Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Az 8/2010 - 72Rozsudek KSPL ze dne 29.07.2011

Prejudikatura

47 Az 6/2007 - 93

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 20/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

60Az 8/2010 –

Ev.č.: L008578

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: I. I. D., státní příslušnost Nigerijská federativní republika, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, 326 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany ze dne 2.8.2010 č.j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ve věci mezinárodní ochrany ze dne 2.8.2010 č.j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Česká republika – Krajský soud v Plzni je povinna zaplatit z účtu soudu zástupci žalobce Mgr. Lukáši Hegnerovi odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů v celkové částce 13.152,- Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 25.8.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany ze dne 2.8.2010 č.j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010.

Mezinárodní ochrana je upravena zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“).

Na řízení o udělení mezinárodní ochrany se – s taxativně uvedenými výjimkami – použije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 9 zákona o azylu].

Napadeným rozhodnutím (předaným žalobci dne 10.8.2010) žalovaný správní orgán ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájeném na žádost, kterou podal dne 8.4.2010 žalobce, rozhodl o této žádosti tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje.

V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí správní orgán zejména uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že jmenovaný uvedl jako důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany obavu o svůj život v důsledku náboženských problémů. Nebezpečí mu podle jeho slov v Nigérii hrozí ze strany muslimů. Správní orgán při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného vycházel především z jeho výpovědí a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na území Nigerijské federativní republiky. Konkrétně vycházel z aktuálních informací ohledně situace v Nigérii obsažených v databázi ČTK, ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2008 v Nigérii vydané Ministerstvem zahraničí USA dne 25.2.2009, Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2009 v Nigérii Ministerstva zahraničí USA ze dne 11.3.2010, ze Zprávy o zemi Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 5.12.2008, z Výroční zprávy o svobodě vyznání za rok 2008 v Nigérii vydané Ministerstvem zahraničí USA dne 19.9.2008, Informace MZV č.j. 98318/2010-LPTP a z informací obsažených v databance ČTK – Země světa – Církve a náboženské organizace Nigérie ze dne 21.4.2009 a Historický vývoj od roku 1994 ze dne 7.4.2010. Správní orgán dále vycházel z map Nigérie, zprávy Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům „Nigérie – aktualizovaná verze z března 2010“ ze dne 12.4.2010 a z Výroční zprávy Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě (USCRIF) z května 2010. Veškeré výše uvedené informace jsou nedílnou součástí spisového materiálu a v souladu s § 36 odst. 3 spr. ř. byla žadateli poskytnuta možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žadatel poté, co se s informacemi seznámil, uvedl, že se v Nigérii stává spousta událostí a mnoho lidí umírá, ale ne všechny tyto události jsou zaznamenávány, protože hodně lidí je zavražděno tajně.

Správní orgán odůvodnil své rozhodnutí dále tím, že žadatel hovořil o zabití svého otce ze strany muslimů při náboženském incidentu a o tom, že po něm muslimové pátrali i ve městě,kam se po smrti svého otce přestěhoval. Při pátrání po žadateli měli muslimové mučit jeho bratra, čímž chtěli zjistit, kde se jmenovaný skrývá. Správní orgán na okraj uvádí, že žadatel mimo svá tvrzení nepředložil žádný důkaz, že k nepokojům, které popisoval, skutečně došlo. Správní orgán ani po prostudování dostupných materiálů o Nigérii nenalezl zmínku o střetech muslimů a křesťanů ve vesnici Gwagwalada nebo ve městě Josu v měsíci lednu roku 2009. Oproti tomu o ostatních náboženských incidentech ve střední Nigérii je v materiálech k případu informací shromážděných dost. Především je však třeba uvést, že ohrožení, kterému měl být jmenovaný vystaven, pochází pouze od soukromých osob a nikoli ze strany státních organizací nebo státní mocí podporovaných skupin. Nigerijská vláda podle shromážděných materiálů naopak po náboženských násilnostech, ke kterým v zemi někdy dochází, vždy rázně zasáhne, snaží se situaci uklidnit a nepokoje striktně odsuzuje. Podle výše uvedených zdrojů nigerijská Ústava zaručuje svobodu vyznání, přičemž vláda v Nigérii svobodu vyznání v praxi celkově respektovala. V kapitole 1. oddílu 10 Ústava stanovuje, že vláda nepřijme žádné náboženství jako státní náboženství. Vláda podle informací Ministerstva zahraničních věcí USA omezovala náboženskou aktivitu pouze z důvodů obav o bezpečnostní situaci a o bezpečnost veřejnosti a prezident podporoval Nigerijskou radu pro vztahy mezi náboženskými skupinami, která radí vládě, jak řešit násilí mezi náboženskými skupinami. Jak vyplývá z výše uvedeného, vláda se nepodílí na náboženském násilí v Nigérii, toto násilí nepodporuje a netoleruje, naopak proti němu zasahuje a snaží se mu předcházet. Žadatel tedy nebyl ohrožen ze strany státu ani ze strany státem podporovaných skupin, podle azylového zákona a podle platných soudních judikátů proto v této souvislosti nelze mluvit o pronásledování. Podle azylového zákona se navíc za pronásledování nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má. Žadatel v průběhu řízení nesdělil žádný důvod, který by mu bránil v přestěhování do převážně křesťanské části země, naopak se sám přestěhoval do města Lagos na jihu země, kde podle výše uvedených materiálů nedochází k náboženským incidentům. Žadatelem uváděné obavy z pronásledování v Lagosu a mučení jeho bratra hodnotí správní orgán jako zcela smyšlené, a to především vzhledem ke zprávám o Nigérii, které správní orgán k případu shromáždil. Správní orgán navíc pokládá za vyloučené, aby po žadateli, který byl zcela běžným členem církve bez jakékoli funkce, pouze se jako mnozí další podílel na šíření víry ve svém městě, pátrali muslimové ve velkoměstě v křesťanské oblasti, navíc přes 600 kilometrů vzdáleném od původního místa bydliště. To vše navíc v zemi, kde je evidence osob na nízké úrovni.

Dále správní orgán odůvodnil své rozhodnutí tím, že žadatel hovořil o ohrožení svého života, které mu podle jeho názoru hrozí ze strany muslimů v Nigérii, a to kvůli jeho aktivitám v křesťanské komunitě. Zkraje je nutné konstatovat, že podle výše zmíněných materiálů je Nigérie rozdělena na převážně muslimský sever a většinově křesťanský jih. Město Jos, které se nachází v centrální Nigérii, bylo spolu se svým okolím a dalšími městy v téže oblasti již několikrát dějištěm nábožensky motivovaného násilí. Podle shromážděných materiálů je však křesťanský jih země klidnější a nedochází v něm k nábožensky motivovanému násilí. Žadatel v průběhu řízení nesdělil žádný důvod, který by mu bránil v přestěhování do převážně křesťanské části země, naopak se sám přestěhoval do města Lagos na jihu země, kde podle výše uvedených materiálů nedochází k náboženským incidentům. Žadatelem uváděné obavy z pronásledování v Lagosu a mučení jeho bratra hodnotí správní orgán jako smyšlené, a to především vzhledem ke zprávám o Nigérii, které správní orgán k případu shromáždil. Správní orgán navíc pokládá za vyloučené, aby po žadateli, který byl zcela běžným členem církve bez jakékoli funkce, pouze se jako mnozí další podílel na šíření víry ve svém městě, pátrali muslimové ve velkoměstě v křesťanské oblasti, navíc přes 600 kilometrů vzdáleném od původního místa bydliště.

Svou žalobu odůvodnil žalobce tím, že žalovaný správní orgán porušil ustanovení § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu a § 3 a § 68 odst. 3 spr. ř. Žalobci je především vytýkáno, že nepředložil důkaz, že k jím zmiňovaným nepokojům skutečně došlo. A dále je správním orgánem tvrzeno, že „žadatelem uváděné skutečnosti z pronásledování v Lagosu a mučení jeho bratra hodnotí správní orgán jako zcela smyšlené.“ Tímto správní orgán výpovědi žalobce o jeho obavách nepřiznal žádnou důkazní hodnotu. Důvodem k tomu mají být shromážděné informace, které ale správní orgán ze soupisu prostudovaných dokumentů nijak blíže nekonkretizuje. S takovým závěrem nemůže žalobce souhlasit (viz rozsudek NSS ze dne 21.12.2005, č.j. 6 Azs 235/2004-57). Výpověď představuje zásadní (a často také jediný) důkazní prostředek, kterým žadatel o mezinárodní ochranu prokazuje odůvodněnost svých obav, proto musí být případný závěr o nedůvěryhodnosti výpovědi žadatele pečlivě odůvodněn. Žalobce v případě napadeného rozhodnutí takové odůvodnění plně postrádá. Tvrzení správního orgánu, že byl zcela běžným členem církve, se žalobci jeví jako naprosto chybné, v rozporu s obsahem spisového materiálu - ignorující jeho vlastní výpověď, při absenci jakékoli zdůvodňující správní úvahy, a proto nepřezkoumatelné. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením, že pronásledování, které ve svých výpovědích popisuje, pochází od soukromých osob. Ze zpráv o zemi původu je zřejmé, že nigerijská vláda zasahuje proti nábožensky motivovanému násilí. Nicméně tyto zásahy za zjevně excesivního použití síly pro potlačení takových sporů nelze vykládat způsobem, že by právě proto nigerijská vláda byla oporou žalobce při jeho případné žádosti o prošetření událostí týkajících se vraždy jeho otce či mučení jeho bratra, a tedy hrozby zabití pro něj samotného. Zprávy, že za takto nepřiměřené použití síly nebyly ozbrojené složky nijak postiženy, potvrzují tvrzení žalobce, že „násilnosti ukončila až vláda, která zabíjela všechny“. Proto považuje žalobce možnost spolehnout se právě na ochranu často zkorumpované nigerijské policie za plně iluzorní a neodpovídající běžně dostupným charakteristikám této země původu. Argument žalovaného, že nigerijská ústava zakazuje určení státního náboženství, nelze pokládat za relevantní důkaz opravdové schopnosti a ochoty nigerijské vlády zajistit žalobci ochranu. Takovému výkladu odporuje i žadatelovo vyjádření, že „v Nigérii je řada lidí zavražděna tajně“, a také vyjádření samotného žalovaného, že „Nigérie je zemí, kde je evidence osob na nízké úrovni“. Dále je třeba zdůraznit, že se žalobce pokoušel přestěhovat do vzdálenější a domněle klidnější oblasti na jihu země, ale, jak ve svých výpovědích uvádí, pokud je jednou muslimy označen, dokáží ho nalézt kdekoli a bez ohledu na to, zda v té části země aktuálně probíhají nepokoje. Definici azylově relevantního pronásledování podle § 2 odst. 8 zákona o azylu považuje proto žalobce za naplněnou.

Svou žalobu odůvodnil žalobce dále tím, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je zvláštností řízení ve věcech mezinárodní ochrany mj. způsob rozložení důkazního břemene. To představuje v první fázi řízení zejména povinnost tvrzení, která je výhradně na straně žadatele. Takové tvrzení má zásadní význam ve smyslu, že je v mnoha případech jediným důkazním prostředkem žadatele, který se nezřídka nachází v situaci důkazní nouze a z pochopitelných důvodů není schopen předložit správnímu orgánu dokumentární či jiné hodnověrné důkazy. Klíčovým se proto stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události došlo podle jeho výpovědi, tj. srovnání skutečností uvedených v žádosti, ve vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru je významným měřítkem věrohodnosti žadatele. Stát/správní orgán je pak zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, komplexně a vyváženě. Dále je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, alespoň s takovou mírou, která nevyvolává zásadní pochybnosti o úsudku správního orgánu, v souladu s tzv. testem přiměřené pravděpodobnosti ve vazbě na § 12 zákona o azylu, resp. testem reálného nebezpečí dle § 14a odst. l zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 3.9.2008, č.j. 5 Azs 66/2008-70, a zejména rozhodnutí NSS ze dne 26.3.2008, č.j. 2 Azs71/2006-82). S odkazem na konkrétní situaci žalobce je nutné zdůraznit konzistenci jeho tvrzení v průběhu celého řízení před správním orgánem a z toho plynoucí žalobcovu věrohodnost. V žalobcově výpovědi nejsou žádné rozpory (což ostatně ani správní orgán netvrdí), zásadní časové nesrovnalosti a podobně. Žalobce trvá na tom, že v případě návratu do jeho země je jeho život v ohrožení. Státní orgány pak nejsou schopny zajistit mu adekvátním způsobem ochranu před touto hrozbou. Při posuzování žalobcovy situace z pohledu hodnocení hrozící vážné újmy v případě návratu do země původu ve smyslu § 14a zákona o azylu správní orgán znovu zopakoval předešlá tvrzení, na jejichž základě konstatoval, že žalobci po návratu do vlasti nehrozí mučení ani nelidské zacházení, a nesplňuje proto zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ovšem nemůže doplňkovou ochranu, respektive hrozící nebezpečí skutečně vážné újmy hodnotit stejným způsobem jako otázku azylu. Úkolem správního orgánu při hodnocení § 14a zákona o azylu bylo zejména hodnotit objektivní situaci v Nigérii na žalobcově výpovědi částečně nezávisle (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18.9.2007, č.j.: 46 Až 17/2007-55). Správní orgán se dopustil zásadního pochybení, když bez bližšího vysvětlení nezdůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil skutečnostem uváděným žalobcem. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud jsou závěry správního orgánu v nesouladu se skutkovými zjištěními, nedává takové rozhodnutí záruku, že nebylo vydáno v důsledku libovůle, a je proto nepřezkoumatelné. Lze tak shrnout, že žalovaný správní orgán zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů (viz též rozsudek NSS ze dne 26.11.2009, č.j. 4 Azs 42/2009-136).

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil dne 20.12.2010 pod č.j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010.

V replice datované dne 3.1.2011 žalobce uvedl, že žalovaný správní orgán se nijak nevyjadřuje k tvrzením žalobce v podané žalobě, ani jeho tvrzení nijak nevyvrací. Naopak stále opakuje své závěry, které jsou právě žalobou napadeny. Dle názoru žalobce je zapotřebí při rozhodování o udělení azylu posuzovat skutečné nebezpečí, které žalobci hrozí, a ne pouze kusé informace ze sdělovacích prostředků či ze zpráv mezinárodních organizací. Dle názoru žalobce mu v situaci, kdy byl již pro náboženské vyznání zavražděn jeho otec a mučen jeho bratr, skutečné reálné nebezpečí ohrožení života hrozí a pokud správní orgán tvrdí opak, měl by řádně vysvětlit, jaké důkazy jej k tomuto závěru vedly.

Při jednání před soudem dne 29.7.2011 účastníci řízení setrvali u svých výše uvedených argumentací.

Řízení ve věcech správního soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

– 1 –

Žalobcovy výpovědi správní orgán konfrontoval se shromážděnými zprávami o Nigérii.

Ve správním spisu se nacházejí tyto informace o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na území Nigerijské federativní republiky: aktuální informace ČTK o situaci v Nigérii z 27. a 29.7.2009 (č.l. 39), informace ČTK „Historický vývoj od roku 1994. Nigérie“ (č.l. 40-43 a totéž č.l. 107-110), Zpráva o zemi Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 5.12.2008 (č.l. 44-46), Informace MZV č.j. 98318/2010-LPTP ze dne 16.3.2010 (č.l. 47-51), Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2008 vydaná Ministerstvem zahraničí USA dne 25.2.2009 (č.l. 52-68), Výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2008 vydaná Ministerstvem zahraničí USA dne 19.9.2008 (č.l. 69-71), informace ČTK „Církve a náboženské organizace. Nigérie“ ze dne 21.4.2009 (č.l. 72), Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2009 vydaná Ministerstvem zahraničí USA dne 11.3.2010 (č.l. 84-100), Výroční zpráva Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě (USCIRF) z května 2010 (č.l. 101-103), a Informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům „Nigérie – aktualizovaná verze z března 2010“ ze dne 12.4.2010 (č.l. 111-122).

Shromážděné materiály o Nigérii čítají – bez titulních listů, map a duplicity – celkem 119 stran.

– 2 –

Správní orgán, jak konstatuje v napadeném rozhodnutí, ani po prostudování dostupných materiálů o Nigérii nenalezl zmínku o střetech muslimů a křesťanů ve vesnici Gwagwalada nebo ve městě Josu v lednu 2009. Oproti tomu o ostatních náboženských incidentech ve střední Nigérii je v materiálech k případu informací shromážděných dost.

K tomu soud uvádí, že ve shromážděných materiálech se skutečně nevyskytují informace o náboženských střetech ve městě Josu v lednu 2009. O střetech mezi muslimy a křesťany v městě Josu vůbec se však v těchto materiálech nalézá informací více než dost: např. „V poslední době nejtragičtější konflikt muslimů a křesťanů zaznamenalo město Jos v centrální části země. Po sporných volbách tam loni v listopadu [= listopad 2008] propukly dvoudenní boje mezi gangy, které si vyžádaly stovky životů.“ (č.l. 39A i B), „obrovské masakry se odehrávají kolem města Josu“ (č.l. 49A), „Dne 27. listopadu [2008] vypuklo ve městě Jos etnicko-náboženské násilí při sčítání hlasů ve volbách zastupitelstva joské severní samosprávné oblasti. Při těchto násilnostech zemřelo přibližně 300 osob. Stejně jako u takovýchto předchozích výbuchů násilí je možné, že místní elity využily trvalého napětí mezi muslimskými příslušníky etnických skupin Hausa a Fulani v Severním Josu na jedné straně a okolními křesťanskými etnickými skupinami pro politické účely. Z věrohodných zpráv vyplývá, že policisté ve snaze potlačit násilí použili smrtící sílu a zabili mnoho civilistů.“ (č.l. 58B), „Po listopadových etnicko-náboženských nepokojích ve městě Jos zavedly bezpečnostní orgány zákaz vycházení mezi 19.00 a 6.00 po celém území města Jos. Na konci sledovaného roku [= 2008] tento zákaz vycházení stále platil.“ (č.l. 57A), „V nedávné době v lednu a březnu 2010 se město Jos a několik přilehlých vesnic ve státu Plateau stalo svědky hrůzných sektářsky motivovaných bojů, které za sebou zanechaly 1 000 mrtvých. Hnací silou násilí bylo náboženství, přestože není jasné, zda náboženství bylo příčinou nebo záminkou k násilí. ... V lednu 2010 bylo během sektářsky motivované vlny násilí v Josu zabito více než 300 osob a tisíce osob bylo vysídleno. ... V březnu 2010 během tzv. „nárazového“ útoku proti křesťanským beromským vesnicím Dogo-Nahawa, Zot a Rassat bylo zabito přibližně 500 osob, včetně mnoha žen a dětí, a tisíce osob bylo vysídleno.“ (č.l. 102A) a „Od roku 2008 se zintenzívnily výbuchy násilí v městě Jos, hlavním městě nigerijského státu Plateau. ... V roce 2001 otřásly městem první konflikty mezi křesťany a muslimy, při nichž přišlo o život přes 1 000 lidí. V listopadu 2008 zemřelo ve státě Plateau 400 lidí při bojích mezi oběma skupinami, k nimž zavdaly příčinu sporné výsledky voleb. Konflikt eskaloval v lednu 2010 krvavou lázní, která si vyžádala přes 550 obětí na životech a donutila 14 000 lidí k útěku z oblasti. V únoru 2010 došlo v okolí města Jos k dalším násilnostem mezi křesťany a muslimy. Při nich přišlo o život 500 lidí, převážně z řad křesťanů.“ (č.l. 117B).

V těchto souvislostech, kdy v případě města Josu jde, jak patrno, o velice výbušné místo (kde přinejmenším ještě v prosinci 2008 platil zákaz vycházení mezi 19.00 a 6.00 hod. po celém území města) a kdy ve shromažďovaných informacích bývají zaznamenávány vesměs pouze ty největší konflikty, podle názoru soudu neexistence informace o náboženských střetech v lednu 2009 ve shromážděných materiálech ještě neznamená, že ke střetu či střetům mezi muslimy a křesťany v tomto městě v lednu 2009 nedošlo.

– 3 –

Správní orgán v napadeném rozhodnut tvrdí, že ohrožení, kterému měl být jmenovaný vystaven, pochází pouze od soukromých osob a nikoli ze strany státních organizací nebo státní mocí podporovaných skupin. Nigerijská vláda „podle shromážděných materiálů“ naopak po náboženských násilnostech, ke kterým v zemi někdy dochází, vždy rázně zasáhne, snaží se situaci uklidnit a nepokoje striktně odsuzuje. ... Jak vyplývá z výše uvedeného, vláda se nepodílí na náboženském násilí v Nigérii, toto násilí nepodporuje a netoleruje, naopak proti němu zasahuje a snaží se mu předcházet. Žadatel tedy nebyl ohrožen ze strany státu ani ze strany státem podporovaných skupin.

K tomu soud konstatuje, že ve shromážděných materiálech se nalézá opora pro závěr, k němuž došel správní orgán, ale současně se v nich nalézá opora i pro závěr podstatně odlišný: např. „Náboženské neshody často odrážely regionální a etnické neshody a ve sledovaném roce [= 2008] měly za následek úmrtí mnoha osob a vysídlení tisíců osob.“ (č.l. 52A), „V určitých oblastech trvalo nadále velké nepřátelství mezi křesťany a muslimy, které prohlubovaly diskriminační a nerovné postupy při přijímání zaměstnanců a soupeření o zdroje.“ (71B), „Neshody mezi etnickými skupinami byly často ještě prohlubovány náboženskými neshodami. Soupeření o vzácné zdroje, v kombinaci s nerovnými a diskriminačními praktikami při přijímání zaměstnanců, vyvolávalo násilí mezi jedinci z odlišných náboženských nebo etnických skupin. Náboženství bylo často katalyzátorem pro nepřátelství, který politici i jiní používali k rozdmýchávání rozbrojů.“ (č.l. 69A), „Komise vytvořená republikou Plateau za účelem vyšetření případu, kdy v listopadu 2008 bezpečnostní složky zabily přibližně 700 civilistů v samosprávné oblasti Jos North, připisovala násilnosti na vrub provokace ze strany náboženských představitelů a také násilí politických stran a činitelů místní samosprávy, avšak kompletní zpráva této komise nebyla do konce sledovaného roku [= 2009] uveřejněna a nikdo nebyl z těchto zabití obviněn ani za ně nikdo nebyl potrestán.“ (č.l. 98A), „Ústava zaručuje svobodu vyznání a vláda svobodu vyznání v praxi celkově respektovala, avšak místní političtí činitelé beztrestně rozdmýchávali sektářské násilí.“ (č.l. 90A), „Míra násilí mezi křesťany a muslimy [v roce 2009] vzrostla.“ (č.l. 89A), „Nigerijská vláda i nadále neodpovídajícím a neefektivním způsobem reaguje na opakující se projevy sektářského násilí a násilí mezi jednotlivými komunitami. Hnacím motorem násilných střetů je náboženství jako urychlující faktor nebo náhražka za politické či sociální problémy. Dlouhé období nečinnosti federální, vnitrostátní i místních vlád a správních orgánů dalo vzniknout atmosféře beztrestnosti, což mělo za následek tisíce mrtvých.“ (č.l. 103B) a „Ve veřejném soudním procesu v březnu 2009, který podnítila nigerijská dolní sněmovna v souvislosti s násilím, jež vypuklo v Josu v roce 2008, došlo k otevřené kritice vlád jednotlivých států a politických stran za jejich nedbalost při pokusech o zabránění násilí a za jeho podněcování.“ (č.l. 102A).

Správní orgán nijak neobjasnil, proč informace určitého druhu preferoval, kdežto informace jiného (v podstatě opačného) druhu opomenul.

– 4 –

Správní orgán v napadeném rozhodnut tvrdí, že v městě Lagosu na jihu země „podle výše uvedených materiálů“ nedochází k náboženským incidentům.

K tomu soud uvádí, že správní orgán tu nevyjevil, ze kterého konkrétního podkladu tento svůj závěr vyvozuje. Soud neidentifikoval žádný materiál, ve kterém by bylo řečeno, že v Lagosu nedochází k náboženským incidentům. Jestliže tedy správní orgán to, že v Lagosu k těmto incidentům nedochází, opírá jen o to, že Nigérie je rozdělena na převážně muslimský sever a většinově křesťanský jih, pak nutno mj. zdůraznit, že situaci ve velkých městech nelze mechanicky ztotožňovat se situací v příslušné části země, tj. na situaci v největším a donedávna hlavním městě Nigérie není bez dalšího možno usuzovat ze situace v jižní Nigérii podobně jako situace v Londýně není totožná se situací v jižní Anglii, situace v Berlíně není stejná jako situace ve východní části Německa a konec konců ani situace v Praze není identická se situací v Čechách (přičemž v Nigérii žije minimálně 15x více obyvatel než v České republice).

– 5 –

V daném případě správní orgán shromáždil materiály o Nigérii v rozsahu okolo 120 stran.

Podle § 50 odst. 4 spr. ř. pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Podle § 68 odst. 3 spr. ř. se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Shromážděné materiály o Nigérii přitom posloužily k znevěrohodnění žalobcových výpovědí.

Z výše uvedeného plyne, že správní orgán ohledně shromážděných materiálů nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a neuvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto podkladů pro vydání rozhodnutí.

Ve vztahu ke skutkovému stavu tak správní orgán pochybil zčásti tím, že se dopustil chyby v objektivní stránce utváření podkladu pro rozhodnutí, a zčásti tím, že se dopustil chyby v subjektivní stránce utváření podkladu pro rozhodnutí (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.3.1997 č.j. 6 A 61/95-36, publikovaný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 228/1998).

Za této situace pochopitelně nemohlo dojít ani k naplnění zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 spr. ř.

Zdejší soud se tedy ztotožňuje s tímto názorem Krajského soudu v Praze: „Správní orgán je povinen vycházet při rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§ 3 správního řádu z roku 2004). Je porušením této zásady, pokud správní orgán opírá rozhodnutí o vlastní hypotézy, v důsledku kterých znevěrohodňuje výpověď žadatele.“ [rozsudek ze dne 20.3.2008 č.j. 47 Az 6/2007-93].

A v této souvislosti zdejší soud dodává, že se shromážděnými materiály se nelze vypořádávat jen jaksi sumárně (jako např. „podle shromážděných materiálů“ či „podle výše uvedených materiálů“), nýbrž že žadateli (a následně eventuálně i soudu) se musí dostat informace, o který konkrétní podklad správní orgán svá zjištění opírá, a v případě, že materiály obsahují informace protichůdné, musí se žadateli (a následně eventuálně i soudu) dostat rovněž informace, proč správní orgán určitý poznatek akceptoval a jiný poznatek odmítl.

– 6 –

Správní orgán označil žalobce za „zcela běžného člena církve bez jakékoli funkce, který se pouze jako mnozí další podílel na šíření víry ve svém městě“.

V žalobě se uvádí, že toto konstatování žalovaného se neopírá o informace poskytnuté žalobcem v jeho výpovědi. Ten uvádí, že se přímo podílel jak na práci v kostele, tak šířil víru aktivně kázáním po městě a asistoval svému otci, stařešinovi v jejich církvi, který byl v návaznosti na tuto funkci zavražděn. Nadto mu pouze nedostatek finančních prostředků zabránil dokončit studia a stát se náboženským učitelem.

Jelikož tato žalobní námitka má oporu ve výpovědích učiněných žalobcem, také soud pokládá označení žalobce za zcela běžného člena církve bez jakékoli funkce za neadekvátní.

– 7 –

Ve vyjádření k žalobě správní orgán rovněž uvedl, že se domnívá, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobce byla snaha legalizovat si svůj další pobyt v ČR, neboť byl zadržen s padělaným dokladem v transitním prostoru Letiště Praha Ruzyně; žalovaný uvádí, že takové pohnutky nejsou v žádném případě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu. Právní úpravu o pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění. Žalovaný zdůrazňuje výjimečnost institutu azylu, je pouze jednou z více možností, na základě kterých může cizinec pobývat na území ČR. Podmínky pro udělení azylu jsou přitom stanoveny v zákoně velice přísně, nelze jej zneužívat k legalizaci pobytu na území ČR.

Soud si je vědom i takovýchto aspektů tohoto případu; správní orgán však jimi své rozhodnutí neodůvodnil (a žalobce se tak proti takovýmto tvrzením nemohl bránit), a proto ani soud je při přezkumu rozhodnutí nemůže brát v potaz.

Lze shrnout, že v daném případě byla ustanovení o řízení před správním orgánem porušena v té míře, že to mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.

Jelikož žaloba byla shledána důvodnou, soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce požadoval provedení důkazu 1. zprávou Human Rights Watch „Everyones in on the game“ Corruption and Human Rights Abuses by the Nigeria Police Force, srpen 2010, dostupné na http://www.hrw.org/en/reports/2010/08/17/everyone-s-game-0, a 2. zprávou U.S. Department of State „Human Rights Report: Nigeria“, z 11.3.2010, dostupné na http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2009/af/135970.htm. Soud rozhodl, že žalobcem navržené důkazy neprovede, protože ad 1 ve správním spise je dostatek obdobných zpráv (některé z nich ze zpráv HRW citují) a žalobce se ve svých výpovědí nedovolával korupce v řadách nigerijské policie a ad 2 ve správním spise je založena česká verze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2009 vydané Ministerstvem zahraničí USA dne 11.3.2010 (pod č.l. 84-100),.

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ovšem při jednání uvedl, že pro případ úspěchu ve věci by požadoval náhradu cestovních výdajů, resp. výdajů spojených s ubytováním v Praze, ale aktuálně není schopen doložit jejich výši, a proto samosoudce o náhradě nákladů řízení rozhodne samostatným rozhodnutím (usnesením).

K žádosti žalobce mu soud usnesením ze dne 24.11.2010 č.j. 60Az 8/2010-22 ustanovil zástupcem advokáta Mgr. Lukáše Hegnera. Jelikož hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§ 35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s.ř.s.), stanovil soud státu povinnost zaplatit tomuto zástupci žalobce z účtu soudu částku v celkové výši 10.960,- Kč, skládající se ze tří úkonů právní služby po 2.100,- Kč a tří režijních paušálů po 300,- Kč a cestovních výdajů včetně náhrady za promeškaný čas ve výši 3.760,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d) a g), § 13 odst. 1 a 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č.177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Za úkony právní služby byly shledány první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, replika a účast při jednání před soudem dne 29.7.2011. S ohledem na § 11 odst. 1 písm. b) uvedené vyhlášky soud nepřiznal ustanovenému zástupci zvlášť úkon „převzetí a příprava zastoupení“ a zvlášť úkon „porada s klientem“. Cestovní výdaje včetně náhrady za promeškaný čas přiznal soud v souladu s požadavkem ustanoveného advokáta, protože nepodstatně nižší výše, k níž došel soud, vycházela z délky trasy dle údajů z internetu, přičemž jistě nelze vyloučit, že skutečná délka trasy mohla být o něco málo větší.

Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 2.192,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrady odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s.ř.s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29. července 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru