Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Az 15/2016 - 140Rozsudek KSPL ze dne 26.09.2016

Prejudikatura

1 Azs 248/2014 - 27


přidejte vlastní popisek

60Az 15/2016-140

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce nezl. D.S., st. přísl. Ukrajina, zastoupeného ustanoveným zástupcem Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem Plzeň, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2016, č.j. OAM-303/ZA-ZA11-ZA15-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zák.č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a současně bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle § 25 písm. i) téhož zákona. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané příslušníkem třetí země, byla určena Polská republika.

Žalobce v žalobě tvrdil porušení čl. 3 odst. 2 druhý odstavec Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, když žalobce v žalobě vyjádřil obavu, že existují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickému nedostatku v azylovém řízení a v podmínkách přijetí žadatelů v Polské republice, které s sebou nese riziko nelidského a ponižujícího zacházení dle čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalobce dále odkázal na zprávu Evropské rady pro uprchlíky a exulanty, že roste počet případu, v nichž národní soudy nařídily suspendování Dublinských transferů do EU zemí, včetně Bulharka, Maďarska, Malty a Itálie. Důvodem jsou nedostatky azylového řízení, přeplněnost přijímacích a pobytových středisek, kde se žije ve ztížených podmínkách a je komplikované zajistit přístup k poradenství a základnímu vzdělání, jakož i přístup k soudní ochraně při neudělení mezinárodní ochrany. K suspendování dublinských transferů přistoupilo Nizozemí. Přímo na situaci v Polské republice žalobce odkazoval ve vztahu ke zprávě UNHCR, podle níž žadatelům o azyl v Polsku hrozí návrat do zemí, kde budou předmětem porušení čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť dle zjištění UNHCR Polská republika vrací žadatele o mezinárodní ochranu z Ukrajiny, aniž by dostatečně zhodnotila skutečnosti jednotlivých případů. Podle žalobce se žalovaný nezabýval tím, zda je namístě aplikace čl. 17 odst. 1 nařízení. Žalovaný se nezabýval otázkou průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany v Polské republice, podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu, přístupem k nim ze strany státních orgánů Polské republiky, ani reálnými možnostmi žadatelů o mezinárodní ochranu domáhat se v Polsku soudní ochrany při negativním rozhodnutí. Dále se podle žalobce nezabýval žalovaný náboženským vyznáním rodiny žalobce, která se aktivně hlásí k církvi svědků Jehovových, ani tím, zda jim v souvislosti s náboženským vyznáním nehrozí v Polsku jakákoliv újma, nelidské či ponižující zacházení, stíhání či dokonce pronásledování, zvláště v souvislosti s řízením o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se podle žalobce pouze omezil na obecné konstatování, že v Polské republice nehrozí žalobci nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu a že nebylo vydáno na úrovni EU, Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ani úřadu Vysokého komisaře OSN žádné závazné stanovisko deklarující nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o azyl. Podle žalobce Evropská komise opakovaně kritizuje stav právního státu v Polské republice, kdy nejméně od ledna 2016 vytýká Polsku mimo jiné novelizaci zákona o ústavním soudu, a žalobce odkázal na zprávu European Council on Refugges and Exiles (EXRE) a na zprávu Helsinského výboru pro lidská práva z dubna loňského roku, z níž je zřejmé, že Polská republika žadatele o azyl z Ukrajiny vrací, aniž by dostatečně zhodnotila skutečnosti jednotlivých případů. Tyto zřejmě dostupné informace podle žalobce vyvolávají důvodnou pochybnost o správnosti důvodů žalovaného. Dále žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ČR č.j. III. ÚS 2331/14 ze dne 18.9.2014, podle něhož by měl účinný právní prostředek proti rozhodnutí zahrnovat jak přezkum, jak je uplatňováno řízení, tak přezkum situace v členském státě, do kterého je stěžovatel přemísťován, a to po právní i faktické stránce. Podle žalobce z důvodu nedostatku podkladů pro vydání rozhodnutí došlo k porušení § 3 a § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 správního řádu.

K žalobě žalobce připojil výtisk ze stránek www.parlamentnilisty.cz ohledně čl. ze dne 25.3.2016, podle něhož polská premiérka Szydlová uvedla po útocích v Bruselu, že nemůže v této chvíli říci, že souhlasí s přijetím jakékoliv skupiny migrantů, jsou povinni zajistit především bezpečnost vlastních občanů a Evropa by podle jejího názoru měla odmítnout tisíce migrantů, které přivedla na starý kontinent především touha po zlepšení životní situace. Je totiž vysoce pravděpodobné, že jsou mezi těmito migranty i teroristé. Dále žalobce předložil zprávu ČTK ze dne 2.6.2016, podle níž Evropská komise ve středu poslala do Varšavy své kritické hodnocení vztahu právního státu v Polsku, když podle prvního místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse je nutné, aby se v Polsku dostali z krize mezi vládou a Ústavním soudem. Dále byl předložen výtisk anglických stránek www.asilumineurope.org ze dne 3.4.2015.

Žalobce dále připomněl, že Schengenské vízum mu bylo vydáno Polskou republikou proto, že v místě původu nebylo možné opatřit si vízum České republiky. Navíc žalobce musel s rodinou opustit Ukrajinu spěšně, neboť celá rodina byla existenčně ohrožena, když jí bylo vyhrožováno zabitím. Současně hrozilo nebezpečí, že otec žalobce bude nuceně odveden do armády bez ohledu na své náboženské vyznání a skutečnost, že jako svědek Jehovův má zapovězeno sloužit v armádě a jen se zbraně dotknout. Žalobce měl zájem požádat o azyl v ČR, když zde díky tetě M.V. mají zajištěno nutné zázemí a teta je jim nápomocna. Současně zde žalobce v minulosti s rodinou pobýval, a to cca před 12 lety po dobu 2,5 let. Žalobce proto ovládá český jazyk a jeho rodiče částečně rovněž. Zdravotní stav žalobce vyžaduje pravidelný specializovaný lékařský dohled a neexistuje záruka podle žalobce, že se mu v případě předání do Polské republiky dostane náležité lékařské péče. Žalobce připomněl, že jeho rodiče mají přislíbené zaměstnání u společnosti HeLat družstvo se sídlem v Plzni, což žalobce dokládal písemnými potvrzeními této společnosti. Vycestování do Polské republiky by pro rodinu znamenalo podle žalobce významné zhoršení životních a existenčních podmínek, neboť by byli nuceni pobývat v azylových centrech v zemi, ve které nemají žádné vazby a jejíž jazyk ani zčásti neovládají. Žalobce poukázal na čl. 6 Nařízení č. 604/2013, dle něhož by při posuzování nejlepšího zájmu nezletilého měla se brát v úvahu zejména možnost opětovného sloučení rodiny, blaho a sociální rozvoj nezletilého a názor nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by žalovaný k tomuto přihlédl, přitom ve smyslu čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 604/2013 může každý členský stát rozhodnout odchylně od čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 604/2013 a žádost o mezinárodní ochranu může posoudit sám, i když podle kritérií kapitoly III Nařízení č. 604/2013 není k jejímu projednání příslušný. Podle žalobce je aplikace ustanovení čl. 17 odst. 1 nejvhodnějším řešením, když jeho rodina má na území ČR zajištěno zázemí, bydlení i uspokojování potřeb u M.V. a současně žalobce ovládá český jazyk. Žalovaný přesto bezdůvodně aplikaci čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 604/2013 nezvážil, ačkoliv zde objektivně existují důvody pro postup podle čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 604/2013. Žalobce navrhl provedení svědecké výpovědi M.V.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že postupoval v souladu s Dublinským nařízením. Správní orgán zjistil, že žalobce je držitelem schengenského víza vydaného Polskou republikou, tedy v době, kdy jeho matka jeho jménem požádala dne 23.4.2016 v ČR o mezinárodní ochranu, bylo nezbytné aplikovat čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, podle něhož je státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu Polská republika. Dne 1.4.2016 požádal správní orgán Polsko o převzetí příslušnosti a dne 12.4.2016 správní orgán obdržel informaci, že Polská republika svoji příslušnost uznala. Správní orgán uvedl, že Polská republika je právoplatným členem EU, k mučení a nelidskému zacházení ve smyslu zákona o azylu nedochází, v průběhu azylové procedury státní moc dodržuje lidská práva a je schopna zajistit jejich dodržování i dodržování právních předpisů. Polsko ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám na dohlížení těchto práv. Polská republika je považována za bezpečnou zemi nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy EU. Pokud se v této zemi nějaké problémy vyskytly, mají žalobci možnosti obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné tamní orgány či instituce. Žalobci mají možnost využití opravných prostředků proti zamítnutí jejich žádosti v Polsku. Správní orgán poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2016, č.j. 62 Az 6/2015–51, podle něhož „Polská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány Evropské unie vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, jako v případě Řecka, ani se nejedná o zemi, která je pro výjimečně zvýšený počet uprchlíků, jako například v Maďarsku, ohrožována řádným chodem azylového řízení. Neexistují závažné důvody se domnívat, že v uvedeném členském státě dochází k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o azyl, které nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení dle čl. 4 Listiny základních práv EU. Dále žalovaný poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29.7.2016, sp.zn. 60 Az 10/2016, podle něhož ve vztahu k Polské republice nebylo dosud vydáno závazné stanovisko na úrovni EU, ať již Evropským soudním dvorem, Evropským soudem pro lidská práva či Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jednoznačně deklarující, že Polsko je zemí, v níž dochází k systematickým nedostatkům v oblasti azylového řízení, a že tyto dosahují rizika nelidského a ponižujícího zacházení dle Listiny základních práv EU. Dále žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2016, č.j. 2 Azs 114/2016–33, podle něhož „Polsko je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud by byl prokázán opak, k čemuž v tomto řízení nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že v Polsku docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení dle čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalovaný rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2016, sp.zn. 9 Azs 118/2016, podle něhož „ustanovení čl. 17 představuje diskreční oprávnění členského státu, aby dle vlastního uvážení rozhodl o žádosti jmenovaného, aniž by k tomu byl příslušný. Jedná se tedy o výjimku ze závazných pravidel pro určení příslušnosti, jejíž užití je výlučně věcí uvážení členského státu, nikoliv oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Je na rozhodujících orgánech členského státu, zda tento procesní postup zvolí. Pokud tak neučiní a postupuje podle standardních pravidel, není třeba, aby odůvodňovaly, proč k aplikaci čl. 17 odst. 1 nepřistoupily. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o oprávnění žadatele, aby byla jeho žádost projednávána ve státě, ve kterém o mezinárodní ochranu požádal, ale o oprávnění členského státu ponechat si žadatele ve své jurisdikci. Žalovaný připomněl, že v dané věci není napadené rozhodnutí rozhodnutím věcným, tudíž ačkoliv se jím řízení o žádosti v jednom členském státě zastavuje, věc žadatelů a jejich případné právo na azyl budou dále posuzovány, byť před orgány jiného státu.

Soud vyloučil usnesením ze dne 26.9.2016 č.j. 60 Az 15/2016-121 k samostatnému projednání řízení týkající se matky žalobce M.S., st. přísl. Ukrajina, nar. ..., adresa pro doručování ...

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce vstoupil se svou rodinou na území České republiky 5.3.2016 přes Slovensko s polským vízem. Ve správním spise je v Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 31.3.2016 uvedeno, že žalobce má od narození vadu hrudníku a každých šest měsíců chodí na kontrolu, bere léky na srdce. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že na Ukrajině je válka. Celá jejich rodina vyznává víru svědků Jehovových, jsou proti válce a nechtějí, aby otec žalobce bojoval. Podle matky stále odvádějí muže do války přímo z ulic. V jejich oblasti došlo ke vzpouře žen proti odvádění mužů do války. Matka žalobce má strach, že se manžel po návratu z války vrátí jako mrzák, co by si pak se synem bez něj počala. Dávala za příklad těžce zraněného z války se vracejícího manželova kamaráda, kterému nedávají žádnou finanční kompenzaci. Vládě na lidech nezáleží, jen žádá, aby šli bojovat. Téhož dne byl učiněn pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kde matka žalobce uváděla, že polské vízum jim vyřídili, protože to byl nejrychlejší způsob. Obrátili se na vízové centrum, protože potřebovali co nejrychleji odjet, aby manžela neodvedli do války. Chtěli české vízum, ale bylo jim řečeno, že se to zde nedělá. Chtěli do České republiky, protože zde žije rodná sestra jejich otce, otce žalobce, která má české občanství, žije tu 20 let. Poučení o tom, že s cizím vízem musí žádat ve státě, kde vízum dostala, matka žalobce podle svého vyjádření dostala, ale ještě ho nečetla. V Polsku nikoho nemají, neznají polský jazyk, kdežto v České republice jim může pomoci švagrová nebo neteř. Důvod, proč by nemohla rodina žádat o azyl v Polsku, je, že tam nikoho neznají. Žalobce má od narození deformaci hrudníku, v poslední době se objevily problémy se srdcem. Doktor mu zakázal zvýšenou námahu, bere léky a každé tři měsíce chodí na kontroly. Matka žalobce potvrdila, že nechce doložit na potvrzení žádné další dokumenty a materiály, a že žádost podává i jménem svého dítěte.

Dále je součástí správního spisu kopie cestovního pasu žalobce a jeho matky.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uváděl, že podle článku 12 Nařízení evropského parlamentu a Rady, pokud je žadatel držitel platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto udělil, v daném případě je tak příslušný členský stát Polsko. Správní orgán konstatoval na základě údajů v cestovním dokladu žalobce a jeho matky, že v den 24.3.2016, kdy matka podala žádost o mezinárodní ochranu v České republice, byli oba držiteli polského víza vydaného Polskou republikou vydaného 29.1.2016 ve Lvově s platností od 4.2.2016 do 3.4.2016, s počtem 20 dní pobytu a s dvojnásobným vstupem. Dle žalovaného je tak nezbytné aplikovat kritérium dle citovaného článku 12 Nařízení evropského parlamentu a Rady. Žalovaný se zabýval skutečností, zda v případě Polské republiky existují závažné důvody se domnívat, že dochází k nedostatkům, pokud jde o azylové dění a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Správní orgán konstatoval, že v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a rady je Polská republika povinna objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce a jeho matky o udělení mezinárodní ochrany a z toho důvodu rovněž učinila akceptaci přemístění jmenovaných do Polské republiky. Na úrovni Evropské unie, ať již jednotlivých výkonných orgánů nebo Evropského soudního dvora nebo Evropského soudu pro lidská práva, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967, nevydal žádné stanovisko stanovující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil v případě Řecka. Polská republika je členem Evropské unie, státní moc dodržuje právní předpisy pro lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany státních subjektů. Polská republika ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o právech a základních svobodách a umožňuje činnosti právnickým osobám, které dohlížejí na dodržování těchto práv. Polská republika je rovněž považována za bezpečnou zemi původu i ostatními státy Evropské unie. Také skutečnost, že v Polsku ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí dle žalovaného o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Podle přesvědčení žalovaného ani nehrozí v Polské republice nelidské ani ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věcech udělení mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů pod ochranu. Vzhledem k tomu žalovaný požádal 1.4.2016 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podala matka žalobce v České republice jménem svým a jménem svého nezletilého syna. Dne 12.4.2016 obdržel žalovaný informace, že Polsko uznalo svou příslušnost.

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že žalovaný nedostatečným způsobem posoudil fatickou situaci v Polsku a neopatřil si žádné zprávy o Polsku, a že odůvodnění žalovaného je v této části zcela nedostatečné, neboť neměl pro své rozhodování dostatek podkladů, neodkazoval na žádné zdroje, kterými se při svých úvahách řídil, a že konstatování žalovaného, že „do Polska přichází tisíce uprchlíků“ nelze považovat za relevantní odůvodnění. Správní orgán ve svém rozhodnutí nejprve konstatoval, na základě čeho považuje Polskou republiku příslušnou k vyřízení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalovaný se dále zabýval, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které by s sebou nesli riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013), neboť jak dovodil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25.2.2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27 správní orgán je povinen se v odůvodnění rozhodnutí, které určí, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 nařízení EU č. 604/2013 jiný členský stát, tímto zabývat.

S ohledem na shora shrnutý obsah rozhodnutí žalovaného má soud za to, že se žalovaný posouzením faktické situace, která panuje v Polské republice ve vztahu k systematickým nedostatkům v oblasti azylového řízení, zabýval dostatečně. Žalovaný jednoznačně uvedl, že nebylo vydáno žádné závazné stanovisko pro členské státy evropské unie nebo Rady Evropy, a to na úrovni Evropské unie, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice. Deklaroval tedy neexistenci důkazů o opaku.

Posouzení systematických nedostatků azylového řízení žalovaným je tedy dle náhledu soudu dostatečné, zákonné a přezkoumatelné.

Soud dále uvádí, že podle čl. 12 odst. 2 nařízení EU č. 604/2013 pokud je žadatel o mezinárodní ochranu držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. V nyní posuzovaném případě matka nezl. žalobce podala svou žádost o mezinárodní ochranu dne 31. 3. 2016. Podle její výpovědi, jejího cestovního dokladu a předloženého víza, byla rodina v době podání žádosti držitelkou platných víz vydaných Polskou republikou. Vzhledem k tomu správní orgán správně aplikoval čl. 12 nařízení EU č. 604/2013.

Podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem

Soud neshledal opodstatněnou žalobní námitku, že v Polské republice existují systémové nedostatky azylového řízení. Žalobce na toto usuzoval především z toho, že ECRE hovořil ve své zprávě ze dne 10. 1. 2014 o rostoucím počtu případů, ve kterých národní soudy nařídily suspendování Dublinských transferů do EU, kdy např. Nizozemský soud uznal, že v případě polských žadatelů o mezinárodní ochrany dochází k průtahům, a dokonce zabránění možnosti domáhat se účinně právní ochrany.

Soud konstatuje, že ve vztahu k Polské republice nebylo do současné doby vydáno závazné stanovisko na úrovni Evropské unie, a to ať již Evropským soudním dvorem, Evropským soudem pro lidská práva či Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, které by jednoznačně deklarovalo, že Polsko je zemí, ve které dochází k systematickým nedostatkům v oblasti azylového řízení, a tyto dosahují rizika nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. V této souvislosti soud poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 114/2016-33, kde je uvedeno, že: „Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud by byl prokázán opak, k čemuž v tomto řízení nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení, jak to má na mysli čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Posouzení žádosti stěžovatele v Polské republice nevede k vážné obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány; nelze tak přijmout jako dostatečné stěžovatelem předložené zprávy. Za situace, kdy instituce působící v oblasti ochrany práv uprchlíků, respektive žadatelů o mezinárodní ochranu, mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly, lze oprávněně očekávat, že by na existující vážné nedostatky upozornily.“

K poukazu žalobce na rozhodnutí nizozemského soudu zdejší soud konstatuje, že ČR stejně tak jako Nizozemsko je demokratickým, právním a svrchovaným státem, který vykonává svou moc neomezeně na území svého státu. Zdejší soud tak není vázán rozhodnutím soudu nizozemského.

Nedůvodnou soud shledal i argumentaci žalobce, že podle UNHCR hrozí žadatelům pocházejícím z Ukrajiny v Polsku návrat do zemí jejich původu. Soud uvádí, že mu nepřísluší presumovat rozhodnutí polských úřadů ohledně azylové žádosti žalobce. V souladu s nařízením č. 604/2013 je Polsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany. Polsko stejně jako ČR je vázáno směrnicemi a nařízeními Evropského parlamentu a Rady jako je např. shora uvedená procedurální směrnice, nařízení EU č. 604/2013, návratová směrnice 2008/115/ES a dále Úmluva o postavení uprchlíků. Polské úřady by tedy měly rozhodovat v souladu s těmito směrnicemi, a pokud by docházelo v Polsku k jejich nerespektování a žadatelé o mezinárodní ochranu by byli kráceni na svých právech, musí proti tomuto postupu polských úřadů brojit přímo u tamějších úřadů.

Neexistují žádné důkazy, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Ani v předmětném řízení před soudem nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o nezákonných postupech státních orgánů Polska. Nevyplynulo to ani z provedeného dokazování, přestože bylo doplněno dokazování o žalobcem předkládané zprávy. Pokud jde o článek týkající se vyjádření premiérky Polska, toto se vůbec netýkalo vad azylového řízení, neboť se hovoří o migrantech, nikoli o žadatelích o azyl. Druhá žalobcem předložená zpráva se týkala pouze politických sporů o charakter polského Ústavního soudu, a tedy naprosto není dána souvislost s azylovým řízením. Třetí cizojazyčnou zprávu soud neprovedl pro nadbytečnost, z důvodu neaktuálnosti této zprávy, která je rok a půl stará, datovaná 3.4.2015, přitom žádost o azyl bylo podána až v letošním roce. Ve srovnání s tím ostatní zprávy byly aktuálnější.

Podle čl. 17 odst. 1 nařízení odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Podle názoru krajského soudu nedošlo k porušení tohoto ust. a je v této souvislosti na daný případ plně aplikovatelná argumentace v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2016, čj. 9 Azs 118/2016-36: „Toto ustanovení představuje diskreční oprávnění členského státu, aby dle vlastního uvážení rozhodl o žádosti žadatele, aniž b y k tomu byl příslušný. Jedná se tedy o výjimku ze závazných pravidel pro určení příslušnosti, jejíž užití je výlučně věcí uvážení členského státu, nikoli oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Je na rozhodujících orgánech členského státu, zda tento procesní postup zvolí. Pokud tak neučiní a postupují podle standardních pravidel, není třeba, aby odůvodňovaly, proč k aplikaci čl. 17 odst. 1 nepřistoupily. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o oprávnění žadatele, aby byla jeho žádost projednávána ve státě, ve kterém o mezinárodní ochranu požádal, ale o oprávnění členského státu ponechat si žadatele ve své jurisdikci. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že postup podle čl. 17 nařízení Dublin III je srovnatelný s posouzením žádosti z hlediska udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V odkazovaném případě se jedná o věcné posouzení skutečností, které vyšly v azylovém řízení najevo, z hlediska jednotlivých forem mezinárodní ochrany. K aplikaci § 14 dochází tehdy, kdy nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu. Oproti tomu postup dle čl. 17 nařízení je odchylkou od základních pravidel pro určení příslušnosti, jehož aplikace se zakládá výlučně na uvážení rozhodujících orgánů členského státu, proto pokud k ní nepřistoupí, není bez dalšího důvod, aby tuto skutečnost zdůvodňovaly. Byť se v obou případech jedná o diskreční ustanovení, jejich povaha je kvalitativně odlišná. Na uvedeném nemohla nic změnit stěžovatelova zmínka, že by se vzhledem ke své sociální situaci v České republice rychle integroval a že by mu zde byla poskytnuta lepší ochrana před pronásledovateli. Především se nejedná o okolnosti, které by byly rozhodné pro určení příslušnosti podle shora citovaných ustanovení. Krajský soud se těmito tvrzeními nemohl zabývat. České orgány nejsou příslušné k věcnému posouzení stěžovatelovy žádosti. Na základě pravidel v nařízení Dublin III se důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu, budou zabývat polské orgány.“

Z cit. usnesení NSS tudíž také vyplývá, že se krajský soud nemohl zabývat tvrzeními žalobce o jeho zhoršeném zdravotním stavu ani možnostmi v této souvislosti udělit humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, neboť by se jednalo o věcné posouzení žádosti o azyl. Co se týká důkazů svědeckou výpovědi Marie Večeřové, a písemných příslibů zaměstnání pro rodiče žalobce u družstva HeLat, tyto důkazy nebyly provedeny pro nadbytečnost vzhledem k tomu, že k hlavní otázce předmětného řízení, zda je je příslušná Polská republika nebo ne, nemohou přinést žádné nové skutečnosti. Tyto důkazy směřovaly k posouzení sociální a rodinné situace žalobce, což nemůže být ve smyslu shora cit. usn. NSS předmětem (procesního) rozhodování o určení státu příslušného k (věcnému) projednání žádosti o azyl.

Poslední námitka se týkala porušení článku 6 odst. 3 Nařízení č. 604/2013, tedy zda byl posuzován nejlepší zájem nezletilého. Dle názoru zdejšího soudu správní orgán pochybil v tom, že neprovedl samostatně pohovor se žalobcem, neboť mu bylo 16 let a odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí není akceptovatelné. Soud zkoumal, zda absence důkazu výpovědí nezletilého je procesní vadou, která v konkrétní věci mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O takovou vadu se dle závěru zdejšího soudu nejednalo proto, že se jednalo pouze o procesní rozhodnutí o určení příslušnosti státu a zároveň byla posuzována žádost rodiny žalobce jako celku, čili z tohoto nevyplývalo, že by nebyl zájem nezletilého respektován, když současně všechny významné skutečnosti týkající se nezletilého (jeho zdravotní stav, rodinné poměry a znalost českého jazyka) byly sděleny zákonnou zástupkyní - matkou žalobce a žádné jiné nebyly uplatňovány ani v řízení před soudem.

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 26. září 2016

Mgr. Jana Komínková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru