Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 1/2011 - 257Rozsudek KSPL ze dne 16.02.2011

Prejudikatura

7 Afs 85/2010 - 226


přidejte vlastní popisek

57Af 1/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: TOR Cheb, spol. s r.o., IČ: 468 85 706, se sídlem, Františkovy Lázně, Žírovice 101, zastoupený Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou, se sídlem Cheb, Májová 29, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova čp.14, o žalobě žalobce proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17.9.2008, č.j. 8514/08-1300-401171, č.j. 8515/08-1300-401171, č.j. 8516/08-1300-401171, č.j. 8517/08-1300-401171, č.j. 8518/08-1300-401171, č.j. 8519/08-1300-401171 a č.j. 8520/08-1300-401171

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17.9.2008, č.j. 8514/08-1300-401171, č.j. 8515/08-1300-401171, č.j. 8516/08-1300-401171, č.j. 8517/08-1300-401171, č.j. 8518/08-1300-401171, č.j. 8519/08-1300-401171 a č.j. 8520/08-1300-401171 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14.600 Kč, do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Jitky Hudouskové, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 19.11.2008 se TOR Cheb, spol. s r.o. (dále jen žalobce) domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále pouze žalovaný) ze dne 17.9.2008, č.j. 8514/08-1300-401171, č.j. 8515/08-1300-401171, č.j. 8516/08-1300-401171, č.j. 8517/08-1300-401171, č.j. 8519/08-1300-401171 a č.j. 8520/08-1300-401171, jimiž byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Chebu (dále jen správce) o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty (dále pouze DPH) žalobci, a žalobci zvýšena daňová povinnost za měsíce leden 2005 (z částky 18.919Kč na částku 22.479Kč-č.j. 74900/07/123911/1236), duben 2005 (z částky 2.554Kč na částku 38.002 Kč-č.j. 74902/07/123911/1236), červenec 2005 (z částky 26.392Kč na částku 50.832Kč-č.j.74914/07/123911/1236), srpen 2005 (z částky 26.107Kč na částku 38.317Kč-č.j.74915/07/1239111/1236), říjen 2005 (z částky 2.499 Kč na částku 6.973 Kč-č.j.74918/07/123911/1236) a prosinec 2005 (z částky 445Kč na částku 2.836 Kč –č.j.74922/07/123911/1236). Žalobce rovněž požadoval přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.9.2008, č.j. 8518/08-1300-401171, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 5.10.2007, č.j. 74917/07/123911/1236 o doměření daně z přidané hodnoty za měsíc září 2005 v částce 1.145 Kč.

V žalobě tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen zákon, protože došlo k chybné aplikaci zákona o DPH, jež spočívalo v použití nesprávného ustanovení. V důsledku toho mu byla daň stanovena v nesprávné výši. Skutkový stav, jež vzal žalovaný za základ, nemá oporu ve spisu a v provedeném dokazování. V řízení před správním orgánem došlo k porušení ustanovení o řízení.

Žalobce uváděl, že vlastní dům v Chebu, Pod Věží č.p.290/1. Objekt byl až do dne 31.7.2004 pronajímán jiným subjektům k provozování jejich podnikatelské činnosti (i když byl veden v katastru nemovitostí jako objekt bydlení). U nájemců, kteří byli plátci DPH, bylo nájemné zatíženo daní na výstupu. U neplátců stejné daně bylo nájemné od DPH osvobozeno. Po ukončení nájemních smluv byla zahájena rekonstrukce celého objektu s tím, že po jejím ukončení bude objekt za obdobných podmínek opět pronajímán. V průběhu rekonstrukce, jež prováděla společnost CAPPOSTAV s.r.o. (zhotovitel), uplatnil žalobce plný nárok na odpočet DPH. Podle smlouvy o dílo ze dne 6.8.2004 fakturoval zhotovitel každý měsíc podle soupisu provedených prací. Celková cena rekonstrukce byla jednána na částku 6.320.000 Kč bez DPH. Po dokončení rekonstrukce bylo dne 27.3.2006 vydáno kolaudační rozhodnutí. Bezprostředně po jeho vydání byl objekt pronajat jak plátci DPH, tak i neplátcům DPH. Od března 2006 je tedy předmětný dům opět používán k dosahování obratu za plnění zdanitelná i plnění osvobozená.

Žalobce dále poukazoval na § 72 odst. 1,2, § 72 odst. 2 písm. a/ a § 72 odst. 4 zákona o DPH a uváděl, že přijatá zdanitelná plnění za rekonstrukci objektu byla použita pro ekonomickou činnost. Předmětný objekt totiž žalobce před zahájením rekonstrukce i po jejím provedení pronajímal, jak bylo zjištěno v průběhu kontroly správce daně. Přijatá zdanitelná plnění za rekonstrukci byla použita pro zdanitelná plnění, u kterých vzniká povinnost uplatnit daň i pro plnění osvobozená od daně. Žalobce dále poukazoval na § 56 odst. 4,5 zákona o DPH. Vzhledem k tomu, že objekt byl rekonstruován naprosto celý (prostory jednotlivých podlaží i plášť celé budovy), přičemž nebyl rozdělen na bytové jednotky ve smyslu zákona č.72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, je tedy jednou věcí, a proto je třeba posuzovat přijatá dílčí zdanitelná plnění za rekonstrukci objektu jako plnění vztahující se k jediné věci (budově Pod věží). Uvedená věc je žalobcem využívána k oběma typům plnění. Na případ tak dopadá § 72 odst. 4 věta druhá zákona o DPH, podle něhož jsou přijatá zdanitelná plnění za rekonstrukci plněními, u nichž nárok na odpočet podléhá krácení způsobem stanoveným v § 76 zákona o DPH.

Žalobce dále tvrdil, že provedené důkazy byly žalovaným nesprávně hodnoceny. Na jejich základě nebyl správně určen skutkový stav a následně došlo i k vyvození nesprávných závěrů, protože bylo použito nesprávné ustanovení zákona o DPH. Závěr žalovaného nemá oporu ve všech provedených důkazech. Bez bližšího vymezení spatřuje žalovaný rozpor mezi listinami ze stavebního řízení a záměrem žalobce, aniž by tento rozpor byl jakkoli konkretizován. Podle žalobce lze dovodit, že je spatřován v rozdílu mezi účelem užívání objektu stanoveném ve stavebním řízení (tedy bytový dům se 3 byty) a žalobcem tvrzeným (a naplněným) úmyslem předmětný objekt (jeho část) po provedené rekonstrukci pronajmout jinému plátci pro účely uskutečňování jeho ekonomických činností. Tato kombinace se podle žalobce ale nevylučuje. I byt může být předmětem nájmu mezi podnikateli – osobami uskutečňujícími ekonomickou činnost za účelem výkonu této činnosti. Nejen způsob užívání domu před rekonstrukcí, kdy byl tento dům také bytovým domem, a přitom byl pronajímám různým podnikatelským subjektům (plátcům DPH i neplátcům DPH), s nájemným od DPH osvobozeným i s nájemným, z něhož byla DPH odváděna, ale i skutečný stav po provedené rekonstrukci, kdy z pohledu DPH je předmětný dům užíván shodně (tj. z nájemného jsou dosahovány výnosy za plnění osvobozená i zdanitelná) dokazuje, že je to reálně možné.

Žalobce dále nesouhlasil s přístupem žalovaného k posouzení práva na uplatnění odpočtu DPH na vstupu. V rozhodnutích žalovaného je podle žalobce chybně tvrzeno, že pro posouzení otázky, zda má příjemce plnění nárok na plný odpočet, popř. je povinen tento nárok na odpočet krátit koeficientem, či nárok na odpočet nemá, závisí pouze a jen na tom, k jakým uskutečněným plněním zamýšlí přijaté plnění použít a skutečné použití tohoto přijatého plnění již není ve vztahu k uplatněnému odpočtu relevantní. Tvrzení žalovaného nemá oporu v zákoně o DPH, konkrétně v § 72 (viz pojem…použije…). Z logiky věci podle žalobce vyplývá, že v okamžiku přijetí zdanitelného plnění nemusí být zcela jisté, jak bude s plněním naloženo, a posouzení uplatnění nároku na odpočet musí být provedeno podle předpokladu (záměru). Ze znění zákona je však přímá vazba na skutečné použití přijatého plnění zcela zřejmá a odpovídá záměru zákonné úpravy DPH. Ze znění zákona vyplývá, že je nezbytně nutné přihlédnout k výslednému použití přijatého zdanitelného plnění při hodnocení oprávněnosti uplatněného odpočtu a způsobu jeho uplatnění podle § 72 odst. 4 zákona o DPH. Z tohoto důvodu je tvrzení žalovaného o tom, že pro posouzení uplatněného nároku je následné využití rekonstruovaného objektu Pod Věží nedůležité, nesprávné a je v rozporu se zněním jednotlivých odstavců § 72 zákona o DPH. Důsledkem postupu odvolacího orgánu je skutečnost, že došlo k zamítnutí nároku na odpočet daně z přijatých plnění za rekonstrukci objektu, a to jak plného nároku, tak i nároku kráceného „koeficientem“, přestože dům Pod Věží slouží bezprostředně od provedení rekonstrukce k dosahování obratu i za plnění zdanitelná. Žalovaný provedl překvalifikaci přístupu k nároku na odpočet DPH. Správce daně totiž vycházel z názoru, že rekonstrukci objektu je nutno rozdělit podle konkrétních míst objektu, a k nim přiřadit jednotlivé provedené fáze, a podle skutečného následného využití těchto konkrétních míst v objektu posuzovat způsob uplatnění odpočtu na vstupu. To bylo předmětem sporu v řízení před správcem daně. Naproti tomu v odvolacím řízení došlo ke sporu o úplně jiný přístup k posouzení práva na uplatnění odpočtu DPH na vstupu, a to podle toho, jaký byl záměr žalobce. Samotné závěrečné odůvodnění žalovaného, že „přijatá zdanitelná plnění týkající se rekonstrukce objektu Pod Věží č.p.290 nebyla v obdobích rozhodných pro posouzení nároku na odpočet daně použita daňovým subjektem pro účely uskutečňování zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu“, je důkazem toho, že sám žalovaný nemá vyjasněný přístup k posuzování nároku na odpočet DPH, neboť důvody neuznání nároku, prezentované v průběhu odvolacího řízení, jsou odlišné od závěrečného konstatování.

Pro úplnost žalobce dodával, že v době provádění rekonstrukce – tedy v období rozhodných pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně, nebyl dům Pod Věží č.p.290 z důvodu probíhající rekonstrukce vůbec využíván. To je další důkaz nesprávného posouzení věci odvolacím orgánem. Neuznáním žádného odpočtu z přijatých plnění za provedenou rekonstrukci došlo ke stanovení daně v nesprávné výši a porušení neutrality DPH.

Žalobce dále tvrdil, že v průběhu daňové kontroly došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Kontrola správcem daně probíhala od 28.5.2007 do 30.8.2007. Místní šetření bylo provedeno dne 22.8.2007. Jednatel zhotovitele při něm upřesnil místa provedených prací v objektu. Na základě těchto skutečností vyčíslil správce daně přijatá zdanitelná plnění. Je tedy zřejmé, že tento úkon označený správcem daně jako místní šetření, jež byl proveden během kontroly, byl součástí kontroly. Daňový subjekt má právo zakotvené v § 16 odst. 4 písm. e/ ZSDP a správce daně tomu odpovídající povinnost, umožnit klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření. Toto právo byl daňovému subjektu odepřeno. Tím, že správce daně využil výsledky místního šetření k vyčíslení (rozdělení) stavebně montážních prací na jednotlivá plnění a s přihlédnutím k tomu, že v podstatě je toto rozdělení jediným důkazem, o který odůvodňuje své závěry je nezpochybnitelné, že porušil zákon, konkrétně čl. 2 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS, § 2 odst. 1, § 2 odst. 2, § 31 odst. 4, § 31 odst. 2 a § 16 odst. 4 písm. e/ ZSDP.

Ze všech těchto důvodů žalobce navrhoval zrušení všech napadených rozhodnutí žalovaného (případně i rozhodnutí správce daně) a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení. Současně žádal o náhradu nákladů řízení.

Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (dále pouze soud), k čemuž došlo dne 21.11.2008, bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), ve kterém je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 10.12.2009, č.j. 9887/09-1500-403103 k žalobě především odkázal na obsah odůvodnění svých (žalobou napadených) rozhodnutí. Dále se zabýval právní úpravou nároku na odpočet DPH. Zdůraznil, že při posuzování splnění podmínek pro možnost uplatnění nároku na odpočet daně je třeba vycházet k faktického stavu v době uplatnění nároku na odpočet. V dané věci proto nelze vycházet ze způsobu využití objektu Pod Věží č.p.290 v roce 2006. Případná následná změna použití majetku, u kterého nebyl uplatněn odpočet daně, by mohla mít za následek (při splnění podmínek uvedených v § 78 zákona o DPH) úpravu odpočtu, avšak nemůže mít vliv na původní posouzení nároku na odpočet. Žalovaný postupoval v odvolacích řízeních při rozhodování v souladu s § 2 odst. 3 zákona ZSDP.

V další části vyjádření žalovaný připomínal, že ze spisového materiálu je zřejmé, že jak v rámci projednání dosavadních závěrů ve věci odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům správce daně (viz protokol o ústním jednání ze dne 12.8.2008, č.j.: 7491/08-1300-401171), tak i v rozhodnutích o odvolání dospěl žalovaný ke shodným závěrům, t.j. k tomu, že přijatá zdanitelná plnění týkající se rekonstrukce objektu Pod Věží č.p.290 nebyla v obdobích rozhodných pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně použita pro účely uskutečňování zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, a tak nebyly splněny podmínky pro možnost uplatnění nároku na odpočet daně stanovené v § 72 zákona o DPH.

Žalovaný rovněž uvedl, že akceptuje stanovisko Ministerstva financí [vyjádřené v rozhodnutích o žádostech žalobce na přezkoumání napadených (odvolacích) rozhodnutí] o tom, že při místním šetření učiněném v rámci daňové kontroly dne 22.8.2008 porušil správce daně § 16 odst. 4 písm. e/ ZSDP, když žalobci bylo odepřeno právo klást otázky jednateli zhotovitele, který do protokolu o ústním jednání č.j.66698/07/123931/0509 upřesňoval místa provedení prací v objektu Pod Věží č.p.290. Žalovaný ale zdůraznil, že v odvolacím řízení shledal za nesprávné závěry, které učinil správce daně při daňové kontrole u žalobce, a proto v odvolacím řízení přezkoumal oprávněnost nároku na odpočet daně opětovně. Přitom dospěl k odlišným závěrům od závěrů správce daně, jež jsou uvedeny ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 26.9.2007, č.j.: 67664/07/123931/0509. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je seznatelné, že odvolací orgán neosvědčil protokol o místním šetření ze dne 22.8.2007, č.j.: 66698/07/123931/0509 za důkazní prostředek ve věci oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet daně žalobcem. Z toho je zřejmé, že procesní pochybení správce daně nelze pokládat za takovou vadu řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Vzdal se práva na náhradu nákladů řízení. K vyjádření přiložil správní spisy.

V replice ze dne 26.2.2010 žalobce oponoval vyjádření žalovaného. Podle žalobce zastával žalovaný názor, že vzhledem k tomu, že předmětný dům nebyl v době rekonstrukce pronajatý, nebyly splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet. Takový názor je chybný, neboť použití jakékoli věci by muselo dle žalovaného předcházet jejímu pořízení. To ovšem zcela jistě není obsahem ani smyslem právní úpravy vyjádřené v § 72 zákona o DPH. Žalobce měl vúm yslu po provedení rekonstrukce objekt dále používat k dosažení obratu za zdanitelná plnění. Tuto podmínku prokázal i skutečnou realizací svého záměru. Nárok na odpočet daně na vstupu uplatnil žalobce oprávněně, a proto trval na žalobě a konkretizoval požadavek na náhradu nákladů řízení.

Věc byla u soudu vedena pod sp. zn. 57Ca 99/2008.

Dne 12.8.2010 vydal soud bez nařízení jednání rozsudek č.j.57Ca 99/2008-162, kterým žalobu zamítl a zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Na základě kasační stížnosti žalobce vydal Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) dne 16.12.2010 pod č.j. 7Afs 85/2010-226 rozsudek, jímž zrušil rozsudek soudu ze dne 12.8.2010, č.j.57Ca 99/2008-162 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právními názory NSS uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku byl soud v řízení vázán (§ 110 odst. 3 s.ř.s.).

Po zrušení původního rozsudku (sp.zn. 57Ca 99/2008) je žalobcova věc vedena u soudu pod sp.zn. 57Af 1/2011. K jejímu vyřízení nebylo třeba nařizovat jednání, protože oba účastníci řízení (t.j. jak žalobce, tak i žalovaný) s uvedeným zákonným postupem soudu předem výslovně souhlasili (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

Podle názoru soudu netrpěla napadená rozhodnutí žalovaného takovými zásadními vadami, jež by přivodily nicotnost těchto správních úkonů, ke které by musel soud přihlížet ze své úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s.ř.s.). Jednalo se tedy o právně existující rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí žalovaného přezkoumal soud v souladu se zákonem v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba byla důvodná. Vycházel přitom z níže popsaných závěrů, které vycházejí ze závazných právních názorů NSS v této věci.

Ze spisů předložených žalovaným vyplývají dále uvedené podstatné skutkové okolnosti. U žalobce byla v roce 2007 provedena kontrola DPH zahrnující jednotlivá zdaňovací období roku 2005. Při jejím provádění správce daně zjistil, že si žalobce uplatnil nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění, týkajících se rekonstrukce objektu – domu Pod věží č.p.290, Cheb (dále též dům). Současně zjistil, že žalobce tento dům po jeho rekonstrukci začal v roce 2006 opětovně pronajímat. Konkrétně I. nadzemní podlaží pronajímal plátci DPH – A., a to včetně daně na výstupu (§ 56 odst. 5 zákona o DPH), a II. a III. nadzemní podlaží pronajímal neplátcům daně – manželům B, přičemž toto nájemné bylo podle § 51 odst. 1 písm. c/ téhož zákona od daně osvobozeno. Správce daně posoudil oprávněnost uplatněných odpočtů daně žalobcem za jednotlivá zdaňovací období roku 2005 podle způsobu využití domu žalobcem v roce 2006. Při tom rozčlenil žalobcem přijatá plnění podle toho, k jaké části nemovitosti se vztahovala. Konkrétně ta, která se vztahovala k I. nadzemnímu podlaží uznal zcela ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o DPH (v roce 2006 žalobce uplatňoval DPH). U plnění, která se vztahovala ke II. a III. nadzemnímu podlaží (v roce 2006 bez DPH) nárok na odpočet daně žalobci neuznal ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o DPH. U plnění, která vyčlenil jako plnění vztahující se ke společným prostorům, plášti budovy a plnění, jejichž provedení nebylo možno přiřadit ke konkrétnímu místu v budově, uplatnil postup podle § 76 citovaného zákona, tj. zkrátil nárok na odpočet daně koeficientem. Podle těchto úvah pak došel k závěru, že žalobce neoprávněně zkrátil svou daňovou povinnost, a proto mu za popsaná zdaňovací období dodatečně doměřil DPH. Tyto dodatečné platební výměry napadl žalobce odvoláním. Odvolání ve věci DPH za měsíc září 2005 ve výši 1.145Kč žalovaný zamítl. Dodatečné platební výměry za zdaňovací období – měsíce leden 2005, duben 2005, červenec 2005, srpen 2005, říjen 2005 a prosinec 2005 pak žalovaný změnil v neprospěch žalobce. Dospěl totiž k závěru, že správce daně pochybil, pokud uznal přijatá zdanitelná plnění, byť i zčásti oprávněnými. Došel k závěru, že žalobce nárok na odpočet daně neměl, neprokázal jej, neboť při posouzení oprávněnosti nároku je rozhodné, že si jej uplatnil v roce 2005. Ve zdaňovacích obdobích tohoto kalendářního roku však žalobce přijatá zdanitelná plnění nikterak nepoužil ke své ekonomické činnosti. Je tomu tak proto, že v uvedeném kalendářním roce žalobce žádnou ekonomickou činnost nevyvíjel (jen se rekonstruoval). Žalovaný tedy došel k závěru, že žalobce u plnění uplatněných v uvedených zdaňovacích obdobích roku 2005 za rekonstrukci neprokázal svůj nárok na odpočet. Pokud pak přijatá plnění nepoužil pro svoji ekonomickou činnost, nemohl mu být nárok na odpočet u přijatých plnění vůbec uznán.

S tímto hodnocením skutkového stavu žalovaným se v původním rozsudku ztotožnil i soud.

V rámci řízení po vydání rozsudku NSS v dané věci považuje soud za potřebné nejdříve uvést, že žalobou napadená rozhodnutí žalovaného se týkala stejného daňového subjektu – žalobce. V rozhodnutích zaujal žalovaný totožný právní názor ohledně základní otázky, a proto níže vyjádřené závěry soudu se týkají všech napadených rozhodnutí žalovaného (celkem 7).

Dále je podle názoru soudu namístě připomenout, že v posuzovaném řízení, jež vyústilo ve vydání daňových rozhodnutí, jednalo o problematiku nepřímé celostátní daně – DPH. Zdaňovacími obdobími byly kalendářní měsíce roku 2005, a to : leden, duben, červenec, srpen, září, říjen a prosinec.

Mezi účastníky řízení bylo v nesporné, že i v popsaných zdaňovacích obdobích roku 2005 byl žalobce vlastníkem objektu - domu v Chebu, Pod Věží č.p.290, na st.p.č.419 v k.ú. Cheb, že (i) ve stejných zdaňovacích obdobích, v nichž byla prováděna rekonstrukce tohoto objektu, byl žalobce plátcem DPH, že u přijatých zdanitelných plnění (od dodavatele) za jednotlivá zdaňovací období roku 2005 (která se týkala rekonstrukce výše uvedeného domu) žalobce nárokoval odpočet daně v plné výši, že v roce 2007 u něho provedl správce daně kontrolu DPH, a že DPH byla žalobci doměřena na základě dokazování .

Podle názoru soudu je dále podstatné, že v posuzovaných rozhodnutích jednalo odpočet daně, na který má plátce při splnění zákonných předpokladů nárok.

V § 72 odst. 1 zákona o DPH (ve znění účinném pro zdaňovací období– měsíců leden 2005, duben 2005, červenec 2005, srpen 2005 a září 2005) bylo uvedeno, že nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu vzniká dnem uskutečnění přijatého zdanitelného plnění nebo dnem přijetí platby, pokud platba je přijata plátcem, který uskutečňuje zdanitelné plnění přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění.

V § 72 odst. 1 téhož zákona [ve znění účinném pro zdaňovací období – měsíce říjen 2005 a prosinec 2005 provedeném zákonem č. 377/2005 Sb .o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech)] byla poslední věta výše citovaného § 72 odst. 1 zákona o DPH nahrazena větou – „Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu“.

V této souvislosti je potřebné uvést, že § 72 odst. 1 věta druhá (ani následující ustanovení zákona), které jinak určuje okamžik, ke kterému vzniká plátci (v této věci žalobci) veřejnoprávní nárok na odpočet daně, nestanoví ani nepřímo, že by nárok na odpočet daně byl neoddělitelně svázán s ekonomickou činností plátce, resp. proto, aby nárok mohl vzniknout, musel by být vt émže zdaňovacím období použit pro ekonomickou činnost plátce (jak nepřesně konstatoval v předchozím rozsudku soud).

Ustanovení § 72 odst. 1 věta druhá zákona o DPH, ve znění zákona č. 377/2005 Sb., nevyjadřuje, ke kterému okamžiku musí být přijaté plnění „použito“ pro ekonomickou činnost plátce (jak bylo uvedeno v původním rozsudku soudu), ale určuje okamžik, ke kterému vznikl žalobci nárok na odpočet daně, který je na základě novely zákona o DPH, provedené zákonem č.377/2005 Sb., ujednocen s termínem (dnem), kdy dodavateli plnění přijatých žalobcem (v této věci stavební firmě) vznikla povinnost přiznat daň na výstupu za plnění uskutečněné vůči žalobci.

Pro tento závěr svědčí i jazykový význam slova „použije“ (nedokonavý vid), od nějž lze dovozovat, že směřuje do budoucnosti, tj., že postačí, pokud tato okolnost nastane někdy v budoucnu. Zásadní je v tomto směru judikatura Soudního dvora, z níž vyplývá, že nárok na odpočet daně je oprávněný i v případě „přípravných prací“, kdy k použití předpokládané ekonomické činnosti nakonec nedojde – nepovede ke vzniku zdanitelných plnění s povinností uplatnit DPH na výstupu (např. rozhodnutí ve věci C-32/03 I/S Fini H). Tomuto požadavku pak vyhoví žalobcem prováděná rekonstrukce jeho majetku – domu Pod Věží č.p. 290, Cheb a jim uskutečněná zdanitelná plnění v roce 2006.

Žalobci je třeba přisvědčit také v tom, že žalovaný pochybil (stejně jako v předchozím rozsudku soud) při hodnocení důkazů. Není správné tvrzení, že žalobce neunesl důkazní břemeno (porušení § 31 odst. 9 ZSDP), pokud v daňovém řízení nepředložil podnikatelský plán k využití rekonstruovaného domu po rekonstrukci, či smlouvy o smlouvách budoucích, tedy důkazy, z nichž mělo být patrno, jakým způsobem chtěl využívat dům po rekonstrukci, a který měl existovat před zahájením rekonstrukce. Je tomu tak proto, že důkazní povinnost daňových subjektů v daňovém řízení není bezbřehá. Naopak je zcela záměrně limitována ustanoveními § 31 odst. 9 a § 2 odst. 2 ZSDP. Touto otázkou se již dříve zabýval NSS (např. rozsudek ze dne 4.8.2005, č.j. 2Afs 13/2005-60, který je dostupný na www.nssoud.cz) i Ústavní soud (např. nálezy jeho pléna, sp. zn. Pl.ÚS 38/95 a sp. zn.IV.ÚS 29/2005 - dostupné na www.nalus.usoud.cz).

Lze proto konstatovat, že důkazní povinnost daňových subjektů (tedy i žalobce) je limitována toliko těmi skutečnostmi, které tyto subjekty uvádějí ve svých daňových přiznáních.

Z obsahu spisů předložených žalovaným vyplývá, že si žalobce v přiznáních za posuzovaná zdaňovací období uplatnil u přijatých plnění za rekonstrukci plný nárok na odpočet DPH. Tato daňová přiznání tak jsou jediným relevantním důkazním prostředkem, od nějž lze dovozovat úmysl žalobce, že dům po rekonstrukci použije způsobem, který by ho opravňoval k plnému odpočtu daně a nikoli požadovaný podnikatelský záměr, či smlouvy o smlouvách budoucích (jak uváděl v původním rozsudku i soud).

Pokud tedy správní orgány prováděly dokazování, toto se mělo ubírat směrem k tomu, aby žalobce prokázal hmotně-právní podmínky pro uplatnění těchto odpočtů daně (tj. oprávněnost plného nároku) a nikoli, aby dokládal správci daně svůj úmysl k využití rekonstruované nemovitosti.

To znamená, že mělo být zkoumáno, zda žalobce prokázal, že mu vznikl nárok na odpočet daně v plné výši, či nikoli.

Správním orgánem vyžadovaný podnikatelský záměr nebo soudem v dřívějším rozsudku zmiňované smlouvy o smlouvách budoucích jsou v tomto směru irelevantní. Pokud proto od jejich nepředložení správní orgány (i soud) dovodily, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a že dokazování před správními orgány bylo provedeno v souladu se zákonem, není tento závěr správný (v původním rozsudku vyložil ustanovení § 31 odst. 9 a § 2 ZSDP vr ozporu se zákonem i soud).

Žalovaný měl k oprávněnosti žalobcem uplatněných plných odpočtů odlišný názor od správce daně.

Pokud bude pro posouzení oprávněnosti uplatněného plného nároku žalobce na odpočet daně nezbytné provést místní šetření, je třeba podle názoru soudu respektovat § 80-§ 84 zákona č.280/2009 Sb., daňový řád.

Z toho, co bylo nyní podrobně uvedeno je zřejmé, že žalovaný (a po něm i soud) nesprávně vyložil NSS uváděná ustanovení ZSDP ohledně důkazní povinnosti žalobce a v této souvislosti nedořešil, zda žalobce prokázal, že mu v jednotlivých zdaňovacích obdobích roku 2005 vznikl nárok na odpočet daně v plné výši, či nikoli.

Soud pak toto zkoumání nyní provádět nemohl, protože by tím odňal žalobci možnost domáhal se případnou žalobou poskytnutí ochrany vůči novým rozhodnutím žalovaného.

Teprve po vyřešení této základní otázky může žalovaný přistoupit k vyřešení otázek navazujících.

Žalovaný však v napadených rozhodnutích takto nepostupoval, čímž porušil tedy účinný ZSDP (a ve svém důsledku i zákon o DPH a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jak opodstatněně namítal žaobcle v žalobě, a proto soud v souladu se zákonem zrušil pro vady řízení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.9.2008, č.j. 8514/08-1300-401171, č.j. 8515/08-1300-401171, č.j. 8516/08-1300-401171, č.j. 8517/08-1300-401171, č.j. 8518/08-1300-401171, č.j. 8519/08-1300-401171 a č.j. 8520/08-1300-401171 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. c/, § 78 odst. 1,4 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

V dalším řízení bude žalovaným vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce dosáhl v řízení plného procesního úspěchu, a tak má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly jednak zaplacením soudního poplatku za žalobu a za kasační stížnosti, a jednak poskytnutím právní služby advokátkou Mgr. Jitkou Hudouskovou (§ 60 odst. 1, § 57 § 37 s.ř.s. – výrok II. rozsudku). Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za žalobu původně vedenou pod sp. zn. 57Ca 99/2008 a později zapsanou pod sp. zn. 57Af 1/2011 (pol.14a bod 2 písm. a/ odst. 1 Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a z odměny zástupkyně žalobce – advokátky za tři úkony právní služby (převzetí věci, sepsání žaloby a sepsání repliky) po 2.100 Kč, tj. 6.300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a,d/, § 7 bod 5 advokátního tarifu). Náklady řízení dále spočívající v náhradě hotových výdajů advokátky ve formě paušální částky ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, tj. 300 za tří tyto úkony (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Náklady řízení o kasační stížnosti žalobce představuje soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 3.000 Kč (pol.15 citovaného sazebníku soudních poplatků), jednoho úkonu právní služby advokátky za 2.100 Kč za sepsání kasační stížnosti (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a jedné náhradě hotových výdajů advokátky ve formě paušální částky ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). V řízení o žalobě po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané věci č.j.7Afs 85/2010-226 (u soudu vedeném pod sp. zn. 57Af 1/2011) žalobci žádné náklady řízení nevznikly. Náklady řízení tak činí celkem částku 14.600Kč. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s., protože z technických důvodů není možné, aby žalovaný zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci ve lhůtě kratší. Místo plnění soud určil podle 149 odst. 1 o.s.ř ve spojení s § 64 s.ř..s .

Konkrétní výši náhrady nákladů určil předseda senátu v souladu se zákonem až v tomto písemném vyhotovení rozsudku (§ 61 odst. 2 s.ř.s.).

Soud neprováděl žalobcem navržené důkazní prostředky. O obsahu faktury č.20049110036 ze dne 31.5.2004 pro nájemce NELAN s.r.o. totiž nebylo mezi účastníky řízení sporu. Nájemní smlouvy uzavřené ze dne 1.2.2006 s manžely B a dne 28.2.2006 s A. byly pro posouzení žaloby z výše popsaných důvodů nadbytečné.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost nepřípustná; to

neplatí, je-li jako důvod kasační stížností namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 104 odst. 3 písm. a/ s.ř.s.).

Taková kasační stížnost musí být podána u Krajského soudu v Plzni do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Lhůta k podání kasační stížnosti je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§ 12 odst. 1, § 106 odst. 2,4 s.ř.s.).

V Plzni dne 16. února 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru