Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 67/2009 - 65Rozsudek KSPL ze dne 31.05.2011

Prejudikatura

1 As 9/2008 - 133


přidejte vlastní popisek

30Ca 67/2009-65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: V.Š., fyzická osoba podnikající, zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem Mikulášská tř. 9, 326 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22.7.2009 č.j. DSH/8286/09,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22.7.2009 č.j. DSH/8286/09 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč, a to k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Julie Šindelářové do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku .

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni osobně dne 23.9.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22.7.2009 čj. DSH/8286/09 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru registru vozidel a řidičů (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 3.6.2009 č.j. REG/24179/08/34 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci podle § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 247/2000 Sb. uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč a dále uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Problematika odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel byla upravena zákonem č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 27.12.2009 (dále též jen „zákon č. 247/2000 Sb.“).

Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též je „správní řád“).

Žalobce konstatoval, že správní orgán nesprávně posoudil předložené doklady, písemné důkazy a i jiné předložené písemnosti a důkazy, neboť z těchto důkazů nevyplývá, že by žalobce své povinnosti tak, jak mu je ukládá zákon č. 247/2000 Sb., zanedbal způsobem, který by mohl vést správní orgán k vyvolání správního řízení pro porušení povinností žalobce dle § 56 odst. l písm. f) citovaného zákona a k následnému uložení zcela nepřiměřeně vysoké sankce ve výši 100.000,- Kč. Zaplacení takové sankce by znamenalo ve svém důsledku likvidaci žalobce jako provozovatele autoškoly.

Žalobce nesouhlasil se závěry napadeného i prvoinstančního rozhodnutí tak, jak byly prezentovány v jejich odůvodnění. Byl přesvědčen, že stížnosti tří účastnic autoškoly žalobce byly reakcí na naprosto nepřiměřený novinový článek uveřejněný dne 1.7.2008. Dle žalobce se jednalo o jednostranně podaný příběh ženy, která se rozhodla získat řidičský průkaz, když nepochybně byla přesvědčena, že pokud si zaplatí kurzovně, musí i bez svého plného nasazení co nejdříve řidičský průkaz získat. Nemůže být kladeno za vinu žalobci jako provozovateli autoškoly, když některý z frekventantů zkoušky nesloží.

Vzhledem k tomu, že se provozovatel (= žalobce) rozešel s dalším učitelem autoškoly panem B., se kterým delší dobu spolupracoval, a ten následně poskytl svoje služby neúspěšné absolventce kurzu provozovatele, nelze, dle žalobce, bez dalšího uvěřit svědeckým výpovědím tak, jak byly ve správním řízení učiněny.

Žalobce se dne 26.11.2008 vyjádřil k jednotlivým bodům stížnosti, které na něj tři účastnice autoškoly podaly. Jednalo se o identické stížnosti vyprovokované výše uvedeným novinovým článkem, když stěžovatelky jsou vzájemně v příbuzenském a přátelském vztahu. Pouze vlastní nekázní a do jisté míry podceněním závěrečných zkoušek došlo k tomu, že dvě ze stěžovatelek při prvním pokusu neuspěly, a k opakování se dostavila pouze jedna z nich, která nakonec řidičské oprávnění získala. Třetí stěžovatelka přešla ke konkurenci, tj. bývalému spolupracovníku žalobce.

Žalobce připustil, že doklady, které měl správní orgán k dispozici, obsahovaly některé nepřesnosti, které však byly vyvolány poměrně složitou administrativou a v neposlední řadě i tím, že účastníci autoškoly, včetně všech tří stěžovatelek, často neměli k dispozici příslušné průkazy, buď je zapomněli, nebo ztratili a musely (tj. průkazy) být nahrazovány novými. Účastníci nedodržovali délku jednotlivých jízd s poukazem na svoje další aktivity. Zejména účastnice autoškoly projevovaly velmi malý zájem o teoretickou výuku a neměly velký zájem ani o lekce zdravovědy. To jsou zkušenosti, které se váží nejen ke třem stěžovatelkám, ale vychází i z poměrně dlouhé praxe žalobce. Je však nepřípustné, aby shora uvedené nepřesnosti byly správními orgány kvalifikovány jako porušení žalobcových povinností dle § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 247/2000 Sb., neboť takový postup správního orgánu je nezákonný.

Žalobce dále uvedl, že na činnosti autoškoly se podílela i jeho manželka, která se snažila řádně vést podklady a podle možností, které měla s ohledem na to, že praktickou výuku, stejně jako teoretickou výuku a zdravovědu, prováděl nejen žalobce sám, ale i další spolupracovníci, případně osoby ad hoc. Příslušné výkazy musela žalobcova manželka v některých případech i následně doplňovat. To nic nemění na skutečnosti, že frekventanti kurzu měli mít průkazy vždy k dispozici k předmětnému zápisu, ale velmi často je zapomínali, případně ztráceli a občas musel být, mimo jiné i u jedné ze stěžovatelek, vydáván průkaz opakovaně a doplňován následně.

Žalobce se dále vyslovil k bodům uvedeným na stranách 2 a 3 napadeného rozhodnutí, které se staly hlavním podkladem pro rozhodnutí obou správních orgánů.

Stran bodu č. 1 (stížnosti týkající se délky přípravy na složení závěrečné zkoušky, ze kterých vycházely správní orgány při svém rozhodnutí) žalobce poukázal na problémy, které byly se stanovením termínů, zejména praktického výcviku stěžovatelek, které v navrhovaných a připravených termínech opakovaně neměly čas a musely být hledány termíny náhradní. Samotný termín závěrečné zkoušky záleží v neposlední řadě i na množství termínu zkoušek z odborné způsobilosti, když přidělený termín 18.1.2008 byl vždy oběma stranami odsouhlasen. Prodlevy mezi jízdami byly způsobeny nedostatkem času a jinými aktivitami, pro které stěžovatelky naplánované jízdy odkládaly. Tvrzení stěžovatelek o způsobu teoretické výuky svědčí o jejich malém zájmu o věc, stejně tak jako jejich tvrzení o tom, že praktický výcvik údržby vozidla byl vysvětlen ve tmě. K žádnému takovému způsobu dojít nemohlo a nedošlo.

Stran bodu č. 2 žalobce nesouhlasil s tím, že správní orgán zjistil nedostatky uvedené pod tímto bodem, když učební hodiny dodrženy byly, bez toho by nebyly účastnice kurzu připuštěny k závěrečné zkoušce. Potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb je podle názoru žalobce neprůkazné.

Ve vztahu k bodu č. 3 žalobce uvedl, že teoretická výuka probíhala standardně, a to pomocí výukového materiálu na DVD, který byl mimo jiné požadován příslušným správním úřadem při udělování registrace provozovatele autoškoly. Po promítnutí vždy následoval odborný výklad učitele a běžné procvičování formou cvičných zkušebních testů. Žalobce popřel, že by došlo k časovému překrývání vyučujících hodin.

K bodu č. 4 žalobce uvedl, že praktický výcvik údržby proběhl v rozsahu stanoveném zákonem. Vzhledem k obšírnosti probírané problematiky se žalobce věnuje tomuto tématu nadstandardně v délce 3 a více hodin výuky. Před samotnou zkouškou je dále zkoušeným individuálně poskytnut prostor pro dotazy.

K bodu č. 5 žalobce konstatoval, že v případě neúčasti žáka dochází k okamžitému vyzvání osoby k náhradě probíraného tématu a ten musí být ze strany této osoby bez dalšího absolvován.

Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením uvedeným pod bodem č. 6 a prohlásil, že výuky zdravotnické přípravy se zúčastnily všechny stěžovatelky. Zároveň zpochybnil potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb, k čemuž doplnil, že potvrzení se týká toho, že snad jedna ze stěžovatelek přespala v K.H. z 13. na 14.11., což nevylučuje, že během dne 13.11.2007 se paní P. na území města P. zdržovala.

K bodu č. 7 žalobce uvedl, že s ohledem na problémy s dodržováním zápisu do průkazů žadatelů o řidičské oprávnění, kteří ho buď ztratili, nebo často neměli i sebe, mohly v zápisech vzniknout některé nesrovnalosti, ale zákonem stanovený počet hodin byl u každého ze žadatelů dodržen. Paní P. i O. absolvovaly jako každý jiný žalobcův žák praktický výcvik v řízení vozidla v plném rozsahu 28 hodin, jak ukládá shora citovaný zákon.

Ve vztahu k bodu č. 8 žalobce trval na tom, že praktická výuka probíhala přesně dle evidence žalobce. Nikde nebyla nalezena prodleva dvou kalendářních měsíců.

Stran bodu č. 9 žalobce konstatoval, že tvrzení paní P. a paní O. o tom, že musely podepsat průkaz žadatele na počátku kurzu, neměly přehled o hodinách jízd apod., jsou tvrzení, která nejsou pravdivá. Žalobce měl vždy zájem na tom, aby byly splněny všechny podmínky pro to, aby jednotliví frekventanti mohli odpovídajícím způsobem získat řidičský průkaz.

K bodu č. 10 žalobce uvedl, že mu zákon neukládá, že žák musí absolvovat praktickou výuku - jízdy - pouze s jedním (shodným) vozidlem a učitelem. Námitky vznášené pod bodem č. 11 považoval žalobce v projednávané věci za irelevantní.

Žalobce k věci dále doplnil, že dne 16.4.2008 byla ze strany správního orgánu - Magistrátu města Plzně, odboru registru vozidel a řidičů, provedena kontrola, která hloubkově prověřila doklady žalobce od 1.1.2007 do data kontroly. Při kontrole byly zjištěny některé nedostatky - pochybení administrativního charakteru, které byly obratem ze strany žalobce napraveny. Ze strany správního orgánu byla věc uzavřena domluvou.

Žalobce si z průběhu správního řízení a z problémů tam zjištěných vzal pro svoji další práci odpovídající poučení a je dle něj nutno konstatovat, že stížnosti všech tří stěžovatelek, učiněné s více než půlročním zpožděním, jsou přinejmenším bez pochybností nepřezkoumatelné.

Žalobce nakonec poukázal na vlastní velmi nepříznivou situaci, kdy uložená pokuta ve výši 100.000,- Kč by byla pro jeho podnikání prakticky likvidační. Žalobce uvedl, že správní orgány nereflektovaly smysl a účel § 57 zákona č. 247/2000 Sb., když v napadených rozhodnutích k tomuto ustanovení zcela chybí jakékoliv odůvodnění.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 23.12.2009 konstatoval podstatné z obsahu napadeného rozhodnutí.

Ze správního spisu se k věci podává následující. Dne 4.7.2008 byly Magistrátu města Plzně doručeny stížnosti žadatelek (P.P., Š.K. a M.O.) o řidičské oprávnění skupiny B. Stěžovatelky namítaly především porušení zákona č. 247/2000 Sb. při kursech pořádaných autoškolou žalobce.

Rozhodnutím ze dne 29.7.2008 zn. REG/24179/08/4 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o uložení pokuty (žalobci doručeno dne 18.8.2008). Téhož dne prvoinstanční správní orgán vydal usnesení zn. REG/24179/08/5, kterým žalobci s odkazem na § 36 odst. 1 správního řádu stanovil lhůtu pěti pracovních dnů (od doručení usnesení) pro navrhování důkazů (žalobci doručeno rovněž dne 18.8.2008).

Dne 8.9.2008 byly prvoinstančním správním orgánem vyslechnuty stěžovatelky [protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/10 (M. O.), protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/11 (Š. K.), protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/12 (P. P.)].

Přípisem ze dne 1.10.2008 zn. REG/24179/08/13 byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se do pěti pracovních dnů s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se dne 10.11.2008 dostavil k prvoinstančnímu správnímu orgánu a byl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci správního deliktu podle § 56 písm. a) zákona č. 247/2000 Sb., přičemž požádal o prodloužení lhůty k vyjádření do 26.11.2008 (protokol – seznámení se spisovou dokumentací ze dne 10.11.2008 zn. REG/24179/08/14). Dne 26.11.2008 se žalobce opětovně dostavil k prvoinstančnímu správnímu orgánu a vyjádřil se k jednotlivým bodům stížností (protokol – seznámení se spisovou dokumentací ze dne 26.11.2008 zn. REG/24179/08/15).

Dne 1.12.2008 předložila P.P. prvoinstančnímu správnímu orgánu listiny - Potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb v Penzionu Retro v Kutné Hoře ze dne 9.10.2008 a výkaz práce za měsíc listopad 2007 potvrzený jejím zaměstnavatelem.

Přípisem ze dne 1.12.2008 zn. REG/24179/08/18 byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se do pěti pracovních dnů s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se dne 11.12.2008 dostavil k prvoinstančnímu správnímu orgánu (protokol – seznámení se spisovou dokumentací ze dne 11.12.2008 zn. REG/24179/08/19). K věci mj. uvedl, že záznamy v materiálech autoškoly (třídní kniha a průkaz žadatele) souhlasí a P. P.si několikrát brala dovolenou v rámci jízd v autoškole. Skutečnost, že hodiny v autoškole – jízdy - skutečně proběhly, žalobce hodlal doložit svědectvím zaměstnanců autoškoly V.Š. a V.T.

Dne 21.1.2009 byli prvoinstančním správním orgánem vyslechnuti svědkové V. Š. a V. T. [protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/23 (V. Š.), protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/26 (V. T.)].

Dne 23.3.2009 byl prvoinstančním správním orgánem vyslechnut svědek P.P., který v autoškole žalobce prováděl výcvik v řízení vozidla (protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/31).

Dne 31.3.2009 byla prvoinstančním správním orgánem vyslechnuta svědkyně L.L., která v autoškole žalobce vyučovala zdravotnickou přípravu (protokol o výpovědi svědka zn. REG/24179/08/32).

Dne 3.6.2009 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí (žalobci doručeno dne 10.6.2009), v němž prvoinstanční správní orgán konstatoval, že se žalobce dopustil porušení správního deliktu podle § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 247/2000 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč .

Prvoinstanční správní orgán shledal pochybení (ze strany žalobce) ve vztahu k bodům č. 2, 6, 7 a 9 stížností stěžovatelek, když k bodu č. 2 (namítáno nedodržení učebních osnov stanovených zákonem č. 247/2000 ve vztahu k nedodržení počtu učebních hodin) konstatoval následující: „Kontrolou třídních knih, evidenčních knih o výcviku v řízení vozidla a průkazů žadatelů o řidičské oprávnění bylo zjištěno, že u žadatele paní P.P. (...) byl zapsán ve dnech 13.11.2207 a 14.11.2007 výcvik v řízení vozidla na vozidle Citroen Picasso, registrační značky x do výše uvedených dokumentů. Na základě výpovědi paní P. a doložení listin ze dne 1.12.2008 „Potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb“ ze dne 9.10.2008 Penzion Retro, Kutná Hora (...) a „Výkazu práce potvrzený firmou CEFDA Czech, a.s.“, správní orgán prokazatelně zjistil, že paní P. byla v tyto dny mimo území města Plzně a z tohoto důvodu nemohly být hodiny výcviku v řízení vozidla uskutečněny a nebyly ani nahrazeny. Tím došlo k hrubému porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění výcviku v řízení vozidla dle ustanovení § 20 odst. 4 zákona o autoškolách.“.

Stran bodu č. 6 (namítáno neuskutečnění lekcí zdravovědy) prvoinstanční správní orgán uvedl: „Výuka zdravotnické přípravy proběhla podle zápisu v třídní knize dne 13.11.2007 a praktický výcvik zdravotnické přípravy dne 15.11.2007. Dne 13.11.2007 byla paní P. mimo území města Plzně, což je patrné z přiložených dokumentů (potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb a výkazu práce), které předložila správnímu orgánu dne 1.12.2008. Z tohoto důvodu se nemohla zúčastnit výuky zdravotnické přípravy a neproběhl ani náhradní termín. Tím došlo k hrubému porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění ve výuce zdravotnické přípravy dle ustanovení § 20 odst. 2, písm. d) zákona o autoškolách.“.

K námitce nedodržení počtu hodin praktického výcviku řízení vozidla obsažené v bodu č. 7 prvoinstanční správní orgán konstatoval: „Kontrolou třídních knih, knih evidence o výcviku v řízení vozidla a průkazů žadatelů o řidičské oprávnění bylo zjištěno, že u žadatele: - paní P.P. (...) byl ve dnech 22.10.2007, 3.11.2007, 5.11.2007, 12.11.2007, 13.11.2007, 14.11.2007, 17.11.2007, 21.11.2007, 22.11.2007, 4.12.2007, 7.12.2007, 14.12.2007, 6.1.2008, 15.1.2008, 17.1.2008 zaznamenán výcvik v řízení vozidla v třídní knize, průkazu žadatele o řidičské oprávnění a v knize evidence o výcviku v řízení vozidla. Po shlédnutí těchto dokumentů, paní P. správnímu orgánu sdělila, že výcvik v řízení vozidla ve dnech 13.11.2007, 14.11.2007, 17.11.2007, 4.12.2007, 6.1.2008 neproběhly. Dne 21.11.2007 byly zapsány 4 vyučovací hodiny ve výcviku v řízení vozidla, 2 výcvikové hodiny s vozidle Citroen C4, registrační značky x a 2 výcvikové hodiny na vozidle Citroen Xsara, registrační značky x, dle výpovědi paní P. odjela ten den jen jednu hodinu a to na vozidle Citroen C4. Další výcvik v řízení vozidla evidovaný na den 15.1.2008 se uskutečnil dne 16.1.2008. Hodiny výcviku v řízení vozidla v knihách evidence o výcviku v řízení nepodepsala vlastnoručním podpisem ve dnech 3.11.2007 (hodina proběhla), 5.11.2007 (hodina proběhla), 12.11.2007 (hodina proběhla), 13.11.2007, 14.11.2007, 17.11.2007, 21.11.2007 (vozidlo Citroen Xsara), 4.12.2007, 6.1.2008. Dále paní P. vypověděla, že výcvik v řízení vozidla trval 45 minut a do průkazu žadatele o řidičské oprávnění jí učitel vyplnil dvě kolonky v průkazu žadatele o řidičská oprávnění, tedy dvě vyučovací hodiny.

- Paní O.M. (...) byl ve dnech 1.11.2007, 6.11.2007, 9.11.2007, 12.11.2007, 20.11.2007, 21.11.2007, 30.11.2007, 5.12.2007, 6.12.2007, 10.12.2007, 15.12.2007, 16.12.2007, 17.12.2007, 18.12.2007 zaznamenán výcvik v řízení vozidla v třídní knize, průkazu žadatele o řidičské oprávnění a v knize evidence o výcviku v řízení vozidla. Po shlédnutí těchto dokumentů, paní O. správnímu orgánu sdělila, že výcvik v řízení vozidla ve dnech 20.11.2007, 15.12.2007, 17.12.2007 neproběhly a to z důvodu, že s vozidlem Citroen Xsara, registrační značky x nikdy nejezdila. Dále paní O. sdělila, že podpisy v knihách evidence o výcviku v řízení vozidla ze dnů 1.11.2007, 6.11.2007, 9.11.2007, 12.11.2007 20.11.2007 (chybí podpis), 5.12.2007, 15.12.2007, 17.12.2007, 18.12.2007 nejsou její vlastnoruční podpisy.

- Paní K.Š. (...) byl ve dnech 19.10.2007, 21.10.2007, 24.10.2007, 25.10.2007, 27.10.2007, 29.10.2007, 31.10.2007, 2.11.2007 zaznamenán výcvik v řízení vozidla v třídní knize, průkazu žadatele o řidičské oprávnění a v knize evidence o výcviku v řízení vozidla. Po shlédnutí těchto dokumentů, paní K. správnímu orgánu sdělila, že výcvik v řízení vozidla v těchto dnech v knize evidence v řízení vozidel vlastnoručně nepodepsala. Správní orgán zjistil, že ve dnech 5.11.2007, 9.11.2007, 28.11.2007 a 12.12.2007 byly zapsány další hodiny výcviku v řízení vozidla, které byly zapsány pouze v knihách evidence v řízení vozidel. Z třídní knihy a průkazu žadatele o řidičské oprávnění byly tyto datumy vymazány (přeběleny), tím provozovatel porušil ustanovení § 10 odst. 4 a § 12 odst. 3 prováděcí vyhlášky. Za porušení tohoto ustanovení nelze uložit sankci dle zákona o autoškolách. Po shlédnutí těchto vykázaných jízd paní K. potvrdila vlastnoruční podpis pouze u datumů ze dne 28.11.2007 a 12.12.2007. Tím došlo k hrubému porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění výcviku v řízení vozidla dle ustanovení § 20 odst. 4 zákona o autoškolách. Tímto výše uvedeným jednáním se provozovatel dopustil správního deliktu podle ustanovení § 56 odst.1 písm. f) zákona o autoškolách. Dále bylo správním orgánem zjištěno pochybení v knize evidence o výcviku v řízení vozidla u vozidla Renault Scenic, reg. zn. X , Citroen Picasso, reg. zn. x a Citroen C4, reg. zn. x, kdy nebyl dopsán stav počítadla kilometrů výcvikového vozidla před zahájením a po ukončení výcviku v řízení vozidla, tím provozovatel porušil ustanovení § 11 odst. 3. písm. c) a d) prováděcí vyhlášky. Za porušení tohoto ustanovení nelze uložit sankci dle zákona o autoškolách.“.

K poslednímu bodu č. 9 prvoinstanční správní orgán uvedl: „Paní O.M.(...) při podání vysvětlení vypověděla, že průkaz žadatele o řidičské oprávnění obdržela po 2 až 3 jízdách, dále vypověděla, že na konci výuky výcviku neviděla vypsaný průkaz žadatele o řidičské oprávnění, ale musela jí podepsat. Průkaz vlastnoručně podepsala. Paní K.Š.(...) při podání vysvětlení vypověděla, že průkaz žadatele o řidičské oprávnění dostala při první jízdě vozidlem, kterou v žádném případě nepodepisovala. Po předložení fotokopie průkazu paní K. odpověděla, že to není původní průkaz, který obdržela na první jízdě a podpis v průkazu žadatele o řidičské oprávnění není její vlastnoruční. Na dotaz správního orgánu, zda-li viděla vypsaný průkaz žadatele o řidičské oprávněné spolu s převodkou do jiné autoškoly, paní K. vypověděla, že ne. Původní průkaz jí byl odebrán ještě před tím, než ji byla vystavena převodka do jiné autoškoly. Paní Š. ji při předávání převodky nic nesdělila, nevysvětlila zkratky a proto nemohla vědět, zda-li vše souhlasí, dále chtěla co nejrychleji ukončit působení v autoškole V.Š., a proto převodku podepsala, aniž by věděla, co podepisuje. Paní P.P. (...) při podání vysvětlení na otázku správního orgánu, kdy dostala průkaz žadatele o řidičské oprávnění odpověděla, že průkazku dostala na začátku kurzu a dne 22.11.2007 ji zapomněla ve vozidle a od té doby ji již neviděla. Dále odpověděla, že průkaz žadatele o řidičské oprávnění podepsala na začátku kurzu. Po shlédnutí fotokopie průkazu žadatele o řidičské oprávnění si paní P. nebyla jistá zda-li podpis v průkazu je vlastnoruční, z důvodu nedovolené opravy, kde původní podpis na průkazu žadatele o řidičské oprávnění byl přebělen a znovu podepsán. Dále do protokolu o výpovědi svědka (...) uvedla, že si nepamatuje, že by opravovala svůj podpis a neuměla se podepsat na poprvé. Tímto provozovatel porušil ustanovení § 12 odst. 3, 4 prováděcí vyhlášky. Za porušení tohoto ustanovení nelze uložit sankci dle zákona o autoškolách.“.

Prvoinstanční správní orgán dále konstatoval podstatné z výpovědí učiněných svědky Š., T., P. a L. . K výši uložené pokuty pak prvoinstanční správní orgán uvedl následující: „Za správní delikt podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. f) zákona o autoškolách lze uložit pokutu až do výše 1.000.000,-Kč. Správní orgán při stanovení druhu sankce a její výměry přihlédl v neprospěch provozovatele k velkému počtu závad, chybných zápisů v evidenci dokladů a k tomu, že se dopustil správního deliktu, kdy je jeho závažnost v zákoně vyjádřena možností uložení pokuty až do výše 1.000.000,- Kč. Ve prospěch provozovatele správní orgán hodnotí skutečnost, že spolupracoval se správním orgánem se zjevným zájmem o co nejefektivnější řešení dané situace. Na základě uvedeného se rozhodl správní orgán uložit pokutu na spodní hranici možné sankce. Takto uloženou sankci správní orgán považuje za dostačující k nápravě a ponaučení provozovatele.“.

Žalobce brojil proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvoláním ze dne 23.6.2009, přičemž odvolací námitky byly obsahově shodné s námitkami žalobními.

Dne 22.7.2009 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žalobcovo odvolání zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. Žalovaný nejprve rekapituloval obsah správního spisu, obsah prvoinstančního správního rozhodnutí a žalobcova odvolání. K odvolacím námitkám žalovaný mj. konstatoval: „K námitce spočívající v nesouhlasu s tím, že správní orgán zjistil nedostatky uvedené pod bodem č. 2, když učební hodiny dodrženy byly, že by jinak nebyly účastnice kurzu připuštěny k závěrečné zkoušce, je nutno odvolacím orgánem uvést, že ve spisové dokumentaci jsou založeny kopie průkazů zmíněných žadatelek o řidičské oprávnění, kopie vozových sešitů vozidel používaných k provádění výcviku Citroen Picasso, Renault Scenic, Citroen Xsara, Citroen C4 a třídní knihy kurzu č. 32/07. V průkazech žadatele o řidičské oprávnění jsou uvedeny termíny jízd. Na základě těchto dokumentů a spolu se záznamy ze svědeckých výpovědí uvedených žadatelek je možno zjistit, že u žadatelky O. byl ze 14 údajů (dnů) o jízdách vlastnoruční podpis v průkazu žadatele o řidičské oprávnění zjištěn pouze 5x. V případě, že by žadatelka v tomto termínu (dnu) odjela po dvou vyučovacích hodinách, je celkový počet odjetých vyučovacích hodin 10, namísto 28 vyučovacích hodin stanovených vyhláškou. Dle svědecké výpovědi výcvik odjetý v jeden den trval 60 minut a méně, zdravotní příprava neproběhla.

U žadatelky P. byl vlastnoruční podpis v průkazu žadatele o řidičské oprávnění zjištěn pouze 6x. V případě, že by žadatelka v každém z těchto dnů odjela 2 vyučovací hodiny, je celkový počet odjetých vyučovacích hodin 12, namísto 28 vyučovacích hodin stanovených vyhláškou. Dle svědecké výpovědi žadatelky výcvik odjetý v jeden den trval 45 minut a učitel do průkazu vyplnil 2 políčka, zdravotní příprava neproběhla.

Žadatelka K. v autoškole provozovatele absolvovala pouze část výuky a výcviku a poté přešla k jinému provozovateli AŠ. Z vykázaných 16 vyučovacích hodin jízd byl dle její výpovědi 2x zjištěn její vlastnoruční podpis v průkazu žadatele o řidičské oprávnění. V případě, že by žadatelka v každém z těchto dnů (2 jízdy), odjela 2 vyučovací hodiny, je celkový počet odjetých vyučovacích hodin 4, namísto 16 vyučovacích hodin. Dle její výpovědi výcvik odjetý v jeden den (2 vyuč. hodiny) trval 60 minut, ze 2 vykázaných vyučovacích hodin zdravotní přípravy neproběhla tato příprava vůbec.

Námitku odvolatele, že jedna ze stěžovatelek paní P. přespala v Kutné Hoře z 13.11. na 14.11., což nevylučuje, že během dne 13.11.2007 na území města Plzně zdržovala, je možno brát jako teoreticky možnou, ale proti této námitce je postavena jak výpověď svědkyně paní P., ale i potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb v Penzionu Retro (...), kde pobývala a dále výkaz práce u společnosti (...), u které jako její zaměstnankyně měla ve dnech 13.-14.11.2007 udělenu dovolenou.

K námitce odvolatele, že dle paní O. a P. musely podepsat průkaz žadatele na počátku kurzu, neměly přehled o hodinách jízd apod. a že jsou tato tvrzení nepravdivá, není možno odvolacím orgánem zaujmout jiné stanovisko, než že odvolatel má k řádnému provozování autoškoly udělenu registraci k provozování autoškoly a nese objektivní odpovědnost za její provozování a tedy že on je zárukou, aby výuka a výcvik byly vedeny v souladu s jednotlivými ustanoveními zákona a vyhlášky.“.

Stran výše uložené pokuty žalovaný sice konstatoval, že „odvolatel poukazuje na velmi nepříznivou současnou situaci, kdy uložená pokuta 100.000,- Kč by byla pro jeho podnikání prakticky likvidační“, avšak „v otázce stanovení výše pokuty se odvolací orgán ztotožňuje s prvoinstančním správním orgánem. Ustanovení § 56 odst. 4, písm. a) zákona umožňuje správnímu orgánu uložení výše pokuty až do 1.000.000,- Kč, přičemž vzhledem k množství pochybení zjištěných kontrolním orgánem lze uvedenou výši pokuty 100.000,- Kč možno považovat za přiměřenou a uloženou ve spodní hranici. Výše sankce musí být také určitou zárukou, že ze strany odvolatele nedojde k opakování protiprávního jednání a tedy i pokuta uložená v dané výši toto předpokládá.“.

Žaloba je (částečně) důvodná. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Podle § 76 odst. 1 písm. a) - c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle § 76 odst. 2 s.ř.s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.

Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobce nevyjádřil v zákonné lhůtě svůj nesouhlas s takovýmto projednáním věci, má se proto za to, že souhlas s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Soud předně považuje za nezbytné přesně vymezit samou podstatu věci, totiž to, za jaká pochybení byla žalobci uložena pokuta ve správním řízení. Správní orgány obou stupňů shledaly porušení zákona č. 247/2000 Sb. pouze ve vztahu k bodům č. 2, č. 6 a č. 7 stížností. Z uvedeného důvodu soud posuzoval žalobní námitky týkající se pouze těchto bodů, protože stran ostatních správní orgány neshledaly porušení zákona a nepřistoupily k uložení sankce.

Soud si, před vlastním hodnocením věci, rovněž dovoluje předeslat některé skutečnosti týkající se podstaty řízení před správními soudy. Ve smyslu § 2 s.ř.s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Z povahy soudního řízení správního vyplývá, že je to žalobce, který obsahem podání – žaloby – vymezuje rozsah přezkumu jím napadeného rozhodnutí. Soud ve své rozhodovací činnosti musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž napadené výroky rozhodnutí přezkoumá v mezích žalobních bodů. Je tedy na žalobci, jak prostřednictvím žalobních bodů vymezí předmět řízení. Nejvyšší správní soud došel ohledně náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu k těmto závěrům: I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti. [viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005 č.j. 2 Azs 92/2005-58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz].

Nebylo lze si nepovšimnout, že námitky v žalobě vznesené jsou v zásadě dvojí – jednak obecné, a dále konkrétní ke každému z jednotlivých posuzovaných bodů.

Žalobce v obecné rovině namítal, že správní orgán nesprávně posoudil předložené doklady, písemné důkazy a i jiné předložené písemnosti a důkazy, neboť z těchto důkazů nevyplývá, že by žalobce své povinnosti tak, jak mu je ukládá zákon č. 247/2000 Sb., zanedbal způsobem, který by mohl vést správní orgán k vyvolání správního řízení pro porušení povinností žalobce dle § 56 odst. l písm. f) citovaného zákona. Současně žalobce připustil, že doklady, které měl správní orgán k dispozici, obsahovaly některé nepřesnosti, které však byly vyvolány poměrně složitou administrativou a v neposlední řadě i jistou nekázní frekventantů kurzů. Dle žalobce je ale nepřípustné, aby tyto nepřesnosti byly správními orgány kvalifikovány jako porušení žalobcových povinností dle § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 247/2000 Sb., neboť takový postup správního orgánu je nezákonný.

Takto vznesené námitky jsou ale právě onou typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet. Důvodnost žaloby tak bylo nutné posuzovat ve světle konkretizovaných námitek, které žalobce k jednotlivým bodům uvedl.

Soud se nejprve zabýval důvodností žalobní námitky týkající se bodu č. 6. Podle názoru správních orgánů zde k pochybení došlo ve vztahu k P.P.. Konkrétně se jednalo neuskutečněnou (a nenahrazenou) výuku zdravotnické přípravy, která měla proběhnout dne 13.11.2007, v důsledku čehož došlo „k hrubému porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění ve výuce zdravotnické přípravy dle ustanovení § 20 odst. 2 písm. d) zákona o autoškolách.“.

Konkrétně k bodu č. 6 žalobce prohlásil, že výuky zdravotnické přípravy se zúčastnily všechny stěžovatelky. Zároveň zpochybnil potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb, k čemuž doplnil, že potvrzení (viz níže – pozn. soudu) se týká toho, že snad jedna ze stěžovatelek přespala v Kutné Hoře z 13. na 14.11., což nevylučuje, že během dne 13.11.2007 se v Plzni zdržovala. Žalobní výtku týkající se bodu č. 6 tak žalobce opřel o vlastní tvrzení spočívající v tom, že výuky zdravotnické přípravy se zúčastnily všechny stěžovatelky, a dále o zpochybnění (a nesprávné posouzení ze strany správních orgánů) potvrzení předložené P.P.. Stejně tak učinil i v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.

V třídní knize kursu řidičů silničních motorových vozidel ke kursu s datem zahájení 15.10.2007 a s datem ukončení 4.2.2008 (dále též jen „třídní kniha kursu řidičů“) je patrné, že P.P. absolvovala celkem 2 vyučovací hodiny výuky zdravotnické přípravy, a to dne 13.11.2007 v době od 15.30 do 17 hodin. Měla tak absolvovat zákonem požadovaný počet hodin výuky zdravotnické přípravy pro základní výuku a výcvik řidičské skupiny B, tj. 2 hodiny (příloha 3 zákona č. 247/2000 Sb., tabulka č. 1).

Prvoinstanční správní orgán svůj závěr o žalobcově porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 247/2000 Sb. v daném případě skutečně opřel, mimo jiné, i o potvrzení, které mu P.P. dne 1.12.2008 předložila. Jednalo se o „Potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb“, jímž PENZION Retro v Kutné Hoře potvrdil, že P.P. byla v uvedeném penzionu ubytována v termínu 13. – 14.11.2007.

Soud se zcela neztotožnil s víceméně kategorickým žalobcovým názorem, že ono potvrzení se týká toho, že snad jedna ze stěžovatelek přespala v Kutné Hoře z 13. na 14.11., což nevylučuje, že během dne 13.11.2007 se (...) na území města Plzně zdržovala. Potvrzení je relevantním dokladem o tom, že P.P. byla ve dnech 13.11. a 14.11.2007 ubytována v Kutné Hoře, a tedy byla v tomto městě v tyto dny i fyzicky přítomna, nikoliv, že v Kutné Hoře snad jednu noc přespala. Stejně tak soud ovšem nemohl přistoupit na obdobně jednoznačný závěr prvoinstančního správního orgánu, který na základě tohoto potvrzení o ubytování a výkazu práce P.P. , z něhož vyplývá, že mj. ve dnech 13. a 14.11.2007 měla jmenovaná dovolenou, uzavřel, že „dne 13.11.2007 byla paní P. mimo území města Plzně, což je patrné z přiložených dokumentů (potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb a výkazu práce), které předložila správnímu orgánu (...) Z tohoto důvodu se nemohla zúčastnit výuky zdravotnické přípravy a neproběhl ani náhradní termín (...)“. Dle soudu z oněch dvou listin nevyplývá nic více, než to, že P.P. měla 13. a 14.11.2007 dovolenou a v těchto dnech (avšak není jasné v jakých hodinách) pobývala v Kutné Hoře. Nepotvrzuje to ale bezpochyby, že dne 13.11.2007 nemohla absolvovat výuku zdravotnické přípravy, neboť ta měla proběhnout od 15.30 do 17 hodin a soud si dovede představit situaci, že jmenovaná mohla následně odjet do Kutné Hory a tam se ubytovat. Za rozhodující je však nutné považovat fakt, že správní orgány vycházely ve vztahu k námitce uvedené ve stížnosti pod bodem č. 6 i z dalších provedených důkazů, což vyplývá z kontextu obou správních rozhodnutí.

Prvním z těchto důkazů je výpověď P.P. učiněná dne 8.9.2008 (protokol o výpovědi svědka č.j. REG/24179/08/12), v níž mj. uvedla (byť ve vztahu k prodělaným zkušebním jízdám), že ve dnech 13. a 14.11.2007 trávila dovolenou mimo Plzeň a podpisy (k těmto dnům) v knize evidence výcviku v řízení vozidel nejsou její. V prvoinstančním správním rozhodnutí je tato skutečnost uvedena na str. 5 odst. 2 (zde soud pro pořádek podotýká, že stránky prvoinstančního správního rozhodnutí nejsou očíslovány).

Dalším takovým důkazem je svědecká výpověď L.L., která v autoškole žalobce vyučovala zdravotnickou přípravu (protokol o výpovědi svědka ze dne 31.3.2009 č.j. REG/24179/08/32). Ta mj. vypověděla, že nezaznamenávala (ve vztahu k výuce a praktickému výcviku zdravovědy) zápisy do třídní knihy a průkazek (= průkazu žadatele o řidičské oprávnění). Nevěděla, kdo je zapisoval, nikdo to po ní nechtěl, a tak se o to nezajímala. Svědkyně ale především vypověděla, že podpisy na průkazkách a třídní knize nejsou její (ani jeden), podepisuje se jinak. V prvoinstančním správním rozhodnutí je tato skutečnost uvedena na str. 6 odst. 4.

Na základě výše uvedeného se tedy dá konstatovat, že prvoinstanční správní orgán shromáždil dostatek důkazů, které ve vzájemné souvislosti vytváří logický řetězec podporující tvrzení, že P.P. dne 13.11.2007 neabsolvovala dvě hodiny (tedy plný, zákonem požadovaný počet) výuky zdravotnické přípravy pro základní výuku a výcvik řidičské skupiny B. A protože z žádného dalšího dokumentu (třídní kniha, průkaz žadatele) nevyplývá, že by absolvovala tuto výuku v jiném termínu, je zde prostor pro závěr, který prvoinstanční správní orgán učinil (a odůvodnil), tedy že ze strany žalobce jakožto provozovatele autoškoly došlo tímto způsobem k porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění ve výuce zdravotnické přípravy dle § 20 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb. (k tomu srov. znění tohoto ustanovení, podle něhož výuka obsahuje výuku zdravotnické přípravy). Prvoinstanční správní orgán proto v tomto případě nepochybil v hodnocení důkazů, a nepochybil tak ani žalovaný, když takový postup shledal jako správný. Z těchto důvodů soud nepovažuje žalobní námitku vztahující se k bodu č. 6 jako důvodnou.

V další fázi soud posuzoval důvodnost žalobní námitky týkající se bodu č. 2. Ten se rovněž vztahuje pouze k P.P. a obsahově souvisí s bodem č. 7 (v obou bodech jde o námitku nedodržení počtu hodin praktického výcviku řízení vozidla).

V prvoinstančním rozhodnutí je konstatováno, že kontrolou třídních knih, evidenčních knih o výcviku v řízení vozidla a průkazů žadatelů o řidičské oprávnění bylo zjištěno, že u P.P. byl ve dnech 13.11.2007 a 14.11.2007 zapsán výcvik ve vozidle Citroen Picasso. Prvoinstanční orgán konstatoval, že na základě a) výpovědi P.P. , b) potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb a c) výkazu práce prokazatelně zjistil, že jmenovaná byla v tyto dny mimo Plzeň a z tohoto důvody nemohly být hodiny výcviku v řízení vozidla uskutečněny a nebyly ani nahrazeny. Na základě toho správní orgán uzavřel, že došlo k hrubému porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění výcviku v řízení vozidla dle § 20 odst. 4 zákona o autoškolách.

Žalobce k bodu č. 2 konkrétně uvedl, že nesouhlasí s tím, že správní orgán zjistil nedostatky uvedené pod tímto bodem, když učební hodiny dodrženy byly, bez toho by nebyly účastnice kurzu připuštěny k závěrečné zkoušce. Potvrzení o poskytnutí ubytovacích služeb je podle názoru žalobce neprůkazné.

Protože jádrem námitky uvedené v bodu č. 2 bylo neabsolvování vyučovacích jízd v rámci praktického výcviku v řízení vozidla jen u P.P. a pouze ve dnech 13.11. a 14.11.2007, soud se soustředil pouze na uvedené dny.

Z třídní knihy kursu řidičů je patrné, že P.P. absolvovala celkem 28 vyučovacích jízd v rámci praktického výcviku v řízení vozidla [v roce 2007 to bylo ve dnech 22.10. (2 x), 3.11. (2 x), 5.11. (2 x), 12.11. (2 x), 13.11. (2 x), 14.11. (2x), 17.11. (2 x), 21.11. (2 x), 22.11. (2 x), 4.12. (2 x), 7.12. (2 x), v roce 2008 to bylo ve dnech 6.1 (2 x), 15.1 (2 x) a 17.1. (2 x)]. Měla tak absolvovat počet hodin požadovaný zákonem č. 247/2000 Sb. (příloha 3, tabulka č. 2), tj. 28 vyučovacích jízd. Rovněž z průkazu žadatele o řidičské oprávnění je zřejmé, že P.P. absolvovala v rámci II. etapy výcviku v řízení jízdy ve dnech 13.11. (2 x) a 14.11. (2 x). Z předložených vozových sešitů pak plyne, že v uvedených dnech měla P.P.. absolvovat zkušební jízdy ve vozidle Citroen Picasso reg. zn. x .

P.P. tak měla podle údajů autoškoly absolvovat přesný zákonem požadovaný počet jízd – 28 – , což znamená, že v případě neabsolvování celkem 4 jízd ve dnech 13.11. a 14.11.2007 by skutečně došlo k porušení § 20 zákona č. 247/2000 Sb.

Stran hodnocení potvrzení o ubytování a výkazu práce P.P. nemůže soud konstatovat nic jiného, než to, co uvedl k témuž ve vztahu k bodu č. 6 – obě listiny neprokazují nic více, než že P.P. měla 13. a 14.11.2007 dovolenou a v těchto dnech (avšak není jasné v jakých hodinách) pobývala v Kutné Hoře. Nepotvrzuje to ale, že ve dnech 13. a 14.11.2007 neabsolvovala vyučovací jízdy (byť je tato konstrukce poněkud komplikovaná, nelze ji objektivně stoprocentně vyloučit). Za rozhodující je však nutné i v tomto případě považovat fakt, že správní orgány vycházely ve vztahu k námitce uvedené ve stížnosti pod bodem č. 2 i z dalších provedených důkazů, což vyplývá z kontextu obou správních rozhodnutí.

Prvním z těchto důkazů je výpověď P.P. učiněná dne 8.9.2008, v níž mj. uvedla (právě ve vztahu k prodělaným zkušebním jízdám), že ve dnech 13. a 14.11.2007 trávila dovolenou mimo Plzeň (viz výše).

Dalším takovým důkazem je svědecká výpověď P.P. , který měl být dle údajů ve vozových sešitech v autoškole žalobce vyučujícím při vyučovacích jízdách (protokol o výpovědi svědka ze dne 23.3.2009 č.j. REG/24179/08/31). Ten mj. na otázku správního orgánu, kdo z učitelů podepsal jízdy ve vozovém sešitu ze dne 13. a 14.11.2007, odpověděl, že podpisy ve vozovém sešitu jsou zfalšované, nejsou jeho, ani žádný jiný v celém vozovém sešitu. Dále uvedl, že s vozidlem Citroen Picasso nikdy nejezdil. V prvoinstančním správním rozhodnutí je tato skutečnost uvedena na str. 6 odst. 3.

Proti těmto důkazům pak stojí jednak výpověď V.Š. (protokol o výpovědi svědka ze dne 21.1.2009 č.j. REG/24179/08/23), která uvedla, že jízdy ve dnech 13. a 14.11.2007 skutečně proběhly, což může dokázat fotokopiemi průkazek a vozových sešitů, a dále kontinuální tvrzení žalobce, který po celou dobu správního řízení setrval na stanovisku, že vše proběhlo víceméně tak, jak mělo.

Posouzením obou skupin proti sobě stojících argumentů se i v případě námitky k bodu č. 2 dá konstatovat, že prvoinstanční správní orgán shromáždil dostatek důkazů, které ve vzájemné souvislosti podporují tvrzení, že P.P. ve dnech 13. a 14.11.2007 neabsolvovala celkem čtyři výcvikové jízdy. A protože z žádných dalších dokumentů (třídní kniha, průkaz žadatele) nevyplývá, že by absolvovala tuto výuku v jiný termín, je i zde prostor pro závěr, který prvoinstanční správní orgán učinil (a odůvodnil), tedy že ze strany žalobce jakožto provozovatele autoškoly došlo tímto způsobem k porušení učební osnovy žadatelů o řidičské oprávnění ve výcviku v řízení vozidla. Bylo by lze diskutovat o tom, zda se jedná o porušení povinností dle § 20 odst. 4 zákona č. 247/2000 Sb., jak tvrdí prvoinstanční správní orgán (k tomu srov. znění tohoto ustanovení, podle něhož rozsah výuky a výcviku je rozdělen podle druhu výuky a výcviku a podle jednotlivých skupin nebo podskupin řidičských oprávnění, k jejichž získání se výuka a výcvik provádí), nebo spíše o porušení povinností dle § 20 odst. 3 písm. a) zákona č. 247/2000 Sb. (k tomu srov. znění tohoto ustanovení, podle něhož výcvik obsahuje výcvik v řízení vozidla), ale pro hodnocení věci jako takové to nemá valného významu, neboť podle § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 247/2000 Sb. se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako provozovatel autoškoly dopustí správního deliktu tím, že opakovaně nebo závažným způsobem nedodrží obsah a rozsah výuky a výcviku stanovený v § 20. A to by bylo splněno v obou případech. Soud tak nepovažuje ani žalobní námitku vztahující se k bodu č. 2 jako důvodnou, protože prvoinstanční správní orgán nepochybil v hodnocení důkazů, a nepochybil tak ani žalovaný, když takový postup shledal jako správný.

Soud dále zabýval důvodností žaloby ve vztahu k bodu č. 7. Jednalo se o nedodržení počtu hodin praktického výcviku řízení vozidla a k pochybení zde podle názoru správních orgánů došlo ve vztahu k P.P., M.O. a Š.K.. Pro úplnost soud připomíná, že u P.P. je v tomto bodě hodnocena i situace, k níž mělo dojít 13.11. a 14.11.2007. To ale bylo předmětem posouzení bodu č. 2.

Žalobce k bodu č. 7 konkrétně uvedl, že s ohledem na problémy s dodržováním zápisu do průkazů žadatelů o řidičské oprávnění, kteří ho buď ztratili, nebo často neměli i sebe, mohly v zápisech vzniknout některé nesrovnalosti, ale zákonem stanovený počet hodin byl u každého ze žadatelů dodržen. P.P. i O. absolvovaly jako každý jiný žalobcův žák praktický výcvik v řízení vozidla v plném rozsahu 28 hodin, jak ukládá shora citovaný zákon.

Předně, žalobce se vymezil pouze ve vztahu k P.P. a M.O., byť správní orgány mu v tomto případě vytýkaly pochybení i stran Š.K. . Ovšem, je výlučným právem žalobce určit, proti čemu bude svou žalobou brojit, takže učinil-li tak v tomto případě pouze proti výtkám ze strany dvou frekventantek, nelze proti tomu nic namítat. Nepřekročitelnou mezí však zůstává požadavek na vylíčení konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů, kterých se měl správní orgán vůči žalobci dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu). Zatímco v případě bodů č. 2 a 6 žalobce konkrétně zpochybňoval hodnocení předloženého potvrzení o ubytování, v případě bodu č. 7 dokonce sám připouští existenci některých nesrovnalostí v zápisech, k čemuž pak pouze doplňuje, že žákyně P. i O. absolvovaly praktický výcvik v řízení vozidla v plném rozsahu 28 hodin. Ani kombinací obecně vyřčených výtek s výtkami konkrétními (k tomuto bodu) se nelze dobrat toho, v čem žalobce spatřuje porušení svých veřejných subjektivních práv – především vůbec není zřejmé, o zpochybnění jakých konkrétních důkazů se má jednat, natož pak, zda zpochybňuje provedené důkazy co do jejich obsahu, nebo namítá případná procesní pochybení při jejich provádění. Soud proto nemohl tuto část žaloby uznat za žalobní bod ve smyslu požadavků soudního řádu správního, neboť by sám musel dotvářet to, čeho se žalobce domáhá. A to je nepřípustné, neboť tento krok je zcela v dispozici žalobce.

Jako důvodnou však soud shledal poslední žalobní námitku směřující proti výši uložené pokuty, resp. proti absenci odůvodnění takové pokuty. Žalobce, stejně jako v odvolání, namítal, že pokuta ve výši 100.000,- Kč by byla pro jeho podnikání prakticky likvidační, když správní orgány nereflektovaly smysl a účel § 57 zákona č. 247/2000 Sb.

Prvoinstanční správní orgán odůvodnil výši uložené pokuty tak, že „(z)a správní delikt podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. f) zákona o autoškolách lze uložit pokutu až do výše 1.000.000,- Kč. Správní orgán při stanovení druhu sankce a její výměry přihlédl v neprospěch provozovatele k velkému poctu závad, chybných zápisů v evidenci dokladů a k tomu, že se dopustil správního deliktu, kdy je jeho závažnost v zákoně vyjádřena možností uložení pokuty až do výše 1.000.000,- Kč. Ve prospěch provozovatele správní orgán hodnotí skutečnost, že spolupracoval se správním orgánem se zjevným zájmem o co nejefektivnější řešení dané situace. Na základě uvedeného se rozhodl správní orgán uložit pokutu na spodní hranici možné sankce. Takto uloženou sankci správní orgán považuje za dostačující k nápravě a ponaučení provozovatele.“.

Žalovaný se s výší uložené pokuty ztotožnil a s odkazem na § 56 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/2000 Sb. uzavřel, že „vzhledem k množství pochybení zjištěných kontrolním orgánem lze uvedenou výši pokuty 100.000,- Kč možno považovat za přiměřenou a uloženou ve spodní hranici. Výše sankce musí být také určitou zárukou, že ze strany odvolatele nedojde k opakování protiprávního jednání a tedy i pokuta uložená v dané výši toto předpokládá.“.

Soud považuje takové odůvodnění výše pokuty za nedostačující.

Podle § 57 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb. se při stanovení výše pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán.

Podle § 57 odst. 4 zákona č. 247/2000 Sb. se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s tím, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

Správní orgány tak i v případě žalobce jakožto podnikající fyzické osoby byly povinny přihlédnout při stanovení výše pokuty k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán.

Nejvyšší správní soud v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 20.4.2010 č.j. 1 As 9/2008-133 (publikován pod č. 2092/2010 Sb. NSS, k dispozici rovněž na www.nssoud.cz) mj. vyslovil, že má za to, že „v některých případech nelze od osobních a majetkových poměrů pachatele jiného správního deliktu zcela odhlédnout i přesto, že příslušný zákon neřadí osobní a majetkové poměry pachatele mezi taxativně určená kritéria pro výměru pokuty, jak je tomu mimo jiné u zákona o silniční dopravě. Rozšířený senát k tomu vede především ústavní zákaz likvidačních pokut, který dovodil Ústavní soud ve výše citované judikatuře. (...). Rozšířený senát přitom nepochybuje o tom, že zákon o silniční dopravě, stejně jako řada jiných zákonů, stanoví kritéria pro určení výše pokuty taxativně a přitom osobní a majetkové poměry pachatele mezi nimi neuvádí. Z požadavků, které klade na správní trestání ústavní pořádek, ovšem přistupuje k těmto základním kritériím ještě korektiv pro určení celkové výše pokuty, a to právě v podobě zákazu jejího likvidačního charakteru. Ústavně konformní postup při ukládání pokuty za jiný správní delikt podle zákona o silniční dopravě (případně podle jiných zákonů s obdobnou právní úpravou) tedy nespočívá v tom, že bude výčet kritérií, který je dle dikce zákona zcela zjevně taxativní, vyložen jako demonstrativní, ale právě v tom, že bude vedle těchto zákonných taxativních kritérií pro výši pokuty zohledněn i zmíněný ústavněprávní korektiv. Jiná možnost, tedy předkládání jednotlivých zákonů s tímto typem právní úpravy správními soudy Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy nepřipadá v úvahu, neboť se nejedná o ústavní nesoulad, který by byl odstranitelný jednoduchým zásahem negativního zákonodárce. Rozšířený senát navíc považuje za podstatné, že zmíněný požadavek vyplývá nejen z Listiny základních práv a svobod, ale také z Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle Nejvyššího správního soudu „správní orgán musí v uvedeném rozsahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele přihlédnout, aby se vyhnul uložení likvidační pokuty. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. To samozřejmě neznamená, že by pokuta za jiné správní delikty měla ztratit cokoliv ze své účinnosti. Naopak, jak již připomněl předkládající senát, aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu. Ta v sobě vždy zahrnuje jak typovou závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil již rozpětím zákonné sazby pro uložení pokuty, tak individuální závažnost protiprávního jednání v konkrétním případě. (...) Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.“.

Ve věci posuzované zdejším soudem je evidentní, že námitka likvidační výše pokuty byla ze strany žalobce v rámci správního řízení vznesena. Reakce žalovaného na ni však byla nedostačující.

Žalovaný zjevně nehodnotil žalobcovy osobní a majetkové poměry (viz výše citaci napadeného rozhodnutí týkající se výše uložené pokuty). Z napadeného rozhodnutí však není ani patrné, zda (a pokud ano, tak proč) žalovaný považoval jím řešenou věc za takovou, kde je s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě odvolatele (žalobce), které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že pokuta nezpůsobí existenční ohrožení žalobce či jeho podnikání. Řádné vypořádání se se vznesenou odvolací námitkou o likvidačním charakteru uložené pokuty tak v napadeném rozhodnutí zcela absentuje, a způsobuje proto jeho (částečnou) nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je (částečně) důvodná, a proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. [ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.] zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení. Současně soud podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 7.760,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč a z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1.9.2006 (dále též jen „advokátní tarif“). Jako úkony právní služby byly uznány převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby. Protože žalobce byl zastoupen advokátkou, která je plátkyní DPH (v seznamu plátců DPH evidovaném ve správě Krajského soudu v Plzni), byly odměna advokáta a náhrada advokáta navýšeny o částku 960,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrady odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. května 2011

JUDr. Václav Roučka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru