Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 90/2009 - 62Rozsudek KSPL ze dne 23.08.2011

Prejudikatura

7 Afs 156/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 77/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ca 90/2009-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: J.K., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem AK JANÁK ZEITHAML & spol., se sídlem nám. T.G.M. 142, 261 01 Příbram I, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27.10.2009 č.j. 8447/09-1400-400938, ze dne 27.10.2009 č.j. 8448/09-1400-400938 a ze dne 27.10.2009 č.j. 8449/09-1400-400938,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobami podanými k poštovní přepravě dne 23.12.2009 a soudu doručenými dne 28.12.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2009 č.j. 8447/09-1400-400938 (dále též jen „napadené rozhodnutí I“), ze dne 27.10.2009 č.j. 8448/09-1400-400938 (dále též jen „napadené rozhodnutí II“) a ze dne 27.10.2009 č.j. 8449/09-1400-400938 (dále též jen „napadené rozhodnutí III“, příp. všechna napadená rozhodnutí souhrnně též jen „napadená rozhodnutí“) a náhrady nákladů řízení. Žaloby byly u zdejšího soudy zapsány pod sp. zn. 30Ca 90/2009, 30Ca 91/2009 a 30Ca 92/2009. Usneseními č.j. 30Ca 91/2009-24 a č.j. 30Ca 92/2009-22 (obě ze dne 8.1.2010) byly žaloby vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 30Ca 91/2009 a 30Ca 92/2009 spojeny ke společnému projednání s žalobou vedenou u téhož soudu pod sp.zn. 30Ca 90/2009 a byly nadále vedeny pod sp.zn. 30Ca 90/2009.

Napadeným rozhodnutím I bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí - platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni (dále též jen „správce daně“) ze dne 23.6.2009 č.j. 237204/09/138961401467 na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností (daně z nemovitostí) za zdaňovací období roku 2004 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí I“ nebo „platební výměr I“). Prvoinstančním rozhodnutím I bylo žalobci vyměřeno daňové penále ve výši 4.772,- Kč.

Napadeným rozhodnutím II bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí - platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 23.6.2009 č.j. 237205/09/138961401467 na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností (daně z nemovitostí) za zdaňovací období roku 2005 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí II“ nebo „platební výměr II“). Prvoinstančním rozhodnutím II bylo žalobci vyměřeno daňové penále ve výši 4.514,- Kč.

Napadeným rozhodnutím III bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí - platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 23.6.2009 č.j. 237206/09/138961401467 na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností (daně z nemovitostí) za zdaňovací období roku 2006 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí III“ nebo „platební výměr III“, příp. všechna prvoinstanční rozhodnutí souhrnně též jen „platební výměry“). Prvoinstančním rozhodnutím III bylo žalobci vyměřeno daňové penále ve výši 249,- Kč.

Správa daní a poplatků byla upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“).

Problematika daní z nemovitostí byla upravena zákonem č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o dani z nemovitostí“).

Žalobce v žalobách připomněl, že v roce 1995 (konkrétně dne 27. dubna toho roku) uplatnil řádně a včas výzvu na vydání věci u Správy budov města Plzně jako u povinné osoby v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Následně (dne 13.11.1995) se žalobce návrhem domáhal vydání rozsudku, kterým by byla Správě budov města Plzně uložena povinnost vydat nemovitosti, a to dům č.p. 286 spolu s pozemkovou parcelou č. 164 zapsané na LV č. 8 (k. ú. Plzeň) v katastru nemovitostí vedeném tehdejším Katastrálním úřadem Plzeň - město, a dále dům č.p. 13 spolu s pozemkovou parcelou č. 163 zapsané na LV č. 6501 (k. ú. Plzeň) v katastru nemovitostí vedeném rovněž tehdejším Katastrálním úřadem Plzeň - město.

Žalobce konstatoval, že dne 22.7.1999 byl vydán rozsudek č.j. 11C 328/95-99, kterým byla Správě budov města Plzně stanovena povinnost vydat žalobci dům č.p. 286 se stavební parcelou č. 164 a č. 163 v k. ú. Plzeň ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 2.11.1999 a žalobce se stal vlastníkem uvedených nemovitostí. Během řízení však byly nemovitosti postupně převedeny na SUZAP Plzeň, s.r.o., která v novém řízení tvrdila své vlastnické právo. Okresní soud Plzeň - město pak rozsudkem ze dne 22.2.2002 č.j. 14C 275/2001-84 (dále též jen „rozsudek okresního soudu“) určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je SUZAP Plzeň, s.r.o. Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 27.8.2002 č.j. 12Co 396/2002-110 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dne 26.9.2005 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.9.2005 č.j. 12Co 336/2005-269, který, ve spojení s usnesením [správně rozsudkem – pozn. zdejšího soudu] Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2006 ve věci vedené pod sp. zn. 28Cdo 70/2006, určil jako vlastníka předmětných nemovitostí žalobce, který se tak po letech sporu stal vlastníkem předmětných nemovitostí.

Žalobce shrnul, že v rámci restitučního řízení požádal o vydání věci, která mu byla v soudním řízení vrácena, a od 1.8.2001 byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Následně SUZAP Plzeň, s.r.o. podala žalobu na určení svého vlastnictví. Soud v tomto řízení zcela v rozporu s výsledky předchozího řízení, kdy bezdůvodně nepřihlížel k výsledkům předchozího restitučního řízení (k tomu odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009 ve věci vedené pod sp. zn. 28Cdo 1045/2009), určil vlastnické právo SUZAP Plzeň, s.r.o. To způsobilo, že tato společnost byla v rozporu se zákonem zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí v době od 1.1.2003 do 5.6.2006. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a jako vlastníka nemovitostí opět určil žalobce, který byl znovu zapsán do katastru nemovitostí od 6.6.2006.

Žalobci byla příslušnými platebními výměry vyměřena daň z nemovitosti za roky 2004, 2005 a 2006. Žalobcova odvolání byla zamítnuta a žalobce daň uhradil, ač se na tuto daň vztahují stejné výhrady, jako na daňové penále, jež je předmětem tohoto přezkumu. Platebními výměry bylo žalobci vyměřeno daňové penále z důvodů prodlení s úhradou výše uvedené daně z nemovitosti za dobu, kdy žalobce nebyl zapsaný v katastru nemovitostí. Odvolání žalobce do těchto rozhodnutí byla napadenými rozhodnutími zamítnuta.

Žalobce spatřoval důvody nezákonnosti napadených rozhodnutí nejen v nesprávné aplikaci a výkladu zákona o dani z nemovitostí a daňového řádu, ale také občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod (právní jistota, faktická retroaktivita, šikanózní výkon práva), včetně příkrého rozporu s daňovými zásadami, principem dobré správy a dobrých mravů. Žalovaný nejenže vyměřil žalobci daň z nemovitosti zpětně po dobu, kdy nebyl jejím vlastníkem, ale vyměřil mu i penále za prodlení daň platit. Odůvodnění postupu žalovaného je obsaženo v rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9.4.2008 č.j. 2990/08-1400-400938. V zásadě jde o to, že Finanční úřad v Plzni žalobci vyměřil daň zpětně proto, že Nevyšší soud shledal převod majetku ze Správy budov Plzeň postupně za neplatný od samého počátku, tudíž žalovaný dovodil, že vlastníkem pro vyměření daně (daňový subjektem) se stal žalobce také zpětně.

Žalovaný, dle žalobce, nerozlišil právní konstrukci vlastnictví z hlediska občanského práva hmotného, jehož jedním ze způsobů ochrany jsou určovací žaloby, včetně deklaratorních soudních výroků a záznamů takových výroků v katastru nemovitostí, a právní konstrukce vlastnictví z hlediska práv a povinností vlastníka (zde jako daňového poplatníka), třetích osob, včetně orgánů státní správy.

Žalobce poukázal na základní skutečnosti právní teorie, jako jsou neplatnost smlouvy od samého počátku, a právní konstrukce vlastnictví v ČR, včetně tzv. elasticity vlastnického práva, které mají pro danou věc zásadní dopad a žalovaný je sám vykládá, navíc zcela pomýleně. Pokud je smlouva absolutně neplatná, je neplatná od samého počátku. Nemá žádné platné právní účinky, tedy ani v případě převodu vlastnictví, ten jakoby nenastal. Jde o teoretickou právní konstrukci. Pokud je nejistota ohledně právních vztahů, včetně vlastnických, soud deklaruje (určí), které vztahy jsou po právu. Soud, v daném případě v řízení u Krajského soudu v Plzni (věc vedená pod sp. zn. 12Co 336/2005), který určil žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2006 ve věci vedené pod sp. zn. 28Cdo 70/2006, osvědčil žalobce jako vlastníka s tím, že převody vlastnictví k předmětným nemovitostem provedené po výzvě oprávněné osoby jsou neplatné od samého počátku. Takové rozhodnutí může učinit pouze soud.

Z hlediska právní teorie sice vlastnické právo žalobce nezaniklo, ale z hlediska faktického vlastníkem nebyl. Z hlediska faktického právního stavu, totiž vzhledem k dvoufázovosti nabytí vlastnického práva, žalobce své vlastnické právo na základě zápisu vlastnického práva společnosti SUZAP Plzeň, s.r.o. do katastru nemovitostí pozbyl a vlastníkem v době od 1.1.2003 do 5.6.2006 (tedy v rozhodném období) nebyl.

Pokud by žalobce v tomto období jako vlastník vystupoval, dokonce v této době řádně podával daňové přiznání a daň platil, byl by správce daně povinen takovou platbu odmítnout. Takový výklad je zcela logický, jasný a v souladu se zákonem, neboť je to právě princip právní jistoty, který odůvodňuje existenci katastru nemovitostí jako veřejného informačního systému, jehož údaje jsou pro orgány státní správy, včetně žalovaného, závazné (k tomu žalobce citoval znění § 1 odst. 3 zákona o katastru nemovitostí). Na základě výše uvedených základních znalostí právní teorie a příslušných ustanovení občanského práva hmotného i procesního a v souvislosti s uvedeným ustanovením zákona o katastru nemovitostí nelze dle žalobce učinit jiný závěr, než že pro žalovaného byl závazný zápis v katastru nemovitostí a není oprávněn tento, jakkoli v souvislosti s rozhodnutím soudu, překrucovat či dokonce sám vykládat a aplikovat na svou činnost, navíc zpětně. Pokud tak žalovaný učinil, překročil své zákonné a ústavní zmocnění správce daně.

Dle žalobce se žalovaný zcela formalisticky upjal na slovo „zpětně“, čímž je i jeho rozhodnutí stiženo jakousi ústavně nepřípustnou faktickou retroaktivitou. Pro vyměření daně z nemovitosti je vždy rozhodný stav k 1. lednu kalendářního roku (tedy rozhodné období, k tomu žalobce odkázal na § 13b zákona o dani z nemovitosti). Takovým stavem je pro žalovaného stav zapsaný v tomto období v katastru nemovitostí. S touto skutečností nelze zpětně jakkoli manipulovat. I když soud určil, že převody byly neplatné od samého počátku, je to skutečnost, kterou určil až ke dni 13.4.2006 do budoucna, do té doby byla formálně vlastníkem společnost SUZAP Plzeň, s.r.o., která byla zapsána v katastru nemovitostí a vystupovala právě na základě tohoto zápisu jako vlastník nemovitosti z hlediska daňového řízení. Změna podmínek pro vyměření daně (zde daňového poplatníka) vyplývající ze změny skutečností podstatné pro vyměření daně (zde vlastnictví nemovitosti) je možná pouze ex nunc do budoucna, nikoli zpětně.

Žalobce zdůraznil, že nebyl v prodlení, neboť daň zaplatit včas a řádně nemohl, prodlení nezapříčinil. V té souvislosti pak vyslovil předpoklad, že daň z nemovitosti platila společnost SUZAP Plzeň, s.r.o., takže nedošlo ani k faktickému prodlení. To je další skutečnost, ke které se žalovaný vůbec nevyjádřil, resp. se vyjadřuje tak, že pokud daň SUZAP Plzeň, s.r.o. zaplatila, zaplatila ji pouze na svůj daňový účet a na věci to nic nemění. To je další nesprávnost a nemravnost. Žalovaný vyměřil žalobci daň z nemovitosti za příslušná zdaňovací období až v roce 2007 a penále dokonce až v roce 2009. Pokud tedy mělo být žalobci zřejmé, že má daň platit, mělo to být zřejmé i žalovanému. Přístup žalovaného je nesmyslný a absurdní a příčí se principu dobré správy. Žalovaný penalizuje žalobce za to, že neudělal, co udělat nemohl (nezaplatil daň, protože nebyl vlastník).

Žalobce daň neplatil včas a řádně, protože jej stát nesprávným úředním postupem, potažmo soudním rozhodnutím, o jeho vlastnické právo připravil. Stát nejenže neposkytl žalobci ochranu jeho vlastnického práva, dokonce jej svým postupem o vlastnictví připravil. Daňovými nedoplatky nemůže být zatížen ten daňový dlužník, který je nezapříčinil (k tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15.2.2009 č.j. 2Afs 28/2005-55). Žalobce s ohledem na výše uvedené nemohl být v prodlení (neboť nebyl daňovým poplatníkem), ale nemohl být v prodlení ani fakticky, neboť daň pravděpodobně zaplatila SUZAP Plzeň, s.r.o. K prodlení s placením daně z předmětné nemovitosti nedošlo. Argument žalovaného, že je nerozhodné, zda daň byla zaplacena či nikoli, neboť je důležité, že nebyla zaplacena žalobcem, je nemravnost a šikana popírající účel daně. Účel daně z nemovitosti, jakožto daně přímé pojící se k vlastnictví nemovitosti (dokonce bez ohledu na možnost jejího užívání), je zájem státu mít prospěch z vlastnictví nemovitostí jiných subjektů. Pokud je tedy daň z takové nemovitosti zaplacena, nemůže vznikat prodlení s placením daně z nemovitosti. Pokud pak žalobce nebyl v prodlení v rozhodné době, nemůže být prodlení vykonstruováno opět zpětně. V takovém případě nejde o výkon práva státu vyměřit daň, ale o šikanu, kdy výsledkem může být i jakési skryté dvojí zdanění, což je zcela nepřípustné. Takový postup nelze skrýt pod ustanovení o osobním daňovém účtu daňového poplatníka, což činí žalovaný.

Žalovaný se v napadených rozhodnutích nevypořádal s většinou tvrzených námitek s tím, že se vztahují na vyměření daně jako takové a že rozhodnutí o dani již nabylo právní moci. Takový názor je dle žalobce již jen dovršením nemravného a nezákonného, neboť pokud by se většina námitek vztahovala na daň, vztahuje se i na penále, neboť bez daně není penále a penále je předmětem tohoto řízení. Proto byl žalovaný povinen se těmito námitkami v rámci řízení o daňovém penále zabývat. Vzhledem k tomu, že tak výslovně odmítl učinit, stává se v tomto rozsahu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné vzhledem k absenci vypořádání se s těmito námitkami.

Žalobce v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 15.2.2009 č.j. 2Afs 28/2005-55 akcentoval ústavní konformitu, kdy gramatický výklad zákona, ale i jeho aplikace, musí být v souladu se zásadami daňového práva a s ústavními principy. To se v daném případě nestalo. Žalovaný se nekompetentně jal osobovat právo soudu určovat, kdo byl a nebyl kdy vlastníkem, ač pro něj byl závazný stav zapsaný v rozhodném období (k 1. lednu kalendářního roku) v katastru nemovitostí, který je a byl žalovaný povinen, stejně jako žalobce, respektovat (k tomu žalobce odkázal na § 1 odst. 3 zákona o katastru nemovitostí ve spojení s § 13b zákona o dani z nemovitosti). Žalovaný překročil svou pravomoc a sám si na základě odůvodnění citovaného soudního rozhodnutí zpětně posoudil vlastnické právo žalobce a zpětně mu vyměřil daňové penále za dobu, kdy žalobce nemohl být v prodlení (z důvodu nemožnosti tuto daň jako nevlastník včas zaplatit, neexistující povinnosti tuto daň platit, popř. z důvodu, že ji zaplatil jiný daňový subjekt).

Žalovaný správní orgán se k žalobám vyjádřil podáním ze dne 30.3.2010 a navrhoval jejich zamítnutí, přičemž argumentoval závěry obsaženými v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz níže).

Ze správního spisu se k věci podává následující. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.7.1999 č.j. 11C 328/95-99 bylo mj. rozhodnuto o tom, že Správa budov města Plzně je povinna vydat žalobci „dům čp. 286 se stavební parcelou č. 164 a č. 163 v katastrálním území a obci Plzeň ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22.2.2002 č.j. 14C 275/2001-84 určil, že vlastníkem domu čp. 286 se stavební parcelou č. 164 a 163 v k. ú. Plzeň je SUZAP Plzeň, s.r.o. Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 27.8.2002 č.j. 12Co 396/2002-110 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se parcely č. 163 (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení o tomto nároku zastavil, jinak ve všech ostatních výrocích byl rozsudek okresního soudu potvrzen. K žalobcově dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.8.2003 č.j. 28Cdo 160/2003-167 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.8.2002 č.j. 12Co 396/2002-110 i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.2.2002 č.j. 14C 275/2001-84 a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud mj. konstatoval: „Za situace, kdy byl žalovanému [= J.K.] na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. ke dni 1.11.1994 ve vztahu ke sporným nemovitostem založen restituční nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a kdy žalovaný tento svůj nárok včas uplatnil u povinné osoby výzvou k vydání věci dle § 5 odst. 1 citovaného zákona dne 27.4.1995, neměl být dne 1.2.1995 schválen ohledně týchž nemovitostí privatizační projekt a nemohla být – pro rozpor s výše citovanými ustanoveními zákona č. 92/91 Sb. – uzavřena dne 1.12. 1995 smlouva o prodeji privatizovaného majetku. Pokud tedy odvolací soud určil vlastnické právo žalobce [= SUZAP Plzeň, s.r.o.], který jej odvíjel od uvedeného převodu ze státu na privátní subjekt, zatížil své rozhodnutí rozporem s hmotným právem.“.

Okresní soud Plzeň – město pak rozsudkem ze dne 24.9.2004 č.j. 14C 205/2003-220 určil, že SUZAP Plzeň, s.r.o. je vlastníkem domu čp. 286 postaveného na stavební parcele č. 164, a stavební parcely č. 164 v k. ú. Plzeň. K žalobcově odvolání pak Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.9.2005 č.j. 12Co 336/2005-269 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba na určení, že SUZAP Plzeň, s.r.o. je vlastníkem domu čp. 286 v Plzni postaveného na pozemku parc. č. st. 164 a této stavební parcely v obci a k.ú. Plzeň, se zamítá. V tomto rozsudku, který nabyl právní moci dne 26.9.2005 (co do výroku o změně rozsudku soudu I. stupně), krajský soud mj. uvedl: „Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99, kterým byla (...) Správě budov města Plzně uložena povinnost vydat žalobci [= J. K.] dům čp. 286 se stav. parcelou č. 164 a č. 163 v k.ú. a obci Plzeň ve lhůtě do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 2.11.1999. Za této situace bylo s předmětnými nemovitostmi naloženo v rozporu s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb. a § 3 odst. 1 zák. č. 92/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětem tohoto zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, není majetek, který má být vrácen právnickým osobám zvláštními předpisy. Odvolací soud je stejně jako soud I. stupně vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu ČR jako dovolacího soudu a ani ta skutečnosti, že matka žalovaného [= J. K.] byla odškodněna Vládou Spojených států amerických, nemůže být důvodem proto, aby žalobě žalobce [= SUZAP Plzeň, s.r.o.] bylo vyhověno. Žalovanému [= J. K.] svědčí vlastnictví předmětných nemovitostí, a to podle rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99, jenž nabyl právní moci dne 2.11.1999 a proto žalovaný [= J. Kohn] musí být v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu čp. 286 včetně stavební parcely č. 164 v k.ú. a obci Plzeň. Odvolací soud proto z těchto shora popsaných důvodů změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně včasným odvoláním žalovaného [= J. K.] napadený, neboť rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav a žalobu žalobce [= SUZAP Plzeň, s.r.o.] zamítl v celém rozsahu.“. Dovolání SUZAP Plzeň, s.r.o. bylo Nejvyšším soudem zamítnuto (rozsudek ze dne 13.4.2006 ve věci vedené pod sp. zn. 28Cdo 70/2006).

Dne 2.8.2006 bylo správci daně doručeno přiznání k dani z nemovitosti na rok 2006, kde byl jako poplatník označen žalobce. Údaje k dani z pozemků zůstaly nevyplněny, v údajích k dani ze staveb bylo mj. uvedeno, že se jedná o stavbu čísla popisného 13 stojící na pozemcích p. č. 163 a 164 v k. ú. Plzeň.

Dne 18.12.2006 byla žalobcovu zástupci doručena výzva správce daně ze dne 13.11.2006 č.j. 319202/06/138961/0469 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, když celková výše nedoplatku (ke dni 13.11.2006) byla správcem daně vyčíslena v hodnotě 31.816,- Kč. Téhož dne, tedy 18.12.2006 byla žalobcovu zástupci doručena výzva správce daně ze dne 12.12.2006 č.j. 337257/06/138961/0469 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, když celková výše nedoplatku (ke dni 12.12.2006) byla správcem daně vyčíslena v hodnotě 2.894,- Kč.

Žalobce se proti výzvě správce daně ze dne 13.11.2006 č.j. 319202/06/138961/0469 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě odvolal podáním datovaným dne 30.12.2006. Finanční ředitelství v Plzni rozhodnutím ze dne 6.4.2007 č.j. 3096/07-1500-402566 odvoláním napadenou výzvu zrušil. Důvody, které vedly ke zrušení výzvy, byly uvedeny v současně zasílaném přípisu ze dne 6.4.2007 č.j. 3107/07-1500-402566.

Dne 20.4.2007 byly žalobcovu zástupci doručeny výzvy ze dne 18.4.2007 k podání daňového přiznání k dani z nemovitostí na rok 2004 (č.j. 166506/07/138961/0469) a na rok 2005 (č.j. 166512/07/138961/0469).

Žalobce na obě výzvy reagoval podáním ze dne 9.5.2007 doručeným správci daně dne 11.5.2007, v němž uvedl, že za uvedené roky daňová přiznání podávat nebude. Tento postoj žalobce zdůvodnil tím, že jako vlastník nemovitostí byl v katastru nemovitostí zapsán až v květnu roku 2006 na základě příslušných rozsudků Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu. Daň z nemovitosti se ve smyslu § 13b zákona o dani z nemovitosti vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována. Ke dni 1.1.2004, resp. ke dni 1.1.2005, byla v katastru nemovitostí zapsána a tudíž byla, dle žalobce, i plátcem daně SUZAP Plzeň, s.r.o. Žalobce se o svém vlastnickém právu dozvěděl nejprve z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze září 2005, a tak mu plátcovská povinnost vznikla nejdříve v roce 2006.

Správce daně osvětlil svůj pohled na věc v písemnosti ze dne 1.6.2007 č.j. 206338/07/138961/0469 označené jako „Odpověď na vyjádření k výzvě k podání daňového přiznání“, v níž mj. uvedl: „Poplatníkem daně z nemovitostí je dle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů vlastník nemovitosti. V katastru nemovitostí byla jako vlastník nemovitostí (...) zapsána obchodní společnost SUZAP Plzeň, s.r.o. Soudní řízení byla definitivně skončena až v loňském roce, tj. v roce 2006. Na základě rozsudku (...) však vyšlo najevo, že převody nemovitostí na společnost ULTRA 92, spol. s.r.o. a následně na SUZAP Plzeň, s.r.o. jsou neplatnými právními úkony, a to od počátku, tj., že společnost SUZAP Plzeň, s.r.o. nikdy nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti, tedy ani poplatníkem daně z nemovitostí. Vlastníkem předmětné nemovitosti je pan J.K. (...). Proto Vás Finanční úřad v Plzni vyzval k podání přiznání k dani z nemovitostí na rok 2004 a 2005. Nebude-li přiznání k dani z nemovitostí na rok 2004 a 2005 podáno, správce daně vyměří daň z moci úřední na základě důkazních prostředků.“.

Dne 20.11.2007 byly žalobcovu zástupci doručeny platební výměry ze dne 15.11.2007 na daň z nemovitostí na rok 2004 [č.j. 337729/07/138961/0469, vyměřená daň ve výši 10.128,- Kč splatná ve čtyřech splátkách po 2.302,- Kč (k 31.5.2004, 30.6.2004, 30.9.2004 a 30.11.2004] a na rok 2005 (č.j. 337735/07/138961/0469, vyměřená daň ve výši 10.128,- Kč splatná ve čtyřech splátkách po 2.302,- Kč (k 31.5.2005, 30.6.2005, 30.9.2005 a 30.11.2005]. Žalobce se proti platebním výměrům odvolal podáními ze dne 17.12.2007 správci daně doručenými dne 20.12.2007, v nichž uvedl skutečnosti obsažené již v podání ze dne 9.5.2007 doručeným správci daně dne 11.5.2007. Finanční ředitelství pak rozhodnutími ze dne 9.4.2008 č.j. 2990/08-1400-400938 a č.j. 2991/08-1400-400938 (nabyla právní moci dne 11.4.2008) obě odvolání zamítlo.

Rozhodnutími ze dne 9.6.2008 č.j. 3805/08-1400-400938, č.j. 3806/08-1400-400938 a č.j. 3807/08-1400-400938 žalovaný nařídil správci daně přezkoumání vyměření (žalobci) daně z nemovitostí na roky 2006, 2007 a 2008. Ve vztahu k zdaňovacímu období roku 2006 pak správce daně vydal dne 24.6.2008 rozhodnutí č.j. 241920/08/138961/0469, jímž změnil výši daňové povinnosti na částku 9.208,- Kč. Toto rozhodnutí bylo žalobcovu zástupci doručeno dne 1.7.2008.

Dne 1.7.2009 byla žalobcovu zástupci doručena prvoinstanční rozhodnutí, proti nimž se žalobce podáním ze dne 27.7.2009 odvolal. Odvolací námitky byly obsahově shodné s námitkami žalobními. Žalovaný napadenými rozhodnutími odvolání zamítl, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí mj. uvedl: „Vlastnictví k předmětných nemovitostí bylo předmětem soudního řízení. Na základě jeho závěru neměl být schválen privatizační projekt a neměla být uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku. Proto byly následné převody předmětných nemovitostí v rámci privatizačního projektu na původní právnickou osobu a poté na další právnickou osobu neplatnými právními úkony, a to od počátku, tedy, jako kdyby k těmto převodům vůbec nedošlo. Z těchto důvodů je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to zpětně (...) odvolatel. (...) Pokud tedy byla daň (...) vyměřena, byť až výše zmíněným rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni, měla být v takto vyměřené výši zaplacena, a to ve shora zmíněných zákonných lhůtách ve čtyřech stejných splátkách (...) Jestliže tak zaplacena nebyla, dostal se odvolatel do prodlení s placením daně. (...) Penále tak bylo předepsáno v souladu s ustanovením § 63 ZSDP, jak je uvedeno ve výpočtu penále na druhé straně odvoláním napadeného platebního výměru.“.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.

Byť okolnosti věci byly velmi specifické, soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce se po letech, kdy mu byl znemožňován výkon vlastnického práva k jeho nemovitostem (pozemek + stavba), domohl soudního rozhodnutí, které v důsledku znamenalo, že žalobce nikdy nepřestal být vlastníkem těchto nemovitostí. A s vlastnictvím nemovitostí je dle zákonů České republiky spojena i daňová povinnost, konkrétně povinnost uhradit daň z nemovitostí. Otázka této daně však nebyla předmětem soudního přezkumu napadených rozhodnutí. Přesto soud považuje za významné konstatovat, že žalobce uvedenou daň za zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006 zaplatil. Proti platebním výměrům na daň z nemovitostí na roky 2004 a 2005 sice brojil odvoláním, avšak neúspěšně, a následně již nevyužil možnosti napadnout rozhodnutí o odvolání žalobou (žalobami) ve správním soudnictví.

Zdejší soud tak posuzoval otázku oprávněnosti (zákonnosti) vyměření penále za prodlení úhrady daňových povinností daně z nemovitostí.

Podle § 8 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006, je poplatníkem daně vlastník stavby, bytu nebo samostatného nebytového prostoru.

Podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006, byla daň z nemovitostí u ostatních poplatníků daně [tedy jiných, než uvedených v § 15 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, tj. poplatníků daně provozujících zemědělskou výrobu a chov ryb] splatná ve čtyřech stejných splátkách, a to nejpozději do 31. května, do 30. června, do 30. září a do 30. listopadu běžného zdaňovacího období.

Podle § 13 věty prvé zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006, je zdaňovacím obdobím kalendářní rok.

Podle § 13a odst. 1 věty prvé zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006, je poplatník povinen podat daňové přiznání příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období.

Podle § 13b zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006, se daň z nemovitosti vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována.

Podle § 63 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném v příslušných zdaňovacích obdobích, je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti.

Podle § 63 odst. 2 daňového řádu, znění účinném v příslušných zdaňovacích obdobích, se penále počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti.

Fakt, že žalobce nezaplatil daň z nemovitostí ve lhůtách určených k tomu zákonem, není mezi stranami sporný. V případě let 2004, resp. 2005 byla daň zaplacena dne 20.2.2007, za rok 2006 byla zaplacena dne 8.8.2006.

Nejvyšší správní soud se otázkou povinnosti platit daňové penále podle § 63 daňového řádu zabýval opakovaně. Například v rozsudku ze dne 16.8.2008 č.j. 7 Afs 156/2006-91 (tento i další zde zmíněné rozsudky NSS jsou k dispozici na www.nssoud.cz) konstatoval, že „(...) povinnost platit penále vzniká ze zákona, správce daně o vzniku této povinnosti nerozhoduje, pouze svým rozhodnutím sděluje poplatníkovi výši penále, období, za jaké je penále předepisováno a náhradní lhůtu, v níž má být zaplaceno. Pro vznik zákonné povinnosti platit penále je zcela bez právního významu, z jakého důvodu nebyla daň zaplacena, zda se tak stalo záměrně nebo zda se poplatník ne vlastní vinou dostal do situace, že nemohl zaplatit pro nedostatek finančních prostředků.“. Obdobně v rozsudku ze dne 17.1.2008 č.j. 9 Afs 65/2007-54 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že: „Penále vzniká přímo ze zákona, který určuje, kdy je dlužník povinen platit penále a v jaké výši. Správce daně platebním výměrem pouze deklaratorně sděluje předpis penále, sám o něm konstitutivně nerozhoduje.“.

Zdejší soud se s touto argumentací ztotožňuje.

Z ustálené judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví tedy vyplývá, že povinnost platit penále vzniká automaticky, ze zákona, který zároveň určuje, kdy je dlužník povinen platit penále a v jaké výši. Správce daně sděluje poplatníkovi výši penále, období, za jaké je penále předepisováno a náhradní lhůtu, v níž má být zaplaceno, aniž by však o tom konstitutivně rozhodoval, jedná se „pouze“ o deklaratorní sdělení předpisu penále.

Podmínky, s nimiž zákon spojuje vznik penále, byly v posuzované věci naplněny. Žalobce, který ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.9.2005 č.j. 12Co 336/2005-269, resp. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2006 ve věci vedené pod sp. zn. 28Cdo 70/2006) nikdy nepřestal být vlastníkem předmětné nemovitosti, byl právě z titulu tohoto vlastnického práva povinen platit včas daň z nemovitosti, kterou ovšem nesplnil. Je bez jakýchkoliv pochybností, že tuto povinnost v případě zdaňovacích období let 2004 a 2005 splnit nemohl, a to z důvodů uvedených výše, prodlení nezavinil a daň včas a řádně zaplatit nemohl, ale i když si je zdejší soud vědom především morálního rozměru podané žaloby, nemůže než konstatovat, že z hlediska zákonných důvodů pro vznik povinnosti platit daňové penále podle § 63 daňového řádu nelze postupu správce daně nic vytknout. Žalobci nelze přisvědčit v názoru, že se žalovaný dopustil ústavně nepřípustné faktické retroaktivity, příp., že si nekompetentně jal osobovat právo určovat, kdo byl a nebyl kdy vlastníkem. Údaje v katastru nemovitostí mají zcela konkrétní informativní význam (ostatně i žalobcem zmiňovaný § 1 odst. 3 zákona o katastru nemovitostí stanoví, že katastr je zdrojem informací), ovšem zákon nespojuje vznik daňové povinnosti s údajem o tom, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, ale s tím, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti (bez ohledu na to, zda mohl své vlastnické právo realizovat). A žalobce takovým vlastníkem nikdy být nepřestal, byť se tohoto výroku domohl po letech, kdy byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán v katastru někdo jiný. Správce daně nepostupoval neústavně (ve smyslu nepřípustné aplikace retroaktivity), pouze reagoval na situaci, ke které došlo na základně výše uvedených rozsudků. A na právu (a povinnosti) správce daně vyměřit daň z nemovitostí (a následně i sdělit penále) vlastníku nemovitosti nemohlo mít vliv ani to, zda již byla daň před tím vyměřena tomu, resp. zaplacena tím, kdo byl po určitou dobu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.

Zdejší soud považoval za důležité zabývat se i otázkou možnosti aplikace institutu prominutí daně ve smyslu § 55a daňového řádu. Toto ustanovení dává Ministerstvu financí možnost odstranit nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů formou prominutí daně či příslušenství daně; to lze prominout i z důvodu odstranění tvrdosti. Soud je přesvědčen, že v daném případě se jednalo o tvrdost zákona. Ministerstvo financí takové případy řeší vydáváním závazných pokynů pro správce daně, které nespravedlivou situaci odstraňují. Ustanovení § 55a daňového řádu výslovně nestanoví, že daň lze prominout pouze na základě žádosti daňového subjektu (byť by se tak při restriktivním výkladu tohoto ustanovení dalo dovodit ze znění § 55a odst. 3 věty prvé, podle něhož byla-li žádost o prominutí daně zamítnuta, lze novou žádost podat nejdříve po šedesáti dnech ode dne doručení zamítavého rozhodnutí), správce daně (zmocněný ministerstvem) by tak tedy mohl učinit i na základě vlastní aktivity. Na druhé straně však dle zákona příslušenství být prominuto může, ale nemusí, a není zákonnou povinností správce daně v každém jednotlivém případě sdělení předpisu penále dle § 63 odst. 4 daňového řádu zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro prominutí dle § 55a téhož zákona. Takový výklad by byl nad rámec zákonného textu. Nadto, žalobce byl v průběhu správního řízení zastoupen advokátem, tedy osobou znalou práva, přesto z jeho strany k podání takové žádosti nedošlo. Ne zcela šťastnou procesní strategii ovšem nelze přičítat k tíži žalované straně, a není možné proto dojít k závěru, že vydání deklaratorního rozhodnutí, kterým správce daně sdělil žalobci výši penále, lze označit za nezákonné pouze z důvodu, že správce daně ještě před jeho vydáním z úřední povinnosti toto penále neprominul dle § 55a daňového řádu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2008 č.j. 9 Afs 65/2007-54).

Zdejší soud se shoduje s námitkou strany žalované, totiž, že žalobní námitky svým obsahem směřují především proti vyměření daně z nemovitostí. I když z logiky věci lze přijmout i žalobcovo tvrzení o tom, že nebylo-li by daně, nebylo by ani penále, není možné odhlédnout od základního vymezení předmětu řízení v této věci. Tím ovšem nebyl přezkum rozhodnutí o uložené daňové povinnosti, ale rozhodnutí na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností (daně z nemovitosti). A v tomto směru nelze správcům daně obou stupňů ničeho vytknout. Ze stejného důvodu proto nelze přisvědčit ani žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nevypořádání se (ze strany žalovaného) s „většinou tvrzených námitek s tím, že se vztahují na vyměření daně jako takové a že rozhodnutí o dani již nabylo právní moci“. Z kontextu žaloby, odvolání proti platebním výměrům a napadených rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o následující námitky: základní myšlenkou a smyslem daně z nemovitostí je to, aby vlastník platil daň za majetek, ze kterého má a může mít majetkový prospěch; odvolatel byl zapsán v katastru jako vlastník nemovitostí v katastrálním území Plzeň až v květnu 2006 na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu ČR; daň z nemovitostí se vyměřuje dle § 13b ZDNE

na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována; nelze též opomenout, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud státní orgán (finanční úřad) vyměřuje daň za období, kdy se odvolatel musel soudit o předmětné nemovitosti, neboť jiné státní orgány nebyly schopny zaručit ochranu jeho vlastnických práv plynoucích z Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod; ad absurdum by tak kdokoliv, kdo uplatňuje vlastnické právo k věci, s níž je spojena daňová povinnost, byl povinen vedle každého dalšího, kdo tvrdí stejné právo, platit daň; pokud to tvrdí více osob měl by finanční úřad vymáhat daň od každé z nich; daň z nemovitostí představuje přímou daň majetkového typu, u níž se daňová povinnost váže k vlastnictví nemovitého majetku; i z tohoto důvodu, je-li možný rozdílný výklad zákonných ustanovení, platí pravidlo o povinnosti provést ústavně konformní výklad; v případě daňového řízení z toho vyplývá, že zvolený způsob výkladu musí korespondovat s obecnými zásadami pro stanovení a výběr daní; způsob výkladu použitých zákonných ustanovení a jeho problematičnost; konstatování ve vztahu k osobě poplatníka, ke zdaňovacímu období a k datu, k němuž se daň z nemovitostí vyměřuje s uvedením příslušných ustanovení ZDNE; zákon stanoví fikci stavu zápisu v katastru nemovitostí k 1. lednu roku jako kritérium pro posouzení, koho je nutno považovat za vlastníka; zjevně tak tento způsob výkladu vyvolává rozpor mezi hmotně právní úpravou daňové povinnosti a mezi způsobem vyměření daně; lze tedy dospět k závěru, že za ústavně konformní výklad, slučitelný se zásadami daňového práva, je nutno v projednávané věci považovat pouze takový, podle něhož nelze spravedlivě požadovat po někom, kdo tvrdí své vlastnické právo, aby bylo požadováno placení daně z domnělého vlastnictví, tím méně mu pak vyměřovat penále za období, kdy nemohl vědět, zda jeho vlastnictví bude soudem uznáno. Ovšem tak, jak byly tyto námitky formulovány, skutečně nelze dospět k jinému závěru, než že se týkají procesu vlastního vyměření daně, nikoliv řízení, na jehož konci byla vydána prvoinstanční a napadená rozhodnutí. S žalobcovým tvrzením o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí se tak nelze ztotožnit.

Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné, a proto je podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však tohoto práva vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 23. srpna 2011

JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru