Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 47/2010 - 48Rozsudek KSPL ze dne 31.01.2011Stavební řízení: regulativy určující využití území; umístění studny

Publikováno2419/2011 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek

57 A 47/2010-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců JUDr. Zdeňka Pivoňky a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobců a) Ing. M.B., b) Ing. E.B., oba bytem, zastoupených JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Modřínová 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, za účasti osob zúčastněných na řízení Ing. H.B., Ing. H.B., oba bytem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. RR/1180/10,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. RR/1180/10, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 9.320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivany Čadkové, advokátky.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. RR/1180/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 1.3.2010, č.j. Výst. 1321/2009 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Vrtaná studna“ na pozemku č. 1754/8 v katastrálním území Zbiroh.

Žalobci žalobu odůvodnili tím, že správní rozhodnutí zasahují do jejich vlastnických práv, omezují je a způsobují jim škodu. Rozhodnutí jsou v rozporu s Ústavou České republiky, a to čl. l odst. l, neboť nerespektují práva a svobody člověka a občana v právním státě. Žalobci konstatovali, že v souladu s právními předpisy na úseku práva stavebního a vodního a podle zákona o geologických pracích učinili první krok k provedení studny na vlastním pozemku pro odběr podzemní vody a zadali u oprávněné firmy provedení zkušebního vrtu. Tento vrt není nutno schvalovat žádnými orgány veřejné správy. Tuto skutečnost potvrzuje i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrt byl objednán 7.4.2009 a uskutečněn 6.5.2009. Žádost o vydání územního rozhodnutí u obecného stavebního úřadu byla žalobci podána 10.8.2009. Teprve dnem 26.8.2009 se stala účinnou novela vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, tj. vyhláška č. 269/2009 Sb., která nově v ustanovení § 24a upravuje minimální vzdálenosti studní pro individuální zásobování vodou od možných zdrojů znečištění. Vrt byl proveden a řízení o umístění zahájeno před nabytím účinnosti uvedeného právního předpisu, který novelizuje vyhlášku č. 501/2006 Sb. Žalobci v dobré víře, že jejich postup, který byl plně v souladu s předpisy tehdy platnými, i výsledky vrtu povedou k vydání územního rozhodnutí a následně vodoprávního povolení studny, vynaložili nemalé náklady na tyto přípravné práce a vůbec netušili, že se chystá vydání nějaké novely, která zásadně změní podmínky pro umisťování studen. Z tohoto důvodu se cítí být zkráceni ve svých právech občana a vlastníka nemovitosti, když jejich postup v souladu s právními předpisy vede k jejich škodě. Žalobci pro úplnost dodali, že na základě jejich žádosti z 10.8.2009 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby studny i vodoprávní povolení - stavební povolení a povolení k nakládání s vodami. K odvolání souseda však došlo k jejich zrušení, v dalším postupu pak k zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí. Proti tomuto se žalobci odvolali, ale rozhodnutí bylo potvrzeno žalovaným. Odůvodnění zrušovacích rozhodnutí ze strany odvolacího orgánu je v zásadě shodné, totiž odkaz na vyhlášku č. 269/2009 Sb. Žalobci dále namítali, že správní orgány zcela účelově pracují s pojmy předmětné vyhlášky a její novely, aniž by tyto pojmy vysvětlily. Navíc tyto pojmy nejsou charakteristické pro řízení před obecným stavebním úřadem, ale jsou předmětem zvláštních právních předpisů, jejichž realizaci a výklad zajišťují jiné zvláštní orgány státní správy. Prvním takovým pojmem je „studna individuálního zásobování vodou“, kterýžto pojem je sice obsažen ve vyhlášce o obecných požadavcích na využívání území, ale není zde vysvětlen, vodní zákon zase zná jako vodní dílo pouze pojem „studna“. Pojem studna bez dalšího rozlišení také používá žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Naprosto chybí vysvětlení, o jakou studnu se jedná, zda se na tuto studnu vztahuje vyhláška č. 269/2009 Sb. V řízení nebyl ani osloven příslušný orgán státní správy na úseku vodního zákona, který by byl příslušný v pochybnostech rozhodovat, o jaké dílo se vlastně jedná. Druhým pojmem, se kterým pracuje vyhláška č. 269/2009 Sb. i žalovaný, je „veřejná pozemní komunikace“. Žalovaný seznamuje žalobce s vlastním výkladem toho, co je účelová komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Ovšem tak jako u vodních děl, i v případě pozemních komunikací je zřízen zvláštní správní úřad, který by měl rozhodovat v pochybnostech o výkladu a obsahu ustanovení zákona a použitých pojmů. Ani v tomto případě, přesto, že výslovně byl v odvolání uváděn nesouhlas s takovýmto výkladem, nebyl přizván či osloven příslušný silniční správní úřad, aby odstranil pochybnosti, ale žalovaný si učinil úsudek o této vysoce odborné námitce sám. Žalobci konstatovali, že proto namítají, že žalovaný posuzoval otázky, k jejichž rozhodnutí není příslušný a rozhodoval tedy bez odborných stanovisek správních úřadů, které měly mít postavení dotčeného orgánu. Žalobci dále namítali, že žalovaný přijal bez dalšího pouze ustanovení o nabytí účinnosti vyhlášky č. 269/2009 Sb. dnem vyhlášení, aniž by se zamýšlel nad důsledky takového postupu. Je pravdou, že na základě provedeného vrtu nevzniká žalobcům nárok na to, aby byl tento vrt umístěn a povolen. Je však naprosto v duchu Ústavy České republiky a jejího čl. l, který Českou republiku charakterizuje jako právní stát,

vytvářet, používat a vykládat právní normy v souladu se základními principy právního státu, jakým je i právní jistota občana. „Kdo jednal v důvěře v nějaký zákon, nemá být ve své důvěře zklamán.“ (Sedláček J. Časový střet zájmů). Žalobci v důvěře v právní předpis, platný a účinný v době, kdy zadali provedení vrtu, kdy byl vrt proveden a kdy podali žádost o vydání územního rozhodnutí, nemohli vědět, že dojde ke změně pravidel jejich konání. Vyhláška č. 269/2009 Sb. je ve své podstatě retroaktivní, jelikož mění právní následky, které podle práva nastaly před tím, než se stala součástí právního řádu. Přestože zákaz retroaktivity není vysloveně obecně zakázán v našem právu (mimo trestní právo), právě z pojmu právního státu lze odvodit nepřijatelnost zpětné účinnosti obecně. Jestliže subjekt činí právní úkon a nemůže spoléhat na očekávané právní důsledky svého konání podle práva, znamená to právní nejistotu a porušení zásad právního státu. Žalobci uvedli, že očekávali v dobré víře následný postup tak, jak odpovídal právnímu řádu v době, kdy provedli prvé úkony nutné pro vybudování studny. Změna vyhlášky, kterou se zásadně, alespoň podle stanoviska správních úřadů, mění pravidla umisťování studny, způsobuje žalobcům nejen zásah do jejich práv vlastníka nemovitosti a do svobod občana, ale samozřejmě i materiální újmu, spočívající minimálně v nákladech na provedení vrtu. Očekávat lze, podle závěru napadeného rozhodnutí, také náklady na likvidaci vrtu, zasypání atd. Žalobci doplnili, že je známo, že v podobné situaci jako oni musí být desítky dalších občanů, kteří jako žalobci postupovali v souladu se zákonem, ale vyhláška č. 269/2009 Sb. je postavila mimo zákon. Žalobci proto žádají soud, aby posoudil soulad vyhlášky se zákonem, příp. aby byl předložen návrh na zrušení vyhlášky č. 269/2009 Sb., jelikož její ustanovení o nabytí účinnosti je v rozporu s ústavním zákonem. Žalobci uvedli, že navrhují zrušení celé vyhlášky, jelikož zrušení ustanovení čl. II vyhlášky by nemělo žádný praktický dopad, když by vyhláška nabyla účinnosti prakticky stejně. Jedinou možnou nápravou by bylo např. určení, že pro řízení zahájená před nabytím účinnosti vyhlášky, eventuelně pro vrty provedené za účinnosti dosavadní vyhlášky, se použijí ustanovení dosavadní vyhlášky. Při posuzování ústavnosti či zákonnosti však výsledkem nemůže být změna, pouze zrušení předpisu či jeho části.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že odmítá, že pracuje s pojmy zcela účelově, aniž by tyto pojmy vysvětlil. Pojem „studna individuálního zásobování vodou“ je obsažen v normě ČSN 755115 Studny individuálního zásobování vodou, navíc tento pojem je použit již v projektové dokumentaci, která je přílohou žádosti podané žalobci. Od počátku zde tedy byla shoda žalobců, stavebního úřadu i žalovaného, že se právě v tomto případě jedná o studnu individuálního zásobování vodou, a proto byl dále v řízení používán jen pojem studna, stejně tak jak to předpokládá § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. Ani pojem „veřejná pozemní komunikace´“ nebyl žalovaným vyložen účelově, nýbrž zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Z napadeného rozhodnutí je zcela jasné, jak žalovaný postupoval při výkladu uvedeného pojmu. Není důvod pro výklad uvedených pojmů žádat odborná stanoviska jiných správních orgánů. Jak žalobci v žalobě uvádějí, o výkladu a obsahu ustanovení zákona a použitých pojmů má rozhodovat v pochybnostech zvláštní správní úřad. Žalovaný ale v daných případech žádné pochybnosti o výkladu pojmů neměl, použil běžně používané metody výkladu právních norem a dospěl při tom ke zcela jednoznačnému závěru. Žalovaný dále uvedl, že pouze zákon může určit, kdo je dotčeným správním orgánem vdaném řízení. Žalobci ale tvrdí, že žalovaný neměl rozhodovat bez odborných stanovisek dotčených orgánů, toto své tvrzení však neopírají o žádný zákonný odkaz. Žalovaný konstatoval, že při vydání rozhodnutí postupoval zcela v souladu s právními předpisy účinnými v době vydání rozhodnutí. Žalovaný a ani jiný správní orgán nemá jinou možnost než postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu České republiky, protože mu to nařizuje § 2 odst. 1 správního řádu. Nemá možnost neřídit se ostatními právními předpisy, kterým je právě vyhláška č. 269/2009 Sb., ve které není obsaženo přechodné ustanovení, které by určilo, že daná vyhláška se použije na řízení zahájená až po její účinnosti. Žalovaný nemůže v řízení posuzovat následky účinnosti právních předpisů, musí se jimi prostě řídit, kdyby se jimi neřídil, byl by jeho postup nezákonný. Žalovaný uvedl, že nemůže ovlivnit znění těchto právních předpisů, to může jenom zákonodárce, případně Ústavní soud. Žalovaný souhlasí s tím, že byla porušena právní jistota, a tedy jedna ze zásad právního státu, žalobců, a proto nenamítá nic proti požadavku žalobců na posouzení vyhlášky č. 269/2009 Sb. z hlediska jejího souladu se zákonem, ani případnému předložení návrhu na její zrušení Ústavnímu soudu. Nicméně za situace, kdy je vyhláška č. 269/2009 Sb. platná a účinná, musí žalovaný trvat na zákonnosti svého postupu.

Vzhledem k tomu, že žalobci i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s., vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „v současné době stavba studny nejde na daném pozemku povolit, neboť vzdálenost umisťované studny od veřejné komunikace (p.p.č. 1754/13 v k.ú. Zbiroh) je pouze 3,0 m a není tedy splněn ani odstavec vyhlášky stanovující minimální vzdálenost od veřejné pozemní komunikace, tj. odst. 2 písm. d) § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb. stanovující 12 m pro málo propustné prostředí.“ Žalovaný tudíž výroku napadeného rozhodnutí opřel o ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého nejmenší vzdálenost studny od zdrojů možného znečištění je stanovena podle druhu možného zdroje znečištění pro málo prostupné prostředí takto: veřejné pozemní komunikace 12 m. Žalovaný s ohledem na znění zmíněné vyhlášky dovodil, že je-li studna žalobců navržena ve vzdálenosti 3 m od veřejné pozemní komunikace, není vůbec možné umístění studny povolit, neboť studna může být podle vyhlášky umístěna teprve ve vzdálenosti minimálně 12 m od veřejné pozemní komunikace.

Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Soud zásadně není při rozhodování vázán vyhláškou, která je v rozporu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Soud v dané věci dospěl k závěru, že ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v rozporu se stavebním zákonem, resp. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Dosavadní judikaturu ve vztahu k odvozené normotvorbě shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 26.8.2010, sp.zn. III. ÚS 101/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), kde uvedl, že „k interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (publikováno jako č. 96/2001 Sb., obdobně pak i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01, publikováno jako č. 410/2001 Sb.) vymezil kautely, dle kterých státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného právního předpisu, se "musí pohybovat secundum et intra legem, nikoli mimo zákon (praeter legem)", čili "zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší" tomuto státnímu orgánu "stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y". Státní orgán se při tvorbě podzákonného předpisu musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně však lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou ČR, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy (srov. již Pl. ÚS 17/95, publikováno jako č. 271/1995 Sb. a konstantní judikatura).“ Soud se se závěry Ústavního soudu zcela ztotožňuje.

Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Jak vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, není vlastnické právo právem zcela bezbřehým. Listina základních práv a svobod stanoví řadu kritérií, které je nutné při výkonu vlastnického práva respektovat a která současně výkon vlastnického práva omezují. Tato ústavní omezení vlastnického práva mohou být provedena zákonem, popř. jako v daném případě vyhláškou ministerstva, pokud je však vyhláška vydána na základě zákonného zmocnění, na základě a v mezích zákona. Vždy je nutné respektovat základní mantinely vymezené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud tyto mantinely zákonem či vyhláškou respektovány nejsou, dochází aplikací těchto vadných právních předpisů k neústavnímu zásahu do vlastnického práva.

Nejinak je tomu i na úseku stavebním. Vlastník pozemku či stavby se může například svobodně rozhodnout o zastavění svého pozemku či stavebních úpravách své stávající stavby, avšak stavební činnost a výsledná stavba musejí odpovídat kritériím stanoveným čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákonem, který stanoví základní mantinely při výkonu vlastnického práva na úseku stavebním, je stavební zákon. Z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze dovodit, že vlastního výkonu stavebního práva, stejně jako výkonu vlastnického práva, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Těmto základním kritériím musí odpovídat jak jednotlivá ustanovení stavebního zákona, tak ustanovení právních předpisů stavební zákon provádějících. V souladu s těmito kritérii musí být i vlastní výkon státní správy na úseku stavebním. Pokud plánovaná stavební činnost a výsledná stavba není zneužitím vlastnického práva na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nepoškozuje lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem, nelze výkonu stavebního práva oprávněně bránit.

Aniž by stavební zákon sám specifikoval jednotlivé obecné požadavky na výstavbu, v § 169 odst. 1 stavebního zákona stanoví, že právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími právními předpisy. Pro územní řízení lze obdobnou povinnost vysledovat z ustanovení § 90 písm. c) stavebního zákona, podle kterého v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území. Obecnými požadavky na výstavbu stavební zákon rozumí obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy a dále obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami pokročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobami s mentálním postižením nebo osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace stanovené prováděcím právním předpisem (§ 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona).

Podle § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. studna individuálního zásobování vodou (dále jen „studna“) musí být situována v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní.

Soud je přesvědčen o tom, že ustanovení § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vyhovuje kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zabránit umístění stavby studny je totiž možné pouze ze dvou důvodů. Zaprvé tehdy, pokud je v územním řízení prokázáno, že studna je situována v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studn.i Zde je chráněn především zájem na ochraně lidského zdraví před negativními účinky požití kontaminované vody. Zadruhé tehdy, pokud je studna situována v takové poloze, která ovlivní vydatnost sousedních studní. Zde je bráněno zneužití vlastnického práva na újmu práv druhých. V obou dvou případech se jedná o přípustná omezení stavebního práva a tím i práva vlastnického, neboť omezení v zájmu ochrany lidského zdraví a v zájmu nepůsobení újmy právům druhých je výslovně v ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zmíněno.

Na rozdíl od ustanovení § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) téže vyhlášky kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nevyhovuje. Předně je nutné uvést, že stavební zákon nestanoví, že by v určité vzdálenosti od veřejné pozemní komunikace nebylo vůbec možné studnu umístit, a to i v případě, že by umístění stavby bylo jinak v souladu § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Aniž by pro to existoval jakýkoli oprávněný důvod, vyhláška č. 501/2006 Sb. ustanovením § 24a odst. 2 písm. d), vyjímá z území zastavitelného studnou po celé České republice pruh o šířce 12 m po obou stranách veřejných pozemních komunikací. Situace je paradoxní především v tom smyslu, že pokud by ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. neexistovalo, bylo by možné stavbu umístit v podstatě kdekoli, pokud by byly splněny podmínky uvedené v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. by umístění odpovídalo kritériím vymezeným v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vyhláška tudíž v rozporu se stavebním zákonem omezuje působnost stavebního zákona ve vztahu ke studnám toliko na území České republiky mínus pruh o šířce 12 m po obou stranách všech veřejných pozemních komunikací. Nejedná se již o provedení stavebního zákona, nýbrž jde o stanovení zcela nového pravidla, které stavebním zákonem sledováno nebylo. Takováto právní úprava je proto v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky, neboť se nepohybuje v mezích stavebního zákona.

Neústavnost § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v daném případě zapříčiněna tím, že z tohoto ustanovení není připuštěna žádná výjimka, která by umožňovala umístění studny ve vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komunikace, pokud by v konkrétním případě byla dodržena kritéria uvedená v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stavební zákon totiž v § 169 odst. 2 stanoví, že výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Z ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhláškou č. 501/2006 Sb. žádná výjimka výslovně umožněna není.

Jistě si lze totiž představit situaci, kdy buď specifičností konkrétního místa či konkrétním stavebně technickým řešením studny mohou být naplněna kritéria ustanovení § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. i případě vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komunikace. Pokud by i za této situace nebylo umístění stavby povoleno, jednalo by se o omezení vlastnického práva nejen v rozporu se stavební zákonem, nýbrž také v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že se žalovaný opřel toliko o ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., aniž by bylo zkoumáno, zda jsou či nejsou v daném případě splněny podmínky pro umístění stavby uvedené v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, dopustil se nezákonnosti spočívající v aplikaci neústavního ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb. V dalším řízení již žalovaný není oprávněn se neústavního ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. v neprospěch žalobců dovolávat.

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto jim soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když žalobci podali žalobu. Advokát činil společné úkony při zastupování dvou osob, a proto mu náleží za každou takto

zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb., činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč, tj. 6.720 Kč za dva společné úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobcům částku ve výši 600 Kč. Náklady řízení tedy činí částku ve výši 9.320 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s., přičemž vyhověl žádosti žalovaného o stanovení delší lhůty k plnění. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost, nemohly jí vzniknout náklady podle § 60 odst. 5 s.ř.s. Soud neshledal ani důvodů zvláštního zřetele hodných, které by přiznání nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení odůvodňovaly, proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační Poučení: stížnost u Krajského soudu v Plzni. Lhůta je zachována i tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. ledna 2011

JUDr. Jana Daňková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru