Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 24/2010 - 35Rozsudek KSPL ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

5 Afs 37/2007 - 49

1 Afs 27/2008 - 96

1 Afs 42/2011 - 209


přidejte vlastní popisek

30Af 24/2010-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: V.H., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Denisovo nábř. 6, Plzeň, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem ul. Ant. Uxy 11, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.2.2010 č.j. 1237-2/2010-160100-21,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 19.4.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 15.2.2010 č.j. 1237-2/2010-160100-21 a dodatečného platebního výměru č. 9965200271, vydaného Celním úřadem Plzeň dne 19.10.2009 pod č.j. 4447-2/2009-166500-021, a vrácení věci k novému řízení.

Rozhodnutím ze dne 15.2.2010 č.j. 1237-2/2010-160100-21 Celní ředitelství Plzeň zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru č. 9965200271, jímž Celní úřad Plzeň dne 19.10.2009 pod č.j. 4447-2/2009-166500-021 rozhodl z moci úřední ve věci dodatečného vyměření cla, zahájeného dne 10.3.2009, a z dovezeného zboží (OA OPEL ZAFlRA A18, VIN č. W0L 0TG F75 Y228 6494, r.v. 2000), propuštěného celním úřadem dne 19.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřil žalobci jako dovozci podle čl. 220 odst. 1 celního kodexu clo ve výši 13.714,- Kč.

Mezi celní předpisy Evropských Společenství náleží zejména Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále též jen „celní kodex“).

Podle čl. 20 odst. 3 písm. d) celního kodexu Celní sazebník Evropských společenství obsahuje preferenční sazební opatření obsažená v dohodách, které Společenství uzavřelo s některými zeměmi nebo s některými skupinami zemí a které upravují poskytování preferenčního sazebního zacházení.

Celní kodex je proveden Nařízením Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále též jen „prováděcí nařízení k celnímu kodexu“).

EHS a Švýcarsko uzavřely Dohodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací (dále též jen „Dohoda“). Dohoda byla podepsána dne 22.7.1972 a vstoupila v platnost dnem 1.1.1973. Dohoda byla publikována v Úředním věstníku Evropských společenství L, rok 1972, částka 300, str. 189 a násl. V českém jazyce byl text Dohody publikován ve zvláštním vydání Úředního věstníku Evropské unie, částka 11, svazek 11, str. 105 a násl. [CELEX 21972A0722(3)].

Ve smyslu čl. 11 Dohody pravidla původu stanoví Protokol č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce (dále též jen „Protokol č. 3“). Pro přezkoumávanou věc rozhodné znění Protokolu č. 3 bylo publikováno v Úředním věstníku Evropské unie L, rok 2006, částka 45, str. 3 a násl.

Právní vztahy v oblasti celnictví jsou upraveny zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „celní zákon“).

Podle § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona nestanovil-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platil v době od 1.1.2003 do 31.12.2010 pro řízení před celními orgány v jiných věcech, než ve věcech uvedených v písm. a) a b), zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“ nebo „daň. ř.“).

Své zamítavé rozhodnutí o odvolání odůvodnilo Celní ředitelství Plzeň tím, že předložené doklady nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace průvodního osvědčení EUR.1. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční sazby cla) podle dohody, jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR.1 nebo prohlášení vývozce na faktuře. Původně předložené osvědčení EUR.1 č. P 0341982 však bylo ve svém odstavci 14 švýcarskými celními orgány zneplatněno a jiné průvodní osvědčení, na jehož podkladě by bylo možno přiznat preferenční sazbu cla, předloženo nebylo. Proto nelze přiznat pro výše uvedené zboží preferenční sazbu cla. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. Ke zpochybnění důkazu původu EUR.1 došlo postupem dle čl. 33 Protokolu č. 3. Na základě tohoto zpochybnění pak bylo zahájeno řízení o doměření cla ve smyslu čl. 220 odst. 1 celního kodexu.

Celní ředitelství Plzeň odůvodnilo své zamítavé rozhodnutí o odvolání dále tím, že pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není a nemůže být důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu č. 3 a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu č. 3. Odvolatel dovážel osobní automobil, na který při podání celního prohlášení uplatnil preferenční celní sazbu – tedy sazbu zvýhodněnou, kterou lze uplatnit pouze za splnění podmínek stanovených v Protokolu č. 3. Bylo tedy nutné předložit průvodní osvědčení EUR.l. Odvolatel předkládá průvodní osvědčení švýcarským celním orgánům k potvrzení, ovšem je plně odpovědný za správnost údajů zde uvedených. Není povinností švýcarských celních orgánů při potvrzování průvodního dokladu EUR.1 podrobně zjišťovat a kontrolovat zde uvedené údaje. Kontrola je zajištěna ustanovením o zpětné verifikaci, kdy lze zpětně prověřovat údaje uvedené v celním prohlášení a přiložených dokladech. V daném případě byla tato verifikace na žádost českých celních orgánů provedena, a to s výsledným stanoviskem, že předložené průvodní osvědčení nesplňuje požadavky na správnost a pravost tohoto osvědčení. Z tohoto důvodu nelze přiznat preferenční celní sazbu na předmětné vozidlo. Je plně na odvolateli, zda bude žádat o preferenční celní sazbu, a pokud bude, musí splnit stanovené podmínky. Odvolateli je preferenční celní sazbou poskytována určitá výhoda, která je ovšem podmíněna splněním stanovených podmínek. Za splnění těchto podmínek je dovozce (odvolatel) objektivně odpovědný.

Své zamítavé rozhodnutí o odvolání odůvodnilo Celní ředitelství Plzeň dále tím, že pokud se v daném případě hovoří o „původu zboží“, není tím myšleno, kde byl automobil vyroben či zakoupen, ale zda splňuje stanovené podmínky pro uznání jeho „původu“ z Evropské unie, tedy že se jedná o zboží ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu č. 3. Celní orgán nemá k dispozici žádné doklady, jež by prokazovaly chybu ze strany celních orgánů vyvážejícího státu, jež by byla důvodem pro dodatečné nezaúčtování částky cla ve smyslu čl. 220 bod 2 písm. b) celního kodexu. Jakmile odvolatel vstoupí do celního řízení, je jeho povinností si zjistit, jaká práva a povinnosti mu z této skutečnosti vyplývají. Pokud chtěl odvolatel využít poskytovanou preferenční sazbu a poskytl celním orgánům určité údaje a doklady (u kterých předpokládal, že jsou správné a v pořádku), vzal tím na sebe rovněž riziko, že tyto údaje a doklady nemusí být správné a v pořádku nebo také, že prodejce již nebude možné identifikovat a uvedené údaje u něj zkontrolovat.

V žalobě žalobce namítá, že dovezl ze Švýcarska do ČR zboží a v souladu se zákonem, předpisy EU a mezinárodními dohodami požádal české celní orgány o osvobození od cla na dovezené zboží, které splňuje podmínky pro osvobození od cla. Celní preference dovezeného zboží žalobce celním orgánům doložil důkazem původu dovezeného zboží EUR.1 č. P 0341982, vydaným prodejcem zboží. Doklad EUR.1 je přitom de facto jediným zákonným prostředkem k prokázání původu dovezeného zboží a jeho celní preference. Rozhodnutí celního úřadu o dodatečném vyměření cla neobsahovalo řádné a úplné zdůvodnění a popis postupu českých a švýcarských celních úřadů (např. § 31 odst. 2 daň. ř.) v rámci postverifikačního řízení. Napadená rozhodnutí celních orgánů zejména neobsahují postup v rámci zjišťování, zda osoba prodejce vystavila a podepsala doklad EUR.1 nebo z jakého důvodu nebyla osoba prodejce „dosažena“, a neobsahují ani přesné (doslovné) vyjádření švýcarských úřadů o jejich zjištění a popis postupu, jakým švýcarské celní úřady tyto skutečnosti zjišťovaly. Již tyto nedostatky v rozhodnutí celních orgánů mají za následek jejich nepřezkoumatelnost a zmatečnost. Přesto žalobce sám kontaktoval prodejce, který původní doklady EUR.1 vystavil. Tohoto prodejce žalobce zastihl (bez předchozí domluvy) v pracovní dobu v jeho provozovně (sídle). U tohoto prodejce žalobce zjistil, že nebyl ani českými ani švýcarskými orgány dotazován na příslušný doklad EUR.1 a nebyl dokonce ani jinak švýcarskými orgány kontaktován (což mj. svědčí buď o nesprávném postupu švýcarských celních orgánů, nebo o nesprávné interpretaci jejich zjištění českými celními orgány). K žádosti žalobce vystavil prodejce žalobci nový doklad EUR.1 za účelem prokázání skutečnosti, že původní doklady byly řádně a platně vystaveny a podepsány prodejcem (v souladu se zákonem a mezinárodními dohodami), že prodejce je bez jakýchkoliv obtíží zastižitelný v jeho sídle (provozovně) a že rozhodnutí (skutkové zjištění) celních orgánů o popření dokladů EUR.1 je neoprávněné a nedůvodné. Nově vystavené doklady EUR.1 byly spolu s odvoláním předloženy celním orgánům.

V žalobě se dále namítá, že namísto opětovného přezkoumání platnosti původních dokladů EUR.l celní orgány odvolání žalobce odmítly s odůvodněním, že na přiznání preferenční celní sazby není „automatický nárok“ a že původní doklad EUR.1 nelze uznat jako doklad o preferenci zboží. Žalobce namítá, že celní úřady ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daň. ř. neprokázaly existenci skutečností vyvracejících platnost, pravost a správnost původního dokladu EUR.1, který je podkladem pro osvobození od cla. To je dáno tím, že celní úřady v dané věci nezkoumaly veškeré skutečnosti úplně, což mj. prokazují i nově vystavené doklady EUR.1. Žalobce vytýká celním orgánům, že na základě zjevně a prokazatelně nepravdivých informací, které nemohou mít oporu v provedeném dokazování, dodatečně vyměřily žalobci clo. Žalobce má s ohledem na vlastní šetření celé věci dokonce za to, že informace, o které je opřeno dodatečné vyměření cla, české celní orgány od švýcarských úřadů neobdržely (prodejce nebyl nikým kontaktován). Žalobce má za to, že je-li vydán prodejcem doklad EUR.1 k dováženému zboží tak, jak předpokládá zákon a mezinárodní dohody, jsou celní orgány povinny dovozce osvobodit od cla. Argumentace celních orgánů o tom, že mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.1 uznat dle svého uvážení, nelze akceptovat, neboť v takovém případě se jedná o nepřípustnou svévoli orgánů státní správy, kterou nelze v právním státě připustit. Žalobce prokazatelně předložil k dovezenému zboží řádný, v souladu se zákonem vystavený pravý a platný doklad EUR.1, a proto mu dle jeho názoru svědčí právo na osvobození od cla za dovezené zboží, dokud mu celní orgány bez důvodných pochybností neprokáží opak. Argumentace, že celní orgán nezastihl prodejce v jeho provozovně, není prokázání opaku.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že pro uplatnění zvýhodněné preferenční celní sazby musí být splněny podmínky stanovené Protokolem č. 3. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. V daném případě byla na žádost českých celních orgánů provedena verifikace, a to s výsledným stanoviskem, že předložené průvodní osvědčení nesplňuje požadavky na správnost a pravost tohoto osvědčení. Toto stanovisko je pro české celní orgány závazné. České celní orgány nemohou nijak zasahovat do pravomocí švýcarských celních orgánů, neboť způsob spolupráce jasně stanoví Dohoda, resp. Protokol č. 3. Pro přiznání preference je nutné prokázat původ zboží, ovšem dle podmínek stanovených Protokolem č. 3, které jsou jasně stanoveny a nelze je nahradit dobrozdáními či potvrzeními prodejců či výrobců k tomuto neoprávněných. Potvrzení o verifikaci, které je pro české celní orgány závazné, vydává švýcarská celní správa, a to je třeba respektovat. Postup, který navrhuje žalobce, zcela popírá princip přidělování preferencí. K námitce žalobce, že švýcarské celní orgány prodejce vůbec nekontaktovaly či se o to ani nepokusily, žalovaný uvádí, že takovéto „důkazy“ o činnosti švýcarské celní správy lze považovat za irelevantní a naprosto neprůkazné. Takováto tvrzení či zjištění žalobce je pouze jeho tvrzení a vůbec nic nedokazují ani neprokazují.

Dále se žalovaný správní orgán k žalobě vyjádřil tak, že žadatel v daném případě podává formalizovanou žádost o vydání osvědčení, na které uvádí m.j. údaje o identifikaci zboží a údaj o tom, v jaké zemi má mít dané zboží preferenční původ. Samotná žádost však přirozeně neosvědčuje správnost těchto skutečností. Jejich správnost musí být podložena relevantními podklady, ze kterých bude preferenční původ zboží zřejmý a které jsou demonstrativně vymezeny v čl. 28 Protokolu č. 3. Právě nepředložení těchto podkladů bylo důvodem pro negativní výsledek verifikačního řízení. Žalobce v celém řízení nepředložil žádný důkaz, který by bylo možno považovat za relevantní podklad žádosti o vydání jednotlivých průvodních osvědčení, přičemž k tomuto závěru dospěl žalovaný hodnocením obsahu jednotlivých žalobcem zmiňovaných dokumentů a zohledněním jejich časové souvislosti. Ve vztahu k žalobním důvodům pak nutno zdůraznit, že v případě přenesení důkazního břemene je pouze na osobě povinné zaplatit clo, zda a jak prokáže správnost popisu skutečností, tedy zda tato osoba předloží podklady žádosti, ze kterých bude zřejmé, že tento popis skutečností podaný vývozcem je správný. Žalovaný tak neměl důvod neustále opakovaně vyzývat žalobce, aby předložil další důkazy k prokázání těchto skutečností, tížilo-li důkazní břemeno právě žalobce. Pro žalovaného je závazná verifikace od švýcarských celních orgánů, tudíž jejich závěr o tom, zda byly či nebyly splněny požadavky Protokolu č. 3. Důvody a způsoby zjišťování těchto požadavků jsou však plně v kompetenci švýcarských celních orgánů. Pro české celní orgány je závazný pouze výsledek verifikace.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.); podaná žaloba však nebyla shledána důvodnou.

Ze správních spisů soud zjistil, že rozhodnutím vydaným na tiskopisu JSD ev. č. 07CZ16650010157521 Celní úřad Plzeň propustil žalobci dne 19.4.2007 do režimu volného oběhu zboží – osobní automobil Opel Zafira A18, VIN č. W0L 0TG F75 Y228 6494, r.v. 2000. K řízení žalobce předložil průvodní osvědčení EUR.1 č. P 0341982. V odst. 12 tohoto osvědčení je prohlášení vývozce, že zboží popsané výše splňuje podmínky vyžadované pro vydání tohoto osvědčení, opatřeno podpisem, razítkem a datem. V odst. 11 uvedeného osvědčení je toto prohlášení ověřeno celním orgánem Švýcarské konfederace.

Následně české celní orgány požádaly o verifikaci průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0341982; žádost Generálního ředitelství cel o ověření jeho pravosti a správnosti je datována dnem 7.8.2008.

K tomu Federální celní správa Švýcarské konfederace vydala dne 26.8.2008 pod č.j. 323.5.569.2008 sdělení pro Generální ředitelství cel ČR o tom, že při šetření mj. ohledně průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0341982 bylo zjištěno, že vývozce uvedený na průvodním osvědčení nebyl dosažitelný [„attainable“] na označené adrese. V důsledku toho nemohla být verifikace provedena. Osobní automobil je proto nutno považovat za zboží neurčeného původu a průvodní osvědčení za neplatné. K tomuto sdělení Federální celní správy Švýcarské konfederace Generálnímu ředitelství cel ČR byl přiložen mj. originál průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0341982, v jehož odst. 14 [„Výsledek ověření“] je označena předtištěná odpověď „Provedené ověření ukazuje, že toto osvědčení nesplňuje požadavky kladené na pravost a správnost (viz připojené poznámky)“ a připojeno je místo a datum [Bern, 26.8.08], úřední podpis a razítko [Oberzolldirektion Bern].

Dne 29.9.2008 pod č.j. 2008/4448/21/JŠ Generální ředitelství cel zaslalo Celnímu ředitelství Plzeň mj. průvodní osvědčení EUR.1 č. P 0341982, o jehož následnou verifikaci je požádalo, a sdělilo mu, že ze stanoviska švýcarských celních orgánů vyplývá, že vývozce Fuhsli Autohandler Verkaufallermarken, 8810 Regensdorf, nebyl na adrese Althardstrasse 202, 8810 Regensdorf, zjištěn. Na základě této skutečnosti s ním nemohlo být zahájeno postverifikační řízení a zboží – mj. osobní automobil Opel Zafira WOLOTGF75Y2286494 – je proto nutné pokládat za nepůvodní a průvodní osvědčení za neplatná. V souladu s výše uvedeným a výsledkem následné verifikace vyznačeným v odst. 14 EUR.1 nelze pro zboží přiznat příslušnou preferenční celní sazbu.

Dne 2.10.2008 pod č.j. 10645/08-160100-22 Celní ředitelství Plzeň předalo věc Celnímu úřadu Plzeň.

Dne 10.3.2009 pod č.j. 4447/2009-166500-021 Celní úřad Plzeň oznámil žalobci, že na základě výsledků verifikačního řízení osvědčení o původu zboží (průvodní osvědčení EUR.1 č. P 0341982) zahajuje řízení o vyměření cla ze zboží propuštěného do režimu volného oběhu rozhodnutím vydaným na tiskopisu JSD ev. č. 07CZ16650010157521 – osobní automobil OPEL ZAFIRA A18, r.v. 2000, VIN č. W0L 0TG F75 Y228 6494. V oznámení o zahájení řízení se dále uvádí, že na základě prověřování švýcarskými celními orgány bylo zjištěno, že výše uvedený osobní automobil nesplnil podmínky stanovené pro přiznání preferenčního sazebního opatření [preferenční celní sazby uvedené v čl. 20 odst. 3 bod d) celního kodexu]. Dovezený osobní automobil tak nelze ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 3 k dohodě mezi EU a Švýcarskem pokládat za původní v EU. Nepřiznáním preferenční celní sazby došlo ke vzniku nároku státu na clo ve výši 13.714,- Kč. Ke skutečnostem vedoucím k doměření cla z výše uvedeného zboží se žalobce (deklarant) může vyjádřit písemně ve lhůtě do 20 dnů od doručení tohoto sdělení. V této lhůtě může též předkládat důkazy vyvracející výsledek verifikačního řízení. V případě, že se žalobce (deklarant) ke skutečnostem, vedoucím k vyměření celního dluhu, ve stanoveném termínu nevyjádří, bude celní úřad vycházet při vystavování platebního výměru z jemu známých skutečností.

Žalobce (deklarant) požádal celní úřad o prodloužení lhůty k předložení důkazů odvracejících výsledek verifikačního řízení do 26.9.2009. Ani v této téměř o půl roku prodloužené lhůtě však žalobce celnímu úřadu žádný důkaz vyvracející výsledek verifikačního řízení.

V doplnění odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 9965200271 žalobce (odvolatel) uvedl, že celním orgánům spolu s tímto vyjádřením předkládá k důkazu doklad EUR.1, vystavený předmětným prodejcem opětovně poté, kdy bylo dovozci doměřeno clo. Uvedeným je prokázáno, že celní úřady při zjišťování osoby prodejce nepostupovaly řádně, když prodejce údajně zastihly na předmětné adrese, kde mu také byl opětovný doklad vystaven. Odvolatel současně sdělil, že dotazem na prodejce zjistil, že se tento nikdy z předmětné adresy neodstěhoval, resp. že na uvedené adrese beze změn sídlí, což lze prokázat mj. nahlédnutím do příslušné veřejné obchodní evidence švýcarských správních úřadů (je dokonce přístupná i prostřednictvím internetu, obdobně jako český obchodní či živnostenský rejstřík).

Až v odvolacím řízení žalobce předložil nejprve kopii nového průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0728750. Teprve na výzvu celního úřadu, aby předložil originál tohoto osvědčení EUR.1 odpovídající požadavkům přílohy č. 21 k prováděcímu nařízení k celnímu kodexu (s odůvodněním, že předmětná kopie nesplňuje požadavky na prokázání původu dle čl. 16 Protokolu č. 3), předložil žalobce originál nového průvodního osvědčení EUR.1 č. P 0728750. V odst. 12 tohoto osvědčení je prohlášení vývozce, že zboží popsané výše splňuje podmínky vyžadované pro vydání tohoto osvědčení, opatřeno podpisem, razítkem a datem. V uvedeném osvědčení není toto prohlášení nikým ověřeno.

K tomu soud uvádí, že z provedené rekapitulace je patrné, že žalobcova domněnka, že informace, o které je opřeno dodatečné vyměření cla, české celní orgány od švýcarských úřadů neobdržely, je v rozporu s obsahem spisů předložených správními orgány. Už na tomto místě je třeba rovněž říci, že ježto tu nikde není povinnost, aby rozhodnutí celních orgánů obsahovala postup v rámci zjišťování, zda osoba prodejce vystavila a podepsala doklad EUR.1 nebo z jakého důvodu nebyla osoba prodejce „dosažena“, a přesné (doslovné) vyjádření švýcarských úřadů o jejich zjištění a popis postupu, jakým švýcarské celní úřady tyto skutečnosti zjišťovaly, nelze zde spolu s žalobcem mít za to, že neuvedení těchto skutečností v rozhodnutích celních orgánů má za následek jejich nepřezkoumatelnost a zmatečnost (srov. ovšem i argumentaci níže). Stejně tak soud z rozhodnutí celních orgánů ani z jiných jejich úkonů neshledal, že by kdy argumentovaly tak, že – jak namítá žalobce – mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.l uznat dle svého uvážení, v čemž žalobce spatřuje nepřípustnou svévoli orgánů státní správy.

V dalším je tudíž nutno soustředit se na otázku důkazního břemene, resp. na to, zda ten, na němž spočívalo, je unesl či ne.

Dodatečné ověřování dokladů o původu zboží je upraveno v čl. 33 Protokolu č. 3. Podle čl. 33 bodu 5 Protokolu č. 3 celní orgány žádající o ověření jsou informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé, zda lze dotyčné produkty považovat za produkty pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a zda tyto produkty splňují ostatní podmínky stanovené v tomto protokolu.

Judikaturu Evropského soudního dvora k procesu verifikace shrnula generální advokátka Trstenjak ve stanovisku k věci C. A. S. SpA takto: „Podle ustálené judikatury je stanovení původu zboží založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že původ je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Tento systém je odůvodněn skutečností, že orgány státu vývozu jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ nejpovolanější. Pro určení původu zboží má toto rozdělení pravomocí navíc tu výhodu, že vede k bezpečným a jednotným výsledkům, a tím zabraňuje odklonu obchodu a narušení hospodářské soutěže v obchodě. Takový systém může tudíž fungovat pouze tehdy, jestliže celní úřad dovozního státu uznává posouzení.legálně provedená orgány vývozního státu. Jak uvedl Evropský soudní dvůr v rozsudku Les rapides Savoyards a další, je v rámci mezinárodních dohod o volném obchodu – zavazujících Společenství vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností – uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů tohoto třetího státu celními úřady členského státu nutné také proto, aby Společenství mohlo od celních orgánů vedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné. Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly po propuštění zboží. Pouze za zvláštních okolností, kdy celní orgány vývozního státu nejsou s to řádně provést kontrolu po propuštění zboží, mohou podle Evropského soudního dvora celní orgány dovozního státu samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží (body 76-81 stanoviska).

Tuto ustálenou judikaturu Evropského soudního dvora respektuje ve své rozhodovací činnosti rovněž český Nejvyšší správní soud: „I. Při následném ověřování důkazů původu ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.) jsou celní orgány dovážející země vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vyvážející země. II. Celnímu úřadu (v daném případě celní orgán dovážející země) nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu (§ 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), vycházel-li pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.).“ (viz např. rozsudek ze dne 7.2.2008 č.j. 5 Afs 37/2007-49, publikovaný pod č. 1577/008 Sb. NSS).

Ačkoliv šlo o případ, jenž se odehrál před vstupem České republiky do Evropských společenství, jednalo se o výklad obdobného skutkového stavu a obdobné právní úpravy jako v právě projednávaném případě.

Dodatečné zaúčtování cla se zásadně provádí (čl. 220 odst. 1 celního kodexu), průlomem do tohoto pravidla je čl. 220 odst. 2 celního kodexu.

Čl. 220 odst. 2 [písm. b)] celního kodexu ve znění relevantním pro přezkoumávanou věc zní: S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud (…)

b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení.

Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce.

Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.

(…)

Relevantní judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu shrnul Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 18.10.2007 ve věci C-173/06 Agrover, Recueil, s. I-08783, body 30-33. Z ní vyplývá, že podle citovaného ustanovení příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky ze dne 12.7.1989 ve věci 161/88 Binder, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14.5.1996 ve věci C-153/94 a C-204/94 Faroe Seafood a další, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení ze dne 9.12.1999 ve věci C-299/98 P CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, Recueil, s. I-8683, bod 22, jakož i ze dne 11.10.2001 ve věci C-30/00 William Hinton & Sons, Recueil, s. I-7511, body 68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27.6.1991 ve věci C-348/89 Mecanarte, Recueil, s. I-3277, bod 12).

V návaznosti na evropskou judikaturu tu došel Nejvyšší správní soud nejprve k tomuto názoru: „I. Eventuální pochybení celního úřadu, které vedlo k tomu, že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována, nemůže zásadně znemožnit provedení následné kontroly podle čl. 13 a čl. 78 nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, a § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (ve znění účinném od 1.5.2004 po novele č. 187/2004 Sb.). Rozhodnutí o dodatečném vyměření cla, vzešlé z takovéto následné kontroly, mohou být ale podle okolností podrobena eventuální korekci spočívající v aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství. II. K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, je nutné splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze tehdy, jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.“ (rozsudek ze dne 30.7.2008 č.j. 1 Afs 27/2008-97, publikovaný pod č. 1701/2008 Sb. NSS).

V nedávné době se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu na případ značně podobný právě přezkoumávané věci (viz rozsudek ze dne 20.7.2011 č.j. 1 Afs 42/2011-208, k dispozici na www.nssoud.cz).

V bodech 21 a 22 tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že v projednávaném případě není sporné naplnění druhé a třetí podmínky; předmětem rozepře však zůstává podmínka první. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz obdobně rozsudek Mecanarte, body 19 a 23). V žalobcově věci ovšem došlo k aplikaci druhého a třetího pododstavce citovaného ustanovení, jež naplnění první podmínky značně modifikují. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla ve všech řízeních vedených s žalobcem naplněna: švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), která se později ukázala jako nesprávná. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo (žalobce) rozumným způsobem zjistit. Sporný tak zůstává výklad a aplikace třetího pododstavce citovaného ustanovení celního kodexu a otázka přenosu důkazního břemene.

V bodě 23 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že v této souvislosti je nutné odkázat na již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Beemsterboer, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností (body 39 a 46 rozsudku). Pod nedbalost vývozce, jež má za následek přesun důkazního břemene, Soudní dvůr výslovně zařadil případ, kdy vývozce neuchová důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z protokolu uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let (bod 40 rozsudku; v projednávaném případě je tato povinnost vývozců stanovena v článku 29 odst. 1 Protokolu). K tomu Soudní dvůr zdůraznil, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců a že je věcí hospodářských subjektů, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla (body 41 a 43 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího správního soudu výklad provedený Soudním dvorem v tomto rozsudku plně dopadá na projednávanou věc. Jsou proto splněny podmínky doktríny acte éclairé, pročež zdejší soud nepřistoupil k předložení další předběžné otázky Soudnímu dvoru.

V bodě 24 odůvodnil Nejvyšší správní soud svůj rozsudek ze dne 20.7.2011 č.j. 1 Afs 42/2011-208 tak, že pokud tedy dojde k odvolání průvodních osvědčení, mohou celní orgány země dovozu doměřit clo, pokud prokáží, že popis skutečností provedený vývozcem není správný. To mohou celní orgány země dovozu učinit např. tehdy, dospějí-li celní orgány země vývozu v rámci procesu verifikace, že příslušné zboží s deklarovaným preferenčním původem zboží ve skutečnosti nesplňuje některý z požadavků článku 2 – 14 Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ale předpokládá součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, jež mohou být následně poskytnuty celním orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene, že popis skutečností podaných vývozcem nebyl správný. Jestliže však vývozce v rozporu s článkem 29 odst. 1 Protokolu tyto doklady nemá, nebo je poskytne jen v nedostatečné míře, takže celní orgán země vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, dostává se celní orgán země dovozu nutně do důkazní nouze ohledně toho, zda vývozce podal správný popis skutečností. Ve stejné situaci se celní orgány země dovozu nachází bezpochyby i tehdy, je-li vývozce nekontaktní, neboť ani tehdy nemohou celní orgány země vývozu ověřit preferenční původ zboží. Právě na tuto situaci míří výklad Soudního dvora poskytnutý v citovaném rozsudku Beemsterboer: jelikož důkazní nouze celních orgánů země dovozu je způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu s Protokolem, přechází důkazní břemeno na osobu povinnou zaplatit clo.

K tomu zdejší soud uvádí, že z uvedených výkladů soudní praxe a rekapitulace spisů celních orgánů plyne, že i v právě přezkoumávané věci přešlo důkazní břemeno na žalobce jako na dovozce povinného zaplatit clo. Celní úřad Plzeň jej také k předložení důkazů vyvracejících výsledek verifikačního řízení vyzval (dne 10.3.2009 pod č.j. 4447/2009-166500-021).

Prokazování původu zboží je upraveno v hlavě V. (= čl. 16-31) Protokolu č. 3. Čl. 16 přitom stanovuje obecné požadavky, čl. 17 upravuje postup pro vydávání průvodního osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED a čl. 18 reguluje průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED vystavená dodatečně. Společným znakem průvodních osvědčení EUR.1 je, že je vydávají celní orgány (země vývozu).

V daném případě byl žalobce v první instanci nečinný a v odvolacím řízení předložil tiskopis průkazního osvědčení č. P 0728750, toliko datovaný, podepsaný a orazítkovaný údajným vývozcem.

Na tiskopise nového průkazního osvědčení EUR.1 se vyskytují evidentní odlišnosti od dokladů předložených celním orgánům dříve (např. razítko je nápadně odlišné od toho, které bylo použito u předchozího osvědčení).

Zcela zásadním nedostatkem tohoto dokladu je ovšem to, že je vyplněn soukromou osobou, ale nevydaly jej švýcarské celní orgány. Jelikož v něm není v odst. 11 provedena celní indosace, nemůže se jednat o průkazní osvědčení EUR.1 ve smyslu Protokolu č. 3.

Předložený tiskopis dokladu EUR.1 č. P 0728750 má dále být podle žalobce důkazem nesprávného postupu celních orgánů země vývozu při zjišťování osoby vývozce. Ani podle názoru soudu ovšem tento doklad uvedené skutečnosti nijak nedokládá – vývozce, potvrdil-li je, mohl tak učinit kdekoli, též mimo své místo podnikání.

Proti listině zneplatněné příslušnou autoritou podle mezinárodní smlouvy stojí pouze soukromá listina bez patřičných dalších tvrzení a náležité důkazní síly. Zdejší soud tedy ve shodě s celními orgány nehodnotí předložený doklad jako důkaz toho, že předmětné zboží má preferenční původ. Předložený doklad tudíž nelze považovat za důkaz původu zboží, který by vyvracel výsledky provedeného verifikačního řízení. Soud konečně akceptuje také další hodnotící aspekty, které vůči nově předloženému dokladu uplatnil žalovaný správní orgán (v podrobnostech se odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí žalovaného).

Lze tak shrnout, že ani v daném případě zde nenastaly shora uvedené zvláštní okolnosti, aby celní orgány dovozního státu mohly (či musely) samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží.

Ani žalobní bod týkající se rozvržení, resp. unesení důkazního břemene tudíž nemohl být shledán důvodným.

Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se za to, že souhlas s takovýmto vyřízením věci je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalobce navrhl soudu, aby jednak vycházel z obsahu spisů správních orgánů (celního úřadu i celního ředitelství) a jednak aby provedl důkazy (výslechem žalobce, dotazem na osoby prodejců a dotazem na švýcarské celní orgány). K těmto důkazním návrhům soud konstatuje, že žalobce důkazní břemeno, které neunesl, měl vůči celním orgánům. I kdyby návrhy důkazů byly dostatečně konkrétní a vztahovaly se k důkaznímu břemenu (což v daném případě rozhodně není), soud by je sotva mohl provést, protože to, co mělo být provedeno v řízení před správními orgány, nelze bez jasně vyjevených důvodů dohánět až v řízení před správním soudem (viz též vymezení rozhodného stavu podle § 75 odst. 1 s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné zvláštní náklady tohoto druhu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 30. listopadu 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:. Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru