Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 105/2010 - 127Rozsudek KSPL ze dne 26.01.2011

Prejudikatura

7 As 71/2010 - 97


přidejte vlastní popisek

57A 105/2010 -

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce : T. N., bytem N. H., zastoupený Mgr. Josefem Liscem, advokátem, se sídlem Ostrov, Severní 1194, proti žalovanému : Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary-Dvory, Závodní 353/88, jednající prostřednictvím Mgr. Lubomíra Novotného, zástupce ředitele žalovaného, v řízení o žalobě, na zrušení rozhodnutí žalovaného

takto:

I. Trest za správní delikty podle § 180 odst. 1 písm. n) a písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu uložený žalobci rozhodnutím Městského úřadu v N. ve znění usnesení Městského úřadu v Nejdku, ve spojení s rozhodnutím žalovaného se snižuje z částky X,-Kč na částku Y,-Kč, ve zbytku se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 5.400,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Josefa Lisce, advokáta.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.

Odůvodnění:

Žalobou se pan T.N. (dále pouze žalobce) domáhal přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje (dále jen žalovaný) (dále pouze napadené rozhodnutí nebo napadené rozhodnutí žalovaného), kterým bylo na základě jeho odvolání zčásti změněno a zčásti potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v N. (dále jen stavební úřad). Naposled uvedeným rozhodnutím mu byla za správní delikty podle § 180 odst. 1 písm. n/,f/ zákona č.183/2006 Sb. uložena pokuta X Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. V žalobě poukazoval na to, že přípravné práce jsou součástí jeho podnikatelského záměru na provozování lyžařských vleků a doplňkových sportovně rekreačních aktivit, což je základ projektu. Ten má doplnit infrastrukturu cestovního ruchu v obci a vytvoření konkurenčního prostředí rozšířením a zlepšením nabízených služeb zejména pro děti a lyžaře začátečníky. Zastupitelstvo obce již dne 18.1.2006 tento projekt, včetně podnikatelského záměru, odsouhlasilo a následně zapracovalo do Plánu rozvoje obce na období 2007-2013. Celý projet je financován ze zdrojů žalobce. V srpnu 2007 mu bylo přislíbeno projednání změny územního plánu se schválením v prosinci 2007. Žalobce se domníval, že změna bude odsouhlasena v přislíbeném termínu. Právě z uvedeného důvodu zahájil předčasné přípravné práce pro zajištění předepsaného zkušebního provozu v průběhu sezóny 07/08. V době zpracování této žaloby již došlo k projednání změny a schválení územního plánu podle předchozího příslibu. Zpoždění projednání změny a schválení územního plánu nemohl ovlivnit. Stavby připravoval tak, aby odpovídaly § 103 zákona č. 183/2006 (nevyžadují stavební povolení ani ohlášení). Dřevěné přízemní stavby splňují charakteristiku § 103 odst. 1 téhož zákona. Lávky přes Bílý potok jsou přenosné (rozebíratelné) zařízení, a proto se na ně vztahuje § 103 odst. 1 písm. g/ stejného zákona. Přenosné lyžařské vleky (mobilní přepravní zařízení) jsou rovněž přenosná rozebíratelná zařízení. Stavby konzultoval s odborníky. Jednal v dobré víře. Po vysvětlení stavebního úřadu k prováděným pracím si žalobce uvědomuje rozpor při výkladu § 183 zákona č. 183/2006 Sb. mezi vyjádřením výrobce přepravního zařízení a stavebním úřadem. Dne 30.1.2008 zastupitelstvo obce N. H. schválilo změnu územního plánu. Je tedy zřejmé, že původní protiprávní stav byl zhojen, a tudíž není nutné posuzovat delikt jako závažné porušení stavební kázně s nepřiměřeně přísnou pokutou. Výzvy stavebního úřadu k zastavení prací okamžitě uposlechl. Úředník stavebního úřadu přesto ohlásil živnostenskému úřadu svoji domněnku o tom, že žalobce bude v zimní sezóně 2007/2008 provozovat lyžařský vlek. Jediný zaměstnanec stavebního úřadu bude i nadále posuzovat veškeré stavební aktivity žalobce, jenž tak nemá důvěru v to, že tyto aktivity budou posouzeny objektivně. S jeho námitkou podjatosti se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vypořádal nedostatečně - fakticky vůbec. Výše pokuty je pro žalobce likvidační. Vzhledem ke schválenému územnímu plánu měl být správní delikt posuzován podle § 181 písm. a/ zákona č.183/2006 Sb. Pokuta neodpovídá závažnosti a společenské nebezpečnosti údajného správního deliktu. Z těchto důvodů žalobce požadoval zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Doručením žaloby soudu, k němuž došlo dne 3.9.2008, bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), ve kterém je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Věc byla u soud vedena pod sp. zn. 57Ca 76/2008.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 11.11.2008 nejdříve poukázal na to, že protiprávní jednání žalobce bylo rozděleno na dvě části. Zaujal stanovisko k pojmu stavba podle § 2 odst. 3 zákona č.183/2006 Sb. Zdůraznil, že není rozhodující, zda stavební dílo je spojeno se zemí pevným základem. To je hledisko občanskoprávní, jež určuje pouze to, zda se jedná o movitou nebo nemovitou věc. Žalovaný dále uváděl, že lyžařský vlek byl proveden jednak stavební činností, neboť došlo k provedení 3 ks betonových patek do země pro potřeby ukotvení nástupní a výstupní stanice, včetně jejich táhel, které jsou k uvedeným patkám připevněny ocelovými šrouby, a jednak montážní technologií, jež byla použita pro samotné postavení ocelových sloupů, a to jak nástupní, tak výstupní stanice a dalších podpěrných sloupů v celé trase lyžařského vleku, včetně natažení ocelových lan pro samotný provoz vleku. Lyžařský vlek je rovněž napojen na elektrickou síť kabelem. Z těchto důvodů považuje žalovaný (i stavební úřad) lyžařský vlek za stavbu. V další části vyjádření žalovaný posuzoval, zda se na lyžařský vlek nevztahuje § 103 odst. 1 písm. g/ bod 3 zákona č.183/2006 Sb. Zabýval se výrazem „přenosný“ a výrazem „přemístitelný“. Ztotožnil se s názorem stavebního úřadu, že v daném případě se nejedná o pouhé přenosné zařízení, neboť stavba lyžařského vleku provedená výše popsaným způsobem, a bude na pozemcích provozována asi 3 měsíce, příp. po celou zimní sezónu, a je napojena na elektrickou síť, a tak nemá charakter přenosného zařízení ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb. Takovým přenosným zařízením jsou podle žalovaného např. skládací (přenosné) prodejní stoly a pulty tvořené pouze kostrou s bočními stěnami a zastřešením z plachtoviny smontované na kratší dobu u příležitostních trhů a podobně. Provedenou stavbu lyžařského vleku nelze zařadit ani mezi stavby uvedené v § 104 téhož zákona, a tak se jedná o stavbu vyžadující stavební povolení. Dva dřevěné přejezdové můstky přes B. potok byly provedeny stavební činností, a proto odpovídají definici stavby uvedené v § 2 odst. 3 citovaného zákona. Budou v provozu po dobu 3 měsíců, případně po celou zimní sezónu, a tak je nelze považovat za přenosná zařízení. Dřevěné můstky by proto vyžadovaly stavební povolení podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., neboť je nelze zařadit pod ustanovení § 103 či § 104 stejného zákona. Pokud jde o dvě přízemní dřevěné stavby se zastřešením sedlovou střechou, bylo při místním šetření zjištěno, že obě stavby mají rozměry 3,9 x 3m a jejich výška je 3,90 m, a tak splňují parametry stanovené v § 103 odst. 1 písm. a/ bod 1 zákona č. 183/2006 Sb. Vzhledem k tomu vyžadovaly tyto stavby podle § 79 téhož zákona pouze územní rozhodnutí. Nestačil by územní souhlas, protože ten lze podle § 96 uvedeného zákona vydat pouze v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše. Podle vyjádření stavebního úřadu žalobce svůj stavební záměr již dříve konzultoval se stavebním úřadem, a byl seznámen s tím, že stavba podléhá změně územního plánu, vydání územního rozhodnutí a následně stavebnímu povolení či jinému opatření podle zákona č. 183/2006 Sb. Pokud tedy žalobce uvedené okolnosti věděl, a přesto stavby provedl, nejednal v dobré víře a dopustil se správních deliktů úmyslně, i když citovaný zákon u správních deliktů zavinění nevyžaduje. V další části vyjádření žalovaný připomínal, že v době, kdy došlo ke správním deliktům (srpen 2007-18.10.2007) ještě nebyla schválena změna územního plánu, a tak se jednalo o nezastavěné území. Oznámením živnostenskému úřadu o tom, že žalobce provedl stavbu bez stavebního povolení, a že je vedeno řízení o jejím odstranění, splnil stavební úřad zásadu spolupráce s jinými správním orgánem podle § 8 odst. 2 správního řádu. Z uvedené okolnosti nelze dovozovat podjatost zaměstnance, když žalobce sám při ústním jednání do protokolu uvedl, že práce byly zahájeny právě pro zajištění sezóny 07/08. Pokud jde o uloženou pokutu, tak při určení její výše bylo postupováno podle § 182 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. Stavební úřad na jedné straně přihlédl k doznání žalobce do protokolu o jednání a ke skutečnosti,

že se jedná o jeho první správní delikt. Na druhou stranu ale vzal v úvahu důvody a okolnosti, za kterých byly stavby postaveny a skutečnost, že žalobce od samého počátku jednání na stavebním úřadu věděl, že stavbu lze umístit a zrealizovat jen na základě změny územního plánu obce N. H.. Stavební úřad přihlédl ke skutečnosti, že žalobce přes všechny tyto okolnosti stavby zahájil a zrealizoval zcela svévolně bez řádně schválené změny územního plánu, zejména z důvodu blížícího se zajištění provozu zimní sezóny 2007/2008. Žalovaný dodával, že výše postihu musí být taková, aby si zachovala preventivní účinek nejen vůči delikventovi, ale i vůči ostatním adresátům stejných zákonných povinností. Jde-li o finanční postih za závažné porušení stavební kázně, musí být znatelný v majetkového sféře delikventa, tedy nikoli pro něho zanedbatelný, a tak musí v sobě nutně obsahovat i represivní složku. Pokuta se ukládá za nejpřísněji postižitelný správní delikt. V dané věci byla pokuta uložena podle § 181 písm. d/ zákona č. 183/2006 Sb. Žalovaný se tedy ztotožnil se závěry stavebního úřadu. Změnil jen dobu trvání správních deliktů a správnou délku lyžařského vleku. Žalovaný navrhoval zamítnut žaloby a vzdal se práva na náhradu nákladů řízení. K vyjádření přiložil správní spisy.

Jednání soudu se konalo dne 26.5.2010. Žalobce trval na žalobě. Zabýval se jednotlivými stavbami. Zmínil okolnost, že stavební úřad i orgán obce N. H. o jeho záměru věděly. Poukázal na mizivou společenskou nebezpečnost svého jednání. Zdůraznil obsah žalobních bodů. Současně trval na svém návrhu na upuštění od pokuty za správní delikt anebo na jejím snížení. Vzdal se práva na náhradu nákladů řízení.

Během jednání zastával žalovaný stanovisko o nedůvodnosti žaloby. Poukazoval na protiprávní jednání žalobce spočívající v tom, že v rozporu se stavebním zákonem v nezastavěném území obce N. H. provedl v období měsíce srpna 2007 do 18.10.2007 bez stavebního povolení novou stavbu lyžařského vleku a stavbu dvou dřevěných přechodových můstků a bez územního rozhodnutí provedl ve stejném nezastavěném území stavbu dvou dřevěných přízemních staveb. Žalobce věděl, že stavba podléhá změně územního plánu, vydání stavebního povolení či jinému opatření dle stavebního zákona. Je zřejmé, že žalobce nejednal v dobré víře. Především z těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Z předložených správních spisů vyplývaly jednotlivé úkony stavebního úřadu a žalovaného v dané věci. Rovněž se v nich, mimo jiné, nacházelo jak rozhodnutí stavebního o správních deliktech žalobce, ve znění usnesení stavebního úřadu o opravě zřejmých nesprávností – v záhlaví rozhodnutí stavebního úřadu mělo být místo údaje N., dne 2.4.2007 uvedeno N., dne 2.4.2008, odvolání žalobce ze dne 23.4.2008 i napadené rozhodnutí žalovaného

Soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí žalovaného (ani rozhodnutí stavebního úřadu, ve znění jeho usnesení o opravě zřejmých nesprávností) „trpěla“ takovými zásadními právními vadami, jež by přivodily nicontost těchto rozhodnutí, ke kterým by soud přihlížel ze své úřední povinnosti.

Napadené rozhodnutí žalovaného bylo přezkoumáno v rozsahu žalobních bodů vyjádřených v žalobě a částečně „prohloubených“ při jednání soudu (§ 75 odst. 2 s.ř.s). Žalobce přitom nezpochybňoval skutková zjištění stavebního úřadu ani žalovaného, nýbrž jejich právní závěry.

Po provedeném řízení vydal soud dne 26.5.2010 pod č.j. 57Ca 76/2008-54 rozsudek, kterým žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zároveň soud zamítl žalobcův návrh na upuštění od trestu nebo snížení trestu. Soud rozsudek konkrétně odůvodnil.

Žalobce podal proti rozsudku kasační stížnost ze dne 24.6.2010.

Dne 30.9.2010 vydal Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) pod č.j. 7As 71/2010-97 rozsudek, jímž zrušil rozsudek soudu ze dne 26.5.2010, č.j. 57Ca 76/2008-54 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Níže popsanými právními názory NSS byl soud v dalším řízení vázán (§ 110 odst. 3 s.ř.s).

Žalobcova věc je nyní vedena u soudu pod sp. zn. 57A 105/2010.

Jednání soudu se konalo dne 26.1.2010. Žalobce nebyl jednání přítomen. Jeho zástupce svoji neúčast na jednání dne 26.1.2010 před jeho zahájením telefonicky omluvil s tím, že žádal, aby soud rozhodl bez jeho přítomnosti.

Žalovaný v konečném návrhu uvedl, že je přesvědčen o tom, že došlo ze strany žalobce k vážnému porušení zákona, a proto, že se případy nepovolených staveb a stavebních úprav množí nejen v kraji, ale v celé republice, považuje řádové snížení pokuty za jasný signál pro stavebníky, jak právní předpisy na úseku územního plánování a stavebního řízení ignorovat. Z § 78 odst. 2 soudního řádu správního vyplývá, že je v kompetenci soudu rozhodnout o upuštění od trestu nebo jej snížit v mezích zákona dovolených. Žalovaný proto ponechává určení výše této pokuty na rozhodnutí soudu.

Žalovaný se vzdal práva na náhradu nákladů řízení.

Po provedeném řízení a jednání dospěl soud k dále popsaným závěrům.

K věci samé úvodem připomíná, že v posuzovaném řízení (zahájeném z moci úřední stavebního úřadu) a rozhodnutí se jednalo o problematiku správních deliktů podle § 180 odst. 1 písm. n/ a písm. f/ zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon), za použití zákona č.500/2004 Sb., správní řád – dále pouze správní řád (§ 192 stavebního zákona). Těchto deliktů se měl dopustil žalobce, a to jako podnikající fyzická osoba.

Do skutkové podstaty správních deliktů (oproti přestupkům proti stavebnímu zákonu) nepatří zjišťování zavinění (úmysl či nedbalost) toho, kdo se správního deliktu dopustil. Jedná se tedy o zvýšenou právní odpovědnost. Naproti tomu je povinnou zákonnou náležitostí správních deliktů, mimo jiné, protiprávnost jednání účastníka řízení o správním deliktu.

Z výroku napadeného rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu, ve znění jeho usnesení o opravě zřejmých nesprávností vyplývá, že správní delikty žalobce spočívaly v provedení nové stavby lyžařského vleku v délce 170 metrů (v rozhodnutí stavebního úřadu blíže popsaného), stavbě 2 dřevěných přechodových můstků přes B. potok, vše na parc.č. 1402/1, 1406, 1639/1 a 2188/23 v k.ú. N. H., v nezastavěném území, bez stavebního povolení, a dále v postavení 2 dřevěných přízemních staveb o rozměrech 3,9 x 3 metry o výšce 3,9 metru na parc.č.1639/1, ve stejném k.ú., v nezastavěném území a bez územního rozhodnutí.

O jednotlivých žalobních bodech (včetně návrhu na upuštění od trestu nebo na jeho snížení) uvážil soud ve smyslu dále uvedených závěrů.

Na prvním místě se soud zabýval námitkou podjatosti úřední osoby stavebního úřadu (zaměstnanec P.S.). Nepodjatost úřední osoby je totiž povinnou podmínkou správního řízení, neboť podjatá osoba se nemůže podílet na výkonu pravomoci – na rozhodování správního orgánu – v dané věci stavebního úřadu. Do doby, než její představený posoudí, zda je pro podjatost vyloučena, může úřední osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu (§ 14 odst. 3 správního řádu).

Pro vyslovení podjatosti úřední osoby musí být doloženy pochybnosti o její nepodjatosti ve vztahu k výsledku řízení, a to pro její faktický poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům.

Podle názoru soudu se v dané věci o takovou situaci však nejednalo.

Jak vyplývá ze správního spisu, provedl zaměstnanec stavebního úřadu (P.S.) dne 7.10.2007 kontrolní prohlídku, ke které byl oprávněn (§ 134 stavebního zákona), na stavbě žalobce v k.ú. N. H.. Při prohlídce zjistil skutečnosti, jež byly v rozporu se stavebním zákonem. Na jejich základě byl stavební úřad povinen zahájit z moci úřední se žalobcem řízení o správním deliktu (§ 180 stavebního zákona, za použití § 46 správního řádu). Ostatně žalobce sám při ústním jednání o správním deliktu konaném dne 25.10.2007 (viz. protokol stavebního úřadu ) uvedl, že zahájil předčasné přípravné práce k zajištění sezóny 07/08. Zaměstnanec stavebního úřadu proto nepochybil, když popsanou okolnost podáním ze dne 6.12.2007 oznámil živnostenskému úřadu, neboť to byla jeho povinnost.

Úřední osoba totiž postupovala na základě § 8 odst. 2 správního řádu, v němž je uvedeno, že správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy.

Aniž by soud předcházel řešení dalších žalobních bodů, musí na tomto místě poznamenat, že to byl právě žalobce, jenž v dané věci při ústním jednání na stavebním úřadu konaném dne 25.10.2007, kromě jiného uváděl, že vl ednu 2006 podal žádost s přílohami na změnu územního plánu obce. Při kontrolní prohlídce stavby ale požadovaná změna územního plánu ještě nebyla schválena, neboť, jak vyplývá ze správního spisu, ke schválení došlo až dne 18.1.2008.

Ze správního spisu nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že úřední osoba měla zájem na sankcionování žalobce. Okolnost, že stavební úřad ani žalovaný v posuzovaném řízení nevyhověly obraně žalobce, nelze považovat za podjatost úřední osoby.

Ze str.8 napadeného rozhodnutí je nepochybné, že žalovaný se s uvedeným odvolacím důvodem žalobce vypořádal (§ 68 odst. 3 správního řádu) .

Ohledně tvrzení žalobce, že popsaná (jediná) úřední osoba stavebního úřadu bude i nadále posuzovat žalobcovy stavební aktivity, a že na základě negativních zkušeností nemá důvěru v to, že zaměstnanec stavebního úřadu bude objektivní, musí soud konstatovat, že se jedná o subjektivní, obecné a ničím nedoložené tvrzení žalobce.

Z tohoto důvodu neměl žalobní bod naději na procesní úspěch, tzn. nemohl vést k vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno napadené rozhodnutí žalovaného.

V rámci řešení ostatních žalobních bodů považuje soud za potřebné nejprve alespoň zmínit, že v oblasti veřejného práva stát upravuje jednání fyzických a právnických osob, orgánů veřejné správy i dalších orgánů veřejné moci České republiky prostřednictvím ústavních zákonů a zákonů. Na úseku územního plánování, podmínek pro výstavbu, rozvoj území a dalších okruhů je takovým normativním aktem především stavební zákon.

Protiprávní jednání (ve formě konání nebo i nečinnosti) je v konkrétním případě porušením stavebního zákona. U fyzické osoby se může jednat o přestupek (§ 178 a násl. stavebního zákona), u právnických osob a podnikajících fyzických osob může jít o správní delikt (§ 180 a násl. téhož zákona). Soud ponechává stranou případnou trestní odpovědnost fyzických osob.

V § 180 odst. 1 písm. f/ stavebního zákona je uvedeno, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že provádí činnosti, ke kterým je třeba územní rozhodnutí, bez tohoto rozhodnutí nebo v rozporu s ním, popřípadě bez územního souhlasu anebo v rozporu s ním provádí činnosti územním rozhodnutím zakázané.

Podle § 76 odst. 1 stejného zákona lze umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak.

Podle § 96 odst. 1 stavebního zákona může stavební úřad místo územního rozhodnutí vydat územní souhlas, a to na základě oznámení o záměru, pokud je záměr v zastavitelném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou a dopravní infrastrukturu.

Z toho, co bylo nyní uvedeno je patrné, že minimálním zákonným požadavkem pro provedení stavby nebo zařízení je, aby byly situovány v zastavitelném území.

Pro posuzování věci je podle názoru soudu dále podstatné zdůraznit obsah § 2 odst. 3 stavebního zákona, ve kterém je uvedeno, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití nebo dobu trvání. Dočasnou stavbou je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání.

K této zákonné úpravě pojmu stavba je třeba dodat, že stavbou je proto i výrobek, který má sloužit jako stavba a na místo stavby byl dovezen jako hotové stavební dílo. Rozhodující je v tomto případě účel, ke kterému je určen. Montážní technologií vznikl u výrobce, který v souladu s § 156 (upravujícího požadavky na stavby) stavebního zákona ručí za to, že pro tento výrobek, který plní funkci stavby, navrhl a použil takové výrobky, materiály a konstrukce, jejichž vlastnosti zabezpečují, že stavba bude splňovat zákonem stanovené požadavky na stavby (viz. Stavební zákon, komentář, 1.vydání, 2008, str.10 a násl., Hegenbart, Sakař a kolektiv,C.H.BECK, který je dostupný v prodejnách knih a ve veřejných půjčovnách knih).

Stavbou se dále rozumí každé stavební dílo bez ohledu na účel využití, např. stavba pro bydlení, sklad na nářadí apod. Stavby jsou trvalé a dočasné. Pod pojmem, že doba trvání stavby musí být stanovena předem, je nutno rozumět, že doba trvání nemůže být podle potřeby omezena z moci úřední dodatečně při užívání (viz. Stavební zákon, komentář, 1.vydání, rok 2008 str. 10 a násl., Hegenbart, Sakař a kolektiv,C.H.BECK, který je dostupný v prodejnách knih a ve veřejných půjčovnách knih).

Podle § 3 odst. 2 stavebního zákona se zařízením pro účely tohoto zákona rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiné konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst. 3. V pochybnostech, zda se jedná o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu. Zařízení o celkové ploše větší 8 m² se považuje za stavbu pro reklamu .

Z protokolu o ústním jednáním před stavebním úřadem dne 25.10.2007, č.j.: SÚ 1250/07/Sa a z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného bylo nepochybné, že žalobce provedl stavební díla v době od měsíce srpna 2007 do 18.10.2007 na výše popsaných parcelách, a to v době, kdy se parcely nacházely v nezastavitelném území k.ú. N. H.. Změna územního plánu totiž byla provedena až dnem 18.1.2008, a tak je zřejmé, že již z tohoto důvodu neměla žalobcova stavební díla oporu ve stavebním zákonu. Z dále uvedených závěrů vyplyne, že tato protiprávní činnost žalobce naplňovala znaky skutkových podstat správních deliktů.

Ze správního spisu, konkrétně z barevné fotodokumentace pořízené stavebním úřadem na místě staveb dne 7.10.2007, z obsahu protokolu o ústním jednání stavebního úřadu a ze záznamu stavebního úřadu o provedení důkazu na místě staveb je zřejmé, že k nově postavenému lyžařskému vleku náležely i dvě přízemní zastřešené dřevěné stavby o rozměrech 3,9 x 3 m (tj. 11,7m²) a o výšce 3,9 m, jež byly určeny k uložení materiálu a jeho zajištění před odcizením.

Tyto stavby nevyžadovaly k jejich postavení stavební povolení ani ohlášení.

Nyní vyslovený závěr je patrný z obsahu § 103 odst. 1 písm. a/ bod 1 stavebního zákona, v němž uvedeno, že stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují budovy, a to stavby o jednom nadzemním podlaží do 25 ² mzastavěné plochy a do výšky 5 m, nepodsklepené, jestliže neobsahují pobytové místnosti, hygienická zařízení ani vytápění, neslouží k ustájení zvířat a nejde o sklady hořlavých kapalin a hořlavých plynů.

Popsané stavby, stejně jako celý nově ostavený lyžařský vlek, byly určeny k zajištění provozu pro sezónu 07/08, jak uvedl žalobce do protokolu o ústním jednání před stavebním úřadem, tedy po dobu delší, než 30 dnů v kalendářním roce, a že stavby byly součástí podnikatelského záměru na provozování lyžařských vleků, lyžařské školy a doplňkových sportovně rekreačních aktivit.

V uvedené souvislosti soud poukazuje na § 79 odst. 3 písm. j/ stavebního zákona, v němž je uvedeno, že rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují přenosné stavby, zařízení a konstrukce, jejichž doba umístění na pozemku nepřesáhne 30 dnů v roce.

Z těchto okolností je podle názoru soudu nepochybné, že se nejednalo o přenosné stavby, jejichž doba umístění na pozemku nepřesáhne 30 dnů v roce. Vzhledem k tomu mohl žalobce stavby postavit jen na základě územního rozhodnutí. Nestačil by územní souhlas, protože se nejednalo o zastavitelné území .

Žalobce věděl, že v době provedení staveb nebyla schválena změna územního plánu. Navíc mu nic nebránilo v tom, aby se před zahájením realizace staveb informoval na stavebním úřadu, zda může nebo nemůže stavby provést .

Žalobce ovšem obě stavby postavil bez rozhodnutí o umístění stavby (t.j. bez územního rozhodnutí), a tak se dopustil správního deliktu podle § 180 odst. 1 písm. f/ stavebního zákona.

Žalobní bod vztahující se k uvedeným stavbám nebyl důvodný. Závěry žalovaného měly oporu ve skutkovém stavu a byly v souladu se stavebním zákonem.

Z barevné fotodokumentace staveb a z výsledku kontrolní prohlídky staveb provedené stavebním úřadem dne 7.10.2007 (vše je součástí správního spisu) vyplývá, že lyžařský vlek je ukotven do betonových patek v zemi, včetně ocelových podpěrných sloupů, včetně táhel, které jsou k těmto patkám připevněny podél trasy vleku. Sloupy jsou spojeny ocelovým lanem a vlek je připojen na elektrickou síť. Ze stejné fotodokumentace je zřejmé, že k provozu vleku jsou určeny 2 dřevěné přejezdové můstky (podle obou účastníků řízení před Bílý potok). Lyžařský vlek je proveden tak, že montážní technologií je pevně spojen se zemí.

Hlavně o těchto stavbách podle názoru soudu platí tvrzení samotného žalobce ohledně jeho podnikatelského záměru na provozování lyžařských vleků, lyžařské školy a doplňkových sportovně rekreačních aktivit v obci Nové Hamry.

Je tedy zřejmé, že lyžařský vlek jako celek spolu se 2 dřevěnými přejezdovými lávkami (nezbytnými k provozu lyžařského vleku) nejsou přenosnými zařízeními podle § 103 odst. 1 písm. g/ bod 3 stavebního zákona, kj ejichž stavbě by nebylo nutné stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Naopak, jednalo se o stavby, ke kterým bylo třeba stavební povolení (§ 115 stavebního zákona) .

Žalovaný dospěl v napadeném rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu, ve znění jeho usnesení o opravě zřejmých nesprávností vyplývá) k zákonnému závěru, že žalobce v době od měsíce srpna 2007 do 18.10.2007 provedl v nezastavěném území obce N. H. bez stavebního povolení novou stavbu lyžařského vleku v délce 170 m, který tvoří poháněcí a výstupní stanice, jež jsou ukotveny do betonových patek v zemi, včetně ocelových podpěrných sloupů podél trasy a nataženého ocelového lana pro samotný provoz lyžařského vleku a stavbu 2 dřevěných přejezdových můstků na pozemcích situovaných v k.ú. N. H. (v rozhodnutí stavebního úřadu konkretizovaných). Žalovaný také v odůvodnění rozhodnutí zaujal stanovisko k pojmu „přenosné zařízení“ na straně jedné a „přemístitelné zařízení“ na straně druhé. Soud považuje vysvětlení rozdílu těchto pojmů za logické. Uvedeným jednáním naplnil žalobce skutkovou podstatu správního deliktu podle § 180 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona.

Konečně považuje soud za potřebné připomenout, že stavby, které vyžadují podle stavebního zákona územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení či ohlášení stavebnímu úřadu nelze zahájit bez těchto správních úkonů stavebního úřadu a spoléhat se na to, že tyto správní úkony budou vydány dodatečně, neboť za takové situace by byla podstatná část ustanovení stavebního zákona vlastně zbytečná.

Žalobní body nebyly v uvedeném směru shledány důvodnými.

Za takto prokázané 2 správní delikty byl stavební úřad povinen uložit pokutu podle § 181 písm. d/ stavebního zákona (t.j. za správní delikt nejpřísněji postižitelný - § 180 odst. 1 písm. n/ téhož zákona) a nikoli podle § 181 písm. a/ téhož zákona, jak namítal žalobce, protože žalobcem zmiňované ustanovení nezahrnovalo správní delikt podle § 180 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona.

V § 182 odst. 2 stavebního zákona je uvedeno, že při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Podle § 182 odst. 5 stejného zákona se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

Pokuta se ukládá do výše 2.000.000 Kč (§ 181 písm. d/ stavebního zákona) .

Z napadeného rozhodnutí žalovaného (ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu, ve znění jeho usnesení o opravě zřejmých nesprávností) je nepochybné, že žalobci byla uložena pokuta v rámci zákonné sazby, a to ve výši X Kč.

Žalobce navrhoval snížení výše uvedené pokuty (§ 65 odst. 3 s.ř.s.) .

Tento návrh žalobce byl důvodný.

Soud přitom vychází ze závazného právního názoru vyjádřeného v odůvodnění rozsudku NSS ze dne 30.9.2010, č.j.7As 71/2010-97 v dané věci. NSS v něm mimo jiné uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu, že uložená pokuta odpovídá závažnosti správních deliktů, včetně jejich společenské nebezpečnosti. Závažnost a společenskou nebezpečnost správních deliktů žalobce zásadně snižuje především skutečnost, že došlo pouze k porušení stavební kázně (tedy k porušení řádného plnění povinností stanovených stavebním zákonem) ale nikoli k porušení dalších (v rozsudku NSS vyjmenovaných) chráněných zájmů, neboť zastupitelstvo obce N. H. dne 30.1.2008 schválilo změnu č.5 územního plánu sídelního útvaru obce N. H., kterou bylo povoleno rozšíření sportovní, především zimní, rekreace v obci (lyžařská škola žalobce), a následně byla vydána i další potřebná rozhodnutí podle stavebního zákona (územní a stavební povolení). Vzhledem k tomu, že dodržování stavební kázně je především prostředkem k ochraně výše uvedených zájmů, lze dle NSS konstatovat, že pouhé porušení stavební kázně (bez porušení jiných zájmů) nemá zpravidla vysokou společenskou nebezpečnost. I když lze jistě souhlasit se soudem, že stavby, které vyžadují podle stavebního zákona územní rozhodnutí, stavební povolení či ohlášení stavebnímu úřadu, nelze zahájit bez těchto rozhodnutí stavebního úřadu a spoléhat se na to, že tato rozhodnutí budou vydána dodatečně, protože jinak by byla podstatná část ustanovení stavebního zákona zbytečná. V daném případě je však třeba dále přihlédnout, jako k polehčující okolnosti, i k tvrzení žalobce, že měl tento projekt odsouhlasen zastupitelstvem obce N. H. již dne 18.1.2006, a že měl s obcí N. H. nájemní smlouvu k pozemkům, přičemž předmětem užívání měla být realizace jeho projektu. Rovněž nelze podle NSS odhlédnout od skutečnosti, že projekt žalobce je společensky žádoucí a obcí N. H. podporován.

NSS dále vyslovil závěr, že závažnost a společenskou nebezpečnost deliktu spočívajícího ve stavbě vleku a dvou dřevěných přechodových můstků určených pro přejezd lyžařů přes terénní sníženinu korytem B. potoka u dolní stanice vleku rovněž výrazně snižuje konkrétní charakter těchto staveb. NSS se ve výsledku ztotožňuje se závěry správních orgánů, že vlek toho typu, který postavil žalobce, není přenosnou, nýbrž toliko přemístitelnou stavbou, a to proto, že je napevno přichycen k podkladu a nelze jej přemístit prostým odnesením či odvezením, nýbrž teprve po – byť velmi zjednodušeně proveditelné – demontáži spočívající v oddělení od podkladu. V zásadě totéž platí i pro oba přechodové můstky. Podstatné ovšem je, že míra jednoduchosti, s níž může být vlek daného typu demontován a přemístěn do jiné lokality, jej přibližuje charakteru přenosné stavby. Podstatné je rovněž, že daný typ vleku je montován tak, že to znamená jen minimální zásahy do podkladu, do něhož je umístěn, a v němž jsou upevněny mezilehlé podpěry oběžného lana a horní (vratná) a dolní (poháněcí) stanice. Také přechodové můstky tvořené prkennými koryty umístěnými na podpěrách z klád vetknutých do podkladu jsou jednoduše demontovatelné a přemístitelné jinam vytažením klád tvořících podpěry z podkladu. Jestliže tedy měl žalobce podle NSS za to, i s ohledem na konzultace, které k tomu vedl, že vlek s doplňkovou konstrukcí přechodových můstků má charakter přenosné stavby, byla jeho úvaha sice nesprávná, nicméně nikoli zcela mimo objektivní realitu. I tato skutečnost, tedy jeho subjektivní přesvědčení, sice nesprávné, avšak nikoli absurdní, že instaluje v případě vleků a přechodových můstků přenosnou stavbu, snižuje zásadním způsobem závažnost správního deliktu, jehož se dopustil, neboť ukazuje, že protiprávního jednání se dopustil v dobré víře, byť nesprávné, v legalitu přinejmenším části svého jednání.

NSS proto dospěl k závěru, že pokuta ve výši X Kč uložená žalobci byla vzhledem k souhrnu výše uvedených skutečností zjevně nepřiměřená. I když byla žalobci uložena při dolní hranici zákonného rozmezí, jedná se o pokutu zhruba o řád nižší než ta, která by byla v daném případě přiměřená. NSS k preventivnímu účinku trestu dodával, že i když při ukládání trestu působí uložená pokuta výchovně nejen vůči delikventovi, ale i vůči ostatním adresátům stejných zákonných povinností (generální prevence), je třeba přistupovat ke každému jednotlivému případu nanejvýš individuálně, mimo jiné i se zohledněním majetkových poměrů delikventa (viz. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20.4.2010, č.j. 1As 9/2008-133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS), a vždy posuzovat, v jaké míře bylo konkrétní jednání pachatele způsobilé narušit zájmy chráněné zákonem a jak zavrženíhodné bylo jeho jednání i s ohledem na míru a povahu zavinění, šlo o zaviněné jednání.

V § 78 odst. 1 s.ř.s. je uvedeno, že je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

V § 78 odst. 2 s.ř.s. je stanoveno, že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Na základě výše popsaných skutečností, jež v této věci zásadně snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti jednání žalobce soud snížil v souladu se zákonem žalobci trest (pokutu) za správní delikty z částky X Kč na částku Y Kč, t.j. o jeden řád, neboť správními orgány uložená pokuta byla zjevně nepřiměřeně vysoká (§ 78 odst. 2 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

Při snížení trestu vycházel soud jednak ze závazného právního názoru NSS v této věci, jak bylo již „řečeno“, a jednak i z majetkových poměrů žalobce. Tento účastník řízení v kasační stížnosti ze dne 24.6.2010 směřující proti rozsudku soudu ze dne 26.5.2010, č.j. 57Ca 76/2008-54 kromě jiného uvedl, že do svého obecně prospěšného projektu vložil v roce 2010 již asi 1,2 mil. Kč, a proto trest ve výši Y

Kč jistě nijak zásadně nezasáhne do jeho majetkových poměrů. Žalobce se dále domáhal upuštění od trestu (§ 65 odst. 3 s.ř.s.) .

Tento návrh žalobce nebyl důvodný.

Jak uvedl NSS v odůvodnění svého rozsudku, žalobce věděl, že nejdříve je nutné dosáhnout změny územního plánu obce Nové Hamry, a přesto začal s přípravou svého projektu. Určitou sankci, avšak výrazně nižší, než jaká mu byla (správními orgány) uložena, si proto zaslouží.

Ze všech těchto důvodů soud ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl, protože nezjistil důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného (§ 78 odst. 1, 7 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

V řízení o kasační stížnosti dosáhl žalobce procesního úspěchu (NSS bez nařízení jednání rozsudkem ze dne 30.9.2010, č.j.7As 71/2010-97 zrušil celý rozsudek soudu ze dne 26.5.2010, č.j. 57Ca 76/2008-54 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení), a proto má žalobce proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (§ 110 odst. 2, § 120, § 57 s.ř.s. – výrok II. rozsudku). Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku za kasační stížnost (§ 2 odst. 2 písm. b/ zákona č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položka č.15 Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou tohoto zákona). Náklady řízení dále představuje odměna žalobce zástupce – advokáta Mgr. Josefa Lisce ve výši 2.100 Kč za sepsání kasační stížnosti (§ 11 odst. 1 písm. d/, § 9 odst. 3 písm. f/, § 7 bod 5 advokátního tarifu). Do nákladů řízení patří i náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Lhůtu ke splnění uvedené povinnosti stanovil soud podle § 160 odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád – o.s.ř., ve spojení s § 64 s.ř.s. do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalovaný by kratší lhůtu nemohl z technických důvodů dodržet. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 64 s.ř.s. Celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5.400 Kč (3.000 Kč– soudní poplatek + 2.100 Kč – odměna advokáta + 300 Kč – hotové výdaje advokáta).

V řízení o žalobě (tzn. mimo řízení o žalobcově kasační stížnosti) se oba účastníci (žalobce i žalovaný) vzdali práva na náhradu nákladů řízení, a proto soud dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě (§ 37 s.ř.s. – výrok III. rozsudku.).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost nepřípustná; to

neplatí, je-li jako důvod kasační stížností namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 104 odst. 3 písm. a/ s.ř.s.).

Taková kasační stížnost musí být podána u Krajského soudu v Plzni do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Lhůta k podání kasační stížnosti je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§ 12 odst. 1, § 106 odst. 2,4 s.ř.s.).

V Plzni dne 26. ledna 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru