Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 59/2014 - 78Rozsudek KSUL ze dne 15.03.2017Školství: podmínky pro přijetí do doktorského studia

Publikováno3594/2017 Sb. NSS
Prejudikatura

3 Azs 35/2006


přidejte vlastní popisek

15A 59/2014-78

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: PhDr. J. K., Ph.D., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, se sídlem Sartoriova 26/9, 169 00, Praha 6, proti žalovanému: rektorovi Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem Pasteurova 3544/1, 400 96, Ústí nad Labem, zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2014, č. j. 22/2014/00209, PID P2014-021209,

takto:

I. Rozhodnutí rektora Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2014, č. j. 22/2014/00209, PID P2014-021209, se pro nezákonnost a pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24.730,95 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného rektora Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (dále jen „UJEP“) ze dne 11. 7. 2014, č. j. 22/2014/00209, PID P2014-021209, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí a potvrzeno rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty UJEP (dále jen „fakulta“) ze dne 24. 6. 2013, č. j. PŘ/13/PF. Tímto rozhodnutím děkan fakulty podle § 50 odst. 3 zákona Pokračování
2
15A 59/2014

č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), rozhodl tak, že se žalobce nepřijímá od akademického roku 2013/2014 ke studiu ve studijním programu P7507 Specializace v pedagogice, studijní obor Hudební teorie a pedagogika. Žalobce v žalobě současně navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami žalobce, zejména s námitkou nutnosti implementace § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách, a neřídil se závazným stanoviskem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku o kasační stížnosti. Další pochybení žalovaného spatřoval žalobce v neimplementaci § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách a ve svérázném a velmi extenzívním výkladu § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách. Žalobce konstatoval, že ve vztahu k dosaženému vzdělání je podle § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách jedinou nutnou podmínkou pro přijetí ke studiu a připuštění k přijímacím zkouškám řádné ukončení studia v magisterském studijním programu. Podle žalobce § 49 zákona o vysokých školách nijak neřeší absolvování konkrétního studijního programu nebo oboru, jímž byl titul dosažen, nýbrž dává vysoké škole pouze možnost stanovit průběh a formu přijímacího řízení tak, aby v jeho rámci mohla posoudit určité znalosti, schopnosti nebo nadání uchazeče. Žalobce poukázal na porušení § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách a čl. 3 odst. 5 Studijního a zkušebního řádu v doktorských studijních programech UJEP ze dne 1. 12. 2013 (dále jen „studijní řád“) spočívající v tom, že žalobci nebylo umožněno prokázání jeho znalostí, schopností či nadání v přijímacím řízení. Pozvánka k přijímacímu řízení byla žalobci doručena až den po jeho konání, nikoli nejméně šest týdnů před konáním přijímací zkoušky, přičemž byla datována 3. 6. 2013, tj. dva týdny před konáním přijímací zkoušky. Podle sdělení proděkana pro studium bylo oznámení o přesném datu a času přijímací zkoušky zveřejněno na internetových stránkách fakulty dne 30. 5. 2013, tj. necelé tři týdny před konáním přijímací zkoušky. Žalobce zdůraznil, že zasláním pozvánky k přijímacímu řízení bylo potvrzeno splnění podmínek vypsaných fakultou, a proto nemohla komise posuzovat relevanci magisterského vzdělání žalobce. Podle žalobce navíc přijímací komisi nepřísluší hodnocení oboru magisterského vzdělání, nýbrž pouze zhodnocení binárním kritériem, zda magisterské studium bylo absolvováno, či nikoli. Žalobce poznamenal, že argumentace žalovaného jde proti filozofii Boloňské deklarace, na jejímž základě se zavádí systém třístupňového vzdělávání (Bc. – Mgr. – Ph.D.), které by mělo být maximálně prostupné a přijetí do dalšího stupně vzdělávání nemůže být podmíněno absolvováním konkrétního oboru v předchozím stupni. Žalobce shrnul, že rozhodnutí o nepřijetí ke studiu se opírá pouze o neadekvátnost oboru dosaženého vzdělání, která ovšem není relevantní, a proto je rozhodnutí zmatečné.

Žalobce dále namítal, že není zřejmé, kde se vzalo bodové ohodnocení oboru magisterského vzdělání 40 body, neboť toto hodnocení nebylo známo před konáním přijímací zkoušky a nebylo žalobci nijak oznámeno. Podle žalobce žalovaný současně nerespektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 23/2014. Žalobce podotkl, že pokud komise odesláním pozvánky k přijímacímu řízení deklarovala splnění podmínek pro přijetí, není možné, aby následně hodnotila obor absolvovaného studia 40 body, a tím znemožnila přijetí žalobce z důvodu neabsolvování adekvátního oboru. K argumentaci žalovaného, že fakulta v souladu s § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách stanovila další podmínky pro přijetí ke studiu týkající se určitých znalostí, schopností, nadání nebo prospěch ze střední,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15A 59/2014

vyšší odborné či vysoké školy, žalobce zdůraznil, že znalosti, dovednosti, schopnosti i nadání jsou kompetence, které lze získat i prokázat bez absolvování jakéhokoli formálního studia. Zároveň nikde v zákoně není stanoveno, že by musel být prokázán prospěch z konkrétního studijního programu. Podle žalobce tedy zákon implicitně neumožňuje stanovit podmínku absolvování konkrétního oboru studia, což znamená, že fakulta stanovila tuto podmínku v rozporu se zákonem. Žalobce dále poukázal na nepřezkoumatelnost závěru žalovaného, že z profilu absolventa studijného oboru Tělesná výchova a sport nevyplývá jeho vybavenost specifickými kompetencemi potřebnými ke studiu v doktorském studijním oboru Hudební teorie a pedagogika, aniž doložil, jaký je profil tohoto absolventa. Žalobce považoval za diskriminační, že byl předem vyloučen z možnosti přijetí ke studiu, aniž dostal možnost přesvědčit o svých kvalitách a schopnostech. Žalobce nesouhlasil ani s argumentem žalovaného, že i kdyby dorazil k přijímacímu řízení, nemohl v žádném případě uspět. Upozornil na to, že v podmínkách přijímacího řízení nebyla nijak zveřejněna kritéria a bodové hodnocení, což podle žalobce dokládají i podmínky přijímacího řízení na fakultu 2014/2015, v nichž chybí zmínka o hranici 85 % získaných bodů jako nutnosti k přijetí a informace

o bodovém ohodnocení požadovaného absolvovaného studia. Podle žalobce se spočívá další pochybení v tom, že mu výzva k doplnění materiálů dodaných společně s přihláškou k přijímacímu řízení byla doručována na fiktivní adresu. Jedná se o pochybení bez ohledu na to, zda žalobce požadované materiály dodal, či nikoli. Žalobce uzavřel, že rozhodnutí děkana fakulty o nepřijetí ke studiu bylo vydáno v rozporu se zákonem a při porušení studijního řádu, a proto měl žalovaný v souladu s § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách rozhodnout o přijetí žalobce ke studiu.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedl, že podle § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách výsledek přezkumného řízení závisí na rektorovi vysoké školy, který žádost uchazeče posoudí a v případě správnosti předchozího rozhodnutí žádost zamítne, jinak napadené rozhodnutí změní. Žalovaný v této věci námitky uplatněné žalobcem posoudil, s jeho tvrzeními se řádně vypořádal a prověřil rovněž postup předcházející rozhodnutí o nepřijetí ke studiu včetně průběhu přijímacího řízení. Na základě toho dospěl k závěru, že rozhodnutí děkana fakulty je správné, a proto v souladu s § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách žádost žalobce zamítl. V souvislosti s namítaným porušením § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách žalovaný konstatoval, že žalobce záměrně opomíjí § 49 odst. 1 téhož zákona, který výslovně umožňuje, aby si vysoká škola stanovila jakákoli kritéria, která je nutno pro přijetí splnit. Jestliže oborová rada doktorského studia oboru Hudební teorie a pedagogika, tvořená významnými odborníky příslušného odvětví, dospěla k závěru o účelnosti implementace bonifikace předchozího studia v oboru, je takový postup podle žalovaného plně v souladu se zákonem o vysokých školách. Podmínky přijímacího řízení pro akademický rok 2013/2014 byly zveřejněny v průběhu října 2012, čas k přípravě na přijímací zkoušku považoval žalovaný za dostatečný. Skutečnost, že přesný termín přijímací zkoušky byl znám až tři týdny před jejím konáním, byla způsobena termínem zasedání oborové rady doktorského studijního oboru a časovými možnostmi jejích externích členů. Žalovaný zdůraznil, že pozvánka k přijímacímu řízení byla žalobci odeslána na správnou adresu a e-mail byl odeslán na adresu uvedenou v přihlášce. Případné pochybení ze strany doručovatele listovní zásilky nebo provozovatele e-mailové schránky žalobce nelze klást za vinu UJEP ani žalovanému. Podotkl, že neprodleně po obdržení dopisu žalobce ze dne 11. 6. 2013, že neobdržel pozvánku, zaslala

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 59/2014

vedoucí studijního oddělení na e-mailovou adresu žalobce uvedenou v přihlášce ke studiu informaci o termínu konání přijímací zkoušky, která byla navíc zveřejněna i na internetových stránkách UJEP. Žalobcem zmiňovanou Boloňskou úmluvu ze dne 19. 6. 1999 žalovaný označil za pouhé deklarování vůle ohledně vysokoškolského vzdělávání neobsahující exaktní pravidla pro přijímání studentů. Česká republika inkorporovala pravidla pro přijímání studentů do § 48 a násl. zákona o vysokých školách, který podle žalovaného respektuje jednotlivá ujednání Boloňské úmluvy. Žalovaný dále uvedl, že v případě úmyslu zákonodárce omezit dodatečné podmínky pro přijímání k doktorskému studijnímu programu by tato omezení musela být explicitně uvedena v zákoně o vysokých školách. Výklad žalobce nelze akceptovat, neboť chybí zákonná úprava, která by vysoké škole ukládala aplikovat žalobcem nastíněný postup. K námitce, že žalovaný nespecifikoval, jaký je profil absolventa studijního oboru Tělesná výchova a sport, žalovaný uvedl, že již z vlastního vymezení tohoto oboru lze dovodit jeho vzdálenost od doktorského studijního oboru Hudební teorie a pedagogika, a odkázal na veřejně dostupné zdroje popisující předmětný profil absolventa.

Žalovaný poznamenal, že pozvánky k přijímací zkoušce odesílá fakulta s ohledem na úsporu nákladů obyčejně, nikoli doporučeně, a pro vyloučení pochybností jsou kopie pozvánek archivovány. K tomu navrhl provedení důkazu výslechem svědkyně Mgr. J. B., zaměstnankyně fakulty. Žalovaný odmítl, že by implementování bodového hodnocení za předchozí úspěšné studium bylo diskriminační, a dodal, že jednotlivé hodnocené součásti a jejich bodová ohodnocení vyplývají z přílohy č. 1 zápisu z jednání oborové rady doktorského oboru Hudební teorie a pedagogika konaného dne 25. 6. 2012. Podle žalovaného by bylo v rozporu se zásadami legality a ochrany veřejného zájmu, kdyby byl přijat výklad, podle kterého je rektor veřejné vysoké školy povinen rozhodnout o přijetí studenta pro případnou ojedinělou vadu řízení, pokud je zřejmé, že daný uchazeč nesplňuje podmínky pro přijetí, případně že by s ohledem na výsledek přijímacího řízení přijat nebyl. Žalovaný zdůraznil, že účelem přijímacího řízení je ověření předpokladů jednotlivých uchazečů o studium příslušného studijního oboru. Žalovaný proto označil za podstatné, že s ohledem na absenci vzdělání v oboru nemohl žalobce dosáhnout takového výsledku, který by znamenal jeho přijetí ke studiu, a to ani za předpokladu, že by termín přijímací zkoušky byl stanoven více než šest týdnů před jejím konáním.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný záměrně opomněl skutečnost, že v napadeném rozhodnutí sám potvrdil, že byla porušena vnitřní směrnice. V takovém případě podle žalobce § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách neumožňuje nic jiného než změnit rozhodnutí děkana fakulty na přijat ke studiu. Pozdním zasláním pozvánky totiž fakulta zatížila proces přijímacího řízení vadou a znemožnila žalobci prokázat znalosti a dovednosti při přijímací zkoušce. Žalobce konstatoval, že žalovaný až ve svém vyjádření vysvětlil, proč neaplikoval § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách, ačkoli toto zdůvodnění mělo být součástí napadeného rozhodnutí, aby bylo přezkoumatelné. Žalobce trval na tom, že absolvovaný magisterský studijní program může být jakýkoli, což neupírá fakultě možnost stanovit další kritéria, ovšem pouze v rozsahu umožněném zákonem. Podle žalobce musí fakulta a její orgány jednat tak, aby byly dodrženy všechny lhůty dané právními normami včetně vnitřních předpisů, tj. volit termíny zasedání svých orgánů s dostatečným předstihem. Žalobce podotkl, že uchazeč o studium platí nemalý administrativní poplatek za přijímací řízení, a proto legitimně očekává, že bude k přijímací zkoušce pozván odpovídajícím způsobem a takovou formou, aby zaslání pozvánky bylo možné zpětně ověřit, což se v daném případě nestalo. Samotná datovaná pozvánka přitom není důkazem prokazujícím její odeslání.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 59/2014

Žalobce odmítl, že by se jednalo o drobné administrativní pochybení, neboť žalobci bylo pozdním zasláním pozvánky znemožněno prokázat požadované znalosti, schopnosti, atd. Žalobce zopakoval, že zasláním pozvánky k přijímacímu řízení fakulta potvrdila, že žalobce splňuje podmínky pro přijetí včetně adekvátního oboru magisterského vzdělání. Žalovaným popsaný profil absolventa studijního programu Tělesná výchova a sport označil žalobce za bezpředmětný, neboť tento studijní obor žalobce absolvoval před patnácti lety a za tu dobu došlo ke změně akreditace i profilu absolventa.

Žalovaný v duplice uvedl, že názor žalobce, že jakékoli porušení vnitřních předpisů vysoké školy by znamenalo automaticky důvod pro přijetí ke studiu, není logický a jde proti smyslu přijímacího řízení jako takového. Žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 79/2011 dodal, že rektor jako orgán druhého stupně posuzuje, zda uchazeč objektivně vzato splnil podmínky pro přijetí ke studiu. Žalovaný zopakoval, že § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách umožňuje, aby si vysoká škola upravila jakékoli podmínky či kritéria pro přijetí ke studiu. Žalobce měl podle žalovaného možnost dostatečně se na přijímací zkoušku připravit. Žalovaný podotkl, že s ohledem na složení oborové rady nebylo možné při stanovení termínu zasedání postupovat striktně direktivně. Zdůraznil, že žádný právní předpis neukládá veřejné vysoké škole odesílat pozvánky doporučeně, a doplnil, že v případě přijímacího řízení lze od uchazeče očekávat aktivitu, nikoli pouze pasivní vyčkávání. K Boloňské úmluvě žalovaný uvedl, že jejím smyslem je primárně zajištění srovnatelnosti dosaženého vysokoškolského vzdělání, nikoli zakotvení absolutní povinnosti přijímat studenty na navazující studium v případě, že dokončili jakékoli předchozí vysokoškolské vzdělání. Přidělení určitého bodového hodnocení za absolvování příslušného magisterského studijního oboru představuje podle žalovaného podmínku, která se týká určitých znalostí a schopností. Žalovaný závěrem vyloučil, že by se on nebo jakákoli součást UJEP dopustili drobného formálního pochybení, a uzavřel, že napadené rozhodnutí je po obsahové i formální stránce bezvadné.

Žalobce ve vyjádření k duplice nesouhlasil s tím, že by škola měla maximální práva pro stanovení jakýchkoli podmínek pro přijímací řízení a zároveň v podstatě žádné povinnosti vůči uchazečům. Žalobce poukázal na důvody, jimiž se žalovaný snaží omluvit chyby a které podle názoru žalobce nemohou obstát (časové možnosti významných vědeckých osobností, množství přihlášek, povinnost uchazečů mít internetové připojení a zjišťovat zásadní informace na webu, atd.). Žalobce znovu zdůraznil, že splnění podmínek účasti v přijímacím řízení bylo potvrzeno zasláním (byť pozdním) pozvánky k přijímacímu řízení. Podotkl, že v podmínkách přijímacího řízení nebylo zveřejněno, jak bude přijímací zkouška hodnocena, což nebylo žalobci oznámeno ani jiným způsobem. Dodal, že v přihlášce byly všechny kontaktní údaje uvedeny a odpovědnost za volbu rozesílat pozvánky obyčejnou poštou nelze přenášet na žalobce. Ve vztahu k navrženému důkazu výslechem svědkyně Mgr. J. B. žalobce uvedl, že tato není ve vztahu k řešené kauze nezaujatá a není zřejmé, proč by si z tisícovky uchazečů měla pamatovat právě žalobce.

Při jednání konaném dne 15. 3. 2017 právní zástupce žalobce zdůraznil, že žalobce nebyl řádně vyrozuměn o konání přijímacího řízení a za situace, kdy nebylo postupováno ze strany univerzity v souladu s jejími vnitřními právními předpisy, nemohlo být rozhodnuto o nepřijetí žalobce ke studiu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 59/2014

Právní zástupce žalovaného při tomtéž jednání uvedl, že i v případě, že by došlo k určitému porušení předpisů při přípravě přijímacího řízení, nemohlo by to mít žádný vliv na výrok rozhodnutí o nepřijetí žalobce ke studiu v daném studijním oboru. Bylo právem univerzity, resp. fakulty, stanovit další podmínky pro přijetí ke studiu s cílem eliminovat podávání přihlášek v množství, které by nebyli schopni vyhodnotit. Takovou podmínkou byla i nutnost absolvovat studium v příbuzném magisterském studijním oboru. Právní zástupce žalovaného zdůraznil, že žalobcem absolvované studijní obory nijak nesouvisely s oborem, k jehož studiu se hlásil. Na provedení důkazů navržených v písemném vyjádření k žalobě právní zástupce žalovaného netrval.

Soud při jednání v intencích § 52 odst. 1 s. ř. s. provedl na návrh žalobce důkaz Studijním a zkušebním řádem pro studium v doktorských studijních programech UJEP ze dne 1. 2. 2013. Další dokazování navržené žalobcem soud pro nadbytečnost neprovedl.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce podal dne 27. 12. 2012 přihlášku ke studiu na fakultě pro akademický rok 2013/2014 ve studijním programu P7507 – Specializace v pedagogice, studijní obor Hudební teorie a pedagogika. Přihláška obsahuje adresu žalobce „X“. Přípisem ze dne 16. 1. 2013, odeslaným žalobci na adresu „X“, vedoucí studijního oddělení fakulty Mgr. J. B. vyzvala žalobce k doložení dokumentů, které je podle vyhlášených podmínek přijímacího řízení nutno přiložit k přihlášce. Podáním ze dne 23. 4. 2013 žalobce doplnil podklady k přijímacímu řízení o ověřené kopie dokladů o absolvování vysokoškolského studia.

Pozvánkou ze dne 3. 6. 2013 děkan fakulty žalobci oznámil, že obdržel jeho přihlášku a zve jej k přijímací zkoušce dne 17. 6. 2013 v 10:00 hodin. K této pozvánce není připojen doklad o jejím odeslání či doručení žalobci. Podáním ze dne 11. 6. 2013 žalobce sdělil děkanovi fakulty, že dosud neobdržel pozvánku k přijímacímu řízení a požádal jej o její doslání. Ze správního spisu nevyplývá, zda byla pozvánka žalobci doslána, nicméně sám žalobce tvrdil, že se tak stalo. Přijímací zkoušky se žalobce nezúčastnil.

Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2013, č. j. PŘ/13/PF, děkan fakulty podle § 50 odst. 3 zákona o vysokých školách rozhodl tak, že se žalobce nepřijímá od akademického roku 2013/2014 ke studiu ve studijním programu P7507 Specializace v pedagogice, studijní obor Hudební teorie a pedagogika. V odůvodnění uvedl, že pro doktorské studium oboru Hudební teorie a pedagogika byla zveřejněna specifikace obsahu přijímací zkoušky formulovaná

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15A 59/2014

oborovou radou, ve které bylo stanoveno, že přijímací komise v rámci přijímací zkoušky posoudí relevanci magisterského vzdělání uchazeče s tím, že o přijetí do doktorského studia oboru Hudební teorie a pedagogika se může ucházet pouze absolvent vysokoškolského magisterského studia oborů hudební výchova (na pedagogických fakultách), hudební věda (na filozofických fakultách) a umělecké studium (na hudební akademii). Vzhledem k tomu, že žalobce neabsolvoval na magisterské úrovni relevantní studijní obor stanovený ve specifikaci obsahu přijímací zkoušky, navrhla přijímací komise jeho nepřijetí a děkan takto rozhodl.

Na toto rozhodnutí reagoval žalobce žádostí ze dne 12. 7. 2013 o jeho přezkoumání. V této žádosti poukázal na porušení § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách s tím, že jedinou a postačující podmínkou pro přijetí ke studiu je řádné ukončení studia v magisterském studijním programu. Dále namítal porušení čl. 3 odst. 5 studijního řádu, podle kterého má studijní oddělení oznámit uchazečům, kteří splňují podmínky pro přijetí, termín přijímací zkoušky nejméně šest týdnů před jejím konáním. Upozornil na to, že pozvánka k přijímací zkoušce byla datována dnem 3. 6. 2013 a byla mu prokazatelně doručena dne 18. 6. 2013, tj. den po konání zkoušky.

Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2013, č. j. 22/2013/00292/003 712, žalovaný zamítl žádost žalobce o přezkoumání předmětného rozhodnutí děkana fakulty. Na základě žaloby žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 A 139/2013 - 87, uvedené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se žalovaný nezabýval okruhem námitek týkajících se otázky, že univerzita deklarovala splnění podmínek přijímacího řízení tím, že žalobci byla doručena pozvánka k přijímací zkoušce, která mu ovšem v rozporu s interními předpisy byla doručena až den po termínu konání přijímací zkoušky. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 - 34.

Následně vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014, jímž žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana fakulty zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami žalobce, zejména s námitkou o nutnosti implementace § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách, a neřídil se závazným stanoviskem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku o kasační stížnosti. Těmto námitkám soud nepřisvědčil, neboť napadené rozhodnutí dostatečně reagovalo na všechna tvrzení žalobce uplatněná v žádosti o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu, čímž žalovaný dodržel závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 A 139/2013 - 87, i navazující právní názor Nejvyššího správního soudu formulovaný v jeho rozsudku ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 - 34.

K žalobcem zmiňovanému § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách soud připomíná, že podle tohoto ustanovení „[u]chazeč může požádat o přezkoumání rozhodnutí. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal, ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení; zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15A 59/2014

které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1 a 3. Jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí.“ Soud shledal, že žalovaný podle citovaného ustanovení postupoval, přičemž v návaznosti na svůj právní názor, že zákon o vysokých školách umožňuje v rámci přijímacího řízení stanovit jako podmínku pro přijetí absolvování určitého konkrétního oboru magisterského studia, dospěl k závěru, že děkan fakulty nerozhodl v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem nebo podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1 a 3 zákona o vysokých školách, a proto žádost žalobce zamítl a rozhodnutí děkana fakulty potvrdil. Podle názoru soudu žalobce spíše než s rozsahem odůvodnění a vypořádání námitek nesouhlasí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázka, zda je uvedený právní názor žalovaného správný, či nikoli, nijak neovlivňuje přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a bude předmětem posouzení jeho zákonnosti.

Dále se soud zaměřil na námitky týkající se výkladu § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách a tvrzení žalobce, že neadekvátnost oboru magisterského vzdělání není relevantní.

Podle § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách „[p]odmínkou přijetí ke studiu v doktorském studijním programu je řádné ukončení studia v magisterském studijním programu a v oblasti umění též získání akademického titulu.“

Podle § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách „[v]ysoká škola nebo fakulta může stanovit další podmínky přijetí ke studiu týkající se určitých znalostí, schopností nebo nadání nebo prospěchu ze střední školy, popřípadě vyšší odborné školy nebo vysoké školy; v případě přijímání ke studiu v magisterském studijním programu, který navazuje na bakalářský studijní program, též podmínky týkající se příbuznosti studijních oborů nebo počtů kreditů získaných během studia ve vybraných typech předmětů. Kredity se přitom rozumí kvantitativní vyjádření studijní zátěže určité části studia. Kromě toho může stanovit nejvyšší možný počet přijímaných uchazečů, kteří splnili stanovené podmínky; splní-li tyto podmínky větší počet uchazečů, rozhoduje pořadí nejlepších.“

První z citovaných ustanovení upravuje toliko požadavek na ukončené vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu, aniž by určovalo, že se má jednat o určité konkrétně zaměřené vzdělání. Druhé z citovaných ustanovení výslovně hovoří o podmínkách týkajících se příbuznosti studijních oborů pouze pro přijímání ke studiu v magisterském studijním programu navazujícím na studijní program bakalářský, nikoli pro přijetí ke studiu ve studijním programu doktorském. Pokud by zákonodárce hodlal umožnit stanovení podmínky příbuznosti absolvovaného magisterského studijního programu i pro přijímání ke studiu v doktorském studijním programu, jistě by tento svůj záměr výslovně v zákoně formuloval, což ovšem neučinil.

Oprávnění stanovit požadavek na absolvování některého z určitých konkrétních magisterských studijních programů jako podmínku pro přijetí ke studiu v doktorském studijním programu podle názoru soudu nevyplývá ani z toho, že vysoká škola nebo fakulta může stanovit další podmínky přijetí ke studiu týkající se určitých znalostí, schopností nebo nadání nebo prospěchu. Znalosti, schopnosti nebo nadání totiž nemají žádnou přímou vazbu na absolvování určitého konkrétního magisterského studijního programu, neboť potřebné znalosti může uchazeč o studium v doktorském studijním programu získat a své schopnosti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15A 59/2014

může rozvíjet i jiným způsobem než v rámci studia v magisterském studijním programu, zatímco nadání jako takové je vlastností člověka, která se studiem nesouvisí vůbec. K prokázání znalostí, schopností a nadání proto slouží právě přijímací zkouška, při které jsou tyto předpoklady pro studium v daném studijním programu prověřovány. K přijímací zkoušce přitom musí být připuštěn každý uchazeč, který splňuje podmínky stanovené v § 48 odst. 3 zákona o vysokých školách; v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci. Pokud jde o možnost stanovit jako podmínku pro přijetí ke studiu prospěch ze střední školy, popřípadě vyšší odborné školy nebo vysoké školy, soud zastává názor, že tato podmínka nezahrnuje možnost požadovat prospěch z určité konkrétní školy, nýbrž toliko prospěch obecně.

Ze systematického a logického výkladu § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách proto vyplývá, že zákon o vysokých školách nepočítá s tím, že by vysoká škola mohla stanovit v rámci přijímacího řízení ke studiu v doktorském studijním programu jako podmínku absolvování příbuzného magisterského studijního programu.

V projednávané věci bylo nepřijetí žalobce ke studiu odůvodněno tím, že o přijetí do doktorského studia oboru Hudební teorie a pedagogika se mohl ucházet pouze absolvent vysokoškolského magisterského studia oborů hudební výchova (na pedagogických fakultách), hudební věda (na filozofických fakultách) a umělecké studium (na hudební akademii). Tento požadavek se projevil ve stanovení bodového ohodnocení těchto oborů magisterského studia 40 body z maximálního počtu 100 bodů za současného stanovení minimálního počtu bodů pro přijetí ke studiu na 85 bodů, což znamená, že nedostatek požadovaného konkrétně zaměřeného vysokoškolského vzdělání na magisterské úrovni přímo vylučoval každého uchazeče z možnosti být přijat ke studiu v doktorském studijním programu. Soud tedy shledal, že žalobce nebyl přijat ke studiu pouze proto, že nesplnil podmínku, která ovšem neodpovídá znění § 48 odst. 3 a § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách. Právní názor žalovaného, že uvedená podmínka pro přijetí ke studiu byla stanovena v souladu se zákonem, soud vyhodnotil jako nesprávný, což činí napadené rozhodnutí nezákonným.

Na tomto místě soud dále považuje za potřebné uvést, že podmínky pro přijetí ke studiu by měly být uchazečům oznámeny předem tak, aby měli již při podání přihlášek úplné informace o tom, zda vůbec mají šanci v přijímacím řízení uspět. Od možnosti uspět v přijímacím řízení je přitom třeba odlišovat vlastní rozhodnutí o přijetí, neboť počet úspěšných uchazečů může překročit předem stanovený počet přijímaných uchazečů, což se ovšem předvídat nedá. Tehdy nastupuje pravidlo uvedené v poslední větě § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách, tj. přednost uchazečů s lepšími výsledky.

Výše uvedený nesprávný právní názor žalovaného ovlivnil i jeho další úvahy a závěry. Pokud totiž žalovaný vycházel z toho, že žalobce nemohl být ke studiu přijat, neboť neabsolvoval některý z předepsaných oborů magisterského studia, byly veškeré okolnosti týkající se zaslání pozvánky k přijímací zkoušce z jeho pohledu irelevantní. V případě řádného stanovení podmínek pro přijetí ke studiu by však vlastní přijímací zkouška a žalobcova možnost se jí zúčastnit byly klíčové pro rozhodnutí o jeho přijetí, či nepřijetí ke studiu. Žalovaný by měl mít na paměti, že v rámci přijímacího řízení je třeba dodržovat nejen zákon o vysokých školách, nýbrž také vnitřní předpisy univerzity a fakulty, a to včetně ustanovení o lhůtách pro zasílání pozvánek k přijímacím zkouškám. Pozdní rozeslání

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15A 59/2014

pozvánek přitom nelze omlouvat tím, že byl problém při svolávání oborové rady, neboť organizační potíže univerzity či fakulty nemohou jít k tíži jednotlivých uchazečů o studium a termín konání schůze oborové rady měl být naplánován s dostatečným předstihem tak, aby se pozvánky mohly rozeslat včas.

V této souvislosti soud poukazuje na skutečnost, že ve správním spisu není žádný doklad o odeslání pozvánky k přijímací zkoušce žalobci, ani žádný doklad o tom, že byl žalobci odeslán e-mail obsahující informace o termínu konání přijímací zkoušky. Tvrzení žalovaného, že žalobce byl k přijímací zkoušce pozván, tak nemá oporu ve správním spisu, což představuje podstatnou vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný by si měl uvědomit, že je povinností správního orgánu prokázat odeslání či doručení jednotlivých písemností, které adresoval účastníkovi řízení, a naopak není povinností žalobce jakožto účastníka řízení prokázat, že mu tyto písemnosti doručeny nebyly. Prokázání negativních skutečností (nedoručení) navíc není možné a nelze je ani po nikom vyžadovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publ. pod č. 951/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

Soud uzavírá, že tvrzení žalovaného o pozvání žalobce k přijímací zkoušce nemá oporu ve správním spisu a že napadené rozhodnutí je současně nezákonné, neboť vychází z toho, že podmínka pro přijetí ke studiu spočívající v absolvování některého z konkrétních oborů magisterského studia byla stanovena v souladu se zákonem. Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 24.730,95 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 15.500 Kč za pět úkonů právní služby právního zástupce žalobce po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby, repliky a dalšího vyjádření – § 11 odst. 1 písm. d), účast při jednání soudu – § 11 odst. 1 písm. g)], z částky 1.500 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [pět režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006], z cestovného právního zástupce žalobce k jednání soudu z Prahy do Ústí nad Labem a zpět (celkem 186 km, průměrná spotřeba 4,4 l na 100 km, palivo nafta) ve výši 959,46 Kč a z částky 3.771,49 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15A 59/2014

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 15. března 2017

Mgr. Václav Trajer v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru