Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 88/2011 - 74Rozsudek KSPL ze dne 21.12.2011

Prejudikatura

7 As 96/2011 - 73


přidejte vlastní popisek

57A 88/2011-74

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobkyně : N.T.H., státní příslušnost Vietnam, zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému : Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, žaloba na zrušení rozhodnutí ze dne 11.8.2011, č.j.: CPR-230-2/ČJ-2011-9CPR-V238 o správním vyhoštění

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11.8.2011, č.j. CPR-230-2/ČJ-2011- 9CPR-V238 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.520 Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Čechovského, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 15.9.2011 (adresovanou Městskému soudu v Praze) se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.8.2011, č.j. CPR-230-2/ČJ-2011-9CPR-V238 (dále pouze napadené rozhodnutí nebo napadené rozhodnutí žalovaného), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Inspektorátu cizinecké policie Domažlice (dále jen správní orgán nižšího stupně) ze dne 10.12.2010, č.j.CPPL-16070-51/ČJ-2010-034061-KP-Sa. Naposled uvedeným rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c/ bod 2 zákona č.326/1999 Sb., pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) správní vyhoštění z území České republiky.

V rozsáhlé žalobě uváděla, že do České republiky přicestovala legálně již dne 14.9.2005 na základě víza nad 90 dnů za účelem podnikání. Dne 9.12.2009 podala žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Její manžel i dcera mají v České republice povolený trvalý pobyt. Dne 17.4.2010 skončila žalobkyni platnost víza za účelem podnikání. Následně byl žalobkyni zcela nepochopitelně vydán orgánem policie výjezdní příkaz s dobou platnosti do dne 16.6.2010. Pobyt nebyl žalobkyni již dále prodloužen. Dne 9.8.2010 byla kontrolována policejní hlídkou, která její pobyt za dobu od 17.4.2010 do 9.8.2010 vyhodnotila jako neoprávněný. Na to bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění.

Žalobkyně namítala, že pro zahájení uvedeného řízení neexistovaly zákonné důvody. Tvrdila, že z § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že v případě, že doba platnosti víza uplyne před rozhodnutím o žádosti k dlouhodobému pobytu, považuje se původní vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. I když žalobkyně žádala o dlouhodobý pobyt za jiným účelem, než měla původní vízum, je třeba za použití analogie aplikovat § 47 citovaného zákona. V opačném případě jde o diskriminační postup.

Žalobkyně dále uváděla, že na území České republiky žije s manželem a dcerou již delší dobu. Vždy řádně plnila povinnosti cizince, a tak správní vyhoštění je ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nepřiměřeným zásahem do jejího soukromí. Skutkový stav věci nebyl v této souvislosti řádně zjištěn. Přitom je podle žalobkyně zjevné, že případné rozdělení rodiny neodpovídá okolnostem případu ani závažnosti tvrzeného protiprávního jednání žalobkyně.

Žalobkyně dodávala, že neprodleně poté, co jí bylo sděleno, že se na území České republiky zdržuje podle cizinecké policie neoprávněně, začala tuto situaci řešit, a již dne 13.12.2010 podala novou žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny podle §42 odst.1 písm.f/ zákona o pobytu cizinců. O této žádosti nebylo do dne podání žaloby pravomocně rozhodnuto. Poukazovala na zásadu přiměřenosti zásahu, pravidlo racionální zdůvodnitelnosti zásahu, zákaz svévole a zákaz nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 28/98 a Pl. ÚS 5/01).

Žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rovněž žádala náhradu nákladů řízení. K žalobě přiložila napadené rozhodnutí žalovaného.

V doplnění žaloby ze dne 3.10.2011, jež bylo rovněž adresováno Městskému soudu v Praze, žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.8.2011, č.j. 7As 96/2011-73, který podle jejího názoru řešil použití § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a byl aplikovatelný i na její věc. K tomuto doplnění žaloby přiložila kopii citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2011, č.j. 9A 288/11-46 byla věc postoupena (z důvodu místní příslušnosti) Krajskému soudu v Plzni. Usnesení nabylo právní moci dne 14.10.2011.

Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud) byla věc doručena dne 10.11.2011.

V dané věci se jednalo o řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvého (§ 65 a násl.) zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (s.ř.s.), ve kterém je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Žalovaný v podrobném vyjádření ze dne 22.11.2011, č.j. CPR-230-5/ČJ-2011-9CPR-V238 zaujal stanovisko k jednotlivým tvrzením žalobkyně. Dále poukazoval své závěry, jež předtím uvedl v napadeném rozhodnutí. Pochybení správního orgánu nižšího stupně žalovaný nezjistil, a proto navrhoval zamítnutí žaloby. K vyjádření přiložil správní spis.

V replice ze dne 9.12.2011 zastávala žalobkyně stejné názory, jež předtím vyjádřila v žalobě.

K vydání tohoto rozsudku nemusel soud v souladu se zákonem nařizovat jednání (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Žalobkyně sice žádala nařízení jednání, avšak její písemné stanovisko bylo soudu doručeno po marném uplynutí zákonné lhůty dvou týdnů od doručení výzvy soudu, aby se vyjádřila k jeho záměru vyřídit věc bez nařízení jednání, a proto platí fikce, že žalobkyně souhlasila s vyřízením věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Pro úplnost je nutné dodat, že žalobkyně svůj požadavek na nařízení jednání adresovala nikoli Krajskému soudu v Plzni, ale Městskému soudu v Praze, který zajistil doručení písemnosti Krajskému soudu v Plzni. Rovněž je nezbytné zmínit, že žalobkyně nenavrhovala na podporu žalobních bodů provedení konkrétního důkazu. Žalovaný se k záměru soudu rozhodnout o žalobě bez nařízení jednání nevyjádřil, a proto v souladu se zákonem platí fikce, že souhlasil s vyřízením věci bez jednání (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Ani žalovaný nenavrhoval provedení konkrétního důkazu.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba byla důvodná. Vycházel přitom z dále popsaných závěrů.

Nejdříve je třeba uvést, že v dané věci se jednalo o správní vyhoštění žalobkyně z přechodného pobytu na území České republiky. Konkrétně šlo o správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c/ bod 2 zákona o pobytu cizinců, v němž je stanoveno, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Z předloženého správního spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně přicestovala do České republiky v roce 2005 na základě víza nad 90 dní za účelem podnikání. Platnost víza byla žalobkyni opakovaně prodlužována, a to až do dne 17.4.2010. Dne 9.12.2009 podala žalobkyně u správního orgánu nižšího stupně žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny. V době podání této žádosti bydlela žalobkyně s manželem a dcerou v D. Dne 9.8.2010 byla žalobkyně kontrolována cizineckou policií.

Ze správního spisu je dále zřejmé, že při kontrole dne 9.8.2010 kvalifikovala cizinecká policie pobyt žalobkyně na území České republiky v době od 17.4.2010 do 9.8.2010 jako neoprávněný. Následně bylo z moci úřední zahájeno řízení o správním vyhoštění žalobkyně. Dne 13.12.2010 vyhotovil správní orgán prvého stupně rozhodnutí č.j.CPPL-16070-51/ČJ-2010-034061-KP-SA o správním vyhoštění žalobkyně z území České republiky podle § 119 odst. 1 písm. c/ bod 2 zákona o pobytu cizinců. Odvolání žalobkyně podané proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 11.8.2011, č.j. CPR-230-2/ČJ-2011-9CPR-V238, jež bylo vydáno na základě § 90 odst. 5 správního řádu, zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně potvrzeno.

Žalobkyně především namítala, že podle jejího názoru neexistovaly v době zahájení řízení zákonné důvody pro řízení o správním vyhoštění a správní orgán prvého stupně i žalovaný pochybily, když při posuzování povahy pobytu žalobkyně nevzaly v úvahu § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Ze stejného důvodu zpochybňovala žalobkyně obě správní rozhodnutí.

Tento žalobní bod byl podle názoru soudu důvodný.

V § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné.

V § 47 odst. 2 stejného zákona je stanoveno, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.

Správní orgány obou stupňů podle § 47 odst. 2 téhož zákona nepostupovaly. Svůj závěr odůvodnily tím, že žalobkyně podala dne 9.12.2009 žádost o povolení dlouhodobého pobytu z jiného důvodů (společního soužití rodiny), než pro který měla vydané dlouhodobé vízum (za účelem podnikání).

V rámci řešení popsaného žalobního bodu nejprve nutno uvést, že z ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ani z jiného ustanovení téhož zákona) nevyplývá, že by uvedené ustanovení dopadalo pouze na situace, kdy je žádáno o povolení k dlouhodobému pobytu na základě stejného účelu, za nímž bylo uděleno předchozí vízum (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.8.2011, č.j.7As 96/2011-73, jež je dostupný na www.nssoud.cz, a na který žalobkyně správně upozorňovala v doplnění žaloby ze dne 3.10.2011).

Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se netýkal žalobkyně, avšak v něm vyslovené závěry jsou podle názoru soudu plně použitelné na napadené rozhodnutí žalovaného (i na rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně).

Správní orgány tedy pochybily, když v rozhodnutí o správním vyhoštění zaujaly ohledně použití § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců opačný právní názor.

Při posuzování tohoto (rozhodujícího) žalobního bodu je třeba dále zdůraznit, že z rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně jednoznačně vyplývá, že správní vyhoštění z území České republiky bylo žalobkyni uloženo pro to, že se žalobkyně v době od 17.4.2010 do 9.8.2010 zdržovala na území České republiky neoprávněně.

V této souvislosti je nutno připomenout, že z předloženého správního spisu vyplývá, že rozhodnutí o žádosti žalobkyně na povolení dlouhodobého pobytu (za účelem společného soužití rodiny) bylo správním orgánem nižšího stupně rozhodnuto dne 17.5.2010 (dlouhodobý pobyt nebyl žalobkyni povolen) a rozhodnutí o odvolání žalobkyně vůči tomuto rozhodnutí bylo vyhotoveno odvolacím orgánem dne 11.10.2010.

Z toho, co bylo nyní uvedeno je podle názoru soudu patrné, že v době od 17.4.2010 do 9.8.2010 bylo třeba považovat vízum žalobkyně (za účelem podnikání) za platné, protože rozhodnutí o žádosti žalobkyně na povolení dlouhodobého pobytu (za účelem společného soužití rodiny) nabylo právní moci až po 11.10.2010. Tento závěr ve svém důsledku znamená, že nebyl splněn základní předpoklad k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně, a to neoprávněnost jejího pobytu na území České republiky v době 17.4.2010 do 9.8.2010.

Správní orgán nižšího stupně porušil zákon o pobytu cizinců (§ 119 odst. 1 písm. c/ bod 2, § 47 odst. 2), když rozhodl o správním vyhoštění žalobkyně. Žalovaný pak napadeným rozhodnutím právně vadné rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně potvrdil, a tak rovněž porušil výše uvedená ustanovení zákona o pobytu cizinců.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemělo být vůbec vydáno, považuje soud za nadbytečné se zabývat ostatními žalobními body žalobkyně.

Žaloba byla shledána důvodnou, a proto soud zrušil napadené rozhodnutí (pro nezákonnost) a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 1,4 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

V dalším řízení bude žalovaný vázán výše vyjádřeným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobkyně dosáhla v řízení před soudem plného procesního úspěchu (napadené rozhodnutí bylo zrušeno), a tak má v souladu se zákonem proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly poskytnutím právní služby advokátem Mgr. Markem Čechovským [náklady řízení spočívají ve 4 úkonech právní služby po 2.100 Kč (převzetí věci, sepsání žaloby, sepsání doplnění žaloby, replika), 4 režijních paušálů po 300 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, § 13 odst. 3 advokátního tarifu) a daně z přidané hodnoty v zákonné výši 20%, a to ve výši 1920 Kč, neboť advokát je plátcem této daně)]. Náklady řízení jsou tedy představovány odměnou advokáta v celkové výši 8.400 + jeho režijními paušály v celkové výši 1.200 + daní z přidané ve výši 1920 Kč. Žalobkyně má tak právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 11.520 Kč (8.400 Kč + 1.200 Kč + 1.920 Kč - § 60 odst. 1, § 57 s.ř.s. – výrok II. rozsudku). Výši náhrady nákladů řízení určil předseda senátu v souladu se zákonem až v písemném vyhotovení tohoto rozsudku (§ 61 odst. 2 s.ř.s.). Lhůtu k plnění pak určil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění pak stanovil s přihlédnutím k § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Závěrem je podle názoru soudu třeba alespoň zmínit, že dnem 1.1.2012 nabude účinnosti zákon č.303/2011 Sb., kterým se mění č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Citovaným zákonem dochází i ke změně ustanovení soudního řádu správního, jež se vztahují k místu podání kasační stížnosti (podle této nové právní úpravy se bude kasační stížnost podávat u Nejvyššího správního soudu).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§102, §106 odst. 2,4 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v §103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná (§104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 21. prosince 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru