Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 5/2010 - 85Rozsudek KSPL ze dne 22.12.2010


přidejte vlastní popisek



57 A 5/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobkyně G. M. G., t.č. ve Věznici Opava, se sídlem v Opavě 1, Krnovské 68, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 2, proti žalovanému zástupci ředitele Věznice Ostrov, P.O.BOX 100, 363 50 Ostrov, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. února 2010 o nezahlazení kázeňského trestu

takto :

I. Rozhodnutí zástupce ředitele Věznice Ostrov ze dne 2.2.2010 o nezahlazení kázeňského trestu se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Petra Vlacha, ustanoveného žalobkyni soudem, s e určuje částkou 7. 531 Kč a bude tomuto advokátovi vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyni ve výkonu vazby byl příslušným orgánem Vězeňské služby ČR - Věznice Ostrov dne 1.6.2009 uložen kázeňský trest ve formě důtky za nevhodné chování vůči příslušníkovi vězeňské služby ČR. Dne 2.2.2010 žalobkyně podala žádost o zahlazení kázeňského trestu na tzv. raportním lístku. Téhož dne 1. zástupce ředitele věznice rozhodl dle § 23a odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

2 pokračování 57 A 5/2010

zákon o výkonu vazby), o nezahlazení kázeňského trestu a své rozhodnutí - „nesouhlasím“- písemně vyznačil na druhé straně raportního lístku. Rozhodnutí bylo žalobkyni ústně oznámeno dne 3.2.2010, což potvrdila podpisem na raportním lístku. Tato skutková fakta případu jsou mezi účastníky řízení nesporná a mají oporu ve spisovém materiálu.

Žalobkyně nedatovanou žalobou, Krajskému soudu v Plzni doručenou dne 5.2.2010, napadla rozhodnutí žalovaného o nezahlazení kázeňského trestu.

Žalobu, k výzvě soudu doplněnou, odůvodnila tím, že ji žalovaný při rozhodování o zahlazení kázeňského trestu vážně zkrátil na subjektivních právech. Vady jeho rozhodnutí jsou tak závažné, že jej činí nezákonným pro nepřezkoumatelnost. Zkrácení spočívá zejména v porušení článku 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Konkrétní zkrácení subjektivního procesního práva spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí, byť bylo učiněno v ústní formě, nebylo žalovaným řádně odůvodněno (rovněž byť v ústní formě), a pro tuto vadu je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z § 23a odst. l zákona o výkonu vazby vyplývá, že vyhovění žádosti o zahlazení kázeňského trestu obviněného je závislé na správním uvážení ředitele věznice. Na zahlazení kázeňského trestu tedy nemá obviněný právní nárok. Tato skutečnost však neznamená, že rozhodování o zahlazení kázeňského trestu je závislé pouze na libovůli žalovaného. Jednou ze zásad spravedlivého procesu je, že ve skutkově totožných věcech má být rozhodováno shodně. Aby tento stav mohl existovat a byl i kontrolovatelný, musí být možnost přezkoumat, zda orgán vězeňské služby takto postupuje, což lze učinit pouze tehdy, jestliže rozhodnutí ředitele věznice budou náležitě odůvodněna. Navíc bez ohledu na skutečnost, že zákon nestanoví pro rozhodnutí o zamítnutí zahlazení kázeňského trestu písemnou formu, ani povinné náležitosti rozhodnutí, včetně povinnosti je řádně odůvodnit, lze rozhodnutí odůvodnit i ústně, při oznámení jeho adresátovi. Ze zásad práva na spravedlivý proces vyplývá, že subjekt, vůči kterému činí orgán veřejné moci rozhodnutí, má právo znát důvody, proč bylo v jeho věci konkrétním způsobem rozhodnuto. Toto právo má obecný charakter a uplatní se v jakémkoli rozhodovacím procesu orgánu veřejné moci vůči subjektu soukromého práva. V daném případě ani vynětí kázeňského řízení z obecné právní úpravy správního řízení (viz § 24 zákona o výkonu vazby) nemůže zkrátit žalobkyni na subjektivním právu znát důvody rozhodnutí. Potřeba řádného odůvodnění rozhodnutí v této věci je dána o to více, že z formuláře, na kterém žalobkyně žádala o zahlazení odsouzení, vyplývá, že dozorce první třídy zahlazení kázeňského trestu doporučil. Jestliže osoba z řad příslušníků Vězeňské služby, která bezprostředně dohlíží na chování žalobkyně, seznala, že její chování umožňuje vyhovět žádosti o zahlazení kázeňského trestu, a žalovaný rozhodl žádosti nevyhovět, je o to více na místě, aby žalovaný svůj opačný názor řádně odůvodnil. Žalobkyně závěrem upřesnila petit a požadovala, aby soud vydal rozsudek, že se rozhodnutí žalovaného ředitele Věznice Ostrov, Vězeňské služby České republiky, ze dne 2.2.2010, bez spisové značky, učiněné ústní formou, ústně oznámené žalobkyni dne 3.2.2010, kterým žalovaný zamítl žádost žalobkyně o zahlazení kázeňského trestu-důtky, uloženého jí dne 1.6.2009, zrušuje a věc se vrací žalovanému k novému rozhodnutí.

Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 22.9.2010 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, případně ji posoudil ve smyslu § 68 písm. d) s.ř.s. z hlediska její přípustnosti. To proto, že z celého obsahu žaloby je patrné, že směřuje výhradně proti nedostatku odůvodnění nesouhlasného rozhodnutí o žádosti žalobkyně na zahlazení kázeňského trestu. Dále se vyjádřil k jednotlivým tvrzením žalobkyně. Především uvedl, že o žádosti rozhodl k tomu ředitelem věznice pověřený služební funkcionář, kterým byl v tomto případě 1. zástupce ředitele věznice. Zamítavé rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno ústně

3 pokračování 57 A 5/2010

(jako se ostatně oznamují všechna rozhodnutí v jiných věcech). Doručení rozhodnutí v tomto případě žádný právní předpis nebo vnitřní předpis služebnímu funkcionáři neukládá. Žádným předpisem rovněž není stanovena pro rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu kvalifikovaná forma, která by obsahovala výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Proto také napadené rozhodnutí obsahuje pouze jednoslovný výraz „nesouhlasím“ bez jeho dalšího odůvodnění. Pouze v případě, že by bylo rozhodnuto, že se kázeňský trest zahlazuje, bylo by nutné učinit v původním rozhodnutí o uložení zahlazeného kázeňského trestu v rubrice k tomu určené stručné odůvodnění, aniž by se toto odůvodnění oznamovalo obviněnému (čl. 24 odst. 5 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 16/2010.). V té souvislosti žalovaný upozornil na usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 3333/09 z 10.6.2010, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že na rozhodnutí o kázeňských trestech (a dle žalovaného tím spíše na prosté rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu) nelze klást nároky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v míře srovnatelné např. s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů. Také v tomto případě je ze stručného zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobkyně dostatečně patrné, že tak rozhodl oprávněný služební funkcionář, kdy bylo o žádosti rozhodnuto a že s výsledkem rozhodnutí byla žalobkyně nepochybně seznámena. Samotná stručnost a skutečnost, že tento druh rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, neznamená jeho nepřezkoumtelnost. Předmětným rozhodnutím nebyl porušen zákon ani žádný jiný právní nebo vnitřní předpis. Na zahlazení kázeňského trestu neměla žalobkyně právní nárok a bylo jen na oprávněném služebním funkcionáři, jak o její žádosti rozhodne. Zamítavé rozhodnutí nebylo nutné odůvodňovat, žalobkyni doručovat ani ji poučovat o opravném prostředku. Žalovaný doplnil, že předmětný kázeňský trest byl žalobkyni již dne 25.2.2010 oprávněným služebním funkcionářem zahlazen.

Při posuzování důvodnosti žaloby postupoval soud podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen s.ř.s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení bez jednání rozsudkem, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů (§ 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.).

Před řešením základního žalobního bodu, zda je opodstatněné tvrzení žalobkyně, že byla zkrácena na subjektivním procesním právu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, považoval soud za nezbytné vypořádat se s řadou dílčích otázek.

Žalobkyně v žalobě doručené zdejšímu soudu dne 5.2.2010 brojila „proti rozhodnutí ředitele věznice ze dne 3.2.2010“. V doplnění žaloby ze dne 13.5.2010 označila za datum vydání napadeného rozhodnutí 2.2.2010. Datum 3.2.2010 spojila výlučně s ústním oznámením rozhodnutí. Žalovaný potvrdil správnost časových údajů z doplnění žaloby. Jelikož po doplnění žaloby zůstal nezměněn předmět řízení (žaloba i nadále směřovala proti rozhodnutí o nezahlazení kázeňského trestu žalobkyně ze dne 1.6.2009), posoudil soud změnu data vydání rozhodnutí na 2.2.2010 za upřesnění žaloby původní, nikoliv za žalobu novou.

Za žalovaného v původní žalobě označila žalobkyně „Vězeňskou službu ČR, Věznici Ostrov“. V doplnění žaloby je žalovaný označen jako „Ředitel Věznice Ostrov, Vězeňská služba ČR“. Podle § 23a zákona o výkonu vazby je oprávněn o zahlazení kázeňského trestu rozhodnout ředitel věznice nebo jím pověřený orgán Vězeňské služby. Ředitel věznice sdělil, že v případě žalobkyně rozhodl o žádosti jím pověřený služební funkcionář, konkrétně 1. zástupce ředitele věznice (č.l. 56 a 79 spisu). Podle § 69 s.ř.s. žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.

4 pokračování 57 A 5/2010

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12.10.2004, č.j. 5 Afs 16/2003-56, uvedl, že „V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává (§ 53 odst. 2 s. ř. s. a contrario).“ (dostupné ve Sb. NSS 534/2005). Na základě zákonem umožněné a ředitelem věznice realizované delegace pravomoci a v souladu s ustálenou judikaturou soud označil za žalovaného zástupce ředitele Věznice Ostrov.

Dále se soud zabýval otázkou, zda úkon, kterým kompetentní služební funkcionář rozhoduje o žádosti o zahlazení kázeňského trestu, je rozhodnutím.

Pojem rozhodnutí vymezuje pro celý soudní řád správní ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. Podle něho jde o úkon správního orgánu (výčet subjektů vykonávajících veřejnou správu obsahuje § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s.), jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce.

Z hlediska obsahu je úkon, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o zahlazení kázeňského trestu, rozhodnutím, protože je splněna podmínka určitosti věci (zahlazení konkrétního kázeňského trestu) i osoby (obviněný, kterému byl v minulosti kázeňský trest uložen), o nichž se rozhoduje. Z legální definice rozhodnutí uvedené v § 65 odst. 1 s.ř.s. dále vyplývá, že je vymezeno materiálními znaky. Proto není významné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí výslovně označen a jakou má formální podobu. Dle názoru soudu okolnost, že v daném případě je vlastní rozhodnutí (výrok) služebního funkcionáře vyjádřeno v podstatě jedním slovem - „nesouhlasím“- a celý úkon se nachází na raportním lístku, který obsahuje řadu dalších údajů (označení žadatele, označení kázeňského trestu, o jehož zahlazení žádá, včetně specifikace kázeňského provinění a data uložení, atd.) nemůže být na překážku jeho kvalifikace za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s. Ostatně obdobu takového rozhodnutí lze nalézt i v zákoně 13/1993 Sb., celním zákoně, ve znění pozdějších předpisů, u rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu. Podle jeho § 104 odst. 6 Je-li výrokem rozhodnutí potvrzeno celní prohlášení podané písemně, stávají se obsah tohoto prohlášení a skutečnosti, podle nichž se zboží propustí, součástí rozhodnutí. V posuzovaném případě je podle názoru soudu podstatné, že služební funkcionář autoritativně rozhodl o žádosti žalobkyně o zahlazení kázeňského trestu.

Označení úkonu za rozhodnutí dle § 65 s.ř.s. nemůže bránit ani okolnost, že v posuzovaném případě napadeným úkonem nebylo žalobkyni přímo založeno, změněno zrušeno či závazně určeno její právo nebo povinnost. Rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu, bez ohledu na kladný nebo záporný výsledek, se nepochybně vždy dotýká právní sféry žadatele (obviněného). Důsledkem kladného rozhodnutí je totiž, že se na obviněného hledí, jako by mu nebyl kázeňský trest uložen (§ 23a odst. 2 zákona o výkonu vazby). Podle § 67a vyhlášky 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších novel, Zaměstnanec Vězeňské služby, který rozhodl o zahlazení kázeňského trestu, učiní opatření, aby záznam o takovém trestu byl vymazán (odst. 1). Byl-li kázeňský trest zahlazen, nelze ho uvádět v žádném hodnocení obviněného a nelze k němu přihlížet při rozhodování o obviněném (odst. 2). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, vyslovil právní názor: Ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. nelze interpretovat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce.“(dostupné Sb. NSS

5 pokračování 57 A 5/2010

906/2006).Ačv označeném usnesení byla řešena problematika zcela odlišná (žalobní legitimace neúspěšného žadatele o udělení státního občanství), má soud za to, že výše citovaný právní názor je zcela aplikovatelný i na souzenou věc.

Závěru, že rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu je rozhodnutím, ostatně nasvědčuje i znění ust. § 23a) zákona o výkonu vazby …, může ředitel věznice nebo jím pověřený orgán Vězeňské služby rozhodnout o zahlazení kázeňského trestu.

Soud se rovněž zabýval otázkou, zda rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu je rozhodnutím ve správním soudnictví přezkoumatelným.

Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Z tohoto článku Listiny nutno dovodit, že pravomoc správních soudů je založena na tzv. generální klauzuli. To znamená, že soudnímu přezkumu musí být podrobeno každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je z takového přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).

Generální klauzuli jako jednu ze základních zásad rozhodování ve správním soudnictví vyjadřuje § 6 s.ř.s. Ten stanoví, že z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.

Věcně konkrétní kompetenční výluky pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu taxativně stanoví § 70 písm. a) až e) s.ř.s. Rozhodnutí o nezahlazení kázeňského trestu pod žádné z označených ustanovení subsumovat nelze.

Podle současné judikatury nepřichází v úvahu ani kompetenční výluka podle § 70 písm. a) s.ř.s. Dřívější praxe správních soudů zastávala právní názor, že nezakládá-li aplikovaný hmotně právní předpis žadateli veřejné subjektivní právo (tj. nemá-li i při splnění zákonných předpokladů právní nárok na kladné rozhodnutí), pak negativní rozhodnutí o jeho žádosti není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s. Žaloba proti takovému rozhodnutí (ve formálním slova smyslu) byla posuzována ve smyslu § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. a) s.ř.s. jako nepřípustná. Podle §23a odst. 1 zákona o výkonu vazby ve znění účinném ke dni napadeného rozhodnutí Jestliže po výkonu kázeňského trestu obviněný po dobu nejméně 6 týdnů řádně plní své povinnosti, může ředitel věznice nebo jím pověřený orgán Vězeňské služby rozhodnout o zahlazení kázeňského trestu. Na kladné rozhodnutí o žádosti o zahlazení kázeňského trestu tedy žadatel nemá právní nárok a rozhodnutí služebního funkcionáře záleží na správní úvaze. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, dospěl k závěru, že Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu. (dostupné Sb. NSS 906/2006).

Stejné ust. § 70 s.ř.s. v písm. f) ze soudního přezkumu (s ohledem na ust. § 6 s.ř.s. dle názoru soudu nadbytečně) vylučuje úkony, jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon. Zákon o výkonu vazby pro tento druh rozhodnutí ani obecně pro rozhodnutí vydaná

6 pokračování 57 A 5/2010

v kázeňském řízení kompetenční výluku nezakládá (na rozdíl od ust. § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, dle něhož Nestanoví-li tento zákon jinak, nepodléhají rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení přezkoumání soudu; označené ustanovení však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 29.9.2010, sp. zn. Pl.ÚS 32/08, zrušeno dnem 30.6.2011 pro neústavnost spočívající v paušálním vyloučení rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení ze soudního přezkumu).

Jakkoliv se může jevit závěr o soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí o nezahlazení kázeňského trestu na první pohled pochyby vzbuzující (např. již proto, že zahlazení, resp. nezahlazení kázeňského trestu je prostředkem svěřeným vězeňské službě k zachování stanoveného vnitřního pořádku a bezpečnosti ve výkonu vazby, má výrazný výchovný rozměr a dostačující je možnost podrobení rozhodnutí kontrolní činnosti vězeňské služby, krajského státního zastupitelství, veřejného ochránce práv, atd.), má soud za to, že generální klauzule a neexistence zákonné výluky brání přijmout závěr opačný. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21.5.2008, č.j. 4 Ans 9/2007-197, S ohledem na ústavní principy je nezbytné rozsah kompetenčních výluk ve správním soudnictví vykládat restriktivně: pouze ty věci, které zákonodárce výslovně vyňal, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny (dostupný v Sb. NSS 1717/2008).

Žalovaný ve svém vyjádření mimo jiné navrhl, aby soud ažlobu posoudil ve smyslu § 68 písm. d) s.ř.s., neboť směřuje výhradně proti odůvodnění nesouhlasného rozhodnutí.

Podle § 68 písm. d) s.ř.s. žaloba je nepřípustná také tehdy, směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí. Správnost tvrzení žalovaného by měla za následek postup podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. a odmítnutí žaloby pro nepřípustnost bez věcného posouzení.

Takový postup v daném případě v úvahu nepřichází. Žalovaný se předně mýlí v názoru, že žalobkyně „zpochybňuje jen odůvodnění negativního rozhodnutí“. V žalobě mimo jiné poukazuje na doporučení příslušníka vězeňské služby, který bezprostředně dohlížel na její chování, aby jí byl kázeňský trest zahlazen, a proti tomu staví negativní rozhodnutí služebního funkcionáře. Z kontextu žaloby je tudíž zřejmé, že neakceptuje ani výrok rozhodnutí. Soud dále zastává názor, že právní úprava § 68 písm. d) s.ř.s. normuje situaci, kdy žalobce žalobou nechce docílit změnu výroku rozhodnutí (výrok považuje za správný) nýbrž výlučně změnu důvodů, o které je výrok opřen. Postrádá-li rozhodnutí jakékoliv odůvodnění, je pojmově zcela vyloučena možnost, aby žaloba směřovala jen proti důvodům rozhodnutí; v takovém případě nepřípustnost žaloby dle § 68 písm. d) s.ř.s.v úvahu nepřichází.

V podstatě jediným žalobním bodem je tvrzení žalobkyně, že v řízení o její žádosti o zahlazení kázeňského trestu byla porušena její práva tím, že žalovaný napadené rozhodnutí neodůvodnil.

V raportním lístku Věznice Ostrov za žádostí žalobkyně označené jménem, příjmením, datem narození a číslem sdílené cely o zahlazení kázeňského trestu, vyhotovené dne 2.2.2010, je vyjádřeno stanovisko dozorce 1. třídy slovy: „Doporučuji zahlazení (výmaz) KT - důtka ze dne 1.6.2009“ a následuje razítko a vlastnoruční podpis vrchního dozorce OVV. V další části je uvedeno stanovisko vrchního komisaře VOVV ze dne 2.2.2010: „Souhlasím se stanoviskem
(Zákon o výkonu vazby - §23a). vrchního dozorce a doporučuji obviněnému trest zahladit Poznámka: druh zahlazovaného trestu: Důtka (ze dne 1.6.2009); důvod uloženého trestu: nevhodné chování vůči příslušníkovi VS ČR.“ Ke stanovisku je přičiněn vlastnoruční podpis vrchního komisaře VOVV. V další části je uvedeno datum „2.2.2010 Se stanoviskem nesouhlasím“. Nad předtištěným slovem „ředitel“ je umístěn vlastnoruční podpis „v.z. plk. S.“.

7 pokračování 57 A 5/2010

V další části raportního lístku je u předtisku „seznámen dne…podpis obviněného…“ vyznačen datum 3.2.2010 a vlastnoruční podpis žalobkyně a u předtisku „seznámil vrchní dozorce“ připojeno razítko vrchního dozorce OVV a vlastnoruční podpis.

Problematika (ne)zahlazování kázeňských trestů obviněných je součástí širší problematiky vyřizování kázeňských přestupků obviněných. S tím koresponduje společná právní úprava v hlavě IV. zákona o výkonu vazby. Byť kázeňské přestupky obviněných nemají základ v zaměstnaneckém vztahu (nejde o některou z kategorií zaměstnanců ve státní správě), je tato skupina deliktů pro souvislost se zvláštními vztahy k určité veřejnoprávní organizaci (v daném případě věznici) doktrínou řazena mezi veřejné disciplinární delikty fyzických osob.

Postup správních orgánů, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, včetně správního trestání, upravuje podle § 1 odst. 1 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších novel (dále jen správní řád). Řízení o disciplinárních deliktech však bývá (v menším či větším rozsahu) předmětem úpravy zákonů, které zakládají určitou disciplinární odpovědnost. O vzájemném vztahu takových procesních úprav platí, že přednost pro řízení mají speciální ustanovení o řízení ve zvláštních právních předpisech, kdežto jednotlivá ustanovení správního řádu se použijí jen tehdy, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Stručně řečeno, správní řád má tzv. subsidiární povahu (§ 1 odst. 2 správního řádu).

Podle § 68 odst. 1 správního řádu Rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle § 68 odst. 2 téhož zákona V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V následujícím odstavci správní řád stanoví, že Odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví.

Podle § 24 zákona o výkonu vazby platí, že Na řízení podle hlavy IV. se nevztahují obecné právní předpisy o správním řízení. Pro řízení o uložení kázeňského trestu zákon o výkonu trestu upravuje určitá procesní pravidla v § 23. Náležitosti rozhodnutí pak stanoví § 65 odst. 3 vyhl. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby. Dle něj Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se vydává písemně a kromě výroku a odůvodnění musí obsahovat i poučení o opravném prostředku. Ust. § 23a zákona o výkonu vazby však pouze uvádí: Jestliže po výkonu kázeňského trestu obviněný po dobu nejméně 6 týdnů řádně plní své povinnosti, může ředitel věznice nebo jím pověřený orgán Vězeňské služby rozhodnout o zahlazení kázeňského trestu (odst. 1). Oznámením rozhodnutí o zahlazení kázeňského trestu se na obviněného hledí, jako by mu nebyl kázeňský trest uložen (odst. 2). Vyhl. 109/1994 Sb., stejně jako zákon o výkonu vazby, problematice zahlazení kázeňského trestu věnuje jen jedno ust., § 67a. To navíc reguluje výlučně stav po vydání kladného rozhodnutí.

Nutno tudíž uzavřít, že vyloučení správního řádu pro vyřizování kázeňských přestupků má za následek, že právo žalobkyně na odůvodnění rozhodnutí o nezahlazení kázeňského trestu nelze opřít o ust. § 68 správního řádu. Takové právo není výslovně založeno ani zvláštními právními předpisy, tj. zákonem o výkonu vazby a prováděcí vyhláškou.

Vzdor tomu soud zastává názor, že žalobkyně má právo znát důvody, proč bylo v její věci konkrétním způsobem rozhodnuto.

8 pokračování 57 A 5/2010

Takové právo především vyplývá z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny (citace znění je na straně 5 tohoto rozsudku). Znalost důvodů rozhodnutí je základním předpokladem možnosti bránit se proti zkrácení svého práva.

Názor soudu má dále základ v ust. § 177 odst. 1 správního řádu. Ten stanoví, že Základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.

V komentáři ke shora uvedenému ust. správního řádu je mimo jiné uvedeno: „ Takto ne zcela obvykle koncipované ustanovení navazuje jednak na § 1 odst. 2 správního řádu, … ale především na čl.2 odst. 3 Ústavy a závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu, k tomuto článku se vztahujících….Základní zásady činnosti správních orgánů podle nového správního řádu vycházejí z obecných principů právních obsažených v ústavním, mezinárodním a komunitárním právu, tedy vesměs v právních normách vyšší právní síly než zákon, které proto nemůže žádné zákonné ustanovení, vylučující bez dalšího působnost správního řádu, z materiálního hlediska vyloučit. Z tohoto pohledu lze dokonce říci, že § 177 odst. 1 má ve vztahu k takovým zákonným ustanovením, která správní řád jako celek bez náhrady vylučují, vlastně jen „deklaratorní charakter“, neboť tyto zásady by platily v jiných zákonech i bez něj.“
(Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA POLYGON, 2006, s. 1013,1014).

Podle § 2 odst. 4 správního řádu Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Z dikce § 2 odst. 4 správního řádu se podává, že ustanovení obsahuje celkem tři základní zásady, jimiž je povinen se správní orgán řídit. V pořadí druhou je zásada nestranného postupu a rovného přístupu (slovy zákona aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu), třetí je zásada oprávněné důvěry v postupy správních orgánů či zásada ochrany legitimního očekávání (slovy zákona aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly).

S žalobkyní i žalovaným lze souhlasit potud, že na zahlazení kázeňského trestu žadatel nemá právní nárok a to ani tehdy, jestliže jsou zákonem stanovené podmínky žadatelem splněny. Rozhodnutí podle § 23a zákona o výkonu vazby je vždy spojeno se správním uvážením služebního funkcionáře. Ustanovení § 78 odst. 1, věta druhá s.ř.s. ukládá soudu napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. S tímto ustanovením koresponduje již výše citovaná právní věta z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, podle níž je rozhodnutí založené na správním uvážení soudně přezkoumatelné.

Základním předpokladem přezkoumatelnosti rozhodnutí soudem je vždy jeho odůvodnění. Bez odůvodnění by soud nemohl vyloučit případnou svévoli rozhodujícího orgánu, porušení principu rovnosti, zákazu diskriminace apod., tedy kvalifikovaně posoudit, zda správní orgán v konkrétní věci respektoval základní postuláty vtělené do základních zásad činnosti správních orgánů. Zásada legitimního očekávání nabývá na významu především v případech, kdy je správní orgán nadán tzv. správní úvahou, tedy v případech, kdy na vydání určitého rozhodnutí není právní nárok. Řečeno jinak, jakkoliv má správní orgán při rozhodování o žádosti o zahlazení kázeňského trestu volnost správního uvážení, je vázán

9 pokračování 57 A 5/2010

základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.

Ústavní soud v usnesení ze dne 21.10.2008, sp. zn. I.ÚS 1785/08, týkajícím se kázeňských přestupků ve výkonu trestu odnětí svobody, konstatoval, že „na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné např. s rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase.“(dostupný v databázi NAULUS). Shodnou pasáž použil i v usnesení ze dne 10.6.2010, sp. zn. III.ÚS 333/09, na něž poukázal žalovaný. Tento názor je aplikovatelný i pro rozhodnutí o kázeňském trestu ve výkonu vazby a soud jej zcela sdílí. Je však přesvědčen, že požadavek, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, kdo, kdy, jakým způsobem a stručně proč o žádosti rozhodl, je z důvodů shora předestřených legitimní i u rozhodnutí o nezahlazení kázeňského trestu. Pro tento závěr je zcela bez významu, že zákon pro rozhodnutí nestanoví formální náležitosti, že rozhodnutí není vypracováno písemně, že je oznamováno obviněným pouze ústně. Soud naopak poukazuje na určitý paradox, že stručné odůvodnění musí být podle čl. 24 odst. 5 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 16/2010 zaznamenáváno v případě zahlazení kázeňského trestu, byť v původním rozhodnutí o jeho uložení.

V posuzovaném případě v rozporu s názorem výše prezentovaným postrádá zamítavé rozhodnutí žalovaného ze dne 2.2.2010 o žádosti žalobkyně na zahlazení kázeňského trestu jakékoliv odůvodnění. Lze souhlasit s žalobkyní, že právo znát důvody, proč bylo v jeho věci konkrétním způsobem rozhodnuto, má obecný charakter a uplatní se v jakémkoliv rozhodovacím procesu orgánu veřejné správy. Potřeba odůvodnění v této věci byla dána o to více, že konečnému negativnímu výroku předcházela dvě doporučení na vyhovění žádosti. Nedostatek stručného odůvodnění rozhodnutí je procesní vadou a rozhodnutí činí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.).

Soud posoudil žalobu jako důvodnou a napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil (§ 78 odst. 1, § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, tj. že rozhodnutí vydané podle § 23a zákona o výkonu trestu o nezahlazení kázeňského trestu musí být stručně odůvodněno a rozhodovací důvod(y) neúspěšnému žadateli (obviněnému) o zahlazení kázeňského trestu sdělen(y), je žalovaný dle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán (výrok I.).

Úspěšná žalobkyně má podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložila, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v této věci byla usnesením ze dne 10.3.2010, čj. 57A 5/2010 – 17, individuálně osvobozena od soudního poplatku a týmž usnesením jí byl ustanoven zástupcem Mgr. Petr Vlach, advokát. Podle § 35 odst. 8 s.ř.s. hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Protože žalobkyně v souvislosti s řízením u tohoto soudu nevynaložila žádné náklady, soud vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Při rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen advokátní tarif). Advokát učinil v řízení 2 úkony právní služby (převzetí a příprava věci podle § 11 odst. 1 písm. a) a odstranění vad žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu). Podle § 9 odst. 3 písm.

10 pokračování 57 A 5/2010

f) a § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon ve věcech žalob projednávaných podle s.ř.s. 2.100 Kč. Z hotových výdajů má advokát nárok na paušální částku 300 Kč za jeden úkon právní služby ( § 13 odst. 3 advokátního tarifu), na náhradu cestovních výdajů za automobil Škoda Octavia 1,9 TDI RZ 2P49010 použitý k cestě za žalobkyní dne 2.4.2010 z Plzně do Prahy a zpět v celkové délce 200 km při palivu motorová nafta a průměrné spotřebě 5,43 l/100 km (§ 13 odst. 1,3 advokátního tarifu, § 157 odst.3, 4 písm. b) zák. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších novel, § 1 písm. b) vyhl. 462/2009 Sb.) a na náhradu za 4 hodiny času promeškaného na cestě z Plzně do Prahy a zpět po 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu (§ 14 odst. 1 písm. a), 3 advokátního tarifu). Advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty -DPH (č.l. 49 spisu). Proto se částka zvyšuje o DPH (20 %) vypočtenou podle § 37 a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších novel, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zák. 235/2004 Sb. odvést a která patří k nákladům řízení (§ 35 odst. 8, § 57 odst. 2 s.ř.s.). Na odměně za zastupování a hotových výdajích bude ustanovenému advokátovi vyplacena celkem částka 7 531 Kč ( 4 200 + 600 + 1 076 + 400 + 1 255 Kč). Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodným rozhodnutím je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 22. prosince 2010

JUDr. Jana Daňková

předsedkyně senátu

11 pokračování 57 A 5/2010

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru