Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 18/2011 - 180Rozsudek KSPL ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

8 Afs 15/2007 - 75


přidejte vlastní popisek

30Af 18/2011-180

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: E.V., zastoupené Ing. Ladislavem Kubicou, daňovým poradcem, se sídlem Rokycanova 1929, 356 01 Sokolov, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2008 č.j. 531/08-1100-402099

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2008 č.j. 531/08-1100-402099 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 9.935,- Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně v řízení o žalobě Ing. Ladislava Kubici do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5.400,- Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti JUDr. Antonína Šolce, advokáta se sídlem Jugoslávská 14, 360 01 Karlovy Vary, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku .

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) dne 11.3.2008 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2008 č.j. 531/08-1100-402099, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Chebu (dále též jen „správce daně“ nebo „finanční úřad“) dne 10.9.2007 pod č. 1070000631 č.j. 3870/03/123910/1993 (dále též jen „dodatečný platební výměr“), kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve výši 105.917,-Kč.

Správa daní a poplatků byla v posuzovaném období upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“ nebo „zákon o správě daní a poplatků“).

Žalobkyně konstatovala, že správce daně použil k dodatečnému vyměření daně neprojednanou zprávu. Vzhledem k tomu, že státní moc lze uplatňovat toliko způsobem stanoveným zákonem, ani ustanovení daňového řádu, ani ustanovení správního řádu neumožňují opakovat kroky daňového orgánu v případě projednání zprávy z kontroly, není možné chybný postup donekonečna opravovat a v případě zrušení dodatečně vyměřené daně je rozhodnutí soudu konečné a daň nelze opětovně vyměřit. S touto argumentací se žalovaný podle žalobkyně nevypořádal. Dle žalobkyně žalovaný nepochopil závěr předchozího rozsudku ohledně nesprávného použití pomůcek a nesprávného výpočtu, když nejde o pouhé početní chyby, ale o přihlédnutí ke všem skutečnostem, které žalobkyně tvrdí. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že její manžel zpochybnil postup žalovaného při výpočtu marží za jednotlivé položky zboží a tyto výpočty předložil žalovanému spolu s rozbory evidencí prodejů a nákupů. K těmto argumentům žalovaný nepřihlédl a nadále se opíral o své postupy již jednou soudem vytknuté. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že rozhodnutí soudu nevytýkalo konkrétní krok žalovaného, nýbrž sdělilo, že nesprávné stanovení daně dle pomůcek může být příkladmo právě v postupu žalovaného nesprávným výpočtem a početními chybami. I v případě stanovení daně podle pomůcek je žalovaný vázán § 2 zákona o správě daní a poplatků, tedy povinností chránit oprávněné zájmy zúčastněných osob, spolupracovat v úzké součinnosti s daňovými subjekty, což znamená i přihlédnout k argumentům žalobkyně a řádně je zdůvodnit. Žalobkyně namítala, že došlo k porušení § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť žalovaný nepřihlédl k předloženým důkazním prostředkům o hospodaření žalobkyně, k výpočtům marží z jednotlivého sortimentu a k námitkám na nereálnost vypočteného zisku.

V doplnění žaloby ze dne 30.4.2008 žalobkyně dále uvedla, že ani stanovení daně pomocí pomůcek nevylučuje aktivní spolupráci daňového subjektu a je na správci daně, aby svou součinností toto umožnil. To se podle žalobkyně neuskutečnilo, správce daně nebyl schopen sdělit žalobkyni, v jakém procesním postavení se daňový subjekt nachází, když se po výtce soudu pokoušel o opětovné projednání zprávy. V doplnění žaloby ze dne 29.6.2008 žalobkyně poukázala na porušení § 13 zákona o dani z příjmu s tím, že u spolupracujících osob je zřejmě nutno stanovit daň společně, což správce daně nerespektoval.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že vydání nového dodatečného platebního výměru předcházelo seznámení žalobkyně se zprávou z kontroly, tudíž hlavní žalobní námitka je nedůvodná. Žalovaný upozornil na rozdíl v opakování postupů procesně a hmotněprávní povahy. Podle žalovaného nelze dodatečně vyhotovit účetní doklady či účetní evidence, tedy neopakovatelné jsou úkony hmotněprávní, avšak lze opakovat úkony procesněprávní, které jsou omezeny lhůtou pro vyměření daně stanovenou v § 47 zákona o správě daní a poplatků. V případě žalobkyně byla věc vrácena k dalšímu řízení z důvodu procesního pochybení a právo na doměření daně v případě žalobkyně dosud nezaniklo. K námitce nesprávného použití pomůcek a nesprávného výpočtu žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí s tím, že i v případě žalobkyně byly respektovány závěry soudu týkající se jejího manžela, tj. jeho námitky i jím předkládané důkazní prostředky. Žalovaný rovněž namítal, že jediná výtka Nejvyššího správního soudu v případě manžela žalobkyně se týkala početních chyb při výpočtu obchodní přirážky, což bylo v dalším řízení správcem daně odstraněno. V důsledku toho byla daňová povinnost manžela žalobkyně snížena stejně jako u žalobkyně.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 6.10.2009 žalobkyně mj. uvedla, že rozhodnutí o jejím dodatečném zdanění za období roku 2000 bylo zrušeno a správní orgán se bez jakékoli zákonné opory pokusil o pokračování procesu vyměřit tuto daň znovu. Pokud byla v rámci prvoinstančního řízení žalobkyni upřena práva zákonem zakotvená, měl odvolací orgán chybu napravit. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.2009 č.j. 8 Afs 15/2007 – 75.

Jako relevantní okolnosti ze správního spisu i připojeného spisu zdejšího soudu sp.zn. 30 Ca 8/2004 soud konstatuje, že dodatečný platební výměr vydal správce daně po zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.9.2005 č.j. 30 Ca 8/2004-84 (dále též jen „rozsudek ze dne 15.9.2005“). Tímto rozsudkem byl spolu s tehdejší žalobou napadeným rozhodnutím (tj. rozhodnutím žalovaného ze dne 4.11.2003 č.j. 4409/110/2003) zrušen rovněž příslušný dodatečný platební výměr ze dne 20.1.2003 č. j. 3870/03/123910/1993, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 poprvé, a to ve výši 105.917,- Kč.

Správce daně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně v předmětném zdaňovacím období vykazovala v souladu s § 13 zákona daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodném období, příjmy z podnikatelské činnosti jako spolupracující manželka podnikatele V.V. Ve zprávě o kontrole daně z příjmů za zdaňovací období roku 2000, zahájené u žalobkyně dne 2.11.2001, proto správce daně bez dalšího plně převzal výsledky daňového řízení vedeného s V.V.

V rozsudku ze dne 15.9.2005 byla jako důvodná shledána žalobní námitka, podle které správce daně žalobkyni neumožnil realizovat její procesní práva. Zdejší soud uvedl, že pokud správce daně zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu, byl povinen umožnit jí realizovat veškerá práva, která zákon přiznává daňovému subjektu v průběhu daňové kontroly. Ve zdaňovacím období roku 2000 byla žalobkyně poplatníkem daně z příjmů fyzických osob a byla tedy daňovým subjektem podle § 6 daňového řádu. A ten, což soud zdůraznil, nijak neodlišoval od ostatních daňových subjektů ty osoby, které zároveň naplňují definici spolupracujícího manžela ve smyslu § 13 zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení dle krajského soudu neopravňuje správce daně k tomu, aby bez dalšího převedl výsledky daňového řízení u jednoho daňového subjektu do řízení u jiného subjektu, aniž by spolupracujícímu daňovému subjektu bylo umožněno vyjádřit se k výsledkům daňové kontroly a seznámit se s důkazy a výsledky daňového řízení v rozsahu týkajícím se jeho daňové povinnosti.

Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku ze dne 15.9.2005 byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7.2.2007 č.j. 1 Afs 156/2005-113 zamítnuta. Nejvyšší správní soud ve věci dovodil, že byla-li žalobkyni doměřena daň výlučně na základě daňové kontroly provedené u jejího manžela, byl správce daně povinen nejen seznámit žalobkyni se svými závěry, ale také se zjištěními, která k těmto závěrům vedla, a umožnit jí se k těmto zjištěním vyjádřit, resp. zpochybnit je návrhem jejich doplnění a provedení vhodných důkazů.

Žalobkyně brojila žalobou i proti nově vydaným rozhodnutím ve věci. Krajský soud však žalobu tentokrát zamítl (rozsudek ze dne 30.10.2009, když k žalobním námitkám mj. uvedl, že po vydání rozsudku ze dne 15.9.2005, tj. po zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4.11.2003 spolu s příslušným dodatečným platebním výměrem, se věc vrátila zpět do vyměřovacího řízení. Krajský soud podotkl, že vyměřovací řízení jako fázi daňového řízení nelze zaměňovat s daňovou kontrolou, jež představuje pouze dílčí procesní postup v rámci daňového řízení. Soud dále konstatoval, že v posuzované věci správce daně po té, co rozsudek ze dne 15.9.2005 nabyl právní moci, v rámci pokračujícího vyměřovacího řízení žádným způsobem nedoplňoval dokazování ani s žalobkyní opakovaně neprojednal zprávu o daňové kontrole. Správce daně pouze předvolal zástupce žalobkyně, aby ho seznámil se skutečnostmi zjištěnými v daňovém řízení vedeném s manželem žalobkyně. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce odmítla tuto možnost využít, čímž se ovšem nezprostila své daňové povinnosti. Správce daně tudíž dále postupoval v souladu se zákonem a daň žalobkyni doměřil. Zdejší soud poukázal na to, že ke shodným závěrům dospěl v obdobné věci také Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 23.8.2006 č.j. 2 Afs 185/2005–81.

Krajský soud dále konstatoval, že pokud žalobkyně poukazovala na závěry vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14.4.2009 č.j. 8 Afs 15/2007-75, není taková argumentace přiléhavá, neboť zmíněnými závěry rozšířený senát nijak nezpochybnil možnost správce daně pokračovat po zrušení platebního výměru soudem v daňovém řízení prováděním dalších úkonů. Závěry rozšířeného senátu se totiž dle krajského soudu výslovně vztahují pouze k možnostem zrušení platebního výměru v daňovém řízení a nedopadají tudíž na případy, kdy platební výměr zruší soud ve správním soudnictví. V té souvislosti krajský soud podotkl, že se při úvaze, zda vedle žalobou napadeného rozhodnutí zruší i příslušné rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, řídil § 78 odst. 3 s.ř.s.

Žalobkyně brojila proti rozsudku ze dne 30.10.2009 č.j. 30 Ca 27/2008-80 kasační stížností, v níž mj. namítala, že po zrušení dodatečného platebního výměru ze dne 20.1.2003 soudem správce daně zahájil správní postup, který ani na žádost stěžovatelky nezařadil do rámce zákonného zmocnění. V důsledku tohoto postupu pak správce daně vydal nový dodatečný platební výměr, jímž žalobkyni opět doměřil daň z příjmů za předmětné zdaňovací období. Takový postup byl dle žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1.12.2008 sp.zn. I. ÚS 705/06, z něhož podle žalobkyně vyplývá, že opakované vyměření daně podle pomůcek, bylo-li původní vyměření shledáno jako nezákonné, je nepřípustné. Žalobkyně opakovaně poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.2009 č.j. 8 Afs 15/2007-75, z něhož, dle jejího názoru, vyplývá, že po zrušení platebního výměru je pro danou daň daňové řízení ukončeno. Nebyl tedy správný argument krajského soudu, že je třeba lišit případy, kdy platební výměr zruší odvolací orgán a kdy soud ve správním soudnictví. Žalobkyně zdůraznila, že závěry vyslovené v rozsudku ze dne 15.9.2005 byly posléze potvrzeny Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 7.2.2007 č. j. 1 Afs 156/2005-113, z čehož žalobkyně dovodila, že Nejvyšší správní soud schválil postup krajského soudu, který vedle žalobu napadeného rozhodnutí zrušil i příslušný dodatečný platební výměr.

Kasační stížnost žalobkyně doplnila podáním ze dne 16.3.2010, v němž poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2009 č.j. 1 Aps 2/2008-76 (publikované pod č. 1997/2010 Sb. NSS), podle něhož zrušil-li soud dodatečný platební výměr, nemůže být vydán znovu a nepřichází v úvahu ani pokračování daňového řízení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a rozsudkem ze dne 28.7.2011 č.j. 5 Afs 30/2010-154 rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30.10.2009 č.j. 30 Ca 27/2008-80 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé s.ř.s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.

Podle § 76 odst. 1 písm. a) - c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle § 76 odst. 2 s.ř.s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.

Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.

Podle § 110 odst. 3 s.ř.s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

V rozsudku ze dne 28.7.2011 č.j. 5 Afs 30/2010-154 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval: „Otázkou možného zrušení prvostupňového rozhodnutí vydaného podle zákona o správě daní se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikovaném pod č. 1865/2009 Sb. NSS, na které stěžovatelka odkazovala již v žalobě a posléze též v kasační stížnosti. Rozšířený senát zde srovnal principy odvolacího řízení podle správního řádu a podle zákona o správě daní, přičemž konstatoval, že správní řád upravuje možnost zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem a vrácení věci k novému projednání prvostupňovému správnímu orgánu společně se závazným právním názorem pro jeho další postup. Pokud je tedy ve správním řízení po podání odvolání třeba doplnit řízení či odstranit jeho vady, správní řád dává odvolacímu orgánu právo volby, zda doplnění dokazování či odstranění vad řízení provede sám, nebo zda rozhodnutí zruší a věc vrátí se závazným právním názorem. Totéž ovšem, jak poukázal rozšířený senát, neplatí v daňovém řízení, neboť možný postup správního orgánu druhého stupně v odvolacím řízení byl v zákoně o správě daní upraven jiným způsobem. S ohledem na specifika právní úpravy odvolacího řízení podle zákona o správě daní dospěl rozšířený senát v uvedeném usnesení k následujícím závěrům (pozn.: jako „daňový řád“ je v citaci označován zákon o správě daní):

„Rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl.

Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu. Postup podle § 50 odst. 3 daňového řádu se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6 daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně.

V řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu) může odvolací orgán také vrátit věc správci daně prvního stupně k rozhodnutí podle § 49 odst. 1 daňového řádu. Podmínky pro takový postup jsou dány i tehdy, je-li na místě změna způsobu stanovení daně.

Vydá-li správce daně po zrušení platebního výměru v odvolacím řízení znovu platební výměr, jedná se o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost tohoto rozhodnutí musí být v řízení před soudem namítána.“

Na uvedené závěry pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu navázal v usnesení ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 - 76, publikovaném pod č. 1997/2010 Sb. NSS, v němž se věnoval právě možnému zrušení daňového rozhodnutí prvního stupně (tj. rozhodnutí vydaného v řízení podle zákona o správě daní) krajským soudem: „(K)rajský soud sám je oprávněn za odvolací orgán uvážit, zda řízení lze doplnit a vady odstranit v rámci odvolacího řízení či v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. To však předpokládá, že procesní správní předpis umožňuje, aby správní rozhodnutí I. stupně bylo zrušeno, aniž by to mělo za následek nemožnost pokračovat v řízení. Soud totiž nemůže dostat správní orgán I. stupně do jiné situace než odvolací orgán.“ Rozšířený senát dále s poukazem na výše citované závěry konstatoval, že pokud nemůže prvostupňový orgán v daňovém řízení po zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) odvolacím orgánem v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí nové, nemůže tak učinit ani po zrušení platebního výměru soudem. Z toho rozšířený senát dovodil, že „rozhoduje-li tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí vydanému podle daňového řádu [zákona o správě daní], není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (platební výměr) tam, kde má řízení pokračovat. V takovém případě je na místě zrušit pouze rozhodnutí žalovaného, jehož zaváže právním názorem. Řízení se tak vrací do odvolacího stadia“.

S ohledem na uvedené je tudíž zřejmé, že nemůže obstát názor, podle kterého se závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, vztahují toliko k možnostem zrušení platebního výměru v daňovém řízení a nedopadají tudíž na případy, kdy platební výměr zruší soud ve správním soudnictví. Pokud krajský soud poukázal na to, že správní soud postupuje při úvaze, zda vedle žalobou napadeného rozhodnutí zruší i příslušné rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, podle § 78 odst. 3 s. ř. s., nelze než s ním souhlasit. Toto ustanovení je ovšem třeba vždy vykládat ve smyslu citovaných rozhodnutí rozšířeného senátu. Okolnosti případu, za nichž je krajský soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. oprávněn zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, je tudíž třeba posuzovat i ve vztahu k právní úpravě, podle níž bylo řízení před správními orgány vedeno. V případě, že soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího správního orgánu v daňovém řízení a shledá-li důvody k jeho zrušení, může zrušit zároveň i platební výměr vydaný správcem daně prvního stupně pouze tehdy, pokud neměl být vůbec vydán nebo pokud předchozí daňové řízení trpělo takovými vadami, že v něm nelze dále pokračovat.

V usnesení ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 - 76, se dále rozšířený senát zabýval otázkou navazující na závěr o nemožnosti pokračování v daňovém řízení po zrušení platebního výměru soudem, tj. otázkou, jaký má být v takovém případě další možný postup správce daně: „Zůstává zde totiž řízení, které bylo zahájeno a dodatečný platební výměr, jímž bylo ukončeno, byl zrušen; přitom není možnost v řízení pokračovat. Takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu [zákona o správě daní] pro odpadnutí důvodu řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru brání pokračování v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.“ I v daném případě tedy mělo být po zrušení předcházejícího dodatečného platebního výměru správce daně krajským soudem, nenamítal-li žalovaný nesprávnost zrušení tohoto platebního výměru v kasační stížnosti, daňové řízení zastaveno a neměl být tudíž vydán dodatečný platební výměr nový.

Vzhledem k uvedenému dospěl v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí (tj. rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2008, č. j. 531/08-1100- 402099) mělo být krajským soudem zrušeno. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Krajský soud sice v dané věci rozhodoval ještě před tím, než bylo vydáno usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 24. 11. 2009, č.j. 1 Aps 2/2008 – 76, to však nic nemění na skutečnosti, že napadený rozsudek krajského soudu je s právním názorem rozšířeného senátu v rozporu.“.

Vzhledem k výše uvedenému a s odkazem na § 110 odst. 3 s.ř.s. Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 pro nezákonnost. Současně soud podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem, a to jak nákladů řízení o žalobě, tak nákladů řízení o kasační stížnosti.

Pokud jde o řízení o žalobě, byla žalovanému správnímu orgánu uložena povinnost nahradit žalobkyni důvodně vynaložené náklady řízení v celkové výši 9.935,- Kč.

Zástupce žalobkyně v řízení o žalobě specifikoval požadovanou výši náhrady nákladů řízení v přípisu doručeném soudu dne 4.10.2011, když požadoval celkem 23.468,- Kč. Tato částka zahrnovala náhradu nákladů řízení o žalobě před zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu [soudní poplatek 2.000,- Kč, odměna zástupce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a žaloba) po 2.100,- Kč/úkon, náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon, náhrada za promeškaný čas ve výši 600,- Kč, náhrada cestovních nákladů (podle vyhlášky č. 462/2009 Sb.) ve výši 1.245,- Kč]; dále náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti [soudní poplatek 3.000,- Kč, odměna zástupce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a kasační stížnost) po 2.100,- Kč/úkon, náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon] a náhradu nákladů řízení o žalobě po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu [odměna zástupce za jeden úkon právní služby (jednání u soudu) po 2.100,- Kč/úkon, náhrada cestovních nákladů ve výši 1.845,- Kč]. Zástupce rovněž požadoval, aby odměna a náhrada byly navýšeny o částku odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o DPH. K tomu přiložil osvědčení o registraci plátce DPH.

O výši náhrady nákladů řízení soud uvážil následovně.

Náhrada nákladů řízení o žalobě před zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu sestává jednak ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč a z odměny zástupce (v souladu s jeho požadavkem) za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výši se považují převzetí a příprava zastoupení a žaloba.

Náklady řízení dále zahrnují náhradu cestovních nákladů zástupce žalobkyně v řízení o žalobě v celkové výši 1.212,46 Kč za cestu ze Sokolova do Plzně na jednání soudu a zpět do Sokolova dne 6.10.2009 a představující celkem 196 km při použití osobního vozu tov. zn. KIA Sportage reg. zn. 5A6 3425 s průměrnou spotřebou paliva (BA 95B) dle technického průkazu 8,53 litru na 100 km. Uvedená náhrada je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,90,- Kč, což v vdaném případě činí 764,40 Kč (3,90 Kč x 196 km) a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty, což v daném případě činí 448,06 {[(8,53 litru x 26,80 Kč)/100] x 196 km}, to vše ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s § 157 odst. 3 a odst. 4 písm. b) a § 158 odst. 2, odst. 3 větou třetí a odst. 4 větou čtvrtou zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 písm. b) a § 4 písm. b) vyhlášky č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot, když cena benzinu automobilového 95 oktanů stanovená v § 4 písm. b) vyhl. č. 451/2008 Sb. činí 26,80 Kč/1 litr a sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) vyhl. č. 451/2008 Sb. u osobních silničních motorových vozidel 3,90 Kč. Výše náhrady cestovních nákladů byla stanovena za použití vyhlášky č. 451/2008 Sb. účinné v době prvého jednání zdejšího soudu (6.10.2009), a nikoliv podle zástupcem uvedené vyhlášky č. 462/2009 Sb., která nabyla účinnosti až 1.1.2010.

Součástí náhrady nákladů řízení je rovněž náhrada za promeškaný čas zástupce žalobkyně v souvislosti s cestou ze Sokolova do Plzně a zpět dne 6.10.2009, a to v celkové výši 600,- Kč [100,- Kč za každou z šesti promeškaných půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu].

Protože žalobkyně byla zastoupena zástupcem – plátcem DPH, byly odměna zástupce a náhrada zástupce navýšeny o částku 1.322,50 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s.ř.s.).

Pokud jde o řízení o kasační stížnosti, byla žalovanému správnímu orgánu uložena povinnost nahradit žalobkyni důvodně vynaložené náklady řízení v celkové výši 5.400,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč a dále z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v plné výši, tj. 2.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Za úkon právní služby se považuje převzetí a příprava zastoupení pro řízení o kasační stížnosti, protože JUDr. Antonín Šolc převzal zastupování žalobkyně až po podání kasační. Žalovanému nemohla být uložena povinnost uhradit náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti k rukám zástupce žalobkyně v řízení o žalobě (který se toho domáhal), ale k rukám JUDr. Antonína Šolce, který žalobkyni zastupoval v řízení před Nejvyšším správním soudem.

Ke splnění těchto povinností bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Byť zástupce žalobkyně požadoval v přípisu doručeném soudu dne 4.10.2011 nařízení jednání ve věci, soud rozhodl bez jednání. Vycházel ze závěrů vyjevených v usnesení Ústavního soudu ze dne 16.9.2010 sp.zn. I.ÚS 322/10. S odkazem na judikaturu vlastní (věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 786/08, I. ÚS 1632/08, II. ÚS 1634/08) i judikaturu Nejvyššího správního soudu (věc vedená pod 5 Afs 112/2008) Ústavní soud konstatoval, že „(...) Podle této judikatury, je-li rozhodná právní otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem jako závazný právní názor (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení v podstatě nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení, pak nemůže krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to ani tehdy, jestliže by ve věci bylo nařízeno jednání. Ústavní soud i Nejvyšší správní soud v uvedených judikátech poukázaly na to, že tamní stěžovatelé – za těchto podmínek - nebyli zkráceni na tvrzených ústavních právech a nejedná se o vadu řízení před krajským soudem, jež by mohla mít ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. za následek nezákonnost jeho rozhodnutí.“. Zdejší soud je přesvědčen, že taková procesní situace nepochybně nastala i v souzené věci, a nebylo tak důvodu se od uvedené judikatury odchýlit. Proto ve věci nebylo znovu nařízeno jednání, když v řízení o žalobě před zrušujícím rozsudkem Nejvyšším správním soudem ústní jednání proběhlo dne 6.10.2009. Z toho důvodu pak nebylo lze zástupci žalobkyně přiznat jakoukoliv náhradu nákladů řízení o žalobě po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť mu žádné takové účelně vynaložené náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V takovém případě lze proti tomuto rozhodnutí podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. října 2011

JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru