Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 23/2010 - 50Rozsudek KSPL ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

57 Af 43/2010 - 58

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 39/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

57Af 23/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce M.V., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, Ant. Uxy 11, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.prosince 2009, č.j. 12138-2/2009-160100-21, ve znění rozhodnutí o opravě ze dne 25. ledna 2011, č.j. 835/2010-16001-21

takto:

I. Rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 22.12.2009, č.j. 12138-2/2009-160100-21, ve znění rozhodnutí o opravě ze dne 25.1.2011, č.j. 835/2010-16001-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Faltýna, advokáta.

Odůvodnění:

Dne 21.6.2007 byl žalobci rozhodnutím vydaným na tiskopisu JSD č. 07CZ16650010186842 propuštěn do režimu volného oběhu osobní automobil Opel Zafira A18, VIN č. WOL OTG F75 Y22 786 82, rok výroby 2000, na základě průvodního osvědčení EUR. 1 č. N P 0530635 (dále jen „předmětné zboží“), přiznána celní preferenční sazba a vyměřeno nulové clo.

Po následné verifikaci provedené Švýcarskými celními orgány, bylo průvodní osvědčení EUR. 1 č. N P 0530635 (dále jen „EUR.1“) označeno jako nesplňující požadavky kladené na jeho pravost a správnost. Celní úřad Plzeň (dále také „správní orgán I. stupně“) zahájil řízení o doměření cla z předmětného zboží (sdělení ze dne 5.3.2009 č.j. 4239/2009-166500-021).

Dne 13.7.2009 vydal Celní úřad Plzeň rozhodnutí č.j 4239-2/2009-166500-021 - dodatečný platební výměr č. 9965200187 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým žalobci doměřil clo z předmětného zboží ve výši 13.848,- Kč. Příloha dodatečného platebního výměru obsahovala výpočet dodatečně vyměřeného cla.

Žalovaný žalobcem podané odvolání rozhodnutím ze dne 22. prosince 2009, č.j. 12138-2/2009-160100-21 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl. Rozhodnutím o opravě ze dne 25.1.2010, č.j. 835/2010-16001-21 žalovaný opravil ve výroku v rozhodnutí žalovaného chybně uvedené datum vydání dodatečného platebního výměru.

Žalobce ve včasné žalobě požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného, včetně jeho rozhodnutí o opravě, pro nezákonnost a vady v řízení, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva žalobci na náhradu nákladů řízení.

V žalobě uváděl, že nezákonnost dodatečného platebního výměru spočívá v tom, že je postaven na neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu a je vydán v rozporu s právními předpisy. Stejné vady žalobce vytýká rozhodnutí žalovaného, které v daných ohledech nepřineslo žádné nápravy.

Již v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru žalobce namítal, že se jedná o zboží, které bylo se současným vyměřením a vybráním dovozního cla propuštěno do režimu volného oběhu koncem června 2007, kdy v takovém případě lze sice clo dodatečně vyměřit podle čl. 220 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, v platném znění (dále jen „celní kodex“), ale současně je nutné respektovat také ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, které stanoví případy a podmínky, při jejichž existenci je dodatečné zaúčtování cla vyloučeno. Nezákonnost obou rozhodnutí celních orgánů spatřuje žalobce právě v tom, že správní orgán I. stupně při svém rozhodnutí vůbec nezohlednil ust. článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a žalovaný, přestože se k této otázce určitým způsobem vyjadřuje, věc nesprávně hodnotí skutkově i právně.

Podle ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu se dodatečné zaúčtování cla neprovede, jestliže částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkajících se celního prohlášení. Alinea druhá citovaného ustanovení pak stanoví, že pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit.

Správní orgán I. stupně v dodatečném platebním výměru uvádí a z obsahu spisu vyplývá, že řízení podle ust. čl. 220 odst. 1 celního kodexu zahájil a clo dodatečně vyměřil proto, že zboží údajně nelze pokládat za původní v EU ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem, neboť celním orgánům Švýcarské konfederace se v rámci realizace žádosti celních orgánů České republiky o verifikaci průvodního osvědčení EUR. 1 nepodařilo kontaktovat vývozce, provést verifikaci a označily proto průvodní osvědčení za nesplňující požadavky kladené na jeho pravost a správnost. To svědčí o tom, že je splněna podmínka stanovená článkem 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu pro neprovedení dodatečného zaúčtování (vyměření) cla podle ust. článku 220 odst. 1 celního kodexu, jelikož částka cla, o které správní orgán I. stupně tvrdí, že je dlužná ze zákona, a kterou dodatečně vyměřil, nebyla dříve zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů Švýcarské konfederace, kterou nemohl žalobce rozumným způsobem zjistit. Při propuštění zboží do volného oběhu koncem června 2007 totiž nebylo clo vyměřeno a vybráno v důsledku preferenčního zacházení, pro které byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, konkrétně s celními orgány Švýcarské konfederace, přičemž příslušné osvědčení o původu zboží, potvrzené celními orgány Švýcarské konfederace, se dodatečně ukázalo jako nesprávné. V takovém případě se podle ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) aliea druhá celního kodexu považuje vydání průvodního osvědčení celními orgány Švýcarské konfederace za chybu, kterou nebylo možné ze strany žalobce rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce téhož ustanovení.

Tvrdí-li žalovaný, že správní orgán I. stupně nemá k dispozici žádné doklady, jež by prokazovaly chybu ze strany celních orgánů, pak je takové tvrzení v rozporu se skutkovým stavem, který v průběhu řízení vyšel najevo a vyplývá ze spisů celních orgánů. Při propuštění předmětného zboží do režimu volného oběhu koncem června 2007 bylo správnímu orgánu I. stupně předloženo osvědčení o původu zboží EUR. 1, které je založeno ve spisu a které dokazuje, že preferenční status zboží byl zjištěn na základě systému správní spolupráce s celními orgány Švýcarské konfederace, a ve spisu je založeno také sdělení celních orgánů Švýcarské konfederace, jímž je dodatečné osvědčení o původu označováno jako nesprávné. S hledem na ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea druhá celního kodexu je tedy naprosto zřejmé, že částka cla dlužného ze zákona nebyla původně zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, což je důvodem pro dodatečné nezaúčtování cla ve smyslu téhož ust. alinea první. Obdobné je možné uvést také ve vztahu k tvrzení žalovaného, že není povinností celních orgánů Švýcarské konfederace zjišťovat a kontrolovat údaje při potvrzování osvědčení o původu zboží. Žalovaný zjevně opomíjí ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea druhá celního kodexu, jímž je explicitně sděleno, co se považuje za chybu pro účely aplikace ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu. Navíc nutno dodat, že podle čl. 17 odst. 7 Protokolu č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce jsou celní orgány vydávající průvodní osvědčení EUR. 1 povinny při jeho vydávání přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby ověřily původ produktů a splnění ostatních podmínek protokolu. Založil-li tedy žalovaný napadené rozhodnutí na skutečnosti, že nemá k dispozici žádné doklady, jež by prokazovaly chybu ze strany celních orgánů, a že se celní orgány Švýcarské konfederace žádné chyby nedopustily, jelikož není jejich povinností při potvrzování osvědčení o původu zboží podrobně zjišťovat a kontrolovat v něm uvedené údaje, je jeho rozhodnutí nezákonné.

Žalobce nezpochybňoval a nezpochybňuje fakt, že s ohledem na vyjádření celních orgánů Švýcarské konfederace v rámci verifikačního řízení již neexistuje důkaz o původu zboží, na jehož základě by bylo možné předchozí přiznání preferenčního sazebního zacházení obhájit. Na druhou stranu ale od počátku tvrdí a namítá, že jen takováto skutečnost nemůže být podle platného práva vždy a bez dalšího legálním důvodem pro dodatečné vyměření cla, a to zejména s odkazem na ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Právě v tom spočívala podstata námitek žalobce v podaném odvolání a tyto námitky uplatňuje žalobce také jako námitky žalobní.

S ohledem na shora uvedené míří zcela mimo podstatu odvolacích a nyní i žalobních důvodů jakékoliv úvahy učiněné žalovaným v rámci odůvodnění rozhodnutí žalovaného v tom směru, že žalobce musí prokázat původ zboží, chce-li dosáhnout preferenčního sazebního zacházení a v tomto smyslu nese určitá rizika. V posuzovaném případě totiž nejde o to, že by žalobce žádal o přiznání preference. To se stalo při propuštění zboží do volného oběhu, kdy žalobce předložil osvědčení o původu zboží, o jehož pravosti neměl jediného důvodu pochybovat, a preferenční sazební zacházení mu na jeho základě bylo bez problémů přiznáno. Nyní jde o to, že se celní orgány snaží dodatečně vyměřit clo a nechtějí pochopit a respektovat fakt, že v tomto směru jsou omezeny ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, kdy podmínky tam stanovené pro dodatečné nezaúčtování cla jsou v dotčeném případě nepochybně dány.

Zbývá pak ještě dodat, co uvedl již v podaném odvolání, že v posuzovaném případě jsou splněny také všechny zbývající podmínky stanovené čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu pro neprovedení dodatečného zaúčtování (vyměření) cla, když, jak vyplývá ze spisů vedených celními orgány, žalobce v rámci dovozu předmětného zboží dodržel všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení a současně jednal v dobré víře, neboť jednal s náležitou péčí, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. Svědčí o tom obsah spisu, v něm je založeno příslušné průvodní osvědčení, které celním orgánům v České republice předložil poté, co je obdržel od prodávajícího (vývozce), a o jehož pravosti neměl jediného důvodu pochybovat, ne proto, že je celní orgány v České republice akceptovaly, ale proto, že je vystavily (potvrdily) celní orgány Švýcarské konfederace, které tuto skutečnost nepopírají ani jinak nezpochybňují (tvrdí pouze tolik, že se jim v rámci verifikačního řízení nepodařilo kontaktovat prodávajícího na jeho adrese), a když současně od prodávajícího obdržel také potvrzení o prodeji a technický průkaz k vozidlu vydaný ve Švýcarské konfederaci a ověřil si podle výrobního čísla, že vozidlo bylo vyprodukováno v EU. Veškeré tyto doklady, včetně dokladů o celním odbavení předmětného zboží ve Švýcarsku do režimu tranzit s místem určení v České republice a údaje o zemi produkce vozidla podle výrobního čísla, předložil žalobce celním orgánům v rámci celního řízení o propuštění zboží do volného oběhu. Obsah těchto podkladů svědčil o tom, co je nakonec i obecně známo, tedy že předmětné zboží je původním výrobkem v EU ve smyslu Protokolu č. 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem a jako takové podléhá preferenčnímu zacházení při dovozu ze Švýcarska do České republiky. Žalobce neměl tedy skutečně jediného důvodu pro pochybnosti stran pravosti a správnosti osvědčení o původu zboží, které předložil celním orgánům v České republice. Doplnil, že skutečnosti stanovené čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea pátá celního kodexu, pro které by se nemohl odvolávat na dobrou víru, zjevně neexistují.

Argumentuje-li žalovaný na podporu správnosti rozhodnutí žalovaného, že pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možné přiznat preferenční sazební opatření, a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v EU ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu, natož pak tvrzení kde a jak žalobce automobil získal a dovezl, že předložené prohlášení společnosti General Motors Suisse SA obsahující tvrzení, že automobil Opel Zafira byl vyroben v Německu a přísluší mu původ Společenství, nelze uznat jako prohlášení vývozce ve smyslu Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskem, když vystavitel tohoto prohlášení nevystupuje v dotčené celní operaci jako vývozce, pak žalobce opět namítal, že takováto argumentace jde zcela mimo podstatu uplatněných odvolacích a nyní i žalobních bodů, jimiž žalobce odůvodňuje nezákonnost rozhodnutí celních orgánů. Žalobce takové skutečnosti v odvolání neuplatnil proto, že by jimi chtěl prokázat původ zboží za účelem přiznání preference na základě některého z důkazů o původu dle příslušného Protokolu, ale uplatnil je za účelem prokázání splnění podmínek stanovených v ust. čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu pro dodatečné nezaúčtování cla v dotčeném případě a zejména pak proto, že pro případ, že by byl vývozce skutečně nekontaktní a nebylo by proto možné zjistit, zda průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného či nesprávného popisu skutečností učiněného vývozcem, přísluší žalobci dokázat, že osvědčení o původu bylo založeno na správném popisu skutečností ohledně jeho původu, což žalobce učinil mimo jiné i předložením potvrzením od výhradního dovozce vozidel Opel do Švýcarska. V tomto ohledu se jimi a dalšími tvrzeními a důkazními návrhy ale žalovaný vůbec nezbýval, přičemž toto jeho zásadní procesní pochybení mohlo mít a také mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí vydaného ve věci samé.

Žalobce rovněž namítal, že správní orgán I. stupně ani žalovaný netvrdí a neprokazuje, že by vydání nesprávného osvědčení o původu zboží nebylo chybou proto, že je založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem (čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea třetí celního kodexu), což jediné by vzhledem k platné právní úpravě mohlo při splnění další podmínky ospravedlnit dodatečné zaúčtování cla. Přitom důkazní povinnost v takovém případě leží na celních orgánech, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) z 9.3.2006 ve věci C-293/04.1; z tohoto důvodu je rozhodnutí žalovaného ve spojení s dodatečným platebním výměrem nezákonné.

Žalobce rovněž dodal, že výňatek z posledně označeného judikátu zmiňovaný žalovaným v rozhodnutí žalovaného neodpovídá obsahu citovaného rozsudku. Pokud tím chtěl žalovaný naznačit, že v případě nemožnosti ověřit správnost či nesprávnost informací předložených vývozcem celním orgánům vydávajícím osvědčení o původu zboží přísluší žalobci prokázat, že vydané osvědčení bylo založeno na správném popisu skutečností, pak žalobce namítal, že o nemožnosti ověřit v rámci verifikačního řízení správnost údajů poskytnutých vývozcem celním orgánům Švýcarské konfederace pro účely potvrzení osvědčení o původu zboží z důvodu nekontaktnosti vývozce nutno důvodně pochybovat, když podle informací získaných žalobcem ze Švýcarska tamní celní orgány v těchto případech postupují tak, že se pokusí pouze jedenkrát telefonicky spojit s vývozcem a pokud telefon nikdo nezvedne, žádné další úkony již nečinní a rovnou odpovídají tak, že vývozce není kontaktní, tedy jedná se o pohodlnost a nesprávný úřadní postup celních úřadů Švýcarské konfederace, které v konečném důsledku poškozují žalobce v jeho právech. I kdyby se dále přesunulo důkazní břemeno na žalobce, ten v tomto ohledu z opatrnosti již v rámci odvolacího řízení reagoval, tvrdil skutečnosti prokazující správnost informací poskytnutých vývozcem ohledně původu posuzovaného zboží za účelem potvrzení osvědčení o původu a předložil a navrhl v tomto ohledu řadu důkazů (viz. např. potvrzení od výhradního dovozce vozidel Opel do Švýcarska atd.), na což ovšem žalovaný nijak nereagoval a tvrzení a důkazní návrhy žalobce ignoroval. Žalovaný tedy evidentně procesně zásadním způsobem pochybil, což mělo vliv na správnost rozhodnutí o věci samé, a navíc se v odůvodnění rozhodnutí žalovaného nevypořádal se všemi odvolacími důvody, jak mu ukládá podpůrně používaný zákon o správě daní a poplatku v ust. § 50 odst. 7 věta druhá, tedy opět podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, což mohlo mít a také mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Žalovaný ve stanovisku k žalobě vypracovaném dne 5.5.2010 navrhl její zamítnutí; jinak se vyjádřil zcela totožně s odůvodněním rozhodnutí žalovaného.

V souladu s § 75 odst. 1,2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Ve věci samé soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání za výslovného souhlasu žalovaného (č.l. 39 spisu) a fikce souhlasu žalobce (č.l. 37 spisu).

Soud úvodem konstatuje, že žalobcem dovezený osobní automobil byl propuštěný do režimu volného oběhu dne 21.6.2007, tj. po přistoupení České republiky k Evropské unii. Právní vztahy v oblasti celnictví pro tuto věc upravoval zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ve znění účinném do 31.8.2007 (dále jen „celní zákon“), pokud tyto právní vztahy nebyly upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství (§ 1 celního zákona). Posledně označenými předpisy jsou především Nařízení Rady (EHS) č. 2913/90 ze dne 12.10.1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, publikované v Úředním věstníku ES L 302 19.10.1992, str. 1-50 a Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2.7.1993, kterým se provádí Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, publikované v Úředním věstníku ES L 253 str. 1-776. Celní orgány dále aplikovaly Protokol č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce, který je součástí Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací (dále jen Dohoda), podepsané dne 22.7.1992 v Bruselu, která vstoupila v platnost 1.1.1973, a to jeho poslední konsolidované znění, které bylo publikováno v Úředním věstníku Evropské unie pod č. L 45/3 (dále jen „Protokol č. 3“). V souladu s § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona a s článkem 217 odst. 2 a čl. 245 celního kodexu postupovaly v řízení podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších novel (dále jen „daňový řád“).

Žalobci byl rozhodnutím správního orgánu I.stupně dne 21.6.2007 propuštěn do režimu volného oběhu osobní automobil Opel Zafira A18, VIN č. WOL OTG F75 Y22 786 82, rok výroby 2000, který byl dovezen ze Švýcarské konfederace. Žalobce připojil k celnímu prohlášení průvodní osvědčení EUR. 1 č. P 0530635. V části 4. průvodního osvědčení, ve které se vpisuje údaj o zemi původu, byla uvedena zkratka „CE“. Stejná zkratka byla uvedena v části 5. průvodního osvědčení, ve které se vpisuje údaj o zemi určení. Podle čl. 16 odst. 1 Protokolu č.3 mají výrobky původní ve Společenství (čl. 2 odst. 1) při dovozu do Švýcarska a výrobky původní ve Švýcarsku (č. 2 odst. 2) při dovozu do Společenství nárok na uplatnění výhod podle této Dohody, pokud je předložen jeden z taxativně stanovených dokladů. Takovým dokladem je mimo jiné i průvodní osvědčení EUR.1 (písm. a). Průvodní osvědčení EUR.1 vydávají dle čl. 17 Protokolu č. 3 celní orgány vyvážející země, a to na základě písemné žádosti vývozce (příp. jím zmocněného zástupce). V dané věci došlo k dovozu zboží ze Švýcarska do Společenství, přičemž země určení byla označena zkratkou „CE“. Pod touto zkratkou tak není možné rozumět nic jiného než „Společenství“. Podle prohlášení švýcarského celního orgánu byl tudíž předmětný automobil produktem pocházejícím ze Společenství.

V souladu s čl. 3 Dohody, jímž došlo ke zrušení dovozních cel, nevznikla žalobci předložením průvodního osvědčení EUR. 1 povinnost zaplatit z předmětného zboží dovozní clo.

Předložení průvodního osvědčení EUR.1 vydaného celními orgány země vývozu v celním řízení realizovaném u celních orgánů země dovozu nebrání následnému ověření důkazu původu propuštěného zboží.

Ujednání o správní spolupráci je v Protokolu č. 3 obsaženo v hlavě VI (čl. 32 až 36). Podle čl. 32 odst. 2 za účelem správného uplatňování tohoto protokolu si Společenství a Švýcarsko poskytují prostřednictvím příslušných celních správ vzájemnou pomoc při kontrole pravosti průvodních osvědčení EUR.1 a EUR-MED a při kontrole správnosti údajů obsažených v těchto dokladech.

Ověřování dokladů o původu zboží upravuje čl. 33 Protokolu č. 3. Dodatečné ověření dokladů o původu zboží se provádí nahodile anebo vždy v případech, kdy mají celní orgány země dovozu odůvodněné pochybnosti o pravosti těchto dokladů, o statusu původu dotyčných produktů nebo o splnění jiných povinností stanovených v tomto protokolu (odst. 1). Pro účely odstavce 1 vrátí celní orgány země dovozu průvodní osvědčení EUR.1 …nebo kopii těchto dokladů celním orgánům země vývozu, a případně uvedou důvody pro jejich žádost o ověření. Spolu se žádostí o ověření zašlou rovněž veškeré získané informace nebo doklady nasvědčující, že údaje uvedené v dokladu o původu zboží nejsou správné (odst. 2). Ověřování provádějí celní orgány země vývozu. Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou (odst. 3). Celní orgány žádající o ověření jsou informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé, zda lze dotyčné produkty považovat za produkty pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a zda tyto produkty splňují ostatní podmínky stanovené v tomto protokolu (odst. 5). Jestliže v případě odůvodněných pochybností neobdrží žádající celní orgány žádnou odpověď ve lhůtě deseti měsíců ode dne podání žádosti o ověření nebo jestliže odpověď neobsahuje údaje, které postačují k rozhodnutí o pravosti daného dokladu nebo o skutečném původu produktů, nepřiznají nárok na preference, s výjimkou mimořádných okolností (odst. 6).

Otázkou uplatňování a funkčnosti systému správní spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu se zabýval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. 2. 2006, Sfakianakis (C-23/04 až C-25/04, rozsudky Soudního dvora jsou dostupné na www.eurlex.eu). Ač se rozsudek zabývá vztahem členského státu a Maďarské republiky, jsou jeho závěry obecně použitelné. Právní úprava spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu je Společenstvím budována na stejných principech ve vztahu ke všem státům, a to ať je zakotvena v přístupových dohodách uzavíraných s budoucími členskými zeměmi nebo na dohodách se třetími zeměmi, jako je tomu v případě Švýcarska.

Soudní dvůr v rozsudku pod bodem 21 až 23 uvedl, že „systém správní spolupráce stanovený v protokolu spočívá zároveň na rozdělení úkolů a na vzájemné důvěře mezi celními orgány dotyčného členského státu a Maďarské republiky. V tomto rozdělení uděluje protokol pravomoci kontroly původního charakteru výrobků pocházejících z Maďarska celním orgánům tohoto státu. Článek 17 odst. 4 a odst. 5 protokolu tak zakládají povinnost celních orgánů, jež vydávají osvědčení EUR.1, učinit veškerá opatření nutná ke kontrole původního charakteru výrobků. Mimoto podle čl. 32 odst. 3 téhož protokolu je kontrola důkazů původu po propuštění zboží prováděna celními orgány vývozního státu, jež jsou za tímto účelem oprávněny vyžadovat veškeré důkazy a provádět veškeré kontroly, které považují za užitečné. Jak rozhodl Soudní dvůr, pokud jde o protokoly ohledně definice pojmu „původní výrobky“ a metod správní spolupráce srovnatelných s metodami protokolu, je takové rozdělení úkolů odůvodněno skutečností, že orgány vývozního státu jsou pro přímé ověření okolností podmiňujících původ dotyčného výrobku nejlépe umístěny. Tento systém tedy může fungovat pouze tehdy, pokud celní správa dovozního státu uznává závěry legálně vyslovené orgány vývozního státu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 12. července 1984, Les Rapides Savoyards a další, C-218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27).“ V bodech 37 až 39 Soudní dvůr uvedl, že „náleží celním orgánům vývozního státu, aby povolily vystavení osvědčení EUR.1 osvědčujících maďarský původ výrobků vyrobených v Maďarské republice. Orgány dovozního státu musí zároveň platnost takových osvědčení přijmout. Pouze za podmínek uvedených v čl. 32 odst. 6 protokolu, to je v případě důvodných pochybností a neobdrží-li odpověď ke dni uplynutí lhůty deseti měsíců po datu žádosti o kontrolu nebo neobsahuje-li odpověď dostatečné informace pro určení pravosti dotčeného dokumentu nebo skutečného původu výrobků, mohou celní orgány, které žádaly o kontrolu po propuštění zboží, odmítnout využití preferenčního režimu. Mimo tyto podmínky nestanoví protokol možnost smluvního státu jednostranně odvolat osvědčení vydaná celními orgány jiného smluvního státu. Z toho vyplývá, že osvědčení řádně vydaná orgány vývozního státu zůstávají v platnosti a mají účinky stanovené protokolem do doby, dokud nejsou příslušnými správními nebo soudními orgány uvedeného státu odvolána nebo zrušena.

Dosavadní stav judikatury Soudního dvora vyjadřující se k uplatňování a funkčnosti systému správní spolupráce při vzájemném uznávání osvědčení původu shrnula generální advokátka Verici Trstenjak ve stanovisku ze dne 13. 3. 2008 ve věci C.A.S. SpA (C-204/07 P, stanovisko je dostupné na www.eurlex.eu). Generální advokátka v bodech 76 až 81 uvedla, že „podle ustálené judikatury je stanovení původu zboží založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že původ je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Tento systém je odůvodněn skutečností, že orgány státu vývozu jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ nejpovolanější. Pro určení původu zboží má toto rozdělení pravomocí navíc tu výhodu, že vede k bezpečným a jednotným výsledkům, a tím zabraňuje odklonu obchodu a narušení hospodářské soutěže v obchodě. Takový systém může tudíž fungovat pouze tehdy, jestliže celní úřad dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Les rapides Savoyards a další, je v rámci mezinárodních dohod o volném obchodu – zavazujících Společenství vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností – uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů tohoto třetího státu celními úřady členského státu nutné také proto, aby Společenství mohlo od celních orgánů uvedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné. Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly po propuštění zboží. Pouze za zvláštních okolností, kdy celní orgány vývozního státu nejsou s to řádně provést kontrolu po propuštění zboží, mohou podle Soudního dvora celní orgány dovozního státu samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží.

Se shora citovanými závěry Soudního dvora i generální advokátky se zdejší soud zcela ztotožňuje.

Součástí správních spisů je sdělení žalovaného ze dne 2.10.2008 adresované správnímu orgánu I. stupně, označené jako „Následná verifikace – vyřízení D“, ve kterém bylo uvedeno: „V příloze Vám zasíláme průvodní osvědčení EUR 1 (pozn. čísly bylo označeno celkem 20 osvědčení – mezi nimi bylo i osvědčení č. P 0530635) o jejichž následnou verifikaci jste požádali. Z odpovědi švýcarských celních orgánů vyplývá, že vývozce uvedený v předmětných 20 průvodních osvědčeních EUR 1 nebyl na uvedené adrese dosažitelný (zjištěn). Z toho důvodu nemohla být postverifikační řízení u něj zahájena a tudíž předmětná zboží – 20 osobních automobilů (jednotlivě viz předmětná průvodní osvědčení EUR 1 a dopis GŘC č.j. 2008/4448/21/JŠ ze dne 29.9.2008) – nelze pokládat za původní v EU ve smyslu podmínek stanovených Protokolem 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem. Předmětná průvodní osvědčení EUR 1 je nutno pokládat za neplatná. V souladu s výše uvedeným nelze přiznat příslušné celní preference. Informujte nás o výsledku jednání s deklarantem na přiloženém tiskopise.“ Ke sdělení byla připojena fotokopie sdělení Federal Customs Administration FCA se sídlem v Bernu ze dne 26.8.2008, v níž bylo konstatováno, že vývozce zmiňovaný na průvodním osvědčení nebyl na uvedené adrese dosažitelný. V důsledku toho nebyla provedena žádná ověření. Z toho důvodu musejí být automobily považovány za neurčeného/nejasného původu a průvodní osvědčení za neplatná (pozn. vlastní překlad soudu z anglického textu). Spis obsahuje originál EUR.1 č. P 0530635, na jehož druhé straně v části 14 je bernským celním úřadem s datem 26.8.2008 vyznačeno, že provedená verifikace značí, že certifikát nesplňuje požadavky na pravost a správnost.

Z obsahu zmíněných listin vyplývá, že správní orgán I. stupně před zahájením celního řízení se žalobcem, ke kterému došlo dne 10.3.2009 (viz. doručenka připojená k oznámení o zahájení celního řízení), požádal v rámci správní spolupráce celní orgány země vývozu o ověření, mimo mnoha jiných, průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0530635. Učinil tak, aniž by měl jakékoli pochybnosti o pravosti tohoto dokladu, o statusu původu předmětného zboží či o splnění jiných povinností stanovených v Protokolu č. 3. Ze žádné listiny, která je součástí správních spisů, nevyplývá, že by celní orgány takovéto pochybnosti měly.

Výsledkem dodatečného ověření průvodního osvědčení bylo jeho zneplatnění ze strany švýcarských celních orgánů. Stalo se tak však za situace, kdy švýcarské celní orgány v rámci kontroly u dovozce nebyly schopny určit skutečný původ předmětného osobního automobilu. Důvodem toho byla nekontaktnost vývozce na adrese uvedené v části 1 průvodního osvědčení. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že ze strany švýcarských celních orgánů nebyla zpochybněna pravost průvodního osvědčení, tj. nejednalo se o padělané osvědčení ani o osvědčení vydané nepříslušným celním orgánem. Českým celním orgánům nebyly předány informace, které by postačovaly k rozhodnutí o skutečném původu produktů či které by nasvědčovaly tomu, že nebyly splněny jiné povinnosti stanovené v Protokolu č. 3. Součástí odpovědi švýcarských celních orgánů nebyly také žádné údaje, které by nasvědčovaly tomu, že v souvislosti s vystavením průvodního osvědčení či vlastním dovozem zřejmě došlo k podvodu.

Přes tyto skutečnosti bylo nutné v řízení respektovat odvolání průvodního osvědčení ze strany českých celních orgánů. V souladu s judikaturou Soudního dvora zmíněnou shora, není v moci českých celních orgánů prohlášení neplatnosti průvodního osvědčení ze strany švýcarských celních orgánů jakkoli zvrátit. Odvoláním průvodního osvědčení jsou české celní orgány zcela vázány. To samé platí pro žalobce. Průvodní osvědčení pozbylo svých účinků. Žalobce tak propříště ztratil možnost dovolat se této listiny jako ve své podstatě pro celní orgány závazného důkazu o tom, že předmětný automobil byl produktem pocházejícím ze Společenství.

Celní orgány obou stupňů žalobci doměřily žalobci clo podle čl. 220 odst. 1 celního kodexu. Podle tohoto ustanovení nebyla-li částka cla vyplývající z celního dluhu zaúčtována v souladu s články 218 a 219 nebo byla-li zaúčtována ve výši, která je nižší než částka dlužná ze zákona, zaúčtuje se částka cla, která má být vybrána nebo dovybrána, do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o této situaci dověděly a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka (dodatečné zaúčtování). Tuto lhůtu lze prodloužit v souladu s článkem 219.

Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu s výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení (první pododstavec). Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce (druhý pododstavec). Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení (třetí pododstavec). Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení (čtvrtý pododstavec). Osoba povinná zaplatit clo se však nemůže odvolat na dobrou víru, pokud Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti, zda daná země správně uplatňuje preferenční režim (pátý pododstavec).

Zdejší soud považuje za nezbytné poukázat na judikaturu Soudního dvora k problematice aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a v tomto ohledu na jeho stěžejní rozsudek ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04).

Pro úplnost níže uvedených právních závěrů je nutné předeslat, jaký byl skutkový stav ve věci souzené Soudním dvorem (viz. body 10 až 14 a 31 rozsudku). „V roce 1997 Hoogwegt International BV (dále jen „Hoogwegt“) zakoupila máslo od estonského podniku AS Lacto Ltd (dále jen „Lacto“). Toto máslo bylo při jeho vstupu do Nizozemska deklarováno celní spedicí Beemsterboer, jednající jménem Hoogwegt. Estonsko bylo uvedeno jako země původu zboží, které bylo tedy propuštěno do volného oběhu za použití preferenční sazby na základě výše uvedené dohody o volném obchodu. Za účelem dokázání původu másla bylo ke každému celnímu prohlášení přiloženo osvědčení EUR.1, vydané na žádost Lacto estonskými celními orgány. V březnu 2000, na základě informací týkajících se podvodu s máslem obchodovaným mezi Evropskou unií a Estonskem, uskutečnila delegace zřízená Komisí Evropských společenství ve spolupráci s vnitrostátními celními orgány v tomto ohledu kontrolu. V rámci šetření se ukázalo, že Lacto neuchovala původní doklady potvrzující původ vyvezeného másla. Rozhodnutím ze dne 14. července 2000 celní inspekce Talin (Estonsko) prohlásila osvědčení EUR.1 za neplatná a odebrala je. Po stížnosti Lacto u estonské celní správy bylo rozhodnutí o odebrání uvedených osvědčení prohlášeno za protiprávní z formálních důvodů. Jelikož původ másla nebylo možné stanovit, nizozemské celní orgány přistoupily k dodatečnému výběru cla od Beemsterboer. Vzhledem k tomu, že stížnost, která byla podána proti výměru o výběru, byla zamítnuta, Beemsterboer podala žalobu k předkládajícímu soudu. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dodatečnou kontrolou uskutečněnou u Lacto vyšlo najevo, že tato posledně uvedená neuchovala původní doklady dokazující původ dotčených výrobků a že na základě poznatků, které byly k dispozici, nemohl být stanoven původ vyvezeného másla.

V bodech 34 a 35 rozsudku Soudní dvůr uvedl, že „jestliže dodatečná kontrola neumožňuje potvrdit původ zboží uvedený v osvědčení EUR.1, je namístě vyvodit, že je neznámého původu, a že tedy osvědčení EUR.1 a preferenční sazba byly poskytnuty neprávem. Vzhledem k tomu, že již není možné dodatečnou kontrolou potvrdit původ zboží uvedeného v osvědčení EUR.1, musí být uvedené osvědčení považováno za „nesprávné osvědčení“ ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, ve znění nařízení č. 2700/2000.

Soudní dvůr se v citovaném rozsudku vyjádřil také k otázce, na kom leží důkazní břemeno o tom, že se osvědčení EUR. 1 zakládalo na nesprávném popisu skutečností podaného vývozcem. Soudní dvůr pod body 39 až 43 uvedl, že „v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Ze zjištění vnitrostátního soudu obsažených v předkládacím rozhodnutí nicméně vyplývá, že v projednávaném případě byly celní orgány zbaveny možnosti dokázat, zda informace předložené za účelem vydání osvědčení EUR.1 byly správné, či nikoliv, jelikož vývozce neuchoval důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z čl. 28 odst. 1 protokolu č. 3 uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let. Přitom hospodářským subjektům přísluší, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla. Proto za účelem dosažení účelu sledovaného dodatečnou kontrolou, a sice ověření pravosti a správnosti osvědčení EUR.1, je věcí osoby povinné zaplatit clo v projednávaném případě dokázat, že uvedená osvědčení vydaná orgány třetí země byla založena na správném popisu skutečností. V každém případě je nesporné, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců.

Soudní dvůr se dále vyjádřil k otázce, komu přísluší dokázat, že celní orgány, které vydaly osvědčení EUR.1, si byly zjevně vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení. Soudní dvůr pod body 45 rozsudku uvedl, že „že důkazní břemeno skutečnosti, že bylo zjevné, že orgány vydávající uvedené osvědčení si byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení, nese osoba, která uplatňuje výjimku obsaženou ve třetím pododstavci, in fine, čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

Soudní dvůr v bodu 46 rozsudku uzavřel, že „předložení důkazu nezbytného pro úspěch jejího nároku přísluší osobě, která se dovolává třetího pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, ve znění nařízení č. 2700/2000. V zásadě tedy přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat uvedeného čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, aby předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností.

Ač dojde k odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů země vývozu, není tato skutečnost důvodem pro prosté automatické doměření cla z dováženého zboží ze strany celních orgánů země dovozu vůči dovozci. Z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že pokud celní orgány země dovozu po odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů země vývozu zahájí s dovozcem celní řízení o doměření cla, jsou povinny v tomto řízení respektovat ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

Z prvního pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu vyplývá, že se dodatečné zaúčtování cla neprovede, pokud jsou v dané věci splněny současně dvě podmínky.

Zaprvé, částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit. Vzhledem k tomu, že byl v případě žalobce preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, konkrétně Švýcarska, je nutné pro dodatečnou nemožnost ověření skutečného původu předmětného automobilu švýcarskými celními orgány, odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04), považovat vydání osvědčení EUR.1 za chybu celních orgánů, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit. Pouze v případě, pokud by osvědčení EUR.1 bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, resp. při respektování závěrů rozsudku Soudního dvora, pokud by žalobce neprokázal, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, nebylo-li by současně zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení, nebylo by vydání nesprávného osvědčení chybou.

Zadruhé, žalobce jednal v dobré víře a dodržel všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Žalobce se mohl odvolat na dobrou víru, pokud by byl schopen prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednal s náležitou péči, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení.

Jak uvedla Evropská komise v informačním dokumentu o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu (dostupný na http://ec.europa.eu), „možnost nezaúčtovat dodatečně clo nebo je vrátit/prominout z důvodů spravedlnosti existuje nyní již více než 20 let a byla předmětem četných rozhodnutí Komise a důležité judikatury Soudního dvora Evropských společenství a nejnověji také Soudu prvního stupně ES.

Má-li být v řízení o dodatečném doměření cla zjišťováno, zda zde je či není z důvodů spravedlnosti důvod pro dodatečné zaúčtování cla, je naprosto nezbytné, aby celní řízení bylo vedeno fér způsobem. Současné znění ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je odrazem dosavadní judikatury Soudního dvora a předchozích rozhodnutí Evropské komise. Povinností celních orgánů je, aby v celním řízení byly důsledně zjištěny okolnosti podstatné pro jeho aplikaci. Pokud ohledně některých těchto okolností leží důkazní břemeno na celních orgánech, je jejich povinností své důkazní břemeno unést. Pokud důkazní břemeno leží na dovozci, je nezbytné, aby byl dovozce k průkazu těchto skutečností celními orgány řádně vyzván. Nejsou-li tato pravidla v celním řízení respektována, nemůže být případné doměření cla považováno za doměření, které by bylo v souladu se zákonem.

Soud je přesvědčen o tom, že v případě žalobce nebylo celní řízení vedeno takovým způsobem, aby bylo možné doměření cla považovat za doměření zákonné.

Předně je nezbytné zabývat se tím, podle jakých procesních pravidel měly české celní orgány při doměření cla postupovat. Jak již bylo uvedeno, zahájil správní orgán I. stupně se žalobcem celní řízení dne 10.3.2009. Předmětný osobní automobil byl propuštěn do režimu volného oběhu dne 21.6.2007.

Protokol č. 3 neobsahuje žádná procesní pravidla, kterými by se mělo řídit celní řízení s dovozcem poté, kdy dojde ze strany celních orgánů země vývozu k odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Protokol č. 3 však v čl. 34 stanoví, že ve všech případech se řešení sporů mezi dovozcem a celními orgány země dovozu řídí právními předpisy této země. Celní řízení tak má proběhnout podle předpisů země dovozu, tj. v dané věci podle českých právních předpisů, pro které samozřejmě platí nadřazenost předpisů Společenství.

Ani celní kodex neobsahuje podrobná procesní pravidla upravující vlastní řízení s dovozcem po odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Celní kodex v čl. 217 odst. 2 uvádí, že členské státy stanoví podrobná pravidla pro účtování částek cel, čímž taktéž odkazuje na právní předpisy členských států.

Přesto celní kodex stanoví obecný rámec pro kontrolu prohlášení po propuštění zboží. Podle čl. 78 celného kodexu po propuštění zboží mohou celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat (odstavec 1). Po propuštění zboží mohou celní orgány kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Kontrolu lze provést u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích, nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní orgány mohou rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo (odstavec 2). Nasvědčují-li výsledky kontroly celního prohlášení nebo kontroly po propuštění zboží, že předpisy upravující daný celní režim byly použity na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány v souladu s případnými právními předpisy opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici (odstavec 3).

Ani české právo neobsahuje speciální procesní pravidla upravující vlastní řízení s dovozcem po odvolání průvodního osvědčení EUR.1. Z tohoto důvodu je nezbytné postupovat podle obecných procesních pravidel upravených v celním zákoně, popř. podle obecných předpisů o správě daní a poplatků (daňového řádu), a to v případě, že celní zákon, zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství nestanoví jinak (§ 320 odst. 1 písm. c) celního zákona).

Vzhledem k tomu, že celní řízení se žalobcem bylo zahájeno po propuštění předmětného automobilu do režimu volného oběhu s nulovou sazbou cla, tj. poté, kdy bylo celní prohlášení ze strany celního úřadu akceptováno, nepřicházelo v úvahu provedení vytýkacího řízení podle § 43 daňového řádu, tj. řízení o vyměření cla, nýbrž provedení kontroly po propuštění zboží, resp. následné kontroly podle § 127 celního zákona, tj. řízení o doměření cla.

Podle § 127 odst. 1 celního zákona celní orgány jsou oprávněny po propuštění zboží do navrženého celního režimu provádět následnou kontrolu, jejímž účelem je přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení, pravosti dokladů k němu předložených nebo připojených a o správnosti vyměřeného cla, daní a poplatků. Při následné kontrole je také ověřována existence a pravost dokladů a pravdivost údajů vztahujících se k dovozním a vývozním operacím, případně i následným obchodním operacím se zbožím uvedeným v příslušném celním prohlášení. V souladu s § 127 odst. 3 celního zákona následná kontrola se provádí kontrolou obchodních dokladů a účetních záznamů a dalších písemností vztahujících se k údajům uvedeným v příslušném celním prohlášení nebo k údajům, které souvisejí s příslušnými obchodními operacemi s tímto zbožím. Je-li to potřebné pro objektivní posouzení úplnosti, správnosti a věrohodnosti předložených dokladů nebo pro zjištění existence dalších písemností vztahujících se k údajům uvedeným v příslušném celním prohlášení, mohou celní orgány provést kontrolu všech obchodních dokladů a účetních záznamů a jiných písemností evidovaných kontrolovanou osobou za určité časové období. Podle § 127 odst. 5 celního zákona následnou kontrolu zahájí celní orgány sdělením předmětu kontroly kontrolované osobě. Současně kontrolovanou osobu vyzvou, písemně nebo ústně, aby ke kontrole předložila doklady a písemnosti uvedené v odstavci 3.

Přistoupil-li správní orgán I.stupně k zahájení řízení o dodatečné vyměření cla, byl si nejprve povinen vyřešit otázku, zda je či není schopen předložit důkaz o tom, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného nebo nesprávného popisu skutečností vývozcem. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno ohledně průkazu skutečnosti, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, se na žalobce přenáší teprve tehdy, kdy jej následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nemůže unést celní orgán, bylo povinností správního orgánu I. stupně, aby učinil vše, co bylo v jeho moci, ke zjištění, jaký popis skutečností byl vývozcem, za účelem vydání osvědčení EUR. 1, švýcarským celním orgánům předestřen.

Podle čl. 17 odst. 1 a 2 protokolu č. 3 průvodní osvědčení EUR.1 vydávají celní orgány země vývozu na základě písemné žádosti podané vývozcem nebo na odpovědnost vývozce, jeho zmocněným zástupcem. Pro tyto účely vyplní vývozce nebo jeho zmocněný zástupce průvodní osvědčení EUR.1 a formulář žádosti, jehož vzor je uveden v příloze IIIa. Tyto formuláře musí být vyplněny v jednom z jazyků, ve kterých je sepsána dohoda, a v souladu s vnitrostátním právem země vývozu. Jsou-li formuláře vyplňovány rukou, musí být vyplněny inkoustem a hůlkovým písmem. Popis produktů se uvede v kolonce vyhrazené pro tento účel tak, aby zde nebyly ponechány prázdné řádky. Není-li vyplněna celá kolonka, podtrhne se poslední řádek popisu vodorovnou čarou a prázdný prostor se proškrtne. Vývozce žádající o vydání průvodního osvědčení EUR.1 musí být připraven kdykoli předložit na žádost celních orgánů země vývozu, ve které je průvodní osvědčení EUR.1 vydáváno, veškeré související doklady prokazující status původu dotyčných produktů a splnění ostatních podmínek stanovených v tomto protokolu (čl. 17 odst. 3 Protokolu č.3). Podle čl. 17 odst. 7 Protokolu č. 3 celní orgány vydávající průvodní osvědčení EUR.1 přijmou veškerá nezbytná opatření k tomu, aby ověřily původ produktů a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli podklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů vývozce nebo jakoukoli jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Dále zajistí, že formuláře uvedené v odstavci 2 jsou řádné vyplněny. Zkontrolují především, je-li prostor určený pro popis produktů vyplněn takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost dodatečného podvodného doplnění. Celní orgány země vývozu, které vydávají průvodní osvědčení EUR.1, uchovávají formulář žádosti uvedený v čl. 17 odst. 2 po dobu nejméně tří let (čl. 29 odst. 3 Protokolu č. 3).

Z přílohy IIIa Protokolu č. 3 vyplývá, že se první strana osvědčení EUR.1 z velké části shoduje s první stranou žádosti o průvodní osvědčení. Na základě této skutečnosti lze předpokládat, že vývozce vyplnil například část č. 8, ve které se uvádí popis zboží, shodně v osvědčení i v žádosti. Pro zjištění, jaký popis skutečností vývozce předestřel švýcarským celním orgánům, však není podstatná toliko část č. 8 osvědčení EUR.1, nýbrž zcela zásadní je strana druhá žádosti o průvodní osvědčení. V ní vývozce jednak prohlašuje, že zboží splňuje podmínky vyžadované pro vydání osvědčení EUR.1. Současně vývozce výslovně uvádí okolnosti, které umožnily, aby toto zboží splňovalo tyto podmínky, přičemž vývozce je povinen tyto okolnosti v žádosti specifikovat v pro tento účel vymezeném poli (čtyři vytečkované řádky). Vývozce také uvádí, které podpůrné doklady k žádosti přikládá. Pro tento účel slouží pole opět vymezené čtyřmi vytečkovanými řádky. Ve formuláři žádosti jsou současně příkladmo vyjmenovány obvyklé podpůrné doklady. Jsou jimi dovozní doklady, průvodní osvědčení, faktury, prohlášení výrobce atd., které se týkají výrobků používaných ve výrobě nebo zboží zpětně vyvezeného ve stejném stavu.

Mají-li švýcarské celní orgány povinnost uchovávat formulář žádosti o vydání osvědčení EUR.1 po dobu nejméně tří let a jsou si současně s českými celními orgány poskytovat vzájemnou pomoc (čl. 32 odst. 2 Protokolu č. 3), nelze dospět k jinému závěru, než že správní orgán I.stupně dosud zdaleka neučinil vše, co bylo v jeho moci ke zjištění, jaký popis skutečností byl vývozcem, za účelem vydání osvědčení EUR.1, švýcarským celním orgánům předestřen. Z rozhodnutí prvoinstančního orgánu, žalovaného ani z obsahu správních spisů nevyplývá, že by si české celní orgány od švýcarských celních orgánů vyžádaly formulář žádosti o vydání osvědčení EUR.1, případně další doklady, které hypoteticky mohly být součástí správních spisů švýcarských celních orgánů a ze kterých vyplývá, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání osvědčení EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen. Za této situace se nemohlo důkazní břemeno ohledně průkazu skutečnosti, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností, přenést z celních orgánů na žalobce. V celním řízení proto žalobce mohl být důvodně vyzván maximálně k průkazu druhé podmínky uvedené v prvním pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, tj. že v období dotyčných obchodních operací jednal s náležitou péči, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04). Tento rozsudek mu tudíž byl znám. V celním řízení přesto podle závěrů v tomto rozsudku uvedených postupováno nebylo.

V celním řízení bylo pochybeno již na samém počátku řízení.

Správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení řízení ze dne 5.3.2009 uvedl, že „podle § 21 zákona o správě daní a poplatků“ zahajuje u žalobce „řízení o vyměření cla“ z dovozu předmětného osobního automobilu. Žalobci byl sděleno, že „na základě prověřování švýcarskými celními orgány bylo zjištěno, že předmětný osobní automobil nesplnil podmínky stanovené pro přiznání preferenčního sazebního opatření (preferenční celní sazby uvedené v čl. 20 odst. 3 bod d) celního kodexu). Dovezený osobní automobil tak nelze ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem podkládat za původní v EU. Nepřiznáním preferenční sazby došlo ke vzniku nároku státu na clo ve výši 13.848 Kč.“ V závěru oznámení prvoinstanční orgán uvedl, že „ke skutečnostem vedoucím k doměření cla z výše uvedeného zboží se, jako osoba deklaranta, můžete vyjádřit písemně ve lhůtě 20-ti dnů od doručení tohoto sdělení. V této lhůtě můžete též předkládat důkazy vyvracející výsledek verifikačního řízení. V případě, že se ke skutečnostem vedoucím k vyměření celního dluhu ve stanoveném termínu nevyjádříte, bude celní úřad vycházet při vystavování platebního výměru z jemu známých skutečností.

Z oznámení o zahájení řízení vyplývá, že žalobce nebyl vyzván k průkazu druhé podmínky uvedené v prvním pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Žalobce nebyl vyznán ani k prokázání první podmínky uvedené v prvním (resp. třetím) pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, tj. k tomu, že osvědčení bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, eventuelně k tomu, aby prokázal, že je zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Dlužno dodat, že k prokázání první podmínky uvedené v prvním (resp. třetím) pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu žalobce být vyzván ani nemohl, když se na něho dosud, jak uvedeno shora, nepřeneslo důkazní břemeno.

K oznámení o zahájení řízení je předně nutné uvést, že je formulováno velice zavádějícím způsobem. Z oznámení nelze jednoznačně určit, jaké řízení bylo se žalobcem zahájeno, resp. zda byla zahájena následná kontrola a pokud ne, pak jaké jiné celní řízení. Správní orgán I. stupně se ve výzvě opřel toliko o ustanovení § 21 daňového řádu, podle kterého je řízení zahájeno dnem, kdy podání daňového subjektu nebo jiné osoby zúčastněné na řízení došlo příslušnému správci daně nebo dnem, kdy byl daňový subjekt nebo jiná osoba zúčastněná na řízení vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví, učinili. Ustanovení § 21 daňového řádu nedefinuje konkrétní typ řízení, nýbrž je pouze obecným ustanovením určujícím okamžik zahájení správního řízení. Dále je potřebné uvést, že z věty použité v oznámení o zahájení řízení: „Nepřiznáním preferenční sazby došlo ke vzniku nároku státu na clo ve výši 13.848 Kč“, je důvodné se domnívat, že správní orgán I. stupně vycházel při formulaci oznámení z právního názoru, že dojde-li k odvolání průvodního osvědčení EUR.1 ze strany celních orgánů, následuje bez dalšího pouze dodatečné doměření cla. Takový právní názor je však nesprávný, jak již bylo uvedeno shora.

Zásadní procesní pochybení však spočívá ve formulaci toho, k čemu byl žalobce v oznámení o zahájení řízení vyzván. Žalobce byl vyzván k předložení důkazů „vyvracejících výsledek verifikačního řízení“. Takové důkazy však nebylo vůbec možné předložit, neboť jak již bylo uvedeno výše, jsou české celní orgány i žalobce zcela vázáni odvoláním průvodního osvědčení ze strany švýcarských celních orgánů. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když uvedl, že „pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu.

Je nutné uzavřít, že vzhledem k zásadnímu procesnímu pochybení správních orgánů, které nebylo v průběhu celního řízení odstraněno, nebyly v řízení v rozporu s čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu i judikaturou Soudního dvora zjišťovány okolnosti rozhodné pro aplikaci tohoto ustanovení. Za této situace není možné vyloučit, že by se celní orgány při správném postupu nepřistoupily k dodatečnému zaúčtování cla, popř. by tak učinily poté, kdy by se žalobci eventuelně podařilo unést na něm ležící důkazní břemeno. Procesní pochybení tak mohlo mít jednoznačně vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto je důvodem pro jeho zrušení.

Z důvodů shora podrobně popsaných soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce, že dodatečný platební výměr i rozhodnutí žalovaného vzešly z procesu, který trpěl zásadními procesními vadami, a byly vydány v rozporu s právními předpisy, zejména s čl. 220 odst. 2 odst. 2 písm. b) celního kodexu, který byl vadně interpretován, je správné. Proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Protože rozhodnutí žalovaného zrušil, vyslovil současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán, jak stanoví § 78 odst. 5 s.ř.s. (výrok I. rozsudku).

Ve smyslu § 60 odst. 1 s.ř.s. soud přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Právo žalobci náleželo v rozsahu zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč a odměny advokáta za dva úkony právní služby [jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. d)] podle vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle s.ř.s. činí částku 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 ). Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Protože žalobce byl zastoupen advokátem, který je plátcem DPH, příslušelo mu zvýšení odměny o částku odpovídající této dani, t.j. o částku 960 Kč (sazba 20%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§ 57 odst. 2 s.ř.s, § 19a advokátního tarifu). Celkem má žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7 760 Kč. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. a místo plnění určil v souladu s § 149 odst. 1 zák. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. (výrok II. rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodným rozhodnutím je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.A..s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 28. února 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Michaela Vurmová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru