Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 78/2006 - 122Rozsudek KSPL ze dne 17.03.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 57/2008 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30 Ca 78/2006-122

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců JUDr. Jany Daňkové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci žalobce: INTEGRA Co. s. r. o., se sídlem Praha 3 - Žižkov, Domažlická 1053/15, IČ 49192141, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 4, zastoupený JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Modřínová 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Markéta Šimlová, bytem Plzeň, náměstí Generála Píky 2294/33, zastoupena Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem, se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, 2)

Milan Kozerovský, bytem Plzeň, náměstí Generála Píky 2294/33, 3) Petr Kozerovský, bytem Plzeň, Zábělská 1159/21, 4) Statutární město Plzeň, se sídlem Plzeň, Škroupova 5, v řízení o žalobě žalobce ze dne 7. 8. 2006 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. STAV/1772/06,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 7. 8. 2006 adresovanou Krajskému soudu v Plzni (dále pouze „krajský soud“) se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. STAV/1772/06, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce, Milana Kozerovského, Petra Kozerovského a Markéty Šimlové a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 3. 3. 2006, čj. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání stavebního povolení na stavbu: stavební úpravy v přízemí domu Klatovská 38, č. p. 620, Plzeň, na pozemku č. p. 9927 v k. ú. Plzeň. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil nesouhlas většinového spoluvlastníka domu (Statutárního města Plzně), v němž měly být prováděny stavební úpravy, s prováděním těchto úprav. Uvedený nesouhlas - námitka byla stavebnímu úřadu doručena 12 dnů po uplynutí stanovené lhůty. V námitce byla vysloveno, že z důvodu vedení soudního sporu s ostatními spoluvlastníky, město jako většinový spoluvlastník s vydáním stavebního povolení nesouhlasí. Na takto opožděnou námitku ale stavební úřad nevztáhl důsledky zmeškání lhůty, k námitce přihlédl a zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení žalobci odůvodnil citovaným nesouhlasem většinového spoluvlastníka. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí konstatoval, že námitka byla skutečně podána opožděně, což ale na věci nic nemění. Žalovaný tedy rovněž ignoroval poučení stavebního úřadu o důsledcích zmeškání lhůty. Nesprávné je i stanovisko, jež zaujal žalovaný i k vyjádření Statutárního města Plzně ze dne 19. 7. 2005, čj. ŘTÚ/734/2005. Tímto vyjádřením vyslovilo uvedené město souhlas s prováděním stavebních úprav a provedením etážového topení a úpravy plynovodu v domě čp. 620 v Plzni, Klatovské 38. Žalovaný k tomuto vyjádření vůbec nepřihlédl, když jen uvedl, že se vztahuje k jinému řízení. To je dle žalobce nesprávné, neboť se jedná o vyjádření obecné povahy. Vyjádření bylo určeno pro stavební řízení, pro účely vydání stavebního povolení, nebylo však adresováno k žádnému konkrétnímu číslu jednacímu. Žalovaný se měl doloženým vyjádřením zabývat minimálně (za situace, kdy od jednoho účastníka měl ve spise založená dvě protikladná stanoviska), měl Statutární město Plzeň vyzvat k odstranění nesrovnalostí ve vyjádření, popř. k objasnění důvodů vydání jednotlivých stanovisek. Za naprosto nelogické považoval žalobce konstatování žalovaného v tom směru, že odvolatelé nedodali své vyjádření k odvolání v přiměřené lhůtě. Z kontextu, ve kterém je tato skutečnost zmíněna, vyplývá, že byla jedním z důvodů, proč žalovaný zamítl odvolání žalobce. Žalobce považuje za protismyslné, že by se měl vyjádřit k odvolání, které sám podal. K vyjádření byli účastníci řízení vyzváni oznámením o napadení rozhodnutí ze dne 20. 3. 2003, kdy v tomto oznámení byla určena lhůta k vyjádření do 5 dnů od doručení

oznámení. Toto oznámení neobsahovalo žádné poučení o důsledcích nedodržení lhůty. Ostatně ani § 56 správního řádu‚ jež upravuje tuto výzvu, nespojuje s pozdě podaným vyjádřením pro účastníky řízení či pro rozhodnutí ve věci samé žádné negativní důsledky. Žalovaný v odvolacím řízení podstatným způsobem porušil rovnost mezi účastníky stavebního řízení, protože odlišným způsobem hodnotil zmeškání lhůty ze strany

Statutárního města Plzně a zmeškání pořádkové lhůty ze strany odvolatele, když odvolatel navíc nebyl ani povinen ve lhůtě činit jakékoli kroky. Žalobce nesouhlasil i se způsobem hodnocení dopisu Mgr. Komišové, pracovnice majetkového odboru žalovaného. Majetkový odbor se tímto dopisem obracel i na vedoucího stavebního úřadu a zejména na referentku stavebního úřadu, která žalobcovu žádost o vydání stavebního povolení projednávala. Tento dopis hodnotil žalovaný nikoli jako zasahování do stavebního řízení, ale jako dopis, který upozorňoval na skutečnosti, které mohly mít vliv na výsledek rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání stavebního povolení. Dle žalobce byl obsahem dopisu výslovný návod (ne-li pokyn), jakým způsobem mají být tyto skutečnosti při vydávání stavebního povolení zhodnoceny. Majetkový odbor nezákonným způsobem zasahoval do rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodování ovlivňoval ve prospěch jednoho účastníka. Stavební úřad i žalovaný se závěry učiněnými v dopisu zcela řídil. Místní řešení provedené v domě čp. 620 v Plzni nebylo pro danou věc relevantní. Mohlo se vztahovat k případnému přestupkovému řízení. Žalobce upozorňoval, že o vydání stavebního povolení požádal on sám a nikoli jeho jednatelka. Žalovaný rovněž konstatoval, že ve věci rozhodoval odvolací orgán žalobcem označený za podjatý, aniž by o podjatosti tohoto správního orgánu bylo rozhodnuto. V závěru žaloby žalobce uváděl, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo nezákonné, protože byla porušena rovnost mezi účastníky a správní orgán byl ovlivňován při rozhodování jiným orgánem. V řízení byly nesprávným způsobem hodnoceny důkazy. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je nelogické, obsahuje řadu nepřesností a nesplňuje požadavky § 47 odst. 3 správního řádu.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 19. 10. 2006 k žalobě především tvrdil, že uplatněním koncentrační zásady nemůže být v rozporu s povinností správního orgánu respektovat základní podmínky řízení a zkoumat splnění požadavků na podklady pro řízení bez ohledu na vyjádření účastníků. V daném případě bylo povinností správního orgánu prošetřit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby mohlo být vydáno stavební povolení. Vyjádření jednoho ze spoluvlastníků (Statutárního města Plzeň) upozornilo na nesplnění těchto podmínek, ke kterým byl správní orgán povinen přihlédnout z moci úřední. Jednou z náležitostí žádosti o stavební povolení je také prokázání oprávnění provést požadovanou stavbu. Právo v rámci spoluvlastnického vztahu pak stavební úřad vykládá ve smyslu občanského zákoníku upravujícího vztahy mezi spoluvlastníky. Vyjádření Statutárního města Plzeň pak vedlo stavební úřad k závěru, že stavebník neprokázal oprávnění stavbu provést. Sporné jsou také předem opatřené souhlasy nejen města, ale i ostatních spoluvlastníků, kteří sami na tento spor neupozornili, s ohledem na datum těchto souhlasů a datum zpracování předložené projektové dokumentace. Již z tohoto porovnání je zřejmé, že uvedené souhlasy (květen, červenec 2005) byly učiněny pro stavbu dle předloženého projektu (říjen, listopad 2005). Samotné slovní vymezení předmětu úprav, k němuž má být souhlas vztahován, není určité. Otázka lhůt k vyjádření k odvolání, doplňování důvodů odvolání, relevantnost místního šetření nejsou zásadní pro posuzování předmětu řízení ani v řízení odvolacím. Není důvodem pro zamítnutí odvolání skutečnost, že by vyjádření k odvolání bylo či nebylo podáno a v jaké lhůtě. Výrok rozhodnutí o odvolání je věcně i jazykově správný, jelikož ve věci bylo podáno jedno odvolání více účastníky řízení najednou. Jelikož nebyl určen zmocněnec pro doručování, správní orgán jako zmocněnce odvolatelů oslovoval stavebníka a ostatním odvolatelům doručoval jako ostatním účastníkům řízení. Dopis majetkového odboru města žalovaný nepovažuje za ovlivňování správního orgánu, a to ani v tom případě, že závěry tohoto odboru a závěry správních orgánů jsou obdobné. Správní orgány v rámci správní úvahy hodnotí věc, důkazy a informace samostatně. Dopis tajemníkovi města ze strany jednoho z účastníků řízení není odvolacímu orgánu znám a ani není součástí spisu stavebního úřadu. Otázka podjatosti není vznášena v souladu s možnostmi vyloučení pracovníků podle § 9 a násl. správního řádu. Z uvedených důvodů navrhoval žalovaný zamítnutí žaloby.

V replice ze dne 13. 11. 2006 žalobce uváděl, že vzhledem k tomu, že správní orgán měl v řízení k dispozici stanovisko většinového spoluvlastníka, nemusel již o jeho vyjádření znovu žádat. Pokud jde o charakter vyjádření většinového spoluvlastníka, kterým vyslovil souhlas se stavebními úpravami, má žalobce za to, že žalovaný posuzuje toto vyjádření příliš formalisticky. Dle žalobce totiž není důležitý okamžik, ke kterému se většinový spoluvlastník vyjadřoval, nýbrž rozsah plánovaných stavebních úprav, s nimiž souhlasil. Při rozhodování o odvolání se má vycházet jen z podkladů, které jsou pro toto rozhodnutí relevantní. Místní šetření provedené správním orgánem v jiném řízení, takovým relevantním podkladem nebylo. Menšinový spoluvlastníci podali odvolání na jedné listině. Tyto subjekty jsou ale samostatnými subjekty, a jejich úkony (byť učiněné na jedné listině) musí být tudíž posuzovány jako jednotlivé na sobě nezávislé úkony. Výrok rozhodnutí žalovaného byl proto formulován nesprávně. Dopis majetkového odboru považuje žalobce za ovlivňování správního orgánu a žalovaný se s jeho obsahem v

odůvodnění nijak nevypořádal. Skutečnost, že dopis ohledně pod podjatosti správního orgánu není součástí správního spisu, považuje to žalobce za zásadní pochybení správního orgánu stejně jako okolnost, že o tomto dopisu nebylo nijak rozhodnuto, a přesto bylo vydáno napadené rozhodnutí. Žalobce dopis přikládá k replice. Na žalobě trvá.

Osoba zúčastněná na řízení Markéta Šimlová ve stanovisku ze dne 15. 11. 2006 k vyjádření žalovaného mimo jiné poukazovala na to, že stavebník obdržel od Statutárního města Plzeň souhlas s provedením stavebních úprav. Stavebník ho předložil stavebnímu úřadu, jehož následná „iniciativa“ (při vědomí základních zásad řízení) však nebyla neomezená. Pokud tedy stavební úřad následně zpochybnil původně udělený souhlas Statutárního města Plzně (ať již z jakéhokoli důvodu), šlo o jednání, které mohlo nést znaky určité podjatosti. Neexistovaly totiž objektivní důvody pro uskutečněný postup. Stavebník postupoval obvyklým způsobem, protože je jistě ekonomické i racionální nejprve nechat seznámit spoluvlastníky s projektem, vyžádat si jejich souhlas, a teprve následně nechat vyhotovit odbornou projektovou dokumentaci a podobně. Stavební úřad poskytl Statutárnímu městu Plzeň jako účastníku řízení lhůtu k podání námitek a tato lhůta nebyla dodržena. Statutární město Plzeň své námitky, které byly jediným důvodem k zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení, podalo opožděně, a proto k nim nemělo být přihlédnuto. Stavební úřad neměl nejmenší důvod žádost o vydání stavebního povolení zamítnout, protože veškeré zákonné náležitosti byly splněny. Žalovaný se ale s tím v rozhodnutí vůbec nevypořádal. Dále nelze přehlédnout, že podání odvolání více účastníky řízení na jediném listě není možné považovat za jediné odvolání, jak to učinil žalovaný. Postup žalovaného je z výše uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy. Stavební úřad byl během uskutečněného řízení zřejmě ovlivňován Statutárním městem Plzeň, a to s největší pravděpodobností z důvodu vedení soudního sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví domu v Plzni, Klatovské 38. Statutární město zcela prokazatelně působí prostřednictvím pracovníků Magistrátu města Plzně na pracovníky stavebního úřadu, což je nepřípustné zasahování samosprávy do státní správy. To lze dovodit z e-mailu adresovaného pracovnicí majetkového odboru Magistrátu města Plzně Mgr. Janou Komišovou, Jiřímu Mužíkovi, vedoucímu stavebního úřadu. Stejně tak nelze přehlédnout vystoupení starostky Městského obvodu Plzeň 3 Ing. Jaroslavy Maříkové v pořadu „Právě teď“ na televizní stanici NOVA, kde jmenovaná zcela otevřeně přiznala neoprávněné zasahování do předmětného stavebního řízení. Účastníci řízení vznesli během řízení námitku podjatosti stavebního úřadu ve chvíli, kdy se objevily indicie, jež podjatosti nasvědčovaly. O námitce podjatosti však nebylo vůbec rozhodnuto. Tato námitka nebyla vůbec zařazena do spisu, jako by ani nebyla vznesena.

Ze dne 25. 1. 2007 je vyjádření osoby zúčastněné na řízení Markéty Šimlové. Konstatovala v něm, že účastníci řízení vznesli v rámci odvolacího řízení námitku podjatosti, neboť bylo více než důvodné se domnívat, že rozhodující orgán - Magistrát města Plzně je podjatý s ohledem na personální propojení se Statutárním městem Plzeň, rovněž účastníkem stavebního řízení. Pan Milan Kozerovský, účastník řízení svá zjištění nasvědčující vyloučení odvolacího orgánu z rozhodování zaslal tajemníkovi Magistrátu města Plzně, aby rozhodl o vyloučení tohoto orgánu z rozhodování. Tajemník tak neučinil. Lze proto uvést, že o odvolání rozhodoval vyloučený správní orgán, tedy že řízení trpí závažnou procesní vadou, pro kterou je možné považovat napadené rozhodnutí za nezákonné (§ 9, § 10 správního řádu). Odvolací orgán se rovněž nevypořádal s porušením § 61 zák. č. 50/1976 Sb. - k opožděně podané námitce účastníka řízení – Statutárního města Plzeň. Správní orgán dokonce přirovnal záležitost vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému domu v Plzni, Klatovské 620/38, k rozhodování o předběžné otázce ve vztahu ke stavebnímu řízení, což je nesprávný závěr, a správní orgán k tomu ani není kompetentní, protože překročil hranice své působnosti i pravomoci. Soud by měl žalobě vyhovět, protože byly splněny všechny zákonem i stavebním úřadem požadované náležitosti k vydání stavebního povolení, a správní orgán pochybil, když stavební povolení nevydal. Ke stanovisku byla připojena řada listin.

V podání ze dne 30. 1. 2008 osoba zúčastněná na řízení Markéta Šimlová poukazovala na to, že ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 57 Ca 122/2006 byla žaloba vzata v celém rozsahu zpět. Žádala, aby spis byl připojen k uvedenému spisu jakožto důkaz - k provedení důkazu listinami v něm uvedenými. Rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 5 poslední věta s. ř. s., z důvodů hodných zvláštního zřetele. Tento důvod spatřovala v tom, že jako žalobkyně ve věci sp. zn. 57 Ca 122/2006 odstranila duplicitu sporů a obě celá řízení, která jsou vlastně řízením jediným, tak učinila hospodárnějšími.

Krajský soud zjistil, že v této věci se jednalo o řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvého (§ 65 a následujících) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v němž je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.K vydání rozsudku nemusel nařizovat jednání, protože žalobce s uvedeným procesním postupem souhlasil a žalovaný s ním v zákonné lhůtě nevyslovil nesouhlas, což zákon považuje za souhlas (§ 51 s. ř. s.).

Ze správního spisu (tzn. ze spisu žalovaného a spisu stavebního úřadu) bylo mimo jiné zřejmé, že dne 13. 12. 2005 obdržel stavební úřad od žalobce (jako stavebníka) písemnou žádost ze dne 9. 12. 2005 o vydání stavebního povolení ke stavebním úpravám přízemí domu Klatovská 38 v Plzni. Jako účastníci řízení byli v žádosti uvedeni: Statutární město Plzeň, INTEGRA Co. s. r. o., Milan Kozerovský, Markéta Šimlové a Petr Kozerovský. Za stavebníka žádost podepsala jeho ředitelka Markéta Šimlová. K žádosti byly připojeny písemnosti: projektová dokumentace, výpis z katastru nemovitostí, výpis z obchodního rejstříku stavebníka, plná moc stavebníka pro zástupkyni a souhlasy spoluvlastníků se stavbou: Statutárního města Plzeň, Milana Kozerovského, Markéty Šimlové a Petra Kozerovského. Dne 23. 1. 2006 stavební úřad písemně oznámil, že dne 13. 12. 2005 mu byla doručena popsána žádost stavebníka o vydání stavebního povolení, že oznamuje zahájení řízení, že jsou mu známy poměry na staveništi, žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby, a proto upouští od ústního jednání. Dodával, že účastníci řízení mohou své námitky a připomínky uplatnit nejpozději do 15 dnů ode dne doručení uvedeného oznámení, jinak k nim nebude přihlédnuto. Do podkladů pro rozhodnutí mohou účastníci řízení nahlédnout u stavebního úřadu. Dne 28 .2. 2006 bylo stavebnímu úřadu doručeno stanovisko účastníka řízení Statutárního města Plzeň ze dne 24. 2. 2006, zn. OPR/70606, o tom, že městonesouhlasí s vydáním

stavebního povolení. Dodávalo, že je vlastníkem 8/9 předmětné nemovitosti a s navrhovanými stavebními úpravami nesouhlasí z důvodu vedení soudního sporu s ostatními spoluvlastníky. Na to pak dne 3. 3. 2006 vydal stavební úřad pod čj. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm rozhodnutí, kterým postupem dle § 66 a § 62 zák. č. 50/1976 Sb. žádost o vydání stavebního povolení zamítl. V odůvodnění rozhodnutí kromě jiného uvedl, že během řízení obdržel ve stanovené lhůtě námitku většinového vlastníka domu Klatovská 620/38 v Plzni, tj. Statutárního města Plzeň, ve věci nesouhlasného stanoviska s vydáním stavebního povolení na uvedenou stavbu, a proto žádost o vydání stavebního povolení zamítl. Dne 13. 3. 2006 obdržel stavební úřad společné odvolání stavebníka, Milana Kozerovského, Petra Kozerovského a Markéty Šimlové vůči jeho rozhodnutí čj. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm. Odvolání nebylo odůvodněno. Stavebník odvolání odůvodnil podáním ze dne 14. 4. 2006. Z téhož dne je odůvodnění odvolání ze strany Milana Kozerovského. Účastnice řízení Markéta Šimlová doplnila odvolání podáním ze dne 3. 5. 2006. Účastníci stavebního řízení v odvolání poukazovali na skutečnosti, jež později byly předmětem žaloby a stanovisek osob zúčastněných na řízení v dané věci. Po provedeném odvolacím řízení vydal žalovaný dne 8. 6. 2006 pod sp. zn. STAV/1772/06 rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že zástupce většinového vlastníka se vyjádřil nesouhlas s vydáním stavebního povolení z důvodu vedení soudního sporu s ostatními spoluvlastníky. Stanovisko většinový spoluvlastník opřel o sdělení Magistrátu města Plzně, majetkového odboru, jež upozorňoval na uvedený soudní spor, a že tedy nelze dát kladné stanovisko ke stavebnímu řízení. Majetkový odbor tím dle žalovaného však nezasahoval do řízení. Pokud je totiž u soudu rozhodováno o předběžné otázce v dané věci, je naopak povinností upozornit na uvedenou skutečnost. Zástupce většinového spoluvlastníka opravdu nedal své vyjádření v dané lhůtě, ale na podstatě věci to nic neměnilo. Ostatně ani odvolatelé nedodali své vyjádření k odvolání v přiměřené lhůtě (bylo dodáno JUDr. Havlem až dne 19. 4. 2006). Předchozí souhlas ředitele technického úřadu Ing. Rippla je ze dne 19. 7. 2005 a vztahuje se k jinému řízení. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím stavebního úřadu.

Po takto provedeném řízení dospěl krajský soud k závěru, že žaloba nebyla důvodná.

Úvodem považuje krajský soud za vhodné připomenout, že řízení o žalobě Markéry Šimlové ze dne 17. 8. 2006 směřující ke zrušení rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. STAV/1772/06 (tedy stejnému rozhodnutí, jako v dané věci), bylo poté, kdy uvedená žalobkyně vzala žalobu zpět usnesením tohoto soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 57 Ca 122/2006, zastaveno [§ 47 písm. a) s. ř. s.]. Usnesení nabylo právní moci, nebylo zákonným způsobem změněno či zrušeno, a proto se k němu krajský soud v dané věci již nevracel.

Stejně tak považuje krajský soud za nezbytné poznamenat, že základem nyní posuzované věci byla stavební problematika – zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení dle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále pouze „stav. zák. z roku 1976“), za použití zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „spr. ř. z roku 1967“).

Stavebním povolením měly být povoleny stavební úpravy (dle, ve správním spisu založené, dokumentace šlo o zřízení směnárny ze stávající kanceláře) v přízemí domu Klatovská 38, č. p. 620 v Plzni, na pozemku par. č. 9927 v k. ú. Plzeň.

Mezi účastníky řízení (tzn. žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé - § 33 odst. 1, § 65 odst. 1 a § 69 s. ř. s.) bylo nesporné, že stavebníkem měl být žalobce, že sporná nemovitost (tzn. stavba spojená se zemí pevným základem, případně pozemek) byla v podílovém spoluvlastnictvím více osob v právním slova smyslu, a že z 8/9 z celku uvedené nemovitostí patřilo Statutárnímu městu Plzeň.

Napadené rozhodnutí žalovaného bylo existujícím individuálním správním úkonem (rozhodnutím), bylo soudně přezkoumatelné, a proto nic nebránilo tomu, aby na základě žalobních bodů žalobce byla posouzení jeho zákonnost, tj. jeho soulad s právním řádem (§ 75 s. ř. s.).

V rámci řešení žalobních bodů je namístě nejdříve připomenout, že stavebník musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo, že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu [§ 58 odst. 2, § 139 písm. b) stav. zák. z roku 1976]. K žádosti připojí stavebník doklad, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo, že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní [§ 16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, dále pouze vyhl. č. 132/1998 Sb.].

Jedním se základních zákonných předpokladů k vydání stavebního povolení, je tedy prokázání vlastnického práva k pozemku či stavbě, jež mají být zasaženy požadovanými stavebními úpravami. Pokud je pozemek nebo stavba ve spoluvlastnictví více osob, musí s ní ostatní spoluvlastníci samozřejmě souhlasit [§ 139 písm. b) stav. zák. z roku 1976, § 136 a násl. občanského zákoníku].

Toto právo stavebníka musí existovat nejen při podání žádosti o vydání stavebního povolení, ale i při vydání rozhodnutí stavebního úřadu o takové žádosti, protože v opačném případě by žádost nemohla být úspěšná (§ 62 odst. 4 stav. zák. z roku 1976).

Vzhledem k tomu nepodléhá námitka spoluvlastníka stavby či pozemku směřující vůči existenci uvedeného vždy povinného zákonného předpokladu zásadě koncentrace řízení (tj. zásada stanovící, že řízení se rozpadá do určitých stadií, v nichž je nutno určitý úkon provést, jinak se k němu nepřihlíží, např. § 61 odst. 3 stav. zák. z roku 1976).

Jinak řečeno, popsanou námitku lze vznést i po místním řízení, pokud je prováděno, anebo až po uplynutí lhůty stanovené stavebním úřadem k uplatnění námitek či připomínek (§ 61 odst. 1, 2, 3 stav. zák. z roku 1976). Důkazní povinnost k prokázání vlastnictví k pozemku či stavbě leží plně na stavebníkovi (§ 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Žalobní bod proto neměl v uvedeném směru naději na procesní úspěch (tzn. nemohl vést k vydání rozsudku, jímž by bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného). Žalovaný totiž zaujal v odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto zákonnému znaku odpovídající závěr a napravil tak dílčí pochybení stavebního úřadu, který ještě navíc tvrdil, že většinový spoluvlastník uplatnil námitku ve stanovené lhůtě.

Na tomto místě je nezbytné uvést, že žalobcova žádost ze dne 9. 12. 2005 o vydání stavebního povolení na uvedené stavební úpravy obsahovala jako jednu z povinných příloh i písemné souhlasné stanovisko většinového spoluvlastníka ze dne 19. 7. 2005.

Souhlasné stanovisko se sice vztahovalo k jinému řízení (společně mělo být provedeno více stavebních zásahů do stejného domu), ale podstatné je, že se týkalo i sporných stavebních úprav, a proto v uvedeném směru byla část odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného nepřesná, což ale nemělo vliv na jeho zákonnost, jak bude zřejmé z další části tohoto rozsudku, a tak ani tento žalobní bod nebyl opodstatněný.

Jak bylo v rozsudku již řečeno, řízení o vydání stavebního povolení v dané věci bylo zahájeno dne 13. 12. 2005. Počátkem roku 2006 se ovšem pro většinového spoluvlastníka nemovitostí změnily skutkové okolnosti, protože podal Okresnímu soudu Plzeň město (sp. zn. 20 C 26/2006) žalobu vůči ostatním (menšinovým) spoluvlastníkům nemovitostí (tj. INTEGRA Co. s. r. o., Milan Kozerovský, Petr Kozerovský, Markéta Šimlová). Při takové zásadní změně situace nikdo nemohl nutit Statutární město Plzeň, aby souhlasilo s vydáním stavebního povolení na stavební úpravy přízemí domu, jehož je většinovým spoluvlastníkem, resp. aby souhlasilo se stavebními úpravami domu. Podáním ze dne 24. 2. 2006 proto stavebnímu úřadu písemně sdělilo, že z uvedeného důvodu s vydáním stavebního povolení nesouhlasí.

To ve svém důsledku dle názoru krajského soudu znamenalo, že stavebník před vydáním rozhodnutí o své žádosti, neměl povinný zákonný souhlas spoluvlastníka nemovitosti ke stavebním úpravám, resp., že je vlastníkem domu, jež má být zasažen jím požadovanými stavebními zásahy. Opak (tj. souhlas tohoto většinového spoluvlastníka) stavebník neprokázal (§ 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Za uvedené situace proto stavební úřad správně žádost o vydání stavebního povolení zamítl, neboť prokazování ostatních povinných zákonných předpokladů nezbytných k získání stavebního povolení bylo nadbytečné (§ 62 odst. 4 stav. zák. z roku 1976). Žalovaný pak opodstatněně odvolání směřující vůči tomuto rozhodnutí stavebního úřadu zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil (§ 59 odst. 2 spr. ř. z roku 1967).

Ze správního spisu je nepochybné, že odvolání ze dne 13. 3. 2006 směřující proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 3. 3. 2006, čj. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm, o zamítnutí žádosti stavebníka o vydání stavebního povolení podali společně stavebník (za něhož jednal jeho jednatel Milan Kozerovský), Milan Kozerovský, Petr Kozerovský a Markéta Šimlová. Tito odvolatelé své odvolání nejdříve neodůvodnili. Za odvolatele INTEGRA Co. s. r. o. odvolání později – podáním ze dne 14. 4. 2006 odůvodnil zvolený zástupce JUDr. Karel Havel, advokát. Odvolatel Milan Kozerovský odvolání doplnil podáním ze dne 14. 4. 2006 a odvolatelka Markéta Šimlová doplnila odvolání prostřednictvím zvoleného zástupce Mgr. Ing. Jiřího Proška, advokáta podáním ze dne 23. 5. 2006.

Je tedy patrné, že oznámení stavebního úřadu ze dne 20. 3. 2006, čj. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo, bylo jednak sdělením o podaném odvolání účastníkům řízení, a jednak i výzvou k vyjádření se k uvedenému odvolání ve lhůtě do 5 dnů od doručení popsaného oznámení (§ 56 spr. ř. z roku 1967). Tato písemnost – oznámení vlastně mohlo směřovat jen vůči Statutárnímu městu Plzeň, neboť jedině tento účastník řízení nepodal odvolání vůči rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti stavebníka o vydání stavebního povolení, a když uvedená písemnost stavebního úřadu nevyzývala výše popsané odvolatele, aby ve stanovené lhůtě odvolání doplnili (§ 54, § 19 spr. ř. z roku 1967).

I když to není v dané věci podstatné, je třeba dodat, že stav. zák. z roku 1976 ani spr. ř. z roku 1967 neurčovaly lhůtu, v níž se měli účastníci řízení vyjádřit k podanému odvolání a případně navrhnout provedení důkazů, a tak je zřejmé, že se nejednalo o lhůtu zákonnou, nýbrž o lhůtu určenou správním orgánem – stavebním úřadem (§ 56, § 27 odst. 1 spr. ř. z roku 1967).

Odvolatelé INTEGRA Co. s. r. o., Milan Kozerovský, Petr Kozerovský a Markéta Šimlová se samozřejmě nemuseli se ke svému odvolání (pojmově ani nemohli) vyjadřovat, avšak měli ho doplnit (§ 54 odst. 2, § 19 odst. 2, § 34 odst. 3 spr. ř. z roku 1967), což kromě Petra Kozerovského také písemně učinili.

Popsaná nepřesnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ovšem neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, protože rozhodující bylo, že odvolatel – stavebník nedoložil souhlas většinového vlastníka s uvažovanými stavebními úpravami nemovitosti.

Nebylo tak prokázáno, že byla porušena rovnost mezi účastníky řízení (§ 4 odst. 2 spr. ř. z roku 1967). Většinový spoluvlastník se nemusel k uvažovaným stavebním zásahům vyjadřovat ve lhůtě určené stavebním úřadem a odvolatelé se ve lhůtě určené stavebním úřadem nemuseli vyjadřovat k obsahu vlastního odvolání.

Pokud jde o dopis zaměstnankyně majetkového odboru žalovaného Mgr. Jany Komišové ze dne 28. 2. 2006 měl dle názoru krajského soudu jen informativní povahu, protože rozhodujícím orgánem byl stavební úřad (§ 66 a § 117 stav. zák. z roku 1976) a žalovaný (§ 117 stav. zák. z roku 1976), a tak pouze na těchto správních orgánech bylo,

jak obsah sdělení posoudí. Podstatné ovšem bylo, že již dne 24. 2. 2006 vypracoval většinový spoluvlastník nemovitosti – Statutární město Plzeň pod zn. ORP/706/06 své nesouhlasné stanovisko k vydání stavebního povolení ke stavebním úpravám domu, které bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 28. 2. 2006. Nejednalo se tedy o nezákonný zásah jednoho z odborů žalovaného do rozhodovací činnosti stavebního úřadu a žalovaného, neboť rozhodující bylo (jak ostatně bylo v tomto rozsudku již řečeno), že většinový spoluvlastník nemovitosti vzhledem k nové situaci – probíhajícímu soudního sporu s ostatními (menšinovými) spoluvlastníky nemovitosti ohledně zrušení spoluvlastnictví s uvažovanými stavebními úpravami domu nesouhlasil, čímž nastala situace, že stavebník neprokázal, že ke stavbě má vlastnické nebo jiné právo, protože souhlas ostatních (menšinových) spoluvlastníků k prokázání vlastnického nebo jiného práva ve stavebním řízení k vydání stavebního povolení prostě nestačil (§ 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Žalobcova námitka proto nebyla v uvedeném směru důvodná.

Naproti tomu měl žalobce pravdu v směru, že v dané věci byl bez právního významu údaj žalovaného zařazený v odůvodnění jeho (žalobou napadeného) rozhodnutí ohledně výsledku „místního šetření“ ve sporném domě (vyjádřeného v protokolu o projednání přestupku), jež bylo uskutečněno dne 22. 2. 2006 stavebním úřadem, protože se netýkal tohoto stavebního řízení (tzn. změny kanceláře v přízemí domu na směnárnu), a proto tato jinak důvodná žalobní námitka nemohla vést k vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí napadené žalovaného. Nadbytečný údaj žalovaného uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí nezpůsobil totiž nezákonnost jeho rozhodnutí.

Žalobce měl rovněž pravdu v tom, že o vydání stavebního povolení požádala INTEGRA Co. s. r. o., která jednala prostřednictvím své ředitelky Markéty Šimlové, a nikoli sama Markéta Šimlová, jak zčásti nepřesně uvedl v jedné části odůvodnění zpochybněného rozhodnutí žalovaný. Tato dílčí nepřesnost ale neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, protože stavebníkovi chyběl souhlas většinového spoluvlastníka nemovitosti ke stavebním úpravám (§ 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Doplňujícím podáním odvolatelů Milana Kozerovského ze dne 14. 4. 2006 a Markéty Šimlové ze dne 3. 5. 2006 k původnímu společnému odvolání sice mohl věnovat žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí větší pozornost, ale tato nepřesnost nevedla dle názoru krajského soudu k nezákonnosti jeho rozhodnutí, protože většinový vlastník nemovitosti se stavebními úpravami nemovitosti nesouhlasil, což bylo rozhodující (§ 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Součástí správního spisu je sdělení žalobce ze dne 6. 3. 2006 stavebnímu úřadu, v němž je oznamováno, že stavebník požádal Ministerstvo pro místní rozvoj o přikázání tohoto stavebního řízení jinému stavebnímu úřadu.

Odpověď tohoto ministerstva ve spisu chybí, avšak krajský soud dodává, že stav. zák. z roku 1976 ani spr. ř. z roku 1967 takový institut (tj. přikázání věci jinému stavebnímu úřadu) neznaly.

Ve správním spisu nebylo nalezeno podání Milana Kozerovského ze dne 18. 5. 2006, jež bylo adresováno tajemníkovi žalovaného (v kopii přiloženo k žalobě v dané věci), a tak je patrné, že žalovaný o tomto podání nevěděl. Nelze ovšem přehlédnout, že v podání není uvedeno konkrétní jméno a příjmení zaměstnance stavebního úřadu či žalovaného, který měl být v posuzované věci dle názoru Milana Kozerovského podjatý. Stejně tak v odůvodnění odvolání ze dne 14. 4. 2006 (které je součástí správního spisu) namítal Milan Kozerovský podjatost zaměstnanců stavebního úřadu i zaměstnanců žalovaného, avšak bez uvedení jejich jmen a příjmení.

Spr. ř. z roku 1967 ale řešil jen podjatost konkrétního zaměstnance (pracovníka) toho příslušného správního orgánu a nikoli všech pracovníků správního orgánu anebo i celého správního orgánu (§ 9 a násl. spr. ř. z roku 1967), a proto se žalovaný nemusel uvedenou otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně zabývat. Vzhledem k tomu neměl žalobní bod naději na procesní úspěch.

Napadené rozhodnutí žalovaného bylo odůvodněno v přiměřeném rozsahu, protože se vlastně jednalo o zdůvodnění pouze jediné povinné zákonné podstatné otázky o tom, zda většinový spoluvlastník souhlasil s uvažovanými stavebními úpravami domu či nikoli, a zda tak stavebník prokázal své vlastnické právo k nemovitosti (§ 47 odst. 3 spr. ř. z roku 1967, § 58 odst. 2 stav. zák. z roku 1976).

Nyní vyslovené závěry se plně vztahují i k tvrzením osob zúčastněných na řízení, které vyslovily během soudního řízení ve svých podáních. Pokud v nich ale namítaly ještě jiné okolnosti než žalobce, krajský soud se jimi nemohl zabývat, protože osoba zúčastněná na řízení nemá širší žalobní oprávnění než žalobce [§ 34 odst. 3, § 65 odst. 1, § 71 odst. 1 písm. d), § 75 odst. 2 s. ř. s.].

Ve světle žalobních bodů žalobce bylo napadené rozhodnutí žalovaného shledáno zákonným, a proto byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s. – výrok I. rozsudku).

Pokud jde o náhradu nákladů řízení, tak žalobci takové právo nevzniklo, neboť v řízení před krajským soudem nedosáhl procesního úspěchu, protože jeho žaloba byla zamítnuta (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Naproti tomu žalovaný dosáhl procesních úspěchu, neboť jeho, žalobou zpochybněné rozhodnutí nebylo krajským soudem zrušeno, a tak měl vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ovšem toto právo výslovně nepožadoval, a tak krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. – výrok II. rozsudku).

S ohledem na to, že krajský soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost, nemohly jim vzniknout náklady řízení, a tak krajský soud dále vyslovil, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Okolnost, že osoba zúčastněná na řízení Markéta Šimlová vzala ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 57 Ca 122/2006 svoji žalobu zpět, a tak dle svého názoru ze dne 30. 1. 2008 odstranila duplicitu sporů a obě řízení tak učinila hospodárnějším, nejsou důvody hodné zvláštního zřetele. S. ř. s. pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“ nevymezuje, ale je zřejmé, že se musí jednat o důvod výjimečný. Například může jít o situaci, kdy osoba zúčastněná na řízení vynaložila na realizaci svých práv v řízení vzhledem ke svým poměrům nezanedbatelné finanční částky. Osoba zúčastněná na řízení (tzn. Markéta Šimlová) nebyla ze zákona povinna hradit soudní poplatek. O žalobě žalobce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Sama osoba zúčastněná na řízení (bývalá anebo i součastná ředitelka žalobce) učinila v průběhu soudního řízení prostřednictvím svého zástupce jediné vyjádření ze dne ze dne 3. 5. 2006. I když poskytnutím právní služby advokátem Mgr. Ing. Jiřím Proškem jí mohly vzniknout určité finanční výdaje (v souvislosti s citovaným jediným vyjádřením), rozhodně tato okolnost nenaplňuje pojem „důvod zvláštního zřetele hodný“ (§ 60 odst. 5 s. ř. s. – výrok III.).

Krajský soud neprovedl žalobcem navrhované důkazy konkrétně popsané v bodu XI. žaloby. Provedení důkazu spisem žalovaného zn. STAV/1772/06 a spisem stavebního úřadu čj. 7493/2005-ÚMO3/OVD-Vo/Sm bylo pojmově vyloučeno, protože z jejich obsahu krajský soud při rozhodování vycházel. Ostatní, žalobcem navržené důkazy, stejně jako důkazy osoby zúčastněné na řízení Markéty Šimlové, které byly popsány v jejím vyjádření ze dne 30. 1. 2008, byly pro posouzení věci nadbytečné. Je samozřejmé, že pokud by krajský soud přistoupil k provádění důkazů, stalo by se tak při jednání (§ 49, § 52, § 64 s. ř. s. k § 122 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§ 102, § 106 odst. 2, 4 s. ř. s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s. ř. s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

Stěžovateli vzniká podáním kasační stížnosti poplatková povinnost ve výši 3000 Kč [§ 2 odst. 2 písm. d), § 4 odst. 1 písm. d), § 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a položka 15 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k tomuto zákonu].

V Plzni dne 17. března 2008

JUDr. Zdeněk Pivoňka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru