Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 72/2014 - 81Rozsudek KSUL ze dne 21.09.2016


přidejte vlastní popisek

15A 72/2014-81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Ing. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: APB – PLZEŇ a.s., IČ 27066410, se sídlem Losiná 303, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2014, č.j. 3289/ZPZ/2014-3, JID 122981/2014/KUUK,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 12.9.2014, č.j. 3289/ZPZ/2014-3, JID 122981/2014/KUUK, a rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí, ze dne 14.7.2014, č.j. MUKK-22127/2014, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 834,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2014, č.j. 3289/ZPZ/2014-3, JID 122981/2014/KUUK, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti usnesení Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí, ze dne 14.7.2014, č.j. MUKK-22127/2014, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení dočasného a trvalého odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa pro stavbu „Větrná farma Kryštofovy Hamry II“ pro neodstranění vad podání.

Pokračování
2
15A 72/2014

Žalobce stručně zrekapituloval průběh správního řízení. Konstatoval, že spor mezi účastníky spočívá v otázce interpretace ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále jen „vyhláška o náležitostech žádosti“). Žalovaný pro případ, že se slučuje územní a stavební řízení kromě závazného stanoviska navíc požaduje doložit doklad příslušného stavebního úřadu o zahájení společného řízení, kdežto žalobce tvrdí, že takový doklad od stavebního úřadu není náležitostí žádosti ve smyslu citovaného ustanovení vyhlášky o náležitostech žádosti a že deklarace úmyslu podat žádost o sloučené územní a stavební řízení zcela postačuje. Žalobce trvá na tom, že podání žádosti o vydání společného rozhodnutí je zcela v jeho dispozici a může být učiněno až po vydání rozhodnutí o výjimce dle zák. č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“).

K podpoře svého názoru uvádí žalobce gramatický výklad předmětného ustanovení. Uvádí, že ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky o náležitostech žádosti ukládá předložení stanoviska dotčených orgánů státní správy v případě, že se územní rozhodnutí nevydává, popřípadě se slučuje územní a stavební řízení. Z uvedeného dle žalobce vyplývá, že přílohou žádosti jsou stanoviska dotčených orgánů, nikoli procesní kroky stavebního úřadu. Za stanovisko nelze považovat procesní kroky příslušného stavebního úřadu.

Dále žalobce uvedl logický výklad předmětného ustanovení, kde konstatoval, že pokud bylo vydáno ve věci předmětné stavby územní rozhodnutí, předloží žadatel toto územní rozhodnutí již bez závazných stanovisek, nevydává-li se nebo se bude vést společné územní a stavební řízení, jsou vyžadována závazná stanoviska, neboť nelze předložit rozhodnutí dle stavebního zákona, které se buď nevydává, nebo jehož vydání procesně následuje. Zdůraznil, že přílohou žádosti o vydání společného rozhodnutí v územním a stavebním řízení je ve smyslu § 110 odst. 2 písm. d) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), mimo jiné i rozhodnutí o udělení výjimky z ustanovení § 13 odst. 1 lesního zákona. Pokud by se přistoupilo na argumentaci žalovaného, nebylo by možné podat úplnou žádost ani o zahájení společného územního a stavebního řízení ani o udělení výjimky dle § 13 lesního zákona.

Žalobce rovněž poukázal na systematický výklad uvedeného ustanovení. Zdůraznil, že společné územní a stavební řízení je zahájeno již samotným podáním žádosti. Následně správní orgán pouze vydá oznámení o zahájení řízení, které slouží výlučně k uvědomění účastníků řízení, a nikoli jiným účelům, a pak bez nutnosti nařízení ústního jednání stavební úřad rozhodne ve věci samotné. Žalobce trvá na tom, že žádný doklad o tom, že příslušný stavební úřad učinil úkony vedoucí k posouzení souladu záměru ve smyslu § 90 a § 94a stavebního zákona, stavební úřad nevydává.

Dále žalobce zdůraznil, že jedinou možností, jak dokladovat fakt, že hodlá podat žádost o společné územní a stavební řízení, může být výhradně deklarace jeho vůle tak učinit. Žádný jiný doklad dle platné právní úpravy dle jeho názoru nepřipadá v úvahu.

Dále žalobce uvedl, že dle jeho názoru je státní moc ze strany správních orgánů uplatňována nad rámec mezí a způsobů, které stanoví zákon, což dle jeho názoru souvisí se snahou správních orgánů zabránit žalobci ve výstavbě větrného parku, a to přestože omezující podmínky obsažené v Zásadách územního rozvoje Ústeckého kraje byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2014, č.j. 9 Ao 6/2011-261, zrušeny.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
3
15A 72/2014

Žalovaný trval na tom, že z textu ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky o náležitostech žádosti je patrné, že orgán státní správy lesů musí posoudit, zda má žadatel předložit územní rozhodnutí, nebo ne. Uvedenou skutečnost je dle jeho názoru povinen zjistit v souladu s ustanovením § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), v takovém rozsahu, aby o ní nebyly důvodné pochybnosti. Žalovaný zdůraznil, že si příslušný správní orgán nemůže učinit sám úsudek o tom, zda se jedná o záležitost, kdy se slučuje územní a stavební řízení, protože k tomu je příslušný pouze stavební úřad podle ustanovení § 90 a § 111 stavebního zákona. Jediným způsobem, jak může správní orgán zjistit v náležitém rozsahu skutečný stav věci k dané otázce, je dotázat se příslušného stavebního úřadu, zda jde o případ, kdy jsou dány podmínky pro sloučení stavebního a územního řízení. Správní orgán se nemůže řídit vyjádřením žadatele, protože by nesplnil zákonnou povinnost, uloženou mu ustanovením § 2 odst. 1 správního řádu, postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy.

Ve vztahu k poukazu žalobce na případné uplatňování státní moci v daném případě nad rámec mezí a způsobů stanovených zákonem žalovaný uvedl, že požadavek na doplnění žádosti za takový postup nepovažuje a nelze jej ani hodnotit jako projev podjatosti správního orgánu. Žalovaný naopak zdůraznil, že shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí je povinností správního orgánu v souladu s ustanovením § 3 a § 50 správního řádu.

Na vyjádření žalovaného k žalobě reagoval žalobce replikou, ve které setrval na své argumentaci. Zdůraznil, že v případě, že se účastník rozhodne vést společné územní a stavební řízení je udělení výjimky dle zákona o lesích rozhodnutím, které podání žádosti musí předcházet. Jedná se o řetězící správní akty. Princip řetězících správních aktů spočívá v tom, že jednotlivý správní akt sám o sobě právo k realizaci stavby nezakládá a předpokládá se postupné pozitivní rozhodování správních orgánů v určitém pořadí. V předmětném případě je dle žalobce konečným rozhodnutím vydání stavebního povolení nebo společného územního a stavebního povolení.

Dále žalobce zdůraznil, že správní orgán si neměl žádat doklad, že lze vydat rozhodnutí o dotčené stavbě ve společném stavebním a územním rozhodnutí, od žalobce jako žadatele, ale pokud takový doklad považoval za potřebný ke svému rozhodnutí, měl si jej vyžádat od příslušného stavebního úřadu či si nechat vyhotovit znalecký posudek.

Při jednání soudu právní zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Zdůraznil dále, že v daném případě se vede spor o interpretaci ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky o náležitostech. Právní zástupce žalobce trval na tom, že z pohledu všech interpretačních výkladových přístupů je závěr zastávaný žalobcem, že žádost obsahovala veškeré náležitosti potřebné k vydání rozhodnutí v případě společného územního a stavebního řízení, správný.

Při tomtéž jednání soudu pověřený pracovník žalovaného přednesl vyjádření shodně jako v jeho písemném vyhotovení. Zdůraznil, že žalovaný jako správní orgán si nemohl učinit v daném řízení svůj vlastní úsudek o skutečnosti, zda v tomto konkrétním případě bude sloučeno územní a stavební řízení. Takové stanovisko by mohl dodat výhradně příslušný stavební úřad. Postup správních orgánů je dle pověřeného pracovníka zcela v souladu se současnou metodikou a právními předpisy. Žalovaný odmítl, že by byl v dané věci podjatý. Naopak se v rámci daných možností snažil žalobci vyjít maximálně vstříc, když měl vůli po podání správní žaloby žalobce uspokojit vydáním nového rozhodnutí. K takovému postupu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 72/2014

však nedostal souhlas od svého nadřízeného orgánu. Pověřený pracovník rovněž poukázal na skutečnost, že hejtman Ústeckého kraje požádal příslušné ministerstvo o změnu sporného ustanovení vyhlášky tak, aby toto ustanovení neumožňovalo dvojí výklad. Ministerstvo vyjádřilo se záměrem novelizovat předmětné ustanovení souhlas.

Při jednání soudu byl k návrhu právního zástupce žalobce proveden důkaz žádostí hejtmana Ústeckého kraje ze dne 30. 6. 2015 adresované Ministerstvu zemědělství ČR, ve které je obsažen návrh na novelizaci § 1 písm. i) vyhl. č. 77/1996 Sb. s poukazem na novelizaci stavebního zákona. Rovněž byl proveden důkaz odpovědí ministra zemědělství ze dne 23.7.2015 č.j. 37628/2015-MZE-16231, ve které ministr zemědělství vyjádřil názor, že skutečně dané ustanovení vyhlášky je třeba novelizovat tak, aby nebyl možný dvojí výklad tohoto ustanovení.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Otázkou sporu mezi účastníky řízení je výklad ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky o náležitostech žádosti. V tomto ustanovení je uvedeno: „Žádost o odnětí nebo o omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále jen "zábor") obsahuje územní rozhodnutí nebo stanoviska dotčených orgánů státní správy v případě, že se územní rozhodnutí nevydává, popřípadě se slučuje územní a stavební řízení.“.

Spor mezi účastníky tkví ve skutečnosti, zda alternativní možnost předložení pouze stanoviska dotčených orgánů státní správy připadá do úvahy pouze, pokud je již postaveno na jisto, že příslušný stavební úřad bude v dané věci rozhodovat ve společném územním a stavebním řízení, jak tvrdí žalovaný, či zda připadá tato možnost v úvahu i v okamžiku, kdy žadatel jednoznačně deklaruje příslušnému správnímu orgánu svoji vůli podat po vydání rozhodnutí o odnětí nebo omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa žádost o vydání společného územního a stavebního rozhodnutí, jak tvrdí žalobce.

Soud konstatuje, že není možné izolovaně vykládat sporné ustanovení bez přihlédnutí k úpravě týkající se společného územního a stavebního řízení účinné v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

Do novely provedené zák. č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a některé související zákony, se vždy musely podat dvě samostatné žádosti o vydání rozhodnutí v územním řízení a vydání rozhodnutí ve stavebním řízení a pokud dospěl správní orgán k závěru, že lze řízení sloučit, k návrhu žadatele rozhodnutím dle § 140 správního řádu vydal usnesení, kterým byla řízení sloučena. Za právní úpravy účinné do 31.12.2012 tedy ke sloučení územního a stavebního řízení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 72/2014

docházelo až na základě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu a bylo možné sloučení řízení právnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí nebo o omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa doložit pravomocným usnesením o sloučení daných řízení. Ovšem k zásadní změně došlo na základě výše citované novely stavebního zákona s účinností od 1.1.2013.

Po novele je společné územní a stavební řízení upraveno v § 94a stavebního zákona. V souladu s úpravou obsaženou v § 94a stavebního zákona se na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy se podávaly dvě samostatné žádosti o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, vede v případě žadatelem projevené vůle pouze jedno společné řízení na základě jedné žádosti. V ustanovení § 94a odst. 1 stavebního zákona je výslovně uvedeno, že podá-li žadatel žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení a připojí společnou dokumentaci, je zahájeno bez dalšího společné územní a stavební řízení s tím, že společná dokumentace musí splňovat požadavky na dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a požadavky na projektovou dokumentaci pro vydání stavebního povolení. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí v přezkoumávané věci bylo zcela v dispozici žadatele, zda podá žádost o společné územní a stavební řízení. Po případném podání takové žádosti se již nevydává žádné usnesení či jiné rozhodnutí o tom, že se povede společné územní a stavební řízení.

S přihlédnutím k výše nastíněné zásadní změně v rámci řízení před stavebními úřady je nutno přistupovat k výkladu sporného ustanovení § 1 písm. i) vyhlášky o náležitostech žádosti, jehož znění i po předmětné novele stavebního zákona zůstalo nezměněno. S důrazem zejména na systematický výklad daného ustanovení je nutno zohlednit, že za účinnosti nové právní úpravy stavebního řízení se o skutečnosti, že bude vedeno společné územní a stavební řízení nevydává žádný správní akt. Současně je nutno akcentovat skutečnost, že přílohou k žádosti o společné řízení mají být podklady potřebné pro územní i stavební řízení, tedy včetně případného rozhodnutí o odnětí nebo omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze než dojít k závěru, že za současné právní úpravy stavebního řízení musí postačovat, pokud žadatel o odnětí nebo omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa ve své žádosti deklaruje záměr podat žádost o společné územní a stavební řízení a doloží příslušná stanoviska dotčených orgánů. Na tomto místě tedy musí soud konstatovat, že výklad správních orgánů, které vyžadovaly pro to, aby postačovalo k vydání rozhodnutí o odnětí nebo omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa předložení závazných stanovisek dotčených orgánů, předložení dokladu resp. nějakého správního aktu stavebního úřadu potvrzujícího, že je již před ním vedeno společné územní a stavební řízení, za nesprávný. Ve skutečnosti, že z důvodu nepředložení takového dokladu resp. správního aktu vydaného stavebním úřadem ze strany žalobce bylo řízení o žádosti o odnětí nebo omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa zastaveno, spatřuje soud nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. jak žalobou napadeného tak i prvostupňového rozhodnutí.

K žádosti hejtmana Ústeckého kraje ze dne 30. 6. 2015 adresované Ministerstvu zemědělství ČR, ve které byl obsažen návrh na novelizaci § 1 písm. i) vyhl. č. 77/1996 Sb. s poukazem na novelizaci stavebního zákona, a k odpovědi ministra zemědělství ze dne 23.7.2015 č.j. 37628/2015-MZE-16231, ve které ministr zemědělství vyjádřil názor, že skutečně dané ustanovení vyhlášky je třeba novelizovat, jimiž byl proveden důkaz při jednání soudu, soud uvádí, že okolnost, že správní orgány se domnívají, že právní předpis lze interpretovat dvojím způsobem a že by bylo vhodné jej novelizovat, je nikterak nezprošťuje povinnosti interpretovat podzákonné právní předpisy v souladu s platnou zákonnou úpravou. Provedený důkaz tedy nemohl mít žádný vliv na výše uvedené závěry soudu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 72/2014

Vzhledem k výše uvedenému soud napadené rozhodnutí žalovaného výrokem ad I. zrušil pro nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně soud zrušil v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. i prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí ze dne 14.7.2014, č.j. MUKK-22127/2014, o zastavení řízení, neboť předmětnou nezákonností byl zatíženo již toto prvostupňové rozhodnutí. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, proto soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 834,- Kč, která se skládá z částky 3 000,- Kč za soudní poplatek za podání žaloby, z částky 12 400,- Kč za čtyři úkony právní služby po 3 100,- Kč poskytnuté zástupcem JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D. (převzetí věci, podání žaloby, podání repliky a účast při jednání dne 29.9.2016) podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1.1.2013, z částky 1 200,- Kč za s tím související čtyři paušály po 300,- Kč, z částky 1139,- Kč odpovídající cestovnému ze sídla právního zástupce k jednání soudu a zpět při cestě osobním automobilem (vzdálenost Úvaly - Ústí nad Labem a zpět - 202 km, základní náhradě za používání motorového vozidla ve výši 3,80 Kč/km a ceně pohonných hmot 29,50 Kč a kombinované spotřebě 6,23 l/100 km) a z částky 3 095,- Kč odpovídající 21% DPH z částek mimo soudních poplatků.

Soud nemohl přiznat žalobci náhradu za zastoupení právním zástupcem ve výši 10 000,- Kč za jeden úkon právní pomoci, neboť ustanovení § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jednoznačně upravuje výši mimosmluvní odměny právního zástupce v řízení vedeném podle s.ř.s. Rovněž soud nepřiznal žalobci náhradu za úkon právní pomoci ze strany jeho právního zástupce spočívající v další poradě s klientem, neboť tato další porada nebyla soudu nikterak doložena. Také soud nemohl přiznat žalobci náhradu za úkon právní pomoci ze strany jeho právního zástupce spočívající v návrhu na určení lhůty, neboť o nákladech souvisejících s návrhem na určení lhůty rozhodl pravomocně Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 16.6.2016, č.j. Aprk 18/2016-56, tak, že navrhovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
15A 72/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 21. září 2016

Mgr. Václav Trajer v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru