Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Az 4/2011 - 39Rozsudek KSPL ze dne 26.07.2011

Prejudikatura

7 Azs 25/2008 - 105

2 Azs 30/2007

2 Azs 423/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 32/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

60Az 4/2011 –


Ev.č.: V056464

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobkyně: O. I., zastoupené Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem Pražská 119/I, 339 01 Klatovy, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany ze dne 15.03.2011 č.j. OAM-1-104/VL-10-K01-R2-2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni s e z účtu Krajského soudu v Plzni vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou soudu osobně dne 20.04.2011 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany ze dne 15.03.2011 č.j. OAM-1-104/VL-10-K01-R2-2007 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Mezinárodní ochrana je upravena zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“).

Na řízení o udělení mezinárodní ochrany se – s taxativně uvedenými výjimkami – použije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 9 zákona o azylu].

Napadeným rozhodnutím (předaným žalobkyni dne 07.04.2011) žalovaný správní orgán ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájeném na žádost, kterou podala dne 02.02.2007 žalobkyně, rozhodl o této žádosti tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně pobývala v ČR asi od dubna do listopadu 2002. Přicestovala na turistické vízum a zůstala tu i po skončení jeho platnosti. Byla zadržena, bylo jí uloženo správní vyhoštění (do 5.11.2005) a byla deportována do vlasti. V ČR znovu pobývá od 4.4.2004. Opětovně přicestovala na turistické vízum (na 14 dnů) a po skončení jeho platnosti zde zůstala nelegálně. Dne 30.6.2005 byla za maření výkonu úředního rozhodnutí odsouzena k trestu vyhoštění na tři roky. Okresním soudem v Klatovech byla rovněž odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dne 1.1.2007 byla po skončení výkonu trestu propuštěna na svobodu. Zároveň obdržela výjezdní příkaz s platností do 1.2.2007. Dne 1.2.2007 učinila prohlášení o mezinárodní ochraně na území ČR.

Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že dne 2.2.2007 byla se žalobkyní sepsána žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na samostatném listu, který je nedílnou součástí této žádosti, žalobkyně uvedla důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 14.2.2007 byl s žalobkyní proveden pohovor k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Doplňující pohovory k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly s žalobkyní provedeny dne 13.10.2010 a 31.1.2011.

Svou žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný neposoudil správně její žádost, a to zejména s ohledem na § 14a zákona o azylu. Žalobkyně do České republiky odjela z důvodu, aby unikla z dosahu policisty, který ji předvedl na služebnu a poté ji tam znásilnil. Na Ukrajině se nedovolala vyřízení této záležitosti a v důsledku toho byla vystavena nátlaku zmíněného policisty. Z jeho strany jí bylo vyhrožováno ublížením na zdraví, byla jím pronásledována a činil jí život nesnesitelným. Snažila se před ním ukrýt u příbuzných, ale marně. Pokud by byla nucena se na Ukrajinu vrátit, nadále bude vystavena nátlaku ze strany zmíněného policisty, přičemž se obává i o svůj život. Z tohoto důvodu podala žádost o mezinárodní ochranu, neboť chce setrvat v ČR, kde se cítí bezpečně. V ČR vede spořádaný život bez jakýchkoliv excesů. Obavy žalobkyně z návratu na Ukrajinu a dalšího možného nátlaku zmíněného policisty jsou důvodem jejího špatného psychického stavu, který si vyžaduje neustálou odbornou pomoc a dohled. Žalobkyně pravidelně dochází na psychiatrické oddělení Klatovské nemocnice a.s. k MUDr. B. Z uvedených skutečností je patrná existence důvodné obavy, že v případě návratu žalobkyně na Ukrajinu by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Vážnou újmu je nutné ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v tomto případě spatřovat v ponižujícím zacházení se žalobkyní a v možném ublížení na jejím zdraví z důvodu zamezení řádného prošetření předmětné události ze strany zmíněného policisty. Po procesní stránce žalobkyně namítá, že žalovaný při rozhodnutí ohledně její žádosti porušil § 3 spr. ř., konkrétně zásadu materiální pravdy. Žalovaný byl povinen ex offo zjistit stav věci jako podklad pro rozhodnutí prostý důvodných pochybností. Žalovaný provedl šetření a připojil důkazy, které nevyvrátily tvrzení žalobkyně. Opatřené zprávy a rešerše nemají časovou souvislost s událostmi, o které žalobkyně svoji žádost opírá, a nelze z nich objektivně zjistit tehdejší stav. V této souvislosti lze hovořit i o porušení § 50 odst. 3 spr. ř., neboť předmětné důkazy byly hodnoceny výhradně samostatně v neprospěch žalobkyně.

Žalovaný správní orgán se k žalobě podrobně vyjádřil dne 5.5.2011 pod č.j. OAM-1-104/VL-10-K01-R2-2007.

Při jednání před soudem dne 26.7.2011 žalobkyně uvedla, že nespatřuje ve své výpovědi žádných zásadních rozporů, které by mohly samy o sobě bez dalšího její výpověď znevěrohodnit. Připouští, že se v její výpovědi objevují dílčí odlišnosti, ale ne v podstatných věcech. Jen stěží může správní orgán porovnávat žádost o udělení azylu s jednoduchým odůvodněním a následně protokol o doplňujícím pohovoru. V tomto protokolu se samozřejmě žalobkyně dotkla celé věci a celého jednání policisty podrobněji než v původní žádosti. Žalobkyně by také chtěla poukázat na to, že pohovory s ní před správním orgánem byly neustále doplňovány a od prvého pohovoru, který byl činěn 14.2.2007, byla její výpověď na základě žádosti správního orgánu doplňována 3x s tím, že poslední pohovor byl uskutečněn 31.1.2011. Z tohoto vyplývá, že žalobkyně byla po dobu 4 let opakovaně dotazována na ty samé skutečnosti, které osvětlila již při pohovoru v únoru roku 2007. Je zcela logické i vzhledem k jejímu psychickému stavu a rozpoložení, že tyto neustále opakované pohovory týkající se jednoho a toho samého předmětu nebyly úplně totožné a zcela logicky se v nich projevily mírné odlišnosti.

Řízení ve věcech správního soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem.

Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V přezkoumávané věci žalobkyně argumentuje tím, že v jejím případě jsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena na Ukrajinu, hrozilo by jí skutečné nebezpečí ponižujícího zacházení s ní a možného ublížení na jejím zdraví.

– 1 –

Žalobkyně tedy argumentuje ponižujícím zacházení s ní a možným ublížením na zdraví z důvodu zamezení řádného prošetření předmětné události ze strany zmíněného policisty.

K tomu soud předesílá, že tento žalobní bod zřejmě nelze brát doslovně, nýbrž co do smyslu: v prvém z těchto případů by totiž nebylo, co řešit, protože z žádného vyjádření žalobkyně neplyne, že by o řádné prošetření předmětné události mínila jakkoli usilovat.

K ponižujícímu zacházení a ublížení na zdraví správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že je po posouzení případu žadatelky nucen konstatovat, že tato na Ukrajině neučinila po svém návratu do vlasti prakticky žádné kroky k zajištění své bezpečnosti prostřednictvím státních orgánů své země, přičemž je také toho názoru, že žadatelka ani nebyla na Ukrajině ze strany zmiňovaného policisty vystavena takovému nátlaku, o jakém se snažila správní orgán v průběhu správního řízení přesvědčit. K tomuto závěru správní orgán dospěl s ohledem na značnou nevěrohodnost žadatelčiných výpovědí. Žadatelka v průběhu správního řízení uvedla, že policistou byla znásilněna v roce 2001, následně vlast opustila, odjela do ČR, a do vlasti se vrátila poté, co byla v důsledku svého protiprávního pobytu v ČR deportována zpět do vlasti, a to v roce 2002, a tvrdila, že i po návratu do vlasti na ni zmiňovaný muž stále vyvíjel nátlak, a to jak formou výhrůžných telefonátů, tak při osobních setkáních. Tato osobní setkání, v průběhu kterých měla být vystavena výhrůžkám, jež vyústily v její obavy a následný opakovaný odjezd z vlasti, však žadatelka v průběhu správního řízení popisovala značně odlišně. Ve své žádosti podané jí dne 2.2.2007 žadatelka totiž tvrdila, že po návratu do vlasti jí policista v roce 2003 telefonoval, a i když se s ním již nesetkala, od své rodiny věděla i o jeho dalších telefonátech. Následně v pohovoru provedeném s ní dne 14.2.2007 žadatelka zmiňovala výhrůžné telefonáty ze strany tohoto muže po jejím návratu do vlasti a tu skutečnost, že na ni čekával vedle domu, a v pohovoru dne 13.10.2010 nejprve tvrdila, že naposledy se s násilníkem setkala v roce 2004 na ulici, aby následně vypověděla, že po svém návratu do vlasti se s tímto mužem již nesetkala, jelikož se stěhovala a žila u tety ve stejném městě a u známých na venkově. Značné rozpory v jejích výpovědích ohledně údajného nátlaku činěného na žadatelku po jejím návratu do vlasti v roce 2002 pak správní orgán shledal po prostudování její výpovědi ze dne 31.1.2011. Tehdy totiž žadatelka nejprve uvedla, že s násilníkem se naposledy setkala v březnu roku 2004, kdy se s ním setkala na ulici vedle jejich domu po návštěvě tohoto muže u její matky a poté, co byla konfrontována s rozpory v jejích výpovědích, ozřejmila, že po návratu do vlasti se s tímto mužem setkala celkem třikrát, a to v roce 2002, kdy ji navštívil v matčině domě, podruhé rok nato (tedy adekvátně v roce 2003) a naposledy se s nim měla náhodně setkat poté, co se vracela od známých do města, nacházela se na nádraží a on okolo projížděl autem, opět tedy tato údajná setkání popsala naprosto odlišně. Rozporně navíc žadatelka popsala i svoje údajné snahy stěžovat si na policistu prostřednictvím státních orgánů své země, které měla podniknout před svým prvním odjezdem do ČR. Ve své žádosti totiž tvrdila, že na násilníka napsala stížnost, kterou chtěla podat na stanici, tam ji ale roztrhali, v pohovoru dne 14.2.2007 již tyto skutečnosti popisovala poněkud odlišně, když tvrdila, že sami policisté jí na její žádost poskytli formulář, který vyplnila a následně ho ředitel roztrhal, a dne 13.10.2010 zase vypovídala, že na policejní stanici násilníka popisovala, říkala, jak vypadá, že je vysoký a má černé vlasy, a sdělila, „že s ní nebyla ani sepsána stížnost“, tedy znovu svoji výpověď pozměnila. Na základě výše uvedených rozporů tak dle názoru správního orgánu nelze dospět k jinému závěru, než že se žadatelka snažila své potíže na Ukrajině minimálně účelově zveličit, a je přesvědčen, že skutečnosti jmenovanou uváděné jsou pouze výrazem její snahy uvést jiné, z pohledu azylového zákona přijatelnější okolnosti, než kterým byla konkrétně vystavena.

Soud sice souhlasí s žalobkyní, že – obecně vzato – je logické, že opakované pohovory týkající se jednoho a téhož předmětu nemohou být úplně totožné a projevují se v nich mírné odlišnosti, ale v daném případě, jak to správně vyhodnotil správní orgán, se rozhodně nejedná o mírné odlišnosti, nýbrž o zásadní rozpory.

Jak patrno z rekapitulace, žalobkyně se od února 2007 do ledna 2011 rozvzpomínala na události na Ukrajině od roku 2001 do dubna 2002 a od listopadu 2002 do dubna 2004. Nešlo ovšem o události standardní, nýbrž o snahu o potrestání násilníka a především o strach z jeho pomsty. Nemůže být sporu o to, že lidé zapomínají, avšak takto stresující záležitosti (a zejména jsou-li ojedinělé) si oběť takřka vždy pamatuje značně dlouho a velice přesně. V přezkoumávané věci, jak vidno, se nadto jeví, že žalobkyni paměť spíše narůstá než ochabuje.

Žalobčino líčení minulých událostí a jejich důsledků navíc nepůsobí psychologicky věrohodně: ten policista, který ji znásilnil, má sice všude kontakty, ale dodnes (= leden 2011) volá matce žalobkyně domů, zajímá se o to, kde žalobkyně v současnosti je, a vzkazuje jí, ať se nevrací, ať zůstane v zahraničí. Kdyby onen policista měl všude takové kontakty, že prošetřování jeho skutku bylo utnuto hned na samém počátku, sotva by ještě téměř deset let po spáchání činu pociťoval potřebu vyhrožovat žalobkyni, aby ho nechala v klidu, nedělala mu problémy v práci a u kolegů a nepsala na něj stížnosti. A obráceně.

Vzhledem k uvedenému se soud ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že žalobkyně se snažila své potíže na Ukrajině minimálně účelově zveličit, jakož i s jeho dalšími závěry ohledně tvrzeného ponižujícího zacházení se žalobkyní a možného ublížení na jejím zdraví.

– 2 –

V žalobě se namítá, že obavy žalobkyně z návratu na Ukrajinu a dalšího možného nátlaku zmíněného policisty jsou důvodem jejího špatného psychického stavu, který si vyžaduje neustálou odbornou pomoc a dohled.

K tomu správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že posoudil žadatelčina tvrzení a vzal v úvahu i jí ohledně zdravotního stavu doložené materiály. Jak je z pohovorů se žadatelkou provedených zřejmé, její onemocnění ji rozhodně nijak neohrožuje na životě a nemá ani nikterak závažný dopad na její běžný život. Sama žadatelka totiž uvedla, že její onemocnění nemá nějaký zásadní vliv na její život, přičemž její přítel si zvykl na změny nálad, ke kterým u ni dochází a žadatelka je schopna si i vydělávat příležitostnou prací, přičemž při hledání zaměstnání trvalejšího charakteru jí brání nikoliv zdravotní stav, ale její pobytový statut. Správní orgán samozřejmě zaznamenal i žadatelčina tvrzení o jejích údajných epileptických záchvatech, kterými trpí, poukazuje však v této souvislosti na skutečnost, že žadatelkou doložená lékařská zpráva se vůbec nezmiňuje o tom, že by žadatelka trpěla epilepsií a ani sama žadatelka v průběhu správního řízení neuvedla, že by se jakkoliv s epilepsií (tedy neurologickým onemocněním) léčila, nýbrž odkazovala pouze na svůj psychický stav a psychiatrickou léčbu a neuvedla ani, že by z důvodu svého údajného onemocnění epilepsií brala jakékoliv léky. Správní orgán tak nepovažuje za prokázané, že by žadatelka trpěla onemocněním epilepsií a odkazuje na její popis události, kdy byla v roce 2008 záchrannou službou převezena z metra do nemocnice v Krči, přičemž nejprve tvrdila, že důvodem tohoto lékařského zásahu bylo to, že „zkolabovala“, aby poté uvedla, že se jednalo o epileptický záchvat. Velmi zarážející je v této souvislosti ta skutečnost, že žadatelka byla v nemocnici pouze zklidněna diazepamem a následně propuštěna do domácí péče, což svědčí spíše o psychických potížích výše jmenované (a to v souladu s jí doloženou lékařskou zprávou) než o jí tvrzeném onemocněni epilepsii. Správní orgán rovněž nemůže přehlédnout skutečnost, že k současnému žadatelčině psychickému stavu přispěla i její závislost na alkoholu, a že v případě, kdy byla žadatelka z důvodu svého onemocnění jedinkrát hospitalizována (v roce 2007). tak se nacházela ve stavu, kdy několik dní (3-5) pila, měla oslabený organizmus a v důsledku toho se psychicky zhroutila. Správní orgán v této souvislosti odkazuje na určitou odpovědnost každého jedince za své zdraví a konstatuje rovněž, že poté, co žadatelka pravidelně navštěvuje psychiatrickou ambulanci a bere léky, tak se její stav stabilizoval a jak již bylo uvedeno výše, její psychický stav nemá prakticky žádný dopad na její běžný život. V této souvislosti tedy správní orgán posuzoval především tu skutečnost, zda bude žadatelce poskytnuta odpovídající lékařská péče v případě jejího návratu na Ukrajinu. Informace MZV č.j. 125359/2010-LPTP ze dne 13. prosince 2010 uvádí, že žadatelka v případě svého návratu na Ukrajinu může získat pravidelnou psychiatrickou péči, ta však, pokud nedisponuje dostatkem finančních prostředků, nebude odpovídat příslušné požadované úrovni v České republice. V případě existence dostatku finančních prostředků má žadatelka možnost pokračovat na Ukrajině v léčbě pomocí antidepresiv, které jsou vyráběny v zahraničí. Nicméně lze dodat, že existují i alternáty daných léků, které jsou vyráběny na Ukrajině. Na Ukrajině jsou volně prodejné léky, které lze získat v ČR jen na recept. Péči může podle zprávy získat žadatelka ve Lvově, a to v příslušné léčebně. Po seznámení se s touto informací dospěl správní orgán k závěru, že přestože žadatelka bude muset na Ukrajině vynaložit ke své léčbě určité finanční prostředky, má možnost potřebnou péči - tedy léky a ambulantní psychiatrickou péči - jistě na Ukrajině získat. Správní orgán přitom opět poukazuje na skutečnost, že nemoc žadatelku nijak neomezuje v její možnosti pracovat a žít plnohodnotný život, přičemž oporu má i ve své matce, která ji i za jejího předchozího pobytu na Ukrajině finančně podporovala a podporuje ji i nyní.

K tomu soud konstatuje, že argumentace zdravotním stavem by tu mohla být úspěšná toliko naprosto výjimečně.

Zásadní právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26.7.2007 č.j. 2 Azs 30/2007-69: „Článek 13 části II Evropské sociální charty (publ. pod č. 14/2000 Sb. m. s.) zakládá České republice závazek k poskytnutí sociální a lékařské pomoci pouze po dobu legálního pobytu cizince, který je občanem jiné smluvní strany této charty, na českém území; nikoli závazek, aby úroveň zdravotní péče, jíž dosáhne v době tohoto pobytu legalizovaného z důvodu azylového řízení, mu byla zachována i po skončení tohoto řízení. Tím spíše nelze shledat, že by ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a následné vycestování cizince založilo rozpor s mezinárodními závazky ČR, na nějž pamatuje § 14a zákona o azylu. Ten totiž ve svém odstavci 2 písm. d) myslí na situace odlišné, svou povahou vycházející ze zásady non-refoulement.“ [k dispozici na www.nssoud.cz].

Ohledně toho, za jakých podmínek lze tuto zásadu prolomit, se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 9.10.2009 č.j. 6 Azs 34/2009-89: „Žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí (zde HIV/AIDS), může hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu – mučení nebo nelidské či ponižující zacházení – spočívající v tom, že mu v zemi původu nebude dostupná potřebná zdravotní péče. Výklad pojmu „vážná újma“ musí v těchto případech vycházet z rozsahu zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, jak je zakotven v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).“ [k dispozici na www.nssoud.cz].

K této záležitosti je na místě dodat, že Evropský soud pro lidská práva shledal ve své historii zdravotní stav stěžovatele natolik závažný, aby jeho vyhoštění a následný nedostatek zdravotní péče dosahoval intenzity nelidského zacházení, pouze jednou (ve věci D. proti Spojenému království), a to i přesto, že se této ochrany dovolávala před tímto soudem již řada stěžovatelů. Ve věci D. proti Spojenému království přitom Evropský soud pro lidská práva označil za porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhoštění cizince v terminálním stadiu choroby AIDS zpět do jeho země původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých Antilách, do ostrovního státu Svatý Kryštof a Nevis, neboť žádná z obou nemocnic tohoto karibského ostrova nebyla schopna podle uvedeného soudu tuto nemoc léčit způsobem, který by zachoval akceptovatelnou délku a důstojnost stěžovatelova života.

Že zdravotní stav žalobkyně mezi tyto naprosto výjimečné případy nepatří, je více než očividné (ostatně viz i lékařská zpráva Psychiatrického oddělení – ambulance Klatovské nemocnice ze dne 18.4.2011).

– 3 –

Soud konstatuje, že správní orgán při hodnocení, zda žalobkyně splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, vzal v úvahu i další skutečnosti. Jelikož však žalobkyně hodnocení těchto dalších skutečností správním orgánem nezpochybnila (např. že na základě jí uváděných sdělení se nepodařilo prokázat existenci trvalých rodinných vazeb na území ČR), nemá soud důvod se tím dále zabývat.

– 4 –

Žalobkyně argumentuje, že v ČR vede spořádaný život bez jakýchkoliv excesů.

K tomu správní orgán ve svém vyjádření k žalobě mj. uvedl, že žalobkyně svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až poté, co byla zadržena českou policií kvůli nelegálnímu pobytu na území České republiky, a poté, co byla trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.6.2005 za maření výkonu rozhodnutí Policie ČR, ObŘSCPP Plzeň, Oddělení cizinecké policie v Domažlicích, č.j. SCPP 1752/PL-II-2002 ze dne 5.11.2002 o jejím správním vyhoštění v důsledku nelegálního pobytu na území ČR do 5.11.2005, odsouzena k trestu vyhoštění na tři roky, který však nerespektovala, území republiky neopustila a svou žádost o mezinárodní ochranu podala až po svém propuštění z vězení, kam byla v důsledku svého nezákonného jednání (tedy nelegálního pobytu v ČR) umístěna. Léčení ze závislosti na alkoholu, kterou si způsobila vlastním zaviněním, opakované a vědomé nerespektování pobytového zákona ČR a dokonce podvod (tj. změna příjmení po deportaci na Ukrajinu za porušení pobytového režimu v ČR) a odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody dle názoru žalovaného ani při nejmenším nelze považovat za spořádaný život žalobkyně bez jakýchkoli excesů na území ČR.

Soud se s protiargumentací správního orgánu k tvrzení žalobkyně ztotožňuje.

– 5 –

Žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že od dubna 2004 tady žije a pracuje, v prosinci 2006 byla odsouzena za maření výkonu úředního rozhodnutí na měsíc do vězení a nyní žádá o mezinárodní ochranu, aby si legalizovala pobyt v ČR.

K tomu správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že s ohledem na postup žalobkyně shledal, že podala svou žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. O účelovosti jejího postupu svědčí především skutečnost, že měla od svého příjezdu na území ČR celou dobu možnost se svobodně pohybovat, vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů ČR a požádat tak i o mezinárodní ochranu, pokud by o to měla skutečný zájem a cítila se jakýmkoliv způsobem ohrožena. Ona ovšem těchto možností nevyužila. Účelovost podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. snahu legalizovat si pobyt v České republice, potvrdila přitom v průběhu řízení přímo i sama žalobkyně. Pro potřeby úpravy pobytu cizinců na území ČR slouží instituty obsažené v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky, jež měla žalobkyně ve věci jí tvrzeného zájmu o trvání jejího pobytu na území ČR využít. Prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze obcházet instituty obsažené v tomto zákoně.

Soud se plně ztotožňuje s názorem správního orgánu, že pobyt cizinců na našem území je upraven především zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a že instituty zákona o azylu, a to mezinárodní ochrana ve formě azylu a doplňkové ochrany, podmínky jejichž udělení jsou nastaveny poměrně přesně a přísně, nemohou sloužit k obcházení příslušných institutů zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

V tomto ohledu se lze dovolat např. těchto závěrů Nejvyššího správního soudu: „Potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.).“ [rozsudek ze dne 16.2.2005 č.j. 4 Azs 333/2004-69, k dispozici na www.nssoud.cz], „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění) O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ [rozsudek ze dne 20.10.2005 č.j. 2 Azs 423/2004-81, k dispozici na www.nssoud.cz] a „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ [rozsudek ze dne 10.2.2006 č.j. 4 Azs 129/2005-54, k dispozici na www.nssoud.cz].

– 6 –

V žalobě se namítá porušení § 3 spr. ř., konkrétně zásady materiální pravdy.

Podle § 3 spr. ř. nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

K tomu soud předně konstatuje, že správní orgán nemusí vyvracet tvrzení žalobkyně, musí však posoudit jeho věrohodnost. V této souvislosti došel Nejvyšší správní soud k tomuto závěru: „Nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ [rozsudek ze dne 14.5.2008 č.j. 7 Azs 25/2008-105, k dispozici na www.nssoud.cz].

Dále má soud za to, že v daném případě není třeba, aby „opatřené zprávy a rešerše“ souvisely s událostmi před dubnem 2004, což by bylo relevantní, kdyby žalobkyně brojila proti neudělení azylu (jehož opodstatnění se vztahuje k minulým dějům), v přezkoumávané věci však je nutné, aby ony zprávy a rešerše se týkaly doby, v níž probíhalo správní řízení, protože žalobkyně brojí proti neudělení doplňkové ochrany (jež má cizince chránit před budoucím nebezpečí ve státě, jehož je státním občanem).

Na základě toho, co je uvedeno v tomto a předchozích bodech tohoto rozsudku, došel soud konečně k závěru, že správní orgán tu v souladu s § 3 spr. ř. zjistil stav věci bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu, tudíž respektoval i zásadu materiální pravdy.

– 7 –

Žalobkyně namítá porušení § 50 odst. 3 spr. ř., neboť předmětné důkazy byly hodnoceny výhradně samostatně v neprospěch žalobkyně.

Podle § 50 odst. 3 spr. ř. je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

K tomu soud konstatuje jednak to, že řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany není řízením, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, a jednak to, že správní orgán akceptoval řadu tvrzení, která žalobkyně uváděla ve prospěch své žádosti, jako např. znásilnění policistou, jeho výhrůžky, svůj zdravotní stav a situaci ve zdravotnictví na Ukrajině.

Lze tedy shrnout, že v mezích žalobních bodů nebyla žalobkyně zkrácena na svých právech ani rozhodnutím správního orgánu, ani jeho postupem.

Jelikož žaloba není důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. rozsudkem zamítl.

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné specifické náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Podle § 11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se od soudního poplatku osvobozuje cizinec mj. v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany. Jelikož žalobkyně zaplatila za žalobu soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, bylo podle § 10 odst. 1 věty prvé tohoto zákona rozhodnuto, že jí bude z účtu soudu zaplacený soudní poplatek ve stanovené lhůtě vrácen.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 26. července 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru