Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 17/2010 - 32Rozsudek KSPL ze dne 15.12.2011

Prejudikatura

8 Afs 18/2009 - 110


přidejte vlastní popisek

30Af 17/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Lecjaks s.r.o., se sídlem náměstí T.G.M. č. 145, 334 41 Dobřany, zastoupeného Mgr. Ing. Jarmilou Sedláčkovou, daňovým poradcem se sídlem Masarykovo nám. 110, 334 01 Přeštice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou soudu osobně dne 17.2.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Rozhodnutím ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 Finanční ředitelství v Plzni snížilo žalobci daň z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 01.08.2003 do 31.12.2003, dodatečně vyměřenou dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Plzeň-jih ze dne 6.9.2006 č.j. 29908/06/140970, z částky 98.270,- Kč na částku 58.590,- Kč.

Daň z příjmů právnických osob byla pro rozhodné období upravena zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 2003 (dále též jen „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“).

Správa daní byla v rozhodném období upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“ nebo „daň. ř.“).

Rozsah a způsob vedení účetnictví a požadavky na jeho průkaznost jsou upraveny zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o účetnictví“ nebo „“).

Ze správních a soudních spisů bylo zjištěno, že dne 19.4.2006 Finanční úřad Plzeň-jih zahájil u žalobce kontrolu mj. daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2003. O výsledku kontrolních zjištění byla sepsána zpráva o daňové kontrole č.j. 24124/06/140930. Dodatečným platebním výměrem ze dne 6.9.2006 č.j. 29908/06/140970 Finanční úřad Plzeň-jih žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 1.8.2003 do 31.12.2003 ve výši 98.270,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí správce daně podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 9.8.2007 č.j. 7181/07-1200-400609 Finanční ředitelství v Plzni změnilo dodatečně vyměřenou daň na částku 80.600,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího orgánu podal žalobce žalobu. Rozsudkem ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 Krajský soud v Plzni rozhodnutí žalovaného ze dne 9.8.2007 č.j. 7181/07-1200-400609 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný správní orgán kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 18/2009-110 Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Rozhodnutím ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 Finanční ředitelství v Plzni změnilo dodatečně vyměřenou daň na částku 58.590,- Kč.

Žalobce sub III. žaloby namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 sice konstatuje, že byl povinen se v daném případě řídit závěry učiněnými ve výše uvedených rozsudcích, avšak ve skutečnosti akceptoval jen závěr ohledně nákladů vynaložených žalobcem ve výši 75.000,- Kč na certifikaci systému managementu provedenou společností EUROCERT, a.s., kdežto stran správnosti posouzení nákladu ve výši 189.710,- Kč, vynaloženého žalobcem na poradenské služby poskytnuté v roce 2003 společností QISO - MIRAIS, s.r.o., zcela setrval na svých závěrech i jejich odůvodněních, závěry krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu ani necituje, nijak se jimi nezabývá, nepolemizuje s nimi, nekomentuje je, jako by neexistovaly. Přitom Krajský soud v Plzni shledal rozhodnutí žalovaného v dané věci nezákonným a Nejvyšší správní soud konstatoval, že Krajský soud v Plzni nepochybil, když shledal v tomto bodě rozhodnutí žalovaného nezákonným. Sub IV. žaloby se na základě výše uvedeného shrnuje, že 1. žalovaný nesprávně aplikoval § 23 odst. 1 odst. 3 písm. a) bod 10 a odst. 10, § 24 zákona o dani z příjmů a § 3 zákona o účetnictví tvrzením, že náklady vynaložené na poradenství firmy QISO - MIRAIS, s.r.o., ve výši 189.710,- Kč v roce 2003 souvisí bezprostředně s vydáním certifikátu ISO a nejsou nákladem roku 2003, ale nákladem, který je třeba časově rozlišovat po dobu platnosti certifikátu počínaje 1.1.2004, tj. 34 měsíců; 2. žalovaný nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů (§ 23 odst. 1 odst. 3 písm. a) bod 10 a odst. 10 , § 24 zákona o dani z příjmů a § 3 zákona o účetnictví) porušil práva žalobce zaručená ústavním pořádkem ČR na to, že daně mohou být žalobci uloženy jen na základě zákona a v jeho mezích, dále porušil zásadu zákonnosti zakotvenou v § 2 odst. 1 daň. ř. – nebyla chráněna práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu; 3. z důvodu nerespektování právního názoru a opětovného doměření daně za stejné zdaňovací období z téhož důvodu je rozhodnutí žalovaného nezákonné.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že nezpochybnil poskytnutí poradenství dodavatelem QISO - MIRAIS, s.r.o. při zpracování projektu systému jakosti panu V.L.(tj. fyzické osobě – jinému subjektu než žalobci) a jeho následnou přefakturaci dodavatelem V.L., IČO 11403004, v hodnotě 189.710,- Kč žalobci, ale že žalovaný neakceptoval okamžik zahrnutí tohoto výdaje (nákladu) v hodnotě 189.710,- Kč do účetnictví a tedy do základu daně žalobce v roce 2003. Žalovaný učinil závěr, že jestliže k získání certifikace systému managementu bylo nutné nakoupit rovněž poradenské služby od V.L., IČO 11403004, zpracované QISO - MIRAIS, s.r.o., jedná se o poradenské služby vynaložené v souvislosti se získáním certifikátu, ale při uplatnění tohoto výdaje (nákladu) v základu daně je třeba respektovat nejen věcnou, ale i časovou souvislost tohoto nákladu (výdaje) s příslušným zdaňovacím obdobím. Z dokladů založených v daňovém spisu (faktura, dohoda o přefakturaci nákladů) vyplývá, že k dohodě mezi žalobcem a p. V.L. ohledně přefakturování výdajů (nákladů) vynaložených p. V.L. v souvislosti s certifikací jakosti došlo až v roce 2004 a tyto náklady byly žalobci skutečně v tomto roce přeúčtovány. Dle názoru žalovaného neexistoval v roce 2003 právní titul (věcné vymezení) pro uplatnění předmětných nákladů a žalobce nebyl oprávněn částku ve výši 189.710,- Kč uplatnit v daňově účinných nákladech a v základu daně roku 2003, neboť tato částka s tímto zdaňovacím obdobím časově nesouvisela. Z tohoto pohledu se námitky uplatněné žalobcem jeví jako nedůvodné, neboť ve zdaňovacím období roku 2003 deklarovaný náklad (výdaj) žalobci nevznikl a tudíž nemohl být ani uplatněn v základu daně. Skutečnost, že společnost QISO - MIRAIS, s.r.o., deklarované služby v tomto období skutečně poskytla, není z pohledu posuzování správnosti vykázaného základu daně žalobcem podstatná, neboť tyto služby byly prvotně poskytnuty p. V.L. a žalobci byly přeúčtovány až v roce 2004. Proto výše uvedené výdaje (náklady) v částce 189.710,- Kč nemohl žalobce zahrnout do výdajů (nákladů) roku 2003. Z těchto důvodů žalovaný upravil základ daně a daňovou povinnost za předmětné zdaňovací období roku 2003 tak, jak je uvedeno ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí (str. 12-13 odůvodnění rozhodnutí). Žalovaný s ohledem na výše uvedené skutečnosti nesouhlasí s tvrzením žalobce v bodě III. žaloby a uvádí, že 1. v rozhodnutí ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 žalovaný respektoval závěry uvedené v rozsudcích Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 a Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 18/2009-110, 2. posouzení skutkové podstaty případu týkajícího se nákladu na certifikaci provedenou společností EUROCERT, a.s., ve výši 75.000,- Kč bez DPH žalovaným je v souladu se závěry obou uvedených soudů a 3. posouzení skutkové podstaty případu ohledně výdajů v hodnotě 189.710,- Kč za poradenské služby od QISO - MIRAIS, s.r.o., nakoupené V.L. a přefakturované žalobci bylo žalovaným rovněž provedeno v souladu se závěry obou uvedených soudů. Žalovaný má za to, že jeho závěry jsou v souladu s § 23 odst. 1, odst. 3 písm. a) bod 2 a odst. 10, § 24 odst. 1 ZDP a s § 2 odst. 1 daň. ř., a tudíž nemohl ani porušit práva žalobce zaručená ústavním pořádkem ČR. Žalovaný důrazně odmítá tvrzení žalobce v bodě IV. žaloby, že při vydání rozhodnutí č.j. 10395/09-1200-400609 nerespektoval právní názor soudů a doměřil opětovně za zdaňovací období roku 2003 daň z příjmů právnických osob ve sporné věci ze stejného skutkového důvodu.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná.

Podle § 23 odst. 1 ZDP je základem daně rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců.

Pro přezkoumávanou věc je rozhodující to, zda výdaj za poradenské služby ve výši 189.710,- Kč mohl být zahrnut do základu daně žalobce za zdaňovací období roku 2003.

K tomu Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 předeslal, že ze strany správce daně ani žalovaného nebylo zpochybněno, že výdaje (náklady) ve výši 264.710 Kč [mezi něž náležel předmětný náklad na poradenské služby] byly výdaji (náklady), které byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb.

Spornou otázku, s jakým zdaňovacím obdobím tyto výdaje věcně a časově souvisely, posoudil Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 takto: Zákon o daních z příjmů nestanoví, co je nutné rozumět pod pojmem věcné a časové souvislosti s daným zdaňovacím obdobím. Uvedený pojem není definován ani v zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který pouze v § 3 odst. 1 stanoví, že účetní jednotky účtují o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí. Jistým, ne však zcela srozumitelným vodítkem, může být čl. VII odst. 1 přílohy č. 2 opatření Ministerstva financí č.j. 281/89 759/2001, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele, podle kterého okamžikem uskutečnění účetního případu je den, ve kterém dojde ke splnění dodávky, platbě závazku, inkasu pohledávky, postoupení pohledávky, vkladu pohledávky, poskytnutí či přijetí zálohy, převzetí dluhu, zjištění manka, schodku, přebytku či škody, pohybu majetku uvnitř účetní jednotky a k dalším skutečnostem vyplývajícím z tohoto opatření a ze zvláštních předpisů nebo z vnitřních poměrů účetní jednotky, které jsou předmětem účetnictví a které v účetní jednotce nastaly, popř. účetní jednotka má k dispozici potřebné doklady tyto skutečnosti dokumentující (např. bankovní výpisy, výpisy Střediska cenných papírů). Používá-li uvedené ustanovení pojmy jako „splnění dodávky“, „platba závazku“, „inkaso pohledávky“, „postoupení pohledávky“, „vklad pohledávky“, „poskytnutí či přijetí zálohy“, „převzetí dluhu“ apod. a k tomu dodává dovětek „které v účetní jednotce nastaly, popř. účetní jednotka má k dispozici potřebné doklady tyto skutečnosti dokumentující“, lze dovodit, že pro uskutečnění účetního případu je podstatné faktické uskutečnění právně relevantní skutečnosti či možnost dispozice s doklady dokumentujícími uskutečnění právně relevantní skutečnosti. Dojde-li tedy například v roce 2003 ke splnění dodávky a případně v témže roce k obdržení faktury vyúčtovávající cenu za splnění dodávky, bude účetní případ uskutečněn ve zdaňovacím roku 2003. V takovém případě nebude pochyb o tom, že výdaj (náklad) souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2003. Výslovnou modifikací tohoto obecného pravidla, pro danou věc relevantní, je čl. VIII odst. 1 písm. d) zmíněného opatření, podle kterého náklady a výdaje, které se týkají budoucích období, je nutno časově rozlišit ve formě nákladů příštích období (účty 381 a 382) či výdajů příštích období (účet 383). Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecného principu, je nutné při jejím vymezení postupovat spíše restriktivně. Na účtu 381 – náklady příštích období, se účtují výdaje běžného účetního období, jež se týkají nákladů v příštích obdobích, a sice konkrétních jednotlivých účtů v účtové třídě 5, např. náklady na zařazení většího rozsahu drobného nehmotného nebo hmotného majetku do používání, nájemné placené předem, předplatné. Nákladem příštích období bude tedy toliko výdaj, který se týká nákladů v příštích obdobích. V toto směru jsou srozumitelné příklady ministerstvem uvedené, a to nájemné placené předem nebo předplatné, kdy může například dojít k situaci, že bude v roce 2003 provedena platba či vyfakturováno předplatné časopisu několik let dopředu, ač objednaný časopis bude dodáván měsíčně. Dodávka časopisů bude v takovém případě splněna teprve v každém následujícím měsíci, a proto výše předplatného bude zcela logicky uplatnitelná jako náklad v roce 2003 pouze ve výši odpovídající ceně časopisu dodaných v roce 2003. Časově rozlišit ve formě nákladů příštích období bude proto nutné toliko takové výdaje, které byly učiněny předem za plnění, které bude poskytnuto teprve v následujícím zdaňovacím období.

To, zda žalobcem uplatněný výdaj na poradenské služby věcně a časově souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2003, posoudil Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 takto: Pokud jde o částku ve výši 189.710 Kč, tato byla žalobci vyfakturována ze strany pana V.L. dne 9.1.2004 na základě smlouvy z téhož roku, což bylo mezi účastníky řízení nesporné. Žalobce k tomu v žalobě uvedl, že dohoda byla písemně uzavřena pro pořádek až v lednu 2004, kdy k přefakturaci také došlo. Z uvedeného vyplývá, že žalobce získal nárok na výsledky činnosti provedené společností QISO - MIRAIS, s.r.o., teprve v roce 2004. Do té doby byly výsledky činnosti poskytovány toliko panu V.L. na základě smlouvy mezi ním a společností QISO - MIRAIS, s.r.o., na základě smlouvy o dílo z roku 2002. Pokud bylo tedy v roce 2003 společností QISO - MIRAIS, s.r.o., cokoli plněno a fakturováno, bylo plněno a fakturováno ve vztahu k panu V.L., nikoli ve vztahu k žalobci. Výdaj ve výši 189.710 Kč věcně a časově souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2003, ovšem pouze v případě pana V.L. V případě žalobce výdaj ve výši 189.710 Kč věcně a časově souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2004. Žalovaný se při posuzování věcné a časové souvislosti žalobcem uplatněných výdajů se zdaňovacím obdobím roku 2003 dopustil nezákonnosti při aplikaci pro věc rozhodných právních ustanovení. Ani jeden z žalobcem uplatněných nákladů nebyl nákladem příštích období, neboť ani jeden výdaj se netýkal nákladů v příštích obdobích. Žalovaný ani v jednom z uvedených případů neprokázal a žalobci nevytýkal, že by na základě částky v celkové výši 264.710 Kč mělo být plnění či jeho část ze strany dodavatelů poskytována teprve v následujícím zdaňovacím období. Ve vztahu k částce ve výši 189.710 Kč byl závěr žalovaného správný toliko ve výsledku, tj. že jej žalobce nebyl oprávněn uplatnit ve zdaňovacím období roku 2003. (viz str. 16–19 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63).

V rozsudku ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 18/2009-110 Nejvyšší správní soud k nákladu na poradenské služby ve výši 189.710,- Kč nejprve podotkl, že se s ohledem na vymezení přezkumu zejména obsahem správních rozhodnutí, žalobními a následně stížními námitkami zabýval především otázkou časového rozlišení těchto nákladů, nikoliv jejich věcným charakterem. Nato Nejvyšší správní soud zrekapituloval, že Krajský soud se sice ztotožnil se závěrem stěžovatele, že žalobce nebyl oprávněn daný náklad uplatnit v roce 2003, konstatoval však, že tento náklad se nijak netýkal příštích období, proto shledal rozhodnutí stěžovatele v daném ohledu nezákonným. Účastníci nezpochybnili, že předmětem smlouvy o dílo č. 00102, uzavřené mezi jednatelem žalobce a společností QISO - MIRAIS, s.r.o., bylo poskytování poradenských služeb v souvislosti s přípravou a realizací procesu certifikace žalobce. Podobně pak není sporu o tom, že žalobce nebyl s ohledem na okamžik fakturace těchto nákladů jednatelem žalobce oprávněn uplatnit tento náklad ve zdaňovacím období roku 2003. Poté Nejvyšší správní soud došel k závěru, že v případě nákladů na poradenské služby, jejichž smyslem je snaha o zajištění konformity systému řízení s požadavky certifikační autority, nejde o případ, kdy by bylo možné náklady časově rozlišit ve smyslu čl. VIII odst. 1 písm. d) Postupů účtování tak, že se týkají příštích období jen proto, že následně dojde k udělení certifikátu na dobu určitou. Usuzuje-li stěžovatel na nutnost časového rozlišení z důvodu úzké věcné souvislosti těchto nákladů s následně získaným certifikátem, nelze mu v tomto ohledu přisvědčit. Náklady, jež daňový subjekt v této fázi vynaloží, sebou totiž nepochybně nenesou jistotu udělení certifikátu. Více versa lze konstatovat, že z ničeho nevyplývá, že by poskytnutí poradenských služeb bylo nezbytnou podmínkou úspěšné certifikace daňového subjektu. Lze se totiž zcela legitimně domnívat, že není vyloučena možnost, že by byl certifikát daňovému subjektu udělen i v situaci, kdy žádné takové služby nevyužije. Míra věcné souvislosti nákladů vynaložených na poradenské služby poskytované před vlastním procesem certifikace s následným udělením certifikátu na dobu určitou tak není významná do té míry, aby bylo možno vázat způsob jejich účtování na takto nejistou okolnost. Z uvedeného je zřejmé, že náklad na poradenské služby poskytnuté žalobci nelze časově rozlišovat dle čl. VIII odst. l písm. d) a odst. 2 Postupů účtování. Krajský soud tedy podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, shledal-li v tomto ohledu rozhodnutí stěžovatele nezákonným. (viz bod V. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 18/2009-110).

Na pro daný případ stěžejní otázku tedy zdejší soud odpověděl, že předmětný výdaj ve výši 189.710,- Kč věcně a časově souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2003, ovšem pouze v případě pana V.L. V případě žalobce výdaj ve výši 189.710,- Kč věcně a časově souvisel se zdaňovacím obdobím roku 2004. Senát zdejšího soudu, který rozhoduje o žalobě vedené pod sp. zn. 30Af 17/2010 [= žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609], se plně ztotožňuje s názorem senátu zdejšího soudu, který rozhodoval o žalobě vedené pod sp. zn. 30Ca 104/2007 [= žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9.8.2007 č.j. 7181/07-1200-400609]. Závěr zdejšího soudu, že žalobce nebyl oprávněn uplatnit předmětný výdaj ve výši 189.710,- Kč ve zdaňovacím období roku 2003, nebyl Nejvyšším správním soudem nijak korigován.

K části III. žaloby soud konstatuje, že v rozsudku ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63 zdejší soud, jak patrno, neakceptoval názor žalovaného, že výdaj (náklad) na poradenství při zavádění SMJ ISO 9001:2001 v hodnotě 189.710,- Kč byl nákladem příštích období, ztotožnil se však s jeho názorem, že nebyl nákladem žalobce uplatnitelným ve zdaňovacím období roku 2003 [„Ve vztahu k částce ve výši 189.710 Kč byl závěr žalovaného správný toliko ve výsledku, tj. že jej žalobce nebyl oprávněn uplatnit ve zdaňovacím období roku 2003.“]. Za této situace tu byl poměrně malý prostor ke změně odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí oproti rozhodnutí předchozímu. Žalovaný správní orgán však potřebné korekce provedl (viz str. 10–13 jeho rozhodnutí ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609). Vzhledem k uvedenému nemohl ovšem žalovaný správní orgán pochybit tím, že pokud jde o náklad ve výši 189.710,- Kč, vynaložený na poradenské služby, setrval na svých závěrech i jejich odůvodněních (není ovšem pravdou, že by na nich zcela setrval), že závěry Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího správního soudu necitoval, že se jimi nezabýval (není ovšem pravdou, že by se jimi nijak nezabýval), že s nimi nepolemizoval ani že je nekomentoval. Stejně tak je – ve vztahu k nákladu na poradenské služby ve výši 189.710,- Kč – značně zkreslující tvrzení žalobce, že Krajský soud v Plzni shledal rozhodnutí stěžovatele v dané věci nezákonným a Nejvyšší správní soud konstatoval, že Krajský soud v Plzni nepochybil, když shledal v tomto bodě rozhodnutí žalovaného nezákonným.

Část IV. žaloby se skládá ze tří námitek. K tvrzené nesprávné aplikaci § 23 odst. 1 a odst. 3 písm. a) bodu 10 a odst. 10 a § 24 ZDP a § 3 zákona o účetnictví soud plně odkazuje na předchozí rozsudek zdejšího soudu ze dne 24.10.2008 č.j. 30Ca 104/2007-63. Z žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 17.12.2009 č.j. 10395/09-1200-400609 nadto není patrno, že by žalovaný nadále setrvával na tvrzení v poloze, že náklady vynaložené na poradenství firmy QISO - MIRAIS, s.r.o., ve výši 189.710,- Kč v roce 2003 souvisí bezprostředně s vydáním certifikátu ISO a nejsou nákladem roku 2003, ale nákladem, který je třeba časově rozlišovat po dobu platnosti certifikátu počínaje 1.1.2004, tj. 34 měsíců. K tvrzenému porušení ústavních práv a zásady zákonnosti soud vzhledem k uvedenému nemá za to, že se žalovaný správní orgán dopustil nesprávné aplikace namítaných hmotněprávních předpisů, a proto v daném případě nemohlo dojít k porušení práva žalobce zaručeného čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani k porušení zásady zákonnosti zakotvené v čl. 2 odst. 1 daň. ř. Námitka nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí je pak podle názoru soudu nedůvodná i proto, že právní názor krajského soudu a Nejvyššího správního soud nijak nebránil územním finančním orgánům doměřit žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 v souvislosti s nákladem na poradenské služby ve výši 189.710,- Kč.

Vzhledem k uvedenému soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným.

Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobce nevyjádřil v zákonné lhůtě svůj nesouhlas s takovýmto projednáním věci, má se proto za to, že souhlas s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však náhrady těchto nákladů vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.).

Podle právní úpravy účinné do 31.12.2011 se kasační stížnost podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu.

Podle právní úpravy účinné od 1.1.2012 se kasační stížnost podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 15. prosince 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru