Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 85/2009 - 34Rozsudek KSPL ze dne 23.08.2011

Prejudikatura

8 Afs 59/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 64/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

30Ca 85/2009-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: IVADO s.r.o., se sídlem Smetanovy sady 1, 301 37 Plzeň, zastoupeného V.D., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318.

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 7.12.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318 a vrácení věci k novému projednání Finančnímu úřadu v Plzni, který v této věci jednal v prvním stupni.

Rozhodnutím ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318 Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 9.2.2009 č.j. 36582/09/138512400563, jímž bylo přezkoumáno dodatečné daňové přiznání žalobce k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, doručené dne 23.12.2008, a dle § 27 odst. 1 písm. d) daň. ř. bylo řízení zastaveno.

Správa daní byla v rozhodném období upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“ nebo „daň. ř.“).

Postup správních orgánů je upraven zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“).

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal řádné přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 dne 31.3.2005. Dne 23.12.2008 došlo správci daně dodatečné přiznání žalobce k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Dne 9.2.2009 pod č.j. 36582/09/138512400563 Finanční úřad v Plzni přezkoumal dodatečné daňové přiznání žalobce k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, doručené dne 23.12.2008, a dle § 27 odst. 1 písm. d) daň. ř. zastavil řízení. Své rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil správce daně tím, že daň za rok 2004 musela být ve smyslu § 47 odst. 1 daň. ř. pravomocně vyměřena do 31.12.2007, zákonem stanovená lhůta pro dodatečné vyměření daně za rok 2004 proto v případě žalobce uplynula 31.12.2007. Proti tomuto rozhodnutí správce daně podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318 Finanční ředitelství v Plzni odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 9.2.2009 č.j. 36582/09/138512400563 zamítlo. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí používá odvolací orgán v podstatě stejné argumenty jako později ve svém vyjádření k žalobě.

Žalobce v žalobě namítá, že v dobré víře očekával předvídatelné rozhodnutí správce daně, že může dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2004 podat až do 31.12.2008. Zákon č. 337/1992 Sb. byl MF ČR vykládán od jeho účinnosti až do zásahu Ústavního soudu ze dne 2.12.2009 [správně: ze dne 2.12.2008] tak, že dodatečné daňové přiznání bylo možno podávat ve lhůtě tří let po roce, kdy bylo podáno řádné daňové přiznání (3+1). V prosinci 2008 podal žalobce dodatečné daňové přiznání za rok 2004. Jak rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 9.2.2009 č.j. 36582/09/138512400563, tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.10.2009 č.j. 8009/09-1500-402318 vykazuje celou řadu chyb procesních a meritorních, neboť podle § 180 spr. ř. je nutno v daňovém řízení užít subsidiárně i § 2 až 8 tohoto zákona. Povinnost dodržovat základní zásady správního řízení i při řízení daňovém již potvrdil i Ústavní soud [zřejmě: Nejvyšší správní soud] v judikátu [ze dne 20.7.2007] č.j. 8 Afs 59/2005-83. Ustanovení § 2 odst. 3 spr. ř. ukládá správci daně šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správce daně v jednotlivých případech dotýká, a zasahovat do těch práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Žalobce se domnívá, že rozhodnutím žalovaného bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že při výkladu ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb. způsobem uvedeným v napadeném rozhodnutí vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2.12.2008, dle kterého by akceptace dodatečného daňového přiznání v daném případě znamenala nepřípustně extenzivní výklad zmiňovaného zákonného ustanovení. Je sice pravdou, že předmětný nález Ústavního soudu se zabýval ustanovením § 47 zákona č. 337/1992 Sb. z pohledu výkladu prekluzívní lhůty, v níž je správce daně oprávněn činit úkony vedoucí k vyměření daně, nicméně žalovaný se domnívá, že z důvodu právní jistoty je nutné, aby výklad tohoto zákonného ustanovení byl stejný i v případech posuzování lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání. Tomuto názoru svědčí např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 493/05 ze dne 11.1.2007 I v případě podání dodatečného daňového přiznání je žalobce zatížen břemenem dokazování (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.) skutečností uvedených v předmětném daňovém přiznání; a proto se žalovaný domnívá, že výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb. způsobem provedeným v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1611/07 (tzv. teorie 3+0) by měl být aplikován jak z pohledu správce daně (tzn. do kdy může daňovou povinnost vyměřit či doměřit), tak z pohledu daňového subjektu (tzn. do kdy je možné podat dodatečné daňové přiznání), stejně. Opačný postup, kdy by správce daně toleroval podání dodatečného daňového přiznání ve lhůtě 3+1, dle názoru žalovaného nemá oporu v zákoně, resp. by byl v rozporu s § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Navíc si lze jen stěží představit, že by správce daně provedl výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb. tzv. ve prospěch daňového subjektu, kdy by v daném případě připustil, že dodatečné daňové přiznání bylo podáno včas, když na druhé straně v případě pochybností o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti dodatečného daňového přiznání by správce daně byl oprávněn zahájit vytýkací řízení nebo příp. daňovou kontrolu; správce daně by tedy mohl ukládat daňovému subjektu zákonem stanovené povinnosti a daňový subjekt by měl být schopen unést své důkazní břemeno.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán dále k tvrzení žalobce, že podle § 180 spr. ř. je nutno v daňovém řízení užít subsidiárně i § 2 až 8 uvedeného zákona, uvedl, že procesním předpisem při správě daní je zákon č. 337/1992 Sb., který v § 99 vylučuje použití správního řádu s výjimkou postupu podle § 175 při vyřizování stížností. Ustanovení § 2 zákona č. 337/1992 Sb. pak upravuje základní zásady daňového řízení, jež byly v daném případě, dle názoru žalovaného, plně respektovány. Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 8 Afs 59/2005-83 zmiňuje v souvislosti s tvrzenou překvapivostí rozhodnutí pro jeho adresáta nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03, který tuto problematiku řešil z pohledu soudů, nicméně dle názoru Nejvyššího správního soudu lze tvrzení Ústavního soudu vztáhnout i na řízení správní s tím, že za explicitní vyjádření této kautely v jednoduchém právu lze považovat ustanovení § 2 odst. 4 spr. ř. Ačkoliv je žalovaný názoru, jak již ostatně bylo uvedeno výše, že správní řád se v daném případě nepoužije, neboť procesním předpisem je zákon č. 337/1992 Sb., k tomuto dále uvádí, že ustanovení § 2 odst. 4 spr. ř. předpokládá, že při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů budou správní orgány rozhodovat stejně. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný v předmětném případě postupoval dle zákona č. 337/1992 Sb. Lze však říci, že i zásadu obsaženou v § 2 odst. 4 spr. ř. konkludentně respektoval, když právě z důvodu jednotné aplikace § 47 zákona č. 337/1992 Sb. ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 (tzn. teorie 3+0) přisvědčil názoru Finančního úřadu v Plzni, který shledal, že v daném případě bylo dodatečné daňové přiznání podáno pozdě, tzn. po uplynutí lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb. a odvolání podané žalobcem zamítl. K tvrzení žalobce, že rozhodnutím žalovaného bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, žalovaný uvedl, že zmiňovaný článek Listiny základních práv a svobod se týká zejména práva na soudní ochranu, které žalobce využil tím, že předmětnou žalobu podal.

V replice žalobce uvedl, že v souvislosti s tvrzením žalovaného, že jeho postup byl v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je vhodné připomenout např. rozsudek Nejvyššího správního soudu [ze dne 23.8.2006] 2 Afs 178/2005-64. I sám žalovaný připouští vícero výkladů § 47 zákona č. 337/1992 Sb. Nepřesnosti a nejednoznačnosti právních norem však rozhodně nemohou jít k tíži daňového subjektu a poškozovat jeho práva. Zákon č. 337/1992 Sb. v § 99 vylučuje použití správního řádu při správě daní. Nicméně v tomto ohledu žalobce znovu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu [ze dne 20.7.2007] 8 Afs 59/2005-83, který konstatoval, že § 2 až 4 spr. ř. je nutno užít subsidiárně i v řízení daňovém. Žalovaný v rámci své působnosti metodicky vede finanční úřady. Ve všech svých metodických pokynech vydávaných od účinnosti zákona č. 337/1992 Sb. do 2.2.2009 vyžadoval od podřízených finančních úřadů aplikaci teorie 3+1. Jeho počínání tedy mělo vést k nastolení jisté právní jistoty. A to že žalobce bude moci podat předmětné dodatečné přiznání ve lhůtě do 31.12.2008. Porušení práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zcela jasně dokazuje vydání stanoviska žalovaného [ve skutečnosti: Ministerstva financí] ze dne 2.2.2009 č.j. 43/14 314/2009-431. Způsob vydání a aplikace tohoto pokynu žalovaným v průběhu běžícího daňového řízení v žádném případě nemůže být spravedlivým procesem tak, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento pokyn vydal navíc žalovaný [ve skutečnosti: Ministerstva financí] v období, kdy bylo nejen judikováno ve prospěch teorie 3+0, ale bylo rozhodováno některými soudy i ve prospěch teorie 3+1. Např. judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009 č.j. 9 Afs 42/2008-84. Žalobce trvá na svém stanovisku, že rozhodnutí žalovaného bylo překvapivé a tudíž zcela nepředvídatelné. Žalobce si zvolil ve svůj prospěch mírnější výklad právní normy, který navíc řadu let žalovaný sám zastával a prosazoval. Neakceptace tohoto mírnějšího výkladu právní normy žalovaným je jeho libovůlí. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že je zcela nelogické, aby žalované finanční ředitelství dnes po judikatuře mladší než projednávaná problematika zastávalo názor, dodatečné daňové přiznání podané žalovaným [správně: žalobcem] nelze přijmout, když ještě v loňském roce si jím podřízené finanční úřady takováto dodatečná daňová přiznání na kontrolovaných subjektech přímo vynucovaly. To, že projednávaná věc měla celou řadu různých výkladových nepřesností, bylo důvodem, proč došlo k novelizaci § 47 zákona č. 337/1992 Sb. na návrh Ministerstva financí, s účinností od roku 2010.

Při jednání před soudem dne 23.8.2011 účastníci řízení setrvali na svých výše uvedených stanoviscích.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Žaloba je důvodná.

Podle § 41 odst. 4 věty prvé daň. ř. [ve znění účinném od 1.1.1997 do 31.12.2010] dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší, proti poslední známé daňové povinnosti, lze platně podat jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a 55b, a to do lhůty stanovené v § 47 odst. 1, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak.

Podle § 47 odst. 1 daň. ř. [ve znění účinném od 1.1.1993 do 31.12.2009] pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

– 1 –

V obecné rovině zdejší soud samozřejmě souhlasí s názorem finančního ředitelství i finančního úřadu o nutnosti respektovat závěry Ústavního soudu správními orgány (a obecnými soudy).

V právě přezkoumávané věci je však podle názoru zdejšího soudu třeba výjimečně prolomit tuto vázanost za použití požadavku předvídatelnosti rozhodování (principu ochrany legitimního očekávání).

K těmto zásadám se vyjádřil Ústavní soud např. takto: „Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.“ (nález sp. zn. IV. ÚS 690/01).

Princip ochrany legitimního očekávání v postupu správních orgánů bývá shledáván v zákonné dikci „Správní orgán dbá ..., jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ [§ 2 odst. 4 spr. ř.], za jeho – širší a výstižnější – doktrinální vyjádření lze považovat např. tento požadavek: „Veřejná správa by měla ve svých postupech a rozhodování podržet určitou míru ustálenosti (kontinuity).“ [viz Soňa Skulová a kol.: Správní právo procesní. 1. vyd. Praha 2005, s. 45].

Ve vztahu k daňovému řízení se k předmětné otázce vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20.7.2007 č.j. 8 Afs 59/2005-83 takto: „Požadavek na předvídatelnost rozhodování se uplatní i v řízení správním; transpozici tohoto atributu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je v právu jednoduchém § 2 odst. 4 správního řádu z roku 2004. Přestože zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje, uplatní se i v řízeních vedených v jeho procesním režimu, a to postupem dle § 177 odst. 1 správního řádu z roku 2004.“ (publikováno pod č. 1440/2008 Sb. NSS).

Zdejší soud se s tímto názorem ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje; oporu pro aplikaci v úvahu připadajících, ale v daňovém řádu neupravených zásad přitom shledává jak v § 177 odst. 1 spr. ř., tak v ústavních zákonech (zejména v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

To se samozřejmě týká nejen požadavku předvídatelnosti rozhodování, ale i – úzce souvisejícího – principu ochrany legitimního očekávání.

Na místě je tu třeba zmínit, že zatímco žalobce se dovolává zásady ochrany dobré víry (a § 180 spr. ř. ), soud aplikuje spíše zásadu ochrany legitimního očekávání (a rozhodně § 177 odst. 1 spr. ř.); to však nic nemění na důvodnosti žaloby, neboť obě tyto právní zásady spolu souvisejí, ba se prolínají a jsou zastřešeny ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.

Právo na spravedlivý proces se přitom týká řízení před soudy i řízení před správními orgány.

Naproti tomu žalobcem prezentovanou zásadou in dubio pro libertate či in dubio mitius (při pochybnostech mírněji) v daném případě podle přesvědčení zdejšího soudu pro povahu věci s úspěchem argumentovat nelze.

– 2 –

Mezi hlavní důvody, proč byla žaloba za použití požadavku předvídatelnosti rozhodování (principu ochrany legitimního očekávání) shledána důvodnou, patří:

A) Výklad § 47 odst. 1 daň. ř. podle pravidla 3+1 byl zastáván po extrémně dlouhou dobu.

I když tu byly i určité pochybnosti ve prospěch teorie 3+0 [viz např. Jaroslav Kobík: Správa daní a poplatků s komentářem. 6. vyd. Olomouc 2008, s. 489-491 (autorská uzávěrka 31. března 2008)], soudní praxe prakticky od doby, kdy aplikace § 47 odst. 1 daň. ř. začala přicházet v úvahu, až do klíčového nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 setrvale rozhodovala ve prospěch teorie 3+1.

Např. v rozsudku ze dne 15.5.2007 č.j. 2 Aps 5/2006-98 došel Nejvyšší správní soud k tomuto závěru: „Povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob vzniká v roce následujícím po uplynutí zdaňovacího období (kalendářního roku), k němuž se daňové přiznání vztahuje. Je-li zdaňovacím obdobím rok 2001, vzniká povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob v roce 2002 a od konce tohoto roku počíná běh tříleté prekluzívní lhůty podle § 47 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1922 Sb., o správě daní a poplatků.“ (publikováno pod č. 1304/2007 Sb. NSS). V tomto rozsudku se rovněž konstatuje, že shodný právní závěr ve vztahu k určení počátku prekluzívní lhůty podle § 47 odst. 1 daň. ř. zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 8.2.2007 č.j. 2 Afs 93/2006-75, ze dne 31.5.2005 č.j. 6 Afs 19/2003-79 nebo ze dne 17.2.2006 č.j. 8 Afs 7/2005-96. Nepřímo se pak o tento právní závěr Nejvyšší správní soud opřel v rozsudku ze dne 31.5.2006 č.j. 5 Afs 42/2004-61 (publikovaném pod č. 954/2006 Sb. NSS) nebo v rozsudku ze dne 9.12.2004 č.j. 7 Afs 22/2003-109 (všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Uvedený právní závěr je samozřejmě zastáván také v nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 zrušeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.3.2007 č.j. 1 Afs 139/2006-75 (k dispozici na www.nssoud.cz).

B) Naproti tomu extrémně krátká doba uplynula od změny interpretace § 47 odst. 1 daň. ř. z 3+1 na 3+0 do podání dodatečného daňového přiznání žalobcem.

U nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 je na http://nalus.usoud.cz uvedeno datum rozhodnutí 2.12.2008 a datum vyhlášení 9.12.2008. Od kdy byl úplný text uvedeného nálezu veřejnosti dostupný k nahlédnutí u Ústavního soudu a/nebo na jeho internetových stránkách, není zdejšímu soudu známo. K postupu daňové správy ve vztahu k tomuto nálezu Ústavního soudu zaujalo Ministerstvo financí stanovisko dne 2.2.2009. Svazek Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byl výše uvedený nález Ústavního soudu publikován (jako N 211/51 SbNU 639) (jde tedy o svazek 51), byl podle http://eshop.beck.cz vydán dne 20.8.2010.

To znamená, že nález, v němž Ústavní zásadně změnil dlouhodobě ustálený názor na § 47 odst. 1 daň. ř., byl vyhlášen pouhých 14 dní před podáním předmětného dodatečného daňového přiznání a Ministerstvo financí na něj reagovalo až 41 dní po podání tohoto přiznání a oficiálně byl publikován až zhruba 20 měsíců po podání uvedeného přiznání.

C) Výklad § 47 odst. 1 daň. ř. podle pravidla 3+0 byl primárně zaměřen ve prospěch daňových subjektů, nikoli k jejich tíži.

Zdejší soud opětovně v obecné rovině souhlasí s názorem územních finančních orgánů o potřebě promítnout teorii 3+0 do interpretace jak lhůty pro vyměření nebo doměření daně upravené v § 47 odst. 1 daň. ř. [pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak], tak lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání upravené v § 41 odst. 4 daň. ř. [není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak].

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ovšem Ústavní soud shrnuje svůj právní názor takto: „Nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá. Zákonný pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31.12.1998, nýbrž až ode dne 31.12.1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31.3.1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou. Bytová politika státu realizovaná skrze zdaňování nemůže činit neodůvodněné rozdíly. Nelze tolerovat ani velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně ani přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Interpretace a aplikace daňového práva procesního i hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto základního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva.“.

Z těchto právních vět i z odůvodnění nálezu jako celku je zřejmé, že Ústavní soud především odmítl tolerovat velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně a přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Primárním efektem je tu tedy zkrácení lhůty pro vyměření nebo doměření daně, kdežto zkrácení lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání je až efektem sekundárním. I to zdejšímu soudu podle jeho přesvědčení zvláště za okolností rekapitulovaných sub A) a B) umožňuje v daném konkrétním případě shledat podanou žalobu důvodnou.

Argumentace uvedená sub A) až C) není podle názoru zdejšího soudu ani v zásadním rozporu se stanoviskem Ministerstva financí ze dne 2.2.2009 č.j. 43/14 314/2009-431 k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07. V předposledním odstavci tohoto stanoviska Ministerstva financí se totiž praví, že Uvedené stanovisko obsahuje pouze základní principy postupu v dané věci – neobsahuje tedy vyčerpávající řešení všech situací, které mohou v praxi nastat.

– 3 –

V přezkoumávané věci může být doplňkovým argumentem to, že důvodem podání dodatečného přiznání („směrem dolů“) k dani z příjmů právnických osob za rok 2004 zřejmě bylo, jak se uvádí v žalobě sub II., to, že „v průběhu kontroly v září 2007 kontrolní orgán sdělil k daňovému období za rok 2003, že rezerva, která byla vytvořena pro opravy nemovitostí, měla být zdaněna v roce 2003, nikoliv v roce 2004, jak to učinila IVADO s.r.o. na základě rozhodnutí daňového poradce.“ [v tomto ohledu byl základ daně z příjmů právnických osob za rok 2003 finančním úřadem zvýšen o částku 2.476.948,- Kč a základ daně z příjmů právnických osob za rok 2004 daňovým subjektem o tutéž částku dodatečně snížen].

Soud však zdůrazňuje doplňkovost tohoto argumentu. I kdyby tomu tak nebylo, má soud za to, že vzhledem k argumentaci uvedené v odůvodnění tohoto rozsudku v bodech 1 a 2 by bylo nutno rozhodnout stejně. Stát, který po dlouhá léta toleroval „velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně“, musí podle názoru soudu skousnout i eventuální drobný výpadek daňových příjmů v důsledku dodatečných daňových přiznání podaných bezprostředně po zásadní změně právního názoru na interpretaci § 47 odst. 1, resp. § 41 odst. 4 daň. ř.

Žaloba byla shledána důvodnou, a proto soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

K petitu obsaženému v žalobě soud podotýká, že v souladu se zákonem je oprávněn vrátit věc k dalšímu řízení toliko žalovanému, nikoli přímo správci daně prvního stupně.

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl. Žalobce se však tohoto svého práva vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu těchto nákladů nemá žádný z účastníků řízení právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 23. srpna 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru