Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 16/2015 - 44Rozsudek KSPL ze dne 16.12.2015

Prejudikatura

7 As 21/2008 - 101


přidejte vlastní popisek

57A 16/2015-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobce: H.X.T., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2015, čj. MV-159252-5/SO-2014,

takto :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16.1.2015, čj. MV-159252-5/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 31.7.2014, čj. OAM-1125-7/ZR-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a dále mu byla podle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území ČR 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Důvody žaloby

2. Dle žalobce správní orgány obou stupňů nepostupovaly při vydání předmětných rozhodnutí v souladu s platnými právními předpisy a samotné správní řízení bylo vedeno v rozporu s platnými právními předpisy upravujícími především vedení řízení v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, a tedy bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z Listiny základních práv a svobod či Evropské úmluvy o ochraně práv a svobod. Nejsou dány důvody ke zrušení dlouhodobého pobytu žalobce, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí není přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

3. Napadané rozhodnutí a správní řízení, které mu předcházelo, je nezákonné a nepřezkoumatelné. Správní orgány nepostupovaly v souladu s § 4 odst. 2 a 4 a s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Prvostupňový správní orgán pochybil, když neprovedl žalobcem navrhovaný výslech účastníka řízení. Žalobci se rovněž nedostalo přiměřeného poučení o jeho právech a bylo tak ve dvou případech porušeno ustanovení § 4 odst. 2 a 4 správního řádu. Samotné neprovedení výslechu účastníka řízení vedlo k přímému porušení § 3 správního řádu, neboť správní orgán tím nedostatečně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Následně porušil i § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nedostatečně odůvodnil, proč se rozhodl účastníkovu návrhu nevyhovět, a učinil tak své rozhodnut ízcela nepřezkoumatelným. Žalovaný se s touto odvolací námitkou vypořádal rovněž nepřezkoumatelným způsobem. V té souvislosti žalobce odkázal na praxi žalované a zmínil rozhodnutí ze dne 18.7.2014, čj. MV-598866-5/SO-2014, které převzalo závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.9.2010, čj. 6 As 54/2009-90, potvrzující závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22.1.2009, čj. 1 As 96/2008-115 či nález Ústavního soudu České republiky II. ÚS 788/02 ze dne 11.3.2004, dle něhož „dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka. (…) Pokud žalovaný poznamenává, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze si to vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. (…) Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát.“ Z uvedeného dovodil žalobce nedostatečné zjištění skutkového stavu a porušení § 3 správního řádu, a to jak žalovaným, tak prvostupňovým správním orgánem, když ten vyšel de facto pouze ze zmiňovaného trestního příkazu. V takto zásadním řízení, kde se nepřímo rozhoduje o budoucím osudu cizince doposud bezúhonného a s povoleným pobytem, měl prvostupňový správní orgán minimálně k výslechu žalobce přistoupit, a to i bez návrhu. V případě řízení o zrušení pobytu se jedná o řízení zahájené z moci úřední, a tedy jsou na správní orgán kladeny mnohem přísnější kritéria, co se zjištění

skutečného stavu věci týče, kdy je správní orgán dokonce povinen tento stav zjišťovat z vlastní iniciativy.

4. Stran přiměřenosti rozhodnutí žalobce uvedl, že byť se prvostupňový správní orgán zaštiťoval tvrzením, že dle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není třeba, respektive zákon nevyžaduje, zkoumání přiměřenosti daného rozhodnutí pro účastníka řízení. Správní orgán je naopak povinen zkoumat přiměřenost svých rozhodnutí, respektive dbát na to, aby jeho rozhodnutí byla přiměřená, vždy, přičemž tato zásada vychází již ze správního řádu a správní orgán je povinen se jí řídit. Vzhledem k tomu, že se správní orgán pohybuje rovněž v režimu zákona o pobytu cizinců, je povinen se navíc vždy zabývat přiměřeností směrem k § 174a zákona o pobytu cizinců. Na tuto svou povinnost však správní orgán naprosto rezignoval. Následná argumentace žalované, že § 174a zákona o pobytu cizinců by měl nalézací správní orgán zohlednit pouze tehdy, když je povinen se přiměřeností zabývat na základě jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců, je dle žalobce zcela lichá. Jedná se pouze o ničím nepodložený názor žalované, který je zjevně nesprávný. Žalobce v této souvislosti naopak poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na rozsudky NSS ze dne 19.4.2012, čj. 7 As 6/2012-29, ze dne 6.12.2011, čj. 8 As 32/2011-60 a především na rozsudek ze dne 6.8.2013, čj. 8 As 68/2012- 39e 6. 8. 2013, kde soud zmiňuje, že rozhodování o zrušení pobytu či správním vyhoštění je intenzivnější povahy než rozhodnutí o nepovolení pobytu a představuje mnohem závažnější zásah do práv účastníka řízení. Podle zmíněné judikatury NSS a ESLP musí být brána v cizineckých věcech v potaz především rodinná situace, rozsah v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen a vliv na osobní, soukromý a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském státě na základě samostatného pobytového oprávnění. Tuto rozhodovací praxi soudů správní orgány obou stupňů naprosto ignorovaly. Žalobce proto namítal přímé porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, které ukládá správnímu orgánu povinnost v každém rozhodnutí spadajícím pod režim zákona o pobytu cizinců uvést úvahu týkající se přiměřenosti rozhodnutí. Výčet uvedený v § 174a zákona o pobytu cizinců je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž, je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, tak to znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí přiměřené, přičemž § 174a zákona o pobytu cizinců nabízí odpověď na otázku, co je onou „přiměřeností“. Citované ustanovení zákona nabízí onen minimální výčet okruhů, jimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud se správní orgán přiměřeností rozhodnutí naprosto nezabývá a odvolací orgán, tedy žalovaná, tento postup posvětí. Žalobce se v rámci svého výslechu k množině faktorů, které ovlivňují přiměřenost rozhodnutí, neměl vzhledem k odmítnutí provedení výslechu možnost vyjádřit. Pochybení správních orgánu je opět o to závažnější, že se jedná o řízení vedené z moci úřední, tedy povinnost dostatečně zjistit skutkový stav leží především na správním orgánu.

5. Přes uvedené skutečnosti neobsahuje prvostupňové rozhodnutí v odůvodnění o přiměřenosti ani větu a žalovaný tento postup aprobuje. Pokud meritorní prvostupňové rozhodnutí neobsahuje úvahu o přiměřenosti rozhodnutí, jak to požaduje § 174a zákona o pobytu cizinců, jedná se o porušení nejen tohoto ustanovení, ale i § 3 správního řádu, jelikož nelze ani v nadsázce hovořit o tom, že se správní orgán pokusil zjistit skutečný stav věci, mající vazbu na § 174a zákona o pobytu cizinců. Rovněž prvostupňový správní orgán a následně žalovaný tím, že se v odůvodnění rozhodnutí s touto nepřiměřeností nevypořádali, jednali v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že v něm není uvedeno v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, jak se prvostupňový správní orgán vypořádal s vyjádřením účastníka řízení k podkladům pro vydání rozhodnutí, či zda mu tato možnost byla vůbec dána. Absence jakéhokoliv výstupu vztahujícího se k podkladům pro vydání rozhodnutí je zásadním nedostatkem odůvodnění rozhodnutí a činí toto rozhodnutí jasně nepřezkoumatelným. Nepřezkoumatelným je i odůvodnění napadeného rozhodnutí, respektive to, jak se s touto odvolací námitkou vypořádal.

6. Ve zdůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby žalobce mimo jiné uváděl, že žije na území České republiky již velice dlouhou dobu, má zde vytvořeno komplexní zázemí, žijí zde jeho nejbližší, především jeho manželka, která má na území řádně povolen pobyt. Naopak, ve své domovské zemi nemá žalobce vybudováno odpovídající zázemí. Své tvrzení žalobce doložil oddacím listem a uvedl, že zde má s manželkou vytvořeno komplexní zázemí, žijí ve společné domácnosti a vzájemně se podporují, jejich případné odloučení by pro oba bylo zcela nemyslitelné. Žalobce má za to, že v případě, kdy mu pobyt na území ČR ve společnosti své rodiny nebude umožněn, existuje zde předpoklad velmi vážného a nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodiny.

III. Vyjádření žalované k žalobě

7. K námitce žalobce, že se správní orgán I. stupně, a ani žalovaná dostatečně nevypořádali s § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Komise konstatuje, že dle jejího názoru není v případě postupu dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. posuzování přiměřenosti rozhodnutí vůbec nutné, což dostatečně rozvedla již v rámci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Komise v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9A 222/2010 – 47 ze dne 20. 11. 2013. Dle Městského soudu v Praze „správní orgán nebyl v dané věci povinen zabývat se posouzením přiměřenosti zásahu spočívajícího ve zrušení platnosti žalobcova povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce. V případě že je důvodem zrušení povolení k dlouhodobému pobytu zjištění správního orgánu, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, zákon skutečně nepodmiňuje vydání rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu tím, že důsledky tohoto rozhodnutí musí být přiměřené důvodu pro zrušení povoleni, zejména pak dopadům tohoto rozhodnutí do souborného a rodinného života cizince. Tuto podmínku musí policie zkoumat, jestliže rozhoduje o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu z důvodů uvedených v § 37 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., nikoliv však tehdy, postupuje-li podle prvního odstavce uvedeného ustanovení. Je tomu tak proto, že v případě pravomocného odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu jsou důsledky rozhodnutí policie o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu vždy přiměřené důvodu zrušení dříve vydaného povolení, a tedy i dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, a otázkou přiměřenosti se tudíž není třeba zabývat. Automatické splnění podmínky přiměřenosti důsledků rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu ve vztahu k tomuto důvodu zrušení povolení zákonodárce jednoznačně vyjádřil v dikci ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., tím, že do něj (na rozdíl od druhého odstavce téhož ustanovení) podmínku přiměřenosti nezakotvil. Žalobce si musí uvědomit, že pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, bylo nade vší pochybnost deklarováno, že se dopustil protiprávního a pro společnost škodlivého jednání proti zájmům chráněným trestním zákonem, a to dokonce úmyslným jednáním. Celospolečenský význam tohoto zásadního důvodu pro zrušení platnosti povolení cizince k dlouhodobému pobytu vždy nutně převyšuje případný soukromý zájem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, který na území České republiky na základě dříve vydaného povolení vede.“

8. Ke stejným závěrům opakovaně dospěl i Nejvyšší správní soud. Žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2008 - 101 ze dne 18. 12. 2008. Dále odkazuje na rozhodnutí č. j. 1 As 85/2013 51 ze dne 9. 10. 2013, ve kterém Nejvyšší správní soud k této problematice dále uvedl, že „stěžovatel tvrdí, že správní orgán při rozhodování podle § 37 odst. 1 musí přihlížet k důsledkům svého rozhodnutí pro zrušení platnosti víza, a to zejména k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Nejvyšší správní soud podobnou otázku již řešil v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č.j. 7 As 21/2008 - 101. Podle tohoto rozhodnutí proporcionální posuzování práva stěžovatele na ochranu jeho rodiny a veřejného zájmu na ochraně společnosti provedl již zákonodárce přijetím předmětné zákonné úpravy. Zákon stanoví, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potencionální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života (takto rovněž rozsudek ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011 - 85, bod 21). Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stejně tak neposkytují správnímu orgánu v obvyklých případech možnost správního uvážení v tom smyslu, že by mohl u určitých úmyslných trestných činů shledat, že nejsou důvodem k neprodloužení víza, zatímco u jiných, že takovým důvodem jsou. Citovaná ustanovení stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění v zákoně uvedených podmínek. Nedávají mu prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu, např. jeho povaha či závažnost (obdobně rozsudek ze dne 27. 1. 2012, čj. 8 As 34/2011 - 85). " Tento výklad Nejvyšší správní soud v poslední době potvrdil např. rozsudkem č. j. 7 Azs 204/2014 - 35 ze dne 27. 11. 2014.

9. Nejenže tedy správní orgán v případě postupu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života posuzovat nemusí, žalobce údajný dopad do jeho soukromého a rodinného života správnímu orgánu ani nijak blíže neozřejmil. Ani v rámci vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí Komise žalobce neuvedl, že za necelé 2 měsíce plánuje uzavřít sňatek s paní L.T.T.T. Tento sňatek žalobce uzavřel (alespoň dle údajů v Cizineckém informačním systému) až poté, co žalobou napadené rozhodnutí Komise nabylo právní moci.

10. Dle názoru Komise je ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb. pouze ustanovením výkladovým, které demonstrativně stanovuje, co všechno by měl správní orgán zohlednit v případech, kdy mu zákon ukládá povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Nejedná se o jakési generální ustanovení zákona, na jehož základě by byl správní orgán povinen v každém případě přiměřenost rozhodnutí posuzovat. V případě takového výkladu zákona by totiž fakticky např. mezi § 37 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. nebyl vůbec rozdíl a nebylo by potřeba toto ustanovení vnitřně členit na více odstavců. Dovětek § 37 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. (a na mnoha dalších místech zákona č. 326/1999 Sb.) „za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza“, by při takovém výkladu zcela postrádal smysl, neboť by byl nadbytečný. Z jazykového výkladu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. je zřejmé, že podle něj má správní orgán postupovat pouze „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí“. Jen těžko může být správní orgán povinen aplikovat toto ustanovení, pokud podle jiného ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. v daném případě přiměřenost dopadů rozhodnutí brát v potaz nemusí.

11. Dále žalovaná reaguje na námitku žalobce, že její argumentace, že § 174a zákona č. 326/1999 Sb. by měl nalézací správní orgán zohlednit pouze tehdy, když je povinen se přiměřeností zabývat na základě jiného ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., je zcela lichá a jedná se pouze o ničím nepodložený názor Komise, který je zjevně nesprávný. Žalobce zcela ignoruje judikaturu, kterou Komise citovala v rámci odůvodnění žalobou napadeénho rozhodnutí v souvislosti s touto problematikou. Žalobce naopak cituje několik dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se však týkají případů skutkově zcela odlišných, které s posuzovaným případem nemají téměř nic společného. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 6/2012-29 ze dne 6. 12. 2011, na který žalobce odkazuje v žalobě, se týká řízení ve věci dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny, což není případ žalobce. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku argumentoval směrnici Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. Tyto závěry jsou jen těžko aplikovatelné na případ žalobce, protože ten pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a v době vydání rozhodnutí Komise nebylo Komisi známo, že by měl účastník řízení na území České republiky jakékoliv rodinné vazby. Sňatek účastník řízení uzavřel až poté, co rozhodnutí Komise nabylo právní moci. Žalobce dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 32/2011-60 ze dne 6. 12. 2011. Tento rozsudek se však zabývá problematikou správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, zákona č. 326/1999 Sb., nikoliv problematikou výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona č. 326/1999 Sb. může být cizinec vyhoštěn z území České republiky až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizinci však bez dalšího neznamená, že bude z území České republiky vyhoštěn a po určitou dobu mu bude odepřen na území České republiky pobyt. Žalobce může ihned poté, co bude znovu splňovat zákonné podmínky, v domovském státě požádat o vydání dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Není zde žádná sankční lhůta odepření vstupu na území České republiky, jako je tomu u správního vyhoštění, nejedná se tedy o srovnatelný případ. Pokud žalobce nebude z území České republiky vyhoštěn, může Českou republiku navštěvovat na základě krátkodobého víza, u kterého nemá skutečnost, zda byl cizinec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, žádný význam. Žalobce dále na podporu svých tvrzení jako jeden „z nejaktuálnějších rozsudků“ cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 68/2012 - 39 ze dne 6. 8. 2013. Tento rozsudek se však týká problematiky rušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999

Sb. Opět se jedná o skutkově zcela odlišný případ.

12. Komise se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zabývala možným rozporem rozhodnutí správního orgánu I. stupně s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dle názoru Komise pak ani aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není na místě. Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 pak státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Bezesporu je v zájmu národní bezpečnosti, aby na území České republiky nebyl umožněn pobyt cizinců, kteří zde páchají úmyslnou trestnou činnost. Komisi nebyly v době vydání napadeného rozhodnutí známé žádné rodinné vazby účastníka řízení na území České republiky.

13. Žalobce dále namítá, že se správní orgán I. stupně a ani Komise dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho vyjádřením před vydáním rozhodnutí a s jeho návrhem na provedení výslechu s jeho osobou. Dle názoru Komise se správní orgán I. stupně s vyjádřením se žalobce před vydáním rozhodnutí vypořádal dostatečným způsobem [viz str. 2 rozhodnutí č. j. OAM-1125-7/ZR-2014 ze dne 31. 7. 2014]. Účastnický výslech žalobce nebyl dle názoru Komise s ohledem na zásadu procesní ekonomie nutný. Bylo dostatečným způsobem prokázáno, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, což je v dané věci skutečnost rozhodující. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgán I. stupně nebyl v dané věci povinen zabývat se přiměřeností napadeného rozhodnutí, a proto nebyl výslech žalobce nutný ani z tohoto důvodu. Pokud chtěl žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělit cokoliv, co pokládal za důležité, mohl tak písemně učinit kdykoliv v průběhu správního řízení. Vzhledem k doplnění dokazování Komisí byla žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí i v průběhu odvolacího řízem. Žalobce však této možnosti nevyužil. Správní orgán I. stupně není povinen provádět veškeré důkazy, které mu účastník řízení navrhne.

IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu

14. O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce po provedeném jednání, kterého se zúčastnil zástupce žalobce. Žalovaná svoji neúčast omluvila a souhlasila, aby soud jednal bez její přítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 s.ř.s. bez přítomnosti žalované. Vycházel přitom z obsahu soudního spisu a správního spisu. Žalobce setrval při jednání na své argumentaci.

V. Posouzení věci krajským soudem

Z čeho soud vycházel

15. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

16. Žaloba není důvodná.

Skutkový základ věci

17. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu a podle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dní od právní moci rozhodnutí. Žalobce byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27.2.2014, čj. 10T 16/2014-169, za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roky, neboť si úmyslně přisvojil jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Dle

trestního příkazu žalobce jak osoba odpovědná na základě ústní dohody s T.V.T. (který formálně uzavřel smlouvu o podnájmu části nebytových prostor a o umístění a obsluze videoloterijních terminálů v provozovně „HERNA BAR“ v Tylově ulici 6 v Plzni se společností Slot Group, a. s. jako podnájemcem) v úmyslu se obohatit záměrně krátil tržby v měsících září až prosinec 2011, kdy měl odevzdávat veškeré výnosy z videoloterijních terminálů ponížené o výši nájemného a cenu služeb. Za uvedené měsíce neodevzdal a tedy pokrátil tržby nejméně o částku 217.796,- Kč, čímž způsobil škodu společnosti Slot Group, a.s. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 10.4.2014.

18. K námitce, že správní orgán prvního stupně při vydání prvostupňového rozhodnutí nepostupoval v souladu s platnými právními předpisy, žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žádné pochybení v tomto směru nezjistila. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě trestního příkazu čj. 10T 16/2014 vydaného Okresním soudem Plzeň-město. Žalovaná doplnila dokazování o výpis z rejstříku trestů žalobce. Provedení výslechu účastníka řízení by za dané situace nebylo účelné. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledala nedůvodnou odvolací námitku nedostatečně zhodnocené přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a ztotožnila se se stanoviskem prvostupňového správního orgánu. Skutkové podstaty obsažené v § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou skutkovými podstatami závažnějšími, a proto zde na rozdíl od skutkových podstat dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců není stanovena povinnost posuzovat přiměřenost napadeného rozhodnutí.

Právní hodnocení

19. Doručením oznámení o zahájení správního řízení žalobci dne 18.6.2014 bylo zahájeno správní řízení v souladu s § 46 odst. 1 věta prvá správního řádu, podle něhož řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi.

20. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

21. Podle § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum.

22. Správní orgány zásadně rozhodují podle skutkového stavu, který zde byl v době vydání správního rozhodnutí. V době vydání prvostupňového správního rozhodnutí byla naplněna podmínka ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu, tj. že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Prvostupňový správní orgán tudíž nepochybil, když k této skutečnosti přihlédl a v rámci z moci úřední zahájeného správního řízení prvostupňovým rozhodnutím zrušil platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a žalobci stanovil podle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců lhůtu k vycestování z území České republiky.

23. V prvostupňovém správním řízení bylo do spisu doloženo vyjádření žalobce, kde žalobce shodně jako v žalobě namítal nutnost zjištění stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu a provedení své výpovědi jako účastníka řízení. Prvostupňový správní orgán as totožnou námitkou žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí zcela srozumitelně a přezkoumatelným způsobem uvedli, že v případě rozhodování podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není správní orgán ze zákona povinen zabývat se dopadem vydaného rozhodnutí a jeho přiměřeností ve vztahu k účastníku řízení. Soud se ztotožňuje s oběma správními orgány, že zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) uvádí podmínky pro zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, byl-li cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, bez jakékoliv další podmínky. Podmínkou je pouze skutečnost, že se cizinec dopustil úmyslného trestného činu, jak tomu je v daném případě. Správní orgány obou stupňů proto správně posoudily námitku nepřiměřenosti rozhodnutí jako zcela irelevantní. Správní orgány postupovaly v souladu s citovanými právními předpisy, když v případě žalobce neposuzovaly důsledky rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce. Samotný žalobce pak v průběhu řízení neuvedl konkrétní skutečnosti, které by naznačovaly případné závažné následky rozhodnutí na jeho soukromý život. V řízení před správním orgánem žalobce uvedl pouze, že by měl být zohledněn jeho věk a nízká závažnost spáchaného trestného činu. Manželství s paní L.T.T.T.žalobce uzavřel až po vydání napadeného rozhodnutí žalovanou a v průběhu řízení před správním orgánem vztah se svou partnerkou nezmiňoval, ani nedal najevo úmysl uzavřít manželství. Prvostupňový správní orgán správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nepodstatnou námitka týkající se věku cizince, neboť při spáchání předmětné úmyslné trestné činnosti byl žalobce již plnoletý. Pro účely daného řízení bylo podstatné, že byl žalobce jako cizinec pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Z dikce zákona nevyplývá, že by byl podstatný věk odsouzeného, proto by bylo stejným způsobem postupováno, pokud by se jednalo o cizince mladistvého. Dle § 178 zákona o pobytu cizinců se navíc za procesně způsobilého pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Pokud jde o navrhovaný výslech žalobce v daném řízení, shoduje se soud s prvostupňovým správním orgánem a s žalovaným v tom, že podle § 52 správního řádu účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě prvostupňový správní orgán neprovedl navrhovaný výslech účastníka řízení, neboť, jak je výše uvedeno, byl tento výslech pro účely daného řízení zcela nadbytečný. Žalovaný proto nepochybil, když se s touto argumentací prvostupňového správního orgánu ztotožnil. Rozhodnutí obou stupňů jsou v tomto směru zcela v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu.

24. K žalobcem namítané nepřiměřenosti rozhodnutí a s tím souvisejícím porušení § 174a zákona o pobytu cizinců soud uvádí, že se ztotožňuje s argumentací žalované, že v případě splnění podmínky podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není správní orgán povinen posuzovat přiměřenost vlivu rozhodnutí na soukromý a rodinný život účastníka. Shodné stanovisko zaujímá ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku 8 As 34/2011 ze dne 27.1.2012 uvádí: „proporcionální posuzování práva stěžovatele na ochranu jeho rodiny a veřejného zájmu na ochraně společnosti provedl již zákonodárce přijetím předmětné zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potencionální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života.“ (obdobně též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 As 21/2008 ze dne 18. 12. 2008). Judikatura, na kterou v žalobě odkazuje žalobce, není pro posuzovanou věc relevantní. Zde soud odkazuje na vyjádření žalované k žalobě, ve kterém žalovaná na argumentaci v žalobě uvedenými judikáty podrobně reaguje.

25. Vzhledem k výše uvedenému soud konstatuje, že byl prvostupňovým správním orgánem ve smyslu § 3 správního řádu dostatečně zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Posoudit, zda byl spáchán trestný čin, může pouze soud, správní orgán je takovým rozhodnutím vázán. Správní orgán při svém rozhodování vycházel z pravomocného trestního příkazu. Provedení dalších důkazů pro potvrzení spáchání trestného činu by bylo nadbytečné. Jelikož § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanoví pro rozhodnutí o zrušení platnosti pobytového oprávnění toliko jedinou podmínku a její splnění bylo jednoznačně prokázáno, soud v postupu správního orgánu neshledal žádné pochybení. Nedošlo ani k porušení § 4 odst. 2 správního řádu, podle něhož správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Nedošlo k porušení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. V rámci řízení zahájeného ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu z moci úřední byl žalobci dán prostor, aby se vyjádřil, což žalobce učinil a prvostupňový správní orgán se s obsahem jeho vyjádření ve věci v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal způsobem odpovídajícím ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Tím, že v daném případě správní orgán postupoval podle § 52 správního řádu a neprovedl žalobcem navrhovaný výslech, nebylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, jak namítá žalobce. K rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 96/2008 ze dne 22. 1. 2009 a sp.zn. 6 As 54/2009 ze dne 15. 9. 2010, na které žalobce odkazuje v žalobě, soud uvádí, že se týkají dokazování v přestupkovém řízení, proto je nelze aplikovat na dokazování v daném správním řízení. To platí i o citované pasáži, která dle žalobce pochází z rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 788/02 ze dne 11. 3. 2004. Námitku žalobce, že správní orgán nedostatečně odůvodnil, proč v dané věci nepřistoupil k navrhovanému účastnickému výslechu, soud neshledal důvodnou. Správní orgán prvního stupně se s tímto požadavkem, obsaženým ve vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí orgánu prvního stupně, v odůvodnění rozhodnutí vypořádal a jednoznačně vyložil, proč jeho provedení považoval za nadbytečné.

Závěr

26. Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

VI. Náklady řízení

27. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalované v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

(§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Plzni dne 16. prosince 2015

Mgr. Alexandr Krysl,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru