Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Ca 25/2009 - 181Rozsudek KSPL ze dne 31.05.2010

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 83/2010 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

57Ca 25/2009-181

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Daňkové a soudců JUDr. Zdeňka Pivoňky a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci žalobkyně Nejvyšší státní zástupkyně, se sídlem Brno, Jezuitská 4, proti žalované Západočeské univerzitě v Plzni, se sídlem Plzeň, Univerzitní 8, za účastoi soby zúčastněné na řízení J. S., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4.10.2006, neoznačenému číslem jednacím

takto :

I. Rozhodnutí žalované ze dne 4.10.2006, neoznačené číslem jednacím se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou z 23.2.2009, sp.zn. 1NZC 502/2009, doručenou Krajskému soudu v Plzni 9.3.2009, Nejvyšší státní zástupkyně (dále jen žalobkyně) navrhovala zrušení rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále jen žalovaná) ze dne 4.10.2006, neoznačeného číslem jednacím (dále jen rozhodnutí žalované nebo napadené rozhodnutí) o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice J. S., nar. X, bytem P. 10, Č. 655/10 (dále jen osoba zúčastněná na řízení).

Krajský soud v Plzni přezkoumal touto žalobou napadené rozhodnutí žalované v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

Žaloba byla žalobkyní podána podle § 66 odst. 2 s.ř.s., podle něhož je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Žalobu lze podle § 72 odst. 2 s.ř.s. podat do tří let od právní moci rozhodnutí. Žalobkyně k tomu uvedla, že dle potvrzení připojeného ke kopii rozhodnutí žalované proti němu nebylo podáno odvolání, proto je v právní moci. Datum právní moci se však nepodařilo zjistit. Vzhledem dkatu vydání rozhodnutí je žaloba podána ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 s.ř.s. Závažný veřejný zájem na podání žaloby je dle žalobkyně dán zájmem o dodržování právních předpisů ve správním řízení, právních předpisů vydaných v oblasti vysokého školství a nutností zajištění přístupu k právnickým profesím pouze pro vysoce odborně připravené a kvalifikované právníky, kteří nabyli řádného právnického vzdělání.

V žalobě žalobkyně uvedla, že rozhodnutím žalované ve spojení sosvědčením čj. ZČU *N-450/06, které je jeho přílohou, bylo uznáno osobě zúčastněné na řízení vysokoškolské vzdělání získané na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině (dále jen ZSU) ve studijním oboru Právní věda a osvědčeno, že obdržela diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem vydávaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda M 6805, obor Právo, a je oprávněna užívat titul „magistr práva“.

Žalobu žalobkyně odůvodnila námitkami tvořícími čtyři žalobní body.

Prvním žalobním bodem (v žalobě označeným II.) žalobkyně namítala jednak porušení § 2 odst. 1, § 3, § 17 odst. 1, § 50 odst. 1, 2, § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), neboť se rozhodnutí žalované neopírá o spolehlivě zjištěný stav věci, jednak nezákonnost rozhodnutí žalované, protože trpí vadou řízení, jíž byla podstatně porušena ustanovení o řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s., kterou spatřuje v absenci důvodů rozhodnutí a která způsobuje, že je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné.

K nedostatku spolehlivě zjištěného stavu věci žalobkyně uvedla, že jsou součástí správního spisu pouze kopie žádosti osoby zúčastněné na řízení z 25.9.2006 o uznání zahraničního vzdělání; diplomu magistr práva s přílohou k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 200584 a s překladem z ukrajinského jazyka; rozhodnutí o vydání osvědčení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice ze dne 4.10.2006; osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice ze dne 4.10.2006, čj. ZČU * N-450/06. Ze správního spisu není zřejmé, že by byl kromě rozhodnutí žalované učiněn jiný úřední úkon. Rovněž způsob vedení spisu neodpovídá příslušným ustanovením správního řádu, zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a vyhlášce č. 646/2004 Sb., upravující podrobnosti výkonu spisové služby. Ze správního spisu nevyplývá, jakým způsobem, v jakém rozsahu a zda vůbec žalovaná zkoumala splnění podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle §§ 89 a 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) (dále jen ZVŠ nebo zákon o vysokých školách), neboť žádný důkazní materiál se k tomu ve spise nenachází. Přitom podle § 90 ZVŠ je podkladem pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání rovněž doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Ve spisovém materiálu žalovaného však uvedené podklady nejsou, není tudíž možné přezkoumat, z jakých podkladů žalovaný při vydání rozhodnutí vycházel. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedla, že nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací, o jejíž uznání bylo ve smyslu čl. 1 Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsanou dne 11. dubna 1997 v Lisabonu (dále jen Úmluva o uznání kvalifikací) žádáno, aniž uvedla, jakým způsobem a v jakém rozsahu studijní programy a náplň vysokoškolského studia v zahraničí zkoumala. Rozhodnutí žalované tak není řádně odůvodněno, a to nikoli proto, že podle § 68 odst. 4 správního řádu není odůvodnění třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví, nýbrž proto, že žalovaná učinila součástí rozhodnutí odůvodnění,

přičemž neopatřila podklady pro jeho vydání podle § 68 odst. 3 správního řádu.

K absenci důvodů rozhodnutí žalované a k jeho nepřezkoumatelnosti žalobkyně uvedla, že musí správní rozhodnutí vycházet ze zjištěného skutkového stavu a správnorí gán může rozhodnout, pokud se dostatečně seznámil se skutkovým stavem na základě podkladů předložených mu účastníkem řízení anebo, které opatřil sám z moci úřední. Podklady, které vedly k vydání rozhodnutí, musí být ve správním spise uvedeny. Správní orgán je pak vázán zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí žalované je v tomto ohledu nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odkaz na podklady, ze kterých žalovaná vycházela. V daném případě mělo být posouzeno, zda jsou či nejsou předmětné studijní programy obdobné. Ze správního spisu však nevyplývá, jaké důkazy žalovaná shromáždila a zda vůbec provedla dokazování. Pokud důkazy neprovedla, nemohla je ani hodnotit. Žalovaná tak nerespektovala základní zásady správního řízení. K tomu žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 825/95, uveřejněného v ASPI: Soud může jako překlenutelnou procesní chybu posoudit to, když i přes nedostatečné odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné. Za situace, kdy spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání zrušit.

Druhým žalobním bodem (v žalobě označeným III.) žalobkyně namítala, že podle obsahu spisu nelze vyloučit pochybnosti, zda vydáním rozhodnutí žalované nedošlo k obcházení § 89 a § 90 ZVŠ a zda osoba zúčastněná na řízení naplňuje znaky absolvování zahraniční vysoké školy uskutečňující studijní program obsahově obdobný studijnímu programu české veřejné vysoké školy.

K tomu žalobkyně uváděla (pod bodem 3.1.), že osoba zúčastněná na řízení měla získat vysokoškolské vzdělání na ZSU ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze spol. s r.o. (nyní Mezinárodní institut podnikatelství a práva s.r.o., se sídlem Jesenice, Zdiměřice 76). Podstatnou část vzdělání získala bakalářským studijním programem v oboru „právo“ na Moskevském institutu podnikatelství a práva zakončeným závěrečnou státní zkouškou, kde získala diplom bakaláře práva, jak vyplývá z přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání. Studium bylo na základě soukromoprávní smlouvy uskutečněno na Mezinárodní vysoké škole podnikatelství a práva v Praze spol. s r.o. (dále jen MVŠPP) a toto vzdělání bylo nostrifikováno ZSU. S takto uznaným vzděláním byla osoba zúčastněná na řízení přijata k magisterskému studiu na ZSU. Výuka byla opět na základě soukromoprávní smlouvy realizována na MVŠPP. Dle smlouvy o podmínkách a řádu výuky na MVŠPP uzavřené s osobou zúčastněnoun a řízení zabezpečovala MVŠPP realizaci vysokoškolského navazujícího specializačního magisterského studijního programu ZSU, přijímala studenta do studijního oboru Právo a zaručovala mu úplné vysokoškolské vzdělání na základě úspěšného splnění předepsaného studijního plánu, tj. programu odborné přípravy, který odpovídá státním vzdělávacím normám vysokých škol Ukrajiny a České republiky. Dále se zavazovala vytvořit studentovi podmínky pro získání plnohodnotného vysokoškolského vzdělání a vydat po splnění ve smlouvě uvedených podmínek státní magisterský diplom Ukrajiny. Osoba zúčastněná na řízení tak studovala bakalářský i magisterský studijní program pouze prostřednictvím MVŠPP.

Dále k tomu žalobkyně uváděla (bod 3.2.), že vzhledem k absenci dokazování ve správním řízení nelze ze správního spisu zjisti, jaké vzdělání, v jakém právu, bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zdali bylo předmětem studia na ZSU ve spolupráci s MVŠPP právo české či ukrajinské. Zjištění této skutečnosti je nezbytné pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace ve smyslu § 89 a § 90 ZVŠ a zda mohla žalovaná vydat napadené rozhodnutí. Žalovaná se však ve správním řízení zkoumáním těchto skutečností nezabývala. Pokud by bylo předmětem studia ukrajinské právo a vzdělávání v právním řádu Ukrajiny, jak ho ZSU poskytuje svým studentům na Ukrajině, pak by byly důvody pro posouzení, zda je studijní program obdobný studijnímu programu na české právnické fakultě a jsou-li podmínky pro vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejnou vysokou školou v souladu s § 89 a § 90 ZVŠ. Pokud by bylo předmětem studia právo české, pak je pro posouzení věci významná skutečnost, zda stejné vzdělávání v českém právu bylo poskytováno běžně i studentům na Ukrajině.

Z dopisu předchozího děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále jen FPZČU) JUDr. Milana Kindla, CSc. z 27.1.2003 adresovaného PhDr. D. Přerovské, jednatelce MVŠPP, a z dopisu ze 14.4.2004 adresovaného Doc. Ing. Josefu Průšovi, CSc., rektoru Západočeské univerzity v Plzni (dále jen ZČU) vyplývá, že co do studijního plánu oboru „právo“ byly pro MVŠPP vzorem FPZČU a Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Pokud byly vzorem studijní plány uvedených tuzemských univerzit, nemohlo jít o zahraniční studijní plán, ale o studijní plán český, s drobnými úpravami převzatý z českých veřejných vysokých škol. V takovém případě by ale správní orgán nemohl postupovat podle § 89 a § 90 ZVŠ, neboť takové vzdělání nemůže být předmětem uznávání ve smyslu zákona o vysokých školách, v tomto případě by nebylo co uznávat. Pokud vzdělávání v českém právu nebylo poskytováno i studentům na Ukrajině, měl správní orgán prověřit, zda je ZSU oprávněna na území České republiky poskytovat vzdělání v českém právu.

Pokud poskytovala na území České republiky vzdělání v českém právu, jedná se o poskytování jiného vzdělání než toho, které běžně poskytuje na Ukrajině, a z povahy věci plyne, že se v případě českých studentů nejedná o vzdělání získané na zahraniční vysoké škole. V takovém případě by měla na území České republiky postavení jako kterákoli jiná zahraniční právnická osoba a k tomu, aby mohla poskytovat vysokoškolské právnické vzdělání, by měla být vybavena příslušnými oprávněními vydanými k tomu kompetentními orgány České republiky. ZSU nedisponovala akreditací udělenou jí pro studijní program poskytující vysokoškolské vzdělávání v oblasti českého práva a právní vědy. Žalobkyni byly předloženy dvě licence udělneé ZSU Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny, a to licence z 10.1.2005 s dobou platnosti od 24.12.2002 do 31.12.2007, která byla vydána na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech) a dále licence z 10.5.2006 pro vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na mladšího specialistu, bakaláře, specialistu, magistra. Z těchto licencí však nevyplývá, že by byla akreditována poskytovat vysokoškolské vzdělání v oblasti českého práva a právní vědy, tedy z jejího pohledu v oblasti cizího práva. Předpokladem pro to, aby česká vysoká škola jako česká právnická osoba, mohla poskytovat vzdělání v příslušném studijním programu, je udělení akreditace dle platného zákona o vysokých školách. Pokud by byla akceptována praxe, že zahraniční právnická osoba by touto akreditací vybavena být nemusela, jednalo by se o zvýhodnění této zahraniční právnické osoby, které nemá oporu v zákoně o vysokých školách ani v jiných souvisejících právních

předpisech.

Dále žalobkyně (bod 3.3.) spatřovala nezákonnost rozhodnutí žalované v tom, že jím bylo uznáno celé studium osoby zúčastněné na řízení, tedy i ta část, kterou absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva. Žalovaná tak uznala i cizí (bakalářské) vzdělání získané ve třetí zemi, a to tak, že převzala nostrifikaci, kterou vydala ZSU. Takový postup však zákon ani platná mezinárodní smlouva neumožňuje. I Úmluva o uznávání kvalifikací hovoří o „uznávání“ vysokoškolských kvalifikací a nikoli o uznávání nostrifikací. Nostrifikace ZSU, kterou bylo uznáno bakalářské vzdělání osoby zúčastněné na řízení získané na Moskevském institutu podnikatelství a práva, tak nemá na území České republiky žádný právní význam. Ponech-áli se stranou skutečnost, že žalovaná nemohla řádně porovnat obsah studia a studijní program ZSU se studijním programem české veřejné vysoké školy, pokud byla podstatná část studia vykonána ve „třetí“ zemi, nemůže mít cizí správní (nostrifikační) rozhodnutí platnost na území České republiky. Jiný přístup by byl podstatným zásahem do státní suverenity. Podobně dovodil i Nejvyšší správní soud v roce 1925 v rozhodnutí čj. 4105/1925, kde uvedl: „V postupu tom však nelze shledati ani nezákonnost ani vadnost, když přece úřad republiky čsl. zřejmě není příslušným aby rozhodoval o tom, zda diplom nabytý na jednom cizozemském učilišti (v Arnstadtě) je nebo není rovnocenným s diplomem jiného cizozemského učiliště (v Budapešti) a když rozhodovati o takovéto rovnocennosti bylo by zřejmě věcí příslušných orgánů této vysoké školy (budapešťské) resp. příslušných úřadů státu maďarského, přičemž ovšem z pojmu suverenity státní plyne, že by rozhodnutí, které by v tomto směru v příčině stěžovatelova diplomu (zkoušky) nabytého (složené) teprve roku 1920, tedy dávno po převratu, učinily (tedy rovněž již po převratu) uvedené orgány cizího (maďarského) státu, nemělo nižádného právního významu pro oblast státu čsl.“. Aby mohla žalovaná uznat ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, musela by uznat i tu část bakalářského vzdělání, které osoba zúčastněná na řízení získala na Moskevském institutu podnikatelství a práva. To však žalovaná neučinila a zatížila tak napadené rozhodnutí vadou, která způsobuje jeho nezákonnost.

Třetím žalobním bodem (v žalobě označeným IV.) žalobkyně namítala nezákonný postup žalované a nezákonnost rozhodnutí žalované také proto, že zprostředkováváním bakalářského i magisterského vzdělání na území České republiky MVŠPP (a následně Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s.r.o.) došlo k obcházení systému povinných akreditací, které vyžaduje zákon o vysokých školách v části osmé (§ 78 a násl.). Ze spisového materiálu žalobkyni předloženého vyplývá, že žalovaná věděla, jakým způsobem osoba zúčastněná na řízení vysokoškolský diplom ZSU získala a tento způsob v podstatě svým jednáním a následně vydáním rozhodnutí žalované aprobovala. Neexistence akreditace příslušného studijního programu tak byla v podstatě nahrazena vydáním nostrifikačního rozhodnutí žalované.

Čtvrtým žalobním bodem (v žalobě označeným V.) žalobkyně nezákonnost rozhodnutí žalované spatřovala také v existenci dvou osvědčení vydaných osobě zúčastněné na řízení dne 4.10.2006, pod čj. ZČU *N-450/06, o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Uvedla, že byla Nejvyššímu státnímu zastupitelství současně s podnětem předsedy České advokátní komory k podání žaloby proti rozhodnutí o vydání osvědčení o ekvivalenci vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice předložena kopie osvědčení, dle kterého ZČU uznala vysokoškolské vzdělání získané na ZSU ve spolupráci s MVŠPP. Z vyžádaného správního spisu však bylo zjištěno, že se zde nachází kopie osvědčení, na které je uvedeno, že ZČU uznala vysokoškolské vzdělání získané na ZSU. V téže věci tak byla vydána dvě osvědčení stejného jednacího čísla, jejichž písemná vyhotovení se od sebe liší. Vzhledem k tomu, že je osvědčení součástí rozhodnutí a s originálním diplomem je ekvivalentní dikplomu, který je vydáván absolventům magisterských studijních programů na univerzitách a vysokých školách v České republice, není jasné, které z vydaných osvědčení je platné.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že napadené rozhodnutí vydala na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a v souladu se zákonem o vysokých školách.

Konkrétně pak uvedla, že bylo dané řízení zahájeno podáním písemné žádosti osoby zúčastněné na řízení dne 25.9.2006 a tímto dnem byl také založen správní spis. Příslušnost žalované k tomuto řízení byla dána § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ a potvrzoval ji i dopis MŠMT z 10.6.2008, čj. 11 384/2008 – 30, kde je uvedeno, že podle zákona o vysokých školách je k rozhodování o uznání vzdělání z oblasti příbuzné oblasti zahraničního studia příslušná veřejná vysoká škola, a žalovaná uskutečňuje akreditovaný magisterský studijní program v oboru Právo a Právní věda.

Posouzení žádosti podle § 89 a § 90 ZVŠ žalovaná dokládala tím, že k žádosti byla připojena úředně ověřená kopie včetně úředního překladu diplomu vydaného ZSU pod č. DP 200584 dne 19.9.2006 s přílohou, dle které byl absolvovaným studijním programem magisterský studijní program Právo v oboru Právní věda, a kde jsou uvedeny absolvované předměty včetně jejich hodnocení. Příloha obsahuje potvrzení, že rozhodnutím Státní atestační komise z 18.9.2006 byl osobě zúčastněné na řízení udělen titul magistr práva. Těmito doklady je splněn požadavek § 90 odst. 2 ZVŠ a slouží jako doplňující informace o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Součástí přílohy jsou informace o typu vzdělávací instituce, kde je uvedeno, že je ZSU je státní univerzitou IV. úrovně akreditace, což bylo pro žalovanou také jedním z dokladů prokazujících, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že žalovaná nečinila žádné úřední úkony ve smyslu §§ 89 a 90 ZVŠ.

Dalším podkladem bylo vyjádření tehdejšího děkana FPZČU JUDr. Milana Kindla ze 14.4.2004 předložené rektorovi, které obsahuje srovnání studijního programu Právo a právní věda uskutečňovaného FPZČU a ZSU. Skutečnost, že pro ZSU zabezpečovala tento studijní program na základě smlouvy MVŠPP je nerozhodná a je věcí soukromoprávní dohody těchto subjektů. Pro žalovanou bylo významné, že studijní program má řádně akreditována ZSU a nikoli, kdo jej uskutečňuje ve spolupráci s ní, přičemž uzavření smlouvy o zabezpečování studijního programu MVŠPP nic nebrání. Z uvedeného vyplývá, že děkan i vědecká rada FPZČU se zabývali posouzením obsahové shodnosti obdobných studijních programů. Obsahem vyjádření jsou detailní informace, v čem se studijní programy shodují nebo „kosmeticky“odlišují. Je zde jednoznačné stanovisko, že studijní program není odlišný. Děkan vycháze li ze znalosti úrovně vysoké školy vzhledem k pedagogům na ní působícím.

Dále žalovaná uvedla, že se zabývala úrovní zahraniční vysoké školy a strukturou jejích studijních programů. Řízení probíhalo podle metodiky MŠMT, jejíž závaznost vyplývá z § 87 písm. k) ZVŠ, které stanoví, že ministerstvo plní úkoly nadřízeného správního orgánu vysokých škol ve správním řízení. Podle této metodiky se informace o statutu a „důvěryhodnosti“ zahraniční vysoké školy zjišťují i prostřednictvím elektronické databáze NARIC/ENIC České republiky (www.enic-

naric.net) zřízené k plnění závazků Národního informačního centra České republiky vyplývajících z Úmluvy o uznání kvalifikací. Zde je ZSU uvedena a tím je osvědčeno, že jí uskutečňované studijní programy jsou uskutečňovány institucí oprávněnou poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle ZVŠ. Podkladem pro vydání rozhodnutí žalované byly tyto doklady soustředěné před jeho vydáním. Nelze tedy tvrdit, že by žalovaná neshromáždila podklady potřebné pro vydání rozhodnutí. Z dokladů je zřejmé, že žalovaná ověřila, že zahraniční studijní program je obdobný se studijním programem uskutečňovaným FPZČU i to, že zahraniční studium poskytovala oprávněná instituce.

Dodržení předepsaného postupu při uznávání zahraničnhío studia podporuje dle žalované sdělení MŠMT z 10.6.2008, čj. 11 384/2008-30 a z 19.9.2008, čj. 18754/2008-30, že nebyly shledány důvody pro prohlášení nicotnosti napadeného rozhodnutí (ani rozhodnutí dalších). Uvedené vyvrací námitky, že rozhodnutí žalované nebylo řádně odůvodněno. V rozhodnutí žalované je uvedeno, které doklady byly soustředěny, že proběhlo hodnocení oprávněnosti zahraniční instituce poskytovat srovnatelné vysokoškolské vzdělání, a na čem je založena znalost zahraniční vysoké školy, že nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací žadatele a kvalifikací absolventů FPZČU. Pokud bylo žadateli v plném rozsahu vyhověno, není odůvodnění třeba.

Dalším důkazem, že je ZSU oprávněna poskytovat srovnatelné vysokoškolské vzdělání, jsou licence průběžně jí udělované. Již licence ze 7.2.2003 stanoví, že je oprávněna (resp.její předchůdce) poskytovat vzdělávání stejného kvalifikačního požadavku pro přípravu zahraničních občanů na akreditované bázi zaměření. To je potvrzeno i v licencích z 10.1.2005 a 10.5.2006. Zejména licence z 10.5.2006 byla udělena pro vysokoškolské vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na magistra a v její příloze je uvedeno, že jedním ze zaměření je zaměření 0601 Právo a v jeho rámci Právní vědy. Jednoznačným dokladem, že jde o instituci oprávněnou poskytovat srovnatelné vzdělávání je doklad o udělení akreditace Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze 4.1.2005, jímž je tato univerzita prohlášena za vysokoškolskou vzdělávací institucí IV. stupně a tato akreditace je dosud platná. Způsob, jakým je realizována spolupráce ZSU a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva rekapituluje vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze 14.8.2007, kde je uvedeno, že Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporuje spolupráci ZSU a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v oblasti uznávání dokladů o vzdělání se zaměřením Právo, obor Právní věda. Ze sdělení vyplývá, že je ZSU řádně akreditovaná dle nejvyššího IV. stupně akreditace a že má akreditaci k přípravě státních příslušníků české republiky s tím, že je jim po absolvování přiznáván akademický titul „magistr právních věd“. Vědecká rada ZSU je oprávněna provádět změny ve studijních plánech k dosažení souladu magisterského studijního programu s magisterskými studijními programy Právo a Právní věda uskutečňovanými akreditovanými vysokými školami v České republice. Tímto operativním postupem byla po celou dobu zajišťována shoda studijních programů.

Dle žalované nelze tvrdit, že z materiálů pro rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké vzdělání bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zda bylo předmětem právo ukrajinské nebo české. Z dokladů (licencí a certifikátu o akreditaci) je zřejmé, že ZSU je oprávněna poskytovat magisterský studijní program Právo a Právní věda cizím státnmí příslušníkům, občanům České republiky. Jde tedy o studijní program zahraniční vysoké školy, jehož shoda s akreditovaným studijním programem ZČU byla potvrzena děkanem FPZČU po projednání ve Vědecké radě fakulty. Studium, které osoba zúčastněná na řízení absolvovala, tak bylo zahraničním studiem a skutečnost, že se na jeho zabezpečení podílela jiná osoba na základě smlouvy, není pro rozhodnutí o uznání zahraničního studia rozhodná. Podstatné je, že žalovaná měla před vydáním rozhodnutí k dispozici doklady předepsané zákonem o vysokých školách, tj. diplom, informaci děkana o tom, že jde o obsahově shodný studijní program, a informaci o tom, že studijní program uskutečňuje oprávněná instituce. V tomto smyslu je také třeba hodnotit námitku, že uznáním magisterského studia bylo uznáno i bakalářské vzdělání získané studiem Moskevského institutu podnikatelství a práva. Proces stanovený Úmluvou o uznání kvalifikací je založen na tzv. strukturovaném studiu a předpokládá stupně studia bakalářský, magisterský a doktorský, přičemž základním rysem je propustnost mezi jednotlivými stupni. Osoba, která absolvovala bakalářský stupeň studia, tak může být přijata ke studiu magisterskému a posléze doktorskému, a to i v příbuzných oblastech, pokud jsou splněny podmínky přijímacího řízení. Bylo tedy na posouzení ZSU, zda uchazeč o přijetí ke studiu magisterského studijního programu uskutečňovaného ZSU má potřebné předpoklady. Je tedy nerozhodné, že v rámci zkoumání těchto předpokladů ZSU nostrifikovala jeho bakalářské vzdělání. Pro ZČU je rozhodné, zda osoba zúčastněná na řízení absolvovala magisterský stupeň, což je ve smyslu uvedeného samostatná úroveň studia, a zda ho absolvovala na instituci, která je oprávněna poskytovat příslušné vzdělání. To bylo v řízení doloženo a osvědčeno. Splnění podmínek pro nostrifikaci bakalářského studia nemohlo být předmětem zkoumání žalované, pokud měla osvědčeno, že žadatel získal magisterský titul ve srovnatelném studijním programu.

K existenci dvou osvědčení žalovaná uvedla, že vydala osvědčení č. ZČU * N-450/06 ze dne 4.10.2006, kde se uvádí, že vysokoškolské vzdělání bylo získáno na ZSU ve spolupráci s MVŠPP. Protože tento text neodpovídal textu žadatelem předloženého diplomu, provedla žalovaná k žádosti žadatele opravu osvědčení ve shodě s předloženým diplomem, tj. že bylo vysokoškolské vzdělání získáno na ZSU. Původní nesprávné osvědčení skartovala, o čemž je záznam ve správním spise. O platnosti osvědčení tak nemůže být pochyb. Žadatel má k dispozici jediný platný originál. Žalovaná při tom musela zachovat původní číslo osvědčení, aby byla zachována číselná řada, kterou má pro tyto účely vyhrazenu. Stejná praxe je i u vydávání náhradních dokladů (diplomů, vysvědčení, dodatků k diplomům apod.) v případě jejich ztráty nebo zničení, přičemž tato praxe je stejná na všech veřejných vysokých školách v České republice.

V replice k vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že kromě listin předložených žadatelem, měly být ve spisu založeny listiny týkající se úkonů provedených vřízení žalovanou, jak je ve vyjádření popisuje. Dle žalobkyně nebyl žádný z citovaných důkazů ve správním řízení proveden, neboť o nich není ve správním spisu ani zmínka. Ve správním spisu byly založeny jen listiny, které žalobkyně zmínila v žalobě. Žalobkyně proto zopakovala, že ze správního spisu, který jí byl

předložen k přezkoumání, nebylo patrno, že by byl ve věci učiněn úřední úkon zaměřený na zjištění potřebných skutečností. Ze správního spisu nevyplývalo, jakým způsobem a vjakém rozsahu

žalovaná zjišťovala splnění podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 89 a § 90 ZVŠ, jakým způsobem posoudila studijní program a náplň vysokoškolského studia v zahraničí, nevyplývaly z něj právní úvahy, které žalovaná prezentovala ve vyjádření k žalobě. Žalobkyně trvala na tom, pokud žalovaná i přes ust. § 68 odst. 4 správního řádu rozhodnutí odůvodňovala, bylo její povinností zpracovat odůvodnění se všemi zákonnými náležitostmi, což nebylo učiněno. Jestliže nebyly ve spise založeny podklady pro rozhodnutí, nezbývá než přezkoumatelnost rozhodnutí posuzovat podle jeho obsahu. Zákonná možnost neuvedení odůvodnění rozhodnutí však sama o sobě nerehabilituje jeho nepřezkoumatelnost. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na které odkazovala již v žalobě žalobkyně zopakovala, že všechny podklady pro vydání rozhodnutí musí být ve správním spise a nejsou-li tam, je nutno dovodit, že nebyly provedeny. V daném případě je tak nutno konstatovat, že vydání rozhodnutí de facto nepředcházelo žádné správní řízení a rozhodnutí žalované bylo vydáno, aniž by byly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti. Rozhodnutí samo pak neobsahuje odůvodnění v takovém rozsahu, aby bylo možno posoudit opodstatněnost právních závěrů správního orgánu. Rozhodnutí žalované je tak nepřezkoumatelné, a proto nezákonné, jak je rozvedeno v žalobě. K sumarizaci listin, které podle žalované prokazovaly legitimitu výuky realizované ZSU, žalobkyně uvedla, že tyto listiny jednoznačně neprokazují, jaké vzdělání, v jakém právu bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zda bylo předmětem studia právo české či ukrajinské a zda tedy náplní absolvovaného studia bylo skutečně vysokoškolské studium v zahraničí. Tuto skutečnost neosvědčuje žalovaná ani ve vyjádření k žalobě. Pokud žalovaná označuje za jeden z dokladů, ze kterých dovozuje znalost úrovně zahraniční vysoké školy, vyjádření tehdejšího děkana JUDr. Milana Kindla ze 14.4.2004, jeho obsahem je toliko hodnocení studijního programu MVŠPP, tedy hodnocení studijního programu českého právního subjektu, nikoli zahraniční vysoké školy Zakarpatské státní univerzity. Za nesprávnou považovala žalobkyně argumentaci žalované týkající se neprohlášení nicotnosti rozhodnutí žalované MŠMT, neboť neshledání důvodů pro prohlášení nicotnosti rozhodnutí žalované neznamená, že žalovaná dodržela předepsaný postup při uznávání zahraničního studia. Aby mohlo být rozhodnutí považováno za nicotné, musí při jeho vydání dojít k porušení základních zásad správního řízení, kterými je věcná nepříslušnost podle § 77 odst. 1, 2 správního řádu a takové vady, pro které nelze takové rozhodnutí za správní rozhodnutí vůbec považovat. Důvody pro prohlášení nicotnosti jsou tedy velmi specifické a jejich neexistence ještě nezakládá regulérnost správního řízení a zákonnost v něm vydaného správního rozhodnutí. Žalobkyně proto zopakovala, že žalovaná porušila § 2, § 3, § 17 odst. 1, § 50 odst. 1, 2 a § 68 odst. 3,4 správního řádu ve vztahu k § 78, § 89 a § 90 ZVŠ a rozhodnutí žalované je tak nezákonné.

Osoba zúčastněná na řízení se ve vyjádření k žalobě ztotožnila se žalovanou a navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, obstarala veškeré nezbytné podklady pro posouzení skutkového stavu a její právní úvaha neporušuje pravidla logického uvažování. Rozhodnutí žalované není nezákonné a řízení, které jeho vydání předcházelo, netrpí žádnou z vytýkaných vad. Osoba zúčastněná na řízení chce vykonávat praxi advokátního koncipienta, proto podala žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 90 ZVŠ. Soudem by mělo být zohledněno, že své postavení nabyla v dobré víře a na základě rozhodnutí, jehož správnost byla presumována. Rozhodnutí žalované bylo již neúspěšně napadeno, když bylo rozhodnutím Ministryně školství mládeže a tělovýchovy zrušeno rozhodnutí MŠMT, kterým bylo rozhodnutí žalované změněno. U Obvodního soudu pro Prahu 1 je vedeno řízení, v němž se osoba zúčastněná na řízení proti České advokátní komoře domáhá zapsání do seznamu advokátních koncipientů. Uvedené řízení bylo z důvodu podání žaloby v této právní věci přerušeno.

Z obsahu správního spisu byly zjištěny následující skutečnosti.

Osoba zúčastněná na řízení podala k žalované žádost datovanou 25.9.2006 (uvedla své jméno a příjmení, datum a místo narozneí, trvalé bydliště) o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace na ZSU, kde označila název studijního oboru Právo/Právní věda.

Přílohou žádosti je úředně ověřená kopie diplomu s přílohou v ukrajinském jazyce a jejich překlad do českého jazyka. Diplom byl vydán ZSU dne 14.9.2006 pod číslem DP 200584 a je na něm uvedeno, že byl osobě zúčastněné na řízení rozhodnutím státní atestační komise ze dne 18.9.2006 udělen titul magistra práva. V příloze k diplomu je uveden jako předchozí doklad o vzdělání diplom bakaláře práva VBA 0053939 Moskevského institutu podnikatelství a práva a údaj o potvrzení nostrifikace diplomu na Ukrajině ze dne 23.11.2005, č. 6/1-716 n. Dále je zde uveden název vzdělávací instituce ZSU, názvem diplomu je diplom magisatr, typem programu je odborně vzdělávací program pro přípravu magistra v 5letém denním studiu se zaměřením na 0601 Právo a obor 8.060101 Právní věda a je uveden datum ukončení studia 19.9.2006. Součástí přílohy je seznam předmětů tvořících absolvovaný studjiní program s uvedením hodnocení u každého předmětu.

Součástí správního spisu jsou listiny nazvané Postup při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice podle zákona o vysokých školách z října 2004, vypracovaný odborem vysokých škol MŠMT

Ve správním spisu jsou dále kopie originálů a jejich překladů do českého jazyka vydaných Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Je zde licence vydaná 7.2.2003 Užhorodské státní vysoké škole informatiky, ekonomiky a práva se sídlem v Užhorodu k poskytování vzdělávacích služeb s vyučovacími základy spojenými se získáním vzdělání rovnocenného kvalifikačního požadavku pro přípravu zahraničních občanů na akreditované báze zaměření. Je zde certifikát o akreditaci, podle něhož byla ZSU prohlášena rozhodnutím státní akreditační komise z 19.10.2004 akreditovanou vysokoškolskou vzdělávací institucí IV. stupně. Je zde licence vydaná 10.1.2005 ZSU k poskytování vzdělávacími institucemi vzdělávacích služeb spojených se získáním vzdělání na úrovn ikvalifikačních požadavků na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech).

Dále je ve správním spisu dopis JUDr. Milana Kindla, děkana FPZČU ze 14.4.2004, v němž se vyjadřuje ke studijnímu programu uskutečňovanému MVŠPP a dále usnesení Vědecké rady FPZČU z 19.3.2004, kde je pod bodem 4) uvedeno, že vědecká rada posoudila možnost nostrifikace diplomů absolventů MVŠPP.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalované ze 4.10.2006 neoznačeném číslem jednacím je uvedeno, že žalovaná podle § 89 odst. 2 a § 106 ZVŠ ve spojení s Úmluvou o uznání kvalifikací rozhodla o vydání osvědčení osobě zúčastněné na řízení (uvedeno je jméno a příjmení) o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které je přílohou tohoto rozhodnutí. Následuje část označená jako odůvodnění, kde je uvedeno, že žadatel podal k žalované žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, které získal absolvováním magisterského studijního oboru Právní věda na ZSU. Vzhledem k tomu, že ZSU je považována v Ukrajinské republice za vysokou školu, bylo třeba při posuzování žádosti aplikovat Úmluvu. Protože nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací, o jejíž uznání bylo žádáno, ve smyslu čl. 1 Úmluvy, vyhovuje ZČU žádosti a vydává osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žadateli. Nostrifikační osvědčení je spolu s originálním diplomem ekvivalentní diplomu, který je vydáván absolventům magisterských studijních programů na uinverzitách a vysokých školách v ČR.

V osvědčení označeném ZČU *N-450/06 ze 4.10.2006 je uvedeno, že žalovaná uznala podle § 89 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 3 a § 106 ZVŠ vysokoškolské vzdělání získané na Zakarpatské státní univerzitě ve studijním oboru Právní věda. Dále je uvedeno, že osoba zúčastněná na řízení (označena jménem příjmením, datem a místem narození) obdržela diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem, vydávaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda M 6805, obor Právo. Držitel tohoto dokladu je oprávněn užívat titul „magistr práva“.

Ve správním spisu je založeno také osvědčení stejného čísla ze 4.10.2006 a totožného obsahu, jímž je uznáno vysokoškolské vzdělání získané na ZSU ve spolupráci s MVŠPP. Toto osvědčení je přeškrtnuto a ručně je dopsáno „skart“.

Dále jsou ve správním spisu kopie dopisu Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze 14.8.2007 adresovaného MŠMT.

Ve správním spisu je rovněž založeno rozhodnutí MŠMT z 18.5.2007, čj. 13 661/2007-30 (dále jen rozhodnutí ministerstva), kde je uvedeno, že ministerstvo v souladu s § 97 odst. 3 správního řádu rozhodlo o vydání osvědčení osobě zúčastněné na řízení (uvedeno jméno, příjmení, datum narození a bydliště) o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vČeské republice, které tvoří přílohu tohoto rozhodnutí. V odůvodnění je krom jiného uvedeno, že ministerstvo dospělo k závěru, že by bylo rozhodnutí žalované v souladu se zákonem o vysokých školách, pokud by byla uznána rovnocennost zahraničního vzdělání se vzděláním absolventa magisterského studijního programu „Právní specializace“ zaměřené na právo Ukrajiny. Protože však tento studijní program neuskutečňuje v České republice žádná univerzita ani veřejná vysoká škola, změnilo ministerstvo v souladu s § 89 odst. 2 ZVŠ a § 97 odst. 3 a § 98 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí univerzity a uznalo zahraniční vysokoškolské vzdělání a kvalifikaci žadatele za odpovídající vzdělání získanému absolvováním magisterského studijního programu „Právní specializace“. Podle toho pak bylo s datem 18.5.2007 vydáno osvědčení s tím, že je držitel dokladu oprávněn užívat zahraniční titul „magistr pravoznavstava“. K dotazu bylo soudu doručeno rozhodnutí Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím z1.10.2007, čj. 16 027/2007-30 (dále jen rozhodnutí ministryně) vydané na základě rozkladu podaného osobou zúčastněnou na řízení, kterým bylo rozhodnutí ministerstva zrušeno a přezkumné řízení zastaveno.

Existenci rozhodnutí ministerstva a ministryně soud v rámci obsahu spisu konstatoval proto, že je povinen zjišťovat, jsou-li splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci. Při tom je nutno vycházet z § 64 s.ř.s. a § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Soud proto konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím nadále existujícím, a to ve znění vydaném žalovanou, a bylo vydáno ve správním řízení probíhajícím doběv od 25.9.2006 do 4.10.2006.

Při přezkoumání rozhodnutí žalované soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s tím vyslovila souhlas a žalovaná k výzvě soudu, kterou převzala dne 23.3.2009, nevyjádřila svůj nesouhlas, soud proto vycházel z fikce jejího souhlasu.

V dané právní věci se jedná o problematiku uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného na zahraniční vysoké škole k žádosti absolventa této zahraniční vysoké školy.

Problematiku vysokoškolského vzdělávání upravuje zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) (viz výše ZVŠ), který v § 106 odst. 1 stanoví, že se ustanovení tohoto zákona použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

Mezinárodní smlouvou upravující uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, kterou je Česká republika vázána, je Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu uzavřená v Lisabonu 11.4.1997, v České republice vyhlášená Sdělením Ministerstva zahraničních věcí ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 60/2000 Sb.m.s. a účinná od 1.2.2000 (viz Úmluva o uznání kvalifikací). Ustanovení Úmluvy o uznání kvalifikací mají ve smyslu § 106 ZVŠ přednost před ustanoveními zákona o vysokých školách. Jednou ze stran této mezinárodní smlouvy je i Ukrajina (viz http://conventions.coe.int), pro

kterou je smlouva platná od 1.6.2000.

V zákoně o vysokých školách je uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace řešeno v § 89 a § 90. V § 89 odst. 1 je uvedeno: Na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice: a) ministerstvo, jestliže je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je zahraniční vysoká škola zřízena a uznána, a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno, b) v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Podle § 89 odst. 3 ZVŠ veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Podle § 90 odst. 1 ZVŠ ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor. V § 90 odst. 2 ZVŠ je stanoveno, co je podkladem pro uznání. Podle § 90 odst. 5 ZVŠ zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne. Vnitrostátní právní úprava s Úmluvou o uznání kvalifikací nekoliduje.

Podle § 105 ZVŠ nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Zákon o vysokých školách nemá samostatnou procesní úpravu a v části upravující uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace nevylučuje aplikaci správního řádu. Proto bylo nutno ve správním řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o žádosti vycházet z příslušných ustanovení správního řádu účinného v době rozhodování žalované, tj. podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Mezi účastníky není sporu o tom, že je Západočeská univerzita v Plzni veřejnou vysokou školou (viz příloha 1 k zákonu o vysokých školách) a byla oprávněna podle Úmluvy o uznání kvalifikací a § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ vydat na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (absolventa zahraniční vysoké školy) o vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání v České republice touto žalobou napadené rozhodnutí žalované.

Rozhodnutí žalované je nyní předmětem přezkumu soudu ve správním soudnictví. Soud proto nejprve z úřední povinnosti ve smyslu § 76 odst. 2 s.ř.s. zjišťoval, zda rozhodnutí žalované netrpí takovými vadami, které by vyvolávaly jeho nicotnost, neboť vtakovém případě by byl povinen vyslovit tuto nicotnost rozsudkem i bez návrhu. Soud takové vady neshledal, proto by postačilo jen konstatování tohoto faktu, ale vzhledem k argumentaci žalované ve vyjádření k žalobě a žalobkyně v replice, považuje soud za nutné se k této otázce vyjádřit.

Ustálená judikatura ve správním soudnictví zastává názor, že vady, které způsobují nicotnost, musí být naprosto zásadní, např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou vprávním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu). Musí se jednat o vady tak závažné, že způsobí faktickou neexistenci správního aktu (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21.2.2008, čj 7Afs 68/2007-82, www.nssoud.cz). Ve správním řádu je zjištění a prohlášení nicotnosti upraveno v § 77 a § 78. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Podle § 77 odst. 2 správního řádu je nicotné rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Podle § 76 odst. 2 věta prvá s.ř.s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. V rozhodnutí žalované nelze shledat uvedené zásadní vady, proto není rozhodnutím nicotným. Toto konstatování však neznamená, že nemůže být rozhodnutím nezákonným. V rámci přezkumu soudu ve správním soudnicvtí může soud dospět k závěru, že je rozhodnutím nezákonným, např. pro vadnou interpretaci aplikované normy hmotného práva nebo pro vadu řízení (procesní vadu) uvedenou v § 76 odst. 1 s.ř.s. V takovém případě by rozhodnutí, ačkoliv by bylo nepochybné, že není nicotné (nulitní), bylo soudem zrušeno podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost nebo pro vady řízení.

Dále se soud zabýval v rámci prvního žalobního bodu žalobkyní namítnou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované, kterou žalobkyně spatřuje v nedostatku důvodů rozhodnutí a současně namítá, že se rozhodnutí neopírá o spolehlivě zjištěný stav věci. Soud však z důvodů, které dále uvede, dospěl k závěru, že je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné pro

nesrozumitelnost. Vycházel při tom z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí soudem. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2004, čj. 5A 157/2002-35, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2008, čj. 3As 51/2007-84, www.nssoud.cz.).

Správní řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí žalované, bylo zahájeno na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vČeské republice získaného na zahraniční vysoké škole Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině v letech 2001 až 2006 ve studijním oboru Právo – Právní věda. K žádosti byly připojeny výše uvedené přílohy. Žalovaná o žádosti rozhodla touto žalobou napadeným rozhodnutím ze 4.10.2006 neuvedeného čísla jednacího a v jeho výrokové části uvedla: Západočeská univerzita v Plzni podle § 89 odst. 2 a § 106 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) ve spojení s „Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu“ podepsanou dne 11. dubna 1997 v Lisabonu (dále jen Úmluva), rozhodla o vydání osvědčení panu (uvedeno jméno a příjmení osoby zúčastněné na řízení) o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které je přílohou tohoto rozhodnutí.

Zákon o vysokých školách v části upravující uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace nevylučuje aplikaci správního řádu, jak již bylo uvedeno, a samostatnou úpravu náležitostí rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace neobsahuje. Proto je nutno, aby rozhodnutí vydané v tomto řízení obsahovalo náležitosti stanovené pro rozhodnutí ve správním řádu. Podle § 68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle odst. 2 věty první a druhé před středníkem téhož ust. ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2). Podle § 18 odst. 2 věty druhé správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona.

Podle § 67 odst. 1 správního řádu rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.

Rozhodnutí vydané v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je individuálním správním aktem vydaným v oblasti veřejné správy buď orgánem moci výkonné [ministerstvem podle § 89 odst. 1 písm. a) ZVŠ] nebo právnickou osobou, které zákon o vysokých školách svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy [veřejnou vysokou školou podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ] se závaznými právními účinky pro účastníka řízení, jemuž je určen. Výrok rozhodnutí veřejné vyokés školy o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice závisí na posouzení žádosti podle kritérií stanovených Úmluvou o uznání kvalifikací a kritérií stanovených v § 90 ZVŠ. Pokud žádosti vyhoví, vydá o tom ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, kterým úředně potvrzuje, že je žadatelem absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Takto nazíráno je dle názoru soudu toto rozhodnutí povahy deklaratorní, protože jím jsou práva a povinnosti úředně zjišťovány nebo potvrzovány, nikoliv zakládány, měněny či rušeny. Na povahu tohoto rozhodnutí však lze nahlížet i tak, že zakládá absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo, aby pro účely kvalifikace byl ojeho

zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané na veřejné vysoké škole v České republice. V tomto smyslu by mělo toto rozhodnutí povahu konstitutivní, protože by jím bylo právo stejné kvalifikace zakládáno. Soud proto zastává názor, že rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace má smíšenou (hybridní) povahu. Bez ohledu na povahu rozhodnutí však vždy platí, že vlastní autoritativní úpravu práv či povinností obsahuje výrok rozhodnutí, ve kterém je v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu vyjádřeno řešení otázky, která je

předmětem řízení. Výrok správního rozhodnutí proto musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, aby nemohly ani v budoucnu vzniknout pochybnosti o tom, které fyzické osobě (komu) je zahraniční vysokoškolské vzdělání uznáváno, kde a kdy tato osoba zahraniční vysokou školu absolvovala (stát a zcela přesné označení vysoké školy) a jaký studijní obor v rámci vysokoškolského vzdělání absolvovala. Podstatné pak je, že toliko výrok rozhodnutí je závazný, schopný právní moci a vykonatelný. Obdobně o významu a nárocích na výrok rozhodnutí vyslovil Ústavní soud nválezu ze dne 3.11.2003, sp.zn. IV. ÚS 772/02, www.nalus.usoud.cz.), kde uvedl, že výrok rozhodnutí je ústředním bodem celého rozhodnutí, kterým se přiznává účastníkovi řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. závazně deklaruje, že určité právo nebo povinnost je či není. V některých případech zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, co musí být obsaženo ve výroku, v jiných rozhodnutích obsah výroku vyplývá z jejich charakteru (§ 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právě z uvedeného důvodu je nutné, aby výrok rozhodnutí, kterým je stanovena daňová povinnost (nově doměřována), byl zcela konkrétní, jednoznačný a srozumitelný…. Ačkoliv se uvedený nález vyjadřoval k daňovému rozhodnutí, mají jeho závěry podle názoru soudu obecnou platnost i pro rozhodnutí vydaná ve správním řízení, jak potvrzuje starší judikatura (např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8.11.2001, sp.zn. 30Ca 394/99, publikovaný v SJS 901/2001) i novější judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22.7.2008, čj. 2As 20/2008-73, www.nssoud.cz) či krajských soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.3.2009, čj. 22Ca 333/2008-46).

V přezkoumávaném případě však výrok rozhodnutí žalované uvedené nároky nesplňuje, neboť obsahuje sdělení, že žalovaná na základě citovaných právních předpisů rozhodla o vydání osvědčení osobě zúčastněné na řízení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Obsahuje tak jakýsi nekonkrétní příslib, že osoba zúčastněná na řízení obdrží osvědčení o ekvivalenci přesně nespecifikovaného vysokoškolského vzdělání získaného v zahraničí, aniž by bylo uvedeno, kdy a kde v zahraničí. Výrok tak nelze označit za přesný, určitý, obsahující hmotné vyjádření rozhodnutí o věci. Výrok rozhodnutí žalované je nesrozumitelný a z toho důvodu fakticky nepřezkoumatelný. Dovedeno ad absurdum, rozhodnutí žalované teoreticky umožňuje vydání osvědčení o ekvivalenci zcela libovolného zahraničního vzdělání, protože bližší údaje o zahraničním vysokoškolském vzdělání jsou obsaženy až v odůvodnění rozhodnutí, které však již autoritativní povahu nemá, a sama žalovaná k tomu ve vyjádření k žalobě k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedla, že ve smyslu § 68 odst. 4 správního řádu rozhodnutí nemusela odůvodňovat, protože žádosti osoby zúčastněné na řízení plně vyhověla. Ve výrokové části rozhodnutí žalované je absolvent zahraničního vysokoškolského vzdělání (žadatel) označen toliko jménem a příjmením. Podle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, označí údaji umožňujícími jejich identifikaci. K identifikaci fyzické osoby je v tomto ust. odkaz na § 18 odst. 2 správního řádu, podle jehož věty druhé se takovými údaji rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Takto ve výroku rozhodnutí žalované absolvent zahraničního vysokoškolského vzdělání označen není.

Rozhodnutí žalované bylo vydáno 4.10.2006, tedy za účinnosti nového správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.). Podle § 151 odst. 1 tohoto správního řádu pokud správní orgán zcela vyhoví žádosti o přiznání práva, jehož existence se osvědčuje zákonem stanoveným dokladem, lze místo písemného vyhotovení rozhodnutí vydat pouze tento doklad. Podle odst. 2 se o vydání dokladu učiní záznam do spisu, který obsahuje náležitosti uvedené v § 67 odst. 2. Namísto odůvodnění se v záznamu uvede seznam podkladů rozhodnutí. Podle odst. 3 dnem převzetí dokladu účastníkem nabývá rozhodnutí právní moci a právních účinků. Podle odst. 4 dojde-li ke zrušení rozhodnutí poté, co nabylo právní moci, pozbývá vydaný doklad platnost.

Ust. § 151 správního řádu umožňuje správnímu orgánu oproti předchozí právní úpravě (zákonem č. 67/1971 Sb.), aby bez zvláštního zákonného zmocnění po provedeném správním řízení zahájeném na návrh účastníka vydal místo písemně vyhotoveného rozhodnutí ve formálním slova smyslu „pouze“ doklad osvědčující existenci práva a do správního spisu o tom učinil záznam. Správnímu orgánu je tak na základě uvedeného usatnovení dána alternativní možnost, jakým způsobem své rozhodnutí sdělí. Že jde o institut, který správní orgán může, ale nemusí využít, soud dovodil ze slov „… lze .. vydat pouze tento doklad“.

Žalovaná však v přezkoumávané věci této zákonem jí dané možnosti nevyužila. Nevydala totiž místo písemného vyhotovení rozhodnutí pouze osvědčení, jako doklad stanovený zákonem o vysokých školách, které by materiálně dokladem ve smyslu § 151 správního řádu bylo, pokud by byly splněny i další podmínky tohoto ustanovení (ve správním spisu by byl záznam o vydání dokladu obsahující náležitosti § 67 odst. 2 správního řádu a seznam podkladů rozhodnutí). Žalovaná řízení ukončila vydáním rozhodnutí ve formálním slova smyslu a současně uvedla, že ..osvědčení o ekvivalenci .. je přílohou tohoto rozhodnutí“. I takovým způsobem, tedy vydáním písemného rozhodnutí, bylo možné o žádosti rozhodnout a tento postup by byl v souladu se správním řádem, pokud by takové rozhodnutí bylo vydáno v souladu s § 68 správního řádu (tzn. včetně ánležitostí rozhodnutí a poučení o odvolání ve smyslu § 68 odst. 5 správního řádu) a po té, kdy by nabylo právní moci, by bylo vydáno osvědčení, jehož obsah by vycházel ze závěrů učiněných správním orgánem po provedeném správním řízení v rozhodnutí o žádosti. Při použití tohoto způsobu

rozhodnutí o žádosti by nebyl vyloučen ani postup podle § 68 odst. 4 správního řádu, podle něhož odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví. V takovém případě by však opět musel být výrok rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu a musel by jednoznačně vycházet zhodnocení podkladů založených ve správním spisu, aby bylo takové rozhodnutí způsobilé přezkumu jak v rámci odvolacího řízení druhoinstančním správním orgánem, tak v případě podání žaloby soudem.

V zájmu korektního posouzení věci soud dodává, že žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí postupovala podle vzoru rozhodnutí č. 1 (alternativy 1), jenž byl jednou z příloh Postupu při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vypracovaného MŠMT. Tato okolnost však nic nemění na právním názoru soudu, který je vyjádřený tovmto rozsudku.

Podle § 78 odst. 1 věta prvá s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že soud shledal rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, zrušil jej podle § 78 odst. 1 s.ř.s., a to pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je v dalším řízení žalovaná jako správní orgán vázána právním názorem, který soud v rozsudku vyslovil.

Soud se z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost nemohl zabývat dalšími žalobními body uplatněným ižalobkyní v žalobě. Ze stejného důvodu nehodnotil soud důkazy v žalobě žalobkyní navrhované, i když byly součástí správního spisu předloženého soudu žalovanou.

O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 60 odst. 3 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané právní věci měla žalobkyně plný úspěch, proto by měla právo na nháradu nákladů řízení. Žalobkyni v souvislosti s řízením náklady nevznikly a sama je neuplatňovala, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož soud osobě zúčastněné na řízení výslovně žádnou povinnost neuložil, nebyla jí náhrada nákladů tohoto řízení přiznána.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních .

(§ 102, § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.)

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení

nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná.

(§ 104 odst. 2 s.ř.s.)

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

(§ 104 odst. 4 s.ř.s.)

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo

člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno

pro výkon advokacie.

(§ 105 odst. 2 s.ř.s.)

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. (§ 107 s.ř.s.)

V Plzni dne 31. května 2010

JUDr. Jana Daňková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru