Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 10/2013 - 83Rozsudek KSPL ze dne 16.04.2014

Prejudikatura

2 Afs 24/2007 - 119

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 87/2014

přidejte vlastní popisek

57 Af 10/2013-83

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové, v právní věci žalobce MLT s.r.o, IČ 45352895, se sídlem Plzeň, Lobezská 17/2695, zastoupeného Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 7.12.2012, č.j. 9141/12-1300-402419, č.j. 9142/12-1300-402419, č.j. 9143/12-1300-402419, č.j. 9146/12-1300-402419, č.j. 9156/12-1300-402419, č.j. 9171/12-1300-402419, č.j. 9174/12-1300-402419, č.j. 9178/12-1300-402419, č.j. 9179/12-1300-402419, č.j. 9181/12-1300-402419, č.j. 9183/12-1300-402419, č.j. 9184/12-1300-402419, č.j. 9185/12-1300-402419, č.j. 9207/12-1300-402419, č.j. 9210/12-1300-402419, č.j. 9212/12-1300-402419, a ze dne 13.12.2012, č.j. 9182/12-1200-401688,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Napadená rozhodnutí.

Žalobce se žalobami spojenými soudem ke společnému projednání domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále také „žalovaný“) ze dne 7.12.2012, č.j. 9141/12-1300-402419, č.j. 9142/12-1300-402419, č.j. 9143/12-1300-402419, č.j. 9146/12-1300-402419, č.j. 9156/12-1300-402419, č.j. 9171/12-1300-402419, č.j. 9174/12-1300-402419, č.j. 9178/12-1300-402419, č.j. 9179/12-1300-402419, č.j. 9181/12-1300-402419, č.j. 9183/12-1300-402419, č.j. 9184/12-1300-402419, č.j. 9185/12-1300-402419, č.j. 9207/12-1300-402419, č.j. 9210/12-1300-402419, č.j. 9212/12-1300-402419, a ze dne 13.12.2012, č.j. 9182/12-1200-401688, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni (dále jen „prvoinstanční orgán“), kterými žalobci byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty včetně penále za zdaňovací období červenec až prosinec 2006, duben, červen až listopad 2007, červen, červenec a říjen 2008 a dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob včetně penále za zdaňovací období roku 2007.“

II.
Žaloby.

Žalobce odůvodnil žalobu ve věci daně z přidané hodnoty čtyřmi žalobními body.

V prvním žalobním bodu uvozeném slovy „Nárok žalobce na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období byl uplatněn v souladu s § 72 odst. 1 a 73 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty“ žalobce uvedl, že podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty platí, že nárok na odpočet daně má plátce (tj. v daném případě žalobce), pokud přijatá zdanitelná plnění (tj. v daném případě přijatá zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích a střeleckém turnaji podle smluv golf a smlouvy střelba) použije pro uskutečnění své ekonomické činnost, s tím, že nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty platí, že plátce (tj. v daném případě žalobce) prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem (tj. v daném případě Společnost Trade a Společnost Top) a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu. Problematikou nároku na odpočet DPH a jeho prokazováním se ve své rozhodovací praxi zabýval rovněž Nejvyšší správní soud. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55, ve kterém bylo uvedeno, že prokazování nároku na odpočet je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Je zřejmé, že nárok plátce na odpočet DPH (včetně nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním) je podmíněn splněním následujících tří předpokladů: 1) použitím přijatého zdanitelného plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti plátce, který nárok na odpočet DPH uplatňuje, 2) předložením řádně zaúčtovaného daňového dokladu vážícího se k přijatému zdanitelnému plnění vystaveného plátcem DPH, a 3) prokázáním, že k uskutečnění přijatého zdanitelného plnění deklarovaného v předložených daňových dokladech skutečně došlo. Ničím jiným zákon o dani z přidané hodnoty (či jiný právní předpis) ani judikatura správních soudů nárok na odpočet DPH u přijatého zdanitelného plnění nepodmiňuje. Žalobce konstatoval, že zdanitelná plnění použil výlučně pro uskutečnění své ekonomické činnosti, což ve svých rozhodnutích nijak nezpochybnili ani prvoinstanční orgán ani žalovaný. Za účelem prokázání nároku na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním předložil správci daně řádně zaúčtované daňové doklady (faktury) vystavené společností Trade a společností Top (obě byly v rozhodné době plátci DPH), které mají veškeré zákonem stanovené náležitosti. Ani tyto skutečnosti správní orgány ve svých rozhodnutích nijak nezpochybnily. Žalobce dále tvrdil a prokázal, že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích se skutečně uskutečnila (stejně jako tomu bylo v případě zdanitelného plnění spočívajícího v zajištění reklamy na Střeleckém turnaji). Jak již bylo uvedeno, uskutečnění zdanitelných plnění ve svých rozhodnutích výslovně potvrdili prvoinstanční orgán i žalovaný. Jestliže se zdanitelná plnění skutečně uskutečnila, tj. na golfových turnajích (a rovněž Střeleckém turnaji) byla zajištěna reklama žalobce (jak výslovně potvrzují správní orgány), pak je zřejmé, že společnost Trade a společnost Top řádně splnily svůj závazek podle smluv golf, tj. zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích (a rovněž Střeleckém turnaji podle smlouvy střelba), a tudíž, že tyto společnosti žalobci skutečně poskytly a žalobce od nich skutečně přijal zdanitelná plnění, ke kterému se smluvně zavázaly. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu k přijatým zdanitelným plněním je nerozhodné, jakým způsobem společnost Trade a společnost Top zajistily reklamu žalobce na předmětných turnajích, tj. zda tak učinily zcela samy nebo ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli) tak, jak jim to umožňovaly smlouvy golf (a rovněž smlouva střelba). Ani prvoinstanční orgán ani žalovaný ve svých rozhodnutích netvrdí a neprokazují, že by reklamu žalobce na golfových turnajích zajistil jiný subjekt, než společnost Trade a společnost Top. Žalobce uvedl, že je i nadále přesvědčen, že v předmětné věci řádně tvrdil a prokázal nejen to, že zdanitelná plnění se skutečně uskutečnila, ale rovněž to, že zdanitelná plnění poskytly žalobci společnost Trade a společnost Top, když tyto řádně splnily svůj závazek podle smluv golf (stejně jako společnost Trade svůj závazek dle smlouvy střelba) zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích. Ostatně v případě střeleckého turnaje poskytnutí zdanitelného plnění společností Trade potvrdil samotný prvoinstanční orgán (a žalovaný tento závěr nijak nerozporoval), když výslovně konstatoval, že žalobce prokázal nárok na odpočet DPH ve výši 57.000 Kč za zdaňovací období září 2007 podle daňového dokladu (faktury) č. 70678 vystaveného společností Trade, který se váže ke zdanitelnému plnění poskytnutému společností Trade v podobě zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji podle smlouvy o zajištění reklamy ze dne 27.8.2007 uzavřené mezi žalobcem a společností Trade. Původní pochybnosti prvoinstančního orgánu o oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH za zdaňovací období prosinec 2006 ve vztahu ke zdanitelnému plnění spočívajícímu v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích v prosinci 2006 společností Trade, pro které prvoinstanční orgán zahájil vytýkací řízení ve smyslu § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byly v průběhu tohoto vytýkacího řízení zcela rozptýleny, a prvoinstanční orgán vydal platební výměr, kterým vyměřil žalobci nadměrný odpočet na DPH ve stejné výši, jakou žalobce uvedl ve svém řádném daňovém přiznání za toto zdaňovací období. Podle přesvědčení žalobce byly uvedené skutečnosti v řízení před finančními orgány náležitě prokázány, zcela v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zabývající se problematikou dokazování v daňovém řízení, včetně prokazování nároku na odpočet DPH, a to: 1) smlouvami golf a smlouvou střelba, 2) daňovými doklady, prostřednictvím kterých společnost Trade a společnost Top vyúčtovaly žalobci jimi poskytnutá zdanitelná plnění podle smluv golf a smlouvy střelba spočívající v zajištění reklamy žalobce při golfových turnajích a střeleckém turnaji, ve vztahu ke kterým žalobce uplatnil nárok na odpočet DPH, 3) účetními a daňovými doklady předloženými společností Trade Finančnímu úřadu pro Prahu 1, coby místně příslušnému správci daně, v reakcí na jeho předvolání a výzvu k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, na základě kterých tento místně příslušný správce daně dospěl k závěru, že předmětné „reklamní kampaně zajišťovala Společnost Trade subdodavatelsky, což je zcela v souladu se smlouvami golf a smlouvou střelba, ve kterých se, jak již bylo uvedeno, žalobce a společnost Trade (a rovněž společnost Top) výslovně dohodli na tom, že reklamu žalobce na golfových turnajích a střeleckém turnaji je společnost Trade (a rovněž společnost Top) oprávněna zajistit ve spolupráci se třetími osobami. Jinými slovy, podle zjištění místně příslušného správce daně Společnost Trade zajišťovala reklamu žalobce na předmětných sportovních akciích, a to (zcela v souladu se svými smluvními závazky vůči žalobci) ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli). 4) Výpovědí pana V.Š., někdejšího jednatele společnosti Trade a společnosti Top, ze dne 24.8.2010, který v rámci výslechu provedeném prvoinstančním orgánem mj. vypověděl, že společnost Trade a společnost Top spolupracovaly se žalobcem ohledně prezentace, resp. propagace žalobce při golfových a střeleckých turnajích, podpis na daňových dokladech je jeho podpisem a razítko na nich odpovídá razítku používanému Společností Trade a Společností Top, na dotazy prvoinstančního orgánu „Jaké konkrétní služby poskytovala Společnost Trade žalobci? a„Jakým způsobem Společnost Trade tyto služby zajistila?“ pan V.Š. odpověděl, že společnost Trade poskytovala „Golfové turnaje a prezentace na nich“ a že tyto služby společnost Trade zajistila „subdodavatelsky“, přičemž prvoinstanční orgán se jej nedotázal, kdo byli tito subdodavatelé, na dotazy prvoinstančního orgánu „Jaké konkrétní služby poskytovala společnost Top žalobci ?“ a „Jakým způsobem společnost Top tyto služby zajistila?“ pan V.Š. odpověděl, že společnost Top poskytovala žalobci „prezentaci žalobce na turnajích, prezentací plakátů, tiskovin“ a že tyto služby společnost Top zajistila „subdodavatelsky“, přičemž prvoinstanční orgán se jej nedotázal, kdo byli tito subdodavatelé. Jinými slovy, výpověď pana V.Š. potvrzuje uvedená zjištění místně příslušného správce daně, když je z ní zřejmé, že společnost Trade i společnost Top skutečně poskytly žalobci zdanitelná plnění, když skrze své subdodavatele (jak se smluvní strany výslovně dohodly ve smlouvách Golf a smlouvě střelba) zajistily reklamu žalobce na golfových turnajích (a rovněž střeleckém turnaji), a že poskytnutí těchto zdanitelných plnění žalobci vyúčtovaly prostřednictvím řádných daňových dokladů. 5)Výpovědí pana J.K., tajemníka Sportovního střeleckého klubu DUKLA Plzeň, ze dne 2.5.2011, který v rámci výslechu provedeném prvoinstančním úřadem mj. vypověděl, že se záměrem uspořádat střelecký turnaj jej oslovil pan V.Š., coby jednatel společnosti Trade, za technické zajištění střeleckého turnaje zaplatil pan V.Š. Sportovnímu střeleckému klubu DUKLA Plzeň v hotovosti a v souvislosti s touto platbou předal stvrzenku (výdajový doklad) vystavenou společností Finemo s.r.o., společnost Trade po skončení střeleckého turnaje odnesla reklamní tabule, logo žalobce bylo umístěno společně s logy dalších společností na reklamním poutači umístěném na střeleckém turnaji. Jinými slovy, z výpovědi pana J.K. je zřejmé, že na střeleckém turnaji byla zajištěna reklama žalobce, že Společnost Trade se na zajištění této reklamy aktivně podílela a že reklamu žalobce na střeleckém turnaji zajistila ve spolupráci se třetí osobou (subdodavatelem). Žádné skutečnosti v předmětné věci nesvědčí o tom, že by stejným či obdobným způsobem nepostupovaly společnost Trade a společnost Top i v případě zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích. Právě naopak, ze zjištění místně příslušného správce daně ohledně účetních a daňových dokladů společnosti Trade a z výpovědi pana V.Š. je zřejmé, že reklamu žalobce na golfových turnajích zajistily společnost Trade a společnost Top ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli), což je zcela v souladu se smlouvami golf. 6) Fotografiemi zachycujícími průběh golfových turnajů a střeleckého turnaje, včetně umístění panelů s reklamou žalobce, resp. služeb nabízených žalobcem, a účastníky těchto turnajů, 7) DVD dokumentujícím průběh střeleckého turnaje, 8) tištěnými dokumenty propagujícími žalobce, které byly distribuovány na golfových turnajích. Naopak žalovaný ani prvoinstanční orgán žádným způsobem neprokázali, že by reklamu na golfových turnajích zajistil jiný subjekt než společnost Trade a společnost Top, resp. neprokázali skutečnosti vyvracející věrohodnost a správnost důkazů svědčících o tom, že předmětnou reklamu tyto společnosti zajistily. Stejně tak žalovaný ani prvoinstanční orgán žádným způsobem neprokázali existenci vážných a důvodných pochybností o tom, že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf poskytly žalobci společnost Trade a společnost Top (obdobně jako společnost Trade poskytla žalobci zdanitelné plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji), když své pochybnosti v tomto ohledu založili výhradně na irelevantních skutečnostech, domněnkách a úvahách. S ohledem na uvedené skutečnosti týkající se nároku žalobce na odpočet DPH za předmětná zdanitelná období je třeba dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny veškeré zákonem a judikaturou stanovené podmínky pro vznik nároku žalobce na odpočet DPH za tato zdanitelná období, když přijatá zdanitelná plnění žalobce použil výlučně pro svou ekonomickou činnost, předložil správci daně řádné a řádně zaúčtované daňové doklady (faktury) vystavené plátci DPH, a prokázal uskutečnění zdanitelných plnění deklarovaných v Daňových dokladech, a naopak že závěr žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) o tom, že žalobce uplatnil nárok na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období v rozporu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, je zcela nesprávný, když tento je v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty a judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se prokazování nároku na odpočet DPH.

Ve druhém žalobním bodu uvozeném slovy Nezákonné rozšíření důkazního břemene žalobce“ žalobce uvedl, že nezákonnost a protiústavnost správních rozhodnutí spatřuje dále v tom, že žalovaný i prvoinstanční orgán v předmětné věci nepřípustně rozšířili důkazní břemeno žalobce, a to zejména v rozporu s § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zásadou zákonnosti, zásadou přiměřenosti, a zásadou hospodárnosti a efektivnosti daňového řízení, a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nejvyššího správního soudu týkající se problematiky dokazování v daňovém řízení, čímž překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a újmě žalobce. Žalobce při tom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, sp.zn. IV. ÚS 29/05, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55, ze dne 30.1.2008, č.j. 2 Afs 24/2007-119, a ze dne 27.7.2007, č.j. 5 Afs 129/2006-142. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že žalobce údajně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 73 zákona o dani z přidané hodnoty a § 92 odst. 3 daňového řádu ve vztahu k tvrzení, že žalobci vznikl nárok na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období ve výši uvedené v řádných daňových přiznáních žalobce, když údajně neprokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém přiznání. Prvoinstanční orgán ani žalovaný v předmětné věci nijak nezpochybňují, že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích se fakticky uskutečnila, když naopak uskutečnění zdanitelných plnění ve svých rozhodnutích výslovně potvrzují. To, co žalobce v předmětné věci údajně neprokázal, je podle prvoinstančního orgánu a žalovaného skutečnost, že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích poskytly společnost Trade a společnost Top. Jak již bylo uvedeno, žalobce je přesvědčen o tom, že v souladu s § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, § 92 odst. 3 daňového řádu a judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se dokazování v daňovém řízení, včetně prokazování nároku na odpočet DPH, v předmětné věci prostřednictvím důkazů náležitě prokázal, že všechna zdanitelná plnění se skutečně uskutečnila a že tato poskytly žalobci společnost Trade a společnost Top. Žalobce však není povinen prokázat způsob, jakým byla poskytnutá, resp. přijatá zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích uskutečněna, tj. zda reklamu na golfových turnajích zajišťovaly výlučně společnost Trade a společnost Top či zda se na zajištění této reklamy podíleli subdodavatelé těchto dvou společností. V této souvislosti žalobce opětovně uvádí, že na tom, že na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf jsou společnost Trade a společnost Top oprávněny spolupracovat se třetími osobami, se žalobce s těmito společnostmi ve smlouvách golf výslovně dohodl. Tak tomu ostatně bylo i v případě zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji, přičemž prvoinstanční orgán dospěl k závěru, že žalobce náležitě prokázal nárok na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelnému plnění v podobě zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji Společností Trade. S ohledem na smluvní závazky společnosti Trade a společnosti Top dle smluv golf a smlouvy střelba žalobce vždy pouze ověřil, že tyto společnosti svůj závazek zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích a střeleckém turnaji řádně splnily, avšak již nezjišťoval a neměl žádný důvod ani povinnost zjišťovat, zda tento svůj závazek tyto společnosti splnily samy či ve spolupráci se třetími osobami. Skutečnosti týkající se případného smluvního vztahu mezi společností Trade a společností Top a jejich subdodavateli týkající se zajištění reklamy na golfových turnajích se netýkají povinností žalobce při správě daní, ale zcela jiných daňových subjektů, a žalobce nemá povinnost tyto skutečnosti prokazovat, když navíc prokazování těchto skutečností je zcela mimo faktickou a právní sféru žalobce. S ohledem na uvedené je proto žalobce i nadále přesvědčen o tom, že prostřednictvím důkazů v předmětné věci náležitě prokázal (a tudíž unesl své důkazní břemeno), že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích podle smluv golf byla společností Trade a společností Top skutečně poskytnuta a žalobcem přijata, a následně žalobcem použita výlučně v rámci ekonomické činnosti žalobce, přičemž nárok na odpočet DPH ve vztahu k těmto zdanitelným plněním žalobce uplatnil na základě řádně zaúčtovaných daňových dokladů majících veškeré zákonem stanovené náležitosti. Požadavek žalovaného, resp. prvoinstančního orgánu, na prokázání, jakým konkrétním způsobem byla reklama žalobce na golfových turnajích zajištěna, resp. jakým konkrétním způsobem společnost Trade a společnost Top splnily svůj závazek zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf je nepřípustným rozšiřováním důkazního břemene žalobce, neboť pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období je podstatné to, že zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích se skutečně uskutečnila, jak výslovně potvrzují prvoinstanční orgán i žalovaný, a tudíž že tyto společnosti řádně splnily svůj smluvní závazek zajistit předmětnou reklamu žalobce, a nikoli to, jakým způsobem předmětnou reklamu žalobce zajistily, resp. jakým způsobem splnily své smluvní závazky. S ohledem na uvedené je žalobce i nadále přesvědčen, že v předmětné věci náležitě prokázal soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55). Žalobce dále uvedl, že je naopak přesvědčen o tom, že v předmětné věci je to žalovaný (a rovněž prvoinstanční orgán), kdo neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, když zejména nijak neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost a správnost důkazů uplatněných žalobcem. K závěru o tom, že žalobce údajně uplatnil nárok na odpočet DPH za předmětná zdanitelná období v rozporu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a že údajně neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 73 odst. 1 téhož zákona a § 92 odst. 3 daňového řádu dospěl žalovaný, resp. prvoinstanční orgán, na základě pochybností, které byly vyvolány zejména následujícími skutečnostmi: 1) na základě účetních a daňových dokladů, které společnost Trade předložila Finančnímu úřadu pro Prahu 1, coby místně příslušnému správci daně, v reakci na jeho předvolání a výzvu k součinnosti, se tomuto místně příslušnému správci daně nepodařilo ověřit, jakým způsobem došlo k realizaci reklamy žalobce na golfových turnajích. K tomu žalobce opětovně uvádí, že způsob, jakým společnost Trade zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích (a rovněž střeleckém turnaji), není relevantní pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním a žalobce tuto skutečnost není povinen prokazovat, když navíc prokazování této skutečnosti je zcela mimo faktickou a právní sféru žalobce. To ostatně potvrzuje i samotný prvoinstanční orgán, když v případě zdanitelného plnění v podobě zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji společností Trade nepovažoval za potřebné prokázat způsob, jakým společnost Trade tuto reklamu zajistila. 2) Společnost Trade nereagovala na další předvolání a výzvu k součinnosti místně příslušného správce ani na výzvu prvoinstančního orgánu k součinnosti. Prvoinstanční orgán se spokojil s tím, že společnost Trade nereaguje na jeho výzvu k součinnosti ani na předvolání a výzvu k součinnosti místně příslušného správce daně a vůči této společnosti již dále nevyvinul žádné další aktivity za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, ačkoli další účetní a daňové doklady Společnosti Trade, nacházející se mimo faktickou a právní sféru žalobce, by nepochybně přispěly k prokázání, že společnost Trade poskytla žalobci zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf. Ostatně na základě účetních a daňových dokladů předložených společností Trade Finančnímu úřadu pro Prahu 1, coby místně příslušnému správci daně, v reakci na jeho první předvolání a výzvu k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, dospěl tento místně příslušný správce daně k závěru, že předmětné „reklamní kampaně zajišťovala společnost Trade subdodavatelsky“. 3) Společnost Top nereagovala na předvolání a výzvu k součinnosti místně příslušného správce. Prvoinstanční orgán se spokojil s informací místně příslušného finančního úřadu, že jej v souvislosti s tímto předvoláním a výzvou nikdo nekontaktoval a vůči této společnosti již dále nevyvinul žádné další aktivity za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, ačkoli účetní a daňové doklady společnosti Top, nacházející se mimo faktickou a právní sféru žalobce, by nepochybně přispěly k prokázání, že společnost Top poskytla žalobci zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf. 4) Společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o., která podle výpovědi pana D.B., bývalého jednatele této společnosti, pořádala Golfové turnaje v roce 2006 a 2007 (avšak na těchto nezajišťovala reklamu), nereagovala na výzvu prvoinstančního orgánu k součinnosti. Prvoinstanční orgán se opět spokojil s informací, že společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. nereaguje na výzvu k součinnosti a vůči této společnosti již dále nevyvinul žádné další aktivity, ačkoli dokumenty a informace v dispozici této společnosti, nacházející se mimo faktickou a právní sféru žalobce, by nepochybně přispěly k co nejúplnějšímu zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně. 5) Oba subdodavatelé společnosti Trade a společnosti Top, tj. společnost APPARE s.r.o. a společnost EURO INDEX s.r.o., jsou nekontaktní. Výpověď pana D.B., bývalého jednatele společnosti ENTERPRISE.CZ s.r.o., ze dne 13.7.2011 neprokázala, že společnost Trade poskytla žalobci zdanitelné plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích v roce 2006 a 2007, když tento mj. vypověděl, že společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. pořádala Golfové turnaje v roce 2006 a 2007 pro zahraniční odběratele, že tato společnost na těchto turnajích nezajišťovala reklamu, že zná pana V.Š., bývalého jednatele společnosti Trade a společnosti Top, a že viděl reklamu žalobce na letišti. K tomu žalobce uvádí, že podle výpovědi pana D.B. společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. na golfových turnajích v roce 2006 a 2007 nezajišťovala reklamu. To znamená, že reklamu musel na těchto turnajích zajišťovat jiný subjekt/jiné subjekty. Pan D.B. přitom ve své výpovědi nepotvrdil avšak ani nevyvrátil, že tímto subjektem, resp. jedním z těchto subjektů zajišťujících na golfových turnajích v roce 2006 a 2007 reklamu byla společnost Trade a že tato zajistila na těchto turnajích reklamu žalobce. 6) Reakce zástupců golfových areálů, ve kterých se uskutečnily golfové turnaje, na výzvu prvoinstančního orgánu neprokázaly, že společnost Trade a společnost Top poskytly žalobci zdanitelné plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích. K tomu žalobce uvádí, že na výzvu prvoinstančního orgánu nereagovali všichni oslovení zástupci golfových areálů (např. společnost GDS Karlštejn či společnost INTERMEDIA RESORT ZBRASLAV, spol. s r.o.), a že zástupci golfových areálů ve svých odpovědích nepotvrdili avšak ani nevyvrátili, že Společnost Trade a Společnost Top zajistily na Golfových turnajích reklamu žalobce, když otázku zajištění reklamy na těchto turnajích ve svých odpovědích vůbec nezmínili. 7) Předmětem podnikání žalobce je reklamní činnost, resp. služby v oblasti reklamy a propagace, a žalobce působí na trhu reklamní činnosti a marketingu, a tudíž má prvoinstanční orgán pochybnosti, zda žalobce pověřil jiné společnosti zajištěním předmětné reklamy, resp. zda si reklamu na golfových turnajích nezajistil žalobce sám. Žalobce dále uvedl, že uvedené skutečnosti, úvahy a domněnky žalovaného, resp. Finančního úřadu, se primárně týkají zcela jiných daňových subjektů než žalobce, když navíc ze správních rozhodnutí není zřejmé, jakou relevanci, resp. vypovídací hodnotu má v případě žalobcem uplatněnému nároku na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním skutečnost, že řada daňových subjektů formálně oslovených prvoinstančním orgánem či místně příslušným správcem daně v souvislosti s rozhodováním o tomto nároku je nekontaktní, resp. nereagovala na předvolání a výzvy správce daně k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán, může mít zcela jistě pochybnosti o oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním spočívajícím v zajištění reklamy na golfových turnajích (stejně jako může mít kdokoli pochybnosti o jakékoli jiné skutečnosti), avšak výše uvedené skutečnosti, úvahy a domněnky žalovaného, resp. prvoinstančního orgánu, nelze v žádném případě považovat ve vztahu k nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním za pochybnosti (slovy Nejvyššího správního soudu) natolik vážné a důvodné, že by činily účetnictví žalobce nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným, resp. neodpovídajícím skutečnosti. Jinými slovy, žalovaný neunesl své důkazní břemeno prokázat existenci „vážných a důvodných pochybností“ o souladu účetnictví žalobce se skutečným stavem věci. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když nevyvrátil pochybnosti žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) o oprávněnosti předmětného nároku žalobce na odpočet DPH, ačkoli sám žalovaný (a rovněž prvoinstanční orgán) neunesl důkazní břemeno tyto své pochybnosti náležitě prokázat, když tyto pochybnosti založené na uvedených irelevantních skutečnostech, domněnkách a úvahách nelze v žádném případě označit za závažné a důvodně žalovaný rozšiřuje důkazní břemeno na žalobce způsobem, který zákon, resp. rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se dokazování v daňovém řízení, nepřipouští. S ohledem na uvedené skutečnosti ohledně procesu dokazování v předmětné věci je zřejmé, že žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán, v této věci překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a újmě žalobce, když v rozporu se shora citovanými ustanoveními a zásadami zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu a ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky dokazování v daňovém řízení nepřípustně rozšířili důkazní břemeno žalobce, když naopak sami své důkazní břemeno neunesli. V důsledku tohoto postupu žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) byla navíc porušena shora zmiňovaná ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva žalobce a ústavně zakotvené zásady.

Ve třetím žalobním bodu uvozeném slovy „Žalovaný i prvoinstanční orgán porušili povinnost co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně“ žalobce uvedl, že podle ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu platí, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Jak již bylo uvedeno, v případě několika daňových subjektů, které prvoinstanční orgán, případně místně příslušný správce daně, v předmětné věci formálně oslovil se žádostí o součinnost ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, se prvoinstanční orgán a následně žalovaný spokojili se zjištěním, že příslušný daňový subjekt nereaguje na předvolání a výzvy k součinnosti, a vůči těmto daňovým subjektům již dále nevyvinul žádné další aktivity za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, a to přesto, že dokumenty či informace nacházející se v dispozici těchto daňových subjektů, a naopak mimo dispozicí žalobce, by nepochybně přispěly k prokázání skutečnosti, že společnost Trade a společnost Top poskytly žalobci zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf. Žalobce je přesvědčen o tom, že uvedeným postupem žalovaný i prvoinstanční orgán porušili svoji povinnost podle ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu, tj. co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Žalobce má dále za to, že uvedený postup žalovaného a prvoinstančního orgánu je rovněž v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu, podle kterého je správce daně povinen při dokazování posoudit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, a nerespektuje cíl správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daň ve smyslu § 1 odst. 2 daňového řádu.

Ve čtvrtém žalobním bodu uvozeném slovy „Napadená rozhodnutí potvrzují nepřezkoumatelná rozhodnutí prvoinstančního orgánu“ žalobce uvedl, že nezákonnost napadených rozhodnutí spatřuje rovněž v tom, že těmito rozhodnutími žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí trpící vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí, kterým správce daně v daňovém řízení rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu, včetně prvoinstančních rozhodnutí, musí být správcem daně řádně odůvodněno, jinak takovéto rozhodnutí nelze považovat za řádné (zákonné) rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 1 daňového řádu. Řádné odůvodnění rozhodnutí musí být přesvědčivé a musí z něj být jasně seznatelné důvody a úvahy, kterými se správce daně při rozhodování řídil. V odůvodnění svých rozhodnutí prvoinstanční orgán uvádí, že tato rozhodnutí jsou vydána na základě výsledků daňové kontroly, které jsou shrnuty ve zprávě o daňové kontrole. Ve zprávě o daňové kontrole je mj. uvedeno, že jedním z důvodů pochybností prvoinstančního orgánu o oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období je skutečnost, že předmětem podnikání žalobce je reklamní činnost, resp. služby v oblasti reklamy a propagace, a že žalobce působí na trhu reklamní činnosti a marketingu, a tudíž je otázkou, zda si reklamu žalobce na golfových turnajích a střeleckém turnaji nezajistil sám žalobce, resp. proč by se s požadavkem na zajištění této reklamy obracel na třetí osoby. V předmětné zprávě o daňové kontrole však prvoinstanční orgán žádným (natož jasně seznatelným) způsobem neuvedl, zda a jakým způsobem zhodnotil při svém rozhodování skutečnosti, kterými žalobce předmětné pochybnosti prvoinstančního orgánu vyvracel, včetně skutečností zjištěných prvoinstančním orgánem při místním šetření v provozovně žalobce. Stejně tak prvoinstanční orgán ve zprávě o daňové kontrole žádným (natož jasně seznatelným) způsobem neuvedl, zda a jakým způsobem vyhodnotil podnět, resp. podezření Policie ČR, že blíže nespecifikovaný dodavatel žalobce a v důsledku též samotný žalobce mají údajně být součástí blíže nespecifikovaného daňového řetězce, resp. řetězového obchodu, ačkoli tento podnět, resp. podezření Policie ČR bylo, jak výslovně uvádí prvoinstanční orgán, důvodem pro zahájení daňové kontroly a nepochybně ovlivnilo úvahy prvoinstančního orgánu o oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH ve vztahu ke zdanitelným plněním. Rovněž důvody, které vedly prvoinstanční orgán k jeho závěrům o neoprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH za předmětná zdaňovací období, nejsou přesvědčivé, když tyto jsou založeny toliko na irelevantních skutečnostech, úvahách a domněnkách prvoinstančního orgánu. Z těchto důvodů je proto žalobce i nadále přesvědčen o tom, že prvoinstanční orgán zatížil svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, v důsledku čehož současně porušil ústavně a mezinárodněprávně garantované právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že žalovaný tato nepřezkoumatelná rozhodnutí potvrdil, je podle žalobce dalším důvodem nezákonnosti napadených rozhodnutí.

Žalobce odůvodnil žalobu ve věci daně z příjmů také čtyřmi žalobními žalobními body.

V prvním žalobním bodu uvozeném slovy „Nesprávné posouzení žalobcem uplatněných výdajů (nákladů) na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích dle smluv golf“ žalobce uvedl, že nezákonnost a protiústavnost správních rozhodnutí spatřuje především v tom, že žalovaný (a rovněž prvoinstanční orgán) posoudil žalobcovy výdaje (náklady) ve výši 2.400.000 Kč na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf v rozporu s relevantními ustanoveními a principy zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a daňového řádu, zejména s ustanovením § 23 odst. 1, § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a zásadou zákonnosti ve smyslu § 5 odst. 1 daňového řádu, když ve svých rozhodnutích dospěli k nesprávnému závěru, že žalobce neprokázal obsah, rozsah a způsob zajištění reklamních a propagačních služeb deklarovaných na dokladech vystavených pod hlavičkou společnosti Trade a tudíž že částka 2.400.000 Kč uhrazená žalobcem společnosti Trade je ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdajem prokazatelně vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, resp. že nebylo jednoznačně a bezpochyby prokázáno že předmětné služby byly žalobci poskytnuty společností Trade. Žalobce konstatoval, že je i nadále přesvědčen, že v předmětné věci řádně tvrdil a prokázal, že částka 2.400.000 Kč představuje výdaje (náklady) vynaložené žalobcem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, když řádně tvrdil a prokázal, že společnost Trade zajistila reklamu na golfových turnajích, že za zajištění této reklamy společnost Trade řádně vyúčtovala žalobci dohodnutou částku 2.400.000 Kč (bez DPH), že žalobce tuto částku společnosti Trade řádně uhradil, zaúčtoval ve svém účetnictví a správně zohlednil při vyčíslení daně z příjmů za předmětné zdaňovací období, že se jedná o výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce, a naopak že se nejedná o výdaje, které by byly již v předchozích obdobích uplatněny ani o výdaje neuznané podle § 25 zákona o daních z příjmů. Ostatně skutečnost, že předmětná reklama žalobce na golfových turnajích se uskutečnila, v rozhodnutí výslovně potvrdil samotný prvoinstanční orgán. Tvrzení žalobce byla v řízení před finančními orgány náležitě prokázána, zcela v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zabývající se problematikou dokazování v daňovém řízení, a to: 1) smlouvami golf, 2) daňovými doklady, prostřednictvím kterých společnost Trade vyúčtovala žalobci zajištění reklamy žalobce v souladu se smlouvami golf, 3) výpovědí pana V.Š., někdejšího jednatele společnosti Trade (a rovněž společnosti Top), ze dne 24.8.2010, který v rámci výslechu provedeném prvoinstančním orgánem mj. vypověděl, že společnost Trade spolupracovala se žalobcem ohledně prezentace, resp. propagace žalobce při golfových a střeleckých turnajích, podpis na daňových dokladech je jeho podpisem a razítko na nich odpovídá razítku používanému Společností Trade, na dotazy „Jaké konkrétní služby poskytovala společnost Trade žalobci?“a„Jakým způsobem společnost Trade tyto služby zajistila?“ pan V.Š. odpověděl, že Společnost Trade poskytovala „Golfové turnaje a prezentace na nich a že tyto služby společnost Trade zajistila „subdodavatelsky“, přičemž prvoinstanční orgán se jej nedotázal, kdo byli tito subdodavatelé. Jinými slovy, z výpovědi pana V.Š. je zřejmé, že společnost Trade skutečně poskytla žalobci zdanitelná plnění, když skrze své subdodavatele (jak se smluvní strany výslovně dohodly ve smlouvách golf) zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích, a že poskytnutí plnění spočívajících v zajištění této reklamy vyúčtovala prostřednictvím řádných daňových dokladů. 4) Výpovědí pana J.K., tajemníka Sportovního střeleckého klubu DUKLA Plzeň, ze dne 2.5.2011, který v rámci výslechu provedeném prvoinstančním orgánem mj. vypověděl, že se záměrem uspořádat střelecký turnaj jej oslovil pan V.Š., coby jednatel Společnosti Trade, za technické zajištění Střeleckého turnaje zaplatil pan V.Š. Sportovnímu střeleckému klubu DUKLA Plzeň v hotovosti a v souvislosti s touto platbou předal stvrzenku (výdajový doklad) vystavenou společností Finemo s.r.o., společnost Trade po skončení střeleckého turnaje odnesla reklamní tabule, logo žalobce bylo umístěno společně s logy dalších společností na reklamním poutači umístěném na střeleckém turnaji. Jinými slovy, z výpovědi pana J.K. je zřejmé, že na střeleckém turnaji byla zajištěna reklama žalobce, že společnost Trade se na zajištění této reklamy aktivně podílela a že reklamu žalobce na střeleckém turnaji zajistila ve spolupráci se třetí osobou (subdodavatelem). Žádné skutečnosti v předmětné věci nesvědčí o tom, že by stejným či obdobným způsobem nepostupovala společnost Trade i v případě zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích. Právě naopak, z výpovědi pana V.Š. je zřejmé, že reklamu žalobce na golfových turnajích zajistila společnost Trade ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli), což je zcela v souladu se smlouvami golf. 5) Fotografiemi zachycujícími průběh golfových turnajů, včetně umístění panelů s reklamou žalobce, resp. služeb nabízených žalobcem, a účastníky těchto turnajů, 6) DVD dokumentujícím průběh střeleckého turnaje, 7) tištěnými dokumenty propagujícími žalobce, které byly distribuovány na golfových turnajích. Skutečnost, že společnost Trade zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf výslovně potvrdil i Finanční úřad pro Prahu 1, coby místně příslušný správce daně, který na základě účetních a daňových dokladů společností Trade, předložených touto společností v reakci na jeho předvolání a výzvu k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků dospěl k závěru, že předmětné „reklamní kampaně zajišťovala společnost Trade subdodavatelsky“. To je zcela v souladu se smlouvami golf, ve kterých se, jak již bylo uvedeno výše, žalobce a společnost Trade výslovně dohodli na tom, že reklamu žalobce na golfových turnajích je společnost Trade oprávněna zajistit ve spolupráci se třetími osobami. Prvoinstanční orgán ani žalovaný ve svých rozhodnutích nijak nezpochybnili, že žalobcem řádně zaúčtované Daňové doklady mají veškeré zákonné náležitosti, a že žalobce společnosti Trade řádně zaplatil částku vyúčtovanou společností Trade prostřednictvím těchto daňových dokladů za zajištění reklamy na golfových turnajích dle smluv golf. Naopak žalovaný ani prvoinstanční orgán žádným způsobem neprokázali, že by reklamu žalobce na golfových turnajích zajistil jiný subjekt než společnost Trade, resp. neprokázali skutečnosti vyvracející věrohodnost a správnost důkazů svědčících o tom, že předmětnou reklamu zajistila společnost Trade. Stejně tak žalovaný ani prvoinstanční orgán žádným způsobem neprokázali existenci vážných a důvodných pochybností o tom, že reklamu žalobce na golfových turnajích dle smluv golf zajistila Společnost Trade (obdobně jako společnost Trade zajistila reklamu žalobce na střeleckém turnaji, což prvoinstanční orgán považoval za prokázané), když své pochybnosti v tomto ohledu založili výhradně na irelevantních skutečnostech, domněnkách a úvahách. S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba dospět k jednoznačnému závěru, a to že žalobcovy výdaje (náklady) v celkové výši 2.400.000 Kč na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf představuji výdaje (náklady) vynaložené žalobcem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a naopak že závěr žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) že tomu tak není, když žalobce údajně neprokázal, že společnost Trade zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf, je zcela nesprávný, když tento je v rozporu s relevantními ustanoveními a zásadami zákona o daních z příjmů a daňového řádu. V důsledku tohoto nesprávného závěru žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) byla navíc porušena zmiňovaná ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva žalobce a ústavně zakotvené zásady.

Ve druhém žalobním bodu uvozeném slovy „Nezákonné rozšíření důkazního břemene žalobce“ žalobce uvedl, že nezákonnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí (a rovněž prvoinstančního rozhodnutí) spatřuje dále v tom, že žalovaný i prvoinstanční orgán v předmětné věci nepřípustně rozšířili důkazní břemeno žalobce, a to zejména v rozporu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, § 92 daňového řádu, zásadou zákonnosti, zásadou přiměřenosti, a zásadou hospodárnosti a efektivnosti daňového řízení, a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky dokazování v daňovém řízení, čímž překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a újmě žalobce. K problematice dokazování v daňovém řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřili Ústavní soud i Nejvyšší správní soud. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, sp.zn. IV. ÚS 29/05, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2005-55, ze dne 30.1.2008, č.j. 2 Afs 24/2007-119, a ze dne 27.7.2007, č.j. 5 Afs 129/2006. Žalobce dále uvedl, že žalovaný tvrdí, že žalobce údajně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 92 odst. 3 daňového řádu ve vztahu k tvrzení, že výdaje (náklady) v celkové výši 2.400.000 Kč vynaložené žalobcem na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf představují výdaje (náklady) vynaložené žalobcem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť žalobce údajně v předmětné věci neprokázal, že tuto reklamu zajistila společnost Trade. Jak již bylo uvedeno, žalobce je přesvědčen o tom, že v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, § 92 odst. 3 daňového řádu a judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se dokazování v daňovém řízení v předmětné věci prostřednictvím důkazů náležitě prokázal, že předmětná reklama žalobce na golfových turnajích se uskutečnila a že tuto reklamu zajistila společnost Trade. Podle citovaných zákonných ustanovení a judikatury však žalobce není povinen prokázat způsob, jakým společnost Trade zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf, tj. zda tak učinila sama nebo ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli). V této souvislosti žalobce opětovně uvádí, že na tom, že na zajištěni reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf je společnost Trade oprávněna spolupracovat se třetími osobami, se žalobce s touto společností ve smlouvách golf výslovně dohodl. Tak tomu ostatně bylo i v případě zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji, přičemž Finanční úřad dospěl k závěru, že žalobce náležitě prokázal, že výdaj ve výši 296.600 Kč spočívající v zajištění reklamy žalobce na střeleckém turnaji podle smlouvy střelba představuje žalobcem vynaložený výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. S ohledem na smluvní závazky společnosti Trade podle smluv golf (a rovněž dle smlouvy střelba) žalobce vždy pouze ověřil, že tato společnost svůj závazek zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích (a rovněž střeleckém turnaji) řádně splnila, avšak již nezjišťoval a neměl žádný důvod ani povinnost zjišťovat, zda tento svůj závazek tato společnost splnila sama či ve spolupráci se třetími osobami (subdodavateli). Skutečnosti týkající se případného smluvního vztahu mezi společností Trade a jejími subdodavateli ohledně zajištění reklamy na golfových turnajích se netýkají povinnosti žalobce při správě daní, ale zcela jiných daňových subjektů, a žalobce nemá povinnost tyto skutečnosti prokazovat, když navíc prokazování těchto skutečností je zcela mimo faktickou a právní sféru žalobce. S ohledem na uvedené je proto žalobce i nadále přesvědčen o tom, že prostřednictvím důkazů v předmětné věci náležitě prokázal (a tudíž unesl své důkazní břemeno), že společnost Trade řádně zajistila reklamu na golfových turnajích podle smluv golf, a tudíž že výdaje (náklady) v celkové výši 2.400.000 Kč vynaložené žalobcem na zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf představují výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Požadavek žalovaného, resp. prvoinstančního orgánu na prokázání, jakým konkrétním způsobem byla reklama žalobce na golfových turnajích zajištěna, resp. jakým konkrétním způsobem společnost Trade splnila svůj závazek zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf, je nepřípustným rozšiřováním důkazního břemene žalobce, neboť pro posouzení daňové uznatelnosti předmětných nákladů (výdajů) žalobce je podstatné to, že společnost Trade řádně splnila svůj závazek podle smluv golf, tj. zajistit reklamu žalobce na golfových turnajích, a toto jí poskytnuté plnění náležitě vyúčtovala (prostřednictvím daňových dokladů), a nikoli to, jakým způsobem splnění tohoto závazku docílila, ať už sama či prostřednictvím jiných osob (subdodavatelů). S ohledem na uvedené je proto žalobce i nadále přesvědčen, že v předmětné věci náležitě prokázal soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55). Žalobce dále uvedl, že naopak žalobce přesvědčen o tom, že v předmětné věci je to žalovaný (a rovněž prvoinstanční orgán), kdo neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, když zejména nijak neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost a správnost příslušných důkazů. K závěru o tom, že žalobce údajně uplatnil předmětné výdaje (náklady) v rozporu s § 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a že údajně neunesl své důkazní břemeno ve smyslu a § 92 odst. 3 daňového řádu dospěl žalovaný, resp. prvoinstanční orgán, na základě pochybností, které byly vyvolány zejména následujícími skutečnostmi: 1) společnost Trade na poště nepřevzala výzvu prvoinstančního orgánu k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Prvoinstanční orgán se spokojil s tím, že společnost Trade nepřevzala, resp. nereagovala na jeho výzvu k součinnosti, a vůči této společnosti již dále nevyvinul žádné další aktivity za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, ačkoli účetní a daňové doklady společnosti Trade, nacházející se mimo faktickou a právní sféru žalobce, by nepochybně přispěly k prokázání, že společnost Trade zajistila reklamu žalobce na golfových turnajích podle smluv golf. Ostatně na základě účetních a daňových dokladů předložených společností Trade Finančnímu úřadu pro Prahu 1, coby místně příslušnému správci daně, v reakci na jeho první předvolání a výzvu k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, dospěl tento místně příslušný správce daně k závěru, že předmětné „reklamní kampaně zajišťovala společnost Trade subdodavatelsky“. 2) Společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o., která podle výpovědi pana D.B., bývalého jednatele této společnosti, pořádala golfové turnaje v roce 2006 a 2007 (avšak na těchto nezajišťovala reklamu), nereagovala na výzvu prvoinstančního orgánu k součinnosti. Prvoinstanční orgán se opět spokojil s informací, že společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. nereaguje na výzvu k součinnosti a vůči této společnosti již dále nevyvinul žádné další aktivity, ačkoli dokumenty a informace v dispozici této společnosti, nacházející se mimo faktickou a právní sféru žalobce, by nepochybně přispěly k co nejúplnějšímu zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně. 3) Oba subdodavatelé společnosti Trade, tj. společnost APPARE s.r.o. a společnost EURO INDEX s.r.o., včetně jejích někdejších jednatelů, tj. pana M.B. a pana J.Ch., jsou nekontaktní. 4) Výpověď pana D.B., bývalého jednatele společnosti ENTERPRISE.CZ s.r.o., ze dne 13.7.2011 neprokázala, že společnost Trade poskytla žalobci zdanitelné plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích v r. 2006 a 2007, když tento mj. vypověděl, že společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. pořádala golfové turnaje v roce 2006 a 2007 pro zahraniční odběratele, že tato společnost na těchto turnajích nezajišťovala reklamu, že zná p. V.Š., bývalého jednatele Společnosti Trade, a že viděl reklamu žalobce „na letišti“. K tomu žalobce uvádí, že podle výpovědi pana D.B., společnost ENTERPRISE.CZ s.r.o. na golfových turnajích v roce 2006 a 2007 nezajišťovala reklamu. To znamená, že reklamu musel na těchto turnajích zajišťovat jiný subjekt/jiné subjekty. Pan D.B. přitom ve své výpovědi nepotvrdil avšak ani nevyvrátil, že tímto subjektem, resp. jedním z těchto subjektů zajišťujících na golfových turnajích v roce 2006 a 2007 reklamu byla společnost Trade a že tato zajistila na těchto turnajích reklamu žalobce. 5) Odpovědi zástupců golfových areálů, ve kterých se uskutečnily golfové turnaje, na výzvu prvoinstančního orgánu neprokázaly, že společnost Trade poskytla žalobci zdanitelné plnění spočívající v zajištění reklamy na golfových turnajích. K tomu žalobce uvádí, že na výzvu prvoinstančního orgánu nereagovali všichni oslovení zástupci golfových areálů (např. společnost GDS Karlštejn s.r.o. či společnost BRANTLEY a.s.), a že zástupci golfových areálů ve svých odpovědích nepotvrdili avšak ani nevyvrátili, že společnost Trade zajistila na golfových turnajích reklamu žalobce, když otázku zajištění reklamy na těchto turnajích ve svých odpovědích vůbec nezmínili. Uvedené skutečnosti, úvahy a domněnky žalovaného, resp. prvoinstančního orgánu, se v zásadě týkají zcela jiných daňových subjektů než žalobce, když navíc z rozhodnutí není zřejmé, jakou relevanci, resp. vypovídací hodnotu má pro posouzení předmětných výdajů (nákladů) skutečnost, že řada daňových subjektů formálně oslovených prvoinstančním orgánem či místně příslušným správcem daně v souvislosti s rozhodováním o tomto nároku je nekontaktní, resp. nereagovala na předvolání a výzvy správce daně k součinnosti ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán, může mít zcela jistě pochybnosti o tom, zda předmětné výdaje (náklady) v celkové výši 2.400.000 Kč představují výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (stejně jako může mít kdokoli pochybnosti o jakékoli jiné skutečnosti), avšak uvedené irelevantní skutečnosti, úvahy a domněnky žalovaného, resp. prvoinstančního orgánu, nelze v žádném případě považovat ve vztahu k tomuto výdaji (nákladu) za pochybnosti (slovy Nejvyššího správního soudu) natolik vážné a důvodné, že by činily účetnictví žalobce nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným, resp. neodpovídajícím skutečnosti. Jinými slovy, žalovaný neunesl své důkazní břemeno prokázat existenci vážných a důvodných pochybnosti o souladu účetnictví žalobce se skutečným stavem věci. Tvrdí-li žalovaný, že žalobce údajně neunesl důkazní břemeno, když nevyvrátil pochybnosti žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) o oprávněnosti předmětných výdajů (nákladů) žalobce, ačkoli sám žalovaný (a rovněž prvoinstanční) neunesl důkazní břemeno tyto své pochybnosti náležitě prokázat, když tyto pochybnosti založené na uvedených irelevantních skutečnostech, domněnkách a úvahách nelze v žádném případě označit za závažné a důvodné, žalovaný rozšířil důkazní břemeno na žalobce způsobem, který zákon, resp. rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se dokazování v daňovém řízení, nepřipouští. S ohledem na uvedené skutečnosti ohledně procesu dokazování v předmětné věci je zřejmé, že žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán, v předmětné věci překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a újmě žalobce, když v rozporu se shora citovanými ustanoveními a zásadami zákona o daních z příjmů a daňového řádu a ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky dokazování v daňovém řízení nepřípustně rozšířili důkazní břemeno žalobce, když naopak samy své důkazní břemeno neunesli. V důsledku tohoto postupu žalovaného (a rovněž prvoinstančního orgánu) byla navíc porušena shora zmiňovaná ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva žalobce a ústavně zakotvené zásady.

Ve třetím žalobním bodu uvozeným slovy „Žalovaný i prvoinstanční orgán porušili povinnost co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně“ žalobce uvedl, že podle ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu platí, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Jak již bylo uvedeno, v případě několika daňových subjektů, které prvoinstanční orgán, případně místně příslušný správce daně, v předmětné věci formálně oslovil se žádostí o součinnost ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, se prvoinstanční orgán a následně žalovaný spokojili se zjištěním, že příslušný daňový subjekt nereaguje na předvolání a výzvy k součinnosti, a vůči těmto daňovým subjektům již dále nevyvinul žádné další aktivity za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, a to přesto, že dokumenty či informace nacházející se v dispozici těchto daňových subjektů, a naopak mimo dispozicí žalobce, by nepochybně přispěly k prokázání skutečnosti, že společnost Trade a společnost Top poskytly žalobci zdanitelná plnění spočívající v zajištění reklamy žalobce na golfových turnajích podle smluv golf. Žalobce je přesvědčen o tom, že uvedeným postupem žalovaný i prvoinstanční orgán porušili svoji povinnost podle ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu, tj. co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Žalobce má dále za to, že uvedený postup žalovaného a prvoinstančního orgánu je rovněž v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu, podle kterého je správce daně povinen při dokazování posoudit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, a nerespektuje cíl správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daň ve smyslu § 1 odst. 2 daňového řádu.

Ve čtvrtém žalobním bodu uvozeném slovy „Napadené rozhodnutí potvrzuje nepřezkoumatelné prvoinstanční rozhodnutí“ žalobce uvedl, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce rovněž vtom, že tímto rozhodnutím žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí trpící vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí, kterým správce daně v daňovém řízení rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu, včetně prvoinstančního rozhodnutí, musí být správcem daně řádně odůvodněno, jinak takovéto rozhodnutí nelze považovat za řádné (zákonné) rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 1 daňového řádu. Řádné odůvodnění rozhodnutí musí být přesvědčivé a musí z něj být jasně seznatelné důvody a úvahy, kterými se správce daně při rozhodování řídil. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se uvádí, že ke stanovení předmětné daně došlo výlučně na základě výsledku daňové kontroly, a tudíž se za odůvodnění se považuje zpráva o daňové kontrole. Důvody, které podle zprávy o daňové kontrole vedly prvoinstanční orgán k závěru o tom, že výdaje (náklady) žalobce na zajištění reklamy na golfových turnajích podle smluv golf nepředstavují výdaje vynaložené žalobcem na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů, nejsou přesvědčivé, když tyto jsou založeny toliko na irelevantních skutečnostech, úvahách a domněnkách Finančního úřadu. Ostatně strohost hodnocení důkazních prostředků prvoinstančním orgánem ve zprávě o daňové kontrole a skutečnost, že správní úvahy prvoinstančního orgánu v této zprávě nejsou příliš obsažné, výslovně připouští v rozhodnutí i samotný žalovaný. Z důvodů uvedených výše je proto žalobce i nadále přesvědčen o tom, že prvoinstanční orgán zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, v důsledku čehož současně porušil ústavně a mezinárodněprávně garantované právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že žalovaný tato nepřezkoumatelná rozhodnutí potvrdil, je dle žalobce dalším důvodem nezákonností napadeného rozhodnutí.

III.
Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhl zamítnutí žalob. Ve vyjádření k žalobám ve vztahu k žalobě týkající se daně z přidané hodnoty uvedl, že považuje napadená rozhodnutí za správná, neboť závěry v nich učiněné mají oporu v provedeném dokazování v rámci odvolacího řízení a tak též v rámci daňové kontroly, která byla řádně zahájena a ukončena. Postup žalovaného je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jestliže žalobce poukazuje na výsledek vytýkacího řízení pro zdaňovací období roku 2006 je zapotřebí poukázat na základní rozdíl mezi vytýkacím řízením a daňovou kontrolou. Vytýkací řízení není stádiem daňové kontroly, nýbrž je prostředkem či postupem směřujícím k odstranění či objasnění pochybností o údajích daňového přiznání pro účely vyměření daně. Smyslem vytýkacího řízení je především vést daňový subjekt k doplnění, vysvětlení, prokázání či opravě údajů daňového přiznání před vyměřením daně. Vytýkací řízení předchází vyměření daně. Daňovou kontrolou je u daňového subjektu zjišťován nebo prověřován daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně (viz § 16 zákona o správě daní a poplatků). Z uvedeného tak vyplývá, že výsledek vytýkacího řízení není překážkou věci rozhodnuté ve smyslu realizace daňové kontroly a neznamená tedy, že po zjištění dalších rozhodných okolností nemůže být daňová povinnost stanovena jinak. V rámci daňové kontroly jsou prověřovány veškeré vztahy a okolnosti týkající se kontrolovaného zdaňovacího období, kdežto v rámci vytýkacího řízení je pouze dokladováno, zda daňové přiznání resp. údaje v něm uvedené jsou správné s ohledem na konkrétní pochybnosti správce daně. Jestliže žalobce považuje pouze tři základní okolnosti pro uplatnění nároku na odpočet za jediné okolnosti, které jsou nutné pro uplatnění nároku na odpočet je tento jeho názor zcela zjevně nesprávný. Odkaz na citovaný judikát je žalobcem mylně vyložen. V prvé řadě je zapotřebí připomenout kromě shora citovaných § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, též ustanovení § 28 téhož zákona, které stanoví náležitosti daňového dokladu. Zákonné podmínky, které jsou zde uvedeny, je nutné chápat jako podmínky sine qua non pro uplatnění odpočtu daně. Jestliže tedy je jednou z náležitostí daňového dokladu uvedení plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění, je zcela oprávněný požadavek na prokázání skutečnosti uvedené na daňovém dokladu, neboť daňový doklad jest toliko vyjádřením faktického skutkového stavu tj., že zdanitelné plnění bylo uskutečněno a že zdanitelné plnění uskutečnil dodavatel, který je na tomto dokladu uveden. K uvedenému lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2008, č.j. 2 Afs 1/2008 - 60. Jak je uvedeno ve zprávě o daňové kontrole tak i z napadených rozhodnutí správce daně ani žalovaný nezpochybnil, že reklamní a propagační prezentace byla provedena. Správce daně z tohoto důvodu požadoval prokázání skutečnosti, které tvrdil žalobce, a sice, že plnění bylo poskytnuto dodavatelem, který byl uveden na daňovém dokladu. V tomto směru lze částečně souhlasit s názorem žalobce, že není rozhodné, zda společnosti plnění učinily samy nebo ve spolupráci s třetími osobami (subdodavateli). Nicméně stále zde trvá důkazní povinnost žalobce, že plnění bylo poskytnuto dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu. Jestliže však sami dodavatelé resp. jejich zástupce uvádí, že plnění bylo poskytováno prostřednictvím subdodavatelů, aniž by tyto subdodavatele jmenoval či aniž by toto mohlo být u těchto ověřeno, není možné učinit závěr, že plnění bylo tímto dodavatelem poskytnuto. Žalovaný resp. správce daně nemá povinnost prokazovat, že by reklamu žalobce na golfových turnajích zajistil jiný subjekt než společnost Trade a Top. Viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV ÚS 19/02 z 11.6.2002. Žalobce poukazuje na skutečnost, že dodávka společnosti Trade na základě dokladu int. č. 70678 v září 2007 byla správcem daně uznána. Zásadní rozdíl od ostatních daňových dokladů je ta, že k této dodávce (sportovní akce Střelecký přebor amatérů Plzeň 2007) byl vyslechnut svědek J.K., který dodávku potvrdil. Podrobný popis svědecké výpovědi a skutečností, které vedly správce daně k tomu, aby tento doklad resp. dodávku uznal, je uveden na str. 32 a 33 zprávy o kontrole. Závěry, které vyplývají z této svědecké výpovědi však nelze vztáhnout na další daňové doklady, které byly vystaveny v souvislosti s jinými akcemi. Žalobce poukazuje na důkazní prostředky, které správci daně poskytl, a které podle jeho názoru svědčí o skutečnosti, že reklamní služby byly poskytnuty podle sjednaného rozsahu a dodavatelem uvedeným na předložených daňových dokladech. Dále odkazuje na svědeckou výpověď pana V.Š. a pana J.K. K výpovědi pana V.Š. lze uvést, že obsah jeho výpovědi je k jednotlivým společnostem shrnut ve zprávě o daňové kontrole na str. 28 a 46. Podstatou výpovědi je to, že plnění bylo poskytováno prostřednictvím subdodavatelů, které však blíže neoznačil a neuvedl bližší okolnosti způsobu poskytování služeb. V případě výpovědi pana J.K. - tento svědčí jen o střeleckém turnaji v září 2007 a jeho výpověď je tak relevantní jen k výdaji na základě dokladu int. č. 70678, který byl navíc správcem daně uznán, jako daňově účinný viz str. 33 zprávy o daňové kontrole. Tuto skutečnost nelze automaticky vztáhnou k ostatním dodávkám, u kterých pochybnosti nebyly vyvráceny. Žalobce poukazuje na nepřípustné rozšíření důkazního břemene a na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Na rozdíl od žalobce se žalovaný domnívá, že postup správce daně a posléze Finančního ředitelství v Plzni je plně v souladu s příslušnými ustanoveními daňového řádu a uvedenou judikaturou na kterou žalobce odkazuje a svědčí tak ve prospěch postupu žalovaného resp. správce daně. Žalovaný v této souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55, nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, sp.zn. IV. ÚS 29/05. Daňový subjekt na základě podaného daňového přiznání tvrdí, že v souladu s předloženými daňovými doklady přijal zdanitelné plnění od dodavatelů uvedených na těchto daňových dokladech a v tomto směru jej tíží i důkazní břemeno k prokázání těchto tvrzení. Správce daně prokazuje pouze skutečnosti vyvracející věrohodnosti a správnosti daňových dokladů. Tyto skutečnosti byly prokázány u společnosti Top na základě informace Finančního úřadu pro Prahu 1 a odpovědi na dožádání č.j. 326621/09/138933403206 (viz str. 44 zprávy o kontrole). U společnosti Trade byly tyto skutečnosti prokázány na základě dožádání č.j. 279405/09/138933403026 a odpovědi na dožádání č.j. 6405/10/138933403206 (viz str. 22 zprávy o kontrole). Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008, č.j. 2 Afs 24/2007-119. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2007, č.j. 5 Afs 129/2006-142 vyplývá, že tento se týká řetězení dodávek a nevztahuje se k posuzovanému případu. Jak je patrné z uvedeného judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je ustálená a konstantní v tom směru, kdo a v jaké fázi nese v daňovém řízení důkazní břemeno. V posuzovaném případě je zřejmé, že správce dani prokázal skutečnosti vyvracející věrohodnosti a správnosti daňových dokladů předložených žalobce a proto posléze přešlo důkazní břemeno na žalobce k prokázání jím tvrzených skutečností. Ze spisového materiálu k provedené daňové kontrole vyplývá, že správce daně prováděl rozsáhlé dokazování právě v zájmu úplného zjištění stavu a byly provedeny navrhované důkazy. Z postupu správce daně je patrné, že správce daně a odvolací orgán postupovali v souladu s § 92 odst. 2 daňového řádu. K nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze uvést, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí stejně jako ve zprávě o daňové kontrole jsou popsány veškeré provedené důkazy a tyto jsou vyhodnoceny jak jednotlivě tak v jejich vzájemné souvislosti. Přičemž napadené výroky rozhodnutí odpovídají provedenému hodnocení důkazů, které je logické a úplné. K vyhodnocení podnětu Policie ČR týkající se podezření z řetězových obchodů lze uvést následující. Jelikož byla řádně zahájena a ukončena daňová kontrola, lze nalézt všechny důkazy a skutečnosti popisující průběh daňové kontroly ve zprávě o daňové kontrole. Jelikož nebyl tento podnět hodnocen jako důkaz, nebyla tato skutečnost podkladem pro vydané rozhodnutí o doměření daně. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2007, č.j. 5 Afs 129/2006-142 byly okolnosti daného případu resp. dodávek společnosti Top a Trade hodnoceny zvlášť. Totéž se týká úvahy o karuselových obchodech týkajících se daně z přidané hodnoty, kdy tato okolnost nebyla v rámci daňové kontroly řešena, a tudíž nebyla předmět hodnocení v rámci vydaných napadených rozhodnutích. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, nese tedy břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese břemeno důkazní. K důkazní povinnosti na straně žalobce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2011, č.j. 8 Afs 5/2011. Důkazní břemeno v daňovém řízení nese prioritně daňový subjekt, tzn., že zásadně prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení (§92 odst. 3 daňového řádu). Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňového subjektu (§92 odst. 2 daňového řádu), není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Neunesení důkazního břemene žalobcem neznamená, že správce daně má povinnost takové důkazy sám vyhledávat, (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č.j. 5 Afs 72/2008-71). Daňový subjekt tak nese důkazní břemeno podle § 92 odst. 3 daňového řádu ohledně všech skutečností, které v daňovém tvrzení uvedl, resp. byl povinen uvést, nebo k nimž byl správcem daně vyzván. Nad rámec uvedeného lze odkázat též na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV ÚS 19/02 z 11.6.2002.

Ve vztahu k žalobě týkající se daně z příjmů žalovaný uvedl, že správce daně neuznal částku ve výši 2.100.000 Kč za náklad prokazatelně vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů roku 2007 a zvýšil o tuto částku základ daně. Důvod neuznání těchto faktur od společnosti Trade Comfort s.r.o. je v podstatě shrnut na str. 11 zprávy o kontrole a v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V posuzovaném případě žalobce v prvém případě splnil povinnost tvrzení a důkazní předložením řádného daňového tvrzení spolu s účetními doklady. Správce daně však při kontrole zpochybnil věrohodnost účetních dokladů a tuto skutečnost prokázal ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. V tomto směru tedy bylo na žalobci, aby prokázal věrohodnost svých tvrzení skutečnostmi mimo své účetnictví, tedy zejména prokázal to, co sám tvrdí. Za tímto účelem bylo správcem daně prvního stupně a posléze odvolacím orgánem provedeno rozsáhlé dokazování. Z tohoto dokazování však nevyplynulo, že by služby uvedené na daňových dokladech byly provedeny dodavatelem, který je na těchto dokladech uveden. Z tohoto důvodu nebyly tyto náklady dle faktur uznány jako daňově účinné a žalobci doměřena daň. Žalovaný má za to, že odůvodnění rozhodnutí se vyčerpávajícím způsobem vypořádalo se všemi okolnostmi a důkazy. Provedené hodnocení důkazů je úplné a logické. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu předložením formálně bezvadných účetních dokladů důkazní povinnost daňového subjektu nekončí, a v případě důvodných pochybností ze strany správce daně, je na daňovém subjektu, aby příslušné důkazy k prokázání svých tvrzení navrhl. Žalobce je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V této souvislosti a v souvislosti s výslechem svědků nelze mít za to, že by z těchto výpovědí vyplývalo, že předmětné služby byly poskytnuty společností, která je uvedena na daňových dokladech. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2011, čj. 5 Afs 65/2010-138). Správce daně není povinen vyhledávat důkazy za žalobce k prokázání jeho tvrzení, neboť je to právě a jen žalobce, kterého tato povinnost tíží. Žalovaný dále zmínil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11.12.2008, sp.zn. 8 Afs 15/2008, ze dne 31.5.2011, sp.zn. 8 Afs 5/2011. Žalovaný uzavřel, že lze poukázat na ustanovení § 8 daňového řádu vyjadřující zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů je v rozhodování vyjádřena tím, že jsou hodnoceny důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Výrok rozhodnutí pak musí mít oporu v odůvodnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že zde jsou zachyceny myšlenkové pochody odvolacího orgánu, přičemž tyto jsou logickým a přímým vyústěním důkazů, které byly provedeny.

IV.
Vyjádření žalobce při jednání.

Žalobce při jednání setrval na svých dosavadních tvrzeních a dále uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a rovněž právní teorie zabývající se otázkou dokazování v daňových řízeních je daňový subjekt povinen prokazovat a správce daně je oprávněn daňový subjekt vyzvat pouze k prokázání skutečností, které daňový subjekt tvrdí ve svém daňovém přiznání, resp. účetních dokladech, neboť důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokázání všech, resp. jakýchkoliv skutečností včetně skutečností ve vztahu ke kterým stíhá důkazní břemeno zcela jiný subjekt samotnému správci daně či negativních skutečností. Pokud jde o výzvu správce daně k prokázání skutečností tvrzených daňovým subjektem, tato výzva musí být jasná, určitá, srozumitelná, a to co bych chtěl zdůraznit, žalobcem objektivně splnitelná. V této souvislosti žalobce odkazuje nejen na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zmíněná v předmětných dvou žalobách, ale rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9Afs 67/2007-147 ze dne 10.1.2008 ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval též otázkou nároku daňového subjektu na odpočet DPH a dokazováním jeho oprávněnosti v jím posuzovaném případě nebylo důvodem neuznání nároku daňového subjektu ze strany správce daně neprokázáním faktického přijetí zdanitelného plnění, ale nevyvrácení pochybností správce daně o tom, že daňový subjekt skutečně přijal zdanitelná plnění od dodavatele deklarovaného na přiložených účetních dokladech. Nejvyšší správní soud tak posuzoval obdobnou situaci jako je situace v předmětné věci. Nejvyšší správní soud odmítl závěry správce daně, když konstatoval, že v jím posuzované věci bylo prokázáno přijetí zdanitelného plnění, a to mimo jiné přijatými fakturami, doklady o úhradách, příslušnou evidencí DPH, svědeckou výpovědí zaměstnankyně daňového subjektu, dále že byla prokázána existence dodavatele těch zdanitelných plnění, a to že byl plátcem DPH v rozhodném období. V té souvislosti žalobce uvádí, že Nejvyšším správním soudem zmiňovanou judikaturou Soudního dvora EU jsou notoricky známá rozhodnutí ve věci Optigen a Kittel. Žalobce dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2095/07 ze dne 9. ledna 2008 ve kterém se Ústavní soud zabýval situací, kdy správci daně a následně též správní soud odmítli uznat nárok daňového subjektu na odpočet DPH v situaci, kdy nebyly zjištěny žádné nedostatky k účetním dokladům daňový subjekt v průběhu vytýkacího řízení a daňového řízení se správcem daně řádně spolupracoval a kdy správce daně dospěl k závěru, že tedy daňový subjekt neprokázal, neboť tak mohl učinit pouze výslechem jediného společníka a jednatele dodavatele zdanitelných plnění, který však se správcem daně nespolupracoval a v průběhu daňového řízení zemřel. Ústavní soud konstatoval, že nemůže jít k tíži správci daně, ale stejně tak k tíži daňového subjektu, že tedy jediný důkaz není možné zajistit a provést, když daňový subjekt tuto nepředpokládanou situaci nezavinil a při své obchodní činnosti přiměřeně eliminoval možné riziko vyplývající z obchodních vztahů, neboť jednal s existujícím subjektem, registrovaným plátcem daně, přičemž relevantní účetní doklady splňovaly veškeré náležitosti stanovené zákonem DPH. Žalobce poukázal na to, že Ústavní soud zrušil příslušná rozhodnutí správce daně a správního soudu z důvodu odepření přístupu ke spravedlnosti ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod. V předmětném daňovém řízení žalobce řádně spolupracoval s finančním úřadem i žalovaným, když vždy reagoval na jejich výzvy a požadavky. Správnost tvrzení žalobce byla náležitě prokázána, nejen účetními doklady žalobce se společností TRADE komfort a TOP, ale též jinými důkazními prostředky, mimo jiné smlouvami o zajištění reklamy a prezentace žalobce na příslušných golfových turnajích a střeleckém turnaji a rovněž výslechem pana V.Š. a pana J.K. Žalobce má za to, že pochybnosti žalovaného, resp. správce daně, které žalobce shrnuje v předmětných správních žalobách, nejsou natolik závažné a důvodné, že by činily účetnictví stěžovatele nevěrohodným, neúplným, neprůkazným, resp. neodpovídajícím skutečnému stavu věci. Žalobce neměl důvod zkoumat, jakým konkrétním způsobem společnosti TRADE komfort a TOP splnily své smluvní závazky, tj. zajistit sami či prostřednictvím třetích osob reklamu a prezentaci žalobce na příslušných golfových turnajích a střeleckém turnaji. Shodně jako Nejvyšší správní soud si žalobce klade otázku, jakými dalšími důkazními prostředky v jeho dispozici mohl reálně prokázat přijetí přijatých zdanitelných plnění, přičemž má za to, že prokazování skutečností zmiňovaných žalovaným a finančním úřadem po něm nelze spravedlivě požadovat, když tyto jsou zcela mimo sféru jeho vlivu.“

V.
Posouzení věci soudem.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadených rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

A.
První a druhé žalobní body.

Soud neshledal důvodnými první ani druhé žalobní body.

Podle § 72 odst. 1 věta první zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Mezi zdanitelná plnění se řadí i poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti (§ 2 odst. 1 písm. b) a § 14 zákona o dani z přidané hodnoty). Podle § 14 odst. 1 téhož zákona se poskytnutím služby pro účely tohoto zákona rozumí všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.

Na základě ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Totéž stanoví i daňový řád v § 92 odst. 3, podle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.

1.
Důkazní břemeno v daňovém řízení.

Otázka důkazního břemene v daňovém řízení je již vyřešena konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Její závěry shrnul Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 27.1.2012, č.j. 8 Afs 44/2011 – 103 (dostupný na www.nssoud.cz), kde v bodech 38-44 uvedl: „Nejvyšší správní soud se k otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení již opakovaně vyjádřil. Ustáleně přitom judikuje, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, nese tedy břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Daňový subjekt má povinnost prokazovat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Svá tvrzení prokazuje především svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86, ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009 - 83, či ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 – 124, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, byť formálně bezvadných, sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 132/2004 - 99, ze dne 31. 12. 2008, čj. 8 Afs 54/2008 - 68). Správce daně proto může vyjádřit důvodné pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně podle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu tíží důkazní břemeno, a to právě ve vztahu k prokázání důvodnosti jeho pochyb. Správce daně není povinen prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu účetnictví se skutečností existují vážné a důvodné pochyby. Správce daně proto musí identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti nebo správnosti účetnictví (srov. shora zmíněné rozsudky čj. 2 Afs 24/2007 - 119, čj. 9 Afs 30/2008 - 86, čj. 1 Afs 39/2010 - 124, nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02). Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt přitom tyto skutečnosti prokazuje zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím. Lze tak shrnout, že v první fázi daňového řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu, který je povinen především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy skutečnosti uváděné v daňovém přiznání k příslušné dani (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Doložením všech požadovaných dokladů daňový subjekt své důkazní břemeno unese. Pokud má správce daně o předložených účetních dokladech pochybnosti, je na něm [§ 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu], aby popsaným způsobem takové pochybnosti o věrohodnosti, správnosti či průkaznosti účetnictví daňového subjektu vyjádřil. Důkazní břemeno pak přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen tvrzené skutečnosti prokázat zpravidla dalšími důkazními prostředky (srov. shora zmíněný rozsudek čj. 1 Afs 39/2010 - 124). Rovněž k vlastní otázce prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty se Nejvyšší správní soud vyjadřuje konstantním způsobem. Zastává stanovisko, že jakkoliv z § 73 odst. 1 zákona o DPH vyplývá, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Pokud daňový subjekt před správcem daně uplatňuje nárok na odpočet daně, je k jeho výzvě povinen uplatněný nárok jednoznačně prokázat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 Afs 10/2010 - 71, ze dne 28. 2. 2008, čj. 9 Afs 93/2007 - 84). Platí tedy, že daňový doklad není sám o sobě poukázkou na vznik nároku na odpočet daně. Aby mu mohla být přisouzena důkazní hodnota ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o DPH, musí věrně zobrazovat faktickou stránku věci, tj. přijetí zdanitelného plnění. Daňový subjekt přitom musí v daňovém řízení prokázat nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila osoba – plátce daně, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 188/2004 - 63). Vzniknou-li správci daně pochybnosti o správnosti údajů na tomto dokladu, resp. pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění či naplnění jiných zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu daně, ztrácí daňový doklad důkazní hodnotu předvídanou v § 73 odst. 1 zákona o DPH a nárok na odpočet daně je třeba prokazovat dalšími způsoby předvídanými daňovým řádem (srov. shora zmíněný rozsudek čj. 1 Afs 10/2010 - 71).

Soud se se závěry Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a doplňuje, že tyto závěry platí i po nabytí účinnosti daňového řádu, současně platí jak pro daňové řízení týkající se daně z přidané hodnoty, tak pro daňové řízení týkající se daně z příjmů, když procesní ustanovení jsou totožná. Dosavadnímu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků odpovídá ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu, podle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Dosavadnímu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků odpovídá ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, podle kterého správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

2.

Unesení důkazního břemene podle § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, resp.
§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu žalovaným.

Soud má za to, že žalovaný unesl důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, resp. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, pochybnosti správce daně vznikly „na základě skutečností uvedených v odpovědi dožádaného správce daně“ a spočívaly v tom, „zda služby uvedené na předmětných dokladech byly poskytnuty dodavatelem na těchto dokladech uvedených“.

Konkrétně šlo o obsah odpovědi Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 7.1.2010. Předně je nutné k námitkám žalobce ve vztahu k této listině, že Finanční úřad pro Prahu 1 potvrdil poskytnutí služeb ze strany společnosti TRADE COMFORT, s.r.o. žalobci, uvést, že Finanční úřad pro Prahu 1 pouze uvedl, jaké skutečnosti vyplývají z některých účetních dokladů společnosti TRADE COMFORT, s.r.o. Žalobce si sice všímá toho, že dožádaný správce daně uvedl, že podle účetních dokladů „reklamní kampaně zajišťovala společnost subdodavatelsky“, avšak zcela pomíjí ostatní části odpovědi dožádaného správce daně. Zde dožádaný správce daně například uvedl, že „v roce 2006 byla dodavatelem společnost APPARE s.r.o.“, „v roce 2007 byli dodavateli společnosti APPARE a EUROINDEX s.r.o.“, „doklady o úhradě neodpovídaly částkám, které měly být hrazeny a rovněž se lišily variabilní symboly v bankovních výpisech s čísly na fakturách“, „pan Š. uvedl, že veškeré doklady má u sebe – paní T.“, „ve spisu se nachází fotodokumentace ke golfovým turnajům v roce 2007, ale na kopiích fotografií, kterou máme k dispozici není viditelné logo společnosti MLT“, „společnosti APPARE INDEX jsou nekontaktní, jednateli jsou osoby maďarské národnosti, sídlo první společnosti má charakter virtuální kanceláře a sídlo druhé společnosti se nachází v tzv. Office House“, „účetní společnosti TRADE paní T. je nekontaktní“, „pan Š. uvedl, že účetní je nekontaktní i pro něj a všechny účetní doklady zůstaly u ní, proto je pravděpodobné, že žádné další doklady nepředloží“, „v případě společnosti Production Comfort, s.r.o. se jedná o nekontaktní společnost, kde je současným jednatelem občan maďarské národnosti obchodující s dalšími nekontaktními společnostmi s většinou maďarskými jednateli“. Právě tyto skutečnosti se staly podkladem pro vznik pochybností správních orgánů, jak vyplývá například z posledního odstavce na straně 7 a prvních tří odstavců na straně 8 napadeného rozhodnutí ze dne 7.1.2012, č.j. 9141/12-1300-402419, a poslední odstavec na straně 9 a první odstavec na straně 10 napadeného rozhodnutí ze dne 13.12.2012, č.j. 9182/12-1200-401688.

Právě příkladmo citované části odpovědi dožádaného správce tak vyvracejí správnost hodnocení této listiny ze strany žalobce, neboť na základě této listiny nelze dospět k závěru, že je jí potvrzeno poskytnutí služeb ze strany potvrdil poskytnutí služeb ze strany deklarovaných společností žalobci. Právě naopak. Z této listiny vyplývají objektivní pochybnosti o tom, zda žalobci byly ze strany deklarované společnosti fakticky vůbec nějaké služby poskytnuty, když této skutečnosti zjištěné skutečnosti nijak nesvědčí. Na základě informací o nemožnosti získat kompletní účetnictví přímého smluvního partnera žalobce z důvodů zvláštního stavu nekontaktnosti účetní mající v dispozici jeho účetnictví, nekontaktnosti subdodavatelů, neprůkaznost předložených fotografií, rozpory v účetních dokladech přímého smluvního partnera žalobce, nelze dospět k jinému závěru, než že je pochybným, zda se vše událo tak, jak je deklarováno účetními doklady v dispozici žalobce.

Žalovaný v napadených rozhodnutích vyjádřil, v čem konkrétně byly spatřovány vážné a důvodné pochyby o souladu účetnictví se skutečností.

Za této situace je nezbytné vycházet z toho, že žalovaný, resp. prvoinstanční orgán, unesl důkazního břemene podle § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, resp. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu tak účetnictví žalobce ztratilo svoji tradiční důkazní hodnotu a důkazní břemeno se přeneslo zpět na žalobce.

Dlužno doplnit, že pochybnosti správních orgánů nebyly založeny na všech skutečnostech uváděných žalobcem v závěru druhých žalobních bodů. Zde uváděné skutečnosti totiž nebyly úvodními pochybnostmi správních orgánů, nýbrž skutečnostmi vedoucích k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní, resp. ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu.

3.

Neunesení důkazního břemene podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní, resp. ustanovení § 92
odst. 3 daňového řádu žalobcem.

Jak vyplývá z předchozího bodu, nemohl se již žalobce v dalším řízení dovolávat toho, že své důkazní břemeno unesl předložením svého účetnictví. Tvrdí-li tedy žalobce v prvním žalobním bodu, že své důkazní břemeno unesl daňovými doklady svými a svého smluvního partnera, nelze jeho námitku shledat důvodnou.

Faktické poskytnutí služeb ze strany předmětných společností nejsou způsobilé prokázat ani smlouvy golf, z nichž toliko vyplývají vzájemné smluvní závazky účastníků, nikoli to, že k poskytnutí služeb ze strany deklarovaných společností skutečně došlo.

V tomto směru neprůkazné jsou taktéž žalobcem namítané fotografie zachycující průběh golfových turnajů a tištěné dokumenty propagující žalobce, neboť tyto jsou sice způsobilé prokázat, že k poskytnutí služeb došlo, avšak nikoli skutečnost, že tyto služby poskytly právě deklarované společnosti, kterážto byla ze strany správních orgánů rozporována. Ze skutečnosti, že služby byly poskytnuty, automaticky nevyplývá, kdo tyto služby poskytl.

Pokud jde o žalobcem namítané DVD dokumentujícího průběh střeleckého turnaje, je nutné uvést, že ani toto není způsobilé prokázat, že k poskytnutí služeb v souvislosti s golfovými turnaji došlo ze strany deklarovaných společností. DVD totiž nedokumentuje průběh golfových turnajů, nýbrž střeleckého turnaje, ve vztahu k němuž bylo unesení důkazního břemene akceptováno.

Z pohledu žalobních námitek žalobce tak zbývá se zabývat tím, zda žalobce své důkazní břemeno unesl na podkladě posledních dvou jím zmiňovaných důkazů, a to výpovědi pana Š. a pana K.

Z protokolu o výpovědi pana K. ze dne 2.5.2011 vyplývá, že tento vypovídal toliko o průběhu předmětného střeleckého turnaje. Obsah jeho výpovědi tak nevypovídá nic o poskytnutí služeb ze strany ze strany deklarovaných společností při konání golfových turnajů.

Pokud jde o svědeckou výpověď pana Š., tento v případě společnosti TRADE COMFORT s.r.o. do protokolu ze dne 24.8.2010 uvedl, že tato společnost v letech 2006 a 2007 obchodovala, spolupráce spočívala v „objednávka, smlouva, faktura“, jednalo se o „prezentace, propagace na golfových turnajích“, služby spočívaly v „golfových turnajích a prezentaci na nich“ a zajistila je „subdodavatelsky“, společnost vystavila faktury, podpis na nich je jeho, razítko také odpovídá, byla uzavřena smlouva. Pan Š. dále uvedl, že již není jednatelem a účetnictví společnosti TRADE COMFORT s.r.o. nemá k dispozici. V případě společnosti Production Comfort, s.r.o. (do 26.6.2008 TOP COMFORT, s.r.o.) pan Š. uvedl, že v roce 2008 společnost obchodovala se žalobcem, spolupráce spočívala v „propagaci firmy při golfových či střeleckých turnajích“, jednalo se o „golfové turnaje – presentace na nich“, služby spočívaly v „presentaci firmy na turnajích, prezentaci plakátů, tiskovin“, společnost je zajistila „subdodavatelsky“. Svědek potvrdil identitu svého podpisu na fakturách stejně tak jako razítka společnosti, uzavření smlouvy. Účetnictví společnosti nemá k dispozici, není již jednatelem.

S ohledem na další zjištění správních orgánů není možné obsah svědeckých výpovědí pana Š. považovat za důkaz o tom, že je jimi potvrzeno poskytnutí služeb ze strany deklarovaných společností. Na rozdíl od žalobcem namítaného případu střeleckého turnaje zde nedošlo k potvrzení tvrzení žalobce ve spojení s obecnou výpovědí pana Š. ze strany pořadatele. V případě týkajícího se střeleckého turnaje poskytnutí služeb ze strany TRADE COMFORT, s.r.o. potvrdil svědek K. V případě týkajícího se golfových turnajů žádný z oslovených golfových klubů ani svědek B., v letech 2006 a 2007 jednatel golfové turnaje pořádající společnosti ENTERPRISE.CZ s.r.o. O tom, že by na těchto turnajích poskytovala žalobci reklamní služby společnost TRADE COMFORT s.r.o., Production Comfort, s.r.o. (do 26.6.2008 TOP COMFORT, s.r.o.), APPARE s.r.o. či EUROINDEX s.r.o. se vůbec nikdo nezmínil. Tato zjištění tak znevěrohodňují obecnou výpověď pana Š., neboť pokud by tomu bylo tak jak tvrdil žalobce či bylo zaznamenáno v účetních dokladech deklarovaných společností, musel by se o těchto společnostech zmínit minimálně svědek B.

Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno leželo na žalobci, nemůže se žalobce ve svůj prospěch dovolávat toho, že tato zjištění „nepotvrdila ani nevyloučila“ že k poskytnutí služeb došlo právě ze strany deklarovaných společností. Žalobce totiž své důkazní břemeno unese teprve tehdy, pokud prokáže, že k poskytnutí služeb došlo právě a jen ze strany deklarované společnosti, nikoli tehdy, pokud lze pouze uzavřít, že tomu tak být hypoteticky mohlo. Pokud jde o námitku žalobce o tom, že se prvoinstanční orgán pana Š. nedotázal, prostřednictvím jakých subdodavatelů měly deklarované společnosti své závazky vůči žalobci plnit, je nutné uvést, že tato skutečnost vyplývala z obsahu odpovědi Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 7.1.2010. Nebyl tudíž žádný zvláštní důvod dotazovat se, zda jimi ve skutečnosti neměly být jiní subdodavatelé než ti uvedení v účetních dokladech. Pokud měl žalobce za to, že by svědek mohl vypovědět i o něčem jiném, co nevyplývalo z dosavadních zjištění správců daně, nic mu nebránilo se výslechů zúčastnit a klást vyslýchanému doplňující otázky. Skutečnost že se žalobce, na němž leželo důkazní břemeno, tohoto práva vzdal a výslechů se nezúčastnil, nemůže být kladena k tíži správních orgánů.

Je tudíž nutné uzavřít, že žalobce své důkazní břemeno neunesl ani na podkladě výpovědi pana Š. a pana K.

Pokud jde o námitku žalobce o aplikovatelnosti rozhodnutí Soudního dvora ve věcech Optigen a Kittel, je nutné konstatovat, že tato je aplikovatelná teprve tehdy, pokud je prokázáno, že se deklarované plnění ze strany deklarovaného dodavatele uskutečnilo. K tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.11.2009, č.j. 2 Afs 122/2008-58 (dostupný na www.nssoud.cz).

Žalobci nesvědčí ani závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu 9.1.2008, sp.zn. II.ÚS 2095/07, neboť žalobce se nenacházel ve stavu objektivní důkazní nouze. Tento stav nemůže být dovozován z toho, že ti, kteří mohli tvrzení žalobce potvrdit, toto ve skutečnosti nepotvrdí, tj. v daném případě pořadatel golfových turnajů a golfové kluby, na nichž turnaje probíhaly. Totéž platí k námitce žalobce o tom, že „si klade otázku, jakými dalšími důkazními prostředky v jeho dispozici mohl reálně prokázat přijetí přijatých zdanitelných plnění“. K tomu je nutné uvést, že se tak mohlo stát například výslechem pana B. nebo odpověďmi jednotlivých golfových klubů. Ze skutečnosti, že k potvrzení tvrzení žalobce nedošlo, nelze vyvozovat, že po žalobci bylo požadování předkládání dalších a dalších důkazů v situaci, kdy žalobce své důkazní břemeno již unesl. Hypoteticky by bylo možné hovořit o tom, že žalobce unesl své důkazní břemeno, avšak pouze tehdy, pokud by správce daně vedle svědecké výpovědi pana Š. neprovedl dotaz na příslušné golfové kluby a výslech pana B. Vzhledem k tomu, že tak však učinil, nelze dospět k závěru, že žalobce své důkazní břemeno unesl, když za této situace nelze dospět k závěru, že tvrzení žalobce o poskytnutí služeb od tvrzených společností je prokázáno. Pokud některé z možných důkazních prostředků vyzní v neprospěch daňového subjektu, nelze tuto situaci považovat za stav objektivní důkazní nouze, nýbrž za stav prostého neprokázání jeho tvrzení. Pokud k poskytnutí služeb od daňovým subjektem deklarovaného subjektu nedojde, je logické, že jen stěží může být předložen důkaz k prokázání tohoto neuskutečněného plnění.

B.
Třetí žalobní body.

Soud neshledal důvodnými třetí žalobní body.

Jak již soud uvedl při vypořádání předchozích dvou žalobních bodů, důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní, resp. ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu, tížilo žalobce. Bylo pouze a jen na něm, aby předložil nebo označil důkazy k prokázání svých tvrzení.

Této povinnosti není žalobce zbaven ani existencí ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu, podle kterého správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Je to dáno existencí odstavců 3 a 5 téhož ustanovení, kterými dochází k důsledné dělbě důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně při té či oné situaci.

Správní orgány se neodpustily ani namítaného porušení ustanovení § 1 odst. 2 a § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť na základě zjištěného skutkového stavu dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům, jak uvedeno při vypořádání předchozích dvou žalobních bodů.

C.
Čtvrté žalobní body.

Soud neshledal důvodnými ani čtvrté žalobní body.

Podle § 116 odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu odvolací orgán napadené rozhodnutí změní, napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení, nebo odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

Odvolací orgán není oprávněn prvoinstanční rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu orgánu k dalšímu řízení. Pokud v prvoinstančním řízení dojde k pochybením, je povinností odvolacího orgánu tato pochybení odstranit, zvláště pak za situace, kdy následně dojde k zamítnutí odvolání. Rozhodnutí o odvolání pak ve vztahu k zamítavému výroku o odvolání musí z hlediska svého odůvodnění obstát samo o sobě. Má-li tedy žalobce za to, že odůvodnění prvoinstančních rozhodnutí, resp. zpráv o daňové kontrole, bylo nedostatečné, i v případě důvodnosti této námitky, nezpůsobuje tato skutečnost sama o sobě nezákonnost rozhodnutí o odvolání. Napadená rozhodnutí by tak byla nezákonná pouze v případě, pokud by i ona trpěla tvrzenými vadami a současně tyto vady byly žalobcem vztahovány přímo k obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. To však žalobce netvrdil. Námitka, že „žalovaný potvrdil nepřezkoumatelná prvoinstanční rozhodnutí“ tak sama o sobě není způsobilá odůvodnit „nezákonnost napadených rozhodnutí“.

VI.
Rozhodnutí soudu.

Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žaloby podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť nejsou důvodné.

VII.
Náklady řízení

Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaný neprokázal, že by proti žalobci důvodně vynaložil nějaké náklady, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační Poučení: stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Plzni dne 16. dubna 2014

Mgr. Alexandr Krysl,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru