Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Az 30/2016 - 36Rozsudek KSPL ze dne 06.01.2017

Prejudikatura

9 Azs 14/2008 - 57

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 48/2017

přidejte vlastní popisek

60Az 30/2016-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: B.T.L., zastoupeného: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.09.2016 č.j. OAM-327/ZA-ZA11-H10-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 14, § 141 a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

Žalobce v žalobě namítal nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany, porušení zásady materiální pravdy z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a to zejména ve vztahu k § 14 zákona o azylu a § 14a odst. 1 a 2 písm. c) a d) zákona o azylu. Podle žalobce žalovaný pochybil neudělením žalobci humanitárního azylu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. 4Azs 14/2011-135, podle něhož „ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a právního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je případ zvláštního zřetele hodný a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy lze udělit humanitární azyl představuje právní uvážení.“ Dále žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 22.1.2004 č.j. 5Azs 47/2003-48, podle něhož „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou právního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správních rozhodnutí, která jsou ovládána zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Správní rozhodnutí podléhá přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisi takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné či přímo opačné závěry.“ Dále žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 30.11.2004 č.j. 3As 24/2004-79, podle něhož „i když správní orgán usuzuje na základě absolutní volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil.“ Podle žalobce z toho vyplývá, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní nárok, ale je věcí správního uvážení, zda se jedná o případ hodný zvláštního zřetele. Toto správní uvážení je pak podrobeno soudnímu přezkumu. Podle žalobce správní orgán nerespektoval závěry NSS, když nelze dobře vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Rozhodnutí je ve vztahu k § 14 zákona o azylu podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobce dále namítal splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, když se obává návratu do Vietnamu, neboť má v České republice (dále jen „ČR“) rodinu, má zde možnost společenského a hospodářského uplatnění a slušného života. Ve Vietnamu prakticky nikoho nemá, nemá tam ani majetek, není schopen si tam najít práci a uplatnění. Podmínky ve Vietnamu jsou tristní, zejména z rodinných důvodů mu měla být doplňková ochrana udělena. Nelze též opomenout podle žalobce, že poslední zemí pobytu žalobce je Ukrajina, je zmítána občanskou válkou a v důsledku toho hrozí žalobci újma dle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu. Dále se správní orgán v rozporu s judikaturou NSS nezabýval možností udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Dle judikatury NSS přitom nelze apriori uzavřít, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudky NSS sp.zn. 2Azs 14/2010 ze dne 17.9.2010 a 3Azs 256/2014 ze dne 11.3.2015). Právě okolnost, jako je žalobcova nejbližší rodina v ČR, jsou podle žalobce jednoznačným důvodem svědčícím o hrozícím porušení článku 8 EULP.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že důvodem žádosti žalobce je legalizace pobytu na území ČR. Současně se žalobce obává jednání věřitelů, kterým dosud nesplatil vypůjčené finanční prostředky. Po posouzení tvrzení žalobce dospěl žalovaný k závěru, že žalobce ve správním řízení neuváděl žádné skutečnosti ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a ani by ve vlasti nemohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žádné takové potíže žalobce neuváděl. Vlast opustil počátkem dubna 2015 na základě osobního rozhodnutí studovat žurnalistiku na Ukrajině v Charkově. Pro nepokoje zemi opustil, ale do vlasti se nevrátil kvůli obavě z protiprávního jednání věřitelů a nelegálně odcestoval do ČR. Zde po příjezdu pobýval bez pobytového oprávnění a chtěl tuto situaci řešit podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Tedy o mezinárodní ochranu formou azylu požádal z důvodu legalizace pobytu na území ČR, aniž by činil jiné kroky k legalizaci pobytu. Jediným důvodem žádosti je tedy legalizace pobytu v ČR, kde hodlá žalobce setrvat z obavy z návratu do vlasti, kde vůči své osobě předpokládá nelegální jednání věřitelů. Důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou jednoznačně vymezeny. Podle žalovaného pro účely legalizace pobytu v ČR nelze zneužívat institut mezinárodní ochrany formou azylu. Žalovaný konstatoval, že žalobce zemi původu opustil dobrovolně v roce 2015 s jasným cílem studií na Ukrajině, avšak kvůli tamějšímu konfliktu vycestoval a do vlasti se kvůli půjčkám a obavám z věřitelů nevrátil, raději vycestoval a pobýval nelegálně v ČR. Nezmínil žádné problémy se státními či politickými orgány před vycestováním, ani že by se stal cílem represe ze strany osob, které mu poskytly bankovní půjčku. Co se týče obav z jednání věřitelů jako soukromých osob, žalovaný připomněl, že žalobce má možnost obrátit se s žádostí o pomoc ke státním domovským orgánům, pokud by skutečně došlo k jakémukoliv protiprávnímu jednání ze strany těchto osob. Po neúspěšném dovolání se k vyšším instancím by se správní orgán zabýval dalším hodnocením žalobce. V současné chvíli je jeho vyjádření o obavě z jednání věřitelů dle žalovaného účelově použité, s cílem vyvolat ve správním orgánu domněnku o důvodech azylově relevantních. Obavu hodnotil správní orgán jako neopodstatněnou. Žalovaný připomněl, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu do ČR, avšak až po zadržení policií a po rozhodnutí po vyhoštění, což nasvědčuje účelovosti žádosti o azyl. Žadatel požádal o azyl až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území ČR. Ve vztahu k ustanovení § 14 zákona o azylu žalovaný připomněl, že v případě žalobce správní orgán skutečnosti hodné zvláštního zřetele skutečně neshledal. Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany správní orgán konstatoval, že žalobce věděl, že před svým odjezdem z vlasti neměl žádné potíže s vietnamskou státní mocí. Státní vietnamské orgány nejevily o osobu žalobce žádný zájem a taktéž vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nebyl nijak aktivní v kritice režimu, správní orgán neměl důvod se domnívat, že by se o jeho osobu zajímaly po návratu do vlasti. Ohledně hypotetických obav z protiprávního jednání věřitelů, žalovaný konstatoval, že toto jednání dosud nenastalo. Pokud by k němu došlo, má žadatel možnost obrátit se s žádostí o pomoc ke státním domovským orgánům. Pouze skutečnost, že by mu státní orgány pomoc neposkytly či odmítly, a po neúspěšném se dovolání k vyšším instancím, by se správní orgán zabýval dalším hodnocením vyjádření žalobce. V současné chvíli považuje toto vyjádření žalovaný za účelově použité a nedůvodné. Z opatřených informačních zdrojů je žalovanému rovněž známo, že v zemi původu žadatele neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech jím sdělených nepředstavuje podle žalovaného ani rozpor s mezinárodními závazky v ČR, neboť je na zvážení žalobce, jakým způsobem si upraví další pobyt v ČR. Žadateli nic nebrání ve využití zákonných prostředků k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, konkrétně § 122 zákona o pobytu cizinců a následně i dalších institutů, které upravují příslušná ustanovení zákona.

Součástí správního spisu je žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18.4.2016, odůvodněná válkou na Ukrajině, když žalobce uváděl, že utekl z Ukrajiny, kde 4 měsíce studoval. Má zde příbuzné, a proto v ČR žádá o mezinárodní ochranu. V pohovoru žalobce doplnil, že z Vietnamu odjel na Ukrajinu v dubnu 2015 studovat žurnalistiku na univerzitu do Charkova. Ve Vietnamu má dluh, dvě půjčky, jednu bankovní, jednu od osob, které dělají černé půjčky, dohromady asi 12.000 euro, z toho má polovinu splacenou. Hrozí mu podle jeho sdělení nebezpečí ze strany lidí, kteří mu poskytli tzv. černou půjčku. Obrátit se se žádostí o pomoc na státní orgány nemůže, protože když jde o černou půjčku, orgány do toho nemohou zasahovat. Ti lidé by mu mohli něco provést. Státní orgány nemají možnost zjistit, odkud mu hrozí nebezpečí. Nijak se zatím nepokoušel zlegalizovat pobyt v České republice, pouze podáním žádosti o mezinárodní ochranu. V září 2015 požádal na Vietnamské ambasádě a poté dostal nový vietnamský pas. Ve Vietnamu před svým odjezdem nikdy nepracoval, byl po škole, po ukončení vyššího vzdělání. Ve Vietnamu zůstali jeho rodiče, babička s dědečkem a sestra. V ČR má tetu se strýcem a ještě jednu tetu. Ve vlasti problémy se státními orgány neměl.

Správní orgán doplnil správní spis o rozhodnutí o správním vyhoštění vydané Policií České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie dne 11.5.2016. Dále správní orgán opatřil zprávy o Vietnamu, a to zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2015, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z října 2015, Výroční zprávu Amnesty International za rok 2015, Výroční zprávu Human rights watch z ledna 2016 a informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR z 26.5.2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, z níž vyplývá, že ve Vietnamu je součástí státní politiky vycestování co nejširšího okruhu obyvatel a v případě neúspěšných žadatelů spíše může nastat problém na soukromoprávní linii v případě, že se jedná o osobu, která se za účelem cesty do zahraničí zadlužila a při příliš brzkém návratu není schopna tento dluh splácet. Způsoby vymáhání dlužných částek mohou být ve Vietnamu velmi nevybíravé.

V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že důvodem žádosti žalobce je legalizace pobytu v ČR a současně se po návratu do vlasti obává jednání věřitelů, kterým dosud plně nesplatil vypůjčené finanční prostředky. Správní orgán tudíž nedospěl k závěru, že by žalobce mohl pociťovat ve vlasti odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) o azylu, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žádné potíže žalobce neuvedl, vlast opustil počátkem dubna 2015 na základě osobního rozhodnutí studovat žurnalistiku v Charkově. Pro nepokoje v srpnu roku 2015 Ukrajinu opustil. Do vlasti se nevrátil kvůli obavě z protiprávního jednání věřitelů a odcestoval do ČR. Zde pobýval protiprávně a chtěl situaci řešit podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Tedy žalobce požádal o mezinárodní ochranu formou azylu z důvodu legalizace pobytu, aniž by činil jiné kroky k legalizaci svého pobytu. Je to jediný důvod jeho žádosti a správní orgán konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zák. o azylu jsou jednoznačně vymezeny. Žalobce měl situaci řešit jinak, než podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5Azs 37/2003 z 22.1.2004, podle něhož je „poskytnutí azylu specifickým důvodem pro povolení pobytu v ČR a nelze ho zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.2.2005 sp.zn. 7Azs 187/2004 „azylové řízení je prostředkem ochrany příslušníků z cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování dle tohoto zákona, nebo mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek legalizace pobytu v ČR, ani jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v ČR, bude se muset podrobit režimu jiného zákona.“ Správní orgán dodal, že pro účely legalizace pobytu v ČR není možné zneužívat institut mezinárodní ochrany formou azylu. Co se týče obav žalobce z protiprávního jednání věřitelů soukromých osob, podle žalovaného má žadatel možnost obrátit se s žádostí o pomoc ke státním domovským orgánům. Po neúspěšném dovolání k vyšším instancím státních orgánů by se správní orgán zabýval dalším hodnocením tohoto vyjádření žalobce. V současné chvíli je vyjádření obavy z jednání věřitelů hodnoceno jako účelové s cílem vyvolat domněnku o důvodech azylově relevantních. Obava žalobce tak byla shledána neopodstatněnou. Současně bylo připomenuto, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu na území ČR, ale až po zadržení policií a rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, což nasvědčuje účelovosti žádosti. Ve vztahu k neudělení azylu podle § 14 zák. o azylu se správní orgán zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Žalobce je dospělou, plně právně způsobilou, práce schopnou osobou. Ke zdravotnímu stavu uvedl, že je dobrý. Nad rámec toho správní orgán uvedl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se jeho udělení ani výslovně nedomáhal a humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností, kdy nebyl shledán pro důvod pro udělení azylu podle § 12 a kdy by bylo zcela nehumánní azyl neudělit. V případě žalobce správní orgán skutečnosti hodné zvláštního zřetele neshledal. Ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany bylo konstatováno, že žalobce potvrdil, že před odjezdem z vlasti neměl žádné potíže s vietnamskými orgány, tyto nejevily o osobu žalobce žádný zájem a také vzhledem k tomu, že žalobce nebyl nijak politicky aktivní, správní orgán neměl důvod domnívat se, že by se o jeho osobu zajímaly při návratu do vlasti. Ohledně hypotetických obav ze strany věřitelů správní orgán doplnil, že toto jednání dosud nenastalo. Pokud by k němu došlo, má žalobce možnost obrátit se s žádostí o pomoc ke státním domovským orgánům. Po neúspěšném dovolání se k vyšším instancím těchto orgánů by se správní orgán zabýval dalším hodnocením tvrzení žalobce. V současné chvíli správní orgán tvrzení hodnotí jako účelové s cílem vyvolat domněnku o důvodech azylově relevantních. Po zhodnocení výpovědi žalobce o posouzení jeho motivů k odchodu a po posouzení informačních zdrojů nedospěl správní orgán k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé či bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 1 a 2

písm. b) zák. o azylu. Z informačních zdrojů je správnímu orgánu dále známo, že v zemi původu neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu dle § 14a odst. 2 písm. c) zák. o azylu.

Žalobu soud neshledal důvodnou.

Soud má za to, že v průběhu správního řízení byly objasněny důvody žádosti žalobce o udělení azylu a že se s nimi dostatečným způsobem v napadeném rozhodnutí vypořádal žalovaný. Bylo prokázáno, že hlavní důvod žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byla legalizace pobytu v ČR, kterou není možné zařadit pod taxativní důvody v ust. § 12 písm. b) zák. o azylu. Dalším důvodem byly žalobcovy obavy z protiprávního jednání soukromých osob, jimž žalobce stále dluží vyšší částku. Žalovaný rovněž správně konstatoval, že ani jednání soukromých osob nelze označit za pronásledování dle § 12 zákona o azylu. To platí

zejména za situace, kdy žalobce tvrdil, že by mu státní orgány v zemi původu neposkytly ochranu, aniž by se pokusil na ně obrátit.

Žaloba směřovala zejména proti rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu. K této žalobní námitce soud uvádí, že ji nepovažuje za důvodnou, neboť z výše shrnutého odůvodnění napadeného rozhodnutí nepochybně vyplývá, že se správní orgán možností udělení humanitárního azylu dostatečně zabýval, posoudil konkrétní situaci žalobce a odůvodnění napadeného rozhodnutí je v této části přezkoumatelné, dostatečně podrobné a v souladu se zásadou logiky. Žalobce ostatně ani v žalobě nekonkretizoval, v čem shledává důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu.

Ohledně neudělení doplňkové ochrany žalobce argumentoval situací na Ukrajině, avšak správní orgány správně podmínky pro udělení doplňkové ochrany posoudily ve vztahu k zemi státní příslušnosti žalobce. Ve Vietnamu neprobíhá ozbrojený konflikt, který bylo možné považovat za vážnou újmu dle § 14a odst. 1,2 písm. c) zák. o azylu.

Pokud jde o žalobní námitku, že se správní orgán nezabýval ustanovením § 14a odst. 2 písm. d) zák. o azylu, tj. že nelze a priori konstatovat, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce má za to, že tento důvod pro udělení doplňkové ochrany je dán v souvislosti s jeho soukromým a rodinným životem v ČR. Z výpovědi žalobce však vyplynulo, že jeho nejbližší rodina v ČR nepobývá. Žalobce jednoznačně uvedl, že jeho nejbližší příbuzní jsou v zemi původu, a to rodiče a sestra, kdežto v ČR má pouze tetu. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti považuje soud stručné odůvodnění neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1,2 písm. d) zákona o azylu v napadeném rozhodnutí za dostačující.

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost Poučení: musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

V Plzni dne 6. ledna 2017

Za správnost vyhotovení:
Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru