Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 25/2011 - 29Rozsudek KSPL ze dne 24.03.2011

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 78/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

57A 25/2011-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: Y.R., státní příslušnost Ukrajina, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Plzeňského kraje, Odbor cizinecké policie, se sídlem Plzeň, Nádražní 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2011, čj. KRPP-11008/ČJ-2011-030020

takto :

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

1. Žalobou z 19.2.2011, doručenou žalovanému 10.3.2011 a jeho prostřednictvím Krajskému soudu v Plzni dne 16.3.2011, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2011, čj. KRPP-11008/ČJ-2011-030020 (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění.

II.

2. Žalobce napadal výrok rozhodnutí v celém rozsahu a namítal, že jím byl zkrácen na svých právech. Žalobu zdůvodnil dvěma žalobními body.

3. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný porušil § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád) a § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když neodůvodnil výrok, že se doba trvání zajištění stanovuje na 90 dnů, a pouze uvedl, že byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době jeho trvání, a neuvedl zcela konkrétně, proč v případě žalobce nepostačí k přípravě jeho vyhoštění doba kratší či není nutno stanovit dobu delší. V této části označil žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

4. V druhém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný porušil ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - č. 120/1976 Sb. (dále jen Pakt), podle kterého nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen a nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem, když zajištění žalobce nebylo nezbytné k dosažení účelu, k němuž má směřovat, tj. k jeho vyhoštění na Ukrajinu.

5. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Výboru pro lidská práva (dále jen Výbor). Citoval: má-li být zajištění slučitelné s čl. 9 Paktu, musí dojít ke kumulativnímu splnění dvou podmínek: za prvé, podmínky zákonnosti zbavení svobody, tzn. že k zajištění jednotlivce musí dojít pouze z důvodů a způsobem, který je předvídán právním řádem dotčeného státu, a za druhé, příslušné vnitrostátní normy a jejich aplikace nesmějí být svévolnými (Výbor, Jalloh v. Nizozemí, oznámení č. 794/1998, sdělení z 15.4.2002, § 8.2). Uvedl, že Pakt blíže neupravuje, co lze rozumět pod zákazem svévole. Přípravné práce k čl. 9 odst. 1 však potvrzují, že svévolnost nesmí být ztotožňována s pojmem nezákonnost, ale musí být interpretována šířeji tak, aby zahrnula i takové prvky jako jsou nepatřičnost, nespravedlnost nebo nepředvídatelnost (Výbor, Van Alphen v. Nizozemí, oznámení č. 305/88, sdělení z 23.7.1990, § 5.8). Každé zbavení svobody proto musí být podle Výboru posouzeno individuálně a je na smluvním státu, aby prokázal, že v daném případě neexistovaly mírnější prostředky, kterými by bylo dosaženo stejného cíle (Výbor, C.v.Austrálie, oznámení č. 900/1999, sdělení z 28.10.2002, § 8.2). Zajištění je výborem koncipováno jako krajní opatření, ke kterému může smluvní strana Paktu přikročit pouze v případě, že je to nezbytné vzhledem ke všem okolnostem případu, např. za účelem zabránění útěku nebo maření dokazování (Výbor, A.v.Austrálie, oznámení č. 560/1993, sdělení z 3.4.1997, § 9.2).

6. K citovaným rozhodnutím žalobce uvedl, že každé zbavení svobody, včetně zajištění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, musí splňovat kritéria vyplývající z Paktu, tj. musí být nezbytné vzhledem ke všem okolnostem případu a nesmí být nepředvídatelné. Tyto požadavky zajištění v případě žalobce splněny nejsou, a to z následujících důvodů. Dne 16.2.2011 byl žalobci Okresním soudem Plzeň-město uložen trest vyhoštění na 2 roky na základě § 80 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád). Zároveň mu byla podle § 350b odst. 2 věta první trestního řádu poskytnuta lhůta 5 dnů k vycestování z České republiky, když soud nerozhodl o jeho vzetí do vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 trestního řádu. Podle názoru Okresního soudu Plzeň-město tak v případě žalobce nehrozila obava z maření výkonu vyhoštění a zbavení žalobce osobní svobody za účelem vyhoštění neshledal tento soud jako nezbytné ve smyslu uvedených sdělení Výboru. Žalovaný pak nebyl oprávněn tento názor soudu nahradit názorem vlastním (už jen s ohledem na požadavek právní jistoty) a za účelem vyhoštění žalobce zajistit na základě zákona o pobytu cizinců. Ze stejného důvodů je rovněž nemyslitelné, aby za situace, kdy soud svým rozhodnutím poskytne lhůtu k vycestování, žalobce policie zatkla ještě před tím, než tato lhůta uplynula (resp. začala plynout). Postup žalovaného tak nelze považovat za předvídatelný, čímž se dostává do rozporu se zákazem svévole stanoveným Paktem.

III.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl k prvnímu žalobnímu bodu, že v rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců vycházel při stanovení doby zajištění z dikce § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Jako přiměřená se s ohledem na zkušenosti s realizací správního vyhoštění v obdobných případech jevila doba 90 dnů (zajištění převozu přes území Slovenské republiky a předání na státní hranici Slovenské republiky a Ukrajiny). Nevyužil maximální doby zajištění 180 dnů, jak umožňuje § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Následně činil potřebné úkony k realizaci správního vyhoštění a tedy i ukončení zajištění v co nejkratší době. V den zajištění 16.2.2011 podal žádost o realizaci správního vyhoštění k Ředitelství služby cizinecké policie, odboru výkonu služby, oddělení pobytového režimu cizinců v Praze a 8.3.2011 obdržel sdělení o realizaci správního vyhoštění 11.3.2011. Na základě tohoto sdělení vydal Příkaz k propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců na 11.3.2011 a jeho předání orgánům Policie Slovenské republiky k průvozu přes území Slovenské republiky v souladu s čl. 4 odst. 1 Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o předávání a přebírání osob na společných hranicích, uveřejněné ve Sbírce mezinárodních smluv č. 1/2004. Žalovaný tak naplnil § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle něhož zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno po zániku důvodu zajištění. Podle protokolu o vyhoštění/předání cizince opustil žalobce území České republiky 11.3.2011.

8. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Při rozhodování o zajištění žalovaný vycházel ze skutkového stavu zjištěného z evidencí Policie České republiky, z výpovědi žalobce zaznamenané v protokolu o vyjádření účastníka řízení a z vlastních zjištění.

9. Z evidence Policie České republiky žalovaný zjistil, že je žalobce evidován v informačním systému smluvních států podle čl. 96 na základě rozhodnutí soudu v Jarosławiu v Polsku, sp.zn. II K 883/10, které nabylo právní moci 7.10.2010. Tím je splněna zákonná podmínka jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, která je rovněž uvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nemůže se tedy jednat o svévoli a nezákonnost ze strany žalovaného, nýbrž o postup v mezích a na základě zákona a v řízení stanoveném zákonem. Dále bylo zjištěno, že byl žalobce 14.2.2011 v ranních hodinách kontrolován v linkovém autobusu společnosti Student Agency na trase Praha – Paříž. Kontrolou provedenou na základě oprávnění vyplývajících pro Policii České republiky ze zákona o pobytu cizinců bylo zjištěno, že předložil ke kontrole padělaný občanský průkaz Litvy č. 11298257 na jméno Y.R., nar. x, a prokazoval se jím jako dokladem vlastním. Tímto jednáním se dopustil přečinu podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a Okresní soud Plzeň-město mu trestním příkazem sp.zn. 4T 15/2011 uložil soudní vyhoštění na 3 roky. Dále bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky bez víza nebo platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Toto jeho protiprávní jednání bylo řešeno v rámci správního řízení uložením správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců spojeného se zajištěním podle téhož zákona. Z uvedených protiprávních jednání žalobce je zřejmé, že nechtěl a ani neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu na území České republiky. Úmyslně se prokazoval padělaným občanským průkazem Litvy, na který zde protiprávně pobýval a na který chtěl také protiprávně vycestovat z území České republiky do Francie.

10. Žalovaný po zhodnocení uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání je zřejmé, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo z hlediska dosavadního jednání účastníka správního řízení nedostačující a bez záruky, že by cizinec z území vycestoval. Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle citovaného ustanovení by bylo neúčelné i proto, že je cizinec veden v informačním systému smluvních států. Z toho důvodu nemůže vycestovat z území České republiky pozemní cestou, protože je „persona non grata“ ve všech členských státech schengenského prostrou, a nemá dostatek finančních prostředků pro vycestování leteckou cestou. Do protokolu 14.2.2011 navíc uvedl, že 4 roky pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání ve Francii a manželka s dítětem žijí v Itálii. Existuje tedy důvodné podezření, že by se pokusil znovu vycestovat do Francie nebo Itálie, a tím nerespektoval zvláštní opatření podle zákona o pobytu cizinců. Je zde navíc důvodné podezření, že by nerespektoval uložené správní vyhoštění, kterým se podle § 118 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území, a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie.

11. Žalovaný uzavřel, že na základě skutkových zjištění přijal v řízení o správním vyhoštění opatření dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 v souběhu s § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí nabylo právní moci 22.2.2011. Zároveň žalobce zajistil podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Žalovaný jednal důsledně podle zákona, především podle zákona o pobytu cizinců, novelizovaného zákonem č. 427/2010 Sb. s účinností od 1.1.2011, jenž implementoval Směrnici Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Žalobce se v současné době nenachází na území České republiky, neboť dne 11.3.2011 byl realizován výkon správního vyhoštění z území České republiky.

IV.

12. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

13. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince a o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. O tom musí být cizinec v rozhodnutí policie poučen. Rozhodne-li soud o zrušení napadeného rozhodnutí, doručí rozsudek účastníkům řízení bezprostředně po vyhlášení rozsudku při jednání, nebo, bylo-li rozhodováno bez nařízení jednání, doručí soud rozsudek účastníkům řízení do 24 hodin od jeho vydání. Správní spis byl soudu doručen 16.3.2011. O věci samé soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tím vyslovil souhlas a podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nenavrhnul v žalobě, aby soud nařídil k projednání věci jednání, ač o tom byl v napadeném rozhodnutí poučen, a nenavrhnul toto ani nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby, ani do doby, kdy soud o žalobě rozhoduje.

15. Žaloba není důvodná.

V.

16. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce byl 14.2.2011 v 01,30 hod. zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky na Centrálním autobusovém nádraží v Plzni při kontrole linkového autobusu společnosti Student agency na trase Brno – Paříž. Při kontrole vzniklo podezření, že prokazuje svoji totožnost padělaným občanským průkazem Litevské republiky č. 11298257.

17. Téhož dne 14.2.2011 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1) v souběhu s § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

18. Dne 14.2.2011 bylo žalobci za účasti tlumočnice v rámci řízení o správním vyhoštění sděleno zjištění žalovaného, že do České republiky poprvé přicestoval 30.8.2010 osobním automobilem přes maďarský hraniční přechod na schengenské vízum č. 004267023, platné na jeden vstup s dobou platnosti na 10 dnů. V době platnosti víza nezažádal o další vízum nebo povolení k pobytu a dne 14.2.2011 se při kontrole v Plzni v linkovém autobuse Praha-Paříž prokázal padělaným občanským průkazem Litvy. Na území České republiky pobývá bez platného víza nebo platného povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

19. Žalobce k tomu do protokolu sepsanému v rámci řízení o správním vyhoštění dne 14.2.2011 uvedl, že na území České republiky přicestoval 31.8.2010 osobním automobilem z Ukrajiny přes Maďarsko. Jel do Prahy, kde bydlel u své kamarádky, na adresu se nepamatoval. Dne 4.9.2010 odcestoval před koncem platnosti turistického víza do Francie, kde pracuje bez platného povolení k zaměstnání již 4 roky. Asi 25.12.2010 si v městečku Barbes na arabském trhu za 350 Euro koupil padělaný občanský průkaz Litvy na své jméno a se svojí fotkou a druhý den si jej vyzvedl. Věděl o tom, že je padělaný. Z Francie odjel 31.12.2010 autobusem společnosti Student agency, linkou Paříž-Praha. Jízdenku si koupil v autobuse, kde předložil svůj ukrajinský řidičský průkaz. Jel za svojí přítelkyní a přebýval zde do 13.2.2011, kdy se chtěl vrátit do Francie. Dne 6.2.2011 si koupil jízdenku společnosti Student agency z Prahy do Paříže na 13.2.2011 s odjezdem z Prahy ve 23:55 hod. Tuto jízdenku si koupil na padělaný občanský průkaz Litvy, který rovněž předložil při kontrole 14.2.2011. V České republice nemá žádné příbuzné, nechtěl zde zůstat. Jeho manželka s jeho dítětem žije v Itálii. Žádné kroky k legalizaci pobytu na území České republiky nechtěl činit, protože zde byl jen na návštěvě za kamarádkou a chtěl se vrátit do Francie za prací.

20. Součástí správního spisu je i odborné vyjádření Oddělení dokladů a specializovaných činností odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje vydané dne 14.2.2011 pod čj. KRPP-11008-4/ČJ-2011-030022, kterým je posouzen žalobcem předložený občanský průkaz Litvy znějící na jméno žalobce a s jeho fotografii jako padělek existujícího vzoru občanského průkazu Litvy.

21. Součástí správního spisu je rovněž rozhodnutí soudu v Jarosławiu v Polsku, sp.zn. II K 833/10, které nabylo právní moc dnem 7.10.2010. Žalovaný toto rozhodnutí získal, když požádal Národní centrálu SIRENE o informaci podle čl. 96 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985, podle něhož 1. Údaje týkající se cizinců, o kterých je veden záznam pro účely odepření vstupu, jsou zařazeny na základě vnitrostátního záznamu vyplývajícího z rozhodnutí přijatých příslušnými správními orgány a soudy v souladu s procesními předpisy, které stanoví vnitrostátní právní předpisy. 3. Rozhodnutí se mohou rovněž zakládat na skutečnosti, že cizinec byl vyhoštěn, navrácen nebo vypovězen, přičemž tato opatření nebyla odložena ani zrušena, obsahují zákaz vstupu, případně pobytu a zakládají se na porušení vnitrostátních právních předpisů o vstupu nebo pobytu cizinců. Na základě uvedeného žalovaný zjistil, že je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

22. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14.2.2011, čj. KRPP-11008/ČJ-2011-030022, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 v souběhu s § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovenou na pět let, která je shodná s dobou vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci 22.2.2011.

23. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, prokáže-li se cizinec při hraniční nebo pobytové kontrole dokladem, který je padělán, anebo dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

24. Dne 16.2.2011 bylo s žalobcem u Okresního soudu Plzeň-město vedeno zkrácené řízení pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl trestním příkazem ze dne 16.2.2011, sp.zn. 4T 15/2011, shledán vinným, že při výše uvedené kontrole předložil občanský průkaz Litevské republiky znějící na jeho jméno a datum narození, opatřený jeho fotografií, ačkoli věděl, že se nejedná o doklad pravý, neboť není státním občanem Litevské republiky. Odsouzen byl podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem tohoto trestu na dva roky a podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků. Podle § 350 odst. 2 trestního řádu mu byla poskytnuta lhůta pěti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí k vycestování z území České republiky.

25. Po skončení řízení byl žalobce dne 16.2.2011 v 10:55 hod. zajištěn a téhož dne mu bylo předáno touto žalobou napadené rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

26. V rozhodnutí o zajištění je uvedeno, že bylo žalobci 14.2.2011 doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění. Dále je zde uvedeno, že žalovaný při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění vycházel ze zjištění, že byl žalobce 14.2.2011 kontrolován v linkovém autobusu Student agency na trase Praha-Paříž. Kontrolou bylo zjištěno, že předložil při kontrole padělaný občanský průkaz Litvy č. 11298257 na jméno Y.R., nar. x a prokazoval se jím jako dokladem vlastním. Tímto jednáním se dopustil přečinu podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl Okresním soudem Plzeň-město trestním příkazem spisové značky 4T 15/2011 odsouzen k vyhoštění na 3 roky. Dalším šetřením bylo zjištěno, že cizinec pobývá na území České republiky bez víza nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Dále bylo zjištěno z Schengenského informačního systému, že je cizinec evidován v informačním systému smluvních států dle čl. 96 – zamítnutí vstupu do schengenského prostoru. O tomto zákazu rozhodl příslušný soud v Jarosławiu v Polsku vedený pod spisovou značkou II K 833/10. Tento zákaz nabyl právní moci dne 7.10.2010. Z uvedeného protiprávního jednání cizince je zřejmé, že nechtěl ani neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu na území České republiky. Byl si vědom a úmyslně se prokazoval padělaným občanským průkazem Litvy, na který zde pobýval a na který chtěl nelegálně vycestovat z území České republiky do Francie. Z tohoto jednání je zřejmé, že do domovského státu vycestovat nechtěl.

27. Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující a není zde záruka, že by cizinec z území vycestoval, přistoupil správní orgán k zajištění. Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle shora citovaného ustanovení by v tomto případě bylo neúčelné, neboť je cizinec veden v informačním systému smluvních států. Z tohoto důvodu cizinec nemůže vycestovat z území České republiky pozemní cestou, protože je „persona non grata“ ve všech členských státech schengenského prostoru, a nemá dostatek finančních prostředků pro vycestování leteckou cestou. Do „protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění“ ze dne 14.2.2011 cizinec uvedl, že 4 roky pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání ve Francii. Manželka s dítětem žijí v Itálii. Proto je důvodné podezření, že by se cizinec pokusil znovu vycestovat do Francie nebo do Itálie za svojí rodinou a tím by nerespektoval zvláštní opatření.

28. K době zajištění je v napadeném rozhodnutí uvedeno: Tímto rozhodnutím byla stanovena doba zajištění na 90 dnů, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění.

VI.

29. K posouzení, zda byl žalobce zajištěn v souladu se zákonem, když v druhém žalobním bodu namítá, že tomu tak nebylo, bylo nutné porovnat uvedená skutková zjištění se zákonnou úpravou uvedenou v § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

30. Podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

31. Podle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince při současném splnění čtyř zde uvedených podmínek. První podmínkou je, že se musí jednat o cizince staršího 15 let. Druhá podmínka je stanovena alternativně, 1) jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, 2) o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto a 3) jemuž byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie. Třetí podmínkou je, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Čtvrtou podmínkou je, že je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

32. Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“). Podle odst. 2 téhož ustanovení zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Podle odst. 5 téhož ustanovení výrok o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování je zpravidla součástí rozhodnutí o správním vyhoštění. Odvolání proti výroku o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování nemá odkladný účinek. V důvodové zprávě k novele zákona o pobytu cizinců učiněné zákonem č. 427/2010 Sb., účinné od 1.1.2011, je k § 123b odst. 5 uvedeno: Pokud zvláštní opatření nebude cizinci uloženo, policie je v rozhodnutí o zajištění cizince povinna uvést důvody, pro které nebylo použito zvláštní opatření namísto zajištění.

33. V daném případě byl žalobce zajištěn 16.2.2011. Splněna je první podmínka, neboť žalobce je cizincem starším 15 let (narozen 7.5.1981). Splněna je i druhá podmínka a to současně dvěma alternativami, tzn. žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění (14.2.2011) a současně mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie (Polskem) zákaz vstupu platný pro území tohoto členského státu s tím, že je na základě rozhodnutí soudu v tomto členském státě Evropské unie evidován v informačním systému smluvních států, a to podle čl. 96 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, podle něhož jsou do tohoto systému zařazeny na základě vnitrostátního záznamu vyplývajícího z rozhodnutí přijatých příslušnými správními orgány a soudy v souladu s procesními předpisy, které stanoví vnitrostátní právní předpisy, údaje týkající se cizinců, o kterých je veden záznam pro účely odepření vstupu. Splněna je tak i čtvrtá podmínka. Splněna je i třetí podmínka, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Tu žalovaný zdůvodnil dosavadním jednáním žalobce. Soud toto jednání žalobce shrnuje a konstatuje, že žalobce pobýval na území České republiky od 31.12.2010 (kdy odjel z Francie – viz odstavec č. 19), resp. od 1.1.2011 do 14.2.2011, ač k tomu nebyl oprávněn, nečinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu zde a, jak se sám vyjádřil, neměl ani zájem svůj pobyt zde legalizovat, protože zde nemá žádné příbuzné ani známé, byl zde toliko navštívit svoji kamarádku a 14.2.2011 chtěl odcestovat zpět do Francie, kde byl již 4 roky zaměstnán, a to bez pracovního povolení. V mezidobí, v září 2010, byl vyhoštěn z dalšího státu Evropské unie, z Polska. Při kontrole totožnosti se v České republice prokázal padělaným občanským průkazem jiného státu Evropské unie, ač není jeho státním příslušníkem a byl si vědom, že se jedná o padělek, který si za účelem prokazování své totožnosti ve státech Evropské unie opatřil již ve Francii, jak uvedl. Uvedl také, že jeho manželka s jeho synem žijí v Itálii.

34. Uvedené jednání žalobce bylo dostatečným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení žalobci zvláštního opatření za účelem vycestování. Žalobce navíc do protokolu v rámci řízení o správním vyhoštění uvedl, že nemá na území České republiky žádné příbuzné a nechce zde zůstat. Za této situace nebylo ani možné žalobci uložit povinnost dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií. Nadbytečné proto také bylo požadovat po žalobci podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (složení finanční záruky). Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal neúčelným také proto, že je cizinec veden v informačním systému smluvních států. Z toho důvodu nemůže vycestovat z území České republiky pozemní cestou, protože je „persona „non grata“ve všech členských státek schengenského prostoru a nemá dostatek finančních prostředků pro vycestování leteckou cestou. Dostatečným důvodem pro zajištění žalobce bylo jeho dosavadní jednání výše popsané. Není proto pochybením, které by mohlo mít vliv na zákonnost zajištění žalobce, když žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentoval nedostatkem finančních prostředků žalobce pro vycestování z území České republiky vzdušnou cestou. Toto své tvrzení žalovaný řádně neodůvodnil a ze správního spisu je zřejmé, že žalobce do protokolu v rámci řízení o správním vyhoštění uvedl, že má finanční prostředky na vycestování a na náklady správního řízení a tyto v částce 1.000 Kč dle příjmového pokladního dokladu ze dne 14.2.2011 také zaplatil.

35. Z uvedeného soud činí závěr, že žalobce byl žalovaným zajištěn v souladu s § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

36. Žalobce v žalobě dovozuje nezákonnost svého zajištění z toho, že Okresní soud Plzeň-město nerozhodl v rámci zkráceného trestního řízení o vzetí žalobce do zajišťovací vazby. V té souvislosti žalobce namítá, že žalovaný nebyl oprávněn nahradit tento názor soudu názorem vlastním a za účelem vyhoštění žalobce zajistit na základě zákona o pobytu cizinců. Dle žalobce byl postup žalovaného nepředvídatelný, čímž se dostává do rozporu se zákazem svévole stanoveným Paktem.

37. K tomu soud uvádí, že postup žalovaného nelze označit za nepředvídatelný a v rozporu se zákazem svévole. Žalobce se svým jednáním na území České republiky dopustil několika protiprávních skutků, které byly řešeny příslušnými státními orgány České republiky současně. Protože se žalobce při kontrole dne 14.2.2011 Policii České republiky prokázal padělaným občanským průkazem Litvy, tzn. dle českého právního řádu užil padělanou veřejnou listinu jako pravou, spáchal tím přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl za to odsouzen jednak k podmíněnému trestu odnětí svobody a jednak k vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků. V rámci tohoto zkráceného trestního řízení nebylo rozhodnuto o vyhošťovací vazbě, ale žalobci byla poskytnuta lhůta 5 dnů k vycestování z území České republiky. Současně pro další jeho skutky žalovaným kvalifikované jako jednání podřaditelné pod ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců bylo v rámci správního řízení rozhodnuto o jeho správním vyhoštění a dále, jak je výše uvedeno, o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Jednalo se tedy o dvě souběžně prováděná řízení, řízení trestní a řízení správní. Každé z těchto řízení vycházelo z příslušné právní úpravy. Proto nemůže být postup žalovaného při zajištění žalobce hodnocen jako nahrazení názoru soudu názorem vlastním, jak činí žalobce. Ve správním řízení dospěl žalovaný k závěru, že byly splněny podmínky pro správní vyhoštění. Bylo proto na žalovaném, jak bude dále postupovat, zda přijme zvláštní opatření za účelem vycestování žalobce dle § 123b zákona o pobytu cizinců nebo přistoupí k zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 zákona o pobytu cizinců. Námitku žalobce uvedenou v odst. 36 (a v žalobě) proto soud hodnotí jako nedůvodnou.

38. Nedůvodným soud shledal i první žalobní bod, jímž žalobce namítal porušení § 68 odst. 3 správního řádu a § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když žalovaný řádně nezdůvodnil výrok, že se doba trvání zajištění stanovuje na 90 dnů.

39. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

40. Při stanovení doby zajištění žalobce vycházel žalovaný z § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 nebo rodiny s nezletilými dětmi let nesmí doba zajištění překročit 90 dnů. Žalovaný délku této doby zdůvodnil s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění. Dle názoru soudu si lze představit preciznější zdůvodnění stanovené doby zajištění cizince, v němž by obdobně jako v tomto případě ve vyjádření k žalobě byly popsány kroky činěné za účelem realizace správního vyhoštění. Z věty uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že chtěl žalovaný vyjádřit, že doba zajištění nad 90 dnů, příp. do 180 dnů, není v případě správního vyhoštění žalobce na Ukrajinu nutná a naopak pro kroky, které hodlal činit k vyhoštění žalobce, mu tak, aby bylo vyhoštění uskutečnitelné v době trvání zajištění, připadala vhodnou doba 90 dnů, kterou následně zkrátil na minimum, když začal příslušné kroky k vyhoštění žalobce činit obratem v den jeho zajištění 16.2.2011. Nutno v této souvislosti dodat, že žaloba proti zajištění cizince nemá podle § 73 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 172 zákona o pobytu cizinců odkladný účinek a o tom byl žalobce v napadeném rozhodnutí poučen. Soud proto stručné zdůvodnění stanovené doby zajištění nepovažuje za nepřezkoumatelné. Do budoucna však bude vhodnější, pokud žalovaný v této části odůvodnění svých rozhodnutí nastíní kroky, které budou ke správnímu vyhoštění činěny, resp. předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, jak je stanoveno v § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

41. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že v mezích žalobních bodů nebyl žalobce zkrácen na svých právech ani rozhodnutím správního orgánu ani jeho postupem, proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

42. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvojím písemném vyhotovení.

(§ 102, § 103 odst. l písm.e), § 106 odst. 2,4 s.ř.s.)

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení

nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná.

(§ 104 odst. 2 s.ř.s.)

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak

učinit mohl.

(§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

(§ 105 odst. 2 s.ř.s.)

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. (§ 107 s.ř.s.)

V Plzni dne 24. března 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Michaela Vurmová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru