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k přechodnému pobytu, o prodloužení platnosti těchto oprávnění k pobytu a o povolení k trvalému pobytu podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců a taktéž rozhoduje o vydání zaměstnanecké karty a modré karty, o prodloužení nebo zrušení její platnosti a uděluje souhlas se změnou zaměstnavatele nebo pracovního zařazení držitele zaměstnanecké karty nebo modré karty podle § 165 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Doslovné znění citovaných ustanovení by na první pohled mohlo svádět k výkladu, že Ministerstvo vnitra rozhoduje pouze v případech, kdy víza uděluje nebo povolení k pobytům vydává, a nikoli v případech, kdy žádosti o tyto pobytové tituly zamítá či ve věci žádostí rozhoduje jiným způsobem. Takový výklad je však zjevně neudržitelný, neboť samotný zákon o pobytu cizinců přímo počítá s nevyhovujícími (zamítavými) rozhodnutími Ministerstva vnitra (§ 56 zákona o pobytu cizinců u neudělení dlouhodobého víza). Ustanovení § 165 písm. c), j) i n) téhož zákona je tedy třeba vykládat tak, že Ministerstvo vnitra má ve věcech tam vymezených kompetenci k rozhodování jakýmkoli způsobem. A contrario z toho v nyní projednávaném případě plyne, že zastupitelský úřad jako správní orgán prvního stupně ani Ministerstvo zahraničních věcí jako orgán odvolací nejsou v případech, kdy se rozhoduje ve věcech žádostí o zaměstnaneckou kartu, která je zvláštním typem povolení k dlouhodobému pobytu, vůbec věcně příslušné k vydání rozhodnutí, jímž se řízení o žádosti končí, čítaje v to i případné usnesení o zastavení řízení podle § 66 správního řádu, pokud by ve věci vůbec připadalo v úvahu jeho vydání. K jakémukoli rozhodnutí, jímž by bylo skončeno řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu, je proto s ohledem na § 165 písm. n) zákona o pobytu cizinců věcně příslušné pouze Ministerstvo vnitra. Závěr o tom, že jde o tzv. absolutní věcnou nepříslušnost zastupitelského úřadu a Ministerstva zahraničních věcí k vydání rozhodnutí, jímž se řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu končí, se opírá o skutečnost, že taková rozhodnutí vydaly správní orgány nacházející se v systému orgánů státu zcela mimo institucionální a kompetenční strukturu, které zákon dotyčnou rozhodovací kompetenci svěřuje (Ministerstvo vnitra), a stojící takříkajíc ‚vedle‘ dotyčné struktury. Na tomto závěru nemění nic ani to, že zastupitelský úřad i Ministerstvo zahraničních věcí mají na úsecích pobytů a víz zákonem svěřeny určité kompetence – podstatné je, že tyto kompetence se vůbec netýkají rozhodování v případech, kdy se řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu končí.“

13. S citovanými závěry Nejvyššího správního soudu se zdejší soud plně ztotožňuje a dodává, že nevidí žádný důvod odlišovat žádost o povolení k trvalému pobytu od žádosti o zaměstnaneckou kartu, když zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců speciálním typem povolení k dlouhodobému pobytu, tedy rozhodnutím o pobytovém statutu cizince, stejně jako v případě povolení k trvalému pobytu.

14. V projednávané věci byla předmětem správního řízení vedeného u správního orgánu prvního stupně toliko stížnost žalobkyně podle § 175 správního řádu na postup pracovníka zastupitelského úřadu, jejíž přílohou byla samotná žádost o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán prvního stupně však rozhodl o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu. K vydání rozhodnutí o trvalém pobytu bylo podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců příslušné Ministerstvo vnitra, konkrétně Odbor azylové a migrační politiky. Předmětný § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců totiž stanoví, že „Ministerstvo [vnitra – srov. legislativní zkratku zavedenou v § 1 odst. 1 téhož zákona] v rámci působnosti ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území a jejich vycestování z tohoto území rozhoduje o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k přechodnému pobytu, o prodloužení platnosti těchto oprávnění k pobytu a o povolení k trvalému pobytu.“ Působnost

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Ministerstva zahraničních věcí je upravena až v následujícím § 166 zákona o pobytu cizinců. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení „Ministerstvo zahraničních věcí vykonává státní správu ve věcech povolování pobytu cizinců na území požívajících výsad a imunit podle mezinárodního práva" a podle odstavce 2 „Ministerstvo zahraničních věcí vykonává státní správu ve věcech udělování víz v rozsahu stanoveném tímto zákonem prostřednictvím zastupitelského úřadu.“ Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že žalovaný, ani správní orgán prvního stupně, nemají působnost rozhodovat v oblasti udělování povolení k trvalému pobytu. Kompetence rozhodovat o žádostech o povolení k trvalému pobytu je naopak výslovně svěřena Ministerstvu vnitra.

15. Vycházeje z těchto úvah dospěl soud k jednoznačnému závěru, že v zákoně o pobytu cizinců konkrétně upravená působnost v oblasti rozhodování o udělení (či neudělení) povolení k trvalému pobytu nesvědčí žalovanému ani správnímu orgánu prvního stupně, nýbrž Ministerstvu vnitra, jemuž podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců přísluší výkon státní správy v oblasti udělování povolení k trvalému pobytu. K obdobným závěrům dospěl rovněž Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 Azs 265/2016-32, dostupném na www.nssoud.cz, jímž zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 8 A 121/2016-29, kterým byla vyslovena nicotnost rozhodnutí ministra zahraničních věcí i zastupitelského úřadu ve věci zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu. Zdejší soud pak v obdobném smyslu rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 15 A 204/2016-41.

16. Absolutní nedostatek působnosti žalovaného představuje natolik závažnou vadu, že způsobuje nicotnost jím vydaného rozhodnutí. Soud proto tímto rozsudkem v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s. bez jednání vyslovil, že napadené rozhodnutí je nicotné. S ohledem na to, že stejnou zásadní vadou jako napadené rozhodnutí je zatíženo i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, vyslovil soud současně také nicotnost rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 4. 8. 2016, č. j. 1916/2016-HANOI-II. Za dané procesní situace, kdy nicotnost rozhodnutí je vadou nezhojitelnou, ztratilo na významu, aby se soud zabýval ostatními žalobními námitkami.

17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 11 228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 AT] a z částky 2 142 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 15. ledna 2019

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.

předsedkyně senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru