Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 31/2009 - 72Rozsudek KSPL ze dne 29.04.2011

Prejudikatura

6 Ans 2/2007


přidejte vlastní popisek

30Ca 31/2009-72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: J.Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.3.2009 č.j. DSH/2448/09,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 5.3.2009 č.j. DSH/2448/09 a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 12.12.2008 zn. 574/08 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vlasáka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou E-podatelně soudu dne 15.5.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 5.3.2009 č.j. DSH/2448/09 a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 12.12.2008 č.j. 574/08 a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému.

Rozhodnutím ze dne 5.3.2009 č.j. DSH/2448/09 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 12.12.2008 č.j. 574/08, kterým byla žalobci podle § 42 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 30.000,- Kč za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 6.2.2007, n.z. 84/2007, dané mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou účelovou komunikací v k.ú. Druztová, kterou je pozemek p.č. 574/8, 574/4, 585/1, 585/90, 574/5, 589/1, 589/14 a 590, vše v k.ú. Druztová.

Pozemní komunikace byly v rozhodném období upraveny zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1.1.2007 do 15.4.2009 (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“ nebo „ZPK“).

Pokud zákon o pozemních komunikacích nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 44 odst. 1 věta prvá zákona o pozemních komunikacích].

Ze správních spisů soud zjistil, že dne 3.2.2007 při výkonu státního dozoru nad pozemní komunikací byla na hranicích pozemků p.č. 574/5 a 574/8 v k.ú. Druztová zjištěna existence brány, která zde byla opětovně instalována p. Š. Dne 6.2.2007 pod č.j. 84/2007 Obecní úřad Druztová vyzval žalobce k odstranění těchto nepovolených pevných překážek a k obnovení obecného užívání předmětné komunikace. K této výzvě se žalobce vyjádřil tak, že na hranicích uvedených pozemků není umístěna žádná brána a že nemohlo dojít ke vzniku účelové komunikace (vyjádření datované dne 2.3.2007 a došlé obecnímu úřadu dne 7.3.2007). Příkazem ze dne 12.3.2007, n.z. 138/07, Obecní úřad Druztová uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč za nesplnění písemného příkazu daného osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou pozemní komunikací v k.ú. Druztová, kterou je pozemek p.č. 574/5 a p.č. 574/8, vše v k.ú. Druztová, vedoucí po severovýchodní části obvodu chatové osady v obci Druztová. Proti tomuto příkazu Obecního úřadu Druztová podal žalobce odpor.

Ze správních spisů bylo dále zjištěno, že dne 13.4.2007 Obecní úřad Druztová pod n.z. 208/07 oznámil žalobci pokračování ve správním řízení o uložení pořádkové pokuty a pod n.z. 209/07 mu stanovil lhůtu k navrhování důkazů a činění jiných návrhů v tomto řízení. Na to žalobce reagoval podáním datovaným dne 23.4.2007 a došlým obecnímu úřadu dne 24.4.2007. Rozhodnutím ze dne 25.4.2007, n.z. 230/07, Obecní úřad Druztová uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 6.2.2007, n.z. 84/07, dané osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou pozemní komunikací v k.ú. Druztová, kterou je pozemek p.č. 574/5 a p.č. 574/8, vše v k.ú. Druztová. Proti tomuto rozhodnutí Obecního úřadu Druztová podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 30.5.2007 č.j. DSH/6000/07 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 25.4.2007, č.j. 230/07, potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobce žalobu. Rozsudkem ze dne 7.3.2008 č.j. 30Ca 68/2007-56 Krajský soud v Plzni rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 30.5.2007 č.j. DSH/6000/07 a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 25.4.2007 č.j. 230/07 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Ze správních spisů soud dále zjistil, že dne 10.6.2008 Obecní úřad Druztová pod n.z. 322/08 informoval žalobce o shromážděných podkladech pro vydání rozhodnutí a pod n.z. 320/08 mu stanovil lhůtu k vyjádření se k nim před vydáním rozhodnutí ve věci. Žalobce se k podkladům rozhodnutí vyjádřil podáním datovaným dne 11.7.2008 a došlým obecnímu úřadu dne 21.7.2008. Obecní úřad Druztová vyslechl dne 18.9.2008 svědky J.K., D.D., a J.K. a dne 23.9.2008 svědky P.T., M.T. a M.M.. Dne 11.11.2008 Obecní úřad Druztová pod n.z. 573/08 informoval žalobce o shromážděných podkladech pro vydání rozhodnutí a pod n.z. 572/08 mu stanovil lhůtu k vyjádření se k nim před vydáním rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím ze dne 12.12.2008, n.z. 574/08, Obecní úřad Druztová uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 6.2.2007, n.z. 84/07, dané mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou pozemní komunikací v k.ú. Druztová, kterou je pozemek p.č. 574/8, 574/4, 585/1, 585/90, 574/5, 589/1, 589/14 a 590, vše v k.ú. Druztová. Proti tomuto rozhodnutí Obecního úřadu Druztová podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 5.3.2009 č.j. DSH/2448/09 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 12.12.2008 č.j. 574/08 potvrdil.

V žalobě žalobce sub IV. uvedl, že nezákonným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy napadeným rozhodnutím byla potvrzena správnost řízení, jež předcházelo jeho vydání, přestože řízení bylo postiženo závažnými vadami. Žalobce zároveň tvrdí, že je jednáním správních orgánů omezován rovněž ve svém vlastnickém právu, zaručeném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť správní orgány považují pozemky, jejichž je spoluvlastníkem, za veřejnou účelovou komunikaci. Rozhodnutí správních orgánů jsou založena na nedostatečně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu, správní orgány prohlašují, že rozhodují ve věci veřejné účelové komunikace, aniž přitom respektují zejména nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, stanovící podmínky pro vznik veřejné účelové komunikace v obdobné situaci, ale i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 80/2006, Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 271/2008 i soudu nadepsaného sp. zn. 30Ca 65/2007 a 30Ca 68/2007. Také v řízení, které vydání rozhodnutí předchází, naprosto nedostatečně a nesprávně odůvodňují svoji pravomoc ve věci rozhodovat, ač je jim žalobcem zejména tato skutečnost namítána, a rovněž se nedostatečně a nesprávně vypořádávají s okolnostmi a důkazy, kterými žalobce na podporu svých tvrzení, shodně se závěry soudů, argumentuje. Nedostatek odůvodnění byl také důvodem, pro který již dvě obdobná rozhodnutí žalovaného, ukládajícího pokutu za nesplnění výzvy k odstranění překážek na veřejné účelové komunikaci, nadepsaný soud zrušil. Napadená rozhodnutí se týkají obdobného předmětu, odůvodnění již je obsáhlejší, ale jednak potvrzuje neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav a jednak žalovaný přistupuje k výkladu závěrů soudů zjevně nesprávně.

Žalobce sub V. žaloby uvedl, že vady v rozhodnutí žalovaného, které způsobují nezákonnost napadeného rozhodnutí a vedly ke zkrácení subjektivních práv žalobce, spatřuje zejména ve třech bodech. Sub V./1. žalobce tvrdí, že byl žalovaným zkrácen na právu na spravedlivý proces tím, že žalovaný potvrdil správnost rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, kterým byla krácena jeho práva na spravedlivý proces. Sub V./2. žalobce tvrdí, že žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které je zjevně nesprávné a nezákonné a shodně používá zjevně nesprávný výklad argumentů, uvedených v odůvodnění k předmětu řízení. Sub V./3. žalobce tvrdí, že správní orgán nepostupoval v řízení, jak mu ukládá zákon, tedy tak aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu se základními zásadami správního řízení. Žalobní body V./2. a V./3. jsou v žalobě podrobně rozpracovány [blíže viz podaná žaloba]. Žalobce mj. poukazuje na to, že to, že pozemky nenabyl v restituci on, ale jeho matka, není důležité, důležité je, že jeho matka nikdy nedala souhlas s užíváním předmětných pozemků, a to ani konkludentně. V závěru žalobce zdůrazňuje, že má za to, že se pouze chová jako řádný vlastník svého majetku a postup žalovaného i správního orgánu prvního stupně se mu jeví jako jednostranný, zaujatý, nesprávný a nezákonný a hodlá se proti němu bránit všemi zákonnými prostředky. Má rovněž za to, že postup správních orgánů není nezaujatý a objektivní a svým způsobem směřuje k vyvlastnění jeho majetku. O tom svědčí mezi jiným i množství rozhodnutí, sankcí a celková pozornost, věnovaná jeho „případu“, směřující k ochraně úzké zájmové skupiny sezónních a víkendových návštěvníků svých nemovitostí.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že je neurčitá, de facto nesměřuje do předmětu řízení, jsou v ní uváděny nové informace, které žalobce v průběhu správního řízení nepřednesl, v některých částech je i nekorektní. Žalovaný a správní orgán I. instance na všechny žalobcem uplatněné námitky ve správním řízení reagovaly a zcela konkrétním způsobem se s nimi vypořádaly (zejména na podkladě shromážděných a provedených důkazů a dalších podkladů). Žalobce, přestože v žalobě v podstatě neustále brojí proti nevypořádání se s jeho námitkami, neuvádí téměř žádnou konkrétní skutečnost (kromě nových skutečností), se kterou se správní orgány ve vztahu k jeho námitkám nevypořádaly. Veškerá argumentace žalobce je v rovině obecného, zcela nekonkrétního tvrzení a vůbec nereflektuje podrobné odůvodnění rozhodnuti správních orgánů. Žalovaný a správní orgán I. instance podrobně a uceleně popsaly svá východiska týkající se existence účelové komunikace, postupovaly přitom v duchu závěrů správních soudů, žalobce však tuto skutečnost zcela nechce akceptovat a nehledě na právě uvedené stále lpí na údajném nedostatečném odůvodnění správních rozhodnutí. Ilustrativní je příklad nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. US 268/06. Žalobce tvrdí, že žalovaný rozhodl bez reflexe a respektu k tomuto nálezu, přičemž ovšem žalovaný se nálezem (v širších souvislostech) podrobně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývá, tvrzení žalobce se tak vůbec nezakládá na pravdě.

K žalobě se žalovaný správní orgán dále vyjádřil tak, že žalobce se takřka ani v náznacích nezabývá předmětem správního řízení, kterým je uložení pořádkové pokuty za nesplnění písemného příkazu daného mu osobou pověřenou k výkonu státního dozoru nad pozemní komunikací. Žalobce žalobu formuluje jako jakýsi spor vlastnického práva versus práva obecného užívání pozemních komunikací, aby se v žalobě předmět sporu takřka zcela vytratil. To samé se dá říci i o argumentaci žalobce v průběhu správního řízení. Zde je však předmět sporu klíčový a má podstatně jiné rysy, než ke kterým směřují podání žalobce. Žalovaný nesouhlasí, že napadené rozhodnutí není odůvodněno v duchu žalobcem citovaných rozhodnutí správních soudů a nálezu Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí se podrobně uvedeným zaobírá, žalovaný se zabývá a vysvětluje nález Ústavního soudu ve vztahu k pozemku p. č. 574/5, žalovaný (a správní orgán I. instance) taktéž vysvětluje věc pohledem krajského soudu, tj. z hledisek souhlasu právního předchůdce s užíváním pozemku, hodnotí otázku komunikační nezbytnosti a zda přístup není upraven soukromoprávním institutem. Vše, na co krajský soud v předchozích rozsudcích upozornil, bylo bráno v potaz, tím vším se správní orgány zabývaly, což je ostatně jejich povinností. V řízení bylo prokázáno, že pozemek p. č. 574/5 slouží jako pozemní komunikace, žalovaný v tomto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se touto skutečností podrobně zabývá. Žalovaný je názoru, že žaloba je nedůvodná a měla by být zamítnuta. Správní orgány obou instancí se věcí důsledně zabývaly, jednaly plně v intencích právního názoru krajského soudu, svůj postup si řádně a podrobně zdůvodnily.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.).

Žaloba je důvodná.

V daném případě byl dne 3.2.2007 osobami pověřenými k výkonu státního dozoru nad místními komunikacemi a veřejně přístupnými účelovými komunikacemi na území obce Druztová proveden výkon státního dozoru nad pozemní komunikací. V rámci tohoto dozoru byla mimo jiné na hranicích pozemků p.č. 574/5 a 574/8 v k.ú. Druztová určených v katastru nemovitostí pro využití jako ostatní komunikace zjištěna existence brány, která zde byla opětovně instalována panem Š.. Jelikož bylo na základě provedených zjištění ve věci podezření, že uvedené nepovolené pevné překážky na pozemní komunikaci umístil žalobce a zároveň tímto nepovoleně uzavřel pozemní komunikaci, Obecní úřad Druztová jej písemně vyzval výzvou ze dne 6.2.2007 č.j. 84/2007, aby tyto nepovolené pevné překážky byly z pozemní komunikace odstraněny ve stanovené lhůtě a tím bylo obnoveno obecné užívání předmětné pozemní komunikace. Následně Obecní úřad Druztová, příslušný silniční správní úřad podle § 40 odst. 5 písm. c) ZPK, rozhodnutím ze dne 12.12.2008, n.z. 574/08, podle § 42 odst. 1 ZPK uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 6.2.2007, n.z. 84/07, dané mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou pozemní komunikací v k.ú. Druztová.

Mezi účastníky řízení je sporné, zda příslušný pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací, na níž státní dozor vykonává silniční správní úřad v rozsahu své působnosti (§ 41 odst. 1 věta prvá ZPK) a jejímuž vlastníku, který nesplní příkaz daný mu při výkonu státního dozoru, může být uložena pořádková pokuta (§ 42 odst. 1 ZPK).

Tento spor je zcela zásadní, od něj se odvíjí prakticky vše (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009 č.j. 5 As 27/2009-66, publikovaný pod č. 2012/2010 Sb. NSS: „přitom je nutno postavit najisto otázku, zda tato cesta je účelovou komunikací“).

V katastrálním území Druztová je pozemek p.č. 574/5 ve vlastnictví z jedné poloviny žalobce a z druhé poloviny v SJM žalobce a J.Š., kdežto pozemek p.č. 574/8 je ve vlastnictví obce Druztová (viz http://nahlizenidokn.cuzk.cz/VyberParcelu.aspx).

Je tak zřejmé, že uvedený spor se týká toliko pozemku p.č. 574/5.

Ohledně sporné záležitosti se vychází z ustanovení § 7 odst. 1 ZPK.

Podle § 7 odst. 1 věty prvé ZPK účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

Výkladem tohoto ustanovení zákona o pozemních komunikacích a pojmu veřejně přístupná účelová komunikace se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. ÚS 268/06.

V návaznosti na tento nález Ústavního soudu zdejší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 7.3.2008 č.j. 30Ca 68/2007-57 zavázal správní orgán (správní orgány) k tomu, aby se zabýval (zabývaly) tím, zda jsou v dané věci splněny všechny podmínky dané pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tzn. že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva a že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, jak uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. ÚS 268/06.

– 1 –

V rámci žalobního bodu V./2. žalobce namítá, poukázal na nesplnění podmínek pro možnost určení vzniku veřejné účelové komunikace zejména ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. US 268/06, který byl vydán v obdobné věci a jehož právní názor správní orgány nerespektují. Žalovaný však naprosto pomíjí množství argumentů, které žalobce uvedl na podporu svého názoru o neexistenci komunikace na předmětných pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Rozhodnutí žalovaného a způsob argumentace potvrzuje, že žalovaný jednak uvedený nález nerespektuje a jednak že i nesprávně vykládá jeho závěry.

Klíčovou podmínkou pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci je tu souhlas příslušné osoby s veřejným přístupem na pozemek p.č. 574/5.

V žalobou napadeném rozhodnutí k tomu odvolací správní orgán uvedl, že odvolatel bezpochyby souhlas s veřejným (obecným) užíváním pozemku p.č. 574/5 v k.ú. Druztová nedal a nedá, to je zřejmé. Souhlas (konkludentní) byl však dán jeho právními předchůdci, pravděpodobně jeho matkou, které byl pozemek vrácen v restituci, a zcela určitě organizací Lesy České republiky, která předtím pozemek vlastnila, popř. jiným subjektem, který by byl vlastníkem předmětného pozemku ještě před touto organizací. Souhlas s užíváním pozemku jako s účelovou komunikací může být dán i konkludentně, tedy nikoli výslovně.

Že souhlas s veřejným přístupem na pozemek může být dán i konkludentně, je ustáleným právním názorem soudní praxe (počínaje č. 10017/1932 Boh. A).

Účastníci řízení v zásadě akceptují význam nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, odlišně se však stavějí zejména k možnosti aplikace bodu 38 tohoto nálezu na přezkoumávanou věc.

V uvedeném bodu nálezu vyslovil Ústavní soud tento právní názor: „Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu ČR, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hlavního města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze konstatovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. Podle Ústavního soudu je proto porušením vlastnického práva, pokud obecné soudy jejich souhlas bez dalšího presumovaly.“.

Žalobce k tomuto názoru nevyjádřil žádné výhrady, žalovaný správní orgán míní, že uvedený závěr Ústavního soudu nelze na daný případ použít.

Nepoužitelnost výše uvedeného právního názoru na přezkoumávanou věc opodstatňuje žalovaný správní orgán tím, že a) odvolatel nenabyl vlastnictví v rámci restituce, b) pozemek nebyl navrácen veřejnoprávní korporací, ale organizací Lesy České republiky, která není územním samosprávným celkem, resp. v právních vztazích vystupuje jako soukromý objekt, a c) odvolatel nabyl vlastnické právo, na rozdíl od stěžovatelek, s vědomím, že je již omezeno existencí pozemní komunikace.

S tímto názorem žalovaného správního orgánu se zdejší soud neztotožňuje.

V daném případě rodiče pana Š. vlastnili za první republiky v místě dnešních sporů les. Část z něj vlastním úsilím přetvořili na sad, vybudovali terasy, postavili dům. Pak nastoupil komunistický režim a paní Š. nechtěli přijmout se sadem do JZD. Nakonec jí nezbylo, než sad věnovat státu za zanedbatelnou finanční náhradu. Po revoluci byly veškeré lesní pozemky vráceny paní Š. a po její smrti je zdědil její syn pan Š. a jeho sestra (viz zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 4.8.2004 sp. zn. 3410/2003/VOP/KČ, sp. zn. 3487/2003/VOP/KČ a 3490/2003/VOP/KČ).

Soud tu shledává obdobu: ve věci rozhodované Ústavním soudem stěžovatelé nabyli vlastnické právo k pozemku od hlavního města Prahy v restituci, ve věci aktuálně projednávané a rozhodované matka žalobce vlastnické právo k pozemku nabyla v restituci od státu.

Že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku dědictvím, není podle názoru soudu podstatné, podstatné je, že v restituci nabyla vlastnické právo k pozemku matka žalobce.

Soud má dále za to, že není rozhodující, že „pozemek byl navrácen organizací Lesy České republiky“. Matka žalobce byla přinucena věnovat pozemky státu a od státu je v restituci dostala zpět. V daném případě nemá smyslu zabývat se tím, zda stát či Lesy České republiky, s.p., jsou veřejnoprávní korporací nebo ne. [Proto jen pro úplnost: stát je právnickou osobou veřejného práva (veřejnoprávní korporací), majetek je státu, státní podnik má pouze právo s ním hospodařit.] Rozhodující je, že přístup státu (jakož i Lesů České republiky, s.p.) k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku.

I kdyby žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku s vědomím, že je již omezeno existencí pozemní komunikace, není to podle názoru soudu podstatné, podstatné je, s jakým vědomím nabyla vlastnické právo k pozemku matka žalobce.

Lze tudíž shrnout, že souhlas s veřejným užíváním pozemku, který měl dát státní podnik Lesy České republiky či jeho právní předchůdci, je irelevantní, rozhodující je zde zásadně souhlas (byť konkludentní) s veřejným přístupem na pozemek matky žalobce. [Průlomem by podle názoru soudu mohlo být zejména to, kdyby matka žalobce vlastnila pozemek jen zanedbatelně krátkou dobu nebo kdyby z důvodu zvláštního zřetele hodného nebyla s to tuto záležitost posoudit.] Zjištění existence či neexistence takového souhlasu matky žalobce však musí být podložené a spolehlivé, vyjádření, že souhlas (konkludentní) byl dán pravděpodobně matkou žalobce, které byl pozemek vrácen v restituci, evidentně nestačí.

Tím, že dostatečně nerespektovaly ústavně konformní výklad podmínky, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zatížily správní orgány svá rozhodnutí nezákonností.

Vzhledem k uvedenému shledal soud námitku nezákonnosti napadených správních rozhodnutí důvodnou.

– 2 –

V rámci žalobního bodu V./3. žalobce namítá nesprávnost a nedostatečnost zjištění stavu věci, když žalovaný ani správní orgán prvního stupně se nezabýval všemi okolnostmi uváděnými žalobcem i dalšími, které jsou pro jeho rozhodnutí nezbytné. Správní orgány argumentují bez dalšího předchozími rozhodnutími a uzavírají, že skutkový stav je tím prokázaný, aniž by se zabývaly všemi skutečnostmi, které žalobce tvrdí a které jednak prokazují, že správní orgány nezjistily správně stav věci a dále potvrzují tvrzení žalobce, nyní již osvědčená nálezem Ústavního soudu i soudů dalších.

A) Podle § 52 věty druhé spr. ř. správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Ohledně tohoto ustanovení došel Nejvyšší správní soud např. k tomu závěru: „Není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 správního řádu povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování.“ (viz rozsudek ze dne 13.11.2009 č.j. 5 As 29/2009-48, publikovaný na www.nssoud.cz).

V daném případě žalobce v podání datovaném dne 2.3.2007 a došlém obecnímu úřadu dne 7.3.2007 mj. tvrdil, že nejdříve jeho matka a pak on se sestrou a nyní se svou manželkou jako vlastníci nikdy nesouhlasili s přejížděním přes výše uvedené pozemky. V podání datovaném dne 11.7.2008 a došlém obecnímu úřadu dne 21.7.2008 žalobce navrhl, aby k historii pozemků byli vyslechnuti členové jeho rodiny a další osoby, které objektivně popíší situaci v místě. Ve shodném duchu se žalobce vyjádřil i v odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 12.12.2008, n.z. 574/08.

K tomuto návrhu žalobce Obecní úřad v Druztové konstatoval, že návrh vyslechnout členy rodiny účastníka řízení, tj. manželku J. a syny J. a J. správní orgán nepovažuje za přinášející nové světlo do důkazních materiálů řízení a tudíž za nehospodárné a prodlužující celé řízení. Veškeré průkazné materiály k řízení mohly být v rámci vedeného řízení doloženy již účastníkem řízení, navíc jeho synové v době výstavby chatové osady ještě nebyli ani počati (viz rozhodnutí ze dne 12.12.2008, n.z. 574/08, s. 5, bod 7).

Podle názoru soudu nepřistoupil obecní úřad (a posléze ani krajský úřad) k této záležitosti dostatečně odpovědně. I když důkazní návrh žalobce je poněkud neurčitý (což se dalo odstranit), měly se jím správní orgány náležitě zabývat. A priori jej odmítnout a dovolávat se rychlosti řízení (návrh došel obecnímu úřadu již dne 21.7.2008, výslechy jiných svědků byly prováděny až dne 18.9. a 23.9.2008), není v souladu s výše uvedeným stanoviskem soudní praxe.

B) Podle § 50 odst. 4 spr. ř. pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Toto ustanovení upravuje zásadu volného hodnocení důkazů. Znamená, že provedené důkazy musí správní orgán hodnotit všechny, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti. Nezhodnotí-li správní orgán všechny důkazy, odporuje-li jeho hodnocení zásadám logiky nebo neodpovídají-li skutkové závěry provedeným důkazům, jedná se o vadu řízení.

V řízení před správním orgánem byli jako svědci vyslechnuti „4 vlastníci nemovitostí, kteří stáli u „zrodu“ chatové osady, a dále pak 2 dlouholeté občanky Druztové, pamětnice“.

Z vydaných rozhodnutí ovšem není patrno, že by správní orgány shromážděné výpovědi hodnotily ve vzájemné souvislosti, tj. ve vzájemných souvislostech mezi nimi a ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Kdyby tak učinily, musely by zohlednit některé závažné nepřesnosti, ba rozpory: „Problémy s používáním příjezdové cesty začaly po restituci a v období, kdy starostou obce byl pan Š.“ (J.K.). „Získáním pozemků s jedinými přístupovými cestami k pozemkům a chatám začal p. Š. omezovat chatařům užívání cesty.“ (J.K.). „Kolem roku 2000 začal pan Š. vyvíjet činnost tak, aby zabránil příjezdu chatařům k jejich nemovitostem.“ (D.D.). „V době jeho starostování začaly ze strany p. Š. různé obstrukce. Získal do vlastnictví část příjezdových cest a uzavřel chatařům přístup na jejich pozemky úplně.“ (P.T.). „Do doby vydání majetku nebyl příjezd do chatové osady „U Š.“ nikdy problém, tento nastal až po vrácení pozemků do soukromých rukou a následném uzavírání této jediné možné příjezdové komunikace do osady.“ (M.M.).

Způsob vypořádání se s provedenými důkazy tu tedy neodpovídá zásadě volného hodnocení důkazů.

C) Podle § 50 odst. 3 věty druhé spr. ř. v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Ohledně správního trestání došel Nejvyšší správní soud např. k tomuto závěru: „V rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu § 3 správního řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“ (viz rozsudek ze dne 30.12.2010 č.j. 4 Ads 44/2010-132, publikovaný na www.nssoud.cz).

Zdejšímu soudu je zřejmo, že existují i tvrzení a důkazy, jež znají a/nebo mohou označit či předložit toliko účastníci řízení zahájeného z moci úřední. Tu však jde o zásadu (vyšetřovací) a ne průlomy do ní; v této souvislosti správní orgány měly zvážit, co je v daném případě skutečně uvedeno nově žalobcem a co měly samy z vlastní iniciativy zjistit (neb to bylo uvedeno např. v předchozí žalobě).

Tím, že dostatečně nerespektovaly výše uvedená ustanovení týkající se zjišťování skutkového stavu věci, zatížily správní orgány svůj postup procesními vadami, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Vzhledem k uvedenému shledal soud námitku vad řízení, které vydání napadených správních rozhodnutí předcházelo, důvodnou.

Jelikož žaloba je důvodná, soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a pro vady řízení a ze stejných důvodů podle § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

K rozhodnutí správního orgánu prvního stupně soud ještě podotýká, že to, čeho se pachatel dopustil, by mělo být nezaměnitelně patrno z výroku rozhodnutí (který jediný nabývá právní moci), ne až z odůvodnění rozhodnutí či písemné výzvy. Nadto zde není objasněno, proč ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně došlo ke změně dikce z původní „kterou je pozemek p.č. 574/5 a p.č. 574/8“ na novou „kterou je pozemek p.č. 574/8, 574/4, 585/1, 585/90, 574/5, 589/1, 589/14 a 590“.

Žalobce souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalovaný správní orgán nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se tedy za to, že souhlas je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 6.800,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za úkon právní služby oceněný plnou výší se považuje převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a žaloba. Ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29. dubna 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru