Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 54/2010 - 25Rozsudek KSPL ze dne 30.11.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 12/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ca 34/2008-71

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce Jana Hotárka, bytem v Praze 10 – Vršovicích, Petrohradská 278/29, zast. Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. listopadu 2006, čj. 4241/130/2006-Ko, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. listopadu 2006, čj. 4241/130/2006-Ko,

s e zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku

13.568,- Kč k rukám jeho zástupce Jiřího Jandy, a to do osmi dnů od

právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí – platebních výměrů Finančního úřadu v Broumově (dále jen také „správce daně“) ze dne 21. 9. 2004, kterými mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období měsíců leden až prosinec 2001. V jeho odůvodnění uvedl, že správce daně v průběhu daňové kontroly vyzval žalobce ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 písm. c) a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), k předložení

pokračování

30Ca 34 /2008

evidence přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění za jednotlivá kontrolovaná zdaňovací období, k předložení účetnictví za zdaňovací období roku 2001, k předložení provedené inventarizace majetku a závazků za období roků 2000 a 2001 a evidence slev a doprodejů poskytnutých v roce 2001. Zjistil, že evidenci k dani z přidané hodnoty žalobce nevedl v souladu s ustanovením § 11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), přičemž nevyvrátil pochybnosti o jejich věrohodnosti a úplnosti za maloobchodní i velkoobchodní činnost. Vedené účetnictví shledal správce daně rovněž nevěrohodným a neprůkazným. K žalobcem použité kontrole korunou připomněl, že tohoto způsobu lze ve smyslu Čl. IX odst. 5 Opatření Ministerstva financí čj. 281,283/77 411/2000, kterým se stanoví postupy účtování pro účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „Opatření MF“), využít pouze pro maloobchodní činnost. Žalobce však kromě maloobchodní činnosti provozoval i činnost velkoobchodní. Žalobce nevyvrátil ani pochybnosti správce daně o stavu a pohybu zásob za zdaňovací období roku 2001 a následně i o provedení inventarizace. Správce daně zjistil rozdíly mezi údaji uvedenými v daňovém přiznání a údaji v žalobcem předložených soupisech a současně zjistil, že údaj z inventurního listu nesouhlasil s údajem uvedeným v celkové rekapitulaci inventurního stavu zásob. Navíc byly předložené inventurní soupisy fyzicky zjištěného zboží k datu 31. 12. 2000 a 31. 12. 2001 v cenách prodejních, což je v rozporu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), dle kterého se nakoupené zásoby oceňují cenami pořizovacími. Sestavy zásob v pořizovacích cenách však nebyly žalobcem předloženy, a to ani na výzvy správce daně. Žalovaný dále uvedl, že k daňové kontrole byly žalobcem předloženy soupisy doprodejů v maloobchodě v celkové výši 2.060.648,- Kč, přičemž však ve skladové evidenci vedené způsobem „kontrola korunou“ byla uvedena částka 1.689.000,- Kč. Soupisy nebyly doloženy evidencí tržby, ve které by byly tržby za doprodej zboží se slevou označeny. Uváděnou výši doprodejů tak nemohl správce daně ověřit. Správce daně chtěl zkontrolovat i slevy poskytnuté ve velkoobchodě, avšak tvrzení žalobce uvedené v písemném sdělení ze dne 26. 1. 2004, že slevy byly uvedeny na jednotlivě vydaných fakturách, nemohl ověřit, neboť účetnictví žalobce bylo z provozovny ve Velkém Poříčí odvezeno a správci daně již nebylo umožněno do něj nahlédnout.

K námitce nedoručení zásilky (dne 27. 9. 2004) od správce daně žalovaný uvedl, že předmětná zásilka byla odeslána na adresu žalobce v Praze a dle jeho žádosti o změnu místa dodání doslána na adresu v Náchodě. Správce daně vyslechl jako svědka poštovní doručovatelku Radku Škrabkovou, z jejíž výpovědi mu vyplynulo, že žalobce odmítl převzít zásilku, proto za den doručení považoval den tohoto odepření. Žalovaný uvedl, že prohlášení zaměstnanců žalobce a výpověď jeho bratra nebylo možno osvědčit jako důkaz, protože svědkyně doručování neviděla ani hovor při něm neslyšela. Svědkové Marková a Seifert se sice vyskytovali v místě doručení, avšak hovor rovněž sami neslyšeli, a bratr žalobce je osobou blízkou. Dále žalovaný uvedl, že žalobce při ústním jednání dne 20. 9. 2004 správci daně oznámil trvání své pracovní neschopnosti (od 23. 4. 2004), která mu znemožňuje řádně se seznámit s kontrolními nálezy a uplatnit své právo vyjádřit se

pokračování

30Ca 34/ 2008

k výsledku kontroly. Správce daně navrhl možnost projednání závěrů kontroly v místě, kde se žalobce zdržuje, a protože při místním šetření na provozovně žalobce v Náchodě dne 13. 8. 2004 zastihl žalobce (v průběhu pracovní neschopnosti) při běžném vykonávání jeho podnikatelské činnosti (osobní odběr

zboží od dodavatelů, vystavování prodejek), k projednání zprávy jej vyzval na den 20. 9. 2004. Žalobce se v uvedený den dostavil ke správci daně s tím, že není z důvodu pracovní neschopnosti schopen projednání zprávy, přičemž nesouhlasil s jejím zasláním poštou, ani si nezvolil zástupce k projednání zprávy. Jako důvod svého nesouhlasu uvedl podjatost správce daně spočívající v nestandardním postupu a odmítl podepsat zprávu z kontroly i protokol o jednání. Správce daně následně žalobci zaslal zprávu poštou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 8 daňového řádu.

Žalovaný konstatoval, že žalobce měl jako registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinnost podat daňové přiznání, v něm uvést zákonem stanovené skutečnosti a tyto skutečnosti i prokázat. Tuto povinnost, tj. povinnost prokázat dle ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu všechny skutečnosti uvedené v daňových přiznáních, včetně těch, k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, však žalobce nesplnil. Zdůraznil, že ani po výzvách správce daně nedoložil řádně vedenou evidenci zásob (nezbytně nutnou k provedení inventarizace), ani žádné průkazné doklady o provedení inventarizace zásob. Účetnictví nevedl průkazným způsobem ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 zákona o účetnictví, přičemž bez řádně vedeného účetnictví nemohl správce daně ověřit, zda byla evidence žalobce pro daňové účely úplná a vedená v souladu s ustanovením § 11 zákona o DPH. Žalobce tak neprokázal ani úplnost vedení záznamů k dani z přidané hodnoty. Žalovaný trval na tom, že správce daně neměl jinou možnost, než přistoupit ke stanovení daně za použití pomůcek dle ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, neboť žalobce v průběhu daňového řízení předložil pouze některé dílčí a jednotlivé důkazy, avšak správcem daně požadované důkazní prostředky nezbytné pro správné stanovení daňové povinnosti nepředložil. Oprávněnost použití pomůcek tak vyplývá z toho, že účetnictví žalobce za rok 2001 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávné a věrně nezobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Účetnictví se proto nestalo důkazem ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu, neboť došlo k porušení ustanovení § 6, § 7, § 12, § 29 a § 30 zákona o účetnictví. Žalovaný uzavřel, že správce daně při stanovení daně podle pomůcek přihlédl také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce, a uvedl, jak byl stanoven základ daně. Dodal, že tím, že v průběhu daňové kontroly byla správci daně odňata možnost nahlížet do účetnictví žalobce a ověřit si jeho tvrzení, se žalobce dostal do důkazní nouze a neunesl důkazní břemeno. Neprokázal tak všechny skutečnosti, které jsou rozhodné pro správné stanovení daně ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu a zároveň nesplnil svou povinnost uloženou mu § 16 odst. 2 písm. c) a e) stejného zákona, neboť nepředložil účetní a jiné doklady a účetní písemnosti, které by prokazovaly hospodářské a účetní operace, jež jsou pro správné stanovení daňové povinnosti rozhodné a o které byl správcem daně požádán.

pokračování

30Ca 34 /2008

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí a jeho zrušení. Měl zato, že bylo vydáno na základě postupu správce daně i žalovaného, který byl v rozporu se základními pravidly daňového řízení uvedenými v ustanovení § 2 odst. 1 a 3, § 16, § 31, § 32, § 46 a § 50 daňového řádu. Předně namítl, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením

§ 32 odst. 2 písm. b) daňového řádu, neboť v něm chybí základní náležitost, a to datum podpisu rozhodnutí. Žalovaným použité označení data rozhodnutí „6. listop. 2006“ nepovažuje za zákonné. Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že žalovaný vydal společné rozhodnutí o odvoláních směřujících proti několika platebním výměrům. Takový postup daňový řád nezná, proto postupoval žalovaný i v tomto směru nezákonně.

Dále žalobce vyslovil nesouhlas s postupem správce daně, který při doručení rozhodnutí o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty (platebních výměrů) použil ustanovení § 17 odst. 6 daňového řádu a platební výměry v důsledku bezdůvodného odepření přijetí písemnosti žalobcem považoval za doručené. Správce daně i žalovaný postupovali v rozporu s ustanoveními § 31 a § 2 odst. 3 daňového řádu, když vyloučili jako důkazy výpovědi zaměstnanců žalobce a jeho bratra o nepřítomnosti žalobce v době doručování zásilky na provozovně v Náchodě a pominuli důkaz (výslech a prohlášení MUDr. Štolcové) o jeho přítomnosti ve stejnou dobu na místě vzdáleném 150 km. Nebylo tak prokázáno řádné doručení rozhodnutí, což má dle žalobce za následek, že nenastaly jednak účinky hmotně právní (právní moc rozhodnutí a jeho vykonatelnost) a jednak účinky procesně právní, tj. právo odvolat se ve smyslu ustanovení § 48 daňového řádu. Neexistence řádného doručení rozhodnutí (platebních výměrů) má za následek i to, že lhůta k podání odvolání dosud nezačala běžet, proto postupem správce daně a žalovaného došlo i k porušení ustanovení § 2 odst. 3, § 17 odst. 6, § 31, § 32 a § 48 daňového řádu. V této souvislosti poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 591/99.

Žalobce vznesl i námitku porušení ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu, neboť nebyl seznámen s tím, ke kterým výhodám plynoucím pro něho jako daňového subjektu bylo skutečně správcem daně přihlédnuto a o jakou výhodu se jednalo. Z tohoto důvodu ani nemohl vůči zákonnosti postupu správce daně vznášet relevantní námitky a jeho postavení v odvolacím řízení tak bylo nerovné.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. K žalobní námitce týkající se spojení věcí k rozhodnutí o několika odvoláních jedním (napadeným) rozhodnutím odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 137/2005-48, ve kterém tento soud v obdobném spojení neshledal rozpor se zákonem. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že mu příslušné rozhodnutí správce daně nebyla řádné doručena, a zopakoval důvody pro oprávněnost postupu správce daně při doručení. Dodal, že ani výslech MUDr. Štochlové jednoznačně neprokázal celodenní nepřítomnost žalobce v provozovně Náchod. K námitce týkající se neseznámení žalobce s výhodami, ke kterým bylo u něho při stanovení daně podle pomůcek přihlédnuto, uvedl, že žalobce

pokračování

30Ca 34 /2008

mohl požádat o nahlédnutí do části úředního záznamu o stanovení daně, avšak tuto možnost nevyužil.

Krajský soud svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, čj. 30 Ca 3/2007-20, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že otázka doručení předmětných listin nebyla správcem daně uspokojivě došetřena a potažmo ani žalovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně a řádně hodnocena. Dospěl však k závěru, že tato procesní vada ve svém důsledku neměla vliv na procesní práva žalobce, když ten prostřednictvím svého zástupce podal včas odvolání (nenamítal, že by dvouměsíční lhůta pro doplnění odvolání, o kterou požádal, nebyla dostatečná), v odvolání netvrdil, že neměl možnost se s obsahem zmíněných listin seznámit, napadené rozhodnutí v odvolání přesně identifikoval a na závěry uvedené ve zprávě o kontrole reagoval ve svých připomínkách z 3. 2. 2005. Krajský soud proto uzavřel, že ve svém důsledku uvedené pochybení správce daně nezkrátilo základní procesní práva žalobce, který je, jak je zřejmé z jeho úkonů (resp. z úkonů jeho zástupce), uplatnil. Nedořešení otázky doručení zprávy z kontroly a platebních výměrů proto ve svém důsledku nezapříčinilo nezákonnost rozhodnutí o odvolání žalobce pro procesní vady. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud i námitku vztahující se k porušení ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu, neboť povinností správce daně je přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají pro daňový subjekt výhody, nikoli vyhledávat okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou. Rovněž ověřil, že správce daně provedl šetření u srovnatelných subjektů, získané informace použil při výpočtu průměrné obchodní přirážky žalobce a celkovou výši uskutečněných zdanitelných plnění rozdělil do jednotlivých měsíčních zdaňovacích období se zohledněním sezónnosti druhů prodávaného zboží. Jako nedůvodnou označil krajský soud i námitku absence data rozhodnutí žalovaného jako jedné z jeho základních náležitostí. Uvedl, že žalovaným použité označení „6. listop. 2006“ není precizní, avšak použitá formulace jej nečiní nesrozumitelným ani neurčitým.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, ve které namítl, že krajský soud dospěl k chybnému závěru, když nedořešení otázky řádného doručení platebního výměru neposoudil jako příčinu nezákonnosti rozhodnutí. Krajský soud otázku doručení sice posoudil správně, avšak z tohoto zjištění dovodil nesprávné právní závěry. Pokud není správně zjištěno a posouzeno doručení platebního výměru, není možno dojít ani ke správnému právnímu názoru ohledně právních účinků vyplývajících z vydaného rozhodnutí. V další kasační námitce žalobce namítl, že správce daně ve zprávě o kontrole neuvedl, zda a k jakým výhodám plynoucím pro daňový subjekt přihlédl, a žalobce s nimi proto nemohl být seznámen. Další kasační námitka směřovala proti nezákonnému označení data rozhodnutí žalovaného („6. listop. 2006“) a proti nezákonnému postupu žalovaného, který o odvolání proti dvanácti napadeným dodatečným platebním výměrům rozhodl pouze jedním rozhodnutím.

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 28. 2. 2008 rozsudkem čj. 9 Afs 189/2007-63 tak, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v něm předně poukázal na ustanovení § 16 odst. 8, § 32 odst. 1 a § 17 daňového

řádu a relevantní judikaturu k otázce doručování, přičemž závěr krajského soudu ohledně důsledků neprokázání doručení prvostupňových dodatečných platebních výměrů označil za nesprávný. Uvedl, že v případě přezkumu zákonnosti rozhodnutí správce daně, jakým je dodatečný platební výměr, je zcela zásadní otázka, zda se toto rozhodnutí pro příjemce stalo právně účinným či nikoli. Bez spolehlivého zjištění této skutečnosti nelze mít jistotu, zda jím byly jeho adresátovi uloženy povinnosti, lze je účinně vymáhat a zasáhlo tak do sféry jeho práv a povinností. Z ustanovení § 32 odst. 1 daňového řádu je zřejmé, že u těchto písemností nelze pouze prokázat, že se adresát seznámil s jejich obsahem, ale je zde výslovně stanovena podmínka jejich řádného doručení, tj. zákonem předpokládaným způsobem. Doručení vlastních písemností prokazuje dle § 31 odst. 8 písm. a) daňového řádu správce daně. V daném případě správce daně doručení platebních výměrů neprokázal. Nelze přitom dle Nejvyššího správního soudu souhlasit s názorem, že včasným a řádným podáním odvolání jsou nejasnosti ohledně doručení platebních výměrů zhojeny. Pokud by rozhodnutí nebylo žalobci řádně doručeno, nebylo by dle § 32 odst. 1 daňového řádu účinné. Nebylo-li správcem daně v rozporu s § 31 odst. 8 písm. a) téhož zákona spolehlivě prokázáno, zda prvostupňová rozhodnutí jsou vůči žalobci účinná, pak tento nedostatek nemůže zhojit pouhé vydání rozhodnutí v další instanci, aniž by se s touto skutečností uspokojivě vypořádalo.

Další stížní body Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal. K ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu uvedl, že povinností správce daně je sice přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají pro daňový subjekt výhody, to však neznamená povinnost za každých okolností vyhledat skutečnosti, které by byly uznatelnou výhodou. Daňový subjekt přitom musí mít možnost být obeznámen s postupem, kterým se správce daně snažil dostát své povinnosti dle uvedeného ustanovení. Nejvyšší správní soud neshledal, že by v dané věci byl žalobce na svých právech v tomto směru zkrácen. Za účelově vznesenou označil další námitku, a to námitku týkající se neurčitosti a nesrozumitelnosti data vydání rozhodnutí, neboť datum "6. listop. 2006" uvedené v rozhodnutí nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, kdy k jeho vydání došlo. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s poslední kasační námitkou vznesenou proti procesnímu postupu žalovaného, který o odvolání proti několika provstupňovým rozhodnutím rozhodl pouze rozhodnutím jedním.

Krajský soud po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem pokračoval v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání v souladu s jeho ustanovením § 51 odst. 1, a ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 cit. zákona vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, rozhodl poté tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, přičemž mu nezbylo než zcela odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu v odůvodnění zrušovacího rozsudku ze dne 28. 2. 2008, čj. 9 Afs 189/2007-63, týkající se otázky doručení dodatečného platebního výměru. Vzhledem k tomu, že v dané věci byly shledány pochybnosti o řádném doručení předmětného rozhodnutí, musí žalovaný v dalším řízení tyto pochybnosti odstranit. Pro úplnost lze dodat, že žalovaný svým přípisem ze dne 3. 10. 2008 doplnil, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu předmětné platební výměry i zprávu z kontroly žalobci již doručil, přičemž ten proti němu podal nová odvolání. Při přezkoumání rozhodnutí však vychází soud ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), proto nebyla tato skutečnost při přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného významná.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč za řízení před krajským soudem a soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč za řízení před Nejvyšším správním soudem. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byla i odměna advokáta a jeho režijní výlohy. Ze soudního spisu je zřejmé, že v soudním řízení byly ve věci poskytnuty celkem 3 úkony právní služby po 2.100,- Kč (z toho 2 úkony v řízení před krajským soudem a 1 úkon v řízení před Nejvyšším správním soudem), k nimž náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč a zvýšení o daň z přidané hodnoty (§ 9 odst. 3 písm. f/, § 13 odst. 3 a § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb.). Krajský soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě 2 týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 5. listopadu 2008

JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Za správnost: Veronika Frodlová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru