Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 38/2010 - 35Rozsudek KSPL ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

57 Af 43/2010 - 58

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 38/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

57 Af 38/2010-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce Mr. Forester s.r.o., IČ 26338530, se sídlem Plzeň, Vlastina 23, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, proti žalovanému Celnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Antonína Uxy 11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7.760 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka Dejmka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200304 Celního úřadu Plzeň (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 18.11.2009, č.j. 4163-2/2009-166500-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/9 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), z dovezeného zboží – osobního automobilu RENAULT MÉGANE SCÉNIC dCi, VIN VF1 JA0 505 269 387, propuštěného dne 4.10.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 11.343 Kč.

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že mu bylo neoprávněně doměřeno clo z dovezeného zboží propuštěného do režimu volného oběhu, od něhož byl žalobce předchozím rozhodnutím celních orgánů správně osvobozen. Prvoinstanční orgán své rozhodnutí o doměření cla odůvodnil tím, že dovezené zboží nelze pokládat za původní v EU, neboť příslušný doklad EUR. 1 nesplňuje požadavky na jeho pravost a správnost, což je dáno podle prvoinstančního orgánu tím, že při následném ověřování důkazu původu EUR.l bylo švýcarskými celními orgány „údajně“ zjištěno, že se osoba prodejce nenalézá na adrese uvedené na dokladu EUR.1. Žalobce konstatoval, že dovezl ze Švýcarska do České republiky zboží a v souladu se zákonem, předpisy EU a mezinárodními dohodami požádal české celní orgány o osvobození od cla na dovezené zboží, které splňuje podmínky pro osvobození od cla. Celní preference dovezeného zboží žalobce celním orgánům doložil důkazem původu dovezeného zboží EUR.l, vydanými prodejci zboží. Doklad EUR.1 je přitom de facto jediným zákonným prostředkem k prokázání původu dovezeného zboží a jeho celní preference. Na základě tohoto dokladu celní orgány žalobce nejdříve (správně) osvobodili od cla za dovezené zboží. Následně však celní úřad svá rozhodnutí o osvobození od cla revokoval a vydal dodatečné platební výměry, kterými žalobci vyměřil clo. Vydání dodatečného platebního výměru na clo odůvodnil prvoinstanční orgán tím, že při následném ověření důkazu původu zboží EUR.l bylo švýcarskými celními orgány „údajně“ zjištěno, že osoba prodávajícího nebyla na adrese svého sídla „dosažena“ a proto nemohlo byt provedeno postverifikační řízení a tedy že nelze dovezenému zboží přiznat celní preferenci. Rozhodnutí prvoinstančního orgánu neobsahovalo řádné a úplné zdůvodnění a popis postupu českých a švýcarských celních úřadů (např. § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) v rámci postverifikačního řízení. Napadená rozhodnutí celních orgánů zejména neobsahují postup v rámci zjišťování, zda osoba prodejce vystavila a podepsala doklad EUR.l nebo z jakého důvodu nebyla osoba prodejce „dosažena“, a neobsahují ani přesné (doslovné) vyjádření švýcarských úřadů o jejich zjištění a popis postupu, jakým švýcarské celní úřady tyto skutečnosti zjišťovaly. Již tyto nedostatky v rozhodnutí celních orgánů mají za následek jejich nepřezkoumatelnost a zmatečnost. Žalobce dále uvedl, že sám kontaktoval prodejce, který původní doklady EUR.l vystavil. Prodejce žalobce zastihl (bez předchozí domluvy) v pracovní dobu na předmětné adrese. U tohoto prodejce pak žalobce zjistil, že nebyl ani českými ani švýcarskými orgány dotazován na příslušný doklad EUR.l a nebyl dokonce ani jinak švýcarskými orgány kontaktován (což mj. svědčí buď o nesprávném postupu švýcarských celních orgánů, nebo o nesprávné interpretaci jejich zjištění českými celními orgány). K žádosti žalobce vystavil prodejce žalobci nový doklad EUR.1 za účelem prokázání skutečnosti, že původní doklad byl řádně a platně vystaven a podepsán prodejcem (v souladu se zákonem a mezinárodními dohodami), že prodejce je bez jakýchkoliv obtíží k zastižení na předmětné adrese, a že rozhodnutí (skutkové zjištění) celních orgánů o popření dokladů EUR.l je neoprávněné a nedůvodné. Nově vystavený doklad EUR.1 byl předložen celním orgánům. Žalobce namítal, že namísto přezkoumání platnosti původního dokladu EUR.1 celní orgány, resp. žalovaný odvolání žalobce odmítl s odůvodněním, že na přiznání preferenční celní sazby není „automatický nárok“, a že původní doklad EUR.1 nelze uznat jako doklad o preferenci zboží. Žalobce konstatoval, že celní úřady ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a

poplatků neprokázaly existenci skutečností vyvracejících platnost, pravost a správnost původního dokladu EUR.l, které jsou podkladem pro osvobození od cla. To jest dáno tím, že celní úřady v dané věci nezkoumaly veškeré skutečnosti úplně, což mimo jiné prokazuje i nově vystavený doklad EUR.l. Žalobce dále uvedl, že vytýká celním orgánům, že na základě zjevně a prokazatelně nepravdivých informacích, které nemohou mít oporu v provedeném dokazování, dodatečně vyměřily žalobci clo. Žalobce má s ohledem na vlastní šetření celé věci dokonce za to, že informace, o které je opřeno dodatečné vyměření cla, české celní orgány od švýcarských úřadů neobdržely (prodejci nebyli nikým kontaktováni). Žalobce má za to, že je-li vydán prodejcem doklad EUR.l k dováženému zboží tak, jak předpokládá zákon a mezinárodní dohody, jsou celní orgány povinny dovozce osvobodit od cla. Argumentace celních orgánů o tom, že mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.l uznat podle svého uvážení, nelze akceptovat, neboť v takovém případě se jedná o nepřípustnou svévoli orgánů státní správy, kterou nelze v právním státě připustit. Žalobce prokazatelně předložil k dovezenému zboží řádný, v souladu se zákonem vystavený pravý a platný doklad EUR.l, a proto mu svědčí právo na osvobození od cla za dovezené zboží, dokud mu celní orgány bez důvodných pochybností neprokáží opak.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že švýcarské celní orgány vydaly potvrzení na základě údajů předložených vývozcem, tedy na nesprávném popisu skutečnosti podané vývozcem (odvolatel) a v daném případě, neměly švýcarské celní orgány důvod pochybovat o těchto údajích a neměly v době vývozu podezření, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Není povinností švýcarských celních orgánů při potvrzování průvodního dokladu EUR.l podrobně zjišťovat a kontrolovat zde uvedené údaje. Kontrola je zajištěna ustanovením o zpětné verifikaci, kdy lze zpětně prověřovat údaje uvedené v celním prohlášení a přiložených dokladech. Ze strany celních orgánů tedy nelze v žádném případě hovořit o chybě. Je třeba upozornit na to, že předmětný proces preferenčního zacházení je jištěn právě možností zpětné verifikace, čímž je předjímáno, že vydané potvrzení lze zpětně zpochybnit. Nelze tudíž dovozovat, že jednou udělené potvrzení, je navždy správné a platné. Této skutečnosti si musí být vědom i dovozce (žalobce). Pro uplatnění zvýhodněné preferenční celní sazby musí být splněny určité podmínky stanovené v Dohodě mezi evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací ze dne 19.12.1972 (dále jen „dohoda“), resp. jejím protokolu č. 3 (dále jen „protokol č. 3“). Je nutné o tuto preferenci požádat, přičemž tento úkon s sebou nese určitá práva a povinnosti, tedy i rizika. Tímto rizikem je myšleno, že vývozce předkládá průvodní osvědčení švýcarským celním orgánům k potvrzení, ovšem je plně odpovědný za správnost údajů zde uvedených. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. V daném případě byla tato verifikace na žádost českých celních orgánů provedena, a to s výsledným stanoviskem, že předložené průvodní osvědčení nesplňuje požadavky na správnost a pravost tohoto osvědčení, a toto stanovisko je pro české celní orgány závazné. České celní orgány nemohou nijak zasahovat do pravomocí švýcarských celních orgánů, neboť způsob spolupráce jasně stanoví protokol č. 3. Pro přiznání preference je nutné prokázat původ zboží, ovšem podle podmínek stanovených Protokolem, které jsou jasně stanoveny a nelze je nahradit dobrozdáními či potvrzeními prodejců či výrobců k tomuto neoprávněných (ve smyslu protokolu č. 3). Dále je nutné opět zopakovat, že potvrzení o verifikaci, které je pro

české celní orgány závazné, vydává švýcarská celní správa, a tyto je třeba respektovat. Postup, který navrhuje žalobce, zcela popírá princip přidělování preferencí. Podmínky uplatnění preferencí jsou přesně stanoveny protokolem č.3 a pokud nejsou dodrženy nelze preferenci uplatnit, tudíž je následně celními orgány doměřen celní dluh, který by byl vyměřen ihned při dovozu vozidla (pokud by preference nebyla uplatněna). Je také nutno zdůraznit, že při dovozu tisíce vozidel, čítá suma uplatněných preferencí velkou peněžní částku, která je jinak příjmem státního rozpočtu a rozpočtu Evropské unie, a i z tohoto důvodu je přidělování preferencí zatíženo přísnými podmínkami protokolu č.3, které nelze svévolně obcházet. Žalovaný konstatoval, že podotýká, že postup švýcarských celních orgánů, které právě pro rychlost a vůbec reálnou možnost propouštění zboží, mají zákonem umožněno nepožadovat všechny podklady od vývozce, protože vývozce odpovídá za údaje předložené celním orgánům, a právě jako pojistka zpětné kontroly těchto údajů je v protokolu č.3 umožněna zpětná verifikace, je tento postup naprosto standardní a zákonný. To znamená, že je zde mechanismus zajišťující po vývozu ze Švýcarska (při dovozu do ČR) prověřit zpětnou

verifikací, zda mělo zboží původ v EU a zda mohla být uplatněna daná preference. K námitce žalobce, že švýcarské orgány celní správy prodejce vůbec nekontaktovaly či se o to ani nepokusily žalovaný uvedl, že takovéto „důkazy“ o činnosti švýcarské celní správy lze považovat za irelevantní a naprosto neprůkazné. Takováto tvrzení či zjištění žalobce je pouze jeho tvrzení a vůbec nic nedokazují ani neprokazují. Žalovaný dále uvedl, že žadatel v daném případě podává formalizovanou žádost o vydání osvědčení, na které uvádí, mimo jiné, údaje o identifikaci zboží a údaj o tom, v jaké zemi má mít dané zboží preferenční původ. Samotná žádost však přirozeně neosvědčuje správnost těchto skutečností. Jejich správnost musí být podložena relevantními podklady, ze kterých bude preferenční původ zboží zřejmý a které jsou demonstrativně vymezeny v čl. 28 protokolu č. 3. Právě nepředložení těchto podkladů bylo důvodem pro negativní výsledek verifikačního řízení. Žalobce v celém řízení nepředložil žádný důkaz, který by bylo možno považovat za relevantní podklad žádosti o vydání jednotlivých průvodních osvědčení, přičemž k tomuto závěru dospěl žalovaný hodnocením obsahu jednotlivých žalobcem zmiňovaných dokumentů a zohledněním jejich časové souvislosti. Ve vztahu k žalobním důvodům pak nutno zdůraznit, že v případě přenesení důkazního břemene je pouze na osobě povinné zaplatit clo, zda a jak prokáže správnost popisu skutečností, tedy zda tato osoba předloží podklady žádosti, ze kterých bude zřejmé, že tento popis skutečností podaný vývozcem je správný. Předpoklad žalobce, že má za to, že je-li vydán prodejcem doklad EUR.l k dováženému zboží tak, jak předpokládá zákon a mezinárodní dohody, jsou celní orgány povinny osvobodit dovozce od cla, a že argumentaci celních orgánů, že mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.l uznat podle svého uvážení, nelze akceptovat, neboť v takovém případě se jedná o nepřípustnou svévoli orgánů státní správy, kterou nelze v právním státě připustit, je zcela neodůvodněný a subjektivní. Celní orgány jsou povinny činit pouze to, co jim ukládá zákon, což v daném případě učinily. Pokud by byly vždy povinny přiznat osvobození od cla, a nemít vůbec možnost zpochybnit toto přiznání, jak jim zákon umožňuje (viz. zpětná verifikace), potom by vůbec nemusely o těchto věcech rozhodovat. Jelikož toto osvobození od cla má své zákonné podmínky, o kterých je žalobce zákonem a mezinárodní smlouvou informován (pozn. neznalost zákona neomlouvá), lze takovéto osvobození od cla přiznat na základě jejich splnění, což však neznamená pouze automatické předložení formuláře EUR.l, ale také, že údaje v něm obsažené jsou správné a pravdivé a jsou podloženy doklady, které prokazují původ v EU podle požadavků protokolu č.3. Jelikož clo vybírané při dovozuje příjmem státního rozpočtu a rovněž i příjmem Evropské unie, je případné osvobození od tohoto cla zatíženo přísnými podmínkami (a toho by si měl

být každý dovozce vědom), které je povinen dovozce (žalobce) splnit, jelikož není na celních orgánech, aby prokazovaly původ zboží či snad pátraly po původu předmětného zboží, tento naopak prokazuje dovozce. Jelikož jsou tyto podmínky pro osvobození od cla či případná verifikace uveřejněny v zákoně, má mít žalobce povědomí o těchto podmínkách a možnostech správních orgánů v dané věci a rovněž i následků, které z toho plynou. Žalovaný zvávěru vyjádření k žalobě uvedl, že podtrhuje, že je pro něho závazná verifikace od švýcarských celních orgánů, tudíž jejich závěr o tom, zda byly či nebyly splněny požadavky protokolu č. 3. Důvody a způsoby zjišťování těchto požadavků jsou však plně v kompetenci švýcarských celních orgánů. Pro české celní orgány je závazný pouze výsledek verifikace.

Vzhledem k tomu, že žalovaný souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a žalobce ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, přičemž byl ve výzvě poučen o tom, že nevyjádří-li nesouhlas s takovým projednáním věci, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Žalobci byl rozhodnutím prvoinstančního orgánu ze dne 4.10.2007 do režimu volného oběhu propuštěn osobní automobil RENAULT MÉGANE SCÉNIC dCi, VIN VF1 JA0 505 269 387 10, který žalobce dovezl ze Švýcarské konfederace.

Žalobce k celnímu prohlášení připojil průvodní osvědčení EUR.1 vydané k témuž osobnímu automobilu švýcarským celním úřadem. V části 4. průvodního osvědčení, ve které se vpisuje údaj o zemi původu, byla uvedena zkratka „CE“. Stejná zkratka byla uvedena v části 5. osvědčení původu, ve které se vpisuje údaj o zemi určení. Podle čl. 16 protokolu č. 3 se dohoda vztahuje pouze na produkty pocházející ze Společenství při dovozu do Švýcarska a na produkty pocházející ze Švýcarska při dovozu do Společenství, tudíž pouze k výrobkům pocházejícím ze Společenství nebo Švýcarska je možné vydat průvodní osvědčení EUR.1. V dané věci došlo k dovozu zboží ze Švýcarska do Společenství, přičemž země určení byla označena zkratkou „CE“. Pod touto zkratkou tak není možné rozumět nic jiného než „Společenství“. Podle prohlášení švýcarského celního orgánu byl tudíž předmětný automobil produktem pocházejícím ze Společenství.

Vzhledem k tomu, že žalobce k celnímu prohlášení připojil průvodní osvědčení EUR.1, vztahující se k dováženému automobilu, nevznikla žalobci, v souladu s čl. 3 dohody, jímž došlo ke zrušení dovozních cel, povinnost zaplatit dovozní clo.

I. Ověření dokladu o původu zboží podle čl. 33 protokolu č. 3

Otázkou uplatňování a funkčnosti systému správní spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu se zabýval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. 2. 2006, Sfakianakis (C-23/04 až C-25/04, rozsudky Soudního dvora jsou dostupné na www.eurlex.eu). Ač se rozsudek zabývá vztahem členského státu a Maďarské republiky, jsou jeho závěry obecně použitelné. Právní úprava spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu je Společenstvím budována na stejných principech ve vztahu ke všem státům, a to ať je zakotvena v přístupových dohodách uzavíraných s budoucími členskými zeměmi nebo na dohodách se třetími zeměmi, jako je tomu v případě Švýcarska.

Soudní dvůr v rozsudku pod bodem 21 až 23 uvedl, že „systém správní spolupráce stanovený v protokolu spočívá zároveň na rozdělení úkolů a na vzájemné důvěře mezi celními orgány dotyčného členského státu a Maďarské republiky. V tomto rozdělení uděluje protokol pravomoci kontroly původního charakteru výrobků pocházejících z Maďarska celním orgánům tohoto státu. Článek 17 odst. 4 a odst. 5 protokolu tak zakládají povinnost celních orgánů, jež vydávají osvědčení EUR.1, učinit veškerá opatření nutná ke kontrole původního charakteru výrobků. Mimoto podle čl. 32 odst. 3 téhož protokolu je kontrola důkazů původu po propuštění zboží prováděna celními orgány vývozního státu, jež jsou za tímto účelem oprávněny vyžadovat veškeré důkazy a provádět veškeré kontroly, které považují za užitečné. Jak rozhodl Soudní dvůr, pokud jde o protokoly ohledně definice pojmu „původní výrobky“ a metod správní spolupráce srovnatelných s metodami protokolu, je takové rozdělení úkolů odůvodněno skutečností, že orgány vývozního státu jsou pro přímé ověření okolností podmiňujících původ dotyčného výrobku nejlépe umístěny. Tento systém tedy může fungovat pouze tehdy, pokud celní správa dovozního státu uznává závěry legálně vyslovené orgány vývozního státu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 12. července 1984, Les Rapides Savoyards a další, C-218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27).“ V bodech 37 až 39 Soudní dvůr uvedl, že „náleží celním orgánům vývozního státu, aby povolily vystavení osvědčení EUR.1 osvědčujících maďarský původ výrobků vyrobených v Maďarské republice. Orgány dovozního státu musí zároveň platnost takových osvědčení přijmout. Pouze za podmínek uvedených v čl. 32 odst. 6 protokolu, to je v případě důvodných pochybností a neobdrží-li odpověď ke dni uplynutí lhůty deseti měsíců po datu žádosti o kontrolu nebo neobsahuje-li odpověď dostatečné informace pro určení pravosti dotčeného dokumentu nebo skutečného původu výrobků, mohou celní orgány, které žádaly o kontrolu po propuštění zboží, odmítnout využití preferenčního režimu. Mimo tyto podmínky nestanoví protokol možnost smluvního státu jednostranně odvolat osvědčení vydaná celními orgány jiného smluvního státu. Z toho vyplývá, že osvědčení řádně vydaná orgány vývozního státu zůstávají v platnosti a mají účinky stanovené protokolem do doby, dokud nejsou příslušnými správními nebo soudními orgány uvedeného státu odvolána nebo zrušena.

Dosavadní stav judikatury Soudního dvora vyjadřující se k uplatňování a funkčnosti systému správní spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu shrnula generální advokátka Verici Trstenjak ve stanovisku ze dne 13. 3. 2008 ve věci C.A.S. SpA (C-204/07 P, stanovisko je dostupné na www.eurlex.eu). Generální advokátka v bodech 76 až 81 uvedla, že „podle ustálené judikatury je stanovení původu zboží založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že původ je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Tento systém je odůvodněn skutečností, že orgány státu vývozu jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ nejpovolanější. Pro určení původu zboží má toto rozdělení pravomocí navíc tu výhodu, že vede k bezpečným a jednotným výsledkům, a tím zabraňuje odklonu obchodu a narušení hospodářské soutěže v obchodě. Takový systém může tudíž fungovat pouze tehdy, jestliže celní úřad dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Les rapides Savoyards a další, je v rámci mezinárodních dohod o volném obchodu – zavazujících Společenství vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností – uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů tohoto třetího státu celními úřady členského státu nutné také proto, aby Společenství mohlo od celních orgánů uvedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné. Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly po propuštění zboží. Pouze za zvláštních okolností, kdy celní orgány vývozního státu nejsou s to řádně provést kontrolu po propuštění zboží, mohou podle Soudního dvora celní orgány dovozního státu samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží.

Soud se zcela ztotožňuje jak se shora citovanými závěry Soudního dvora, tak se závěry generální advokátky.

Ujednání o správní spolupráci je v protokole č. 3 obsaženo v hlavě VI (čl. 32 až 36). Podle čl. 32 odstavci 2 si Společenství a Švýcarsko za účelem správného uplatňování tohoto protokolu poskytují prostřednictvím příslušných celních správ vzájemnou pomoc při kontrole pravosti průvodních osvědčení EUR.1 a EUR-MED, prohlášení na faktuře a prohlášení na faktuře EUR-MED a při kontrole správnosti údajů obsažených v těchto dokladech.

Podle čl. 33, zabývajícího se ověřováním dokladů o původu zboží, se dodatečné ověření dokladů o původu zboží provádí nahodile anebo vždy v případech, kdy mají celní orgány země dovozu odůvodněné pochybnosti o pravosti těchto dokladů, o statusu původu dotyčných produktů nebo o splnění jiných povinností stanovených v tomto protokolu (odstavec 1). Pro účely odstavce 1 vrátí celní orgány země dovozu průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED a fakturu, pokud byla předložena, prohlášení na faktuře nebo prohlášení na faktuře EUR-MED nebo kopii těchto dokladů celním orgánům země vývozu, a případně uvedou důvody pro jejich žádost o ověření. Spolu se žádostí o ověření zašlou rovněž veškeré získané informace nebo doklady nasvědčující, že údaje uvedené v dokladu o původu zboží nejsou správné (odstavec 2). Ověřování provádějí celní orgány země vývozu. Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou (odstavec 3). Celní orgány žádající o ověření jsou informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé, zda lze dotyčné produkty považovat za produkty pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a zda tyto produkty splňují ostatní podmínky stanovené v tomto protokolu (odstavec 5). Jestliže v případě odůvodněných pochybností neobdrží žádající celní orgány žádnou odpověď ve lhůtě deseti měsíců ode dne podání žádosti o ověření nebo jestliže odpověď neobsahuje údaje, které postačují k rozhodnutí o pravosti daného dokladu nebo o skutečném původu produktů, nepřiznají nárok na preference, s výjimkou mimořádných okolností (odstavec 6).

Součástí správních spisů bylo sdělení žalovaného ze dne 2.10.2008 adresované prvoinstančnímu orgánu, označené jako „Následná verifikace – vyřízení D“, ve kterém bylo uvedeno: „V příloze Vám zasíláme průvodní osvědčení EUR 1 (pozn. čísly bylo označeno celkem 20 osvědčení – mezi nimi bylo i předmětné osvědčení) o jejichž verifikaci jste žádali. Z odpovědi švýcarských celních orgánů vyplývá, že vývozce uvedený v předmětných 20 průvodních osvědčeních EUR 1 nebyl na uvedené adrese dosažitelný (zjištěn). Z toho důvodu nemohla být postverifikační řízení u něj zahájena a tudíž předmětná zboží – 20 osobních automobilů (jednotlivě viz předmětná průvodní osvědčení EUR 1 a dopis GŘC č.j. 2008/4448/21/JŠ ze dne 29.9.2008) – nelze pokládat za původní v EU ve smyslu podmínek stanovených Protokolem 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem. Předmětná průvodní osvědčení EUR 1 je nutno pokládat za neplatná. V souladu s výše uvedeným nelze přiznat příslušné celní preference. Informujte nás o výsledku jednání s deklarantem na přiloženém tiskopise.“ Ke sdělení byla připojena fotokopie sdělení Federal Customs Administration FCA se sídlem v Bernu ze dne 26.8.2008, ve kterém bylo uvedeno, že vývozce uvedený v průvodních osvědčeních nebyl dosažitelný na uvedené adrese, a proto nemohla být provedena verifikace. Dále bylo uvedeno, že z toho důvodu automobily musejí být považovány za neurčitého původu a osvědčení původu musí být považováno za neplatné (pozn. vlastní překlad soudu

z anglického textu). V části 14 průvodní osvědčení EUR.1 bylo zaškrtnuto, že provedená verifikace značí, že certifikát nesplňuje požadavky na autentičnost a správnost.

Z obsahu zmíněných listin vyplývá, že prvoinstanční správní orgán před zahájením celního řízení se žalobcem, ke kterému došlo dne 10.3.2009 (viz. doručenka připojená k oznámení o zahájení celního řízení), požádal v rámci správní spolupráce celní orgány země vývozu o ověření, mimo mnoha jiných, průvodního osvědčení EUR.1. Prvoinstanční orgán tak učinil, aniž by měl jakékoli pochybnosti o pravosti tohoto dokladu, o statusu původu předmětného osobního automobilu či o splnění jiných povinností stanovených v protokolu č. 3. Ze žádné listiny, která je součástí správních spisů nevyplývá, že by celní orgány takovéto

pochybnosti měly. Ostatně v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí tuto skutečnost nepřímo potvrdil i prvoinstanční orgán, když výslovně poukázal na to, že „nezbytnou podmínkou pro ověření důkazů původu nejsou jen opodstatněné pochybnosti, ale provádění tohoto ověření je možné i nahodile“. Vzhledem k tomu, že podle čl. 33 odst. 1 protokolu č. 3 lze dodatečné ověření dokladů o původu zboží provést i nahodile, nelze prvoinstančnímu orgánu bez dalšího jeho postup nijak vytknout.

Výsledkem dodatečného ověření průvodního osvědčení bylo jeho zneplatnění ze strany švýcarských celních orgánů. Stalo se tak však za situace, kdy švýcarské celní orgány v rámci kontroly u dovozce nebyly schopny určit skutečný původ předmětného osobního automobilu. Důvodem toho byla nekontaktnost vývozce na adrese uvedené v části 1 průvodního osvědčení. V souladu s citovaným stanoviskem generální advokátky Verici Trstenjak tak české celní orgány nebyly zbaveny možnosti určit původ předmětného osobního automobilu s přihlédnutím k jiným důkazům o jeho původu. Na tomto místě je nezbytné upozornit na to, že ze strany švýcarských celních orgánů nebyla zpochybněna pravost průvodního osvědčení, tj. nejednalo se o padělané osvědčení ani o osvědčení vydané nepříslušným celním orgánem. Českým celním orgánům nebyly předány informace, které by postačovaly k rozhodnutí o skutečném původu produktů či které by nasvědčovaly tomu, že nebyly splněny jiné povinnosti stanovené v protokolu č. 3. Součástí odpovědi švýcarských celních orgánů nebyly také žádné údaje, které by nasvědčovaly tomu, že v souvislosti s vystavením průvodního osvědčení či vlastním dovozem zřejmě došlo k podvodu.

Přes tyto skutečnosti bylo nutné v řízení respektovat odvolání průvodního osvědčení ze strany českých celních orgánů. V souladu s judikaturou Soudního dvora zmíněnou shora, není v moci českých celních orgánů prohlášení neplatnosti průvodního osvědčení ze strany švýcarských celních orgánů jakkoli zvrátit. Odvoláním průvodního osvědčení jsou české celní orgány zcela vázány. To samé platí pro žalobce. Průvodní osvědčení pozbylo svých účinků. Žalobce tak propříště ztratil možnost dovolat se této listiny jako ve své podstatě pro celní orgány závazného důkazu o tom, že předmětný automobil byl produktem pocházejícím ze Společenství.

II. Celní řízení se žalobcem

Ač dojde k odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů země vývozu, není tato skutečnost důvodem pro prosté automatické doměření cla z dováženého zboží ze strany celních orgánů země dovozu vůči dovozci. Dokládá tak judikatura Soudního dvora. Stěžejním je v tomto ohledu rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04).

Pro úplnost níže uvedených právních závěrů je nutné předeslat, jaký byl skutkový stav ve věci souzené Soudním dvorem (viz. body 10 až 14 a 31 rozsudku). „V roce 1997 Hoogwegt International BV (dále jen „Hoogwegt“) zakoupila máslo od estonského podniku AS Lacto Ltd (dále jen „Lacto“). Toto máslo bylo při jeho vstupu do Nizozemska deklarováno celní spedicí Beemsterboer, jednající jménem Hoogwegt. Estonsko bylo uvedeno jako země původu zboží, které bylo tedy propuštěno do volného oběhu za použití preferenční sazby na základě výše uvedené dohody o volném obchodu. Za účelem dokázání původu másla bylo ke každému celnímu prohlášení přiloženo osvědčení EUR.1, vydané na žádost Lacto estonskými celními orgány. V březnu 2000, na základě informací týkajících se podvodu s máslem obchodovaným mezi Evropskou unií a Estonskem, uskutečnila delegace zřízená Komisí Evropských společenství ve spolupráci s vnitrostátními celními orgány v tomto ohledu kontrolu. V rámci šetření se ukázalo, že Lacto neuchovala původní doklady potvrzující původ vyvezeného másla. Rozhodnutím ze dne 14. července 2000 celní inspekce Talin (Estonsko) prohlásila osvědčení EUR.1 za neplatná a odebrala je. Po stížnosti Lacto u estonské celní správy bylo rozhodnutí o odebrání uvedených osvědčení prohlášeno za protiprávní z formálních důvodů. Jelikož původ másla nebylo možné stanovit, nizozemské celní orgány přistoupily k dodatečnému výběru cla od Beemsterboer. Vzhledem k tomu, že stížnost, která byla podána proti výměru o výběru, byla zamítnuta, Beemsterboer podala žalobu k předkládajícímu soudu. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dodatečnou kontrolou uskutečněnou u Lacto vyšlo najevo, že tato posledně uvedená neuchovala původní doklady dokazující původ dotčených výrobků a že na základě poznatků, které byly k dispozici, nemohl být stanoven původ vyvezeného másla.

V bodech 34 a 35 rozsudku Soudní dvůr uvedl, že „jestliže dodatečná kontrola neumožňuje potvrdit původ zboží uvedený v osvědčení EUR.1, je namístě vyvodit, že je neznámého původu, a že tedy osvědčení EUR.1 a preferenční sazba byly poskytnuty neprávem. Vzhledem k tomu, že již není možné dodatečnou kontrolou potvrdit původ zboží uvedeného v osvědčení EUR.1, musí být uvedené osvědčení považováno za „nesprávné osvědčení“ ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, ve znění nařízení č. 2700/2000.

Soudní dvůr se v citovaném rozsudku vyjádřil také k otázce, na kom leží důkazní břemeno o tom, že se osvědčení EUR. 1 zakládalo na nesprávném popisu skutečností podaného vývozcem. Soudní dvůr pod body 39 až 43 uvedl, že „v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Ze zjištění vnitrostátního soudu obsažených v předkládacím rozhodnutí nicméně vyplývá, že v projednávaném případě byly celní orgány zbaveny možnosti dokázat, zda informace předložené za účelem vydání osvědčení EUR.1 byly správné, či nikoliv, jelikož vývozce neuchoval důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z čl. 28 odst. 1 protokolu č. 3 uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let. Přitom hospodářským subjektům přísluší, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla. Proto za účelem dosažení účelu sledovaného dodatečnou kontrolou, a sice ověření pravosti a správnosti osvědčení EUR.1, je věcí osoby povinné zaplatit clo v projednávaném případě dokázat, že uvedená osvědčení vydaná orgány třetí země byla založena na správném popisu skutečností. V každém případě je nesporné, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců.

Soudní dvůr se dále vyjádřil k otázce, komu přísluší dokázat, že celní orgány, které vydaly osvědčení EUR.1, si byly zjevně vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení. Soudní dvůr pod body 45 rozsudku uvedl, že „že důkazní břemeno skutečnosti, že bylo zjevné, že orgány vydávající uvedené osvědčení si byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení, nese osoba, která uplatňuje výjimku obsaženou ve třetím pododstavci, in fine, čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

Soudní dvůr v bodu 46 rozsudku uzavřel, že „předložení důkazu nezbytného pro úspěch jejího nároku přísluší osobě, která se dovolává třetího pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, ve znění nařízení č. 2700/2000. V zásadě tedy přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat uvedeného čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, aby předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností.

Z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že pokud celní orgány země dovozu po odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů země vývozu zahájí s dovozcem celní řízení o doměření cla, jsou povinny v tomto řízení respektovat ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

Podle prvního pododstavce tohoto ustanovení se s výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci dodatečné zaúčtování neprovede, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce (druhý pododstavec). Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení (třetí pododstavec). Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení (čtvrtý pododstavec). Osoba povinná zaplatit clo se však nemůže odvolat na dobrou víru, pokud Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti, zda daná země správně uplatňuje preferenční režim (pátý pododstavec).

Z prvního pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu vyplývá, že se dodatečné zaúčtování cla neprovede, pokud jsou v dané věci splněny současně dvě podmínky.

Zaprvé, částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit. Vzhledem k tomu, že byl v případě žalobce preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, konkrétně Švýcarska, je nutné pro dodatečnou nemožnost ověření skutečného původu předmětného automobilu švýcarskými celními orgány, odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04), považovat vydání osvědčení EUR.1 za chybu celních orgánů, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit. Pouze v případě, pokud by osvědčení EUR.1 bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, resp. při respektování závěrů rozsudku Soudního dvora, pokud by žalobce neprokázal, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, nebylo-li by současně zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení, nebylo by vydání nesprávného osvědčení chybou.

Zadruhé, žalobce jednal v dobré víře a dodržel všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Žalobce se mohl odvolat na dobrou víru, pokud by byl schopen prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednal s náležitou péči, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení.

Jak uvedla Evropská komise v informačním dokumentu o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu (dostupný na http://ec.europa.eu), „možnost nezaúčtovat dodatečně clo nebo je vrátit/prominout z důvodů spravedlnosti existuje nyní již více než 20 let a byla předmětem četných rozhodnutí Komise a důležité judikatury Soudního dvora Evropských společenství a nejnověji také Soudu prvního stupně ES.

Má-li být v řízení o dodatečném doměření cla zjišťováno, zda zde je či není z důvodů spravedlnosti důvod pro dodatečné zaúčtování cla, je naprosto nezbytné, aby celní řízení bylo vedeno fér způsobem. Současné znění ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je odrazem dosavadní judikatury Soudního dvora a předchozích rozhodnutí Evropské komise. Povinností celních orgánů je, aby v celním řízení byly důsledně zjištěny okolnosti podstatné pro jeho aplikaci. Pokud ohledně některých těchto okolností leží důkazní břemeno na celních orgánech, je jejich povinností své důkazní břemeno unést. Pokud důkazní břemeno leží na dovozci, je nezbytné, aby byl dovozce k průkazu těchto skutečností celními orgány řádně vyzván. Nejsou-li tato pravidla v celním řízení respektována, nemůže být případné doměření cla považováno za doměření, které by bylo v souladu se zákonem.

Soud je přesvědčen o tom, že v případě žalobce nebylo celní řízení vedeno takovým způsobem, aby bylo možné doměření cla považovat za doměření zákonné.

Předně je nezbytné zabývat se tím, podle jakých procesních pravidel měly české celní orgány při doměření cla postupovat. Jak již bylo uvedeno, zahájil prvoinstanční orgán se žalobcem celní řízení dne 10.3.2009. Předmětný osobní automobil byl propuštěn do režimu volného oběhu dne 4.10.2007.

Protokol č. 3 neobsahuje žádná procesní pravidla, kterými by se mělo řídit celní řízení s dovozcem poté, kdy dojde ze strany celních orgánů země vývozu k odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Protokol č. 3 však v čl. 34 stanoví, že ve všech případech se řešení sporů mezi dovozcem a celními orgány země dovozu řídí právními předpisy této země. Celní řízení

tak má proběhnout podle předpisů země dovozu, tj. v dané věci podle českých právních předpisů, pro které samozřejmě platí nadřazenost předpisů Společenství.

Ani celní kodex neobsahuje podrobná procesní pravidla upravující vlastní řízení s dovozcem po odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Celní kodex v čl. 217 odst. 2 uvádí, že členské státy stanoví podrobná pravidla pro účtování částek cel, čímž taktéž odkazuje na právní předpisy členských států.

Přesto celní kodex stanoví obecný rámec pro kontrolu prohlášení po propuštění zboží. Podle čl. 78 celného kodexu mohou po propuštění zboží celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat (odstavec 1). Po propuštění zboží mohou celní orgány kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Kontrolu lze provést u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích, nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní orgány mohou rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo (odstavec 2). Nasvědčují-li výsledky kontroly celního prohlášení nebo kontroly po propuštění zboží, že předpisy upravující daný celní režim byly použity na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány v souladu s případnými právními předpisy opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici (odstavec 3).

Ani české právo neobsahuje speciální procesní pravidla upravující vlastní řízení s dovozcem po odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Z tohoto důvodu je nezbytné postupovat podle obecných procesních pravidel upravených v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon, popř. podle obecných předpisů o správě daní a poplatků, a to v případě, že celní zákon, zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství nestanoví jinak (§ 320 odst. 1 písm. c) celního zákona).

Vzhledem k tomu, že celní řízení se žalobcem bylo zahájeno po propuštění předmětného automobilu do režimu volného oběhu s nulovou sazbou cla, tj. poté, kdy bylo celní prohlášení ze strany celního úřadu akceptováno, nepřicházelo v úvahu provedení vytýkacího řízení podle § 43 zákona o správě daní a poplatků, tj. řízení o vyměření cla, nýbrž provedení kontroly po propuštění zboží, resp. následné kontroly podle § 127 celního zákona, tj. řízení o doměření cla.

Podle § 127 odst. 1 celního zákona jsou celní orgány oprávněny po propuštění zboží do navrženého celního režimu provádět následnou kontrolu, jejímž účelem je přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení, pravosti dokladů k němu předložených nebo připojených a o správnosti vyměřeného cla, daní a poplatků. Při následné kontrole je také ověřována existence a pravost dokladů a pravdivost údajů vztahujících se k dovozním a vývozním operacím, případně i následným obchodním operacím se zbožím uvedeným v příslušném celním prohlášení. V souladu s § 127 odst. 3 celního zákona se následná kontrola provádí kontrolou obchodních dokladů a účetních záznamů a dalších písemností vztahujících se k údajům uvedeným v příslušném celním prohlášení nebo k údajům, které souvisejí s příslušnými obchodními operacemi s tímto zbožím. Je-li to potřebné pro objektivní posouzení úplnosti, správnosti a věrohodnosti předložených dokladů nebo pro zjištění existence dalších písemností vztahujících se k údajům uvedeným v příslušném celním prohlášení, mohou celní orgány provést kontrolu všech obchodních dokladů a účetních záznamů a jiných písemností evidovaných kontrolovanou osobou za určité časové období. Podle § 127 odst. 5 celního zákona následnou kontrolu zahájí celní orgány sdělením předmětu kontroly kontrolované osobě. Současně kontrolovanou osobu vyzvou, písemně nebo ústně, aby ke kontrole předložila doklady a písemnosti uvedené v odstavci 3.

Přistoupil-li prvoinstanční orgán k zahájení řízení o dodatečné vyměření cla, byl si nejprve povinen vyřešit otázku, zda je či není schopen předložit důkaz o tom, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného nebo nesprávného popisu skutečností vývozcem. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno ohledně průkazu skutečnosti, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, se na žalobce přenáší teprve tehdy, kdy jej následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nemůže unést celní orgán, bylo povinností

prvoinstančního orgánu, aby učinil vše, co bylo v jeho moci, ke zjištění, jaký popis skutečností byl vývozcem, za účelem vydání osvědčení EUR. 1, švýcarským celním orgánům předestřen.

Podle čl. 17 odst. 1 a 2 protokolu č. 3 průvodní osvědčení EUR.1 vydávají celní orgány země vývozu na základě písemné žádosti podané vývozcem nebo na odpovědnost vývozce, jeho zmocněným zástupcem. Pro tyto účely vyplní vývozce nebo jeho zmocněný zástupce průvodní osvědčení EUR.1 a formulář žádosti, jehož vzor je uveden v příloze IIIa. Tyto formuláře musí být vyplněny v jednom z jazyků, ve kterých je sepsána dohoda, a v souladu s vnitrostátním právem země vývozu. Jsou-li formuláře vyplňovány rukou, musí být

vyplněny inkoustem a hůlkovým písmem. Popis produktů se uvede v kolonce vyhrazené pro tento účel tak, aby zde nebyly ponechány prázdné řádky. Není-li vyplněna celá kolonka, podtrhne se poslední řádek popisu vodorovnou čarou a prázdný prostor se proškrtne. Vývozce žádající o vydání průvodního osvědčení EUR.1 musí být připraven kdykoli předložit na žádost celních orgánů země vývozu, ve které je průvodní osvědčení EUR.1 vydáváno, veškeré související doklady prokazující status původu dotyčných produktů a splnění ostatních podmínek stanovených v tomto protokolu (čl. 17 odst. 3 protokolu č. 3). Podle čl. 17 odst. 7 protokolu č. 3 celní orgány vydávající průvodní osvědčení EUR.1 přijmou veškerá nezbytná opatření k tomu, aby ověřily původ produktů a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli podklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů vývozce nebo jakoukoli jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Dále zajistí, že formuláře uvedené v odstavci 2 jsou řádné vyplněny. Zkontrolují především, je-li prostor určený pro popis produktů vyplněn takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost dodatečného podvodného doplnění. Celní orgány země vývozu, které vydávají průvodní osvědčení EUR.1, uchovávají formulář žádosti uvedený v čl. 17 odst. 2 po dobu nejméně tří let (čl. 29 odst. 3 protokolu č. 3).

Z přílohy IIIa protokolu č. 3 vyplývá, že se první strana osvědčení EUR.1 z velké části shoduje s první stranou žádosti o průvodní osvědčení. Na základě této skutečnosti lze předpokládat, že vývozce vyplnil například část č. 8, ve které se uvádí popis zboží, shodně v osvědčení i v žádosti. Pro zjištění, jaký popis skutečností vývozce předestřel švýcarským celním orgánům, však není podstatná toliko část č. 8 osvědčení EUR.1, nýbrž zcela zásadní je strana druhá žádosti o průvodní osvědčení. V ní vývozce jednak prohlašuje, že zboží splňuje podmínky vyžadované pro vydání osvědčení EUR.1. Současně vývozce výslovně uvádí okolnosti, které umožnily, aby toto zboží splňovalo tyto podmínky, přičemž vývozce je povinen tyto okolnosti v žádosti specifikovat v pro tento účel vymezeném poli (čtyři vytečkované řádky). Vývozce také uvádí, které podpůrné doklady k žádosti přikládá. Pro tento účel slouží pole opět vymezené čtyřmi vytečkovanými řádky. Ve formuláři žádosti jsou současně příkladmo vyjmenovány obvyklé podpůrné doklady. Jsou jimi dovozní doklady, průvodní osvědčení, faktury, prohlášení výrobce atd., které se týkají výrobků používaných ve výrobě nebo zboží zpětně vyvezeného ve stejném stavu.

Mají-li švýcarské celní orgány povinnost uchovávat formulář žádosti o vydání osvědčení EUR.1 po dobu nejméně tří let a jsou si současně s českými celními orgány povinny poskytovat vzájemnou pomoc (čl. 32 odst. 2 protokolu č. 3), nelze dospět k jinému závěru, než že prvoinstanční orgán dosud zdaleka neučinil vše, co bylo v jeho moci ke zjištění, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání osvědčení EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen. Z rozhodnutí prvoinstančního orgánu, žalovaného ani z obsahu správních spisů nevyplývá, že by si české celní orgány od švýcarských celních orgánů vyžádaly formulář žádosti o vydání osvědčení EUR.1, případně další doklady, které hypoteticky mohly být součástí správních spisů švýcarských celních orgánů a ze kterých vyplývá, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání osvědčení EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen. Za této situace se nemohlo důkazní břemeno ohledně průkazu skutečnosti, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, přenést z celních orgánů na žalobce. V celním řízení proto žalobce mohl být důvodně vyzván maximálně k průkazu druhé podmínky uvedené v prvním pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, tj. že v období dotyčných obchodních operací jednal s náležitou péči, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04). Tento rozsudek mu tudíž byl znám. V celním řízení přesto podle závěrů v tomto rozsudku uvedených postupováno nebylo.

V celním řízení bylo pochybeno již na samém počátku řízení.

Prvoinstanční orgán v oznámení o zahájení řízení ze dne 4.3.2009 uvedl, že „podle § 21 zákona o správě daní a poplatků“ zahajuje u žalobce „řízení o vyměření cla“ z dovozu předmětného osobního automobilu. Žalobci bylo sděleno, že „na základě prověřování švýcarskými celními orgány bylo zjištěno, že předmětný osobní automobil nesplnil podmínky stanovené pro přiznání preferenčního sazebního opatření (preferenční celní sazby uvedené v čl. 20 odst. 3 bod d) celního kodexu). Dovezený osobní automobil tak nelze ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem podkládat za původní v EU. Nepřiznáním preferenční sazby došlo ke vzniku nároku státu na clo ve výši 11.343 Kč.“ V závěru oznámení prvoinstanční orgán uvedl, že „ke skutečnostem vedoucím k doměření cla z výše uvedeného zboží se, jako osoba deklaranta, můžete vyjádřit písemně ve lhůtě 20-ti dnů od doručení tohoto sdělení. V této lhůtě můžete též předkládat důkazy vyvracející výsledek verifikačního řízení. V případě, že se ke skutečnostem vedoucím k vyměření celního dluhu ve stanoveném termínu nevyjádříte, bude celní úřad vycházet při vystavování platebního výměru z jemu známých skutečností.

Z oznámení o zahájení řízení vyplývá, že žalobce nebyl vyzván k průkazu druhé podmínky uvedené v prvním pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Žalobce nebyl vyznán ani k prokázání první podmínky uvedené v prvním (resp. třetím) pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, tj. k tomu, že osvědčení bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, eventuelně k tomu, aby prokázal, že je zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Dlužno dodat, že k prokázání první podmínky uvedené v prvním (resp. třetím) pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu žalobce být vyzván ani nemohl, když se na něho dosud, jak uvedeno shora, nepřeneslo důkazní břemeno.

K oznámení o zahájení řízení je předně nutné uvést, že je formulováno velice zavádějícím způsobem. Z oznámení nelze jednoznačně určit, jaké řízení bylo se žalobcem zahájeno, resp. zda byla zahájena následná kontrola a pokud ne, pak jaké jiné celní řízení. Prvoinstanční orgán se ve výzvě opřel toliko o ustanovení § 21 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je řízení zahájeno dnem, kdy podání daňového subjektu nebo jiné osoby zúčastněné na řízení došlo příslušnému správci daně nebo dnem, kdy byl daňový subjekt nebo jiná osoba zúčastněná na řízení vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví, učinili. Ustanovení § 21 zákona o správě daní a poplatků nedefinuje konkrétní typ řízení, nýbrž je pouze obecným ustanovením určujícím okamžik zahájení správního řízení. Dále je potřebné uvést, že z věty použité v oznámení o zahájení řízení: „Nepřiznáním preferenční sazby došlo ke vzniku nároku státu na clo ve výši 11.343 Kč“, je důvodné se domnívat, že prvoinstanční orgán vycházel při formulaci oznámení z právního názoru, že dojde-li k odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů, následuje bez dalšího pouze dodatečné doměření cla. Takový právní názor je však nesprávný, jak již bylo uvedeno shora.

Zásadní procesní pochybení však spočívá ve formulaci toho, k čemu byl žalobce v oznámení o zahájení řízení vyzván. Žalobce byl vyzván k předložení důkazů „vyvracejících výsledek verifikačního řízení“. Takové důkazy však nebylo vůbec možné předložit, neboť jak již bylo uvedeno pod bodem I. odůvodnění rozsudku, jsou české celní orgány i žalobce zcela vázáni odvoláním průvodního osvědčení ze strany švýcarských celních orgánů. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i prvoinstanční orgán, když v prvoinstančním rozhodnutí uvedl, že „pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu.“ Obdobný závěr učinil i žalovaný dokonce na dvou místec hodůvodnění napadeného rozhodnutí, když uvedl, že „pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu.“ Postup prvoinstančního orgánu je tudíž nejen nezákonný, nýbrž ve vztahu k obsahu odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí také vnitřně rozporný.

Je nutné uzavřít, že vzhledem k zásadnímu procesnímu pochybení správních orgánů, které nebylo v průběhu celního řízení odstraněno, nebyly v řízení v rozporu s čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu i judikaturou Soudního dvora zjišťovány okolnosti rozhodné pro aplikaci tohoto ustanovení. Za této situace není možné vyloučit, že by celní orgány při správném postupu nepřistoupily k dodatečnému zaúčtování cla, popř. by tak učinily poté, kdy by se žalobci eventuelně podařilo unést na něm ležící důkazní břemeno. Procesní pochybení tak mohlo mít jednoznačně vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto je důvodem pro jeho zrušení.

Nad rámec shora uvedeného je nutné podotknout, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že „švýcarské celní orgány vydaly potvrzení na základě údajů předložených vývozcem, tedy na nesprávném popisu skutečností podané vývozcem (odvolatel) a v daném případě neměly švýcarské celní orgány důvod pochybovat o těchto údajích a neměly v době vývozu podezření, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení“. Tento závěr však nemá žádnou oporu ve správních spisech. Předně, nebyl to žalobce, kdo byl vývozcem. Toliko ke slovu odvolatel uvedeném v závorce. Zcela zásadním je však, že pokud správním orgány neměly k dispozici zejména žádost vývozce o vydání osvědčení EUR.1, nevěděly nic o tom, jaký popis skutečností vývozce švýcarským celním orgánům předestřel. Za tohoto stavu je zcela nemožné tento žalovanému neznámý popis skutečností hodnotit jako nesprávný a jako takový, který nemohl zavdat pochybnosti švýcarských celních orgánů. Konečně je nezbytné se vyjádřit k závěru žalovaného, že „pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možné preferenční sazební opatření a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu původní výrobky dle Protokolu“. Soud připomíná, že ustanovení čl. 78 odst. 3 celního kodexu ukládá celním orgánům povinnost vzít v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici. Jak již bylo uvedeno v závěru bodu I. tohoto rozsudku, nebyly české celní orgány s ohledem na obsah odpovědi švýcarských celních orgánů zbaveny možnosti určit původ předmětného osobního automobilu s přihlédnutím k jiným důkazům o jeho původu. Předložil-li za této situace žalobce k prokázání skutečného původu předmětného automobilu prohlášení společnosti RENAULT SUISSE SA, dovozce a zřejmě i dceřinné společnosti výrobce, o tom, že automobil je preferenčně zvýhodněným zbožím, které bylo vyrobeno ve Francii, byly celní orgány povinny k této listině jako důkazu o skutečném původu zboží z důvodu spravedlnosti přihlédnout. Zvláště pak za situace, kdy jedním z podpůrných dokladů postačujících k vydání průvodního osvědčení EUR.1 je zejména prohlášení výrobce, a švýcarské celní orgány ani české celní orgány nedisponovaly důvodnými pochybnostmi o tom, že v souvislosti s vystavením průvodního osvědčení či vlastním dovozem zřejmě došlo k podvodu. Vzhledem k tomu, že dosud není vzhledem k pochybení správních orgánů možné zjistit, jaký popis skutečností byl švýcarským celním orgánům předestřen vývozcem, je možné toliko konstatovat, že předmětné osobní automobily byly deklarovány jako automobily původem ve Společenství. Podařilo-li by se tak žalobci, byť dodatečně, prokázat, že předmětné automobily byly skutečně původem ze Společenství, jen stěží by bylo možné v této obecné rovině tvrdit, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem.

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Soud neprovedl žádný ze žalobcem navržených důkazů, neboť obsah listin, který byl součástí spisů správních orgánů, nebyl účastníky rozporován, stejně tak jako obsah prvoinstančního a napadeného rozhodnutí. Provedení důkazů výslechem žalobce, dotazem na osoby prodejců, dotazem na švýcarské celní oprány nebylo třeba k posouzení důvodnosti žaloby.

Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal vsouladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když advokát jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb., činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč, tj. 4.200 Kč za dva úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 960 Kč, náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 7.760 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Krajského soudu v Plzni. Lhůta je zachována i tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Plzni dne 28. února 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru