Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 55/2011 - 23Rozsudek KSUL ze dne 29.08.2011

Prejudikatura

7 Ca 209/2005 - 32


přidejte vlastní popisek

15A 55/2011-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: M. S., „X“, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.7.2011, č.j. KRPU-74096/ČJ-2011-040022-RD-SV-ZZ,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.7.2011, č.j. KRPU-74096/ČJ-2011-040022-RD-SV-ZZ, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 124 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od okamžiku omezení svobody.

V žalobě uvedl, že žalovaný porušil ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V případě žalobce nebyly naplněny všechny kumulativní podmínky požadované k jeho zajištění ustanovením § 124 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na to, že Pokračování
2
15A 55/2011

žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, že bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, lze pochybovat, zda vůbec k vydání došlo.

Dle žalobce je od 1.1.2011 možno přistoupit k zajištění až v případě, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců a dále je nutné naplnění jedné z podmínek vyjmenovaných pod písmeny a) až e). Žalobce odkázal na čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16.12.2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících příslušníků třetích zemí, podle něhož by měl správní orgán pečlivě zvážit použití mírnějších opatření k nimž zvláštní opatření za účelem vycestování bezesporu patří. Žalobce výslovně projevil úmysl odjet domů a požádal o dobrovolný návrat zpět do Pákistánu. S ohledem na tuto skutečnost nepřichází v úvahu, že by se mohla naplnit obava ve smyslu § 124 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, tedy že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu či snad závažným způsobem narušit veřejný pořádek či že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Je zcela nesmyslné, že by se žalobce vyhýbal návratu za situace, kdy sám o dobrovolný pobyt požádal.

Za problematickou považuje žalobce i stanovenou dobu zajištění na 90 dní, když sám žádá o dobrovolný návrat zpět do vlasti, což zásadně mění situaci a žalovaný může očekávat ze strany žalobce maximální možnou součinnost. Žalovaný dostatečně neodůvodnil svou úvahu o tom, že by za stávajících okolností bylo neúčelné uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a předmětné rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Poukázal na to, že žalobce byl dne 22.7.2011 převzat od policejních orgánů Spolkové republiky Německo, neboť nepředložil doklad, který by jej opravňoval ke vstupu a pobytu na území SRN. Do ČR údajně přicestoval z Itálie, avšak lustrací v evidencích Itálie bylo zjištěno, že žalobce ani v tomto státě není oprávněn k pobytu. V podaném vysvětlení ze dne 23.7.2011 uvedl značně rozdílné informace než uvedl před policejními orgány SRN, a to ohledně cestovního dokladu, oprávnění k pobytu v schengenském prostoru, a dále ohledně cesty z Itálie do ČR. Před orgány SRN uvedl, že svůj cestovní pas zahodil v Itálii, protože již byl neplatný a měl přicestovat na cestovní pas jednoho známého Pákistánce. Před žalovaným uvedl, že omylem zaměnil letenky i palubní lístek s kamarádem a cestoval na jeho jméno, ale se svým cestovním pasem. To je však těžko představitelné. Žalobce dále uvedl, že pobýval v Itálii neoprávněně, ale že existovala určitá amnestie pro nelegálně pobývající cizince a on má podanou žádost o vízum. Bylo však ověřeno, že v Itálii nemá hlášen žádný druh pobytu. Dne 24.7.2011 za přítomnosti tlumočníka bylo předáno žalobci oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění vedené pod č.j. KRPU-74096-21/ČJ-2011-040022-RD-SV-ZZ, je tak zřejmé, že k oznámení zahájení správního řízení došlo.

Dále se žalovaný jednotlivě vyjádřil k podmínkám stanoveným v ustanovení § 124 odst. 1 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců, které má za splněné. Stanovená doba zajištění na 90 dnů je odpovídající, neboť žalobce nedisponuje finančními prostředky, nevlastní platný cestovní doklad a v průběhu zjišťování totožnosti uvedl rozdílná data narození a je nutné totožnost žalobce ověřit cestou zastupitelského úřadu Pákistánu, aby mohl být žalobci vyřízen cestovní doklad. Podmínkou realizace správního vyhoštění je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, ověřená totožnost vyhošťovaného cizince a zajištění cestovních dokladů. Z mnohaleté praxe žalovaného tak bylo přistoupeno ke stanovené délce 90 dnů omezení svobody žalobce, neboť v této době je realizace procesu správního vyhoštění

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15A 55/2011

reálná. Žalobci bylo dne 10.8.2011 doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na jeden rok. Dne 6.8.2011 bylo z evidencí Policie ČR zjištěno, že žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o dobrovolný návrat. Při podání vysvětlení dne 23.7.2011 sice žalobce uvedl: „odpovídat budu, jen mne co nejdříve pošlete do Itálie nebo Pákistánu,“ tuto větu však nelze považovat za vůli dobrovolně se vrátit do země původu žalobce. Institut dobrovolného návratu je upraven v § 123a zákona o pobytu cizinců, o žádosti nebylo dosud rozhodnuto, a to i z toho důvodu, že žalobce nevlastní platný cestovní doklad a není ověřena jeho totožnost. Podáním žádosti o dobrovolný návrat však nevzniká povinnost propustit žalobce ze zařízení pro zajištění cizinců. Nedošlo ani k namítanému porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobce vstoupil na území ČR neoprávněně, probíhá proti němu řízení o správním vyhoštění a byly tak naplněny současně dvě podmínky stanovené čl. 5 citované Úmluvy. Závěrem navrhl žalobu zamítnout.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Žalovaný zaslal soudu se žalobou spis, ze kterého byly zjištěny následující podstatné skutečnosti. Žalobce byl zajištěn dne 22.7.2011 v 10.30 hodin podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o Policii“), následně dne 23.7.2011 v 10.00 bylo toto zajištění překvalifikováno na zajištění podle § 27 odst. 2 zákona o Policii. Ve spise se nachází výsledek lustrace žalobce v italských evidencích ze dne 23.7.2011, ze kterého vyplývá, že žalobce nemá v současné době v Itálii hlášen žádný druh pobytu a taktéž není vlastníkem povolení k pobytu, které by ho opravňovalo k pohybu v rámci schengenského prostoru. Dne 23.7.2011 podal žalobce vysvětlení, ve kterém uvedl, že do ČR přiletěl dne 21.7.2011 z Itálie, Milána – Malpansa. V Miláně si koupil letenku do ČR. Při koupi předložil svůj cestovní pas. Před odletem si omylem vyměnil letenku a palubní lístek s kamarádem R. S. K. V Itálii nikdo nekontroloval, zda nastupuje do správného letadla, to se zjistilo až v ČR. Z letiště odjel na nádraží, kde si koupil jízdenku do Děčína a poté do SRN, Hamburku. Do Itálie přiletěl z Pákistánu v druhé polovině roku 2007 na vízum s platností 9 měsíců. Do roku 2009 pobýval v Itálii neoprávněně. V Itálii poté byla jakási amnestie pro cizince, kteří mohli podat žádost o nové vízum bez postihu. Toto řízení trvá dva až tři roky. Do SRN, Hamburku, cestoval za účelem žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v jiné zemi EU o azyl nežádal. Cestovní doklad ztratil v ČR v Praze na nádraží, když si kupoval jízdenku, někdo mu ukradl tašku. K otázce, že v SRN uvedl, že svůj pas v roce 2008 vyhodil, protože byl neplatný, uvedl, že v roce 2009 si nechal v Miláně vystavit nový cestovní pas, až poté starý vyhodil. V Itálii se léčil s dýchacími potížemi a s TBC a asi měsíc má časté bolesti hlavy a poruchy paměti. V ČR nemá příbuzné, ale v Norsku má sestru a jejího manžela. Nevěděl, že v ČR pobývá neoprávněně. Dle protokolu Bundespolizeidirektion Pirna ze dne 21.7.2011 (správně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 55/2011

měl být zřejmě uveden datum 22.7.2011) byl od 00.43 do 2.12 hod. proveden výslech žalobce. Ve spise se nachází i pracovní překlad tohoto výslechu. Žalobce mimo jiné uvedl, že vízum, na které v roce 2007 přicestoval do Itálie, bylo na dobu 9 měsíců. Po třech měsících požádal o pobytové povolení, ale nedostal žádnou zpětnou odpověď. Svůj cestovní pas v roce 2008 zahodil, protože již nebyl platný. Italské doklady nemá, měl jen doklady o žádosti k povolení k pobytu v Itálii. Nějaký známý mu dal svůj pákistánský cestovní pas s vízem, na který přicestoval do ČR. Od někoho si půjčil bundu, v níž byla kopie italského povolení k pobytu, bylo to povolení k pobytu osoby, jíž byla uvedená bunda. V Hamburku neměl žádnou konkrétní adresu, na kterou chtěl cestovat. Dne 24.7.2011 ve 13.25 byl žalobce předán do ZZC Bělá pod Bezdězem – Jezová. Dne 24.7.2011 bylo vydáno vyrozumění cizince (žalobce) o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie, které téhož dne žalobce za přítomnosti tlumočníka převzal. Dále bylo téhož dne vydáno oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění, které žalobce rovněž téhož dne za přítomnosti tlumočníka převzal. Dne 26.7.2011 podal žalobce žádost o dobrovolný návrat. Dne 10.8.2011 bylo vydáno rozhodnutí, č.j. KRPU-74096-42/ČJ-2011-0420022-RD-SV-ZZ, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku. Téhož dne se žalobce vzdal práva odvolání.

Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Na jedné straně je rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydáváno v časové tísni, na druhou stranu je omezením osobní svobody, a proto musí být řádně a konkrétně zdůvodněno (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.1.2006, 7 Ca 209/2005, č. 855/2006 Sb. NSS). Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí neobsahuje dostatečné zdůvodnění, proč žalovaný volil nejpřísnější opatření k zajištění vyhoštění, které český právní řád umožňuje. S touto námitkou se soud neztotožňuje a považuje ji za nedůvodnou.

Dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců platí, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že jednou z podmínek, které musejí být splněny, aby mohl být cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění, je mimo jiné i skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. V případě, že žalovaný nevyjádří ve svém rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011, z jakého důvodu nelze použít zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b téhož zákona, jedná se o vadu rozhodnutí.

Zvláštním opatřením za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 55/2011

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území.

Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že se žalovaný úvahami o možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování zabýval. Na str. 5 napadeného rozhodnutí uvedl, že s ohledem na to, že žalobce nedisponuje finančními prostředky a nemá na území ČR žádné příbuzné či rodinné příslušníky nemohl by uvést žádnou kontaktní adresu, na níž by se v případě uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince zdržoval. Žalobce nemá cestovní pas a pobýval ve smluvních státech neoprávněně, což vedlo žalovaného k závěru, že by žalobce nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a pobýval by na území členských států Evropské unie i nadále neoprávněně. Z těchto důvodů nebylo možno žalobci uložit zvláštní opatření za účelem vycestování.

Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl úvahy a důvody, které jej vedly k závěru o nemožnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Dle soudu napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti tak, jak je normuje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.

Následně se soud zabýval otázkou, zda v daném konkrétním případě existovaly důvody pro rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Z ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že musí být splněny kumulativně následující podmínky: 1. zajišťovanému cizinci již bylo 15 let, 2. zajišťovanému cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jeho správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie,

3. nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a 4. je splněna některá z podmínek uvedených v citovaném ustanovení pod písmeny a) – e). Není nutné, aby byly splněny všechny podmínky uvedené pod písmeny a) – e) citovaného ustanovení, nýbrž postačuje, aby společně s podmínkami uvedenými ad 1-3 byla splněna alespoň jedna z podmínek pod písmeny a) - e) citovaného ustanovení.

Soud dospěl k závěru, že podmínky pro zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění byly splněny. Se žalobcem, starším patnácti let, bylo dne 24.7.2011 zahájeno řízení o správním vyhoštění, s čímž byl téhož dne seznámen. Do České republiky přicestoval bez víza či povolení, které by ho opravňovalo k pobytu na území České republiky. Žalobce přicestoval z Itálie, kde pobýval již několik let nelegálně, neboť jak uvedl, přicestoval tam v roce 2007, a dále neoprávněně vstoupil na území Spolkové republiky Německo. Žalobce tak zcela zjevně porušil povinnosti cizince uložené v několika státech schengenského prostoru. Na území České republiky pak porušil povinnosti stanovené v § 103 písm. c), m), n) zákona o pobytu cizinců, neboť uvedl nepravdivé údaje o legálnosti svého pobytu v Itálii od roku 2009, neprodleně neohlásil policii ztrátu cestovního dokladu a pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu nebo víza, čímž žalobce spáchal přestupky podle § 156 odst. 1 písm. h) a i) zákona o pobytu cizinců. Z těchto důvodů má soud za to, že je zde v případě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 55/2011

žalobce nebezpečí, že bude i nadále rušit veřejný pořádek závažným způsobem tím, že bude porušovat právní předpisy České republiky neoprávněným pobytem, stejně jako neoprávněným přechodem státních hranic do jiných států EU. Stejně tak jsou zcela důvodné argumenty žalovaného spočívající v obavě, že žalobce bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a to s ohledem na to, že žalobce nemá finanční prostředky ani místo pobytu v České republice, kde by se mohl zdržovat a čekat na ukončení řízení o správním vyhoštění, ba naopak je zde důvodná obava, že se obviněný bude snažit vrátit do Itálie, kde se mu dařilo několik let nelegálně pobývat, či přejít do jiného členského státu. To ostatně vyplývá i z jeho podání vysvětlení ze dne 23.7.2011 ve kterém uvedl, že se chce vrátit do Itálie nebo Pákistánu nebo z toho, že před orgány ČR a SRN uváděl různé verze ohledně přicestování do ČR a osudu jeho cestovních dokladů. Ze stejného důvodu pak nepřichází v úvahu ani použití mírnějších prostředků v podobě zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123 zákona o pobytu cizinců.

Dále je třeba uvést, že dle ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud se nezabýval dalšími okolnostmi nastalými po vydání napadeného rozhodnutí, mezi něž patří žádost o dobrovolný návrat podle § 123 zákona o pobytu cizinců nebo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 10.8.2011, jehož přezkum může být předmětem jiného řízení.

Rovněž soud neshledal důvodnou námitku žalobce proti stanovené délce zajištění. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesmí doba zajištění překročit 180 dnů, avšak za určitých okolností může být i dále prodloužena (viz § 125 odst. 2, odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Žalobce byl zajištěn bez platných dokladů, takže mu je nutno opatřit cestovní doklad a ověřit jeho totožnost. V době vydání rozhodnutí o zajištění nemohl žalovaný vědět, jak dlouho bude řízení trvat, například zda se žalobce vzdá práva odvolání a tím celé řízení urychlí. Stanovení doby zajištění je založeno na správním uvážení vycházejícím z kvalifikovaného odhadu trvání řízení (srov. § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Soud nezjistil, že by žalovaný ve smyslu § 78 odst. 1 věta druhá s.ř.s. překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. S ohledem na uvedené skutečnosti se jeví stanovená délka zajištění v polovině základní zákonné sazby jako zcela adekvátní.

Soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Soud jako obiter dictum konstatuje, že žalovaný nesplnil svoji zákonnou povinnost uloženou mu ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a to v napadeném rozhodnutí poučit žalobce, že soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. Zákonodárce přenesl odpovědnost za poučení o možnosti veřejného projednání věci na žalovaného, který je povinen ji stejně jako své jiné zákonné povinnosti plnit, a proto by měl žalovaný v tomto směru změnit svoji praxi.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
15A 55/2011

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 29. srpna 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru