Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 91/2010 - 141Rozsudek KSPL ze dne 18.02.2011


přidejte vlastní popisek

57 A 91/2010-141

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobců a) J.E., bytem, b) M.C., bytem Plzeň, Mezi Silnicemi 171/30, zastoupených JUDr. Pavlem Eretem, advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, proti žalovanému Magistrátu města Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 5, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) MARCO CASTINARO, a.s., IČ 64360768, se sídlem Plzeň, Velenická 524/95, 2) K.O.N. Management, s.r.o., IČ 63504812, se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, 3) REVAN s.r.o., IČ 26124793, se sídlem Solnice, Masarykovo náměstí 10, zastoupené JUDr. Pavlem Eretem, advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, 4) České dráhy a.s., 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, a adresou pro doručování Plzeň, Purkyňova 22, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2010, č.j. MMP/139007/10,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2010, č.j. MMP/139007/10, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 10.784 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Ereta, advokáta.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2010, č.j. MMP/139007/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zrušeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 ze dne 5.2.2010, č.j. UMO2/03188/10 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a řízení zastaveno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obchodním společnostem MARCO CASTINARO, a.s., a K.O.N. Management, s.r.o. (dále jen „předmětné obchodní společnosti“), nařízeno odstranit nepovolenou pevnou překážku – doplocení pozemku drátěným pletivem do výše 1,8 m a osazená vjezdová dvoukřídlá zamykatelná vrata šíře 3 m otvíraná a nacházející se na pozemku č. 1202/1 v katastrálním území Hradiště u Plzně (pevná překážka se nachází na hranici pozemků č. 1202/18 a č. 1202/1), a to ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, neboť pozemky č. 1202/39, 1202/35, 1202/18, 1202/1 v tomtéž katastrálním území jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací. Předmětným obchodním společnostem byla současně uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

Žalobci žalobu odůvodnili tím, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon o pozemních komunikacích, správní řád a zejména ustanovení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, a to tím, že žalobci byli procesním postupem žalovaného zásadně zkráceni na svých procesních právech domáhat se u příslušného orgánu státní moci ochrany svých narušených subjektivních veřejných práv. Napadené rozhodnutí spočívá na naprosto chybných právních závěrech a je nezákonné. Žalobci konstatovali, že žalovaný zásadně porušil procesní povinnosti uložené mu procesním předpisem, čímž je zkrátil na jejich procesních právech v předcházejícím odvolacím řízení zejména tím, že v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích a správním řádem zrušil rozhodnutí vydané v prvé instanci silničním správním orgánem věcně příslušným podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí právně uzavřel, že Úřad městského obvodu Plzeň 2, odbor výstavby, majetku a dopravy, v řízení sp.zn. MaD/00212/09 nebyl věcně příslušným správním orgánem, neboť podle právního názoru žalovaného o případném odstranění pevné překážky má (či měl) rozhodovat příslušný stavební úřad, a to podle § 129 zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalovaný dále uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že zrušil napadené rozhodnutí a řízení v zájmu právní jistoty zastavil, nezabýval se již skutkovými zjištěními prvoinstančního správního orgánu. Žalobci k tomu uvedli, že je již od roku 1943 skutečností a prvoinstanční správní orgán, jakožto silniční správní orgán, měl skutkově a právně zjištěno, že pozemky p.č. 1202/39, 1202/35, 1202/18, 1202/1 v k.ú. Hradiště u Plzně, jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací. Je-li skutečností a měl-li prvoinstanční správní orgán zjištěno a v tomto smyslu též rozhodl, že na daných pozemcích se nachází veřejná účelová komunikace podle § 7 odst. l ve spojení s § 19 odst. l zákona o pozemních komunikacích, pak

ve věcech kategorizace pozemních komunikací, jejich stavby, podmínek užívání a jejich ochrany, práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů a ve věcech výkonu státní správy na pozemních komunikacích příslušnými silničními správními úřady má v souladu s § l působnost zákon o pozemních komunikacích. Ve smyslu § 40 odst. l zákona o pozemních komunikacích platí, že státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností a celní úřad. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích vykonávají obce působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Podle Statut města Plzně pak v těchto věcech je a ve shora uvedené právní věci věcně a místně příslušný Úřad městského obvodu Plzeň 2, odbor výstavby, majetku a dopravy. Žalobci dále namítali, že pokud žalovaný jako odvolací správní orgán ani neprojednával, ani skutkově nehodnotil (tedy nepřezkoumával), ba ani nevedl důkazní řízení o tom, zda na daných pozemcích je či není účelová pozemní komunikace, pak musel vycházet z důkazního řízení vzešlých skutkových zjištění, tedy, že na daných pozemcích je veřejná účelová komunikace, a pak nutně platí, že ve výše uvedených právních věcech v prvé instanci rozhodoval se zřetelem k výše uvedenému věcně a místně příslušný správní orgán in concreto silniční správní orgán. Žalobci k tomu doplnili, že i kdyby byl správný právní názor žalovaného, že o odstranění pevné překážky (oplocení) z pozemní komunikace má být rozhodováno stavebním úřadem (což žalobci považují za právní závěr veskrze chybný), pak beztak ve smyslu § 16 odst. l, 2, 3 zákona o pozemních komunikacích platí, že pro stavbu, výstavbu a úpravy dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad, ergo Úřad městského obvodu Plzeň 2 odbor výstavby, majetku a dopravy. Pro rozhodnutí správního soudu není též nepodstatné, že i kdyby měl zcela hypoteticky v dané věci rozhodovat obecný stavební úřad, tak jak se chybně domnívá žalovaný, pak by takovým stavebním úřadem byl věcně a místně beztak Úřad městského obvodu Plzeň 2 odbor výstavby, majetku a dopravy. Žalobci uzavřeli, že o návrhu (žádosti) na zahájení řízení ze dne 3.2.2009 rozhodoval v prvé instanci věcně a místně příslušný správní orgán, přičemž žalovaný nezákonným a věcně nesprávným zrušujícím rozhodnutím (a zastavením řízení) odňal žalobcům možnost domáhat se ochrany svých narušených subjektivních veřejných práv před příslušným orgánem státní moci.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v celém rozsahu zrušil prvoinstanční rozhodnutí a řízení zastavil z toho důvodu, že řízení ve věci návrhu na určení právního vztahu podle § 142 správního řádu a návrhu na zjednání nápravy

ve věci zpřístupnění účelové komunikace nacházející se na pozemku č. 1202/1 a č. 1202/18 v k.ú. Hradiště u Plzně trpí podstatnou vadou, a to nedostatkem věcné příslušnosti Odboru dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany způsobující nezákonnost řízení. Odbor dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany měl v řízení návrh usnesením ve smyslu § 66 odst. l písm. e) správního řádu zastavit, neboť zde existovala překážka řízení, a to řízení o územním souhlasu se stavbou, tj. dvoukřídlá zamykatelná vrata nacházející se na hranici pozemku č. 1202/1 a č. 1202/18 v k.ú. Hradiště u Plzně, vedeném u Odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany, který byl povinen v daném řízení zkoumat, zda se stavba může povolit, tj. zda může či nikoliv povolit stavbu na předmětné účelové komunikaci. Odbor výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany měl tedy v rámci svého řízení zahájeného dříve než u Odboru dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany vyzvat Odbor dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany k zodpovězení předběžné otázky, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci či neveřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žádost na zodpovězení této předběžné otázky ze strany odboru výstavby na odbor dopravy nikdy nebyla adresována. Žalovaný konstatoval, že proto uznal námitku předmětných společností, že o případném odstranění stavby měl rozhodnout stavební úřad, kdy posouzení povahy předmětné pozemní komunikace se mělo řešit jako otázka předběžná ve spolupráci se silničním správním úřadem. Žalovaný dále uvedl, že v rámci odvolacího řízení řešil otázku procesní, tedy zda byl postup odboru dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany správný a po posouzení a prostudování veškeré spisové dokumentace dospěl k závěru, že odbor dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany měl v daném řízení vystupovat jako dotčený orgán a neměl o dané věci meritorně rozhodnout. Žalovaný v závěru vyjádření uvedl, že neřešil v rámci odvolacího řízení povahu předmětné účelové komunikace, ale přesto si dovolí poznamenat, že s ohledem na znalosti místních podmínek a definice vyplývající s § 7 odst. l zákona o pozemních komunikacích, je toho názoru, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která umožňuje ostatním vlastníkům přilehlých nemovitostí jediný objektivně možný přístup či příjezd.

Vzhledem k tomu, že soud shledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s.ř.s.).

Podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Jak vyplývá z ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, prvoinstanční rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že správní řád v citovaném ustanovení nestanoví důvody pro zastavení řízení, je nezbytné vycházet z důvodů pro zastavení řízení vymezených v § 66 správního řádu. Může-li odvolací správní orgán postupovat podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu pouze tehdy, kdy je prvoinstanční rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo kdy je nesprávné a současně zde musí být dán některý z důvodů pro zastavení uvedených v § 66 správního řádu, nelze dospět k jinému závěru, než že „rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost“ prvoinstančního rozhodnutí musí spočívat v nesprávném posouzení existence podmínek pro vydání rozhodnutí o věci samé, resp. prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o věci samé, ačkoli řízení mělo být zastaveno. Teprve tehdy totiž budou dány obě podmínky pro postup podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. „rozpor s právními předpisy či nesprávnost“ a důvod pro zastavení řízení. Nebude-li však splněna byť jedna z těchto podmínek, je odvolací správní orgán povinen se zabývat věcí samou a výrok odvolacího rozhodnutí je oprávněn opřít toliko o ustanovení § 90 odst. 1 písm. b), c) nebo § 90 odst. 5 správního řádu.

Žalovaný výrok napadeného rozhodnutí opřel o ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že „po prostudování kompletní spisové dokumentace dospěl k závěru, že řízení ve věci návrhu na určení právního vztahu podle § 142 správního řádu a návrhu na zjednání nápravy ve věci zpřístupnění účelové komunikace nacházející se na pozemku č. 1202/1 a č. 1202/18 v k.ú. Hradiště u Plzně vedené u správního orgánu podaného dne 3.2.2009 trpí podstatnou vadou, a to nedostatkem věcné příslušnosti správního orgánu způsobující nezákonnost řízení“. Žalovaný k tomu dále uvedl, že „správní orgán jako příslušný silniční správní úřad měl podaný návrh ze dne 3.2.2009 zamítnout s tím, že není ve věci příslušný rozhodnout, neboť o případném odstranění pevné překážky má rozhodnout příslušný stavební úřad, a to v souladu s § 129 stavebního zákona. Příslušný stavební úřad měl v rámci vydávání územního souhlasu se stavbou zkoumat, zda může stavbu na účelové komunikaci povolit či nikoliv a správní orgán měl v daném stavebním řízení vystupovat jako dotčený orgán, který zodpoví předběžnou otázku týkající se předmětné účelové komunikace, tedy zda se jedná o veřejně přístupnou či veřejně nepřístupnou účelovou komunikaci v souladu s § 7 zákona o pozemních komunikacích“. V samém závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný již pouze konstatoval, že „vzhledem k tomu, že odvolací orgán zrušil napadené rozhodnutí a řízení zastavil v zájmu právní jistoty, nezabýval se již dalšími námitkami uvedenými v odvoláních s tím, že zákonnost lze zkoumat pouze v aktu, který existuje“.

Ač je v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu povinností správních orgánů v odůvodnění rozhodnutí uvést úvahy, kterými se správní orgán řídil při výkladu právních předpisů, žalovaný tuto povinnost v zásadním směru porušil. Výrok napadeného rozhodnutí opřel o ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, avšak vůbec neuvedl, jaké ustanovení správního řádu či jiného zákona prvoinstančnímu orgánu, resp. i žalovanému, zastavení řízení ukládalo. Ve vztahu k prvoinstančnímu orgánu zcela nepochopitelně dokonce uvedl, že prvoinstanční správní orgán neměl řízení zastavit, nýbrž „měl podaný návrh ze dne 3.2.2009 zamítnout“. Vůbec není odůvodněno, proč žalovaný řízení zastavil, když podle jeho názoru zde nebyl důvod pro zastavení řízení prvoinstančním správním orgánem. V závěru odůvodnění žalovaný dále uvedl, že „zákonnost lze zkoumat pouze v aktu, který existuje“. Považoval snad žalovaný prvoinstanční rozhodnutí za nicotné podle § 77 odst. 1 správního řádu? V této souvislosti není vůbec odůvodněno, z jakého důvodu žalovaný neprohlásil prvoinstanční rozhodnutí za nicotné a proč namísto toho volil postup podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu.

Žalovaný byl současně, na úkor srozumitelnosti napadeného rozhodnutí, velice nekonsistentní i ve svém závěru o tom, že prvoinstanční orgán „nebyl věcně příslušný“ ve věci rozhodnout. V úvodní části výroku napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že

přezkoumal rozhodnutí vydané Úřadem městského obvodu Plzeň 2, Odborem výstavby, majetku a dopravy, který je podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, příslušným silničním správním úřadem“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak uvedl, že „správní orgán jako příslušný silniční správní úřad měl podaný návrh ze dne 3.2.2009 zamítnout“. Žalovaný tak na jednu stranu deklaroval věcnou nepříslušnost prvoinstančního orgánu, na druhou stranu výslovně prohlašoval, že prvoinstanční správní orgán byl příslušným silničním správním úřadem.

V rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále zcela chybí právní zdůvodnění toho, proč by mělo ustanovení § 129 stavebního zákona vylučovat působnost silničního správního orgánu založenou ustanovením § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

Podle § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na vozovkách, dopravních ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace mohou být umístěny pouze dopravní značky a zařízení kromě zábradlí, zrcadel a hlásek; ostatní předměty tvoří pevnou překážku. Pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky. Povolení lze vydat pouze za předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu a že žadatel o vydání povolení zajistí na svůj náklad všechna potřebná opatření (§ 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka. Soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15.11.2007, č.j. 6 Ans 2/2007-128 (dostupný na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, které svěřuje příslušnému silničnímu správnímu úřadu pravomoc nařídit odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, se vztahuje i na veřejně přístupné účelové komunikace.

Podle § 129 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby, která svým závadným stavem ohrožuje život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li o stavbu nebo zařízení, které jsou kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu (písm. a), prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním (písm. b), nebo u níž bylo stavební povolení zrušeno podle § 176 odst. 5 a stavbu nelze zachovat (písm. c).

Jak vyplývá z provedené citace ustanovení § 29 zákona o pozemních komunikacích a § 129 stavebního zákona, jsou řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace a řízení o odstranění stavby řízeními samostatnými. V jenom řízení je sledována ochrana veřejného zájmu na úseku pozemních komunikací, zkoumána otázka, zda pevná překážka byla či nebyla na pozemní komunikaci umístěna na základě povolení podle § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích; za splnění zákonných podmínek je vydáno rozhodnutí o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace. Ve druhém řízení je sledována ochrana veřejného zájmu na úseku stavebním, zkoumána otázka, zda stavba svým závadným stavem ohrožuje život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob, či zda stavba je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, nebo zda se jedná o stavbu, u níž bylo stavební povolení zrušeno podle § 176 odst. 5 a stavbu nelze zachovat; za splnění zákonných podmínek, není-li vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, je vydáno rozhodnutí o odstranění stavby. V každém ze zmíněných dvou typů správního řízení jsou zkoumány odlišné skutečnosti, postupuje se podle odlišné právní úpravy a je chráněn jiný veřejný zájem. V obecné rovině, ve které se žalovaný věcí v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval, soud nevidí žádný důvod proto, aby možnost postupu či současný postup podle § 129 stavebního zákona vylučoval možnost postupu podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, resp. že by prvoinstanční správní orgán jakkoli pochybil tím, že v dané věci postupoval podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

Vytýkal-li žalovaný prvoinstančnímu orgánu, že „nebyl věcně příslušný“ ve věci rozhodnout, byla jeho výtka nedůvodná.

Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že předmětná pevná překážka byla umístěna na veřejně přístupné účelové komunikaci. Žalobci tak tvrdili v žalobě, žalovaný v závěru vyjádření k žalobě, kde uvedl, že „je toho názoru, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci“.

Výrok prvoinstančního rozhodnutí byl opřen o ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Působnost silničního správního úřadu vykonávají ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací obce (§ 40 odst. 5 zákona o pozemích komunikacích). Podle přílohy č. 7 čl. 8 obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 8/2001 (Statut města Plzně) je městským obvodům uloženo plnit úkoly obce podle předpisů o pozemních komunikacích.

Je-li Úřadu městského obvodu Plzeň 2 uloženo plnit úkoly obce podle předpisů o pozemních komunikacích, v dané věci šlo o problematiku odstranění pevné překážky umístěné na veřejně přístupné účelové komunikaci, působnost silničního správního úřadu vykonávají ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací obce, nelze dospět k jinému závěru, než že Úřad městského obvodu Plzeň 2 byl věcně příslušným správním orgánem k vydání rozhodnutí o věci samé podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

Žalovaný tudíž pochybil, když považoval Úřadu městského obvodu Plzeň 2 za věcně nepříslušný správní orgán. Pokud žalovaný za této situace podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení zastavil, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Žalobci se domáhali ochrany před zásahem do veřejného užívání veřejně přístupné účelové komunikace, kterému je silniční správní úřad povinen podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích bránit. Správní orgán není oprávněn řízení zastavit, pokud pro zastavení řízení nejsou splněny zákonné podmínky. Pokud tak přesto učiní, jedná v přímém rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezákonné odmítnutí poskytnutí ochrany právům je proto nutné považovat za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

Soud nad rámec shora uvedeného doplňuje, že usnesením Rady městského obvodu Plzeň 2 – Slovany ze dne 9.12.2009 č. 210/09 byla provedena změna organizačního řádu Úřadu městského obvodu Plzeň 2 – Slovany, kterou byl k 1.1.2010 zřízen společný odbor výstavby, majetku a dopravy. Prvoinstanční orgán nemohl být vůbec věcně nepříslušným správním orgánem, a to již z toho důvodu, že podle Statutu města Plzně vykonává působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací a současně plní úkoly obecného stavebního úřadu (příloha č. 7 čl. 2 odst. 2) a speciálního stavebního úřadu u staveb účelové komunikace (příloha č. 7 čl. 2 odst. 6). Navíc tuto působnost vykonává dokonce naprosto stejný odbor. Prvoinstanční správní orgán byl věcně příslušným orgánem, neboť mu náleží působnost v obou se shora uvedených typů správního řízení.

Z pohledu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. se soud musel dále zabývat tím, zda procesní pochybení žalovaného mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Tím, že žalovaný zastavil řízení, aniž by pro zastavení řízení existoval zákonný důvod, ukončil řízení, aniž by se věcí samou věcně zabýval. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by zde byl důvod pro zastavení řízení či pro jiné procesní skončení věci, bylo povinností žalovaného o podaném odvolání rozhodnout podle § 90 odst. 1 písm. b), c) nebo § 90 odst. 5 správního řádu. Za tím účelem byl žalovaný povinen věcně přezkoumat, zda zde byly či nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný tak nepostupoval, a proto jeho procesní pochybení nejen, že mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, nýbrž mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, které namísto věcného přezkumu prvoinstančního rozhodnutí bylo ukončeno zastavením řízení.

Žalovaný se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít, resp. mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. zrušil. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému kdalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Soud neprovedl žalobci navržený důkaz kopií prvoinstančního správního rozhodnutí, neboť skutečnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno ani jeho obsah nebyly účastníky řízení rozporovány. Provedení tohoto důkazu nebylo k posouzení důvodnosti žaloby třeba.

Žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto jim soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když žalobci podali žalobu. Advokát činil společné úkony při zastupování dvou osob, a proto mu náleží za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb., činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč, tj. 6.720 Kč za dva společné úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobcům částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobců je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně činí 1.464 Kč, náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 107.84 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že soud neuložil žádné z osob zúčastněných na řízení žádnou povinnost, nemohly jim vzniknout náklady podle § 60 odst. 5 s.ř.s. Soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení odůvodňovaly, proto rozhodl, že žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační Poučení: stížnost u Krajského soudu v Plzni. Lhůta je zachována i tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Plzni dne 18. února 2011

JUDr. Jana Daňková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru