Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 72/2016 - 70Rozsudek KSPL ze dne 22.02.2017

Prejudikatura

1 As 180/2016 - 34


přidejte vlastní popisek

30A 72/2016-70

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: P.V.M., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 3. 2016 č. j. MV-14095-4/SO-2016,

takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 3. 2016, č. j. MV-14095-4/SO-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 15. 12. 2015, č. j. OAM-6018-25/PP-2014, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

I. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka ve výši 16.342 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I.
Předmět řízení

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-6018-25/PP-2014 ze dne 15. 12. 2015 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla dle ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky.

II.
Žaloba

Žalobce v žalobě nejprve obecně uvedl, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jelikož jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), které definuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí, a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy s ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce je dále přesvědčen, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy v ust. § 3 správního řádu. Zároveň nelze též přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční je v rozporu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v ust. § 2, 3 a 4 správního řádu.

Žalobce dále namítal, že žalovaná nedostála své povinnosti odvolacího správního orgánu, jelikož nedostatečně přezkoumala zákonnost a správnost prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu požadovaném § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná v podstatě toliko aprobuje prvoinstanční rozhodnutí a současně bagatelizuje důvodnost odvolacích námitek, přičemž s většinou odvolacích námitek se žalovaná vypořádává velmi stručně a její rozhodnutí tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nevyššího správního soudu č. j. 5 As 6/2012 – 29, ve kterém je uvedeno, že: „jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudu svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí“. Ačkoliv je tento závěr vysloven pro rozhodnutí soudní, totožné závěry platí i pro rozhodnutí správních orgánů, což je rovněž v judikatuře Nejvyššího správního soudu pevně zakotveno. Žalobce odkázal v této souvislosti též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 17/2007 - 66, kde tento soud konkretizuje požadavky na odůvodnění správních rozhodnutí a vykládá, že: „odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení. Správní řád výslovně určuje, že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, způsob, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy, které vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na projednávanou věc. Při vypracování odůvodnění ponechává správní řád správnímu orgánu na vůli, jaký postup pokládá v konkrétní věci za nejvhodnější. Zpravidla, pokud jde o skutkovou stránku, se nejprve vylíčí podstata věci, a potom následuje rozbor důkazů a ostatních podkladů rozhodnutí. V odůvodnění je nutno reagovat na připomínky a návrhy účastníků řízení, na jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí, a vypořádat se i s případnými rozpory v jednotlivých důkazech. Poté by měly být uvedeny závěry o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné, posoudí se právní význam těchto skutečností a vysloví úsudek o předmětu řízení. S poukazem na právní normu, citovanou ve výroku rozhodnutí, se zdůvodní její použití v konkrétním případě. Je sice možné zvolit i jiné uspořádání odůvodnění se zřetelem na povahu té které projednávané věci, ale v každém případě však je třeba, aby byla dobře vystižena podstata věci a aby odůvodnění nebylo zatěžováno údaji a úvahami bezvýznamnými, které by byla na úkor srozumitelnosti.“

Žalobce rovněž namítal nedostatečné zjištění skutečného stavu věci správním orgánem prvého stupně, které následně žalovaná svým potvrzujícím rozhodnutím aprobovala. Rozhodnutí prvostupňové a touto žalobou napadené rozhodnutí tak nedostálo požadavkům vyplývajícím ze zásady materiální pravdy deklarované v ust. § 3 správního řádu, tedy nebyl zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností.

Žalobce dále uvedl, že správní orgán I. stupně zcela nesprávně subsumoval případ žalobce na skutkovou podstatu uvedenou v ust. § 87e zákona o pobytu cizinců. Je přitom zřejmé, a žalobce to ostatně namítl i v odvolání, že se obcházení zákona nedopustil. Správní orgány sice mohou mít ohledně tohoto větší či menší míru pochybností, avšak je zřejmé, že na základě správního spisu nebylo prokázáno nad rozumnou míru pochybnosti, že by skutková podstata § 87e zákona o pobytu cizinců byla naplněna a právní zástupce žalobce je tak přesvědčen, že správní orgány měly ve věci rozhodnout v souladu se základními zásadami správního práva a práva obecně a zejména s ohledem na zásadu in dubio pro reo žádosti o přechodný pobyt vyhovět, resp. prvoinstanční rozhodnutí zrušit. Žalobce uvedl, že jeho nelegální pobyt, za který mu bylo uloženo správní vyhoštění, nelze považovat z povahy věci za obcházení zákona, nýbrž případně jako jeho porušení. V žádném případě nelze přijmout argumentaci správních orgánů, že jde o účelové obcházení zákona. Jde přitom pouze o domněnky a spekulace správních orgánů, které nemají podklady ve správním spise a měly také pouhými domněnkami a pochybnostmi zůstat. Za naprosto nepřijatelné je třeba označit, že správní orgány z jednání osob od žalobce odlišných dovozují obcházení zákona žalobcem. Na tomto místě je třeba polemizovat vůbec s teoretickou možností naplnění skutkové podstaty ust. § 87e ze strany žalobce za současné absence jednání žalobce. Právní zástupce žalobce se domnívá, že již se samotné konstrukce ust. § 87e a jeho jazykového výkladu je zjevné, že se obcházení zákona musí dopustit právě ten, komu má být žádost zamítnuta a nepostačí, jestliže se obcházení dopouští osoby jiné. Je zřejmé, že k tomuto závěru je nutno nevyhnutelně dojít i výkladem teleologickým.

Jako další žalobní bod žalobce zmínil nepoužitelnost některých důkazů, z nichž správní orgány vyvozují své závěry o naplnění skutkové podstaty § 87e zákona o pobytu cizinců. Jak ostatně namítl žalobce již v odvolání, nelze za použitelný a relevantní důkaz považovat úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu.

Žalobce dále namítal rozpor napadených rozhodnutí s § 36 odst. 3 správního řádu a s právem na spravedlivý proces, neboť správní orgán I. stupně nevyhověl návrhu žalobce na doplnění dokazování, jehož cílem bylo objasnění skutečností vztahujících se k zájmu nezletilého a zároveň věrohodně neodůvodnil toto neprovedení důkazu, když pouze obecně konstatoval, že by další dokazování bylo v rozporu s efektivností a hospodárností řízení. Správní orgán přitom na druhé straně prováděl jiné dokazování, které by optikou takového odůvodnění bylo zcela jistě nutno označit za naprosto nadbytečné, a řízení trvalo 18 měsíců navzdory zákonné povinnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30ti, resp. 60ti dnů od podání žádosti. Nadto žalobce uvedl, že zkoumání zájmu nezletilého zcela jistě převažuje nad hodnotou vyjadřující zájem na efektivnosti a hospodárnosti řízení, když otázky spojené se zájmem nezletilého vycházejí z mezinárodních závazků České republiky, tedy mezinárodních smluv o lidských právech, jež mají přednost před zákonem.

Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutími správních orgánů obou stupňů je nepřípustně zasahováno do práva na sloučení rodiny ve smyslu práva EU a také do práva na respektování soukromého a rodinného života tak, jak jej vykládá ve vztahu k čl. 8 EÚLP Štrasburský soud. Je evidentní, že žalobce má na území České republiky svého nezletilého syna, který je občanem ČR. Při ztrátě pobytového oprávnění by byl nucen jej opustit, stejně jako zemi, kterou si zvolil za svůj domov. V opačném případě by fakticky v důsledku vykonatelnosti napadených rozhodnutí došlo k nucení českého občana H.H.N. k opuštění vlasti, což je ve světle čl. 14 odst. 4 Listiny nepřijatelné.

Žalobce dále v dané věci spatřoval rozpor napadeného rozhodnutí s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí Rady Evropské unie 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, neboť je to právě tato směrnice, z níž pramení tento pobytový status a jeho implementace do českého právního řádu. Zákon o pobytu cizinců je nutné v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora EU vykládat tzv. eurokonformně na základě doktríny tzv. nepřímého účinku, tedy vykládat zákonná ustanovení vždy ve světle účelu směrnice.

Žalobce rovněž namítal rozpor rozhodnutí správních orgánů obou stupňů s čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť české dítě je nepřímo nuceno vycestovat z republiky, pokud by chtělo žít společně se zákonným zástupcem. Dle žalobce je v důsledku rozhodnutí žalované a prvostupňového orgánu zasaženo do práva na respektování soukromého a rodinného života – čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny, rozhodnutí jsou v rozporu s účelem a smyslem směrnice 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny.

Ve vztahu k dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce uvedl, že toto je zjevně nepřiměřené. Správní orgán I. stupně se otázkou přiměřenosti vůbec nezabýval a žalovaná pak jeho nesprávné a nezákonné rozhodnutí potvrdila, čímž i své rozhodnutí zatížila vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Dle žalobce nelze takto formalisticky pouze uvést, že na tento důvod pro zamítnutí žádosti se nevztahuje povinnost zkoumání přiměřenosti. Žalobce je přesvědčen, že povinnost zkoumat přiměřenost vyplývá mj. z předpisů ústavněprávní síly a ze základních zásad správního práva a práva obecně.

Závěrem žalobce pouze v obecné rovině uvedl, napadené rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, především s Úmluvou na ochranu dítěte, neboť napadenými rozhodnutími není šetřen zájem nezletilého a tato jsou v rozporu s ustanoveními Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III.
Vyjádření žalované

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 13. 5. 2016 nejdříve shrnula dosavadní průběh řízení a ohledně žalobních námitek uvedla, že žalobce žádal o povolení k přechodnému pobytu z titulu rodinné vazby k nezletilému H.H.N., nar. …, státní příslušnost Česká republika, kdy žalobce je otcem nezletilého. Žalovaná shodně jako v napadeném rozhodnutí uvedla, že dne 23. 3. 2009 byl do rodného listu nezletilého na základě souhlasného prohlášení o určení otcovství zapsán pan M.S. Dne 18. 5. 2009 bylo vydáno matričním úřadem Městské části Praha 4 osvědčení o státním občanství, dle kterého je nezletilý státním občanem České republiky. Dne 8. 4. 2010 bylo soudní cestou určeno, že pan M.S. není otcem nezletilého a v návaznosti na tuto skutečnost uznal žalobce dne 11. 8. 2010 otcovství k nezletilému a byl jako otec zapsán do rodného listu. Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce právě z důvodu, že došlo k naplnění ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť dospěl k závěru, že se otec i matka, kteří jsou příslušníci třetího státu, snaží o získání povolení k pobytu na území ČR pro účastníka řízení za účelem soužití s dítětem, které získalo české státní občanství. To prokazuje přímou účelovost takového jednání. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je patrné, že se správní orgán konkrétním jednáním účastníka řízení zabýval a toto jednání vyhodnotil z pohledu zákonem stanovených podmínek, přičemž skutkové závěry o jednání účastníka řízení vycházejí z obsahu spisu. Z jednání žalobce vyplývá nejen opakované porušování zákonů ČR, ale skutečně i jeho opakovaná snaha o získání povolení k pobytu na území ČR v rozporu se zákonem. Pokud účastník řízení jedná v rozporu se zákonem, je z podstaty takové jednání patrné, že takovým jednáním obchází zákon. Jeho snaha o získání povolení k pobytu na území je z jeho jednání zcela evidentní. Ve zbytku žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV.
Jednání před krajským soudem

Projednání žaloby před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti žalované strany, která svou neúčast písemně předem omluvila. V průběhu jednání před krajským soudem právní zástupce žalobce plně setrval na podané žalobě. Právní zástupce žalobce uvedl, že aplikace ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není na žalobcův případ vhodně zvolena, a měl spíše zvolit aplikaci jiného vhodného ustanovení. Právní zástupce žalobce je toho názoru, že správní orgán zvolil aplikaci citovaného ustanovení především z toho důvodu, že správní orgán v takovém případě není vázán povinností zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 6 Azs 157/2016 a na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že musí být prokázáno nade vší rozumnou pochybnost, že se obcházení zákona dopustil samotný účastník řízení. V daném případě se jednalo o zřejmě účelové souhlasné prohlášení mezi matkou dítěte a českým státním občanem. Žalobce nikde nefiguruje. Obcházení zákona ve smyslu shora uvedených rozhodnutí musí dle žalobce spočívat v přímé participaci účastníka řízení (žalobce) na obcházení zákona. Správní orgán na jednu stranu uvádí, že se obcházení zákona účastník řízení dopustil, a zároveň dále upozorňuje na nesporná zjištění, že byl žalobce odsouzen za trestný čin neplacení výživného atd., přičemž tyto skutečnosti nemají ve vztahu k obcházení zákona žádnou relevanci. Dle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod 17, 18, 19) obcházení zákona samo o sobě nemůže být tzv. navěky důvodem pro to, aby byl veškerý pobyt účastníka řízení na území zamítnut. Žalobce dále uvedl, že správní orgán interpretuje ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v rozporu s aplikační praxí a rovněž opírá své rozhodnutí o úřední záznamy, aniž by vyslechl svědky, kteří byli přítomni pořizování úředního záznamu.

Právní zástupce žalobce se zabýval i otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce. Z rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, že i pokud zákon o pobytu cizinců nestanoví explicitně povinnost se u ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zabývat přiměřeností rozhodnutí, vyplývá tato povinnost z přímo aplikovatelných norem evropského práva. Právní zástupce žalobce uvedl, že i pokud by tedy bylo v případě žalobce skutečně shledáno obcházení zákona, měl se správní orgán zabývat i přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, resp. jeho syna.

Právní zástupce žalobce závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

V.
Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

Zákonnost rozhodnutí krajský soud přezkoumával ve vazbě na příslušná procesní ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejichž porušení se žalobce dovolával a dále ve vztahu k příslušným hmotněprávním ustanovením zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

Žalobu shledal krajský soud důvodnou.

Dle ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že: „Na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost dále zamítne, jestliže žadatel se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.“

Z obsahu správního spisu vyplývají pro posouzení věci následující právně významné skutečnosti. Žalobce, jakožto rodinný příslušník občana České republiky – nezletilého syna H.H.N., podal dne 29. 4. 2014 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců. K žádosti přiložil mimo jiné rodný list a osvědčení o státním občanství České republiky jeho nezletilého syna H.H.N., nar. …, státní příslušnost Česká republika. Z rodného listu vyplývá, že otcem nezletilého je žalobce a matkou paní H.T.M.N., nar. …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika. Žalobce dále předložil úředně ověřenou kopii překladu oddacího listu do českého jazyka, ze kterého je patrné, že žalobce uzavřel dne 31. 7. 2009 manželství s paní H.T.M.N., matkou nezletilého.

Dne 15. 12. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. OAM-6018-25/PP-2014, kterým rozhodl o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu ve smyslu ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jelikož se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k pobytu. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že dne 23. 3. 2009 byl do rodného listu nezletilého H.H.N. na základě souhlasného prohlášení o určení otcovství zapsán pan M.S. a v důsledku toho se stal nezletilý H.H.N. státním občanem České republiky. Dne 25. 5. 2009 byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podána žaloba na popření otcovství. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 1. 2011 č. j. 14 T 94/2009 vyplývá, že řízení ve věci popření otcovství k nezletilému H.H.N. je od 16. 4. 2010 pravomocně ukončeno. Rozsudkem ze dne 8. 4. 2010 bylo určeno, že pan M.S. není otcem nezletilého H.H.N. V návaznosti na tuto skutečnost žalobce dne 11. 8. 2010 uznal otcovství k nezletilému a byl zapsán jako otec do rodného listu nezletilého. Dle názoru správního orgánu I. stupně se účastník řízení a paní H.T.M.N. se dopustili protiprávního jednání. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že pan M.S. byl zapsán do rodného listu za účelem získání českého občanství nezletilého H.H.N. a následně k využití českého občanství nezletilého pro získání pobytu jak účastníka řízení, tak matky nezletilého, paní H.T.M.N., která dne 20. 5. 2010 podala žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky za účelem sloučení s občanem České republiky, nezletilým H.H.N. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí dále uvedl, že z výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra, je pan M.S. zapsán jako otec u pěti nezletilých dětí, včetně nezletilého H.H.N., jejichž matky občanky Vietnamské socialistické republiky mají udělený trvalý pobyt rodinného příslušníka občana České republiky za účelem sloučení s občanem České republiky a podanou žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana za účelem sloučení s občanem ČR, přičemž státní příslušnicí České republiky, se kterými se slučují, jsou právě děti, u kterých je zapsán pan M.S. jako otec.

Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí dne 22. 12. 2015 odvolání, o kterém bylo žalovanou rozhodnuto touto žalobou napadeným rozhodnutím. Shora uvedenou skutkovou a právní kvalifikaci v podstatě žalovaná převzala. Komise se zabývala jednotlivými námitkami a akceptovala názory správního orgánu I. stupně, přičemž odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.

Krajský soud shledal, že řízení před správními orgány obou stupňů trpí vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Těžištěm vad předcházejícího řízení je skutečnost, že si ani správní orgán I. stupně ani žalovaná správně neujasnily předmět správního řízení a v návaznosti na to i okruh okolností, které jsou nezbytné pro posouzení věci. Ze skutečností vyplývajících ze správního spisu je patrné, že žalobce podal žádost o povolení k přechodnému pobytu, přičemž jako účel pobytu uvedl sdílení společné domácnosti s občanem EU. Občanem, se kterým chtěl žalobce sdílet společnou domácnost, byl, dle předloženého rodného listu vydaného Úřadem městské části Prahy 4 dne 11. 8. 2010, nezletilý syn žalobce H.H.N., občan České republiky. Správní orgány by v takovém případě měly primárně zjišťovat, zda jsou splněny zákonné podmínky udělení povolení k přechodnému pobytu za účelem sdílení společné domácnosti s občanem České republiky především ve vztahu k tomuto českému státnímu příslušníkovi. V daném případě se však správní orgán I stupně při zjišťování rozhodných skutečností a při rozhodování ve věci zabýval především vztahem žalobce k nezletilé N.M., narozené …, občance České republiky, ke které uznal dne 20. 12. 2007 otcovství a ke které jakožto nositelce oprávnění podával žalobce v letech 2008 a 2009 opakovaně žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení s občanem České republiky. Správní orgán vycházel ze skutečností zjištěných v těchto předchozích řízeních, tedy ze skutečností, že žalobce obcházel zákon, když byl účelově zapsán jako otec do rodného listu nezletilé N.M. Správní orgán I. stupně v řízení o žádosti žalobce tak vycházel pouze z listin založených ve spisu a získaných především z předcházejících řízení správních či soudních, uvedených výše v části týkající se obsahu správního spisu, aniž by ve vztahu k nynějšímu případu za účelem zjištění všech okolností rozhodných pro vydání rozhodnutí učinil další iniciativu, vyjma provedení místního šetření v místě pobytu žalobce ve dnech 29. 7. 2014, 30. 7. 2014 a 31. 7. 2014. Předchozí situace ve vztahu k nezletilé N.M. nemůže být v předmětném řízení hlavním rozhodovacím důvodem. Správní orgány se měly v daném případě primárně zabývat okolnostmi souvisejícími se vztahem žalobce a jeho nezletilého syna H.H.N., k němuž měl v úmyslu se žalobce podanou žádostí o povolení k pobytu sloučit. Předchozí zjištěné skutečnosti týkající se vztahu k N.M. mohl správní orgán použít toliko jako další podpůrnou okolnost. Pokud se správní orgán domníval, že žalobce ve smyslu ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců obcházel zákon (či se jen na obcházení zákona podílel) účelovým získáním českého občanství k nezletilému H.H.N. a následnému uznání žalobcova otcovství k němu za účelem získání povolení k pobytu na území České republiky, měl se těmito skutečnostmi zabývat tak, aby byl v daném případě zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ust. § 3 ve spojení s ust. § 50 odst. 2 a ust. § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“). Dle ust. § 3 správní řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, nevyplývá-li ze zákona něco jiného. Dle ust. § 50 odst. 2 správního řádu opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Dle ust. § 52 správního řádu jsou účastníci správního řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, avšak správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z výše uvedeného je tedy patrné, že přestože je předmětné správní řízení řízením o žádosti, kde má žalobce do určité míry povinnost sám tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho věci a označovat důkazy k prokázání jeho tvrzení, je správní orgán stále ten, který má povinnost zjistit stav věci takovým způsobem, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a v potřebném rozsahu. Aby dostál správní orgán svých povinností uložených mu shora citovanými ustanoveními, měl provést důkladnější dokazování, a to zejména účastnický výslech žalobce dle ust. § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a dle ust. § 55 správního řádu rovněž výslech paní H.T.M.N., matky nezletilého H.H.N. za účelem ověření míry participace žalobce na obcházení zákona. Soud uzavírá, že správní orgán v daném případě nedostatečně zjistil stav věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a proto soud rozhodnutí obou stupňů zrušil.

Obcházení zákona ve vztahu k nezletilému H.H.N. správní orgány spatřovaly ve stručnosti v tom, že žalobce jako cizí státní příslušník a rovněž matka nezletilého, paní H.T.M.N. se snaží o získání povolení k pobytu na území České republiky za účelem soužití s nezletilým, který získal české státní občanství, jehož občanství bylo odvozeno od občanství českého státního příslušníka pana M.S., který uznal k nezletilému otcovství a byl zapsán před žalobcem do rodného listu nezletilého. K závěru správních orgánů, že se žalobce v souvislosti se získáváním českého občanství nezletilého H.H.N. a následným uznáním otcovství k němu dopustil obcházení zákona za účelem získání povolení k pobytu, soud uvádí, že dne 27. 9. 2016 byl Nejvyšším správním soudem České republiky pod č. j. 6 Azs 157/2016-32 vydán rozsudek, zabývající se problematikou participování se na obcházení zákona. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí: „…je však zřejmé, že obcházení zákona musí být žadateli o povolení k přechodnému pobytu přičitatelné (arg. „... se dopustil“, „...účelově uzavřel manželství“, „jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“, podobně srov. znění § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a současně musí být naplněna subjektivní stránka ve vztahu k jednání obcházející zákon ve formě přímého úmyslu (arg. „... s cílem získat povolení k přechodnému pobytu“).“ Na jiném místě v tomtéž rozsudku je uvedeno: „Pro případ obcházení zákona ze strany žadatele o přechodný pobyt dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců to znamená, že takové jednání musí být žadateli správními orgány bez důvodných pochybností, tzn. spolehlivě prokázáno.“ Ze shora uvedeného vyplývá, že správní orgán by v případě podezření na obcházení zákona za účelem získání povolení k pobytu ze strany žadatele o povolení k přechodnému pobytu, má být tato skutečnost žadateli prokázána. Žalobci však obcházení zákona ve vztahu k získání občanství nezletilého H.H.N. za účelem následného získání povolení k pobytu žalobce prokázáno nebylo. Obcházení zákona za účelem získání povolení k pobytu na území České republiky bylo žalobci prokázáno jen ve vztahu k nezletilé N.M. české státní příslušnici, ke které žalobce uznal otcovství účelově. K problematice obcházení zákona ve vztahu k nezletilému H.H.N. resp. ve vztahu k následné žádosti o udělení povolení pobytu z důvodu příbuzenství s občanem České republiky nebyli žalobce ani matka nezletilého doposud vyslechnuti. Skutkové okolnosti ohledně získání českého občanství nezletilého H.H.N. původně vyplývají poměrně stručně z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2010 o popření otcovství M.S. k nezletilému H.H.N. a následně pak z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 1. 2011 č. j. 14 T 94/2009, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ust. § 171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, když se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl pobyt na území republiky zakázán, avšak v těchto rozhodnutí se soudy otázkou jakéhokoli obcházení zákona ve vztahu k nezletilému H.H.N. nezabývaly. V rámci těchto řízení ani nebyl prováděn výslech žalobce za účelem zjištění, zda obcházel zákon, aby získal povolení k pobytu na území ČR, nýbrž za účelem zjištění, zda je otcem či nikoli a ve druhém případě, zda je vinen ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Dle názoru soudu, tak není dostatečně zjištěno, zda se žalobce obcházení zákona skutečně zúčastnil či nikoli. Správní orgán by tak měl v dalším řízení na základě doplněného dokazování a v návaznosti na shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu posoudit, zda se žalobce nastalou situací kolem získávání občanství nezletilého syna H.H.N. a následného uznání otcovství k němu, žalobce skutečně přímo dopustil obcházení zákona.

Dále soud uznal i námitku žalobce, že úřední záznamy Policie České republiky o podaném vysvětlení sepsané dle ust. § 158 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nelze použít ve správním řízení jako důkaz. K této námitce žalobce, která byla uplatněna již v odvolání proti prvostupňovému řízení, se žalovaná v napadeném rozhodnutí vyjádřila tak, že předmětné úřední záznamy byly podkladem pro vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2010 č. j. 20 C 225/2009-59, který je taktéž součástí spisového materiálu a který je pro správní orgán závazný a nelze jej zpochybňovat. Soud k tomuto uvádí, že úřední záznamy, které vzal správní orgán jako podklad pro své rozhodnutí, jsou pořízeny dne 21. 6. 2011, 23. 6. 2011, 27. 9. 2011, 23. 2. 2012 a 12. 3. 2012, přičemž rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo vydáno dne 8. 4. 2010, tedy před tím, než byly úřední záznamy vůbec pořízeny. Úřední záznamy použité správními orgány v řízení o žádosti žalobce nemohly být použity ani v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, ve kterém byl vydán rozsudek dne 4. 1. 2011, tedy rovněž před pořízením úředních záznamů. Z úředních záznamů založených ve správním spisu naopak vyplývá, že byly pořízeny v rámci podání vysvětlení ve věci napomáhání k neoprávněnému pobytu (proti M.S.) a podání vysvětlení ve věci uznání otcovství (proti R.S.), přičemž v souvislosti s těmito řízeními nejsou ve správním spisu založena žádná meritorní rozhodnutí, jejichž podkladem byly zmiňované úřední záznamy. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016 č. j. 1 As 180/2016-34 uvedl, že: „Úřední záznamy o podaném vysvětlení z ukončeného trestního řízení dle § 158 odst. 6 trestního řádu nemohou nahradit výslech účastníka řízení a svědků o skutečnostech rozhodných pro zjištění skutkového stavu věci, popřípadě provedení jiných důkazů způsobem upraveným správním řádem.“ V obdobném duchu se vyjádřil Nejvyšší správní soud rovněž v rozhodnutí ze dne 25. 5. 2016 č. j. 1 Azs 81/2016-33, kde uvedl: „…úřední záznamy obecně mohou tvořit jeden z podkladů rozhodnutí (§ 50 odst. 1 spr. ř.). Nemohou však být důkazem v dané věci, neboť to výslovně zákon vylučuje (srov. § 137 odst. 4 spr. ř.). Použitelností úředních záznamů o vysvětlení podaných na základě § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v trestním řízení se zabývá výkladové stanovisko Nejvyšší státní zástupkyně č. 5/2003 ze dne 6. 6. 2003. Pro účely trestního řízení má úřední záznam o podaném vysvětlení stejné použití jako úřední záznam o vysvětlení podaném na základě § 158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Takový úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba podavší vysvětlení byla vyslechnuta jako svědek. Dále slouží soudu k úvaze, zda provede důkaz výslechem svědka. Úřední záznam o podaném vysvětlení nelze, pokud zákon nestanoví jinak, použít jako důkaz v trestním řízení před soudem. Toto pravidlo platí i pro správní řízení (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010 - 73, nebo ze dne 10. 2. 2016, čj. 1 As 204/2015 - 33). Úřední záznam o podaném vysvětlení tedy nemůže být použit jako důkaz v rámci správního řízení.“ Se shora uvedenými názory se krajský soud ztotožňuje, přičemž jsou aplikovatelné i na případ žalobce. Krajský soud konstatuje, že správní orgán prvního stupně porušil zákaz použití záznamu o podaném vysvětlení jako důkazu v rámci správního řízení, přičemž toto procesní pochybení (použití nezákonných důkazů) způsobuje nezákonnost meritorního rozhodnutí.

K žalobní výtce směřující na nepřiměřenost napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců krajský soud uvádí, že v daném případě zákon neukládá správnímu orgánu povinnost posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení. Správní orgány jsou povinny dopady rozhodnutí do života žalobce a jejich přiměřenost zkoumat jen tam, kde jim to zákon výslovně ukládá. V daném případě bylo aplikováno ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, u kterého citovaný zákon posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce neukládá a ani nepředpokládá. Z těchto důvodu žalovaný správní orgán neaplikoval ani ust. § 174a zák. o pobytu cizinců vymezující meze při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí a tím ani toto zákonné ustanovení nemohl porušit, přičemž ani soud nenašel zákonný důvod, na základě kterého by měl správní orgán v daném případě postupovat dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat přiměřenost rozhodnutí. Na zmíněném nezmění nic ani existence rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 Azs 96/2015-30, na nějž se obracel zástupce žalobce při jednání. Dle citovaného rozsudku by se stručně řečeno měly správní orgány zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života i v těch případech zamítnutí žádosti o povolení k pobytu, ve kterých to zákon výslovně neukládá. Krajský soud však uvádí, že ve výše uvedeném rozsudku byla řešena věc, která byla skutkově odlišná od právě projednávaného případu, a tudíž nelze aplikovat na případ žalobce. I sám Nejvyšší správní soud v tomto svém rozhodnutí zdůraznil (bod 37), že případ stěžovatele je specifický a závěry v rozhodnutí učiněné nelze zobecnit a bez dalšího aplikovat v jiných věcech.

Ze shora uvedených důvodů soud shledal žalobu důvodnou a přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalované ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. a současně i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Jelikož krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a rovněž i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nezabýval se z důvodu procesní ekonomie zbylými námitkami žalobce.

VI.
Náklady řízení

Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., občanský soudní řád. Žalobci, který v řízení dosáhl procesního úspěchu, soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16.342,- Kč. Tato náhrada je představována uhrazeným soudním poplatkem v celkové výši 4.000 Kč (3.000 Kč za žalobu a 1.000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) a dále odměnou za právní zastoupení žalobce za tři úkony právní služby po 3.100 Kč, třikrát paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis a podání žaloby, sepis a podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) a náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 21 % DPH.

Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 22. února 2017

JUDr. Václav Roučka, v.r.

předseda senátu

Za správnost: Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru