Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 67/2014 - 66Rozsudek KSUL ze dne 16.01.2017

Prejudikatura

7 As 15/2012 - 33

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 50/2017

přidejte vlastní popisek

15A 67/2014-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Q. N. N., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.9.2014, č.j. MV-130230-4/SO-2013,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.9.2014, č.j. MV-130230-4/SO-2013, jímž bylo změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 21.9.2013, č.j. OAM-989-13/ZR-2013, kterým podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), výrokem I. byla zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu v České republice, žalobci byla výrokem II. stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, výrokem III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1.000 Kč a výrokem IV. byla žalobci stanovena splatnost nákladů řízení 15 dnů a určen účet, na který měly být náklady řízení převedeny. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že výroky III. a IV. zrušil, Pokračování
2
15A 67/2014

a výrok II. nahradil textem: „podle ust. § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se výše jmenovanému cizinci stanoví lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně 30 dnů od propuštění tohoto cizince z výkonu trestu odnětí svobody;“ ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno.

V žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, nepřiměřené a nepřezkoumatelné. Podle žalobce správní orgán prvního stupně nepostupoval zákonným způsobem, neboť zrušil povolení k trvalému pobytu podle novelizovaného ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle kterého postačuje jakékoli odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ačkoli v době spáchání trestného činu bylo platné ustanovení, které umožňovalo zrušení trvalého pobytu za předpokladu, že došlo k odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody převyšujícímu tři roky. V době spáchání trestné činnosti žalobce nemohl předvídat, že dojde ke změně právní úpravy, a jeho jednání tak bude posouzeno jako důvod ke zrušení trvalého pobytu. Žalobce připomněl, že u všech zákonem jmenovaných důvodů ke zrušení trvalého pobytu je stanovena podmínka přiměřenosti z hlediska zásahů do soukromého a rodinného života. Jedná se tedy o hmotněprávní předpis ukládající povinnosti a aplikovaný v neprospěch žalobce. Dále žalobce definoval zpětné působení, tj. retroaktivitu, pravou retroaktivitu, která není v právním řádu České republiky přípustná, a nepravou retroaktivitu, která stanoví, že právním předpisem se mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti. V této souvislosti žalobce odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, a ze dne 4.2.1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Podle žalobce žalovaný vyčkával změny zákona, kterou následně aplikoval, a proto se podle názoru žalobce nejedná o nepravou retroaktivitu. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8.7.2011, č.j. 2 As 58/2011-78, které je odlišné v tom, že žalovaný aplikoval novelou rozšířený důvod pro zrušení trvalého pobytu až po vzniku důvodu pro zahájení takového řízení. Žalobce byl pravomocně odsouzen před účinností novely a správní orgán prvního stupně měl postupovat podle platné právní úpravy k datu právní moci rozhodnutí, jímž byl žalobce odsouzen, tj. k 5.2.2013. Účinnost novely byla stanovena dnem 1.5.2013 (správně dne 10.5.2013 – pozn. soudu). Žalobce dále namítl nepřiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nesprávně posoudil míru, rozsah a závažnost možných dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce připomněl, že se dopustil trestné činnosti poprvé, svého jednání litoval, k činu se doznal, při výkonu trestu odnětí svobody obdržel mnoho pochval a byl propuštěn po polovině výkonu trestu na svobodu, přičemž se již nedopustil žádného nezákonného jednání. Žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje zcela žádné posouzení aktuálního chování žalobce a vychází tak zcela z rozhodnutí o odsouzení žalobce. Absence takové úvahy podle žalobce způsobuje nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že má silnou vazbu k České republice, neboť zde žije již od dětství, na území České republiky žije celá jeho rodina, družka a jejich dvě nezletilé děti, které se narodily v České republice. V žalobou napadeném rozhodnutí tak došlo k bagatelizování vazeb žalobce na území České republiky a navíc se žalobou napadené rozhodnutí ani nezabývá otázkou, zda by se žalobce, případně i s celou svou rodinou, měl kam vrátit. Závěrem žalobce uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními § 2, § 3, § 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), s ustanovením § 77 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, s čl. 10 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15A 67/2014

práv a svobod“) a s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), a proto navrhl, aby správní soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. K námitkám žalobce uvedl, že o protiprávní činnosti žalobce se dozvěděl dne 5.3.2013, kdy mu bylo postoupeno hlášení Věznice Všehrdy. Žalovaný sice vydal oznámení o zahájení správního řízení až dne 13.5.2013, tedy s odstupem dvou měsíců, avšak tato doba není dle zkušeností žalovaného nic mimořádného. V této souvislosti žalovaný připomněl, že v případě žalobce nemusel „vyčkávat“ na novelu zákona, ale mohl přistoupit k aplikaci ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce se sice dopustil trestné činnosti jednou, avšak jeho trestná činnost spočívala ve více útocích, a proto došlo ke splnění podmínky opakování, jak požaduje zmiňované ustanovení. S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 28.6.2012, č.j. 7 As 15/2012-33, a proto námitka žalobce spočívající ve vyčkávání žalovaného na účinnost novely, postrádá smysl. Žalovaný uvedl, že zásada nařizující aplikaci mírnější sankce je platná pro trestní řízení. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2005, č.j. 5 Azs 94/2005-52, ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5.10.2000 ve věci Maaouia proti Francii. K legitimnímu očekávání trestu nižšího než 3 roky žalovaný uvedl, že trestní sazba trestného činu spáchaného žalobcem se pohybuje v rozmezí 2 – 10 let. Žalobce tak nemohl očekávat, že mu bude zrušen trvalý pobyt podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, nicméně mohl očekávat zrušení trvalého pobytu podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Žalovaný nevidí odlišnost ve věci žalobce a případu, který řešil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8.7.2011, č.j. 2 As 58/2011-78, neboť v obou případech se jedná o časový sled skutku a novelizace. Žalovaný se domnívá, že oba případy jsou natolik podobné, že nic nebrání analogické aplikaci závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu i na daný případ. Žalovaný dále uvedl, že nemohl zohlednit dobré chování žalobce při výkonu trestu, neboť z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 5.2.2013, č. j. 2 T 192/2012-270, tyto skutečnosti nevyplývají. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, a to na stranách 5 až 7 žalobou napadeného rozhodnutí. V žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že vazby žalobce k České republice jsou silné, nicméně v případě zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky může dojít pouze ke dvěma scénářům. V tom prvním se družka s dětmi rozhodnou žalobce následovat do země původu, což sice bude znamenat změnu dosavadního životního stylu, nicméně pro žalobce i jeho družku se bude jednat o prostředí známé, neboť v něm vyrůstali, znají jazyk i reálie. V této souvislosti žalovaný upozornil, že při výslechu družky žalobce musel být přítomen tlumočník, jelikož družka žalobce neovládala český jazyk, a tedy se do většinové společnosti dosud neintegrovala. Vzhledem k nízkému věku dětí nelze hovořit o jejich silné vazbě k České republice, k tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2014, č.j. 2 As 69/2013-35. Ve druhém případě by se družka s dětmi rozhodla žalobce do vlasti nenásledovat, čemuž svědčí i výpověď družky žalobce. V takovém případě však není mezi rodinnými příslušníky postavena nepřekonatelná bariéra, neboť žalobci nebyl vysloven dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky. Žalovaný připomněl, že trestná činnost žalobce spočívala v obchodování s drogami (pervitinem), což je činnost, která obzvláště ohrožuje společnost, neboť dochází ke škodě na fyzickém a psychickém zdraví osob užívajících drogu, narušení jejich životů, životů jejich blízkých a zapříčiňuje nárůst kriminality páchané

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 67/2014

uživateli drog. Podle výroční zprávy Národní protidrogové centrály za rok 2013 je pervitin největším problémem v oblasti drog v České republice. Žalobce páchal trestnou činnost úmyslně, tedy s plným vědomím, že může být uvězněn. Podle žalovaného uvězněním žalobce došlo k většímu zásahu do jeho rodinného života, než by došlo v případě přesídlení žalobce do jeho vlasti. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce se dopustil distribuce drog ve značném rozsahu a jeho čin tak byl považován za zvlášť závažný zločin, tedy čin spadající do nejpřísnější kategorie trestných činů.

Při jednání soudu právní zástupce žalobce odkázal na znění žaloby a uvedl, že žalobci nebyl trestním soudem uložen trest vyhoštění. V předmětné věci tak vydané rozhodnutí pro žalobce de facto představuje dvojí potrestání, které má pro něj fatální následky. Žalobce k trestné činnosti vedla mladická nerozvážnost, přičemž žalobce své trestné činnosti nesmírně lituje a z jejích následků si vzal celoživotní ponaučení. Žalobce po celou dobu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, od propuštění z výkonu trestu se soustavně snaží o nápravu svého jednání. Předmětné rozhodnutí zjevně nepřiměřeně dopadá do soukromého a rodinného života žalobce, neboť ten v ČR žije od svých 13 let, zemi původu za celou dobu navštívil jen 2x, v ČR žije desítky let celá jeho rodina, tj. jeho rodiče i bratr, navíc družka zde podniká, žalobce je v současné době dokonce na rodičovské dovolené s jejich čerstvě narozeným třetím dítětem. Žalobce je plně integrován do společnosti v ČR, takže jeho přicestování do Vietnamu by se blížilo situaci, v jaké by se ocitl občan ČR nemající žádné vazby k Vietnamu.

Žalobce při jednání soudu osobně uvedl, že k zemi původu nemá naprosto žádné vazby, neboť v ČR nepřetržitě žije od svých 13 let, takže zde navštěvoval základní i střední školu, s tím, že i jeho rodiče zde žijí nepřetržitě od roku 1988. V této souvislosti zároveň zmínil, že se svojí družkou mají tři malé děti a žalobce se aktivně podílí na jejich péči a výchově. Své jediné trestné činnosti žalobce upřímně lituje, neboť ji považuje za svoji neomluvitelnou životní chybu, díky které si velmi zkomplikoval soukromý a rodinný život, neboť díky tomu nemůže podnikat a zejména mu hrozí, že bude odloučen od svých blízkých a bude muset pobývat ve zcela cizím prostředí.

Žalovaný se z jednání soudu omluvil.

Soud při jednání provedl k návrhu žalobce důkazy podle § 52 odst. 1 s.ř.s., a to rodným listem dítěte N. T. M. N., dále rodným listem dítěte N. M. T. N., čestným prohlášením matky žalobce ze dne 27.9.2014, čestným prohlášením otce žalobce ze dne 27.9.2014 a čestným prohlášením družky žalobce ze dne 29.9.2014. Dále soud provedl dokazování rodným listem dítěte N. H. A. N., oznámením Úřadu práce, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, pracoviště Chomutov, ze dne 20.5.2016, dále vyrozuměním Městského úřadu Louny, obecní živnostenský úřad, ze dne 15.4.2014 a usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 28.4.2016, č.j. 2 PP 210/2013-40.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s“). Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 67/2014

žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně předvolal družku žalobce, paní T. T. L., dne 23.7.2013 k výslechu za účasti tlumočníka do vietnamského jazyka. Do protokolu družka žalobce uvedla, že před nástupem žalobce k výkonu trestu žili ve společné domácnosti, mají blízký rodinný vztah, který dokládá i to, že s dětmi nadále žije ve společné domácnosti s jeho rodiči. Žalobce se o děti staral, koupal je, vařil jim, vodil starší dceru do školky. Ve vazbě jej navštěvovala dvakrát do měsíce, neboť byl ve vazbě v Teplicích, ve výkonu trestu jej navštěvuje jednou za měsíc. Po propuštění žalobce z výkonu trestu s ním chce znovu žít ve společné domácnosti. V České republice žijí obě jejich děti, oba jeho rodiče (zejména matka špatně snáší odloučení a navštěvuje kvůli tomu i lékaře), a bratr, který žije v Plzni.

Z opisu evidence rejstříku trestů soud zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 2. 2013, č.j. 2 T 192/2012-270, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky a trestu propadnutí věci za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Skutek v daném případě spočíval v tom, že žalobce opakovaně v roce 2011 a 2012 prodával psychotropní látku (pervitin) v rozsudku uvedeným osobám.

Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do dne 9.5.2013, ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce převyšující 3 roky, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

Podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 10.5.2013 do 17.12.2015, ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 67/2014

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Soud se nejprve zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Ta dle žalobce spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť žalovaný se nezabýval otázkou, zda se má žalobce v případě vycestování z České republiky kam vrátit.

Jak vyplynulo z žalovaným předloženého správního spisu a žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých družkou žalobce při výslechu dne 23.7.2013. Z uvedeného výslechu vyplynulo, že žalobce má k České republice silné vazby, neboť jeho rodina žije na území České republiky. Otázkou, zda se má žalobce po vycestování z České republiky kam vrátit, se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval také, ačkoliv jen okrajově. Na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, že žalobce se dosud pohyboval i v rámci svého etnika, do České republiky přicestoval ve věku nevylučujícím možnost návratu, žalobce zná místní jazyk i prostředí. Dále žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že jeho družka se na území České republiky nachází deset let, avšak přesto potřebovala při výslechu tlumočníka. Z toho lze usuzovat, že se dosud neintegrovala do většinové společnosti a že ona i děti se pohybují v rámci etnika. Žalovaný se tedy otázkou dopadu vycestování žalobce v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře zabýval.

K námitce nepřiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí, tedy, že žalovaný nesprávně posoudil míru, rozsah a závažnost možných důsledků rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, soud vyšel z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu, jenž se otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého života cizince oproti veřejnému zájmu na trestní zachovalosti osob, jimž stát umožní na jeho území trvale pobývat, podrobně zabýval. Nejvyšší správní soud tak například v rozsudku ze dne 27.2.2014, č.j. 9 Azs 41/2014-34, který je dostupný na www.nssoud.cz, konstatoval, že: „Za intenzivní zásah do práva na soukromý a rodinný život cizince lze považovat skutečnost, kdy již nebude moci pokračovat na území České republiky v soužití s manželkou a dvěma dětmi. Jako hlavní alternativa se tak jeví návrat stěžovatele do Vietnamské socialistické republiky s tím, že rodinní příslušníci budou stát před volbou pouhých návštěv se stěžovatelem či trvalejšího přemístění za stěžovatelem. […] Stěžovatel se spolu s dalšími osobami dopustil jednání, jímž naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, jejímž objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Již obecnou a typovou společenskou nebezpečností takovéhoto kvalifikovaného trestného činu je nutno hodnotit jako velmi vysokou. […] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel se dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný významný zásah do jeho soukromého a rodinného života považovat za nepřiměřený.“ Soud má za to, že případ popsaný v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přiléhavý závěrům, jež učinil žalovaný, potažmo správní orgán prvního stupně. K otázce přiměřenosti soud dále vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, v němž je uvedeno, „že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince.“

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15A 67/2014

Žalobce přicestoval do České republiky jako nezletilý, za dobu svého pobytu ovládl český jazyk a ve společné domácnosti žil spolu se svými dvěma nezletilými dětmi, družkou a oběma rodiči. Na území České republiky dále žije jeho bratr. Žalovaný po výslechu družky žalobce shledal vzájemné rodinné vazby mezi žalobcem a jeho rodinou jako reálné, avšak oslabené z důvodu stěžovatelova odsouzení, a dále přihlédl ke skutečnosti, že žalobce žije na území České republiky od roku 1996. Oproti tomu proti žalobci hovoří jeho trestní minulost spočívající ve spáchání závažné drogové kriminality (distribuce pervitinu), jíž se v minulosti dopustil, a tedy i veřejný zájem na tom, aby cizinci takto závažným způsobem porušující právní normy České republiky na jejím území dále nepobývali. V této souvislosti soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2016, č.j. 2 Azs 147/2016-30, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „za případný zásah do žalobcova práva na soukromý a rodinný život podle názoru Nejvyššího správního soudu lze považovat skutečnost, že ten již nebude moci pokračovat na území České republiky v soužití s manželkou a dvěma dětmi. S ohledem na délku pobytu žalobce a jeho rodiny na území České republiky je též možné očekávat i narušení dalších sociálních vazeb. Jak v úvahu přicházející varianta praktického odloučení stěžovatele od jeho rodiny, tak možná varianta přesídlení stěžovatelovy rodiny do Vietnamské socialistické republiky proto představují intenzivní zásah do rodinného života žalobce. Na druhou stranu tímto nejsou stěžovatel a jeho rodinní příslušníci zcela zbaveni možnosti realizovat společný rodinný život. Nutno doplnit, že ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).“

Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 2. 2013, č.j. 2 T 192/2012-270, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky a trestu propadnutí věci za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Správní orgán prvního stupně na základě postoupení hlášení věznice z moci úřední zahájil dne 13. 5. 2013 správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Pro zahájení správního řízení není podstatné následné chování žalobce, ale chování žalobce, které zapříčinilo zahájení správního řízení z úřední povinnosti. Žalovaný tedy zohlednil vše, co bylo uvedeno v trestním rozsudku, avšak nemohl zohlednit případnou spolupráci žalobce, projevenou lítost či jeho dobré chování, když tyto nebyly v odůvodnění trestního rozsudku uvedeny a žalobce ani jeho zástupce (pro správní řízení Mgr. Patrik Bauer), nevyužili práva vyjádřit se k podkladům správního rozhodnutí, ani žádné důkazy nenavrhli. Soud má za to, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze zásah do rodinného a soukromého života žalobce, jeho družky, jejich dětí a jeho rodičů považovat za nepřiměřený. Soud se ztotožnil s vyhodnocením žalovaného, že do soukromého a rodinného života žalobce bude negativně zasaženo, avšak tento zásah shledal stejně jako žalovaný přiměřeným.

K provedeným důkazům soud uvádí, že skutečnost, že žalobce měl v době rozhodování žalovaného dvě děti, nebyla rozporována. Otcem třetího dítěte se žalobce stal až dne 28.4.2016, tedy rok a půl po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud ke změnám ke kterým došlo po vydání žalobou napadeného rozhodnutí musí poukázat na ustanovení § 75

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15A 67/2014

odst. 1 s.ř.s. z něhož vyplývá, že soud musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tedy ke dni 15.9.2014. Vzhledem k tomu tedy změny v životě žalobce po tomto datu soud nemůže zohlednit, a tak je nerozhodné, že žalobce je toho času na rodičovské dovolené, má třetího potomka, jeho družka podniká živnostenským způsobem a že se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil. Nadto je třeba poukázat na to, že žalobce věděl už od vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21.9.2013, které mu bylo doručeno dne 25.9.2013, že jeho trvalý pobyt je zrušen a byla mu stanovena povinnost vycestovat. Svůj rodinný život tedy rozšiřoval s vědomím, že bude muset reálně Českou republiku opustit. Žalobce před správními orgány ani v žalobě netvrdil, že jeho rodiče jsou na jeho pomoci závislí, a proto nemůže Českou republiku opustit. Správní orgány tedy postupovaly správně, pokud tyto osoby v řízení nevyslechly jako svědky, a žalobce jejich slyšení ani nenavrhoval.

Je tedy správný závěr žalovaného v napadeném rozhodnutí, že v takovém případě je zájem na zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nadřazen svou povahou zájmům soukromého a rodinného života žalobce. Navíc žalobci nic nebrání v tom, aby za splnění podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců požádal o povolení jiného pobytového statusu, byť mu bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno.

Správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy České republiky, nepřekročil svou pravomoc, dbal o dodržení zásady individuálního posouzení věci a legitimního očekávání, žalobce i jeho zástupce ve správním řízení řádně poučil, dal jim prostor k vyjádření se k podkladům shromážděným k vydání rozhodnutí, v rozhodnutí podrobně rozvedl úvahy, kterými se řídil. Jak soud uvedl výše, žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu, jakož i z jakých podkladů a judikatury při své úvaze vycházel. Změny, které se udály v životě žalobce po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, soud zohlednit nemůže.

K námitce žalobce, že žalovaný postupoval nezákonným způsobem, když aplikoval novelizované ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců soud uvádí, že od dne 10.5.2013 účinná právní úprava je skutečně přísnější, neboť zakotvuje zrušení trvalého pobytu v případě odsouzení za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž již nehraje roli výše uloženého trestu. V daném případě nabyl rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 5.2.2013, sp. zn. 2 T 192/2012, právní moci téhož dne, tedy před nabytím účinnosti přísnější právní úpravy.

V daném případě se jedná o nepravou retroaktivitu, která je za určitých podmínek přípustná. K této problematice se již vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 8.7.2011, sp. zn. 2 As 58/2011, www.nssoud.cz, uvedl, že v takových případech nejde o zakázanou pravou retroaktivitu, nýbrž o retroaktivitu nepravou, kdy jsou na existující právní vztahy, zde na trvalý pobyt, aplikovány v průběhu jejich trvání nikoli právní předpisy ve stavu účinném v době vzniku právního vztahu, nýbrž v té podobě, jak se postupně mění v průběhu času. Tato nepravá retroaktivita může být omezena typicky v přechodných ustanoveních nebo z důvodu ochrany nabytých práv a legitimních očekávání, respektive právní jistoty (viz k tomu i rozsudek NSS ze dne 19.12.2006, sp. zn. 2 As 57/2005, www.nssoud.cz).

Soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě však žádná z těchto dvou překážek nepravé retroaktivní aplikace důvodů pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobyt není

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15A 67/2014

dána. K uvedenému ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění novely č. 103/2013 Sb., účinné od 10.5.2013, nebyla přechodná ustanovení zakotvena. Rovněž však nebyla ani zasažena právní jistota žalobce, neboť jeho trvalý pobyt by byl zrušen i před účinností novely č. 103/2013 Sb., a to podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 9.5.2013, které stanovilo, že důvodem ke zrušení trvalého pobytu je skutečnost, že cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.

Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Teplicích č.j. 2 T 192/2012-270, žalobce se dopustil trestného činu značného rozsahu, neboť prodával drogy několika osobám po dobu takřka jednoho roku. Soud při hodnocení tohoto jednání žalobce ve vztahu k podmínkám pro zrušení trvalého pobytu vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, č.j. 7 As 15/2012-35, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „[o]tázka opakovanosti jednání je v prvé řadě otázkou skutkovou. To, zda určitý právní předpis následně kvalifikuje opakované jednání jako jediný skutek, je pak otázkou podřazení zjištěného skutkového stavu pod určitou právní normu - tedy právní kvalifikace. Právní kvalifikace se přitom může pro účely různých právních předpisů výrazně lišit. Jelikož ustanovení zákona o pobytu cizinců na jedné straně a trestního zákona na straně druhé sledují zcela odlišné cíle, je legitimní, že identické jednání v určitém ohledu kvalifikují odlišně. Trestněprávní doktrína tedy mimo jiné posuzuje jako jediný trestný čin i více dílčích útoků vedených jednotným záměrem, naplňujících stejnou skutkovou podstatu trestného činu a spojených stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. V některých případech pak trestní zákon pokračování považuje přímo za znak skutkové podstaty [v daném případě znak skutkové podstaty rozlišující trestný čin podle ust. § 215 odst. 1 trestního zákona a trestný čin podle ust. § 215 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona]. Tuto právní kvalifikaci pro účely aplikace trestního zákona či trestního řádu však nelze bez dalšího přenášet do jiných právních odvětví. Stěžovatelovo jednání proto může být pro účely ostatních předpisů kvalifikováno odlišně. Pokud zákon o pobytu cizinců v ust. § 77 odst. 2 písm. a) nepožaduje, aby došlo k opakovanému spáchání trestného činu, a zároveň neuvádí, že se pro účely tohoto ustanovení považuje více útoků za jediné narušení veřejného pořádku, je nutno učinit závěr, že podmínku opakovaného narušení veřejného pořádku lze naplnit i opakovanými útoky, byť by byly pro účely uplatnění trestněprávních předpisů kvalifikovány jako jediný trestný čin“.

Soud na základě shora uvedeného konstatuje, že i v případě, že by nedošlo k novelizaci zákona o pobytu cizinců, muselo by ke zrušení trvalého pobytu žalobce dojít i podle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť trestný čin žalobce spočíval v několika dílčích útocích, a naplňuje tak znak opakování a závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu judikatury správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu. Aplikovaná nepravá retroaktivita tedy nijak neohrozila právní jistotu žalobce, neboť i podle právní úpravy před dnem 10.5.2013 by byl jeho trvalý pobyt zrušen. Z tohoto pohledu je pak zcela nedůvodná i námitka, že žalovaný vyčkával do nabytí účinnosti novely č. 103/2013 Sb., aby mohl zahájit řízení o zrušení trvalého pobytu žalobce. Soud navíc neshledává časové období mezi postoupením hlášení Věznice Všehrdy Ministerstvu vnitra (dne 5.3.2013) a vydáním oznámení o zahájení řízení (dne 13.5.2013) za nijak mimořádně dlouhé.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15A 67/2014

Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 16. ledna 2017

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru