Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 58/2010 - 32Rozsudek KSUL ze dne 13.04.2011

Prejudikatura

4 Ads 83/2008 - 39


přidejte vlastní popisek

15A 58/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Nový Perštejn, o. s., IČ 26546167, se sídlem Zakouřilova 992/78, Praha, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2010 č. j. 369/ZPZ/2010-3, JID 29876/2010

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu v Ústí nad Labem, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 16. 2. 2010 č. j. 369/ZPZ/2010-3, kterým bylo pro opožděnost zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí ze dne 15. 12. 2009 č.j. MUKK-55970/2009, kterým bylo stanoveno, že část pozemku v katastrálním území Pernštejn p.p.č. 297/6 označená dle geometrického plánu č. 496-85/2009 jako p.p.č. 297/7 o výměře 1,3555 ha je pozemek určený k plnění funkcí lesa.

Žalobce v prvé řadě uvedl, že prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Kadaň získal z poštovní schránky až dne 11. 1. 2010, když oznámení o předchozím uložení zásilky u doručujícího orgánu neobdržel vůbec.

Dále namítá, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že hranice pozemku vymezeného geometrickým plánem o výměře 1,3555 ha nejsou v porostu znatelné a charakter předmětného pozemku je totožný s charakterem okolních pozemků, které plní funkci lesa. Zdůrazňuje, že na pozemcích parcelní číslo 287, 288, 297/1 a 297/6 jsou v evidenci Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem evidovány kulturní památky. Ze zákona o památkové péči dle žalobce Pokračování
2
15A 58/2010

jednoznačně vyplývá, že je třeba pečovat o zachování památek a je třeba je udržovat v dobrém stavu a chránit je před ohrožením či poškozením. Kulturní památku je vlastník povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni počínat si tak, aby nezpůsobily nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Dle žalobce hrad rozsahu Pernštejna určitě neplní funkci lesa. Naopak lesní hospodaření nenávratně ničí historické dědictví.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Ve svém vyjádření ze dne 21. 9. 2010 k podané žalobě žalovaný uvedl, že rozhodnutí bylo žalobci doručováno v souladu se zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, do vlastních rukou adresáta, o čemž svědčí řádně vyplněná doručenka s uvedením zanechání výzvy s poučením ze dne 17. 12. 2010 a s podpisem doručující osoby. Žalovaný tedy v odvolacím řízení neměl důvod pochybovat o tom, že doručovatel postupoval v souladu se správním řádem. Dále poukazuje na ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, dle něhož se rozhodnutí ve věci doručuje do vlastních rukou adresáta. Rozhodnutí tedy nelze doručit pouhým vhozením do schránky. Vzhledem kplatné právní úpravě se žalobce nemohl domnívat, že mu rozhodnutí bylo doručeno dnem, kdy jej „získal ve schránce“. Žalobce dle žalovaného ostatně ani neuvádí, kdy podle něho začala běžet lhůta pro podání odvolání. Žalovaný trvá na tom, že pokud žalobce nalezl rozhodnutí ve schránce, měl se logicky domnívat, že se jedná o postup dle ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu a že vložení rozhodnutí předcházelo vložení výzvy a poučení, protože jiný zákonný důvod pro vložení rozhodnutí do schránky dán není. Žalovaný předpokládá, že pokud by žalobce neobdržel výzvu a poučení ze dne 17.12.2010, pak by

spolu s odvoláním jistě požádal o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena dle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, což neučinil. Tuto námitku tedy žalovaný považuje za zcela nedůvodnou.

K námitce, že hranice pozemku vymezeného v předmětném geometrickém plánu nejsou v porostu znatelné a charakter předmětného pozemku je totožný s charakterem okolních pozemků, které plní funkci lesa, žalovaný uvedl, že žalobce neuvádí žádné skutečnosti, jimiž by citované tvrzení vyvracel nebo je nějak zpochybňoval. Především pak žalobce neuvádí, zda považuje citované tvrzení za nezákonné a v čem případně spatřuje jeho nezákonnost. Proto v napadeném rozhodnutí pouze tlumočil závěry prvoinstančního řízení, které mají oporu ve správním spise a vprovedeném dokazování, viz protokol z ústního jednání ze dne 11.12.2009, které bylo spojeno s místním šetřením.

Ve vztahu k namítané skutečnosti, že předmětná zřícenina hradu je evidována jako kulturní památka a neplní tedy funkci lesa, uvedl, že námitku památkové ochrany předmětného pozemku žalobce neuvedl ve správním řízení. Trvá na tom, že je nutno odlišovat druh pozemku a režim jeho ochrany. Případná památková ochrana neznamená, že se jedná o zastavěný pozemek ve smyslu katastrálních předpisů. Památkovou ochranu včetně povinností vlastníka pozemku a dalších subjektů je možno realizovat na lesním pozemku a není kvůli ní nutné měnit druh pozemku. Pro úplnost žalovaný uvádí, že na pozemku p.p.č. 297/6 v k.ú. Pernštejn se nachází kompaktní lesní porost, který plynule přechází na sousední lesní pozemky a funkce lesa plní v plném rozsahu. Zhruba uprostřed pozemku ve vrcholové části se nacházejí volně rozmístěné zbytky zdí bývalého hradu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15A 58/2010

Mezi těmito zdmi se rovněž nachází lesní porost. Vlastní zdi bývalého hradu funkce lesa neplní. Vlastník lesa Obec Pernštejn uvedl, že pozemek je veden jako les a běžně na pozemku lesnicky hospodaří, což dokládá zpracovaná lesní hospodářská osnova, dle které se na předmětném pozemku nachází bezlesí (zřícenina hradu) o výměře 0,03 ha. Předmětem žádosti a řízení byl pozemek o výměře 1,3555 ha, na jehož drtivé většině se nachází lesní porost – tvar lesa vysokého, který se lesnicky obhospodařuje několik obmýtí. Část pozemku, která funkce lesa neplní, zaujímá významně menší podíl z posuzovaného pozemku.

O věci soud rozhodoval na základě zmocnění § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť účastníci řízení nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a proto se má za to, že souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání udělili, když o uvedeném následku byli ve výzvě výslovně poučeni.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Vzhledem k výroku napadeného rozhodnutí a k samotnému obsahu jeho odůvodnění se soud zabýval pouze otázkou včasnosti podaného odvolání. Ostatními námitkami se soud nemohl v tomto rozhodnutí zabývat, neboť o skutečnostech, k nimž se tyto námitky vztahují, nebylo napadeným rozhodnutím rozhodováno.

V ustanovení § 23 odst. 1 správního řádu je uvedeno, že nebyl-li v případě doručování fyzické osobě adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží. V ustanovení odstavce 4 téhož ustanovení je uvedeno, že se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevylouči-lli to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.

V ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu je stanoveno, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

Uvedené ustanovení správního řádu jsou v tomto znění účinná od 1.7.2009.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že prvoinstanční orgán předal k poštovní přepravě prvostupňové rozhodnutí adresované žalobci dne 16.12.2009. Ve správním spise je založena

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 58/2010

doručenka, kterou pošta vrátila prvoinstančnímu orgánu. Z údajů na doručence vyplývá, že adresát nebyl dne 17.12.2009 zastižen, poštovní zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 17.12.2009; současně výzva k vyzvednutí uložené poštovní zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky byla zanechána na adrese žalobce. Dále z doručenky vyplývá, že zásilka byla vložena do schránky žalobce dne 30.12.2009.

Pro posouzení daného sporu je rozhodující, zda zásilka obsahující prvostupňové rozhodnutí byla řádně v souladu s právními předpisy doručována žalobci a zda byly splněny veškeré podmínky pro možnost uplatnění doručení pomocí fikce. Dle právní úpravy účinné vdobě doručování platilo v souladu s § 23 správního řádu pravidlo, že zásilka určená adresátovi se po deseti dnech uložení vhazuje do poštovní schránky adresáta. Aby se neuplatnilo toto pravidlo, musí správní orgán takový postup vyloučit. V daném konkrétním případě správní orgán vhození obálky se zásilkou do schránky adresáta po uplynutí lhůty k uložení zásilky nevyloučil. Držitel poštovní licence tedy postupoval v souladu s novou právní úpravou a po uplynutí úložní lhůty zásilku vhodil do schránky adresáta. Tímto postupem došlo tedy k dodržení všech ustanovení nové úpravy doručování ve správním řízení účinné od 1.7.2009. Novinkou v této nové úpravě je právě to, že pravidlem se stává, že po marném uplynutí úložní lhůty se zásilka vhodí do poštovní schránky adresáta. Smyslem zavedení tohoto postupu bylo omezení formálnosti doručování a zvýšení faktických šancí adresáta se s doručovanou písemností seznámit. Institut vhození do schránky působí ve prospěch účastníků jako určitá kompenzace tvrdých důsledků povinné doručovací adresy a omezení možnosti vyslovení neúčinnosti doručení.

V daném konkrétním případě z doručenky založené ve správním spise jednoznačně vyplývá, že byly dodrženy všechny postupy související s doručováním zásilky do vlastních rukou včetně zanechání výzvy k vyzvednutí uložené zásilky včetně příslušného poučení. Žalobce své tvrzení, že uvedená výzva mu nebyla doručena, nijak nedoložil. Soud v daném případě konstatuje, že z doručenky založené ve správním spise jednoznačně vyplývá, že bylo doručováno vsouladu se správním řádem.

Soud k této věci poznamenává, že za datum doručení předmětné zásilky se v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 správního řádu dle fikce doručení považuje poslední den desetidenní úložní lhůty. Pokud byla zásilka uložena dne 17.12.2009, byla posledním dnem desetidenní lhůty neděle 27.12.2009. Jak judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 4 Ads 83/2008-39 ze dne 29.8.2008, je nutno na běh uvedené desetidenní lhůty aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu, kde je stanoveno, že pokud je v řízení vázáno provedení určitého úkonu na lhůtu, nezapočítává se do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, když současně připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. V souladu s výše uvedeným je tedy nutno za den doručení předmětné zásilky prostřednictvím fikce doručení považovat pondělí 28.12.2009. Od tohoto dne počala žalobci běžet zákonná patnáctidenní lhůta pro podání odvolání. Skutečnost, že zásilka byla vhozena do jeho schránky dne 30.12.2009 a on si ji vyzvedl dne 11.1.2010 nemá na běh lhůty pro podání odvolání žádný vliv. V souladu s výše citovaným ustanovením § 40 odst. 1 správního řádu bylo posledním dnem lhůty pro podání odvolání úterý 12.1.2010. Prvoinstanční rozhodnutí tedy nabylo právní moci dne 13.1.2010.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
5
15A 58/2010

Soud poznamenává, že žalobce sám konstatuje, že prvoinstanční rozhodnutí si vyzvedl ze své schránky 11.1.2010. Z obsahu obálky mohl zjistit, od kdy byla zásilka uložena na poště a s využitím ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu mohl zjistit, kdy došlo k doručení zásilky prostřednictvím fikce doručení. V době, kdy si žalobce dle svého tvrzení vyzvedl předmětnou zásilku ze své poštovní schránky, mu zbýval minimálně jeden den k včasnému podání odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce předal k poštovní přepravě svoje odvolání až dne 14.1.2010. Odvolání žalobce tedy bylo předáno k poštovní přepravě již po marném uplynutí patnáctidenní lhůty pro podání odvolání. Z obsahu správního spisu a zejména podaného odvolání žádným způsobem nevyplývá, že by žalobce požádal v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 správního řádu o určení neplatnosti doručení. Žalovaný tedy toto odvolání zcela správně posoudil jako odvolání opožděné a správně jej postupem dle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl.

Pro úplnost soud konstatuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu, kde je mimo jiné uvedeno, že jestliže napadené rozhodnutí již nabylo právní moci, následně správní orgán zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, řádně zabýval i otázkou, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, po obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí a dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro takový postup v daném řízení.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 13. dubna 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
předsedkyně senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
6
15A 58/2010

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru