Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 A 18/2011 - 26Rozsudek KSUL ze dne 30.03.2011

Prejudikatura

6 A 76/2001 - 96


přidejte vlastní popisek

15A 18/2011-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: V. P., „X“, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.2.2011 č.j. KRPU-20842-17/ČJ-2011-040022-RD,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.2.2011 č.j. KRPU-20842-17/ČJ-2011-040022-RD, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce se zajišťuje za účelem správního vyhoštění.

V žalobě uvádí, že dle jeho názoru došlo k pochybení ze strany žalovaného, neboť při aplikaci ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákona o pobytu cizinců“), nedbal základních zásad správního řízení vyjádřených v § 2 až 8 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Zdůrazňuje zejména porušení požadavku na individualizaci správního řízení a správního rozhodnutí stanoveného v § 2 odst. 4 správního řádu a principu proporcionality zakotveného v § 2 odst. 3 správního řádu. Žalobce zdůrazňuje, že dle z uvedených zásad vyplývá povinnost správního orgánu, aby v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, byly i bez Pokračování
2
15A 18/2011

návrhu zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Shromážděné podklady pro rozhodnutí pak sice správní orgán může hodnotit podle vlastního uvážení, je však povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K zajištění cizince pak může dojít pouze v případech, kdy je takový zásah nezbytný vzhledem ke všem okolnostem případu. Stejný závěr lze dovodit i z čl. 9 Paktu o občanských a politických právech a na něj navazující rozhodovací činnosti Výboru pro lidská práva. Ten v této souvislosti opakovaně uvedl, že k zajištění cizince mohou smluvní státy přistoupit pouze tehdy, je-li to nezbytné vzhledem ke všem okolnostem případu. Požadavek proporcionality je pak obsažen i čl. 15 odst. 1 tzv. Návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí). Žalobce tedy trvá na tom, že k zajištění cizince dle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepostačí, že došlo ke dvěma skutečnostem (žalobci byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států a je evidován v informačním systému smluvních států EU), na základě kterých žalovaný dovodil oprávněnost aplikace uvedeného ustanovení. Naopak správní orgán dle žalobce je povinen zkoumat, zda je zajištění cizince nezbytné s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Poukazuje na to, že dle novely zákona o pobytu cizinců existují i alternativní sankce – zvláštní opatření za účelem správního vyhoštění. V daném případě dle žalobce neexistuje žádná skutečnost, která by dostatečně odůvodňovala, že je jeho zajištění nezbytné s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Trvá na tom, že v jeho případě není dán jediný důvod, pro který by mohl mařit výkon správního vyhoštění. Žalobce má v zemi původu celou svou rodinu a prosperující podnikatelské aktivity. Dne 20.3.2011 navíc požádal policii o dobrovolný návrat do země původu. Po celou dobu správního řízení žalobce zdůrazňoval, že je ochoten v co nejkratší době na vlastní náklady opustit území EU. Opakovaně také tvrdil, že jeho neoprávněný vstup do prostoru schengenského prostoru byl způsoben nedorozuměním. Svého jednání hluboce lituje a hodlá ho napravit okamžitým návratem do země původu. Vlastní platný cestovní pas, takže nic nebrání jeho návratu do země původu. Omezením osobní svobody vzniká žalobci zásadní újma na jeho pracovním a rodinném životě. Trvá na tom, že jeho zajištění se nejeví jako nezbytné. Z uvedených skutečností dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že v jeho případě nebylo nezbytně nutné přijmout nejtvrdší možné opatření k zajištění správního vyhoštění.

Dále žalobce namítá, že žalovaný v daném případě nezjistil dostatečně skutkový stav ve smyslu § 3 správního řádu. Dle žalobce opominul správní orgán zohlednit, že žalobce má v zemi původu svou rodinu a prosperující podnikatelské aktivity. Nezohlednil ani skutečnost, že žalobce byl ochoten v co nejkratší době na vlastní náklady se vrátit do země původu a že celá záležitost je pouhé nedorozumění, kterého hluboce lituje.

Dále namítá porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, dle kterého správní rozhodnutí musí v odůvodnění obsahovat důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle žalobce nedostatečné. Žalovaný nikterak neodůvodnil volbu nejpřísnějšího opatření k zajištění správního vyhoštění.

Žalobce se domnívá, že se jedná o vady natolik závažné, že způsobují nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
3
15A 18/2011

Dle názoru žalovaného je zajištění cizince plně v souladu se zákonem. Dle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je jednou z podmínek, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Žalobce trvá na tom, že napadené rozhodnutí obsahuje podrobně rozvedené okolnosti odůvodňující názor žalovaného, že uložení zvláštního opatření nepostačuje. Uvádí, že cizinci byl dne 10.2.2011 odepřen vstup na státní hranici Maďarska s tím, že má udělen zákaz vstupu do schengenského prostoru. Do schengenského prostoru žalobce vstoupil dne 22.2.2011 přes státní hranici Maďarska, jak uvedl do protokolu sepsaného dne 24.2.2011, ke svému vstupu použil svůj občanský průkaz Chorvatska. Jako důvod proč nepoužil svůj cestovní pas, uvedl problém s nevpuštěním do Maďarska ze dne 10.2.2011. Cizinec do protokolu dále uvedl, že opakovaně vstoupil do schengenského prostoru, a to již v době platnosti zákazu vstupu na území schengenského prostoru. Cizinec je evidován v schengenském informačním systému z důvodu zákazu vstupu do schengenského prostoru s platností od 20.7.2009 do 19.7.2012. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl žalovaný k závěru, že nepostačuje uložení zvláštního patření za účelem vycestování, neboť vzhledem k jeho dosavadnímu chování a k opakovanému porušování právních předpisů během pobytu na území států Evropské unie by bylo toto uložení zcela zjevně neúčinné a bezpředmětné. Cizinec nemá na území ČR žádné příbuzné ani známé osoby, bydliště, žádné sociální či jiné vazby, neovládá zdejší řeč a na území se zdržoval pouze krátce. Žalovaný je přesvědčen, že podmínky pro oprávnění policie cizince zajistit podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byly splněny a zajištění cizince bylo v tomto případě nezbytné.

Žalovaný trvá na tom, že postupoval zcela v souladu s veškerými ustanovením zákona o pobytu cizinců a s ustanoveními správního řádu. Uplatnil svou pravomoc pouze k účelu, k jakému mu byla svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Rovněž je přesvědčen, že šetřil zájmy dotčené osoby a zasáhl do jejích práv za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Zákon neukládá policii ve všech případech za povinnost před zajištěním cizince uplatnit opatření za účelem vycestování a teprve poté, kdy se tato prokáže jako neúčinná, přistoupit k zajištění cizince. Žalovaný je s odkazem na ustanovení § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přesvědčen, že v případě uložení zvláštního opatření by byl výkon správního vyhoštění ohrožen, a to vzhledem k dosavadnímu chování žalobce a k opakovanému porušování právních předpisů během pobytu na území států Evropské unie. Žalobce již byl v minulosti několikrát v Německu vězněn. V roce 2002 pobýval v Německu na cizí doklady a v srpnu 2002 byl vyhoštěn. V roce 2003 několikrát cestoval do Německa na další cizí doklady. V Německu byl v roce 2003 uvězněn a dne 22.4.2004 vyhoštěn do Chorvatska. V roce 2008 byl kontrolován německou policií a následně v Německu uvězněn. Po propuštění byl policií Německa zařazen do schengenského informačního systému jakožto osoba se zákazem vstupu do schengenského prostoru s platností do 19.7.2012. Přesto však v protiprávní činnosti na úseku pobytového režimu cizinců z třetích zemí, pobývajících na území států EU, pokračoval.

Dále žalovaný trvá na tom, že náležitě zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí, žalobce byl před vydáním rozhodnutí seznámen se všemi podklady za přítomnosti tlumočníka do chorvatského jazyka a nechtěl se k věci již dále vyjádřit. Rovněž trvá na tom, že v napadeném rozhodnutí uvedl důvody výroku i s patřičnými úvahami správního orgánu.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15A 18/2011

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Z obsahu spisu soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce byl dne 23.2.2011 v 7.00 hod. kontrolován policejními orgány Spolkové republiky Německo na dálnici BAB17 na parkovišti Am Heidenholz. Žalobce cestoval jako spolujezdec ve vozidle jedoucím z České republiky do SRN. Ke kontrole předložil a prokázal svoji totožnost cestovním pasem Chorvatska znějícím na jméno P.V. Kontrolou policejních orgánů SRN bylo zjištěno, že žalobce má udělen zákaz vstupu a pobytu na území schengenského prostoru. Toto opatření platí od 20.7.2009 do 19.7.2012. Žalobce byl předán dle readmisní dohody policií SRN Policii České republiky. Provedenou lustrací v schenghenském informačním systému bylo zjištěno, že žalobce je tam veden jako osoba se zakázaným vstupem, pohybem a pobytem na území schengenského prostoru.

Do protokolu vyhotoveného dne 24.2.2011 č.j. KRPU-20842-16/ČJ-2011-040022-RD žalobce uvedl, že se pokoušel o vstup do schengenského prostoru již 10.2.2011 na přechodu do Maďarska, ovšem to se mu nepodařilo. Dále uvedl, že v době, kdy měl zakázán vstup do schengenského prostoru, byl několikrát v Maďarsku a Slovinsku. Rovněž potvrdil, že se v Německu prokazoval falešnými doklady, protože měl zákaz vstupu do Německa.

Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí neobsahuje zdůvodnění skutečnosti, proč žalovaný volil nejpřísnější opatření k zajištění vyhoštění, které český právní řád umožňuje. S touto námitkou se soud neztotožňuje a považuje ji za nedůvodnou. Žalovaný se sice výslovně v napadeném rozhodnutí nevyjadřuje k tomu, proč se domnívá, že nepostačuje v žalobcově případě uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců, ovšem podrobně popisuje skutkový stav případu jako důvod toho, proč zajištění cizince dle § 124 odst. 1 písm. e) shledal jako oprávněné.

V ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že jednou z podmínek, které musejí být splněny, aby mohl být cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění, je mimo jiné i skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Pokud tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentoval popisem skutečností, které jej vedly k závěru, že zajištění cizince dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je oprávněné, je dle soudu dovoditelné, že uvedené argumenty se vztahují nejen ke splnění podmínky evidence žalobce v informačním systému smluvních států, ale i ke splnění podmínky, že nepostačuje v daném konkrétním případě uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Vzhledem k uvedenému se tedy soud domnívá, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15A 18/2011

žalobce v odůvodnění uvedl úvahy a důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Dle soudu tedy napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti, tak jak je předvídá ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.

Následně se tedy soud zabýval otázkou, zda v daném konkrétním případě existovaly v souladu s právními předpisy důvody pro rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění.

Z ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že musí být splněny kumulativně následující podmínky: 1. zajišťovanému cizinci již bylo 15 let, 2. zajišťovanému cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jeho správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie,

3. nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a 4. je splněna některá z podmínek uvedených v citovaném ustanovení pod písmeny a) – e). Není nutné, aby byly splněny všechny podmínky uvedené pod písmeny a) – e) citovaného ustanovení, nýbrž postačuje, aby společně s podmínkami uvedenými ad 1-3 byla splněna pouze jedna z podmínek pod písmeny a) - e) citovaného ustanovení.

V daném případě dospěl soud k závěru, že byly podmínky pro zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění splněny. Žalobce se narodil dne 1.7.1974, tedy je mu více než 15 let. Lustrací v Schengenském informačním systému bylo policií zjištěno, že žalobce je evidován jako osoba, které je zakázán vstup a pobyt na území schengenského prostoru – vyhlašující země Německo – vyhlášeno od 20.7.2009 s ukončením dne 19.7.2012. Soud dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců, kterým se rozumí a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit policii, nebo b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Žalobce totiž porušil závažným způsobem rozhodnutí členského státu Evropské unie – Spolkové republiky Německo o zákazu vstupu žalobce na území schengenského prostoru v období od 20.7.2009 do 19.7.2012, když neoprávněně vstoupil na území Maďarska, Rakouska, České republiky a Spolkové republiky Německo. Žalobce tak nesplnil povinnost uloženou mu rozhodnutím členského státu Evropské unie. Tuto povinnost porušil hrubým způsobem. Proto dospěl soud k závěru, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území uvedená výše by v případě žalobce byla neúčinná a nezaručovala, že by žalobce plnil povinnosti uložené mu na základě zákona o pobytu cizinců žalovaným. V případě žalobce je nesporné, že žalobce je evidován v informačním systému smluvních států – Schengenském informačním systému. Tím je naplněna podmínka uvedená v ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

Dle soudu z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě byly naplněny podmínky dané v ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro jeho zajištění za účelem správního vyhoštění.

K poznámce žalobce, že požádal dne 20.3.2011 o dobrovolný návrat do země původu ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců, soud uvádí, že v rámci správního soudnictví při

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15A 18/2011

přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a nelze tedy přihlížet ke skutečnostem, ke kterým došlo až po vydání napadeného rozhodnutí.

K námitce žalobce ve věci porušení ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu soud uvádí, že žalovaný je ke správnímu řízení o zajištění cizince dle § 124 zákona o pobytu cizinců místně, věcně i funkčně příslušný, když podle § 161 zákona o pobytu cizinců státní správu v rámci policie vykonává odbor cizinecké policie a podle § 124 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince za účelem správního vyhoštění.

K námitce žalobce ve věci porušení ustanovení § 3 správního řádu soud uvádí, že po prostudování správního spisu dospěl k závěru, že žalovaný náležitě zjistil skutkový stav věci pro daný úkon, tj. zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 30. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru