Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 47/2010 - 99Rozsudek KSPL ze dne 07.01.2011

Prejudikatura

8 Afs 54/2008 - 68

1 Afs 15/2008 - 100


přidejte vlastní popisek

30 Af 47/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka,v právní věci žalobce ŘEZPOF, spol. s r.o., IČ 46883045, se sídlem v Plzni, Slovanská 19, zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem v Plzni, Hálkova 24, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2007 č.j. 4250/07-1200/400609,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 4.5. 2007, čj. 4250/07-1200/400609 se zrušuje a věc sevrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci uhradit náklady řízení k rukám JUDr. Jiřího Dvořáka, advokáta se sídlem v Plzni, Hálkova 24, do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí a to ve výši 10 100,- Kč za řízení o žalobě a ve výši 5 880,- Kč za řízení o kasační stížnosti, tj. v celkové výši 15 980,- Kč.

Od ůvodnění

Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni, se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2007 č.j. 4250/07-1200/400609. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období rok 1997, vydanému Finančním úřadem v Plzni dne 9. 4. 2001. Finanční úřad v Plzni žalobci dodatečně zvýšil základ daně o 3 500 000,-Kč, to je o částku, kterou žalobce vynaložil na úhradu tisku a dodávky 100 000 ks reklamních katalogů propagujících výrobky žalobce, které byly žalobci dodány společností ACTION GROUP, s.r.o. na základě smlouvy o obstarání reklamy. Žalobce tvrdil, že napadeným rozhodnutím žalovaný odůvodňuje, proč došlo k vyloučení výdajů vynaložených na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů v celkové výši 3 500 000,-Kč za tisk a dodávku 100 000 ks uvedených firemních katalogů, avšak z rozhodnutí žalovaného není zřejmý stěžejní důvod, který vedl správce daně k doměření daně. Lze jen dovodit, že základní úvaha správce daně a následně i žalovaného spočívá v přetrvávajících pochybnostech o tom, že předmětné katalogy dodala společnost ACTION GROUP, s.r.o., když podle všeho je pochybnost založena na tom, že tato společnost o uskutečněném plnění sice účtovala, ale nebylo prokázáno, že toto plnění pořídila od svého subdodavatele a tedy ani to, že toto plnění fakticky žalobci poskytla. K tomuto závěru žalovaného žalobce tvrdil, že není povinen prokazovat to, jakým způsobem a za jakých okolností jeho dodavatel, společnost ACTION GROUP, s.r.o., toto zboží pořídila. Okruh skutečností, které je daňový subjekt povinen prokazovat je upraven v § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daně a poplatku (dále jen daňový řád, d.ř.), ve spojení s ustanovením § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. Žalobce měl povinnost prokázat přijetí deklarovaného plnění a jeho vazbu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což v průběhu daňového řízení bezezbytku prokázal. Žalobce prokázal faktickou existenci dodávky a její pořízení prostřednictvím svědecké výpovědi M. J., ředitele společnosti ACTION GROUP, s.r.o., svědeckou výpovědí účetní této společnosti, svědeckou výpovědí skladníka F. Š. a svědeckou výpovědí R. Š., organizátorky výstavních expozic, dále svědeckými výpověďmi obchodních partnerů pana K. a pana P., fotodokumentací z jednotlivých výstavních akcí, na kterých byli předmětné katalogy prezentovány a rovněž řádně vedeným účetnictvím, účetními doklady o platbách za dodávku, dále smlouvou a skladovou evidencí. Vazbu přijatého plnění na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, žalobce prokazoval účetními výkazy a specielně vypracovaným přehledem, který byl předložen 25. 10. 2006, což jednoznačně dosvědčilo nárůst obratu za období, ve kterém byla kampaň vedena. Přesto žalovaný ani jeden z provedených důkazních prostředků neosvědčil jako důkaz s konstatováním, že se jedná o výpovědi nevěrohodné, v nichž lze najít rozpory. Žalobce připomínal, že některé důkazní prostředky přitom prokazovaly skutečnosti 10 let staré a shledané rozpory se z tohoto pohledu jeví jako nepodstatné. Podle žalobce ani v opakovaném daňovém řízení nepostupoval žalovaný v souladu se základními zásadami daňového řízení, neboť byl veden snahou udržet za každou cenu svoji původní verzi o neprokázání předmětného plnění a zhodnotil všechny předložené důkazní prostředky jako nevěrohodné. Dokazování podle žalobce nebylo provedeno objektivně jak ukládá ustanovení § 2 odst. 1, až 3 daňového řádu. Seznámení s hodnocením důkazů není podle žalobce seznámení s tím, které důkazy byly zhodnoceny a seznámení se závěrem, že daňový subjekt nesplnil povinnost prokázat, ale seznámení s úvahou, kterou správce daně k tomuto závěru dospěl. Žalobce setrval na tvrzení, že žalovaný v rozporu se zákonem přenesl nedůvodně na žalobce břemeno dokazování o okolnostech způsobu zabezpečení předmětu plnění dodavatelem u jeho obchodních partnerů. Výsledek tohoto nezákonně požadovaného prokazování by měl být podkladem pro rozhodování o daňových povinnostech žalobcova dodavatele a nikoli žalobce samotného. Žalobci přitom nelze vytýkat, že v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu ohledně skutečností týkajících se daňové povinnosti jiného daňového subjektu (tento názor vyplývá z rozsudku NSS ze dne 25. 3. 2005 spis. zn. 5Afs 131/2004). Žalobce dále konstatoval, že již v předchozím rozsudku Krajského soudu v Plzni v téže věci, bylo žalovanému vytýkáno, že pochybnosti k důkazům, které byli provedeny v odvolacím řízení, byly vysloveny až v odůvodnění rozhodnutí a žalobci nebyla dána možnost uplatnění námitek či návrhů na další provedení dokazování. Stejnou chybu zopakoval žalovaný i v dalším řízení. Doplnění dokazování provedl na žádost žalovaného správní orgán prvého stupně. Jak však žalovaný zhodnotil toto doplněné dokazování se žalobce dozvěděl opět až ze žalobou napadeného rozhodnutí, čímž byla žalobci opět odepřena možnost se k těmto závěrům relevantním způsobem vyjádřit a pochybnosti žalovaného vyvrátit. Žalovaný se přitom zabýval nejen otázkou, zda bylo prokázáno, že katalogy byly prokazatelně v roce 1997 dodány, ale rovněž otázkou zda byly v roce 1997 spotřebovány. Tedy zda částka v celkové výši 3 500 000,-Kč zahrnutá do daňových výdajů v roce 1997, byla prokazatelně v uvedené výši vynaložena na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v roce 1997. Závěry žalovaného, že tato částka nebyla použita k dosažení zdanitelných příjmů, však nevyplývají ani ze zprávy o daňové kontrole, ani s nimi nebyl žalobce seznámen a neměl možnost se k nim vyjádřit a pochybnosti správce daně vyvrátit. Žalovaný tedy nerespektoval právní názor soudu, který byl ve stejné věci již vysloven.

Žalobce nezákonnost rozhodnutí žalovaného spatřoval v tom, že správce daně a následně i žalovaný, neprovedli dokazování tak, aby ve smyslu § 31 odst. 2 daňového řádu co nejúplněji zjistili rozhodné skutečnosti. Důkazy, které provedli následně zhodnotili v rozporu s § 2 odst. 3 daňového řádu, neboť neakceptovali důkazy předložené žalobcem a to aniž by byla vyvrácena jejich pravdivost a průkaznost. Žalovaný tak porušil svou povinnost stanovenou § 50 daňového řádu tím, že se nevypořádal se všemi v odvoláním uvedenými námitkami žalobce, odňal žalobci právo na součinnost ve smyslu § 2 odst. 2 a 9 daňového řádu a napadené rozhodnutí správce daně pro vady řízení nezrušil a vady neodstranil. V řízení správce daně i žalovaný porušili ustanovení § 2 odst. 1, 2, 3 a 9, § 31 odst. 2 a odst. 8 písm. c) daňového řádu. Zásah do subjektivních práv spatřoval žalobce také v tom, že s důvody neuznání částky 3 500 000,- Kč jako výdaje daňově uznatelného, které žalovaný uváděl v napadeném rozhodnutí, nebyl seznámen, nebyly s ním projednány a poprvé zazněly až v předmětném rozhodnutí. V důsledku těchto porušení procesního předpisu byl porušen zákon o daních z příjmů 586/1992 Sb. v části upravující základ daně z příjmů. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správce daně prvého stupně byla zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

V rámci řízení o této žalobě, vedené původně pod sp. zn. 30Ca 59/2007, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.10.2007 č.j. 30Ca 59/2007-48 spojil projednání této žaloby s druhou, souběžně projednávanou, žalobou týž účastníků, týkající se věci daně z přidané hodnoty, vedenou původně pod sp. zn. 30Ca 58/2007, ke společnému projednání. Obě žaloby byly společně projednány pod sp.zn. 30 Ca 58/2007. O obou těchto žalobách rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.2.2010 č.j. 30Ca 58/2007-78, kterým obě žaloby zamítl. Žalobní výtky vznášené v obou žalobách Krajský soud v Plzni neshledal důvodnými a dospěl k závěru, že v předmětné věci nedošlo k přechodu důkazního břemene na správce daně podle § 31 odst. 8 daňového řádu, neboť bylo na daňovém subjektu, aby nikoliv formálními doklady, ale fakticky dokázal existenci zdanitelného plnění, tj. zhotovení 100 000 ks reklamních katalogů společnosti ŘEZPOF spol. s r.o.

Na základě kasační stížnosti podané proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16.2.2010 č.j. 30Ca 58/2007-78, rozhodoval ve věci Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 8.7.2010 č.j. 1Afs 39/2010-124 napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Tato věc byla po vrácení u Krajského soudu v Plzni nově vedena pod sp.zn. 30 Af 37/2010.

Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodování o kasační stížnosti ze skutkových okolností vyplývajících z obsahu správního spisu a rekapitulovaných v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a konstatoval, že v posuzovaném případě byla předmětem sporu skutečnost, zda částka 3 500 000 Kč, jež byla žalobci fakturována společností ACTION GROUP za zpracování grafického a textového návrhu firemního katalogu a vytisknutí 100 000 kusů firemních katalogů podle smlouvy o obstarání reklamy ze dne 27. 10. 1997, představuje ve věci daně z příjmů právnických osob daňově uznatelný výdaj ve smyslu § 24 odst. l zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů). Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti zabýval stížní námitkou směřující do nesprávného posouzení právní otázky, týkající se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Vycházel přitom z výkladu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu a odkazoval na vlastní rozhodovací praxi, ve které otázka rozložení důkazního břemene v daňovém řízení byla opakovaně řešena. Právní názory, které byly v rámci rozhodovací činnosti Nejvyšším správním soudem zaujaty přitom vycházejí z následujících výchozích tezí:

 Daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí.  Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými záznamy. Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když formálně bezvadných, však sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila.

 Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.

 Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu účetnictví se skutečností existují vážné a důvodné pochyby. Správce daně musí identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti nebo správnosti účetnictví.

 Jestliže správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k uvedeným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení, průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví, ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popřípadě, aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt tyto skutečnosti prokazuje zpravidla jinými důkazními prostředky, než vlastním účetnictvím.

Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že v posuzovaném případě bylo na žalobci ŘEZPOF s.r.o., aby v daňovém řízení prokázal existenci daňově uznatelného výdaje na pořízení 100 000 ks reklamních katalogů. V průběhu vedené daňové kontroly při ústním jednání žalobce předložil správci daně veškeré doklady prokazující skutečnosti uvedené v daňových přiznáních za kontrolovaná zdaňovací období. Správce daně tak měl k dispozici smlouvu o obstarání reklamy ze dne 27. 10. 1997, daňové doklady - faktury č.00035 ze dne 7. 11. 1997 na částku 2 000 000 Kč a č. 0038 ze dne 8. 12. 1997 na částku l 500 000 Kč (obě částky bez daně z přidané hodnoty), výdajové pokladní doklady č. 7101370 z 1. 12. 1997 na částku 2 440 000 Kč a č. 7101371 z 19. 12. 1997 na částku l 830 000 Kč a příjmové pokladní doklady č. 7101088, 7101089, 7101090 ze dne 1. 12. 1997, každý ve výši l 100 000 Kč, jež dokládaly, že prostředky k úhradě dodavatelských faktur byly získány dotací doklady půjčkami společníků stěžovatelky.

Předložením výše uvedených dokladů, jejichž správnost nebyla správcem daně zpochybněna, unesl žalobce své důkazní břemeno v souladu s § 31 odst. 9 daňového řádu ohledně skutečností uvedených v daňovém přiznání, neboť formálně správnými doklady prokázal, že na základě smlouvy o obstarání reklamy, uzavřené se společností ACTION GROUP, uhradil této společnosti částku v celkové výši 4 270 000 Kč. Měl-li správce daně i po předložení uvedených dokladů určité pochybnosti o faktickém uskutečnění předmětné obchodní transakce, bylo na něm, aby důvodnost svých pochyb vyjádřil kvalifikovaně, tj. v souladu s § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, a unesl tak důkazní břemeno ohledně existence relevantních pochybností o skutečnostech vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů. Správce daně mohl kupříkladu zjišťovat u dodavatele, zda se na předmětné obchodní transakci podílel, případně, s jakou osobou byla smlouva uzavřena, co bylo jejím obsahem, jak proběhla úhrada apod. To však správce daně neučinil; naopak v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu výzvou ze dne 31. 5. 2000, č.j.143745/00/138931/0893, uložil žalobci, aby v rámci probíhající daňové kontroly daně z příjmů právnických osob doložil, jak byly katalogy do společnosti dopraveny, kdo je přebíral a od koho, jak byly následně katalogy distribuovány atd. Ani ve zprávě o výsledku daňové kontroly ze dne 23.3.2001, č. j. 72181/01/138931/0893, správce daně nijak nezpochybnil věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost dokladů předložených žalobcem, nýbrž pouze konstatoval, že „daňový subjekt věrohodně neprokázal poskytnuti služeb ze strany společnosti ACTION GROUP, s. r. o. Praha skutečně došlo, že dodavatel služby skutečně zajistil 100 000 ks firemních katalogů v hodnotě Kč 35,- za 1 kus. Správce daně proto považoval uvedené náklady za neprokázané a uplatněné v rozporu s § 24, odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění". Konečně ani v napadeném rozhodnutí o odvolání správce daně žalovaný tuto vadu řízení neodstranil, neboť na straně 5 citovaného rozhodnutí jen obecně konstatoval, že „po předložení výše uváděných faktur požadoval správce dané s ohledem na věcný obsah (reklamní katalogy), rozsah (100 000 kusů), hodnotu (3 500 000 Kč) a čas (7. 11. 1997 - 8. 12. 1997), tohoto obchodního případu, předložit další důkazní prostředky, které by jeho reálnost a tedy oprávněnost zahrnutí částky do výdajů (nákladů) vynaložených na dosazení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů prokázaly, neboť pouhým předložením faktur a pokladních dokladů není bezpochyby prokázáno, že lze vynaložené výdaje (náklady) uznat za daňově účinné ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů". Uvedený postup, kdy správce daně, na němž spočívalo důkazní břemeno ohledně prokázání důvodných pochybností o faktickém uskutečnění předmětné obchodní transakce [§ 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu], svoje důkazní břemeno neunesl, nýbrž naopak po daňovém subjektu požadoval doložení dalších důkazních prostředků o tom, že se plnění (výroba a dodání 100 000 kusů reklamních katalogů) opravdu uskutečnilo, odporuje výše citované judikatuře Nejvyššího správního soudu a představuje ve smyslu § 103 odst. l písm. b) s. ř. s. tak závažné porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2007, č.j. 4250/07-1200/400609, zrušit. Ostatními námitkami ve vztahu k napadenému rozhodnutí ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4250/07-1200/400609, se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť jejich řešení se stalo bezpředmětné v situaci, kdy kasační soud dospěl k závěru, že v průběhu daňového řízení došlo k vadě řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí současně konstatoval, že spojení žalob ve věci daně z příjmů fyzických osob a ve věci daně z přidané hodnoty, ke společnému projednání předmětných věcí, nebylo na místě, neboť pro uznání nároku na daňový odpočet daně z přidané hodnoty bylo třeba posuzovat jiné otázky a skutečnosti než při zkoumání oprávněnosti daňově uznatelného výdaje na daň z příjmů právnických osob. Krajský soud v Plzni vycházel z takto vysloveného právního názoru, kterým je ve smyslu § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán a usnesením ze dne 2. 12. 2010 č.j. 30Af 37/2010-154 vyloučil rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 4.5.2007 č.j. 4250/07-1200/400609 ve věci daně z příjmů právnických osob k samostatnému projednání. Tato věc byla nově evidována pod sp. zn. 30Af 47/2010.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2007 č.j. 4250/07-1200/400609, ve věci daně z příjmů právnických osob, vycházel Krajský soud v Plzni ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1,2 s.ř.s.) a současně vycházel z ust. § 110 odst. 3 s.ř.s., podle kterého pokud zruší Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí vázán.

Krajský soud v Plzni na podkladě výše prezentovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu konstatuje, že v průběhu daňového řízení správce daně neprokázal důvodné pochybnosti o faktickém uskutečnění předmětné obchodní transakce ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, čímž neunesl své důkazní břemeno. Pokud správce daně po daňovém subjektu požadoval doložení dalších důkazních prostředků o tom, že se naplnění předmětné obchodní transakce opravdu uskutečnilo, dopustil se tak závažného porušení zákona v ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Z tohoto důvodu postupoval Krajský soud v Plzni podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení bez jednání rozsudkem. Ostatními námitkami ve vztahu k napadenému rozhodnutí se Krajský soud v Plzni již nezabýval, neboť jejich řešení se stalo bezpředmětné v situaci, kdy dospěl k závěru, že v průběhu daňového řízení došlo k vadě řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. Krajský soud v Plzni současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. a zahrnuje náklady řízení vzniklé v řízení před Krajským soudem v Plzni o přezkumu o rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob a ve vazbě k řízení o kasační stížnosti vedené před Nejvyšším správním soudem. Vzhledem k tomu, že předmětem probíhajícího řízení je přezkum rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob, představují náklady řízení uhrazený soudní poplatek za žalobu proti tomuto napadenému rozhodnutí ve výši 2.000,- Kč. Náklady řízení tvoří též odměna za právní zastoupení advokátem, která je určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen advokátní tarif), kdy základní sazba odměny za jeden úkon právní služby ve věcech žalob a kasačních stížností činí podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 advokátního tarifu, částku 2.100,- Kč a paušální částka za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, činí 300,- Kč. V řízení o žalobě před Krajským soudem v Plzni je odměna představována 3 úkony právní služby, a to přípravou, převzetím zastoupení (§11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), dále sepisem žaloby (§11 odst. 1 písm. d/ téhož tarifu) a jedním úkonem za účast při jednání soudu (§11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Protože žalobkyně je zastoupena advokátem, který je plátcem DPH zvýšil soud odměnu o částku odpovídající této dani, tj. o částku 1.350,- Kč, kterou je advokát povinen z odměny zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§58 odst. 2 s.ř.s. a § 14a advokátního tarifu). Náklady řízení o žalobě před Krajským soudem v Plzni činí celkově 10.100,- Kč. Součástí náhrady nákladů řízení ve smyslu § 110 odst. 2 s.ř.s. jsou i náklady řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady jsou představovány uhrazeným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 3.000,- a odměnou za právní zastoupení advokátem za jeden úkon po 2.100,- Kč za sepsání kasační stížnosti a za jeden režijní paušál po 300,- Kč. Tyto náklady řízení byly rovněž zvýšeny o základní sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 480,- Kč, čímž celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem činí 5.880,- Kč. Celková náhrada nákladů řízení činí 15.980,- Kč. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Lhůta k plnění byla stanovena tak, aby technicky bylo možné splnění povinnosti dodržet, místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení

kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni 7. ledna 2011

JUDr. Václav Roučka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru