Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 54/2016 - 145Rozsudek KSPL ze dne 16.11.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 319/2016

přidejte vlastní popisek

30A 54/2016-145

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: V.Š., bytem …, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu datované dne 14. 9. 2015 a postoupené zdejšímu soudu dne 9. 3. 2016,

takto:

I. Žaloba v části, aby bylo určeno, že provedení identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2015 v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, spočívajících ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry, zjišťování tělesných znaků, pořizování obrazových záznamů fotografiemi tváře a dalších částí těla, odběrem biologického vzorku stěrem z bukální sliznice pro získání vzorku DNA, bylo nezákonným zásahem do práv žalobkyně, se zamítá.

II. Žaloba v části, aby žalované bylo přikázáno, aby veškeré biologické vzorky žalobkyně získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2015 v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, zničila nebo zajistila jejich zničení do 30 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

III. Řízení o žalobě v části, aby Ministerstvu vnitra bylo přikázáno, aby veškeré informace získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2015 v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, vymazalo nebo zajistilo jejich vymazání z informačního systému FODAGEN do 30 dnů od právní moci rozsudku, se zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Dne 14. 7. 2015 Policie ČR provedla u žalobkyně identifikační úkony podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“).

Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

V daném případě je nutno se prioritně zabývat otázkou, komu je provedení předmětných identifikačních úkonů (a vložení záznamu o nich do informačního systému FODAGEN) přičitatelné čili kdo je tu věcně pasivně legitimován, resp. zda je zde věcně pasivně legitimována ta, kterou posléze jako takovou označila žalobkyně, tedy Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje.

II. Dosavadní postup

Usnesením ze dne 23. 3. 2015, čj. KRPC-20304-174/TČ-2014-020181, Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájila trestní stíhání osoby V.Š. jako obviněné ze spáchání přečinu šíření nakažlivé nemoci zvířat podle § 306 odst. 1 trestního zákoníku.

Dne 24. 3. 2015 pod čj. KRPC-20304-175/TČ-2014-020181 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, požádala Policii ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň, Oddělení hospodářské kriminality, o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, provedení výslechu obviněné V. Š., zpracování FODAGENU a vyrozumění o možnosti prostudovat trestní spis (na jejich adrese…).

Při výslechu konaném dne 14. 7. 2015 na Městském ředitelství Plzeň, Územním odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, obviněná V. Š. využila svého práva k věci nevypovídat s tím, že toto řízení považuje za neoprávněné a pouze pro urychlení zastavení trestního stíhání poskytla dílčí vyjádření (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-8/ČJ-2015-030581). Nato byly u obviněné V. Š. provedeny požadované identifikační úkony [tj. kriminalistické fotografie, daktyloskopické otisky a odběr biologického materiálu (ústní stěr)] a bylo požádáno o vložení záznamu o provedeném identifikačním úkonu do informačního systému FODAGEN (viz žádost Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, o provedení identifikačních úkonů ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-10/ČJ-2015-030581, a úřední záznamy Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-11/ČJ-2015-030581, a ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-12/ČJ-2015-030581).

Obviněná V. Š. podala podnět k přezkoumání postupu při provádění identifikačních úkonů. Dne 3. 8. 2015 pod čj. KRPP-48467-14/ČJ-2015-030581 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství Plzeň, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, přeposlala uvedený podnět k dalšímu opatření Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, Územnímu odboru České Budějovice, oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, vzhledem k tomu, že k provedení identifikačních úkonů došlo na základě její žádosti, přičemž ještě po ukončení výslechu obviněné V. Š. dne 14. 7. 2015 bylo telefonicky hovořeno s komisařkou por. Ing. E. V., kdy tato opětovně potvrdila provedení identifikačních úkonů.

Dne 1. 9. 2015 pod čj. KRPC-20304-221/TČ-2014-020181 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, požádala Policii ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Službu kriminální policie a vyšetřování, skupinu případových analýz, o provedení výmazu údajů podezřelé V. Š. z evidence FODAGEN. Dne 2. 9. 2015 pod čj. KRPC-20304-222/TČ-2014-020181 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, vyrozuměla podezřelou V. Š., že byl podán podnět k výmazu všech údajů týkajících se její osoby z policejní evidence FODAGEN. Dne 5. 11. 2015 pod čj. KRPC-20304-242/TČ-2014-020181 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, zaslala Policii ČR, Kriminalistickému ústavu Praha, bukální stěr č. 12x34600 obviněné V. Š. odebraný dne 14. 7. 2015.

Na základě pokynu Policie ČR, Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 23. 10. 2015, čj. PPR-458-403/ČJ-2015-990390, byla provedena likvidace daktyloskopické karty vedené v Ústřední daktyloskopické sbírce a Krajské daktyloskopické sbírce a souvisejících osobních údajů a likvidace bukálního stěru č. 12x34600, když profil DNA nebyl pro ND DNA - CODIS zpracován a osobní údaje nebyly v ND DNA - INFO DNA vedeny (viz záznam o provedení likvidace na potvrzení o likvidaci osobních údajů osoby V. Š. vydaném Policií ČR, Kriminalistickým ústavem Praha, pod čj. KUP-10788-5/ČJ-2015-2303MR).

Dne 2. 12. 2015 pod čj. KRPC-20304-246/TČ-2014-020181 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, vyrozumělo V. Š., že všechny údaje týkající se její osoby byly z policejní evidence FODAGEN odstraněny.

Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, datovanou a doručenou Městskému soudu v Praze dne 14. 9. 2015, se žalobkyně proti Ministerstvu vnitra domáhala vydání tohoto rozsudku:

I. Provedení identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2014 [opraveno na: 2015] v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, spočívajících ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry, zjišťování tělesných znaků, pořizování obrazových záznamů fotografiemi tváře a dalších částí těla, odběrem biologického vzorku stěrem z bukální sliznice pro získání vzorku DNA, bylo nezákonným zásahem do práv žalobkyně.

II. Žalovanému se přikazuje, aby veškeré informace získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2014 [opraveno na: 2015] v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, vymazal nebo zajistil jejich vymazání z informačního systému FODAGEN do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovanému se přikazuje, aby veškeré biologické vzorky žalobkyně získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2014 [opraveno na: 2015] v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, zničil nebo zajistil jejich zničení do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen žalobkyni uhradit náhradu nákladů řízení.

K výzvě bylo městskému soudu předloženo písemné vyjádření k žalobě zpracované Policií ČR, Policejním prezidiem České republiky, Oddělením správy a kontroly osobních údajů, dne 16. 11. 2015 pod čj. PPR-29175-12/ČJ-2015-990115.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2016, čj. 10A 147/2015-42, sdělil žalobkyni, že jednání, které má být podle žaloby nezákonným zásahem, považuje za přičitatelné správnímu orgánu Policie ČR, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, neboť policie v případě posuzovaného zásahu nejednala jako ozbrojený sbor, nýbrž jako správní orgán (ohledně argumentace se odkazuje na plné znění tohoto usnesení – viz č.l. 42 až 44 soudního spisu). Podáním datovaným a doručeným soudu dne 1. 2. 2016 se žalobkyně vyjádřila tak, že se s právním názorem městského soudu plně ztotožňuje a navrhla, aby soud nadále jednal jako se žalovaným správním orgánem s Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, a že na základě vyrozumění o výmazu údajů z evidence FODAGEN bere zpět žalobu ve vztahu k výroku II., tj. v části, aby žalovanému bylo přikázáno, aby veškeré informace získané provedením předmětných identifikačních úkonů na žalobkyni vymazal nebo zajistil jejich vymazání z informačního systému FODAGEN. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2016, čj. 10A 147/2015-51, věc postoupil Krajskému soudu v Plzni. Toto své rozhodnutí odůvodnil městský soud tím, že žalobkyně k poučení soudu označila namísto původně žalovaného Ministerstva vnitra nově za žalovaného Policii ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala kasační stížnost Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2016, čj. 8 As 33/2016-34, Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, čj. 10A 147/2015-51, zamítl.

Svůj zamítavý rozsudek odůvodnil kasační soud zejména tím, že posouzení, zda nynější žalovaná je subjektem věcně pasivně legitimovaným, je vyhrazeno až rozhodnutí ve věci samé. O věci samé bude rozhodovat místně příslušný Krajský soud v Plzni. Teprve uvedený soud se bude také meritorně zabývat otázkou, zda úkony, jež žalobkyně v žalobě označila za nezákonný zásah, jsou přičitatelné stěžovatelce jako správnímu orgánu, nebo zda je stěžovatelka provedla jako bezpečnostní sbor. Neztotožní-li se některý z účastníků řízení před krajským soudem s jím vysloveným právním posouzením uvedené otázky, bude se moci opět bránit proti soudnímu rozhodnutí kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.

Spis vedený v předmětné věci obdržel Krajský soud v Plzni od Městského soudu v Praze dne 9. 3. 2016 a dne 21. 3. 2016 jej předkládal Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti a od Nejvyššího správního soudu jej obdržel dne 31. 8. 2016.

Nová žalovaná Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se k žalobě písemně vyjádřila dne 26. 9. 2016 pod čj. KRPP-27306-11/ČJ-2016-0300PB.

V replice, datované a doručené soudu dne 15. 11. 2016, žalobkyně zopakovala, že trvá na projednání žaloby v rozsahu jejího takto upraveného petitu: I. Provedení identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2015 v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, spočívajících ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry, zjišťování tělesných znaků, pořizování obrazových záznamů fotografiemi tváře a dalších částí těla, odběrem biologického vzorku stěrem z bukální sliznice pro získání vzorku DNA, bylo nezákonným zásahem do práv žalobkyně.

II. Žalovanému [míněno: žalované] se přikazuje, aby veškeré biologické vzorky žalobkyně získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, dne 14. 7. 2015 v dopoledních hodinách v budově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Klatovská tř. 2714/56, 306 11 Plzeň, zničil nebo zajistil jejich zničení do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný [míněno: žalovaná] je povinen žalobkyni uhradit náhradu nákladů řízení.

III. Žaloba

V žalobě zaujala žalobkyně názor, že Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje prostřednictvím své komisařky, která úkony prováděla, postupem při provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii nevystupovalo jako správní orgán, ale že komisařka zde byla členem ozbrojeného bezpečnostního sboru. Proto je žalovaným Ministerstvo vnitra jako správní orgán, kterému je Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje podřízeno. Identifikační úkony byly prováděny přímo a pouze podle § 65 zákona o policii. Nešlo o činnost, při které Policie České republiky či její krajská ředitelství vystupují jako správní orgán na určitém úseku veřejné správy, jako je tomu např. při silničních kontrolách a s tím souvisejících úkonech podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nebo v azylových věcech podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V dalším se odkazuje na plné znění žaloby (viz č.l. 1 až 5 soudního spisu).

IV. Vyjádření k žalobě

V úvodu původního vyjádření k žalobě, které vypracovala Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, Oddělení správy a kontroly osobních údajů, dne 16. 11. 2015 pod čj. PPR-29175-12/ČJ-2015-990115, se uvádí, že Ministerstvo vnitra jako nadřízený správní orgán Policie České republiky obdrželo jako žalovaná ve výše uvedené právní věci správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ze dne 14. 9. 2015, ke které se ve lhůtě stanovené výše nadepsaným soudem vyjadřuje z hlediska své věcné působnosti následovně. S ohledem na to, že se projednávaná právní věc týká činnosti Policie České republiky, je dále jako žalovaná označena Policie České republiky. V dalším se odkazuje na plné znění vyjádření Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky, Oddělení správy a kontroly osobních údajů, k žalobě (viz č.l. 28 až 37 soudního spisu).

Nově žalovaná Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se k žalobě vyjádřila tak, že je přesvědčena, že ve věci není pasivně legitimována. Projednávaná věc se týká zpracování osobních a citlivých údajů ze strany Policie České republiky, a to jak z pohledu samotného získání těchto, tak z pohledu jejich následného uchovávání. Oblast zpracování osobních údajů je obecně upravena zákonem o ochraně osobních údajů. Zvláštním právním předpisem, na který zákon o ochraně osobních údajů odkazuje, je zákon o policii, který speciálně upravuje nakládání s osobními údaji zpracovávanými Policií České republiky. Osobní a citlivé údaje jsou vymezeny § 4 písm. a) a b) zákona o ochraně osobních údajů a zcela jistě tuto definici údaje získané provedenými identifikačními úkony dle § 65 zákona o policii naplňují. Subjektem, který nese kompletní odpovědnost za konkrétní zpracování osobních údajů, je správce. Z pohledu zákona o ochraně osobních údajů je při provádění zpracování osobních údajů, v daném případě získaných identifikačními úkony, správcem těchto vždy a pouze Policie České republiky jako celek.

Zásadní v souvislosti se zpracováním osobních údajů je požadavek na právní úpravu, která bude zajišťovat adekvátní záruky spočívající v zabránění zneužití zpracovávaných osobních údajů. Ustanovení § 13 zákona o ochraně osobních údajů uvádí, že je povinností správce, kterým je v projednávaném případě zcela jednoznačně Policie České republiky, „Přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů.“ Taková opatření určuje z vlastního rozhodnutí sám správce. Správcem je v souladu s § 60 zákona o policii Policie České republiky, neboť právě ta určila účel, prostředky a způsob zpracování osobních údajů. Správcem osobních údajů je Policie České republiky. Uvedené je v praxi aplikováno a respektováno i dozorujícím správním orgánem pro oblast ochrany osobních údajů, Úřadem pro ochranu osobních údajů, a to v případech jím zahájených kontrol nebo správních řízení. V rozsáhlejších organizacích se složitější vnitřní dělbou práce a vícestupňovou organizační strukturou se projevuje tendence považovat za správce jednotlivé organizační články, to je však ve vztahu k zákonu o ochraně osobních údajů irelevantní a mělo by to být vnímáno pouze jako vnitřní záležitost směřující k naplnění povinnosti správce zejména podle § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Z pohledu zákona o ochraně osobních údajů je nezbytné, aby důležité činnosti Policie České republiky byly v rámci její struktury regulovány, a to za účelem splnění povinnosti správce při zpracování osobních údajů stanovené v § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Povinnosti Policie České republiky jako správce pak zajišťuje konkrétní určený organizační celek, odpovědný subjekt musí být určen ke každému účelu zpracování osobních údajů. Toto určení je však opatřením upravujícím a regulujícím činnosti Policie České republiky uvnitř, nikoliv navenek. Pokud dochází ke zpracování osobních údajů v rámci Policie České republiky, je vždy vůči občanům, subjektům údajů, zasahováno Policií České republiky jakožto celkem, bez ohledu na to, který konkrétní útvar zpracování osobních údajů fakticky prováděl.

Podle názoru žalované je nutno v této souvislosti rozlišovat situace, kdy může být samostatná organizační jednotka v postavení správního orgánu, aplikujícího správní uvážení, a kdy nikoli. Při zpracování osobních údajů v případě, kdy tyto sice fakticky získá konkrétní útvar Policie České republiky, konkrétní krajské ředitelství policie, nejde o činnost, při které krajské ředitelství policie vystupuje jako samostatná organizační jednotka. Využití oprávnění § 65 zákona o policii nelze považovat za institut trestního ani správního řízení, konkrétní útvar Policie České republiky v těchto případech rovněž neaplikuje správní uvážení, neboť s naplněním zákonem vyžadovaných podmínek stanovených § 65 zákona o policii je přímo spojována nutnost určitého přesného řešení. Správcem získaných a zpracovávaných osobních údajů, jenž nese odpovědnost za komplexní řízení a stanovení režimu zpracování osobních údajů, je z pohledu zákona vždy a pouze Policie České republiky jako celek. Žalovaným by tedy mělo i nadále být Ministerstvo vnitra, jakožto orgán nadřízený Policii České republiky jakožto celku, nikoli Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, tedy organizační článek Policie České republiky. V dalším se odkazuje na plné znění vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, k žalobě (viz č.l. 117 až 119 soudního spisu).

V. Replika

V replice datované a došlé soudu dne 15. 11. 2016 žalobkyně uvádí, že při získávání identifikačních úkonů pro systém FODAGEN plní Policie ČR úkoly v oblasti veřejné správy tím, že vytváří a spravuje databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné činnosti a její potírání. Žalobkyně souhlasí s názorem vyjádřeným v usnesení ze dne 8. 2. 2016, čj. 10 A 147/2015-51, kde Městský soud vyšel ze závěru, že při získání osobních údajů podle § 65 zákona o policii za účelem budoucí identifikace osoby, o jejíž údaje jde, převažuje evidenční prvek činnosti policie Plzeň. Policejní orgány zde nevystupují jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nýbrž jednají v postavení správních orgánů. Tento názor je v souladu se závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13.

Žalobkyně plně souhlasí s názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v usnesení ze dne 18. 1. 2016, čj. 10 A 147/2015-42, kde je uvedeno, že účelem získání údajů o žalobci podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii je budoucí identifikace, tedy vytvoření databáze údajů, které lze využít při odhalování jiné trestné činnosti. Městský soud dospěl k názoru, že z hlediska formy se jedná o evidenční činnost policie, proto lze na postup policie Plzeň hledět jako na činnost správního orgánu směřující k získání osobních údajů, které jsou následně evidovány v informačním systému policie a které jsou zpracovány pro jejich využití při odhalování trestné činnosti. K odběru DNA vzorků pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o policii se v minulosti vyjádřil také Ústavní soud v tom smyslu, že policejní orgány jednají v postavení správních orgánů, a jde proto o úkon přezkoumatelný ve správním soudnictví. Žalovanému je přičitatelné nejen provedení identifikačních úkonů, ale i evidování získaných údajů žalobkyně v systému FODAGEN. Dle čl. 12 odst. 1 písm. a) bod 1 pokynu policejního prezidenta č. 250/2013, o identifikačních úkonech, je subjektem zpracování osobních údajů správce, a to Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, nejedná-li se o osobní údaje cizinců. Dle žalobkyně nelze na její případ aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 4 As 168/2013-40, neboť je nutné odlišit nedostatek deliktní subjektivity Policie ČR v řízení dle zákona o ochraně osobních údajů a procesní subjektivitu Policie ČR v řízení dle soudního řádu správního. V uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se uvádí, že předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů uvedl, že správcem osobních a citlivých údajů je policie. Logickým výkladem lze tedy dospět k závěru, že za provedení identifikačních úkonů u žalobkyně a jejich zanesení do systému FODAGEN nese odpovědnost žalovaná, která má také odpovědnost tyto údaje také vymazat, pokud jejich zpracovávání není již nadále potřebné.

Žalobkyně se dále dovolává rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, čj. 11 A 50/2015-107, kdy žalobce rovněž namítal postup Policie ČR při provedení bukálního stěru a snímání daktyloskopických otisků. Žalobkyně tedy trvá na svém tvrzení, že nezákonný zásah při odběru identifikačních údajů byl proveden žalovanou a tedy pasivně legitimovaným má být organizační složka Policie ČR, konkrétně žalovaná. V dalším se odkazuje na plné znění repliky (viz č.l. 129 až 132 soudního spisu).

VI. Jednání před soudem

Při jednání před soudem dne 16. 11. 2016 účastníci řízení především odkázali na svá písemná podání: žalobkyně na repliku, kterou aktualizovala žalobu, a žalovaná na své vyjádření k žalobě, kterou aktualizovala vyjádření k žalobě původního žalovaného.

Současně předseda senátu předestřel účastníkům některé sporné otázky.

Podle žalobkyně provedené identifikační úkony spočívaly ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry, zjišťování tělesných znaků, pořizování obrazových záznamů fotografiemi tváře a dalších částí těla, a odběru biologického vzorku stěrem z bukální sliznice pro získání vzorku DNA. V žádosti Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-10/ČJ-2015-030581, je však uvedeno provedení jen těchto identifikačních údajů: kriminalistické fotografie, daktyloskopické otisky a odběr biologického materiálu (ústní stěr). Za současného stavu věci by tedy prokázání toho, co neplyne z uvedeného úředního dokumentu, primárně zatěžovalo žalobkyni a teprve sekundárně žalovaný správní orgán.

Žalobkyně se domáhá toho, aby žalované bylo přikázáno, aby zničila nebo zajistila zničení veškerých biologických vzorků žalobkyně získaných provedením identifikačních úkonů na žalobkyni dne 14. 7. 2015. Podle žádosti Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 14. 7. 2015, čj. KRPP-48467-10/ČJ-2015-030581, nebyl žalobkyni odebrán jiný biologický materiál než ústní stěr. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, zaslala bukální stěr č. 12x34600, odebraný žalobkyni dne 14. 7. 2015, Policii ČR, Kriminalistickému ústavu Praha. Na základě pokynu Policie ČR, Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 23. 10. 2015, čj. PPR-458-403/ČJ-2015-990390, byla likvidace bukálního stěru č. 12x34600 provedena dne 11. 11. 2015 (viz záznam o provedení likvidace na potvrzení o likvidaci osobních údajů osoby V. Š. vydaném Policií ČR, Kriminalistickým ústavem Praha, pod čj. KUP-10788-5/ČJ-2015-2303MR). Doklady o těchto skutečnostech při soudním jednání předložila žalovaná a převzal zástupce žalobkyně. Měla-li by žalobkyně navzdory těmto dokladům za to, že předmětné důsledky zásahu proti ní nadále trvají, je třeba, aby k tomu předložila příslušná tvrzení a na jejich podporu dodala či alespoň označila důkazy.

Prokazování těchto sporných otázek by ovšem bylo relevantní toliko tehdy, kdyby soud akceptoval věcnou pasivní legitimaci shora označené žalované.

VII. Posouzení věci krajským soudem

Ve smyslu § 65 odst. 1 zákona o policii Policie ČR může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osob specifikovaných v tomto ustanovení pod písm. a) až d) snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

K postupu podle § 65 odst. 1 zákona o policii Ústavní soud konstatoval, že ochrana práv jednotlivců před zásahy ze strany Policie ČR, pokud při nich policie nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, je zaručena prostředky správního soudnictví, a to v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (viz usnesení ze dne 4. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3721/12, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1202/14).

V řízení o ochraně před nezákonným zásahem je podle § 83 s. ř. s. žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.

K tomu se odborná literatura zásadně vyjádřila takto: „Komentované ustanovení upravuje pasivní procesní legitimaci. Určuje, kdo je v tomto žalobním řízení žalovaným. Je přitom věcí žalobce (srov. § 82 SŘS), aby žalovaného v žalobě (srov. § 84 SŘS) správně určil. Pasivní legitimace je proto určena tvrzením žalobce v žalobě. Vlastní existencí nezákonného zásahu žalovaného se soud zabývá až při samotném meritorním posuzování žaloby. Nejde o otázku procesní, či splnění podmínek řízení, nýbrž o otázku meritorní, která předurčuje rozhodnutí ve věci samé. Tudíž, označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného nesprávně ten správní orgán, který nezákonný zásah neprovedl, soud žalobu zamítne. Soud nemá povinnost zkoumat, který správní orgán by měl být žalovaným, neboť procesní postavení žalovaného je dáno právě žalobním tvrzením.“ (Lukáš Potěšil a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha 2014, str. 789).

Tyto názory byly ve vztahu k § 83 části věty za středníkem s. ř. s. Nejvyšším správním soudem zrelativizovány takto: „Z uvedeného je zřejmé, že žalovaného v daném řízení určuje žalobce v žalobě, avšak nikoli vždy tak, že určitý správní orgán jako žalovaného výslovně označí, nýbrž i tak, že popíše zásah, který považuje za nezákonný a uvede, který ozbrojený sbor jej provedl; u ozbrojeného sboru, který není správním orgánem, je totiž postavení žalovaného dáno zákonem. Jistě nelze spravedlivě požadovat po žalobci, proti němuž byl proveden zásah, jím považovaný za nezákonný, aby sám pátral po tom, kdo je řídícím správním orgánem ozbrojeného sboru; že se jedná o otázku právně složitou, je zřejmé i z tohoto případu, kde se dokonce řídících orgánů střetává více.“ (rozsudek ze dne 28. 8. 2008, čj. 2 Aps 4/2008-138, publikovaný pod č. 1718/2008 Sb. NSS).

Uvedené názory byly ve vztahu mimo jiné k ozbrojeným bezpečnostním sborům Nejvyšším správním soudem upřesněny takto: „Z toho plyne, že pro účely určení žalovaného v situaci, kdy se jedná o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, je zásadní a prvořadé zjistit, jestli konkrétní sbor je či není současně správním orgánem a teprve v případě, kdy správním orgánem není, je na místě jednat jako se žalovaným se správním orgánem, který tento sbor řídí nebo jemuž je tento sbor podřízen.“ (rozsudek ze dne 2. 6. 2010, čj. 6 Aps 6/2009-146).

S ohledem na složitost situace zavázal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu krajské soudy k tomuto postupu: „I. V řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) je třeba vykládat § 83 s. ř. s. tak, že soud na základě tvrzení žalobce, eventuálně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posoudí, kterému správnímu orgánu je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem. II. Liší-li se tento závěr soudu od projevu vůle žalobce označujícího žalovaného, upozorní soud žalobce na svůj závěr a vyzve jej, aby případně reagoval úpravou označení žalovaného. Pokud žalobce i poté, co byl soudem upozorněn na jiný právní závěr soudu ohledně otázky, kdo má být v dané věci žalovaným, setrvá na svém původním náhledu na tuto otázku a neuzpůsobí patřičně označení žalovaného a návrh výroku rozhodnutí soudu [§ 84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.], nemůže být jeho žalobě vyhověno.“ (usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, publikované pod č. 3196/2015 Sb. NSS).

Zdejší soud má za to, že uvedený postup se může týkat toliko krajského soudu, jemuž věc původně napadla, nikoli též krajského soudu, jemuž byla věc – právě na základě tohoto postupu – následně postoupena. V opačném případě by mohlo docházet k soudnímu ping-pongu, kdy by žalobce byl vyzýván k dalším úpravám označení žalovaného a kdy by věc byla dále postupována původnímu nebo jinému soudu.

Podle § 1 zákona o policii je Policie České republiky (ve zkratce „policie“) jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona je policie podřízena Ministerstvu vnitra. Podle § 6 odst. 1 uvedeného zákona policii tvoří útvary, jimiž jsou a) Policejní prezidium České republiky v čele s policejním prezidentem, b) útvary policie s celostátní působností, c) krajská ředitelství policie, d) útvary zřízené v rámci krajského ředitelství policie. Podle § 6 odst. 3 zákona o policii Policejní prezidium České republiky řídí činnost policie. Zákon o policii hovoří někde o policii (nebo policistech), někde o jejích organizačních článcích. Např. podle § 16 odst. 1 tohoto zákona útvar policie určený policejním prezidentem může uzavřít písemnou koordinační dohodu s obcí nebo městskou částí hlavního města Prahy za účelem stanovení společného postupu při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a podle § 44 odst. 6 uvedeného zákona shledá-li příslušné krajské ředitelství policie, že podmínky pro vykázání nebyly splněny, vykázání ukončí a o této skutečnosti vyrozumí ohroženou a vykázanou osobu bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 65 zákona o policii [Získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace] náleží do hlavy X části první tohoto zákona (§ 60 až 88) [Práce s informacemi]. V obsáhlé hlavě o práci s informacemi se většinou hovoří o policii nebo policistovi [s výjimkou § 66 odst. 4, § 71, §71a, § 83 odst. 1 a 2, § 84 odst. 2 a 3 a § 86 písm. b)]. Z toho by se prima facie dalo usuzovat, že většinu úkonů při práci s informacemi je třeba přičítat Policii ČR jako celku, když tam, kde je tomu jinak, to zákonodárce formuloval explicitně (jako např. útvar policie, jehož úkolem je boj s terorismem, specializovaný útvar policie určený policejním prezidentem či Policejní prezidium České republiky).

Situace však tak jednoduchá není. Působnost Policie ČR je vymezena v řadě zvláštních zákonů. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje působnost Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) a Policie České republiky (dále jen „policie“) v této oblasti státní správy v § 1 písm. d). V tomto zákoně se hovoří o policii (jako takové), jen v § 3a odst. 1 písm. a) bodu 3 se upřesňuje, že cizinec je oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany policii na odboru cizinecké policie krajského ředitelství policie (dále jen „útvar policie“) za podmínky, že se dostavil dobrovolně. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje – kromě jiného – působnost Policie České republiky (dále jen „policie“), Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy v § 1 odst. 1. I v tomto zákoně se hovoří o policii (jako takové), v § 161 odst. 1 je však výslovně stanoveno, že působnost správních orgánů podle tohoto zákona vykonávají v rámci policie a) ředitelství služby cizinecké policie a jeho detašovaná pracoviště a b) odbory cizinecké policie. Taxativním výčtem je pak v § 163 tohoto zákona upravena působnost ředitelství služby cizinecké policie (a inspektorát cizinecké policie na mezinárodním letišti) a v § 164 uvedeného zákona působnost odboru cizinecké policie. Přičitatelnost úkonů určitému vykonavateli je tak mnohem seznatelnější ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky než ze zákona o azylu.

Ohledně další oblasti činnosti policie došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „Policie České republiky jedná při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle § 124 odst. 1 a 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jako správní orgán, nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor.“ (rozsudek ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps 3/2011-63, publikovaný pod č. 2603/2012 Sb. NSS). Tento svůj názor odůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že: „V projednávaném případě byl stěžovatelem tvrzený zásah proveden příslušníky Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II. Je však třeba posoudit, zda Policie v případě stěžovatele jednala jako ozbrojený bezpečnostní sbor či jako správní orgán ve smyslu věty první § 83 s. ř. s. Zásah byl proveden na základě oprávnění Policie podle ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení zákona o silničním provozu je zařazeno v Hlavě VI nazvané „Státní správa“. Ust. § 124 odst. 1 potom stanoví, že státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonává ministerstvo, které je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, Ministerstvo vnitra a policie. Legislativní zkratka „správní orgán“ je v s. ř. s. definována v § 4 odst. 1 písm. a). Podle této legislativní zkratky se správním orgánem rozumí a) orgán moci výkonné, b) orgán územního samosprávného celku, c) fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Je tedy zřejmé, že Policie vystupuje při provádění úkonů podle § 124 silničního zákona jako správní orgán, resp. jako orgán moci výkonné, nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor.“.

Rozlišit, zda určité jednání je přičitatelné Policii ČR jako celku nebo některému jejímu útvaru, je tedy v některých případech dosti komplikovanou záležitostí. Zdejší soud má za to, že evidenční charakter činnosti nebo absence správního uvážení tu představují kritéria poměrně nespolehlivá. V daném případě nadto správní uvážení je nebo by mělo být přítomno, jak o tom svědčí textace „policie může“ v § 65 odst. 1 zákona o policii a propojení tohoto ustanovení s § 11 uvedeného zákona o přiměřenosti postupu [„Policista a zaměstnanec policie jsou povinni a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, a c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.“]. Za spolehlivější měřítko k výše uvedené diferenciaci zdejší soud pokládá zejména relaci mezi úpravou práce s informacemi v zákoně o policii a obecnou úpravou ochrany osobních údajů a rovněž úpravu obsaženou v podzákonných právních předpisech a – jako v přezkoumávané věci – v interních aktech řízení.

Je ovšem na místě předestřít také dosavadní přístup soudní praxe. V nedávné době o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, který měl spočívat v písemné výzvě k podrobení se identifikačním úkonům podle § 65 zákona o policii, rozhodoval Krajský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích. V obou případech byla žaloba zamítnuta. Jako žalovaný je v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, čj. 48 A 57/2015-63, označeno Krajské ředitelství policie Středočeského kraje a v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2016, čj. 10 A 21/2016-47, je jako žalovaná označena Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Jindřichův Hradec, Obvodní oddělení Dačice. Věcnou pasivní legitimací se uvedené krajské soudy však blíže nezabývaly. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze nebyla podána kasační stížnost, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl Nejvyšším správním soudem zrušen a věc byla tomuto krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení (z důvodu, že soud rozhodl ve věci samé, aniž vyčkal uplynutí lhůty podle § 51 odst. 1 s. ř. s.).

V usnesení ze dne 18. 1. 2016, čj. 10A 147/2015-42, jímž vyzval žalobkyni k eventuální úpravě označení žalovaného, zaujal Městský soud v Praze názor, že jednání, které má být podle žaloby nezákonným zásahem, je přičitatelné správnímu orgánu Policie České republiky, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, neboť policie v případě posuzovaného zásahu nejednala jako ozbrojený sbor, nýbrž jako správní orgán. Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje je přičitatelné nejen provedení identifikačních úkonů (…), ale i evidování získaných údajů žalobkyně v systému FODAGEN. Podle čl. 16 odst. 1 písm. a) pokynu policejního prezidenta č. 250/2014, o identifikačních úkonech (dále jen „pokyn“), je provozovatelem systému FODAGEN odbor informatiky a provozu informačních technologií Policejního prezidia ČR. Dle čl. 12 odst. 1 písm. a) bod 1 pokynu je subjektem zpracování osobních údajů správce a to úřad služby kriminální policie a vyšetřování, nejedná-li se o osobní údaje cizinců. Podle čl. 71 odst. 4 pokynu o likvidaci osobních údajů zájmových osob, u nichž se prověřuje potřebnost dalšího zpracovávání osobních údajů, rozhoduje správce zpracování osobních údajů zájmových osob, který před rozhodnutím o likvidaci osobních údajů znovu prověří potřebnost zpracování osobních údajů. Dle odst. 5 rozhodne-li správce zpracování osobních údajů zájmových osob, u nichž se prověřuje potřebnost dalšího zpracovávání osobních údajů, o likvidaci osobních údajů, a) vydá kriminalistickému ústavu pokyn, aby bez zbytečného odkladu zajistil likvidaci osobních údajů zpracovávaných podle čl. 11 odst. 1 s výjimkou systému FODAGEN, b) po obdržení informace o provedení likvidace podle písmena a) provede likvidaci osobních údajů zpracovávaných v systému FODAGEN. Pasivní legitimace v řízení o žalobě proti zásahu, který spočívá v evidování osobních údajů v systému FODAGEN, je proto dána statutem správce daného infomačního systému policie, nikoli statutem provozovatele informačního systému policie.

Předestřený názor není pro zdejší soud snadno uchopitelný. Znamená-li však, že věcná pasivní legitimace je založena postavením správce zpracování osobních údajů zájmových osob a mezinárodně zájmových osob, pak s tím nemá Krajský soud v Plzni žádný problém. Z totožného východiska ovšem zdejší soud dochází k odlišnému závěru. Jelikož uvedeným správcem je Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, potom tím, komu lze přičítat zásah proti žalobkyni, nemůže být Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, protože služba kriminální policie a vyšetřování sice je organizačním článkem každého krajského ředitelství policie, ale Úřad služby kriminální policie a vyšetřování je organizačním článkem Policejního prezidia České republiky.

V září 2016 Městský soud v Praze v obdobné věci vyjádřil názor, že: „… pasivně legitimovaným v dané věci je organizační složka Policie ČR, kterou je Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, tedy subjekt, který tvrzený zásah – sejmutí daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru – provedl. Nejde o zásah ozbrojeného bezpečnostního sboru, který není správním orgánem, žalovaným nemůže být Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra nemá postavení žalovaného ani z titulu správce osobních údajů, neboť v daném případě nejde o správu osobních údajů, ale o faktický úkon spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru.“ (rozsudek ze dne 8. 9. 2016, čj. 11 A 50/2015-107).

K tomu zdejší soud uvádí, že podle jeho názoru nelze oddělovat ostrým řezem „správu osobních údajů“ a snímání daktyloskopických otisků a provádění bukálního stěru. Hlava X části první zákona o policii představuje zvláštní úpravu práce s informacemi, obecná úprava je obsažena v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Zvláštní pozornost je tu třeba věnovat vymezení pojmů. Podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů se správcem rozumí každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Zpracováním osobních údajů může správce zmocnit nebo pověřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 4 písm. e) tohoto zákona se zpracováním osobních údajů rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace. Podle § 4 písm. f) uvedeného zákona se shromažďováním osobních údajů rozumí systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování. Jelikož zpracováním osobních údajů se rozumí i jejich shromažďování, nemá smyslu proti sobě stavět „správu“ osobních údajů a jejich získávání (jakým je např. snímání daktyloskopických otisků a provádění bukálního stěru), protože obojí (a ještě jiné činnosti) je součástí široce pojatého pojmu zpracování (osobních údajů). Správce ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů nadto osobní údaje nespravuje, nýbrž zpracovává (v příslušných pokynech policejního prezidenta se vhodně hovoří o „správci zpracování osobních údajů zájmových osob a mezinárodně zájmových osob“). Správce je tu rozhodujícím článkem: odpovídá za zpracování osobních údajů, zpracováním osobních údajů zpravidla může zmocnit nebo pověřit zpracovatele, likvidaci osobních údajů provádí správce nebo na základě jeho pokynu zpracovatel (§ 20 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů). Pozice správce je zde zásadní, pozice zpracovatele je od ní odvozená. Uvedené pojmosloví se přímo týká zákona o ochraně osobních údajů, není však důvodu – není-li výslovně stanoveno jinak – je nevztáhnout také na zvláštní úpravy práce s informacemi.

Podle § 60 odst. 1 zákona o policii policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Podle § 79 odst. 1 zákona o policii policie může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají (dále jen „subjekt údajů“), pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů. Podle § 85 odst. 1 tohoto zákona policie může při plnění svých úkolů a) zpracovávat nepřesné nebo neověřené osobní údaje; pokud je to možné, policie osobní údaje takto označí, b) zpracovávat osobní údaje i k jinému účelu, než ke kterému byly shromážděny, c) shromažďovat osobní údaje otevřeně i utajeným způsobem nebo pod záminkou jiného účelu anebo jiné činnosti, d) sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti včetně pátrání po osobách a věcech a zajištění bezpečnosti České republiky. Podle § 86 uvedeného zákona při zpracovávání osobních údajů podle § 85 policie a) stanoví účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovávány, a b) neprodleně ohlásí Úřadu pro ochranu osobních údajů zřízení každé evidence obsahující tyto osobní údaje; součástí tohoto ohlášení je název útvaru odpovědného za zpracovávání osobních údajů, účel evidence, kategorie subjektů údajů a osobních údajů, které se těchto subjektů týkají, a popis opatření k zajištění požadované ochrany osobních údajů. Z dikce „součástí tohoto ohlášení je název útvaru odpovědného za zpracovávání osobních údajů“ lze usuzovat na to, že za stanovených podmínek by za zpracovávání osobních údajů mohla být odpovědná ne Policie ČR jako celek, nýbrž některý její útvar.

Činnost policie řídí Policejní prezidium České republiky [§ 6 odst. 3 zákona o policii]. V čele Policejního prezidia České republiky je policejní prezident [§ 6 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona]. K řízení policie je policejní prezident oprávněn vydávat interní akty řízení. „Identifikační úkony“ policejní prezident upravil v pokynu č. 250/2013 (účinném od 1. 1. do 31. 12. 2014) a v pokynu č. 250/2014 (účinném od 1. 1. 2015). Ve smyslu čl. 11 odst. 1 pokynu č. 250/2013 a čl. 12 odst. 1 pokynu č. 250/2014 subjektem zpracování osobních údajů získaných v souvislosti s identifikačními úkony je a) správce, kterým je 1. úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky v případě zpracování osobních údajů zájmových osob a mezinárodně zájmových osob ve formách zpracování osobních údajů, mezi něž patří informační systém FODAGEN, b) zpracovatel, kterým je 1. pořizovatelské pracoviště, 2. vkladatelské pracoviště, 3. provozovatel, 4. kriminalistický ústav, 5. pracoviště pověřené prověřováním údajů, 6. odbor mezinárodní policejní spolupráce, c) zhotovitel, d) příjemce. Z čl. 12 pokynu č. 250/2013 a čl. 13 pokynu č. 250/2014, které pojednávají o správcích, je patrné rozhodující postavení správce zpracování osobních údajů v rámci zpracovávání osobních údajů získaných v souvislosti s identifikačními úkony. V následujících článcích uvedených pokynů policejního prezidenta pak je stanoveno, kdo jsou a jaké povinnosti plní pořizovatelská pracoviště, vkladatelská pracoviště, provozovatelé, kriminalistický ústav, pracoviště pověřené prověřováním údajů a odbor mezinárodní policejní spolupráce. Z těchto článků je zřejmé, že zpracovatelům náleží v rámci zpracovávání osobních údajů získaných v souvislosti s identifikačními úkony odvozená role.

Na základě těchto skutečností došel zdejší soud k tomu, že výše uvedená práce s informacemi (ve smyslu zpracovávání osobních údajů vymezeného v § 4 zákona o ochraně osobních údajů) je přičitatelná buď Policii ČR jako celku, anebo – pro jeho centrální postavení v systému práce s informacemi – stanovenému správci. Informační systém FODAGEN je celostátním informačním systémem policie. Od osoby, která tvrdí, že byla přímo zkrácena na svých právech, nelze podle zdejšího soudu spravedlivě žádat, aby přesně věděla a označila, který útvar policie provedení identifikačních úkonů vyžádal, specialista kterého organizačního článku policie identifikační úkony provedl, specialista kterého pracoviště policie osobní údaje do systému FODAGEN vložil, u kterého útvaru policie jsou nosiče osobních údajů aktuálně uloženy, který organizační článek policie je oprávněn (či povinen) likvidaci nosičů osobních údajů a/nebo osobních údajů samotných navrhnout, o ní rozhodnout a ji provést a o ní zájmovou osobu vyrozumět apod. Drobení odpovědnosti by tu vedlo k těžko zvladatelné roztříštěnosti obrany. U žaloby v části domáhající se určení toho, že zásah byl nezákonný, by figuroval jeden žalovaný, u žaloby v části domáhající se toho, aby byl obnoven stav před zásahem, by figuroval jiný žalovaný. V daném případě by ve vztahu k deklaratornímu výroku nebylo jednoznačné, zda žalovaným má být policejní útvar, který provedení identifikačních úkonů vyžádal (České Budějovice), nebo organizační článek policie, jehož specialista je k dožádání provedl (Plzeň), a ve vztahu ke konstitutivnímu výroku by nebylo jednoznačné, zda žalovaným má být organizační článek policie, jehož specialista k dožádání biologický materiál odebral (Plzeň), policejní útvar, u něhož byl odebraný biologický materiál v době podání žaloby uložen (České Budějovice), policejní tvar, který je oprávněn o likvidaci biologického materiálu rozhodnout (Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky) nebo organizační článek policie, který je oprávněn biologický materiál fyzicky zlikvidovat (kriminalistický ústav). Těmto podle názoru zdejšího soudu zbytečným zjišťováním lze ovšem celkem snadno předejít: jestliže by nebylo možno činit za zpracovávání osobních údajů zodpovědnou Policii ČR jako celek, pak je třeba činit za jejich zpracovávání zodpovědným ne jednotlivé zpracovatele, nýbrž stanoveného správce zpracování osobních údajů zájmových osob a mezinárodně zájmových osob. Vcelku jednoduché řešení, pro které zdejší soud pléduje, umožňuje, aby se soudy při rozhodování o zásahových žalobách mohly soustředit primárně na otázku, zda zásah, ať již jej provedla jakákoli součást veřejné moci, byl zákonný, anebo nikoli, a postupu práva nebylo bráněno zbytněle formalistickou komunikací soudů se žalobci i mezi soudy navzájem. Procesní pravidla totiž, jak zdůrazňuje i Nejvyšší správní soud, nemají být labyrintem plným nejasných odboček do slepých uliček, v němž se vlastní smysl soudní ochrany ztratí, nýbrž cestou, která jasně a zřetelně směřuje k cíli – k posouzení, zda hmotná subjektivní práva žalobce byla dotčena v rozporu se zákonem, anebo nikoli (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, publikované pod č. 3196/2015 Sb. NSS).

V této souvislosti se sluší připomenout také to, že za původně žalované Ministerstvo vnitra se k žalobě vyjadřovala Policie ČR, Policejní prezidium České republiky, Oddělení správy a kontroly osobních údajů (dne 16. 11. 2015 pod čj. PPR-29175-12/ČJ-2015-990115).

Oporu pro svůj výše prezentovaný názor spatřuje zdejší soud rovněž v nedávné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Nejde tu ovšem o shodu ve věci, nýbrž o inspirativnost řešení. V listopadu 2015 Nejvyšší správní soud vyslovil tento názor: „V odvolacím řízení (§ 81 a násl. správního řádu z roku 2004) je za průběh řízení bez průtahů (čítaje v to i řádné předání správního spisu orgánem I. stupně orgánu odvolacímu) procesně „odpovědný“ odvolací správní orgán. Ochrany svého subjektivního práva na to, aby odvolací řízení bylo prosto průtahů, se proto může účastník řízení domáhat (po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti podle správního řádu z roku 2004) žalobou na ochranu před nečinností odvolacího správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.).“ (rozsudek ze dne 4. 11. 2015, čj. 2 As 198/2015-20). V březnu 2016 pak Nejvyšší správní soud vyjádřil tento názor: „Je-li řízení o povolení pobytu podle § 169 odst. 13 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, založeno na součinnosti správních orgánů tak, že žádost je podávána u zastupitelského úřadu České republiky, ale příslušným správním orgánem k projednání a rozhodnutí o takové žádosti je Ministerstvo vnitra, je za řádný průběh tohoto řízení bez průtahů procesně „odpovědné“ Ministerstvo vnitra. Ochrany subjektivního práva na vyřízení žádosti bez průtahů se proto může žadatel domáhat (po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti podle správního řádu) žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.), přičemž pasivně legitimovaným v řízení o takové žalobě je Ministerstvo vnitra.“ (rozsudek ze dne 9. 3. 2016, čj. 1 Azs 281/2015-34). V prvém z těchto rozsudků se dále uvádí, že: „Nečinnost prvostupňového správního orgánu je v tomto smyslu plně přičitatelná odvolacímu správnímu orgánu, neboť je to v posledku odvolací orgán, který je jednak hlavním aktérem řízení o odvolání, jednak je zpravidla tím, kdo má nástroje k odstranění nečinnosti správního orgánu prvního stupně (§ 80 správního řádu). Je věcí veřejné správy jako celku, aby navenek vůči účastníkům řízení vystupovala jednotně a zákonným způsobem a aby její jednotlivé články postupovaly v patřičné vzájemné koordinaci a bez průtahů.“ (bod 27). Ve druhém z uvedených rozsudků je dále uvedeno, že „Řízení o povolení trvalého pobytu v případech, jako je tomu v právě posuzované věci, je založeno na součinnosti více orgánů. Žádost se sice podává na velvyslanectví, rozhoduje o ní ovšem žalovaný [= Ministerstvo vnitra]. Úkolem velvyslanectví je pouze kontrola formálních náležitostí žádosti a případné odstranění jejích nedostatků (§ 169 odst. 12 zákona o pobytu cizinců). … Správní orgány podílející se na řízení musí dbát principu součinnosti, na němž je řízení o povolení k trvalému pobytu založeno. Není možné požadovat po účastníku řízení, aby zjišťoval, u kterého ze správních orgánů se jeho žádost „zadrhla“.“ (bod 17). K tomu zdejší soud dodává, že řešení, k němuž výše dospěl, také pracuje s „hlavním aktérem“, umožňuje, aby Policie ČR navenek vůči účastníku řízení vystupovala jednotně a zákonným způsobem a aby její organizační články postupovaly v patřičné vzájemné koordinaci a bez průtahů, a nenutí účastníka řízení, aby zjišťoval, u kterého organizačního článku či článků se nosiče osobních údajů a osobní údaje samotné právě nacházejí a který organizační článek je oprávněn a povinen je fakticky zlikvidovat a který je oprávněn a povinen jej o tom vyrozumět.

Zdejší soud má tedy za to, že provádění výše uvedených identifikačních úkonů a zpracování a uchovávání osobních údajů získaných v souvislosti s nimi je nutno přičítat buď Policii ČR jako celku, anebo správci zpracování osobních údajů. Žalovaným by zde proto mělo být buď Ministerstvo vnitra, anebo – což je třeba považovat za pravděpodobnější – Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, resp. Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Žalobkyní označená Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, však podle názoru zdejšího soudu tím, komu lze předmětný zásah přičítat, v žádném případě být nemůže.

Policie České republiky, krajské ředitelství policie, tedy není věcně pasivně legitimována v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v získávání, resp. zpracovávání osobních údajů podle § 65 zákona o policii.

Žalobkyně nadala Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, procesní pasivní legitimací, zdejší soud však neakceptoval věcnou pasivní legitimaci takto označené žalované (tj. že byla tím, kdo skutečně mohl žalobkyni na jejích právech přímo zkrátit). Na základě toho soud podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl žalobu jak v části, aby bylo určeno, že provedení identifikačních úkonů na žalobkyni bylo nezákonným zásahem do jejích práv, tak v části, aby žalované bylo přikázáno, aby získané biologické vzorky žalobkyně zničila nebo zajistila jejich zničení. V části, aby Ministerstvu vnitra bylo přikázáno, aby informace získané provedením identifikačních úkonů na žalobkyni vymazalo nebo zajistilo jejich vymazání z informačního systému FODAGEN, bylo řízení o žalobě podle § 47 písm. a) s. ř. s. z důvodu zpětvzetí zastaveno.

Samotnou důvodnost žalobčiných požadavků soud vzhledem k neunesení věcné pasivní legitimace dále nezkoumal, a to ani ve vztahu k požadovanému deklaratornímu výroku, ani ve vztahu k požadovanému konstitutivnímu výroku.

VIII. Náklady řízení

Úspěšná žalovaná má podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem, proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, však náhradu těchto nákladů nepožadovala, a proto bylo rozhodnuto, že na tuto náhradu nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 16. listopadu 2016

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost: Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru