Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 35/2010 - 36Rozsudek KSPL ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

31 Ca 39/2005 - 70


přidejte vlastní popisek

57A 35/2010-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Zdeňka Pivoňky v právní věci žalobkyně Nejvyšší státní zástupkyně, se sídlem Brno, Jezuitská 4, proti žalované Západočeské univerzitě v Plzni, se sídlem Plzeň, Univerzitní 8, za účasti osoby zúčastněné na řízení T.G.,, bytem v Ch.,, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. srpna 2008, čj. 151/08,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. srpna 2008, čj. 151/08, se z rušuje a věc se vrac í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

T.G.,(dále jen osoba zúčastněná na řízení), trvale pobytem na adrese Ch., na tiskopisu vyplněném dne 19.6.2008, adresovaném Západočeské univerzitě v Plzni (dále jen žalovaná) a vlastnoručně podepsaném, podal žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), (dále jen „zákon o vysokých školách“ nebo „ZVŠ“). Za absolvovanou vysokou školu v žádosti označil Zakarpatskou státní univerzitu, se sídlem v Užhorodu na Ukrajině (dále jen „ZSU“) s tím, že studium ve studijním programu Právo/Právní věda absolvoval v letech 2002 až 2008. Pro zaslání rozhodnutí uvedl adresu P. Z tiskopisu žádosti ani z obsahu spisu není zřejmý způsob doručení žádosti žalované ani počet a druh příloh s žádostí žalované doručených.

Žalovanou předložený správní spis obsahuje mimo jiné kopie ověřených listin vyhotovených v českém jazyce, konkrétně diplomu DP № 200594 ze dne 3.5.2008 s raítkzem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny s následujícím textem: “Rozhodnutí státní zkušební komise ze dne 28.4.2008 T.G. byl udělen titul Magistr Práva”, diplomu M № 000194, kteý rje opatřen razítkem ZSU a na kterém je uvedeno: “Ukrajina, Zakarpatská státní univerzita uděluje diplom Magistra” a přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 200594.

Rozhodnutím ze dne 6.8.2008, č.j. 151/08, žalovaná s odkazem na ustanovení § 89 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 3 a § 106 zákona o vysokých školách ve spojení s Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsanou dne 11. dubna 1997 v Lisabonu (dále jen „Úmluva“), rozhodla, že „pan T.G., narozený v Ch., obdrží osvědčení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které je přílohou tohoto rozhodnutí.“ V odůvodnění k tomu uvedla, že osoba zúčastněná na řízení podala žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, které získala absolvováním studijního oboru „Právní věda“ na Zakarpatské státní univerzitě s tím, že: „… nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací žadatele a absolventů magisterských studijních programů v České republice“, a proto vyhovuje „ve smyslu čl. 1 Úmluvy žádosti a vydává osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žadatelovi.“ K tomu pak závěrem odůvodnění poznamenala, že: „nostrifikační osvědčení je spolu s originálním dokladem odpovídající diplomu, který je vydáván absolventům magisterských studijních programů na univerzitách a vysokých školách v ČR“. Na rozhodnutí je rukou dopsáno: „Osobně vyzvedl 11.6.2008 - vzdal se práva na odvolání. Dne 11.6.2008 nabylo rozhodnutí právní moci“. K textu je přičiněn nečitelný podpis.

V osvědčení označeném „ZČU * N-622/08“ ze dne 6.8.2008, které je podle citovaného rozhodnutí jeho přílohou, je uvedeno, že žalovaná uznala podle § 89 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 3 a § 106 zákona o vysokých školách diplom číslo DP 200594, registrační číslo M 000194, vydaný 3. května 2008 Zakarpatskou státní univerzitou v Užhorodě, Ukrajina na jméno osoby zúčastněné na řízení - označené jménem, příjmením, datem a místem narození - a potvrzuje rovnocennost s vysokoškolským diplomem a dodatkem k diplomu, vydaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventu studia v magisterském studijním programu „Právo a právní věda“ obor „Právo“ a současně uznala vzdělání získané držitelem tohoto dokladu studiem oboru „Právní věda“ uskutečňovaném Zakarpatskou státní univerzitou v Užhorodě, Ukrajina a potvrzuje jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice na veřejné vysoké škole absolvováním studia v uvedeném studijním programu. Držitel tohoto dokladu je oprávněn užívat zahraniční kvalifikaci „magistr práva“ (bez zkratky).

Žalobou ze dne 13.5.2010 se Nejvyšší státní zástupkyně (dále jen žalobkyně) domáhala zrušení rozhodnutí žalované čj. 151/08 ze dne 6.8.2008 (dále jen napadené rozhodnutí) o vydání osvědčení osobě zúčastněné na řízení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

Úvodem žaloby žalobkyně konstatovala, že ze správního spisu žalované nelze spolehlivě zjistit, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Dle rukou psané poznámky na kopii napadeného rozhodnutí nabylo rozhodnutí právní moci dne 11.6.2008, když osoba zúčastněná na řízení převzala rozhodnutí téhož dne a vzdala se práva odvolání. Tento záznam je zjevně zmatečný, neboť rozhodnutí samo bylo vydáno později (6.8.2008) a ve správním spisu je založeno potvrzení o tom, že osoba na řízení zúčastněná převzala rozhodnutí dne 12.8.2008. Prohlášení o vzdání se práva podat odvolání pak není ve spisu učiněno vůbec. Vzhledem k datu jeho vydání je však žaloba podávána v zákonem stanovené lhůtě.

Žalobu žalobkyně odůvodnila námitkami tvořícími pět žalobních bodů.

Prvním žalobním bodem (v žalobě označeným II.) žalobkyně namítala vedení správního spisu týkajícího se řízení o vydání osvědčení osobě zúčastněné na řízení v rozporu s ust. zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě (dále jen „zákon o archivnictví“) a vyhlášky č. 646/2004 Sb., upravující podrobnosti výkonu spisové služby.

V žalobě k tomuto bodu uváděla, že k její žádosti o zapůjčení originálu předmětného správního spisu jí žalovaná zaslala spis. Ten je tvořen toliko v žalobě konkrétně vyjmenovanými 16 listinami. Kromě originálů žádosti osoby zúčastněné na řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání ze dne 19.6.2008 (dále jen „žádost o uznání“) a potvrzení o převzetí rozhodnutí ze dne 12.8.2008 jsou všechny zbývající listiny prostými kopiemi. Spis není označen spisovou značkou, neobsahuje soupis všech součástí a příloh, listiny nejsou opatřeny podacím razítkem a na žádné z nich není uvedeno, kdy byly do spisu vloženy. Součástí spisu není ani stejnopis konečného rozhodnutí. Obsah spisu je navíc tvořen neautorizovanými, zcela nesourodými a nečíslovanými kopiemi listin, jejichž zařazení do spisu není nijak logicky provázáno s konečným rozhodnutím ve věci, zejména s jeho odůvodněním. Předložený spisový materiál tak za správní spis ve smyslu správního řádu nelze vůbec považovat.

Druhým žalobním bodem (v žalobě označeným III.) žalobkyně namítala jednak porušení § 2 odst. 1, § 3, § 17 odst. 1, § 50 odst. 1, 2, § 51 odst. 1 správního řádu, neboť se napadené rozhodnutí neopírá o spolehlivě zjištěný stav věci a je vydáno v rozporu s opatřenými podklady pro vydání rozhodnutí, jednak nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože trpí vadou řízení, jíž byla podstatně porušena ustanovení o řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s., neboť správní spis neobsahuje dostatek důvodů pro napadené rozhodnutí, skutkový stav, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, je v přímém rozporu s obsahem spisu, což způsobuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

K nedostatku spolehlivě zjištěného stavu věci a rozporu rozhodnutí s opatřenými podklady uvedla, že z předloženého spisového materiálu není zřejmé, že by vyjma vyhotovení napadeného rozhodnutí, osvědčení a uvedení údaje o právní moci rozhodnutí, byl ve věci učiněn jakýkoliv úřední úkon.

Ze spisového materiálu nikterak nevyplývá, jakým způsobem a v jakém rozsahu žalovaná zkoumala splnění podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dle ust. § 89 a § 90 zákona o vysokých školách. Co se týká posouzení studijních programů a náplně vysokoškolského studia v zahraničí, není v tomto směru ze spisu patrné, zdali k takovému posouzení ve správním řízení vůbec došlo, neboť důkazní materiál týkající se podrobností studijního programu a konkrétní náplně vysokoškolského studia na ZSU se ve spisu nenachází. Zda ZSU uskutečňovala obsahově obdobný studijní program jako žalovaná, nevyplývá z žádné listiny. Ze spisového materiálu nevyplývá ani to, že by žalovaná obsah studijního programu “Právo a právní věda” ZSU měla k dispozici či si ho vyžádala a blíže se s ním jako s podkladem rozhodnutí seznámila. Kopie licencí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny a kopie certifikátu o akreditaci Zakarpatské státní univerzity rovněž nevypovádají o tom, jaký byl konkrétní obsah studijního programu “Právo a právní věda” a zejména jaké právo, zda právo české či právo ukrajinské, bylo předmětem výuky na ZSU.

Osoba zúčastněná na řízení předložila žalované jako přílohu žádosti o uznání diplom DP № 200594 ze dne 3.5.2008, ýkt jeer opatřen razítkem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny s následujícím textem: “Rozhodnutí státní zkušební komise ze dne 28.4.2008 T.G. byl udělen titul Magistr Práva”. Dále předložila diplom №M 000194, kteýr je opatřen

razítkem ZSU a na kterém je uvedeno: “Ukrajina, Zakarpatská státní univerzita uděluje diplom Magistra”. Dále předložila přílohu k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 200594. Bez ohledu na skutečnost, že jde jen o prosté fotokopie, vzbuzují tyto dokumenty vážné pochybnosti o pravosti, neboť ačkoliv se má jednat o listiny vydané Zakarpatskou státní univerzitou v Užhorodě, jako zahraniční vysokou školou, jsou vyhotoveny v českém jazyce a opatřeny kulatým razítkem s textem vyobrazeným v azbuce. Není na nich uvedeno, že se jedná o překlad. Z diplomů D№P 200594 a M № 000194 rovněž nijak nevyplývá jejich vzájemná souvislost, každý má jiné číslo, na diplomu№ M 000194 není uvedeno ani datum

ani jméno osoby, které byl vydán, a každý z diplomů byl vydán jiným subjektem. V textu přílohy k diplomu DP č. 200594 je navíc uvedeno, že hvězdičkou označené předměty byly zapsány na základě přílohy k diplomu bakaláře práva Moskevského institutu podnikatelství a práva a další předměty byly absolvovány na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva, s.r.o., dříve Mezinárodní vysoká škola podnikatelství a práva v Praze, spol. s r.o. (dále jen “MIPP”), a to v Praze v České republice podle studijního plánu pro přípravu magistrů práva

ZSU. Mohou tedy vzniknout pochybnosti o tom, zda tyto skutečnosti přesvědčivě dokládají studium osoby zúčastněné na řízení na ZSU.

Ačkoli všechny shora uvedené skutečnosti vyplývají z listin tvořících spisový materiál, žalovaná se s nimi v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádala. Naopak v rámci jeho odůvodnění uvedla, že žadatel absolvoval vysokoškolské studium, které bylo posouzeno svým obsahem a rozsahem jako odpovídající studiu v magisterském studijním programu Právo a právní věda, obor Právo, uskutečňovanému na Západočeské univerzitě v Plzni, fakultě právnické (dále jen “PF ZČU”), dále, že žadatel obhájil diplomovou práci a splnil všechny státní závěrečné zkoušky a protože nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací žadatele a absolventů bakalářských studijních programů v České republice, vyhovuje rektor žalované ve smyslu čl. 1 Úmluvy žádosti a vydává ovsědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifice žadateli.

Žalobkyně shrnula, že závěry žalované o tom, že osoba zúčastněná na řízení získala vysokoškolské vzdělání absolvováním studijního oboru “Právní věda” na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě na Ukrajině tedy nejsou podloženy přesvědčivými listinnými důkazy, které by se ve spisovém materiálu nacházely. Učinila tak závěry na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a v rozporu s listinami spisového materiálu.

K absenci dostatku důvodů pro napadené rozhodnutí a k rozporu skutkového stavu, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, oproti obsahu správního spisu, žalobkyně uvedla, že správní rozhodnutí musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu a správní orgán může rozhodnout teprve tehdy, pokud se dostatečně seznámil se skutkovým stavem na základě podkladů předložených mu účastníkem řízení nebo které opatřil sám z moci úřední. Všechny podklady, které vedly k vydání rozhodnutí, musí být ve správním spise uvedeny. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní podklady, ze kterých žalovaná při rozhodování vycházela. V daném případě se jednalo o posouzení obdoby či odlišností studijních programů, které mělo být založeno na řádném hodnocení zejména listinných důkazů založených ve spisu. Obsahem správního spisu jsou však neautorizované, nesourodé a nic neříkající kopie listin,

které neposkytují relevantní informace o charakteru studijního programu a náplně vysokoškolského studia na ZSU. Důkazní hodnota těchto listin je tak pro posouzení obdoby studijních programů ZSU a Právnické fakulty žalované nicotná. V té souvislosti žalobkyně citovala z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6 A 825/95, uveřejněného v ASPI.

Třetím žalobním bodem (v žalobě označeným IV.) žalobkyně namítala, že podle obsahu spisu nelze vyloučit pochybnosti, zda vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k obcházení § 89 a § 90 ZVŠ a zda osoba zúčastněná na řízení naplňuje znaky absolvování zahraniční vysoké školy uskutečňující studijní program obsahově obdobný studijnímu programu české veřejné vysoké školy.

K tomu žalobkyně dále uváděla (pod bodem IV.1.), že z přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 200594, z kopie dopisu JUDr. Milana Kindla, děkana právnické fakulty (dále jen „děkan PF ZČU“) adresovaného rektoru žalované doc. Ing. Josefu Průšovi, CSc., ze dne 14.4.2004 a kopie dopisu Ministra školství a vědy Ukrajiny adresovaného ministryni MŠMTV ze dne 14.8.2007 vyplývá, že část předmětů včetně části písemných prací a státních závěrečných zkoušek osoba zúčastněná na řízení absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva a ostatní předměty, rovněž včetně části písemných prací a státních zkoušek, na MIPP v Praze. Přitom ze spisu není patrno žádné obchodní či jiné spojení mezi MIPP a ZSU. Žalovaná tedy neprovedla v řízení žádný důkaz, z něhož by bylo možno dovodit konkrétní provázanost mezi ZSU a MIPP a žádná spojitost těchto subjektů tak nebyla v době rozhodování prokázána. Evidentně se jedná o dva od sebe naprosto odlišné subjekty, když MIPP je českou právnickou osobou. Za daných okolností proto mohou vzniknout pochybnosti o tom, zda skutečnosti ze spisu vyplývající dokládají studium osoby na řízení zúčastněné na ZSU jako zahraniční vysoké škole. Pokud správní orgán neměl důkaz o tom, že osoba zúčastněná na řízení vystudovala ZSU, nemohl ani takové neexistující vzdělání uznat.

Dále k tomu žalobkyně uváděla (pod bodem IV.2.), že i v případě, že by neměla pochybnosti ohledněstudiaosobyzúčastněnénařízenínaZSU,namítárovněž,žezesprávního spisu nelze zjisti, jaké vzdělání, v jakém právu, bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto. Zdali předmětem studia na ZSU bylo právo české či ukrajinské. Zjištění této skutečnosti je nezbytné pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace ve smyslu § 89 a § 90 ZVŠ a zda mohla žalovaná vydat napadené rozhodnutí. Žalovaná se však ve správním řízení zkoumáním těchto skutečností nezabývala. Pokud by předmětem studia bylo ukrajinské právo a vzdělávání v právním řádu Ukrajiny, jak ho ZSU poskytuje běžně svým studentům na Ukrajině, pak by zde byly dány důvody pro posouzení, zda studijní program je obsahově obdobný studijnímu programu na české právnické fakultě a zda jsou dány podmínky pro vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejnou vysokou školou v souladu s § 89 a § 90 ZVŠ. Pokud by předmětem studia bylo právo české, pak je pro posouzení věci významná skutečnost, zda stejné vzdělávání v českém právu bylo poskytováno běžně i studentům na Ukrajině.

Z dopisu děkana PF ZČU ze dne 14.4.2004 adresovaného rektoru žalované vyplývá, že co do studijního plánu oboru „právo“ byly pro MIPP vzorem žalovaná a Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Pokud byly vzorem studijní plány uvedených tuzemských univerzit, nemohlo jít o zahraniční studijní plán, ale o studijní plán český převzatý s drobnými úpravami z českých veřejných vysokých škol. V tomto případě by ale správní orgán nemohl postupovat podle § 89 a § 90 ZVŠ, neboť takové vzdělání nemůže být předmětem uznávání ve smyslu zákona o vysokých školách, ani by v tomto případě nebylo co uznávat. Naopak pokud vzdělávání v českém právu nebylo poskytováno i studentům na Ukrajině, měl správní orgán prověřit, zda je ZSU oprávněna na území České republiky poskytovat vzdělání v českém právu. Pokud by ZSU poskytovala právnické vzdělání českým studentům na území České republiky v českém právu, jedná se o poskytování jiného vzdělání než toho, které běžně poskytuje na Ukrajině, a z povahy věci plyne, že se v případě českých studentů nejedná o vzdělání získané na zahraniční vysoké škole. V takovém případě by měla na území České republiky postavení jako kterákoli jiná zahraniční právnická osoba a k tomu, aby mohla poskytovat vysokoškolské právnické vzdělání, by měla být vybavena příslušnými oprávněními vydanými k tomu kompetentními orgány České republiky. Ze spisového materiálu však nikterak nevyplývá, že by ZSU disponovala akreditací udělenou jí pro studijní program poskytující vysokoškolské vzdělávání v oblasti českého práva a právní vědy. Předpokladem pro to, aby vysoká škola jako česká právnická osoba, mohla poskytovat vzdělání v příslušném studijním programu, je udělení akreditace dle platného zákona o vysokých školách. Pokud by byla akceptována praxe, že zahraniční právnická osoba by touto akreditací vybavena být nemusela, jednalo by se o zvýhodnění této zahraniční právnické osoby, které nemá oporu v zákoně o vysokých školách ani v jiných souvisejících právních předpisech.

Čtvrtým žalobním bodem (v žalobě označeným V.) žalobkyně namítala, nezákonnost napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že jím bylo uznáno celé studium osoby zúčastněné na řízení, tedy i ta část, kterou absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva v Rusku. Žalovaná tak automaticky uznala i cizí (bakalářské) vzdělání získané ve třetí zemi, a to tím, že převzala nostrifikaci, kterou vydala ZSU. Takový postup však zákon ani Úmluva neumožňuje. I Úmluva hovoří o „uznávání“ vysokoškolských kvalifikací a nikoliv o uznávání nostrifikací. Nostrifikace ZSU, kterou bylo uznáno bakalářské vzdělání, tak nemá na území České republiky žádný právní význam. Ponechá-li žalobkyně stranou skutečnost, že žalovaná nemohla řádně porovnat obsah studia a studijní program ZSU se studijním programem české veřejné vysoké školy, pokud byla podstatná část tohoto studia vykonána v jiné „třetí“ zemi, nemůže mít žádné cizí správní „nostrifikační“ rozhodnutí platnost na území České republiky. Jakýkoliv jiný přístup by byl podstatným zásahem do státní suverenity. To podobně dovodil i Nejvyšší správní soud v roce 1925 v rozhodnutí čj. 4105/1925, jehož pasáž citovala. Aby žalovaná mohla uznat ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, musela by uznat i tu část bakalářského vzdělání, které osoba zúčastněná na řízení získala na Moskevském institutu podnikatelství a práva v Ruské federaci. To však neučinila.

Pátým žalobním bodem (v žalobě označeným VI.) žalobkyně namítala nezákonný postup žalované a nezákonnost napadeného rozhodnutí také proto, že pokud by spolupráce ZSU, žalované a MIPP prakticky znamenala zprostředkovávání magisterského vzdělání ZSU na území České republiky Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze spol. s.r.o. (a následně MIPP), došlo by tímto postupem k obcházení systému povinných akreditací, které vyžaduje zákon o vysokých školách v části osmé (§ 78 a násl.). Neexistence akreditace příslušného studijního programu tak byla v podstatě nahrazována vydáním nostrifikačních rozhodnutí žalované.

Žalovaná v obsáhlém vyjádření k žalobě ze dne 13.7.2010 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a v souladu se zákonem o vysokých školách.

Konkrétně pak uvedla, že dané řízení bylo zahájeno podáním písemné žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 19.6.2008. Tímto dnem bylo nejen zahájeno řízení o uznání podle ust. § 89 a § 90 ZVŠ, ale také založen správní spis.

Skutečnost, že žalovaný při posouzení žádosti osoby zúčastněné na řízení zkoumal a shromáždil potřebné doklady podle výše uvedených ustanovení ZVŠ, je doloženo takto. K žádosti žadatel připojil úředně ověřenou kopii diplomu včetně jeho úředního překladu vydaného ZSU pod č. DP № 200594 dne 3.5.2008 a řpílohu k diplmu DP 200594 a úředně ověřenou kopii diplomu včetně jeho úředního překladu vydaného ZSU pod №č. 000194,M

ze které vyplývá, že absolvovaným studijním programem byl magisterský studijní program právo v oboru právní věda. Dále jsou zde uvedeny absolvované předměty včetně jejich hodnocení, které dohromady vytváří strukturu studijního programu. Konečně příloha obsahuje potvrzení o tom, že rozhodnutím Státní zkušební komise ze dne 28.4.2008 (protokol č. 21) byl osobě zúčastněné na řízení udělen titul magistr práva. Těmito doklady byl nejen splněn požadavek § 90 odst. 2 ZVŠ na jejich předložení, ale tyto doklady sloužily také jako doplňující informace o náplni vysokoškolského studia v zahraničí, jak citované ustanovení vyžaduje. Součástí přílohy jsou rovněž dodatečné informace o typu vzdělávací instituce, kdy je uvedeno, že ZSU je státní univerzitou IV. stupně akreditace, což je pro žalovanou také jeden z dokladů, které prokazují, že studijní program ustutečňovala institutce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolských vzděláním podle zákona o vysokých školách. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že žalovaná neučinila žádné úřední úkony ve smyslu zákona o vysokých školách vyžadované ust. § 89 a § 90.

Dalším podkladem bylo vyjádření tehdejšího děkana PF ZČU ze dne 14.4.2004 předložené rektorovi žalované, které obsahuje právě srovnání studijního programu právo a právní věda ustkutečňovaného PF ZČU a studijního programu uskutečňovanou ZSU. Skutečnost, že pro ZSU zabezpečovala tento studijní program na základě smlouvy Mezinárodní vysoká škola podnikatelství a práva je nerozhodná a je věcí soukromoprávní dohody těchto subjektů. Pro žalovanou je významné, že studijní program má řádně akreditována ZSU a nikoliv to, kdo tento studijní program s touto univerzitou uskutečňuje ve spolupráci. Uzavření takové smlouvy nic nebrání. Z uvedeného vyplývá, že nejen děkan ale také vědecká rada fakulty právnické se důkladně zabývali posouzením obsahové shodnosti obdobných studijních programů. Obsahem vyjádření jsou detailní informace o tom, v čem konkrétně se studijní programy shodují nebo případně “kosmeticky” odlišují. Každopádně ale vyjádření obsahuje jednoznačné stanovisko v tom smyslu, že studijní program není odlišný. Při hodnocení děkan vycházel i ze znalosti úrovně vysoké školy vzhledem k pedagogům na ní působícím.

Žalovaná rovněž uvedla, že se dále zabývala i znalostí úrovně zahraniční vysoké školy a strukturou jí uskutečňovaných studijních programů. V té souvislosti podotkla, že řízení o uznání probíhalo u žalované podle závazné metodiky vydané MŠMT, jejíž závaznost vyplývá z § 87 písm. k) ZVŠ. Podle této metodiky se informace o statutu a “důvěryhodnosti” zahraniční vysoké školy zkoumají nahlédnutím do elektronické databáze NARIC/ENIC České republiky (www.enic-naric.net) zřízené za účelem plnění závazků Národního informačního centra České republiky ve smyslu Úmluvy. Zde bylo ověřeno, že ZSU je v této databázi uvedeno a tím je osvědčeno, že jí uskutečňované studijní programy jsou uskutečňovány institucí oprávněnou poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle ZVŠ.

Všechny tyto doklady byly soustředěny před vydáním napadeného rozhodnutí. Z dokladů je zřejmé, že žalovaná ověřila jak to, že zahraniční studijní program je obdobný se studijním programem uskutečňovaným fakultou právnickou, žalované tak i to, že zahraniční studium poskytovala oprávněná instituce.

Dodržení předepsaného postupu při uznávání zahraničního studia podle názoru žalované podporují sdělení MŠMT ze dne 10.6.2008 čj. 11 384/2008-30 a ze dne 19.9.2008 čj. 18 754/2008-30, z nichž vyplývá, že nebyly shledány důvody pro prohlášení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Tyto skutečnosti vyvracejí námitky žalobkyně o tom, že rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, neboť je zřejmé, jaké skutečnosti vedly rektora k jeho vydání. V rozhodnutí je uvedeno, které doklady byly ve věci soustředěny, a také to, že proběhlo hodnocení oprávněnosti zahraniční instituce poskytovat srovnatelné vysokoškolské vzdělání, a také na čem je založena znalost zahraniční vysoké školy. Odůvodněna je i skutečnost, že nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací žadatele a kvalifikací absolventů fakulty právnické žalované. Navíc pokud žalovaná žadateli v plném rozsahu vyhověla, není odůvodnění třeba.

Dalšími důkazy o tom, že ZSU je oprávněna poskytovat srovnatelné vysokoškolské vzdělání, vyplývá též z licencí průběžně jí udělovaných. Již licence ze dne 7.2.2003 stanoví, že ZSU (resp. její právní předchůdce) je oprávněna poskytovat vzdělání stejného kvalifikačního požadavku pro přípravu zahraničních občanů na akreditované bázi zaměření. To je potvrzeno i v dalších licencích z 10.1.2005 a 10.5.2006. Zejména licence z 10.5.2006 obsahuje informaci o tom, že se uděluje pro vysokoškolské vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na magistra, a v její příloze je uvedeno, že jedním ze zaměření je zaměření 0601 Právo a v jeho rámci Právní vědy. Jednoznačným dokladem, že jde o instituci oprávněnost poskytovat srovnatelné vzdělání, je doklad o udělení akreditace Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 4.1.2005, jímž byla tato univerzita prohlášna za vysokoškolskou vzdělávací instituci IV. stupně. Akreditace je dosud platná. Způsob realizace spolupráce ZSU a MIPP rekapituluje vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007. V něm je uvedeno, že Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporuje tuto spolupráci v oblasti uznávání dokladů o vzdělání se zaměřením Právo, obor právní věda. Ze stejného sdělení vyplývá, že ZSU je řádně akreditovaná dle IV. nejvyššího stupně akreditace a že má akreditaci k přípravě státních příslušníků České republiky s tím, že je jim po absolvování přiznáván akademický titul “Magistr právních věd”. Za účelem dosažení shody studijních programů je Vědecká rada ZSU oprávněna provádět změny ve studijních plánech, a to v rozsahu nezbytném pro dosažení souladu magisterského studijního programu s magisterskými studijními programy Právo a právní věda uskutečňovanými akreditovanými vysokými školami v České republice. Tímto operativním postupem byla po celou dobu zajišťována shoda studijních programů.

Podle žalované nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti a podklady tvrdit, že z materiálu pro rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké vzdělání bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zda bylo předmětem ukrajinské právo nebo právo české. Z dokladů (licencí a certifikátu o akreditaci) je zřejmé, že ZSU je oprávněna poskytovat magisterský studijní program Právo a právní věda cizím státním příslušníkům - občanům České republiky. Přitom se jedná o akreditovaný studijní program ZSU. Jde tedy o studijní program zahraniční vysoké školy, jehož shoda s akreditovaným studijním programem žalované byla potvrzena děkanem PF ZČU po projednání ve Vědecké radě fakulty. Studium, které osoba zúčastněná na řízení absolvovala, tak bylo zahraničním studiem, protože ZSU má tento studijní program akreditován podle ukrajinských norem. Skutečnost, že se na zabezpečení tohoto studijního programu podílela na základě smlouvy jiná osoba, není pro rozhodnutí o uznání zahraničního studia nijak rozhodná. Podstatné naopak je, že žalovaná měla před vydáním napadeného rozhodnutí k dispozici doklady předepsané zákonem o vysokých školách - diplom, informaci děkana o tom, že jde o obsahově shodný studijní program, a informaci o tom, že studijní program uskutečňuje oprávněná instituce. V tomto smyslu je také třeba hodnotit námitku, že uznáním magisterského studia bylo uznáno i bakalářské vzdělání, které osoba zúčastněná na řízení získala studiem Moskevského institutu podnikatelství a práva v Rusku. Lisabonský proces, který stanoví předpoklady pro uznávání studia, je založen na tzv. strukturovaném studiu, který předpokládá stupně studia - bakalářský - magisterský - doktorský, přičemž základním rysem tohoto systému je vzájemná propustnost mezi jednotlivými stupni studia. Ta znamená, že osoba, která absolvovala bakalářský stupeň studia, může být přijata ke studium magisterského studia a posléze studia doktorského, a to i v příbuzných oblastech, pokud jsou splněny podmínky přijímacího řízení. Bylo tedy výsostně na posouzení ZSU, zda uchazeč o přijetí ke studiu magisterského studijního programu uskutečňovaného ZSU má splněny potřebné předpoklady. Je tedy nerozhodné, že v rámci zkoumání těchto předpokladů ZSU nostrifikovala jeho bakalářské vzdělání. Naopak pro žalovanou je rozhodné, zda osoba zúčastněná na řízení absolvovala magisterský stupeň (studijní porgram), což je v podstatě ve smyslu uvedeného samostatná úroveň studia, a zda ho absolvovala na instituci, která je oprávněná poskytovat příslušné vzdělání. To bylo v řízení doloženo a osvědčeno. Zda byly splněny podmínky pro nostrifikaci bakalářského studia není a nemůže být předmětem zkoumání žalované, pokud ta má osvědčeno, že žadatel získal magisterský titul ve srovnatelném studijním programu.

Žalovaná na podporu svých tvrzení ve vyjádření přiložila rozhodnutí MŠMT ze dne 31.5.2010 čj. 6721/2010.

Osoba zúčastněná na řízení v písemném stanovisku k věci vyhotoveném dne 11.4.2011 se plně ztotožnila s vyjádřením žalované ze dne 13.7.2010 a navrhla, aby soud žalobu zamítl, protože napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a v souladu se ZVŠ.

V posuzované věci se jednalo o problematiku uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (tj. nostrifikace) získaného na Zakarpatské státní univerzitě na Ukrajině. Základní právní úpravu obsahuje zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, konkrétně v ust. §§ 89 a 90. Podle § 106 ZVS ustanovení tohoto zákona se použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Pro Českou republiku dnem 1.2.2000 vstoupila v platnost mnohostranná mezinárodní smlouva - Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, uzavřená v Lisabonu dne 11.4.1997 (publikace ve Sb.m.s. pod č. 60/2000), jejíž jednou ze smluvních stran je i Ukrajina (pro Ukrajinu se stala Úmluva platnou dnem 1.6.2000). Na vlastní nostrifikační řízení dopadala s ohledem na ust. § 105 zákona o vysokých školách procesní ustanovení obecných předpisů o správním řízení, tj. zákona 500/2004 Sb., o správním řízení (účinnost od 1.1.2006), a to za předpokladu, že zákon o vysokých školách „nestanovil jinak“.

Krajský soud v Plzni přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

Žaloba byla žalobkyní podána podle § 66 odst. 2 s.ř.s. Podle tohoto ustanovení je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Žalobu lze podle § 72 odst. 2, věty první s.ř.s. podat do tří let od právní moci rozhodnutí.

Závažný veřejný zájem na podání žaloby je v souzeném případě dle žalobkyně dán zájmem na dodržování právních předpisů ve správním řízení, právních předpisů vydaných v oblasti vysokého školství a nutností zajištění přístupu k právnickým profesím pouze pro vysoce odborně připravené a kvalifikované právníky, kteří nabyli řádného právnického vzdělání. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.11.2007, č.j. 8 As 27/2006-69, Úvaha, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem (§ 66 odst. 2 s. ř. s.), nepodléhá přezkumu správními soudy. (publikovaný pod č. 1455/2008 Sb.NSS). Uvedený závěr zastává i právní nauka (srov. Vopálka V., Mikule V., Šimůnková V., Šolín M.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, str. 158). Již s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí (31.7.2008) a datum podání žaloby (29.4.2010) je nepochybné, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě.

Soud uzavírá, že žalobkyni náleží aktivní procesní legitimace a žaloba je včasná.

Při přezkoumání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). O věci samé rozhodl bez jednání. Takový postup mu umožňovalo nejen ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. a fikce souhlasu žalobkyně a výslovný souhlas žalované, ale také ust. § 51 odst. 2 ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., konkrétně nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, jak bude pojednáno níže.

Podle § 89 ZVŠ na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program (odst. 1 písm. b), a to na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací (odst. 3). Podle § 90 odst. 1 téhož zákona ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor. Co slouží jako podklad pro uznání, stanoví zákon v odst. 2 téhož ustanovení. Zjistí-li veřejná vysoká škola, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne (odst. 4).

Pakliže zákon o vysokých školách nestanoví pro nostrifikační řízení zvláštní procedurální pravidla, dopadá na procesní postup při vyřizování žádosti o uznání bezvýjimečně správní řád.

V přezkoumávaném případě rektor žalované napadeným rozhodnutím rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení - označená jménem, příjmením, datem a místem narození - „…obdrží osvědčení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které je přílohou tohoto rozhodnutí.“ (doslovná citace na str. 2 tohoto rozsudku). Rovnocennost zahraničního vysokoškolského vzdělání uznal na základě žádosti této osoby, absolventa zahraniční vysoké školy, konkrétně Zakarpatské státní univerzity (studijního oboru Právní věda). Téhož dne vydal na jméno osoby na řízení zúčastněné i v napadeném rozhodnutí zmiňované Osvědčení s obsahem konstatovaným shora (str. 2 tohoto rozsudku), které v pravém horním rohu výslovně označil za jeho přílohu. Z obsahů napadeného rozhodnutí a osvědčení je tak zcela nepochybné, že mají tvořit jeden celek.

Základním předpokladem možnosti přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví je jeho přezkoumatelnost. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost je vadou řízení natolik závažnou, že se jí správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji žalobce v žalobě nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9.6.2004, č.j. 5 A 157/2002-35 (publikovaný ve Sb.NSS 359/2004). V rozsudku ze dne 23.7.2008, č.j. 3 As 51/2007-84, Nejvyšší správní soud dále vyslovil právní názor, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného (publikováno ve Sb. NSS 1282/2007).

Zákon o vysokých školách obsahové náležitosti pro rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace nepředepisuje (na rozdíl např. od ust. § 68 odst. 3 téhož zákona), proto byla stran náležitostí rozhodnutí žalovaná povinna bezvýjimečně aplikovat ustanovení správního řádu.

Podle § 68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle § 68 odst. 2, věta první a druhá před středníkem ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2). Podle § 18 odst. 2, věty druhé správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona.

V obecné rovině rozhodnutí jako výsledek nostrifikačního řízení je individuálním správním aktem vydaným v oblasti veřejné správy buď orgánem moci výkonné (ministerstvem dle § 89 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách) nebo právnickou osobou, které zákon o vysokých školách svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy (veřejnou vysokou školou dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách) se závaznými právními účinky pro účastníka řízení, jemuž je určen. Podle názoru zdejšího soudu (kladné) nostrifikační rozhodnutí úředně potvrzuje, že zahraničí vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Takto nazíráno je nostrifikační rozhodnutí povahy deklaratorní, protože jím jsou práva a povinnosti úředně zjišťovány nebo potvrzovány, nikoliv zakládány, měněny či rušeny. Na povahu nostrifikačního rozhodnutí však lze nahlížet také tak, že teprve nostrifikační rozhodnutí zakládá absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo na to, aby pro účely kvalifikace bylo jeho zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané na veřejné vysoké škole v České republice. V tomto smyslu by mělo nostrifikační rozhodnutí povahu konstitutivní, protože by jím bylo právo stejné kvalifikace zakládáno. Soud proto zastává názor, že rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace má smíšenou (hybridní) povahu. Bez ohledu na povahu rozhodnutí však vždy platí, že, jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 24.3.2011, č.j. 9 As 78/2010-221 (dostupný na www.nssoud.cz) „Těžištěm každého správního rozhodnutí je jeho výroková část, ve které správní orgán uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Jedná se o nutné náležitosti, na základě kterých musí být jasné, srozumitelné a určité, jaký výrok byl daným rozhodnutím založen, protože pouze výrok zavazuje a je nezastupitelnou částí rozhodnutí; pouze z něj lze zjistit, jaké právo bylo přiznáno či jaká povinnost byla porušena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté (res administrata), jen výrok rozhodnutí může být vynucen správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo či uložena povinnost, příp. konstatováno její porušení, v tomto směru není rozhodná a nelze ani akceptovat možnost, že by absence uvedených náležitostí výroku byla nahrazena dostatečnou specifikací v odůvodnění rozhodnutí.“

V přezkoumávaném případě však podle názoru zdejšího soudu výrok napadeného rozhodnutí výše požadované nároky nesplňuje, neboť vyjadřuje pouze jakýsi zcela nekonkrétní příslib, že osoba na řízení zúčastněná obdrží osvědčení o ekvivalenci přesně nespecifikovaného vysokoškolského vzdělání získaného v zahraničí, aniž by opět bylo upřesněno, kdy a kde tato osoba zahraniční vysokoškolské vzdělání získala. Výrok napadeného rozhodnutí tak zcela rezignuje na požadavek přesnosti a určitosti, postrádá hmotné vyjádření rozhodnutí o věci, je nesrozumitelný a z tohoto důvodu fakticky nepřezkoumatelný. Bližší údaje o zahraničním vysokoškolském vzdělání jsou obsažené až v odůvodnění rozhodnutí, které však již autoritativní povahu nemá.

Posuzovat obsahové náležitosti výrokové části napadeného rozhodnutí optikou celku napadeného rozhodnutí a osvědčení, na které je v něm odkazováno, pak rovněž nelze.

K otázce formy kladného rozhodnutí o žádosti absolventa zahraniční vysoké školy o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace a (ne)možnosti vnímat vydané rozhodnutí a osvědčení za jeden celek, se vyjádřil v řadě svých rozsudků Nejvyšší správní soud. Uvedl, že „Esenciální náležitostí právního státu je požadavek vázanosti zákonem, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny; k jeho povaze blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, publikovaný pod č. 143, sv. 28, str. 271 Sb. n. u. US, http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka a) (poznámka soudu: žalovaná v této věci) byla jako rozhodující správní orgán v dané věci vázána příslušnou právní úpravou zákona o vysokých školách, konkrétně ustanoveními § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, která však s postupem, který byl stěžovatelkou a) zvolen, výslovně nepočítá a nelze jej z citovaných ustanovení dovodit ani výkladem. V případě, že žádost absolventa o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání není zamítnuta, hovoří zákon o vysokých školách o tom, že se „vydá osvědčení“. Je nepochybné, že toto osvědčení je výsledkem autoritativní rozhodovací činnosti správního orgánu a jedná se tak o správní akt v podobě rozhodnutí, které lze ve shodě s krajským soudem považovat ze rozhodnutí smíšené povahy, které má dílem deklaratorní a dílem konstitutivní účinky. V souladu s teorií správního práva je totiž třeba rozlišovat mezi konstitutivními, deklaratorními či smíšenými správními akty (rozhodnutími) na straně jedné a jinými správními úkony ve formě osvědčení na straně druhé, přičemž Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné vycházet ze skutečné povahy konkrétního úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo zákonné označení. Jakkoli tedy zákon o vysokých školách hovoří o vydání osvědčení, jedná se nepochybně o vydání správního aktu (rozhodnutí), které může mít formální podobu standardního písemného rozhodnutí ve věci nebo formu osvědčení. V případě vydání takového správního aktu však jeho nezbytným předpokladem je, že sám o sobě splňuje nezbytné náležitosti výrokové části rozhodnutí; odůvodnění není třeba, pokud se vydáním osvědčení v plném rozsahu žádosti vyhoví (§ 68 odst. 4 správního řádu). V obou uvedených případech se jedná o finální individuální správní akt, volba konkrétní formy záleží na rozhodujícím správním orgánu.“(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24.3.2011, č.j. 9 As 78/2010-221, č.j. 9 As 80/2010-200, č.j. 9 As 82/2010-147, č.j. 9 As 83/2010-257, ze dne 10.3.2011, č.j. 9 As 77/2010-229, č.j. 9 As 81/2010-197, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud ve skutkově i právně shodné věci, kdy výsledkem nostrifikačního řízení bylo vydání rozhodnutí se shodným výrokem jako v posuzovaném případě a současně vydání osvědčení jakožto přílohy rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobkyní zvolený postup vykazuje „…takové podstatné vady řízení, které mají za následek nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí, a to pro jeho nesrozumitelnost; ta je dána – vedle absence nutných náležitostí výrokové části předmětného rozhodnutí, jak uvedl v napadeném rozsudku krajský soud – též paralelní existencí osvědčení, které rozhodně nelze považovat za nedílnou součást původního rozhodnutí. Zákon o vysokých školách takový postup nezná. Způsob, kterým stěžovatelka a) (poznámka soudu: žalovaná v této věci) k uvedenému aktu přistupovala a který je popsán výše, nelze připustit jako zákonný a transparentní výkon veřejné správy v oblasti vysokého školství, jehož výsledkem má být jasné, srozumitelné a určité rozhodnutí. Jako nesrozumitelné totiž nelze považovat pouze rozhodnutí vnitřně rozporné nebo nevykonatelné (právně nemožné), ale též rozhodnutí neurčité nebo nejasné, což bylo v souzené věci nepochybně naplněno.O žádosti stěžovatelky b) (poznámka soudu:osoby zúčastněné na řízení v dané věci) bylo možné rozhodnout jen jednou z výše uvedených forem rozhodnutí, a to rozhodnutím se všemi podstatnými náležitostmi, nikoli oběma současně či postupně, bez dodržování jakýchkoliv formálních pravidel, jako se tomu stalo v projednávané věci.“ S tímto názorem, který plně dopadá na souzenou věc, se soud zcela ztotožňuje a na něj bezezbytku odkazuje.

Pro úplnost soud podotýká, že byť z hlediska svého obsahu rozhodnutí, které je formálně označené jako osvědčení, splňuje nezbytné náležitosti výrokové části rozhodnutí, tj. řešení otázky, jež byla předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníka řízení (§ 68 odst. 2 správního řádu) a odůvodnění rozhodnutí nebylo třeba, protože bylo podané žádosti zcela vyhověno (§ 68 odst. 4 správního řádu), nebyl oprávněn posuzovat osvědčení jako samostatné (a případně zákonu odpovídající) rozhodnutí. To pro jeho výslovně žalovanou deklarovanou povahu přílohy k rozhodnutí.

Z výše předestřených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Tento závěr odůvodňoval postup podle § 78 odst. 1 s.ř.s., tedy zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. Protože soud zrušil napadené rozhodnutí, vyslovil v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. současně, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (výrok I).

Právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaná vázána (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). To znamená, že v intencích tohoto rozsudku vydá nové, perfektní rozhodnutí ve formě standardního písemného rozhodnutí ve věci anebo osvědčení, včetně všech nutných obsahových náležitostí.

Právo na náhradu nákladů řízení měla ve smyslu § 60 odst.1 s.ř.s. úspěšná žalobkyně (proti žalované). Vzhledem k tomu, že žalobkyně náhradu nákladů řízení nežádala a náklady v souvislosti s řízením jí nevznikly (od úhrady soudního poplatku je osvobozena), soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen í(výrok II.).

V této věci soud osobě na řízení zúčastněné žádnou povinnost neuložil a proto jí v souladu se zněním ust. § 60 odst. 5, věty první, s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 27. dubna 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru