Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Ca 32/2009 - 65Rozsudek KSPL ze dne 16.03.2011

Prejudikatura

5 Afs 129/2005 - 110

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 33/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

57Ca 32/2009-65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce: LINEA HOME s.r.o., IČ: 26338271, se sídlem Praha 6, na Ořechovce 574/11, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.2.2009, č.j. 673/09-1400-403003

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 20.4.2009 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13.2.2009, č.j. 673/09-1400-403003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí vydaného Finančním úřadem v Sušici (dále pouze správce daně) dne 4.7.2008 pod č.j.29175/08/135960/1552. Platebním výměrem byla žalobci vyměřena podle zákona č.357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí daň z převodu nemovitostí ve výši 585.900 Kč, a to z úplatného převodu vlastnictví k nemovitostem. Stalo se tak na základě Smlouvy kupní a smlouvy o věcném břemeni ze dne 11.10.2006. Správce daně dospěl k závěru, že je nutné vycházet z částky 19.530.000 Kč, jež zahrnuje jak cenu prodávaných nemovitostí, tak i cenu prodávaných strojů. Správce daně i žalovaný zastávají tedy názor, že prodávané stroje jsou součástmi prodávaných nemovitostí. Oba finanční orgány soudí, že celý komplex nemovitostí a strojů tvoří malou vodní elektrárnu a stroje od nemovitostí není možné oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení nemovitostí nebo strojů. S takovým názorem žalobce již od vytýkacího řízení nesouhlasí. Prodávané budovy totiž stály na místě mnohem dříve. Byly využívány ke zcela jiným účelům, a teprve po několika desítkách let v nich byly umístěny stroje, které jsou nyní využívány jako vodní elektrárna. Budovy jsou víceúčelové. Například slouží žalobci jako šatny. Žalobce v nich má rovněž uloženo další strojní vybavení, jež se stroji zabezpečujícími chod vodní elektrárny vůbec nesouvisí. V diametrálním nepoměru je rovněž plocha, kterou stroje v halách zabírají. Rozměr haly je oproti ploše, jež zabírají stroje přibližně 1:20.

Podle žalobce je tedy nesprávné tvrzení, že stroje a nemovitosti tvoří nedílný celek. Pro funkčnost strojů navíc není rozhodující jsou-li uloženy v budovách nebo mimo ně, protože uvedené stroje zajišťující provoz vodní elektrárny, by stejně tak bez problémů byly funkční i pod přístřešky nebo zcela volně stojící.

Podle žalobce nezávisí malá vodní elektrárna jen na strojích a nemovitostech, ale zejména na vydané licenci ERU. Jestliže se v kupní smlouvě prodávající a kupující dohodli, že až do skončení licenčních oprávnění k výrobě elektřiny může malou vodní elektrárnu provozovat, i když už stroje ani nemovitosti nevlastní, žalobce, neznamená to pro správce daně automaticky, že předmětem prodeje byla malá vodní elektrárna. Licence je totiž nepřenosná. Ten, kdo si koupí zařízení nebo budovy, které mohou sloužit k provozu malé vodní elektrárny, nekupuje si současně malou vodní elektrárnu a licenci k jejímu provozování. O licenci musí požádat samostatně, a teprve na základě této licence může malou vodní elektrárnu nebo jiné zařízení s licencovaným provozem provozovat.

Jestliže proto žalovaný sdílí veškeré právní názory správce daně, dopouští se stejného pochybení jako správce daně a jeho postup pak není v souladu se zákonem. Pokud je poukazováno na rozhodnutí vrcholných soudů České republiky nebo Krajského soudu v Hradci Králové, je třeba říci, že tyto případy, byť by se zdály podobné žalobcovu případu, rozhodně totožné nejsou. V dané věci není dána funkční a fyzická spojitost nemovitostí s věcmi movitými.

Žalovaný porušil zákon č.337/1992 Sb. a § 9 odst. 1 písm. a/ zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, protože žalobcovo odvolání směřující proti platebnímu výměru správce daně zamítl. Z těchto důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i platebního výměru správce daně.

Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud), k čemuž došlo dne 21.4.2009, bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále pouze s.ř.s.).

Žalovaný ve vyjádření ze dne 19.6.2009, č.j.5093/09-1500-403121 především plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále zaujal stanovisko k pojmu součást věci. Zdůraznil, že součást věci sdílí právní, a tím i daňový osud s věcí hlavní. Připomínal, že pro určení základu daně z převodu nemovitostí není rozhodné, jak smluvní strany převáděný majetek ve smlouvě rozčlenily, ale musí být k rozhodnému datu (tj. ke dni účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) věcně posouzeno v souladu s občanským zákoníkem, co tvoří základ daně z převodu nemovitostí.

Žalovaný rovněž uvedl, že žalobce převedl kupní smlouvou na kupujícího vlastnické právo k movitému i nemovitému majetku, který souhrnně dříve i nyní stále tvoří funkční, provozuschopnou a elektřinu produkující malou vodní elektrárnu. Stroje zajišťující provoz malé vodní elektrárny (čl.II kupní smlouvy) tvořily ke dni právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí součást převáděného majetku, a to s ohledem na jejich nezbytnost k plnění účelu, který malá vodní elektrárna v době převodu plnila. Oddělením strojů od převáděného nemovitého majetku by došlo ke znehodnocení převáděných nemovitostí, a tím pádem i ke znemožnění funkce malé vodní elektrárny. Žalobce v průběhu daňového řízení neprokázal, že movité věci uvedené v čl. 5 odst.1 bodu 1.3 kupní smlouvy nejsou součástí budov, tedy že k věci hlavní podle její povahy nenáleží a mohou být od ní odděleny, aniž by se hlavní věc znehodnotila.

Žalobcem namítaný historický původ a užití dotčených nemovitostí či poměr podlahové plochy zabrané stroji k celkové podlahové ploše haly je irelevantní, neboť neosvědčují, zda v konkrétní věci došlo k převodu strojního zařízení, na které je s ohledem na jeho podstatu nutné pohlížet jako na součást převáděné věci ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku, a dále neřeší otázku, zda jeho demontáží, resp. oddělením od objektu malé vodní elektrárny nastane ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku znehodnocení převáděné věci.

Žalovaný konstatoval, že je mu původ nemovitostí dobře znám. Žalobce však ve své argumentaci pomíjí jakýkoli vliv rozvoje a modernizace, díky kterému byl převáděný objekt malé vodní elektrárny uzpůsoben a dovybaven v čase tak, aby odpovídal příslušným technickým normám, které souvisí s provozem výroby elektrické energie z vodního zdroje, a to včetně vybudování vodního jezového díla nezbytného pro přivedení vody k provozní části objektu malé vodní elektrárny.

K námitce nesprávného dovození nedílnosti nemovitostí vyplývající z nepřerušeného provozu malé vodní elektrárny žalovaný uvedl, že důkazy o nepřerušeném provozu svědčí pouze o faktické podstatě převodu a o tom, že ke dni právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemohlo dojít k osamostatnění převáděného strojního zařízení, a tím i ke znehodnocení převáděného objektu malé vodní elektrárny, a to po stránce stavební, technické, provozní i ekonomické. Převáděný movitý a nemovitý majetek tvořil propojený funkční celek dodávající v okamžiku převodu vlastnického práva energii do rozvodné sítě. Namítaná nepřenositelnost licence Energetického regulačního úřadu (ERU) je žalovanému známa. Její vlastnictví však na věci nic nemění. Žalobci nic nebránilo, aby ze své vůle výrobu zastavil, demontoval a oddělil strojní zařízení a prodal je samostatnou smlouvou. Z faktického stavu a účelu, pro který byl převáděný majetek využíván v době převodu, však vyplývá, že předmětnou kupní smlouvou došlo k převodu funkční malé vodní elektrárny, včetně veškerých jejích strojních součástí (technologií) ež jsou nezbytné k zajištění provozuschopnosti tohoto složitého celku.

Ze všech popsaných důvodů žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba byla nedůvodná.

K vydání rozsudku nemusel nařizovat jednání, neboť žalobce s takovým zákonným procesním postupem nevyslovil ve stanovené lhůtě nesouhlas (což zákona považuje za souhlas - § 51 odst. 1 s.ř.s.) a žalovaný souhlasil s vyřízením věci bez nařízení jednání souhlasil (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

V posuzované věci se jednalo o vyměření daně z převodu nemovitostí podle zákona č.357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále pouze zákon o dani z převodu nemovitostí).

Podle § 8 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem,

Podle § 9 odst. 1 písm. a/ téhož zákona je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem.

Podle § 10 odst. 1 písm. a/ stejného zákona je základem daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.

Podle § 50 odst. 6 zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále pouze ZSDP), jež byl v době rozhodování správce daně i žalovaného účinný, odvolací orgán rozhodnutí přezkoumá a není-li při rozhodování vázán ustanovením odstavce 5, rozhodnutí v odůvodněných případech změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že po provedeném vytýkacím řízení vydal správce daně dne 4.7.2008, pod č.j.:29175/08/135960/1552 a na základě ZSDP a zákona o dani z převodu nemovitostí (v souvislosti s daňovým přiznáním žalobce vedeném u správce daně pod č.j: 6248/07/135960/1552 a v souvislosti s rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu č.j.: V-1119/2006-431) platební výměr, kterým žalobci vyměřil na daň z převodu nemovitostí ve výši 585.000 Kč. Při vyměření daně vycházel správce daně ze základu daně ve výši 19.530.000 Kč. Žalobce podal proti platebnímu výměru odvolání ze dne 25.7.2008, které odůvodnil. Po provedeném odvolacím řízení vydal žalovaný dne 13.2.2009 pod č.j. 673/09-1400-403003 rozhodnutí, jímž na základě § 50 odst. 6 ZSDP a zákona o dani z převodu nemovitostí odvolání žalobce zamítl. Žalovaný své rozhodnutí podrobně a věcně odůvodnil.

Napadené rozhodnutí žalovaného (i platební výměr správce daně) byl existujícím správním úkonem – rozhodnutím, jež bylo přezkoumáno z hlediska žalobních bodů žalobce (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že předmětem činnosti žalobce byla od roku 2002 i výroba a distribuce elektřiny. To ostatně vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, z oddílu C, vložky 89784.

Z obsahu správních spisů je podle názoru soudu rovněž nepochybné, že dne 11.10.2006 uzavřel žalobce (prodávající) s J.K. (kupujícím) písemnou kupní smlouvu, jež obsahovala i smlouvu o věcném břemenu. Předmětem kupní smlouvy byl převod vlastnictví ke konkrétním věcem nemovitým i ke konkrétním věcem movitým. Další část smlouvy se týkala zřízení věcných břemen. Kupní cena převáděných nemovitých a movitých věcí (včetně daně z přidané hodnoty) byla dohodnuta oběma účastníky smlouvy na částku 22.760.000 Kč. Nedílnou součástí popsaných smluv byl geometrický plán ze dne 4.10.2006, č.145/2006 pro rozdělení pozemků a vyznačení věcného břemene. Vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm Sušice ze dne 31.10.2006, č.j.V-1119/2006-431, s právními účinky vkladu ke dni 11.10.2006.

Ze správního spisu také vyplývá, že jak v době před uzavřením předmětné smlouvy, tak v době uzavření smlouvy, stejně jako v období po uzavření smlouvy byla na převáděných nemovitostech situována malá vodní elektrárna, která sloužila k výrobě elektrické energie. Takto vyrobenou elektřinu dodával žalobce prostřednictvím rozvodových zařízení jiným osobám (viz např. výpis z obchodního rejstříku, listiny ČEZ, Zákaznické služby, s.r.o., Plzeň, čl.7 odst.2,3 kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 1110.2006).

Podle názoru soudu je proto namístě učinit z obsahu správního spisu skutkový závěr o tom, že malá vodní elektrárna byla v době jejího převodu od žalobce na jinou osobu funkční. Zároveň soud dodává, že pro posuzovanou (daňovou) věc nemá žádný skutkový (a následně ani právní) význam okolnost spočívající v tom, k jakému účelu byly převáděné nemovitosti užívány v době, kdy na nich ještě nebyl zřízen uvedený malý vodní zdroj výroby elektrické energie (tj. malá vodní elektrárna).

Malá vodní sestávala jak z věcí nemovitých, tak i z věcí movitých. Nemovitými věcmi byla budova, v níž bylo instalováno technologické zařízení malé vodní elektrárny a budova průmyslového objektu, umělé vodní koryto, stavby jeho přemostění, stavby jímacího objektu a stavby podzemních odpadních kanálů technologické vody. Všechny nemovitosti byly v k.ú. Dlouhá Ves u Sušice.

V této souvislosti je nezbytné připomenout, že již ze samotné kupní smlouvy (čl. 1 bodu 1.1., bodu 1.2., bodu 1.11. a bodu 1.12.) bylo patrné, že podzemní odpadní kanál technologické vody od vodních turbin je situován v budově na st.p.č.116/1 a že další podzemní odpadní kanál technologické vody pod budovou situovanou na st.p. č.206. V budově samé se pak nacházelo technologické zařízení.

Movité věci byly vymezeny rovněž v samotné kupní smlouvě (čl. 2 body 1.1 až 1.8.- dvojitá Francisova turbina, synchronní generátor, fázový rozvaděč, olejový transformátor, rozvaděč OCEP, horizontální Francisova turbina a další Francisova turbina).

Žalobce namítal, že strojní zařízení lze od nemovitostí oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení nemovitostí nebo strojů.

Tento žalobní bod nebyl důvodný.

Pro učinění závěru ohledně tohoto žalobního bodu je podle názoru soudu rozhodující, zda smlouvou prodávané movité věci byly součástí prodávaných nemovitostí anebo, zda se jednalo o samostatné věci. Konkrétně šlo o to, zda strojní zařízení tvořící část malé vodní elektrárny je součástí nemovitostí, na nichž bylo, anebo zda se jednalo o samostatné věci.

Zákon o převodu nemovitostí (veřejnoprávní normativní akt) pojem součást věci nevymezoval, a proto k jeho řešení bylo namístě použít úpravu soukromoprávní, konkrétně zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník. Uvedený normativní akt obsahoval i § 120. V odstavci prvním tohoto ustanovení je uvedeno, že součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. V odstavci druhém téhož ustanovení je uvedeno, že stavba není součástí pozemku.

Zde je na místě podtrhnout, že ze žádné části správního spisu nevyplývá, že by instalované strojní zařízení nebo některou jeho část bylo možno z malé vodní elektrárny odmontovat, a malá vodní elektrárna by přesto byla i nadále plně funkční (viz.zčásti rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13.9.2004, č.j.2Afs 42/2007-39 a ze dne 13.12.2004, č.j. 5Afs 130/2004-62, které jsou dostupné na www.nssoud.cz).

Jistě nelze zároveň přehlédnout, že oddělením součásti věci od věci hlavní by hlavní věc přestala být nejen funkční, ale i plnohodnotná - došlo by k nezákonnému snížení základu daně, a tím i k právně vadnému snížení této daně.

Soud proto činí další skutkový závěr o tom, že strojní zařízení malé vodní elektrárny bylo součástí tohoto malého vodního zdroje. Bez ohledu na to, jak velikou část té které příslušné budovy zabíralo. Některá část příslušné budovy mohla být vyčleněna jako šatny pro zaměstnance, protože ti zajišťovali provoz malé vodní elektrárny, který, jak vyplývá ze správního spisu, nebyl plně ani zčásti automatizován.

Pro úplnost soud dodává, že nepochybuje o tom, že strojní zařízení bylo možné z místností, v nichž bylo instalováno, odmontovat, a třeba i samostatně provozovat. To by ale současně znamenalo, že převáděná malá vodní elektrárna by přestala být funkční.

I když o tom bylo v předchozí části rozsudku stručně pojednáno, je třeba znovu připomenout, že jak věci movité, tak i věci nemovité prodával žalobce jednou smlouvou v době, kdy byla malá vodní elektrárna plně funkční.

Žalobce dále namítal, že byl porušen § 9 odst. 1 písm. a/ zákona o převodu nemovitostí, který upravoval předmět uvedené daně.

Tento žalobní bod nebyl důvodný.

Soud odkazuje na skutkové závěry, jež učinil v předchozí části rozsudku. Dodává, že ze zjištěného skutkového stavu, jež má plnou oporu ve správním spisu vyplývá, že zařízení malé vodní elektrárny bylo součástí převáděných nemovitostí, a proto jejich ocenění bylo nutné zahrnout do základu daně, jak to správně učinil žalovaný, a před ním i správce daně.

Otázkou licence k výrobě elektřiny (posuzované věci z malé vodní elektrárny) se soud nezabýval. V době uzavírání smlouvy totiž nikdo nezpochybňoval, že žalobce takovou licenci měl. Otázka držení licence však nemá vliv na základ daně z převodu nemovitostí. Ostatně žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí celou problematikou podrobně zabýval a soud se se závěry žalovaného plně ztotožňuje.

Soud nezjistil, že by žalovaný porušil § 9 odst. 1 písm. a/ zákona o dani z převodu nemovitostí.

Žalobce konečně tvrdil, že žalovaný porušil ZSDP (ve vztahu k § 9 odst. 1 písm. a/ zákona o dani z převodu nemovitostí), neboť žalobcovo odvolání směřující vůči platebnímu výměru správce daně (a namítající nesprávně vyměřenou daň) zamítl.

Tento žalobní bod nebyl důvodný.

V předchozí části rozsudku bylo vysvětleno, že strojní zařízení malé vodní elektrárny, jež bylo instalováno na převáděných nemovitostech, bylo součástí těchto nemovitostí, a proto ocenění strojního zařízení náleželo do základě daně, což se promítlo i do výše daně. Správce daně tedy správně zahrnul do základu daně i cenu strojního zařízení malé vodné elektrárny, a proto žalovaný nepochybil, když odvolání žalobce zamítl.

Žaloba byla shledána nedůvodnou, a proto ji soud v souladu se zákonem zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

Žalobce nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, jež byl procesně úspěšný, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud v souladu se zákonem vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s. – výrok II. rozsudku).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§ 102, § 106 odst. 2,4 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

Stěžovateli vzniká podáním kasační stížnosti poplatková povinnost ve výši 3.000 Kč (§ 2 odst. 2 písm. d/, § 4 odst. 1 písm. d/, § 5 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a položka 15 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k tomuto zákonu).

V Plzni dne 16. března 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Michaela Vurmová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru