Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 25/2018 - 55Rozsudek KSUL ze dne 03.03.2021

Prejudikatura

8 As 60/2009 - 73

1 Afs 6/2003

7 As 20/2013 - 23


přidejte vlastní popisek

15 A 25/2018-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci

žalobkyně: Mgr. S. W., narozená „X“,

bytem „X“,
zastoupená JUDr. Janem Walterem, advokátem,
sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec,

proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví,
sídlem Palackého nám. 4, 128 01 Praha 2,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2017, č. j. 60779/2017-NH-30.1.-22.12.17,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 12. 2017, č. j. 60779/2017-NH-30.1.-22.12.17, a rozhodnutí Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 8. 12. 2017, č. j. KHSUL 60534/2017, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2017, č. j. 60779/2017-NH-30.1.-22.12.17, kterým bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 8. 12. 2017, č. j. KHSUL 60534/2017, tak, že byl jeho výrok II., týkající se části poskytnutých informací, zrušen, přičemž ve zbytku (tj. ve výroku I.) bylo nadepsané rozhodnutí potvrzeno. Výrokem I. rozhodnutí povinného subjektu přitom byla žádost žalobkyně o poskytnutí informací na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), částečně odmítnuta v části označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis povinného subjektu ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017 (dále též „přípis KHS“), pokud takových osob bylo více, o uvedení, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod., o uvedení, kdo tuto osobu/tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal.

Žaloba

2. Žalobkyně úvodem podané žaloby obsáhle shrnula dosavadní průběh dané věci. Následně namítla, že výroková část napadeného rozhodnutí postrádá označení konkrétního ustanovení, podle kterého bylo ve věci rozhodováno [§ 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Ve výrokové části jsou tak dle žalobkyně uvedena pouze ustanovení procesní povahy, zakládající pravomoc a příslušnost žalovaného k rozhodnutí o odvolání a upravující možný způsob rozhodnutí o odvolání. Chybí však označení aplikovaného ustanovení definujícího věcné podmínky odepření požadovaných informací. Ve výrokové části rozhodnutí povinného subjektu sice takové ustanovení označeno je, tj. § 3 odst. 3 InfZ, žalovaný jej však ve svém rozhodnutí již neuvedl a navíc, o toto ustanovení opřel pouze svoji úvahu o odmítnutí žádosti v rozsahu žádosti žalobkyně o „ b) sdělení, jak konkrétně se osoby na sepsání přípisu KHS podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod.“ Ustanovení zákona, o které by se opíralo odůvodnění odmítnutí žádosti v rozsahu žádosti žalobkyně o „a) označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017“ a „c) uvedení, kdo tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal“, dle žalobkyně ve výrokové části napadeného rozhodnutí označeno není.

3. Dále žalobkyně namítla, že je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, neboť jádrem argumentace žalovaného při zdůvodňování odmítnutí žádosti o informace v rozsahu uvedeném výše pod písm. a), b) a c) je teze, že při poskytování těchto informací je třeba dát přednost úpravě poskytování informací podle správního řádu před InfZ. I přes poměrně obsáhlé odůvodnění nicméně žalovaný neoznačil konkrétní právní normu, z níž by tento důsledek mohl přímo vyplývat, nevyložil její obsah a neukázal, že jsou splněny předpoklady pro její aplikaci. Žalovaný přitom dle žalobkyně rozlišuje dvě skupiny vyžádaných informací, jedny mohly být poskytnuty podle § 15 odst. 4 správního řádu a další podle § 38 správního řádu. Žalovaný se pak neměl vypořádat ani s žádnou ze dvou námitek žalobkyně formulovaných v jejím odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu.

4. Žalobkyně též namítla, že je napadené rozhodnutí založeno na nesprávné právní úvaze žalovaného – omylu týkajícího se vztahu mezi úpravou poskytování informací podle správního řádu a podle InfZ. V návaznosti na to žalobkyně upozornila na užití § 15 odst. 4 správního řádu žalovanou ve věci, avšak toto ustanovení dle jejího názoru není v řešeném případě aplikovatelné, neboť žalobkyně není účastníkem řízení, v němž byl vyhotoven přípis KHS. Nesprávná právní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

úvaha žalovaného se pak dotýká i výkladu § 37 odst. 1 správního řádu. Žalovaný si totiž dle tvrzení žalobkyně nesprávně vyložil předmět žádosti o informace v části „označení osob (jménem, příjmením, funkcí), které sepisovaly přípis KHS“, kterou si zúženě vyložil jako žádost o označení oprávněné úřední osoby, a v části „sdělení, kdo tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal“, kterou si zúženě vyložil jako žádost o označení představeného.

5. Žalovaný pak nesprávně vyložil i pojem informace ve smyslu InfZ, když za informaci v tomto smyslu nepovažuje vyžádané informace – údaje o tom, „jak konkrétně se osoby, které přípis KHS sepisovaly, na sepsání přípisu KHS podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod.“ Pokud se totiž na vypracování přípisu KHS podílelo více osob, muselo dojít k rozdělení úkolů mezi nimi. Pokud o takovém rozdělení existuje záznam, jedná se o zaznamenanou informaci ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Na povahu informace přitom nemá vliv to, zda povinný subjekt měl či neměl povinnost takový záznam vyhotovit. Pokud záznam neexistuje, šlo by dle žalobkyně o jiný důvod odmítnutí informace ve smyslu § 2 odst. 4 InfZ. V takovém případě by však musel správní orgán prokázat, že vyvinul úsilí k vyhledání informace a že nemá povinnost k tomu, aby informací disponoval.

Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tomu nejprve obsáhle rekapituloval průběh projednávané věci, přičemž zmínil, že přípis KHS souvisí s vydáním souhlasného závazného stanoviska KHS k trvalému provozu stavby „pila Kovářská“ a s jeho přezkumem. S nadepsaným stanoviskem byla žalobkyně seznámena, jakož i s podklady pro jeho vydání, když proti němu brojila podnětem k přezkumu. Žalovaný si pak v tomto smyslu vyžádal stanovisko KHS (tj. přípis KHS), které rovněž poskytl žalobkyni k její žádosti. V přípisu KHS je přitom uvedeno jméno a příjmení oprávněné úřední osoby i jejího představeného.

7. Žalovaný dále poukázal na proces vydání závazného stanoviska a jeho přezkumu podle správního řádu, včetně práva žalobkyně, nepovažuje-li vyznačení úřední osoby a jejího představeného v přípisu KHS za dostatečné, postupovat ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu, event. nahlédnout do spisu vedeného u KHS, což však tato neučinila.

8. Dle tvrzení žalovaného bylo poskytnutí informací v řešené části povinným subjektem odmítnuto za použití § 15 ve spojení s § 3 odst. 3 InfZ. Povinný subjekt tak uvedl relevantní ustanovení InfZ, podle nichž postupoval a vyložil, proč informace požadované žalobkyní nepovažuje za dokument ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Předmětné závěry se přitom vztahují k veškerým informacím označeným výše pod body a) až c). Žalovaný se poté se závěry povinného subjektu ztotožnil a vyjádřil se i k odvolacím námitkám žalobkyně. Dle jeho názoru žalobkyně požadovala informace o tom, kdo se podílel na pořízení přípisu KHS nebo jeho části, avšak tyto údaje, pokud vůbec ve věci existovaly, se týkají spolupráce mezi úředními osobami uvnitř struktury povinného subjektu, a tudíž nejsou informací dle InfZ.

9. Žalovaný proto nemá za to, že by výroková část rozhodnutí ve věci postrádala označení konkrétního ustanovení a že by napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněné. Dle žalovaného pak žalobkyně podala v řešeném případě podnět k přezkumu závazného stanoviska a pro účely nahlížení do spisu ji tak lze považovat za dotčenou osobu ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. V kontextu přípisu KHS žalobkyně dle žalovaného skutečně požadovala informace, které nelze považovat za dokument ve smyslu InfZ.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Replika žalobkyně

10. V replice žalobkyně předně reagovala na žalovaným popsaný průběh dané věci, přičemž zmínila, že žádala o dvě informace, a to zaprvé o označení podkladů přípisu KHS, a zadruhé o přiřazení těchto podkladů k osobám, které podklady obstaraly, tedy o údaj, který podklad obstarala ta která úřední osoba. Jestliže žalovaný uvedl, že na přípisu KHS byla uvedena dvě jména, a to jméno oprávněné úřední osoby, která písemnost vyřizovala a jméno jejího představeného, k tomu žalobkyně zmínila, že tato informace nebyla z hlediska jí sledovaného účelu dostatečná, neboť jednak u oprávněné úřední osoby není uvedena její funkce a především tato informace nevylučuje, aby se na sepsání přípisu KHS nepodílela ještě jiná osoba, přičemž tak není označen autor nepodložených tvrzení o okolnostech charakterizujících měřený zdroj hluku. Podle žalobkyně je pak informací ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ jakýkoli zaznamenaný a reprodukovatelný obsah. Informací tedy není jen to, co „opustí“ správní orgán. Sám žalovaný dle žalobkyně též nepřímo potvrdil, že jí žádané údaje nebyly povinným subjektem vůbec dohledávány. Žalobkyně poté doplnila, že k účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu je zapotřebí přímého dotčení práv určitého subjektu budoucím rozhodnutím a že závazné stanovisko povinného subjektu se přímo práv žalobkyně nedotýká, nýbrž až navazující rozhodnutí stavebního úřadu.

Duplika žalovaného

11. Žalovaný v písemném vyjádření k replice žalobkyně předně zmínil, že žalobkyně podala ve věci stavby „pila Kovářská“ od roku 2013 celkem 57 podání u povinného subjektu. Cílem InfZ přitom dle žalovaného není řešit údajné vady v činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví, když k tomu slouží opravné prostředky v rámci veřejné správy nebo správního soudnictví. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně mj. žádala o informaci pod bodem b) „pokud osob, které sepisovaly přípis KHS, bylo více, uveďte, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod.“ Pod bodem d) pak žádala o informaci spočívající v „označení veškerých podkladů použitých pro vypracování tohoto přípisu.“ Žalovaný se nedomnívá, že informace pod bodem b) mohla spočívat v uvedení identity osoby, aniž by byla tato spojena s eventuálním podkladem. Informaci pod bodem d) pak povinný subjekt poskytl, přičemž žalobkyni sdělil, že vycházel pouze z podkladů, které byly součástí žádosti o závazné stanovisko a tyto podklady už žalobkyni poskytl na základě její dřívější žádosti o informace. Závěrem žalovaný zmínil, že při vydání závazného stanoviska jde o proces bez účastníků řízení, mezi přiměřeně použitelné ustanovení zde však patří § 38 správního řádu o nahlížení do spisu. Žalobkyni přitom bylo možno považovat za dotčenou osobu při nahlížení do spisu, neboť podala podnět k přezkumu závazného stanoviska.

Vyjádření žalobkyně k duplice žalovaného

12. Žalobkyně ve vyjádření k duplice žalovaného uvedla, že žalovaný ve vztahu k projednávané věci nevysvětlil relevanci údaje o počtu jejích podání vůči povinnému subjektu. Účel, pro který se žalobkyně informací domáhá, je přitom bez významu pro rozhodování o odmítnutí žádosti. Test veřejného zájmu dále není dle žalobkyně obecnou podmínkou poskytnutí údajů (resp. samostatným důvodem odepření informací), jde o postup uplatňovaný při aplikaci, v zásadě jakéhokoli existujícího důvodu odepření informací. Žalobkyně dále poznamenala, že zájem na tom, aby činnost orgánů ochrany veřejného zdraví byla bez vad, je nepochybně zájmem veřejným. Žalobkyně též uvedla, že co se týče výše odkazované části žádosti o informace pod body b) a d), není jí z vyjádření žalovaného zřejmé, co tím bylo vůbec myšleno. Přezkumné řízení pak může být dle žalobkyně zahájeno pouze z moci úřední. Skutečnost, že někdo podá podnět k přezkumu, tak nezakládá jeho účastenství v přezkumném řízení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Závěrečné vyjádření žalovaného

13. Žalovaný v závěrečném vyjádření konstatoval, že je ve věci sporným, zda je InfZ určen k cílům, jak je vymezila žalobkyně v žalobě, přičemž ve zbytku odkázala na již dříve uplatněnou argumentaci.

Posouzení věci soudem

14. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili.

15. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

16. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud však nepřisvědčil všem uplatněným námitkám žalobkyně. 55

17. Z obsahu spisové dokumentace, kterou soudu předložil žalovaný, přitom byly zjištěny následující podstatné skutečnosti. Dne 25. 11. 2017 byla povinnému subjektu ze strany žalobkyně doručena žádost o poskytnutí informace dle InfZ, konkrétně o „označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, pokud takových osob bylo více, o uvedení, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod., dále o uvedení, kdo tuto osobu/tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal, o označení veškerých podkladů použitých pro vypracování přípisu Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017 a pokud byl předmět přípisu konzultován se Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, o zaslání veškerých záznamů o těchto konzultacích, včetně např. písemného vyjádření Zdravotního ústavu.“

18. Uvedené žádosti povinný subjekt z části vyhověl – konkrétně stran označení veškerých podkladů použitých pro vypracování přípisu Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, a pokud byl předmět přípisu konzultován se Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, o zaslání veškerých záznamů o těchto konzultacích, včetně např. písemného vyjádření Zdravotního ústavu. Ve zbývající části ji však rozhodnutím ze dne 8. 12. 2017, č. j. KHSUL 60534/2017, odmítl, a to ve vztahu k „označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, pokud takových osob bylo více, o uvedení, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod., dále o uvedení, kdo tuto osobu/tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal.

19. Proti rozhodnutí povinného subjektu žalobkyně podala v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 28. 12. 2017 napadeným rozhodnutím tak, že k odvolání žalobkyně rozhodnutí povinného subjektu změnil, když výrok II., týkající se části poskytnutých informací, zrušil, přičemž ve zbytku (tj. ve výroku I.) bylo nadepsané rozhodnutí potvrzeno. Výrokem I.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

rozhodnutí povinného subjektu přitom byla žádost žalobkyně o poskytnutí informací na základě InfZ částečně odmítnuta, jak už bylo dříve rekapitulováno.

20. Obsahem správního spisu je též přípis povinného subjektu ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, jehož se nadepsaná žádost žalobkyně fakticky týkala. Jedná se o stanovisko, které si vyžádalo Ministerstvo zdravotnictví k žádosti žalobkyně o přezkum závazného stanoviska povinného subjektu ze dne 1. 8. 2017, č. j. KHSUL 34021/2017, kterým byl vydán souhlas s trvalým užíváním stavby „pila Kovářská“ (pozn. soudu - rovněž založeno ve správním spisu).

21. Soud se nejprve zabýval posouzením přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a to ve vztahu ke všem námitkám, které žalobkyně v tomto smyslu uplatnila. Pokud by totiž shledal předmětný žalobní bod důvodným, musel by přistoupit ke zrušení rozhodnutí bez dalšího.

22. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

23. S odkazem na shora citované ustanovení správního řádu soud předně konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002-25).

24. Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Upozornit lze též na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009-73, dle kterého „účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy“.

25. V kontextu dané námitky soud rovněž poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně. Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29).

26. Žalobkyně v této souvislosti konkrétně namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neoznačil konkrétní právní normu, z níž by skutečnost, že při poskytování žalobkyní požadovaných informací je třeba dát přednost úpravě poskytování informací podle správního řádu před InfZ, mohla přímo vyplývat, nevyložil tak její obsah a nedokázal, že jsou splněny předpoklady pro její aplikaci. K tomu soud předně uvádí, že jednotlivé skutečnosti plynoucí z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze hodnotit zcela izolovaně a „vytrhávat“ je z kontextu daného rozhodnutí jako celku, neboť je tyto třeba vnímat ve všech jejich konsekvencích, neboť právě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

jednotlivé úvahy a hodnocení žalovaného ve svém důsledku vedou k důvodu, o který se opírá výrok učiněného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí jsou přitom zřejmé úvahy, pro které správní orgány částečně odmítly žádost žalobkyně o poskytnutí informací. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s hodnocením povinného subjektu, že poskytnutí informací bylo v dotčené části odmítnuto za použití § 15 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 3 InfZ. Povinný subjekt přitom vyložil, proč informace požadované žalobkyní (tj. obecně označení osoby/osob a jejich případný podíl na věci) nepovažuje za dokument právě ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ, neboť tyto nemají dle jeho názoru žádný obsah. Předmětné informace tak dle povinného subjektu nejsou informacemi podle InfZ, které by bylo možné žalobkyni v režimu tohoto zákona poskytnout, neboť takový obsah není zaznamenán. Fotokopie veškerých dokumentů odpovídajících informaci ve smyslu nadepsaného ustanovení přitom již dříve povinný subjekt žalobkyni poskytl, resp. tyto informace už jí byly sděleny (včetně samotného přípisu KHS). Žalovaný pak tuto argumentaci dále doplnil o názor, že co se týče informací stran přípisu KHS, jedná se o údaje vztahující se ke správnímu řízení vedenému podle § 149 správního řádu, a to informace o osobách, které byly oprávněnými úředními osobami a o jejich představených. Žalovaný přitom jako správní orgán nařízený povinnému subjektu na základě podnětu žalobkyně přezkoumával zákonnost a věcnou správnost závazného stanoviska povinného subjektu k uvedení do trvalého provozu stavby „pila Kovářská“. V této souvislosti bylo tedy i vyžádáno předmětné stanovisko – přípis KHS. V odkazovaném případě, byť šlo o proces vydání vyjádření bez účastníka řízení, se tak dle názoru žalovaného na tento vztahoval přiměřeně § 15 a § 38 správního řádu. Žalobkyně se proto mohla dostat k informacím, o které žádala, za aplikace správního řádu. Rovněž z důvodu přednosti aplikace správního řádu tak žádost žalobkyně musela být dle žalovaného v předmětné části odmítnuta. Tyto informace (tj. totožnost oprávněné úřední osoby a jejího představeného) navíc byly žalobkyni fakticky poskytnuty již kopií přípisu KHS. Pokud se dále jedná o část žádosti, jaké partie textu přípisu KHS tyto osoby sepisovaly, nelze poskytnou více, než bylo shora uvedeno. I v této části se přitom dle žalovaného nejednalo o informace, které by měly být zachyceny a dostupné způsobem umožňujícím dálkový přístup, resp. se nejednalo o formalizovaný úkon. K výše uvedenému pak soud konstatuje, že byť si lze jistě představit obsahově hodnotnější a propracovanější odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. V projednávané věci totiž lze z hlediska přezkoumatelnosti jednoznačně vysledovat úsudek žalovaného, který tento v napadeném rozhodnutí, byť stručně, avšak přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých ustanovení zákona daný případ řešil. Předmětná námitka je proto jako celek nedůvodná.

27. Ostatně žalobkyně spíše než s absencí úvah žalovaného obsažených v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesouhlasí s jeho vlastními závěry o důvodech, pro které jí nebyly požadované informace v části poskytnuty. Správnost, či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou samotné přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti.

28. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Žalobkyně především namítala, že výrok rozhodnutí neobsahuje žádné hmotněprávní normy.

29. V daném kontextu soud předně uvádí, že výrok rozhodnutí odvolacího orgánu (zde žalovaného) musí obsahovat základní náležitosti správního rozhodnutí; jeho výrokem je přitom rozhodnutí o tom, zda se výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzuje, nebo zda se mění a jak (rozhodnutí ve věci), popřípadě výrok, kterým se takové rozhodnutí nebo jeho část zrušuje - § 90 správního řádu; jiným způsobem odvolací orgán rozhodnout nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2004, č. j. 1 Afs 6/2003-62, ze dne 5. 2. 2004, čj. 7 A 4/2001-72, nebo ze dne ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000-39). Tomuto požadavku pak výrok napadeného rozhodnutí odpovídá, neboť dostatečně specifikuje

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

provedenou změnu ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jakož i potvrzení rozhodnutí povinného subjektu ve zbytku dle § 90 odst. 5 téhož zákona.

30. V návaznosti na shora konstatované je nutno připomenout i § 68 odst. 2 správního řádu, podle kterého se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

31. Soud při posouzení dané námitky vycházel také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 As 257/2015-43, v němž bylo ohledně práva na informace mimo jiné vysloveno, že „[p]odrobnosti výkonu tohoto práva stanoví informační zákon, který zároveň v ustanoveních § 7 – 11 upravuje důvody pro odmítnutí poskytnutí informací. Poskytnutí informace lze nad rámec těchto právních důvodů odmítnout také z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace je situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá (rozsudek sp. zn. 2 As 71/2007).“

32. Z výroku rozhodnutí povinného subjektu je přitom zřejmé, že důvodem pro částečné odmítnutí žádosti žalobkyně (dle § 15 odst. 1 InfZ) bylo hodnocení povinného subjektu, že se v řešeném případě nejedná o dokumenty – informace ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Jak už bylo též dříve rekapitulováno, povinný subjekt k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu jasně uvedl, že poskytováním informací je především 88 poskytování jejich obsahu. Pokud tedy určitý obsah nebyl zaznamenán na nosiči, pak jej nutně nebylo možno poskytnout. Ve svém důsledku se tak jednalo o tzv. faktický důvod odmítnutí žádosti, který není v informačním zákoně vymezen.

33. Ve výrokové části (§ 68 odst. 2 správního řádu) přitom musí být vymezena věc, ve které je rozhodováno, a právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Výroková část rozhodnutí o odmítnutí žádosti tak vedle identifikace žádosti o informace musí uvádět § 15 InfZ a (obvykle) ustanovení vymezující konkrétní zákonný důvod či důvody pro neposkytnutí informací, čili některý z § 7 až § 11 InfZ, eventuálně § 2 odst. 4 nebo 3 InfZ, nebo ustanovení zvláštního zákona. Výjimkou z požadavku uvedení ustanovení obsahujícího zákonný důvod neposkytnutí informací je pak právě tzv. faktický důvod odmítnutí žádosti tak, jak jej vymezila mj. shora zmíněná judikatura (tj. neexistující informace), přičemž právě taková situace v projednávané věci nastala. V tomto ohledu je možné poukázat i na komentářovou literaturu, že „…požadavek žadatele na poskytnutí informace, která ve skutečnosti neexistuje, tedy která není informací ve smyslu § 3 odst. 3, nečiní ze žádosti žádost mimo režim InfZ, a proto je nutné ji vyřídit postupy stanovenými tímto zákonem.“ (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, nebo Jelínková, J. a Tuháček, M.: Zákon o svobodném přístupu k informacím: Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2017). Ve smyslu InfZ tak existuje možnost (resp. nutnost) odmítnout žádost o informace i z nepsaného - faktického – důvodu. Soud tak nemohl souhlasit s námitkou žalobkyně, že povinný subjekt ve výroku svého rozhodnutí neuvedl (vyjma § 15 odst. 1 ve spojení § 3 odst. 3 InfZ) konkrétní ustanovení, podle kterého bylo ve věci rozhodováno, neboť vymezení neexistující informace odpovídá právě nadepsanému faktickému důvodu odmítnutí žádosti. Uvedení § 15 odst. 1 ve spojení § 3 odst. 3 InfZ ve výroku rozhodnutí povinného subjektu tak v projednávané věci plně odpovídá shora popsaným (judikaturním) požadavkům na výrok rozhodnutí. Soud tudíž ve vztahu k dotčené žalobní námitce uzavírá, že výrok rozhodnutí povinného subjektu je dostatečně určitý a srozumitelný, je z něj seznatelné,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

poskytnutí jakých informací bylo žalobkyni odepřeno a z jakého konkrétního důvodů. Dané žalobní tvrzení proto soud shledal jako nedůvodné.

34. Následně se soud zabýval námitkou žalobkyně, dle které žalovaný nesprávně vyložil pojem informace ve smyslu InfZ, a to ve vztahu k části žádaných informací - označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis KHS, pokud takových osob bylo více, o uvedení, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod., o uvedení, kdo tuto osobu/tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal.

35. Na tomto místě soud zprvu odkazuje na samotnou dikci § 3 odst. 3 InfZ, podle které se informací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, ze dne 17. 11. 2003 přitom hovoří o dokumentu, který chápe v čl. 2 odst. 3 jako „a) obsah na jakémkoli nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka)“ nebo jako „b) jakoukoli část takového obsahu“, přičemž v preambuli dodává, že tento pojem se vztahuje „na veškeré záznamy jednání, skutečností nebo informace – a všechny soubory takových jednání, skutečností nebo informací – bez ohledu na formu nosiče (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka), které mají subjekty veřejného sektoru v držení. Dokument v držení subjektu veřejného sektoru je dokument, u něhož má subjekt veřejného sektoru právo povolit opakované použití.“ Zákonná definice tak pojímá informaci jako jakýkoli zaznamenaný obsah, aniž by bylo určující, na jakém nosiči je tento záznam proveden (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 7 As 20/2013-23). Lze tudíž shrnout, že z hlediska zákona nemá rozlišení mezi informací a dokumentem právní význam.

99 36. Oproti obecnému vnímání pojmu informace je tedy zákonné pojetí užší, neboť informací je pouze to, co skutečně zaznamenaným způsobem existuje a nikoli jakýkoli myslitelný údaj (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 As 38/2015-51, a ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011-83). Povinnost poskytovat informace tak vlastně směřuje pouze do minulosti, tj. vůči skutečnostem, které již nastaly a trvají (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015-36). Judikatura správních soudů již opakovaně konstatovala také to, že poskytováním informací je především poskytování jejich obsahu. Pokud určitý obsah nebyl zaznamenán na nosiči nebo určitá skutečnost vůbec nenastala, pak nutně takový „obsah nebo jeho část“ nelze poskytnout. Jedná se o tzv. neexistující informaci, kterou, jak už bylo výše popsáno, judikatura chápe jako tzv. faktický důvod odmítnutí žádosti.

37. Je ovšem rozdíl mezi požadavkem na poskytnutí informace, která ve skutečnosti neexistuje, a požadavkem na sdělení, zda určitá skutečnost nastala, či nikoli, případně kdy se tak stalo, nebo zda povinný subjekt vykonal určitou činnost apod. Pravdou je, že údaj o tom, že určitá skutečnost nenastala, zpravidla zaznamenán nebude, přičemž v tomto smyslu by požadavek na poskytnutí neexistující informace mohl být formálně vzato chápán jako požadavek sdělení něčeho, co se vymyká informační povinnosti. „Zaznamenání určité informace“ však nelze vnímat ryze formalisticky a trvat na tom, že informací ve smyslu InfZ je pouze takový údaj, který je přímo (výslovně) uveden v určitém záznamu – tj. v písemné podobě, na nahrávce zvukového či obrazového záznamu apod. (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, nebo Jelínková, J. a Tuháček, M.: Zákon o svobodném přístupu k informacím: Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2017). Jinými slovy tento pojem není možno vykládat striktně tak, že informace je zaznamenána (a existuje) pouze tehdy, jestliže její záznam přesně odpovídá položenému dotazu. Takový výklad by totiž nutně vedl k absurdním situacím, při nichž by zodpovězení dotazu, zda určitou činnost povinný subjekt vykonal, či nikoli, muselo být povinným subjektem zpravidla odmítáno (ledaže by o této činnosti výjimečně existoval výslovný písemný záznam). O zaznamenanou informaci se tak jedná i tehdy,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

jestliže požadovaný údaj vyplývá z činnosti povinného subjektu, tedy lze-li jej dovodit z jiných zaznamenaných informací. Shora uvedené je tedy možné shrnout konstatováním, že zaznamenanou informací, tj. informací ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ, je každá skutečnost, resp. každý údaj, který lze z existujících záznamů (z existujících informací) povinného subjektu dovodit, tzn. každý údaj, který ze záznamů vyplývá, lhostejno, zda přímo, či zprostředkovaně posouzením jiných souvisejících údajů. Zjednodušeně řečeno, je-li možné odpovědět na žádost o poskytnutí informace např. ano/ne, případně kdy/kde apod., pak samotný fakt, že požadavek žadatele směřuje k informaci de facto nezaznamenané, nemůže vést k odmítnutí žádosti. V této souvislosti lze odkázat na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 A 62/2012-141, a ze dne 17. 5. 2013, č. j. 8 A 135/2012-31, v nichž soud dovodil jako adekvátní vyřízení žádosti poskytnutím informací („kdy“ a „kde“ byly zveřejněny určité informace), sdělení, že tyto informace „nikdy“ a „nikde“ zveřejněny nebyly.

38. Stejnou optikou je přitom nutno nazírat na posouzení žádosti žalobkyně v nyní posuzované věci. Ta učinila ve smyslu InfZ u povinného subjektu žádost o označení osoby (jménem, příjmením, funkcí), která sepisovala přípis KHS, pokud takových osob bylo více, o uvedení, jak konkrétně se na sepsání tohoto přípisu podílely, např. jaké partie textu sepisovaly nebo koncipovaly, jaké podklady obstaraly apod., o uvedení, kdo tuto osobu/tyto osoby jejich činností pověřil nebo kdo o ni požádal. Jednalo se tak o zřejmý dotaz na povinný subjekt, kteří jeho zaměstnanci v rámci jejich úřední činnosti jednali v konkrétní záležitosti (tj. se podíleli na zhotovení přípisu KHS, popř. jeho určité části). Požadované údaje zde nepochybně vyplývají právě z formalizované činnosti povinného subjektu, tedy je bylo možno najisto dovodit z jiných zaznamenaných informací. S ohledem na dříve konstatované se tudíž dle hodnocení soudu nejednalo o skutečnosti, které (vůbec) neexistují, tj. které nejsou informacemi ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Ostatně samotné správní orgány ve svých rozhodnutích jistým způsobem vyvrací toto hodnocení o neexistenci požadovaných informací v dotčené části, když opakovaně odkazují na obsah přípisu KHS, kde se uvádí jméno oprávněné úřední osoby 1010 (věc vyřizující) a jejího představeného (který ji pověřil), jakož i veškeré podklady, z nichž bylo v rámci sepsání daného přípisu čerpáno. Žalovaný nicméně ve věci (za daného stavu) nesprávně uzavřel o odmítnutí žádosti toliko s hodnocením, že v předmětné části nelze informaci z faktických důvodů vůbec podat, protože není nikde zaznamenána. Takový přepjatě formalistický přístup ve věci by však popřel smysl InfZ, neboť je třeba odmítnout natolik zužující výklad ústavně zaručeného práva na informace, který by za vytváření nových informací považoval cokoli jiného, než „okopírování“ již existující listiny apod. (tj. jakoukoli „práci“ s existujícími informacemi). Předmětnou námitku tak soud ve věci vyhodnotil jako důvodnou.

39. Ačkoliv je v řešeném případě již s odkazem na předcházející odstavce možno uzavřít o nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů, soud se pro úplnost zabýval i námitkou žalobkyně stran vztahu mezi úpravou poskytování informací v režimu InfZ a správního řádu.

40. Nejvyšší správní soud se ke vztahu § 38 správního řádu a informačního zákona vyslovil ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012-23, následovně: „Otázkou, zda lze prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím nahlížet do správního spisu, se již Nejvyšší správní soud zabýval. V rozsudcích ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, a ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001-100, dospěl k závěru, že nahlížení účastníka řízení do spisu podle § 38 správního řádu je natolik komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, že je nutno jej aplikovat právě v případě, požaduje-li žadatel kompletní správní spis. V § 38 správního řádu je upraven jak okruh osob, jimž takové právo svědčí (odst. 1 a 2) tak práva spojená s nahlížením do spisu (odst. 4), postup v situacích, kdy je nahlížení do spisu odepřeno (odst. 5), postup ve zvláštních případech (odst. 3), i postup v situacích, kdy část spisu poskytnuta být nesmí (odst. 6). Rozhodnutí, jímž je vysloveno, že se nepovoluje nahlížet do správního spisu (odst. 5), je přezkoumatelné ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 A 12/2002-91). Nahlížení do spisu je tedy zvláštním institutem vůči obecné úpravě poskytování informací, a proto se v tomto případě zákon o svobodné přístupu k informacím nepoužije. Nahlížení do spisu dle § 38 správního řádu je tedy komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

41. Z tohoto ovšem nutně neplyne, že by veškeré informace, které lze získat postupem podle § 38 správního řádu (tj. fakticky veškeré informace obsažené ve správním spise), byly vyňaty z režimu infomačního zákona. Je totiž nutno důsledně rozlišovat poskytování blíže neurčeného (žadatelem nekonkretizovaného) okruhu informací a poskytování konkrétních informací specifikovaných v žádosti. Zatímco první kategorie spadá pod režim § 38 správního řádu, v druhém případě se postupuje dle informačního zákona. Toto rozlišování striktně dodržuje také ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 13. 12. 2006, č. j. 5 As 3/2006-70, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, nebo ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012-23). Judikatura správních soudů pak vyloučila aplikaci InfZ v těch případech, kdy bylo žádáno zpřístupnění celého spisu (potažmo poskytnutí kopie spisu), neboť tento postup je komplexně upraven právě ve správním řádu. Poskytnutí kopie celého správního spisu přitom judikatura postavila naroveň nahlížení do spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012-23). Nutno podotknout, že oproti dřívější právní úpravě, z níž některé citované rozsudky vycházely, byl tento závěr vysloven již k aktuální úpravě nahlížení do správního spisu dle § 38 správního řádu. Ten na rozdíl od dřívější právní úpravy výslovně stanoví, že nahlížení do spisu zahrnuje rovněž pořízení kopie spisu nebo jeho části.

42. Nadepsané rozlišování pak přiléhavě shrnuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009: „Osoby, jež náleží do okruhu osob vymezených v ustanovení § 38 s. ř., mají nárok na v zásadě neomezený přístup do správního spisu, což ovšem nevylučuje obecné ústavní právo na přístup k informacím z tohoto spisu, které svědčí za podmínek upravených zákonem o svobodném přístupu k informacím každé fyzické či právnické osobě (§ 3 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Takovéto právo na informace ovšem může být, na rozdíl od práva účastníka řízení či jiné oprávnění osoby podle § 38 s. ř., zcela nebo zčásti omezeno, a to z důvodu zákonem o svobodném přístupu k informacím vymezených. (…) Nespadá-li daná osoba pod definici podle § 38 s. ř., může žádat o informaci, jež je součástí správního spisu, podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tímto postupem jí však bude poskytnuta jen taková informace 1111 ze správního spisu, o kterou osoba sama požádá. V tomto případě se tak neuplatní široce vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu, které náleží jen účastníkům řízení, jejich zástupcům, případně jiným osobám, které prokáží právní zájem nebo jiný vážný důvod. Takovýto postup je plně v souladu s principem publicity veřejné správy, který dává všem občanům právní nárok na přístup k informacím kromě těch, které těch, jež jsou zákonem taxativně vyloučeny.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního spisu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 10 As 118/2018-53). Žádá-li tedy osoba o blíže neurčený okruh informací ze správního spisu (nahlédnutí do spisu, poskytnutí kopie spisu či části spisu bez specifikace konkrétních písemností), může tak činit pouze v režimu § 38 správního řádu a aplikace informačního zákona je vyloučena. Nesplní-li podmínky § 38 správního řádu, může žádat pouze o konkrétní informaci ze správního spisu, a to naopak čistě v režimu InfZ. Právo na informace ze správního spisu v režimu InfZ je tedy oproti úpravě obsažené v § 38 správního řádu omezeno tak, že lze žádat pouze konkrétní specifikované informace (srov. rozsudek Nejvyššího správního spisu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 As 51/2019-39).

43. V projednávané věci je tudíž důležitý rozsah žalobkyní požadovaných informací uvedený v žádosti, přičemž je třeba konstatovat, že tato zcela zřejmě konkrétní specifikaci požadovaných informací ze správního spisu - tj. požadavek na jednotlivé údaje ve vztahu toliko k přípisu KHS - obsahuje. Vzhledem k rozsahu této žádosti o informace proto žalovaný postupoval i v daném ohledu nesprávně (viz výše citovaná judikatura), pokud nad rámec povinným subjektem uváděného faktického důvodu pro odmítnutí žádosti dále doplnil, že ve věci mělo být postupováno ze strany žalobkyně ve smyslu správního řádu, resp. konstatoval možnost zjištění žalobkyní požadovaných informací pouze prostřednictvím institutu nahlížení do spisu ve smyslu § 38 správního řádu (ve spojení s § 15 správního řádu).

44. Soud tak vzhledem k veškerým shora uvedeným skutečnostem ve věci dospěl k závěru, že žalobkyní požadované informace nebylo možno hodnotit jako tzv. neexistující skutečnosti, které nejsou informacemi ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Právní názor, na němž spočívá žalobou napadené

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

rozhodnutí, je tak nesprávný - způsobující jeho nezákonnost. Nad rámec hodnocení této stěžejní otázky projednávaného případu soud zároveň uvádí, že argumentace žalovaného směřující k vyloučení aplikace InfZ byla za dané situace nepřípadná, neboť je třeba důsledně rozlišovat poskytování blíže neurčeného (nekonkretizovaného) okruhu informací a poskytování zcela konkrétních informací specifikovaných v žádosti, jak už bylo dříve vyloženo.

45. Podle § 16 odst. 5 InfZ soud při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Podle tohoto ustanovení tedy platí, že pokud nejsou dány žádné důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, měl by soud povinnému subjektu nařídit, aby požadované informace poskytl. V projednávané věci však za stávajícího stavu nelze uzavřít, že zde neexistují případné další zákonné (právní) důvody pro odmítnutí poskytnutí informace, když správní orgány doposud hodnotily toliko otázku samotné existence informace. Soud proto nemohl nařídit poskytnutí informace dle § 16 odst. 5 věty druhé InfZ.

46. Soud tedy v řešeném případě napadené rozhodnutí výrokem I. rozsudku zrušil pro nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně bylo popsanou vadou zatíženo i rozhodnutí povinného subjektu, a soud proto v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. přikročil rovněž ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, přičemž věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou oba správní orgány podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázány právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Vycházeje z výše popsaného tak ve věci správní orgány následně znovu posoudí otázku poskytnutí žalobkyní požadovaných - existujících - informací v dotčené části.

1212 47. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení má poté oporu v § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, jenž měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení, a soud proto žalovanému uložil zaplatit jí do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 9 800 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v částce 3 000 Kč a náklady zastoupení žalobkyně advokátem JUDr. Janem Walterem stanovenými dle § 9 odst. 4 písm. d), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif”), sestávající se z částky 6 200 Kč za dva úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a za písemné podání nebo návrh ve věci samé (tj. žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože advokát žalobkyně soudu nedoložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, resp. skutečnost, že je plátcem této daně, soud mu nepřiznal nárok na úhradu 21 % DPH z nákladů právního zastoupení.

48. Soud naproti tomu žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení za úkony spočívající v podání repliky a dalšího vyjádření k duplice podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, neboť se ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. nejedná o důvodně vynaložené náklady řízení, a to vzhledem k samotnému obsahu repliky a vyjádření k duplice, resp. jejich nenáročnosti. Žalobkyně zde totiž toliko setrvala na již dříve uplatněných žalobních tvrzeních, přičemž tak pouze přeformulovala argumentaci uvedenou už v podané žalobě. Dále se zde podává též rozsáhlá polemika s rekapitulací věci (s popisem jednotlivých skutečností) provedenou žalovaným, popř. i konstatování stran dalších vedených řízení u žalovaného ve vztahu k objektu „pila Kovářská“, avšak tento obsah je třeba hodnotit pouze jako popis subjektivního vnímání jednotlivých skutečností samotnou žalobkyní, bez věcné a právní relevance pro posouzení samotného případu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 3. března 2021

1313

JUDr. Petr Černý, Ph.D., v. r.

předseda senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru