Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 64/2010 - 35Rozsudek KSPL ze dne 24.02.2011

Prejudikatura

2 As 80/2009 - 66


přidejte vlastní popisek

30A 64/2010-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: O.S., proti žalované: Služba cizinecké policie, Oddělení pobytových agend Plzeň, se sídlem Slovanská alej 26, 307 51 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Plzeň, o zajištění cizince, ze dne 12.9.2010 č.j. CPPL-18112- /ČJ-2010-034064-KP,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 8.10.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Plzeň, o zajištění cizince, ze dne 12.9.2010 č.j. CPPL-18112- /ČJ-2010-034064-KP (dále též jen „napadené rozhodnutí“).

Podmínky vstupu cizince na území ČR a vycestování cizince z území ČR jsou upraveny, podmínky pobytu cizince na území ČR jsou stanoveny a působnost Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy je vymezena zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále též jen „Pakt“) byl spolu s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášen vyhláškou č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, s platností od 23.3.1976.

Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“).

Readmisní závazky Evropského společenství a Ukrajiny jsou upraveny v Dohodě mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, která byla podepsána dne 18.6.2007 a vstoupila v platnost dne 1.1.2008 (dále též jen „Dohoda ES-Ukrajina“).

Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o tom, že žalobce se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajišťuje „za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, tj. Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob ze dne 18.12.2007 pod číslem L332/48.“.

Žalobce uvedl, že byl zkrácen na svých právech, když žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil čl. 9 odst. 1 Paktu, podle kterého nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen a nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.

Porušení uvedeného ustanovení mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR žalobce spatřoval v tom, že jeho zajištění je nepatřičné, resp., že není nezbytné k dosažení účelu, k němuž má směřovat, tj. k předání na Ukrajinu podle readmisní smlouvy. Žalobce v této souvislosti odkázal k relevantní rozhodovací činnosti Výboru pro lidská práva (dále též jen „Výbor“), ze které vyplývá, že má-li být zajištění cizince považováno za slučitelné s čl. 9 Paktu, musí dojít ke kumulativnímu splnění dvou podmínek – jednak podmínky zákonnosti zbavení svobody, tzn., že k zajištění jednotlivce musí dojít pouze z důvodů a způsobem, který je předvídán právním řádem dotčeného státu, a dále nemožnost svévole příslušných vnitrostátních norem a jejich aplikace (Výbor, Jalloh v. Nizozemí, oznámení č. 794/1998, sdělení z 15.4.2002, § 8.2). Co lze rozumět pod tímto zákazem svévole Pakt již blíže neupravuje. Nicméně podle Výboru „přípravné práce k čl. 9 odst. 1 potvrzují, že svévolnost nesmí být ztotožňována s pojmem nezákonnost, ale musí být interpretována sířeji tak, aby zahrnula i takové prvky, jako jsou nepatřičnost, nespravedlnost nebo nepředvídatelnost“ (Výbor, Van Alphen v. Nizozemí, oznámení č. 305/88, sdělení z 23.7.1990, § 5.8). Každé zbavení svobody proto musí být podle Výboru posouzeno individuálně a je na smluvním státu, aby prokázal, že v daném případě neexistovaly „mírnější prostředky, kterými by bylo dosaženo stejného cíle“ (Výbor, C. v. Austrálie, oznámení č. 900/1999, sdělení z 28.10.2002, § 8.2). Zajištění je tedy Výborem koncipováno jako krajní opatření, ke kterému může smluvní strana Paktu přikročit pouze v případě, že je to „nezbytné vzhledem ke všem okolnostem případu, např. za účelem zabránění útěku nebo maření dokazování“ (Výbor, A. v. Austrálie, oznámení č. 560/1993, sdělení z 3.4.1997, § 9.2).

Žalobce zdůraznil, že i když § 129 zákona o pobytu cizinců požadavek nezbytnosti zajištění neobsahuje (narozdíl od § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), je nutné jej přesto do testu svévolnosti zbavení svobody zakomponovat, a to s ohledem na čl. 9 odst. 1 Paktu a jeho postavení v právním řádu ČR (viz čl. 10 Ústavy ČR).

Žalobce v té souvislosti zdůraznil, že splnění požadavku nezbytnosti zajištění nelze v jeho případě shledat. Žalobce přicestoval na území České republiky dne 6.3.1998 a od té doby zde pobýval na základě víza k pobytu nad 90 dnů nebo dlouhodobého pobytu nepřetržitě do 30.6.2010, tj. více než 12 let. Po celou tuto dobu provozoval živnost, jak lze zjistit výpisem z živnostenského rejstříku. Během svého pobytu se žádného porušení zákona nedopustil a naopak svojí prací přispíval k blahobytu obyvatel České republiky. Žalobce rovněž upozornil na to, že před ukončením doby platnosti pobytu hodlal požádat o trvalý pobyt ve smyslu § 68 zákona o pobytu cizinců. Za tímto účelem úspěšně absolvoval i zkoušku z českého jazyka, která je podle § 70 odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců povinnou náležitostí žádosti o trvalý pobyt (vzhledem k zajištění však žalobce není schopen doklad o vykonání zkoušky momentálně doložit). Následně navštívil příslušné pracoviště Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, kde žádost o trvalý pobyt hodlal podat. To však jeho žádost „nenabralo“ a požadovalo od něj dokument týkající se jeho daňových přiznání, který mu měl vystavit příslušný finanční úřad. V důsledku špatné komunikace s finančním úřadem se však žalobci nepodařilo příslušný doklad včas obstarat, a žádost o trvalý pobyt tak nebyl schopen podat ještě před vypršením jeho oprávnění k pobytu. Zajištěn pak byl v momentě, kdy na území ČR pobýval neoprávněně přesně 73 dnů. Z uvedeného je dle žalobce zřejmé, že k jeho setrvání na území po uplynutí povolení k pobytu nedošlo ve špatné víře obcházet zákony ČR, ale v důsledku jeho neschopnosti podat žádost o trvalý pobyt, na který měl podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nárok. Nic v žalobcově dosavadním pobytu na území tak nenasvědčuje tomu, že by hodlal mařit své předání na Ukrajinu, a jeho zajištění z tohoto důvodu nebylo nezbytné ve smyslu výše uvedené rozhodovací činnosti Výboru. Ostatně žalovaný ani žádnou takovou skutečnost ve svém rozhodnutí neuvedl.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, když k ní ve svém vyjádření ze dne 1.12.2010 uvedl, že žalobce byl dne 11.9.2010 kontrolován orgány Policie ČR, přičemž bylo zjištěno, že od 30.6.2010 pobývá na území České republiky neoprávněně bez platného povolení k pobytu. Z tohoto důvodu bylo správním orgánem vydáno napadené rozhodnutí a žalobce byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců s cílem zabezpečit jeho řádné předání dle mezinárodní smlouvy. Zákon o pobytu cizinců upravuje obligatorně zajištění za účelem předání cizince podle mezinárodních dohod nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství dle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 věty prvé (žalovaný citoval příslušná ustanovení). Rozhodnutí o zajištění obsahuje všechny potřebné skutečnosti, tj. existenci mezinárodní smlouvy, skutečnosti o neoprávněném pobytu žalobce na území České republiky a rovněž zdůvodnění zajištění do zařízení, neboť administrativní úkony související s předáním nebylo možné uskutečnit ve lhůtě 48 hodin.

Policejní orgán, který v dané věci o zajištění cizince rozhodoval, zohlednil všechny důvody zajištění, které z institutů nabízených zákonem o pobytu cizinců použije, resp., který z nich uplatní přednostně. Před jeho samotnou aplikací však důsledně zvážil, zda použitím konkrétního důvodu zajištění bude naplněn samotný účel zajištění, ke kterému se vtahuje. Nelze tedy z libovůle orgánu rozhodujícího o zajištění cizince uplatnit ustanovení, které by k danému účelu nesměřovalo a mohlo by být chápáno jako neoprávněné omezení osobní svobody. Z výpovědi žalobce uvedené v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení je patrné, že žalobce na území ČR žije od roku 1998 bez závažného porušení zákona za účelem podnikání a do této situace, tzn. neoprávněného pobytu na území ČR, se dostal díky své důvěřivosti a neznalosti zákona o pobytu cizinců při postupu vyřizování trvalého pobytu na území ČR. Do protokolu jinak neuvedl žádné okolnosti, které by bránily v jeho návratu do země původu, a jeho vycestování je možné, jak vyplývá i ze závazného stanoviska odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Z těchto důvodů mu bylo současně vydáno i rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, které vydá orgán Policie ČR vždy, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Zákon o pobytu cizinců tak stanoví ve všech případech neoprávněného pobytu cizince povinnost orgánů policie ex offo zahájit správní řízení za účelem správního vyhoštění. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce měl povinnost podat žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, pokud chtěl nadále legálně setrvat na území ČR i přesto, že si hodlal vyřizoval trvalý pobyt na území ČR, neboť nemůže předvídat, jak dlouho toto řízení bude trvat. Tím by předešel situaci, do které se dostal. Toto však neučinil a nadále pobýval na území bez platného povolení k pobytu nebo víza od 30.6.2010 do 11.9.2010. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal v zákonné lhůtě prostřednictvím svého zástupce odvolání k Ředitelství služby cizinecké policie v Praze. To ale není předmětem podané žaloby, která směřuje proti rozhodnutí o zajištění. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce tudíž na území ČR v době zajištění pobýval neoprávněně a tím naplnil zákonné důvody § 129 a jeho zajištění je oprávněné. Žalovaný proto trval na žalobcově zajištění do doby fyzického předání podle dvoustranné dohody.

Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného doručené soudu dne 28.12.2010 uvedl, že cizinecká policie neřešila otázku okolností, které by žalobci bránily v návratu do země původu, proto se k této věci žalobce nemůže vyjádřit. Žalobce dále zopakoval, že je v České republice nepřetržitě od roku 1998. Po smrti příbuzných ztratil veškeré vztahy se zemí původu (Bělorusko) i s kamarády z Ukrajiny. Nemá tam žádný domov, domov našel v České republice, kde má známé, kamarády, přítelkyni a práci – veškerý svůj soukromý život. V České republice pracoval většinou jako dělník, v roce 2009 složil svářečské zkoušky. Ze zdravotních důvodů nemohl pracovat 12 měsíců v roce. V únoru 2010 hodlal podat žádost na trvalý pobyt, navštívil proto pracoviště ministerstva vnitra, kde dostal seznam všeho, co potřebuje k podání žádosti. Veškeré doklady vyřídil, včetně zkoušky z českého jazyka. Problém nastal, když nemohl dostat potvrzení z finančního úřadu (na žádost o trvalý pobyt musel doložit příjmy za rok 2009). Finanční úřad vydává potvrzení pro rok 2009 od 1.4.2010. To znamenalo tři měsíce do konce žalobcova povoleného pobytu (30.6.2010). Termín podání na trvalý pobyt měl žalobce tři měsíce do skončení povolení. Finanční úřad žádost [míněno patrně potvrzení – pozn. soudu] nevydal, řekli, že to vyřídí do 30 dnů, což žalobce sdělil na ministerstvu vnitra. Úřednice mu doporučila, že si má najít agenturu (klient, který pomáhá s papíry) a že má čas do 15.4.2010. Žalobce si proto narychlo našel „agenta“, který mu slíbil, že to vyřídí a podá žádost na ministerstvo vnitra. Žalobce mu dal plnou moc. Za 14 dní mu „agent“ sdělil, že vše vyřídil a že žalobce musí čekat na dopis z ministerstva vnitra. Žalobce na ministerstvo zavolal a tam mu řekli, že toto řízení může trvat i půl roku a poradili mu, že současně má podat žádost na dlouhodobý pobyt. V květnu 2010 žalobce zašel na cizineckou policii a ta od něho žádala zaplacení zdravotního pojištění na dva roky dopředu, přičemž mu řekli, že pokud byl odhlášen na sociálním úřadě, tak vízum nedostane. Žalobce dále uvedl, že „na sociálním úřadě do roku 2010 byl odhlašován“. Z důvodů vážných zdravotních problémů a taky toho, že v zimě nebyla práce, od něj úřednice sama nechtěla platit, když nepodnikal. To žalobce uvedl na cizinecké policii, kde mu řekli, že to je teď takový zákon a s tím že nic neudělají. A že musí počkat na trvalý pobyt, tam je to jinak. Žalobce proto čekal na dopis z ministerstva vnitra. To, že ho „agent“ podvedl, se dozvěděl 12.9.2010. Žalobce uznal, že do situace neoprávněného pobytu na území České republiky se dostal díky své důvěřivosti a neznalosti zákona.

Ze správního spisu se k věci podává následující. Žalobce přicestoval do České republiky dne 6.3.1998 na platný cestovní doklad Ukrajiny a měl povolen dlouhodobý pobyt do 30.6.2000. Poté mu byla postupně vydávána víza, případně pobytové štítky, poslední s platností do 29.6.2010. Dne 11.9.2010 byl žalobce kontrolován (v Plzni) hlídkou Policie ČR. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že má platné povolení k pobytu do 29.6.2010, a proto byl následně převezen na inspektorát cizinecké policie v Plzni. K věci samotné pak žalobce uvedl (protokol o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12.9.2010 č.j. CPPL-18112-/ČJ-2010-034064 KP), že do České republiky přicestoval před rokem 1998 na pozvání a následně si v České republice pobyt prodlužoval. V ČR pobýval legálně za účelem podnikání, má živnostenský list. K jeho neoprávněnému pobytu uvedl, že si v březnu chtěl požádat o trvalý pobytu na OAMP Plzeň. Protože mu přišlo zbytečné současně žádat o prodloužení pobytu na cizinecké policii, zastavil se na cizinecké policii a zeptal se, co potřebuje. Dostal formuláře, na OAMP mu bylo řečeno, že musí doložit kompletní žádost, včetně sociálního a finančního. Na finančním úřadě po něm chtěli daňové přiznání za celý rok s tím, že mu to nestihnou udělat, protože na to mají lhůtu tři měsíce. Žalobce tak zkontaktoval S. Ten mu slíbil, že mu vyřídí ten finanční úřad, žalobce mu předal všechny náležitosti s tím, že on tu kompletní žádost následně podá. Za to mu žalobce zaplatil zálohu 5.000,- Kč s tím, že mu následně doplatí 10.000,- Kč. Do této situace se tedy dostal díky své důvěřivosti a lituje toho. V České republice žije už velmi dlouho a cítí se zde doma. Na otázku, zda zná nějaký důvod, který mu brání v návratu do státu, do kterého má být vyhoštěn, nebo proč nemůžete vycestovat z území České republiky, odpověděl žalobce ne. Naopak kladně žalobce odpověděl na dotaz, zda věděl o své povinnosti vycestovat z území České republiky v době povoleného pobytu stanoveného vízem. Na otázku, zda učinil nějaké kroky směřující k legalizaci jeho pobytu na území ČR, žalobce odpověděl, že chtěl požádat prostřednictvím zmocněnce Saši o trvalý pobyt.

Dne 12.9.2010 vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pod ev. č. ZS 14867 závazné stanovisko, kterým bylo vysloveno, že vycestování žalobce do země státního občanství, tedy na Ukrajinu, je možné.

Dne 12.9.2010 vydal žalovaný pod č.j. CPPL-18112- /ČJ-2010-034064-KP rozhodnutí o žalobcově správním vyhoštění, a to podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu jednoho roku. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal podáním ze dne 20.9.2010.

Dne 12.9.2010 bylo vydáno napadené rozhodnutí. V jeho výrokové části žalovaný uvedl, že žalobce se „podle § 129 odst. l ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, tj. Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob ze dne 18.12.2007 pod číslem L332/48.“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaný nejprve citoval znění § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců. V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl veškeré údaje dokumentující žalobcův pobyt na území České republiky s tím, že od 30.6.2010 až do okamžiku jeho zajištění dne 11.9.2010 pobýval žalobce v ČR neoprávněně. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce svým jednáním porušil § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců (s citací tohoto ustanovení) s tím, že z formulace § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v případě jednání cizince uvedeného v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců je dán důvod pro zajištění za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu společenství. Žalovaný dále konstatoval, že žalobcovo předání nelze uskutečnit ve lhůtě 48, resp. ve lhůtě 72 hodin vzhledem k tomu, že je nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání podle citované mezinárodní smlouvy do domovského státu. Jako konkrétní důvody žalovaný uvedl „zabezpečení cestovního dokladu pro vycestování a letenky (jízdenky), což je realizováno ve spolupráci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha a Zastupitelským úřadem Ukrajiny v České republice.“.

V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce pobýval od 30.9.2010 do 11.9.2010 na území nelegálně, dospěl k závěru, že je zde důvod k rozhodnutí o zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (opět s citací uvedeného ustanovení zákona). Usnesením ze dne 14.9.2010 č.j. CPPL-18112/ČJ-2010-034064-KP žalovaný opravil nesprávnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně počátek nelegálního pobytu žalobce z 30.9.2010 na 30.6.2010.

Součástí správního spisu je rovněž žádost žalovaného ze dne 14.9.2010 č.j. CPPL-18112- /ČJ-2010-034064-KP o zabezpečení realizace předání podle readmisní dohody adresovaná Ředitelství služby cizinecké policie a dále žádost ze dne 14.9.2010 o zpětné převzetí podle čl. 5 Dohody ES-Ukrajina adresovaná rovněž Ředitelství služby cizinecké policie.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Podle § 76 odst. 1 písm. a) - c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle § 76 odst. 2 s.ř.s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.

Obě strany vyslovily souhlas s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.).

Žaloba není důvodná.

Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

Podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v případech, kdy předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

Podle čl. 9 odst. 1 Paktu má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost, nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen a nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.

Podstatou žaloby je namítaná nepřiměřenost žalobcova zajištění s ohledem na jeho dosavadní dlouholetý a bezúhonný pobyt v České republice. Nepřiměřenost jeho zajištění pak žalobce konfrontuje se zněním čl. 9 odst. 1 Paktu.

Uvedený článek Paktu (obecně) zakazuje svévolné zatčení, příp. zadržení osoby, a zbavení osobní svobody připouští pouze v případech a způsobem stanoveným zákonem. V posuzované věci je oním zákonem zákon o pobytu cizinců. Žalobce byl zajištěn podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jehož znění policii ukládá zajistit na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství (srov. znění § 129 odst. 1, podle něhož „policie zajistí“, nikoliv může zajistit). Základní předpoklady pro takový postup policie jsou tedy dva – jednak neoprávněný vstup nebo pobyt cizince na území České republiky, jednak existence mezinárodní smlouvy (a to v okamžiku zajištění), která předání umožňuje. Obdobně se vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.3.2010 č.j. 2 As 80/2009-66 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „(...) Je-li kdo zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy, musí být zřejmé, že k předání podle této smlouvy vůbec může dojít.“.

O tom, že žalobce pobýval ke dni zajištění v České republice neoprávněně, není pochyb, nezpochybňuje to ani žalobce (viz výše). A dle čl. 2 bod 1 Dohody ES-Ukrajina dožádaný stát na žádost žádajícího státu a bez dalších formalit kromě těch, jež jsou uvedeny v této dohodě, převezme zpět na své území všechny osoby, jež nesplňují nebo přestaly splňovat platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území žádajícího členského státu, je-li v souladu s článkem 6 této dohody prokázáno, že tyto osoby jsou státními příslušníky žádajícího státu. Z uvedeného je patrné, že v žalobcově případě byly splněny obě podmínky pro postup policie dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce pobýval v České republice neoprávněně (od 30.6.2010 do 11.9.2010) a v době jeho zajištění existovala mezinárodní smlouva (= Dohoda ES-Ukrajina), která žalobcovo předání na Ukrajinu umožňovala. Žalovaný správní orgán pak v napadeném rozhodnutí tyto skutečnosti uvedl.

Podmínkou pro cizincovo umístění do zařízení pro zajištění je ve smyslu § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nemožnost předání cizince nebo dokončení jeho průvozu ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou ve lhůtě do 72 hodin. V posuzované věci bylo nezbytné zabezpečit cestovní doklad pro vycestování a jízdní doklad (letenka, jízdenka), což jsou záležitosti, jejichž realizace (a to především u cestovního dokladu pro vycestovaní) přesahuje dobu 48 hodin. I to žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, a proto lze napadené rozhodnutí posoudit jako odůvodněné a přezkoumatelné. Stejně tak lze uzavřít, že ve vztahu k žalobci byly naplněny podmínky pro jeho zajištění a umístění do zařízení (ve smyslu § 129 zákona o pobytu cizinců).

Zbývá tak posoudit žalobcem namítanou nepřiměřenost takového postupu. Jistě, nikdo nezpochybňuje, že žalobce dlouhodobě spořádaně pobýval v České republice. Bohužel, dopustil se fatálního pochybení, když se ve snaze získat povolení k trvalému pobytu následně spolehl na „pomoc“ zprostředkovatele, aniž by si zajistil legálnost svého pobytu v ČR na dobu, v níž by byla jeho žádost (o povolení k trvalému pobytu) vyřizována. V tom nelze než souhlasit s názorem žalovaného vysloveným ve vyjádření k žalobě. Ostatně, ani sám žalobce nepolemizuje s tím, že se do rozporu se zákonem o pobytu cizinců dostal vlastním pochybením. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodoval o zajištění cizince (žalobce) za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. Předmět přezkumného řízení před soudem je tak jasně vymezen - je jím pouze zajištění cizince, tedy jeho omezení na osobní svobodě, a nikoliv jeho samotné předání podle mezinárodní smlouvy. Bylo tedy důležité, zda bylo možné použít § 129 zákona o pobytu cizinců. A to, jak je popsáno výše, možné bylo, přičemž tento postup ve věci byl odůvodněn v napadeném rozhodnutí. Aplikací uvedeného institutu žalovaný nepřekročil pravomoc danou mu zákonem, ani nepostupoval svévolně. Namítá-li žalobce přílišnou přísnost v posuzované věci, pak je třeba připomenout, že na počátku všeho bylo žalobcovo pochybení, v důsledku něhož se jeho pobyt na území České republiky dostal mimo rámec pravidel vymezených zákonem o pobytu cizinců. Soud nezastírá, že uvedený zákon v případě jeho § 129 poněkud paušalizuje, ale jeho znění je kategorické – ukládá policii zajistit toho, kdo neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území ČR, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, a v případě, že předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, resp. 72 hodin, vydat rozhodnutí o jeho zajištění a umístit do cizince zařízení. Soud tak neshledal v postupu žalované ničeho nezákonného a svévolného.

Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však tohoto práva vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 24. února 2011

JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru