Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 45/2010 - 35Rozsudek KSPL ze dne 20.09.2010


přidejte vlastní popisek



30A 45/2010 -

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: J. Z., proti žalovanému: Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, se sídlem Slovanská alej 26, 307 51 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KPsezrušujeavěcsevracík dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 9.7.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému.

Zajištění cizince je upraveno zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). pokračování
2
30A 45/2010

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky vyslovilo souhlas a prezident České a Slovenské Federativní Republiky ratifikoval a Česká republika je vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednanou v Římě dne 4.11.1950 (dále též jen „Úmluva“), a těmito dalšími smluvními dokumenty na tuto Úmluvu navazujícími: Dodatkovým protokolem, sjednaným v Paříži dne 20.3.1952, Protokolem č. 2 sjednaným ve Štrasburku dne 6.5.1963, Protokolem č. 4, sjednaným ve Štrasburku dne 16.9.1963, Protokolem č. 6 sjednaným ve Štrasburku dne 28.4.1983 a Protokolem č. 7, sjednaným ve Štrasburku dne 22.11.1984 (dále též jen „Protokoly“) [viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 209/1992 Sb.].

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že podaná žaloba je [částečně] důvodná.

– 1 –

Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, navíc není řádně odůvodněno ve smyslu § 68 spr. ř. a neobsahuje všechny náležitosti, které rozhodnutí obsahovat má. Žalobou napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. l písm. a) s.ř.s.].

K tomu soud uvádí, že uvedené námitky nepředstavují skutečný žalobní bod (skutečné žalobní body), neboť z nich není patrno, z jakých konkrétních skutkových a/nebo právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné a/nebo řízení před správním orgánem za tak vadné, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005 č.j. 2 Azs 92/2005-58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS).

– 2 –

V žalobě se namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 78 odst. 5 s.ř.s. Žalobou napadené rozhodnutí správní orgán vydal poté, co první, druhé a třetí rozhodnutí o zajištění nadepsaný krajský soud zrušil (rozsudek sp. zn. 30A 27/2010 ze dne 27.5.2010 a rozsudek sp. zn. 30A 32/2010 ze dne 22.6.2010). Správní orgán však v řízení po zrušení prvního rozhodnutí o zajištění nadepsaným soudem nerespektoval ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ustanovením § 78 odst. 4 a 5 s.ř.s a zejména ve spojení s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců stanoví, že zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince. Citované ustanovení Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li jeho zbavení svobody nezákonné. Ve světle pokračování
3
30A 45/2010

citovaných ustanovení je třeba vykládat i ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. Krajský soud ve správním soudnictví v ČR totiž nemá jinou pravomoc než podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému, zruší-li napadené rozhodnutí, neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud tak neměl podle § 78 odst. 4 s.ř.s. jinou možnost, než vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému. Toto „řízení“ se však musí omezit na ukončení zajištění, které musí nastoupit bez zbytečného odkladu po zrušení původního rozhodnutí správním soudem.

Žalobce v žalobě dále namítá, že ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců mělo totiž jednoznačně za cíl uvést vnitrostátní právní řád do souladu s citovaným čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Totiž jestliže soud, který rozhoduje o zákonnosti zbavení svobody ve smyslu Úmluvy, dojde k závěru, že zbavení osobní svobody bylo nezákonné (srov. výše označené rozsudky nadepsaného krajského soudu), musí takové rozhodnutí bezpodmínečně vést k propuštění cizince ze zajištění. Uvedené platí nejen pro řízení podle § 200o o.s.ř., nýbrž i pro řízení podle s.ř.s. Je třeba připomenout, že „... soudní kontrola zajištění, která náležela v letech 2000 až 2002 soudům činným v občanském soudním řízení, se po reformě správního soudnictví dělí mezi soudy činné ve správním soudnictví a soudy činné v občanském soudním řízení. ... Od 1.1.2003 došlo ke změně především v tom směru, že samotné rozhodnutí orgánu policie o zajištění je přezkoumáváno správním soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (díl l hlava II soudního řádu správního). Soudům v občanském soudním řízení zůstává pravomoc k rozhodování o propuštění cizince ze zajištění ... obrana cizince proti zajištění je dvojí, jak shora uvedeno: ve správním soudnictví proti samotnému rozhodnutí o zajištění (správní soud přezkoumává zákonnost správního aktu), a v řízení podle § 200o se rozhoduje o tom, zda zajištění má dále trvat.“ (Mazanec, M. In: Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1003-1005). Podle M. Mazance pokud správní soud zruší rozhodnutí o zajištění, je tím zajištění „ukončeno“. (Tamtéž, 1007 s.). Propustit cizince ze zajištění v pravomoci správního soudu jednoduše není, neboť ten je při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu striktně vázán principem kasace. Jak je uvedeno výše, však pouze soud ve správním soudnictví rozhoduje o zákonnosti zajištění. Soud v občanském soudním řízení pak o tom, zda zajištění má dále trvat. Pokud tedy správní orgán po zrušení rozhodnutí o zajištění vydal žalobou napadené rozhodnutí, porušil tím § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

V žalobě se dále namítá, že žalovaný přes rozhodnutí soudu zjevně nečinil žádné kroky k naplnění zákonného ustanovení a k propuštění žalobce, a to zcela v rozporu se zněním § 127, který neumožňuje žalovanému uvážit, zda zajištění ukončí, či nikoliv (srov. dikci „zajištění musí být ... ukončeno“). Uvedený postup žalovaného zcela zjevně odporuje zákonu o pobytu cizinců, neboť ten mu nedává, jak již bylo řečeno, jinou možnost, než ukončit zajištění („zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno“}. Časové určení „bez zbytečného odkladu“ pak naznačuje, že k propuštění cizince nemusí dojít zcela okamžitě, ale až po určité formální organizaci jeho propuštění, tedy „další řízení“ podle § 78 odst. 4 s.ř.s. ve spojení s § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců. V každém případě však žalovaný musí činit, a to okamžitě, kroky k jeho propuštění. Nicméně v případě žalobce žalovaný zcela zjevně činil kroky naopak (a pouze) k vydání nového rozhodnutí o zajištění. Tento postup však zákon neumožňuje. Ačkoliv soud rozsudkem rozhodnutí správního orgánu „toliko“ zrušil a vrátil pokračování
4
30A 45/2010

k dalšímu řízení, nemohl správní orgán jeho výkon-propuštění stěžovatele odložit do doby, než v dalším řízení vydá nové rozhodnutí. Rozhodnutí o zajištění je totiž právním základem pro zajištění cizince a není-li ho, pak není ani právního důvodu k zajištění (ani k trvání zajištění) cizince. Skutečnost, že k zajištění cizince a jeho umístění do zařízení je podmíněno existencí správního aktu (rozhodnutí), vyplývá dle žalobce i ze samotné strohé úpravy (§ 129 odst. 3) zákona o pobytu cizinců. Jiný výklad není možný, neboť zbavení osobní svobody musí být upraveno zákonem (čl. 5 Úmluvy) a musí být, dle stěžovatele, podmíněno i vydáním a existencí individuálního správního aktu. V opačném případě by pak zajištění cizince (za účelem předání) a jeho umístění do zařízení pro zajištění cizinců záviselo zcela na libovůli správního orgánu, což by opět porušovalo (nejen) čl. 5 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva k tomu např. v rozsudku Saadi proti Spojenému království uvedl: „Pokud zkoumáme „zákonnost“ zajištění včetně otázky, zda bylo „řízení stanovené zákonem“ dodrženo, Úmluva se odkazuje v zásadě na vnitrostátní právo a ukládá povinnost, aby byl postup v souladu s hmotným a procesním vnitrostátním právem, ale navíc vyžaduje, aby zbavení svobody bylo v souladu s účelem čl. 5, tedy aby jednotlivci byli chráněni před libovůlí ...“.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že příslušný inspektorát po celou dobu zajištění žalobce průběžně přezkoumával důvody zajištění, prováděl potřebná šetření a správní úkony týkající se zejména přesného zjištění a ověření totožnosti žalobce, který neustále záměrně měnil své jméno. Totožnost žalobce byla zjištěna a ověřena Zastupitelským úřadem Ukrajiny v Praze a žalobci byl vystaven náhradní cestovní pas. Na základě pravé identity bylo Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra vydáno závazné stanovisko ev. č. ZS 14377 o neexistenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce. Další úkony se týkaly prověření a doložení, zda žalobce je či není v postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie v souladu s ustanovením § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu byli do řízení přibráni další účastníci řízení, které žalobce uváděl ve svých výpovědích, že s nimi žije ve společné domácnosti. Se všemi byly sepsány protokoly o vyjádření účastníka řízení, které jsou součástí spisového materiálu. Na základě zjištěných skutečností a z vyjádření nových účastníků řízení byly provedeny ještě dodatečné výslechy svědků k osobě žalobce, které jsou též součástí spisového materiálu.

Dále se žalovaný správní orgán k žalobě vyjádřil tak, že vzhledem k novým důkazům a na základě výše uvedených skutečností s ohledem na výsledek zjištěných a doložených poznatků k jednání žalobce vůči účastníkům řízení a v neposlední řadě také žalobcovo protiprávní jednání v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, které bylo již popsáno ve vyjádřeních k předešlým žalobám, dospěl správní orgán k závěru, že důvody zajištění nadále trvají dle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Z důvodů těchto okolností správní orgán téhož dne, tj. dne 29.6.2010 po obdržení zrušujícího rozsudku, vydal nové rozhodnutí ve věci dle § 101 písm. d) v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. vedené pod č.j.: CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP, proti kterému směřuje žaloba. V rozhodnutí jsou tyto nové skutečnosti řádně odůvodněny a detailně popsány, čímž tak splňuje náležitosti dle § 68 v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. V případě, že by byl cizinec propuštěn ze zajištění na základě rozsudku správního soudu, který hovoří o vadách řízení a ne o nezákonnosti rozhodnutí, i přesto, že důvody zajištění nadále trvají, byl by tento cizinec, který na území ČR pobývá bez jakéhokoliv pobytového statutu, postaven na pokračování
5
30A 45/2010

roveň cizince, který na území ČR pobývá oprávněně na základě povoleného pobytu v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Došlo by tak k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Žalovaný správní orgán se k žalobě dále vyjádřil tak, že k hlavní žalobcově námitce ohledně porušení ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se domnívá, že inspektorát nepostupoval v rozporu s tímto ustanovením, neboť v případě, že nadále trvají důvody zajištění, policie vydá bez zbytečného odkladu nové rozhodnutí. Ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze v daném případě vnímat tak, že povinnost ukončit zajištění se týká jen ukončení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu. Výrazu bez zbytečného odkladu je možno přičítat jednak rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37). Správní orgán postupoval též v souladu s § 2 odst. 4 spr. ř., dle kterého jsou správní orgány povinny dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, kterým především je, aby platné právní předpisy byly dodržovány a na území České republiky se zdržovali pouze ti cizinci, kteří tyto normy respektují a dodržují. Inspektorát tak nepostupoval v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje a je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Je tedy i věcí suverénního státu, zda a jakým způsobem cizince omezí ve volném pohybu na území ČR, když na tomto území pobývá neoprávněně. Správní orgán se domnívá, že v tomto případu bylo ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců zcela naplněno a dostatečně prokázáno, zajištění žalobce shledává jako důvodné, přiměřené, zcela zákonné vzhledem k existenci mezinárodní smlouvy a k výše uvedeným skutečnostem. Dle § 129 odst. 3 věty třetí zákona o pobytu cizinců lhůta 180 dnů pro omezení osobní svobody běží nadále od 2.4.2010 (08:45 hod.), tj. od prvého omezení na osobní svobodě.

Mezi účastníky řízení je tedy sporné to, zda po zrušení rozhodnutí o zajištění cizince (a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému) soudem ve správním soudnictví je správní orgán oprávněn vydat nové rozhodnutí o zajištění cizince.

Ze správního a soudních spisů se zjišťuje, že rozhodnutím ze dne 2.4.2010 č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce se podle § 124 a § 129 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy a rozhodnutím ze dne 11.4.2010 č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla podle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tak, že v rozhodnutí č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP ze dne 02. dubna 2010, o zajištění výše uvedeného účastníka správního řízení za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, se výrokové části opravuje ze zajištění podle § 124 a § 129 zákona č. 326/1999 Sb. na § 129 odst. 1 a § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.

Rozsudkem ze dne 27.5.2010 sp. zn. 30A 27/2010 Krajský soud v Plzni zrušil pro vady řízení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie pokračování
6
30A 45/2010

Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 2.4.2010 č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP a ze dne 11.4.2010 č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010-034063-KP a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Ze správního a soudních spisů se dále zjišťuje, že rozhodnutím ze dne 26.4.2010 č.j. CPPL-8327-41/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce, toho času v Zařízení zajištění pro cizince Bělá Jezová na základě rozhodnutí o zajištění ze dne 2.4.2010 pod č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy a dále na základě rozhodnutí o zajištění ze dne 11.4.2010 pod č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010-034062-KP, se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy (Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob – uveřejněnou v Úředním věstníku Evropské unie dne 18.12.2007 pod číslem L 332/48). Lhůta tohoto omezení osobní svobody navazuje na předchozí lhůtu zajištění pod č.j. CPPL-8237-13/ČJ-2010-034063-KP ze dne 2.4.2010.

Rozsudkem ze dne 22.6.2010 sp. zn. 30A 32/2010 Krajský soud v Plzni zrušil pro vady řízení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 26.4.2010 č.j. CPPL-8327-41/ČJ-2010-034063-KP a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Rozhodnutím ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy (Dohoda mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob – uveřejněnou v Úředním věstníku Evropské unie dne 18.12.2007 pod číslem L 332/48).

V daném případě tudíž správní orgán vydal rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, soud je správním soudnictví zrušil pro vady řízení (a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému) a správní orgán vydal další – nové rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy.

Senát zdejšího soudu, který rozhoduje tuto věc, rozhodoval vúnoru 2010 o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince vedené pod sp. zn. 30A 7/2010.

V onom případě šlo o to, že rozhodnutím správního orgánu ze dne 10.11.2009 bylo rozhodnuto, že cizinec se podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. Rozsudkem ze dne 21.12.2009 č.j. 57Ca 105/2009-47 Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 29.1.2010 bylo rozhodnuto, že cizinec se podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem správního vyhoštění. pokračování
7
30A 45/2010

V případě vedeném pod sp. zn. 30A 7/2010 senát zdejšího soudu, který rozhoduje tuto věc, – jak na to upozornil žalovaný správní orgán – došel k tomuto právnímu názoru: „Právní mocí zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni tu před správním orgánem v daném případě vyvstaly dvě vzájemně kolidující povinnosti upravené v zákoně o pobytu cizinců: povinnost zajistit cizince za účelem správního vyhoštění podle výše citovaného § 124 odst. 3 a povinnost ukončit zajištění podle § 127 odst. 1 písm. b) [„Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince.“]. Je tedy na místě zabývat se vztahem těchto dvou povinností v relaci k aktuálně přezkoumávanému případu. Zákon o pobytu cizinců přitom upravuje několikeré zajištění: zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, zajištění cizince za účelem vycestování a zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu. Povinnost podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je posilována kategoričností své dikce: podle tohoto ustanovení je Policie ČR povinna zajistit cizince (arg.: „Policie zajistí cizince“), zatímco podle § 124 odst. 1 tohoto zákona Policie je oprávněna zajistit cizince ... , podle § 124 odst. 2 uvedeného zákona Cizince lze z důvodů uvedených v odstavci 1 zajistit ... a podle § 124a zákona o pobytu cizinců Policie je oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince ... . Naproti tomu povinnost podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je zde oslabována ve dvou směrech: jednak se z uspořádání hlavy XI části první tohoto zákona dá usuzovat na to, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) se týká ukončení jen zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli též zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 uvedeného zákona, jednak je výrazu „bez zbytečného odkladu“ užitému v § 127 odst. 1 písm. b) možno zřejmě přičítat nejen rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že v případě zrušení rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 zákona o pobytu cizinců má povinnost správního orgánu podle § 124 odst. 3 tohoto zákona přednost před jeho povinností podle § 127 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona čili v daném případě byla Policie ČR povinna ukončit zajištění žalobce jen tehdy, jestliže nebyla povinna jej zajistit podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.“ [rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37].

Proti tomuto rozsudku zdejšího soudu podal žalobce kasační stížnost. Z dostupných údajů neplyne, že by o této věci, která Nejvyššímu správnímu soudu napadla dne 15.4.2010 a je tam vedena pod sp. zn. 5 As 25/2010, bylo již Nejvyšším správním soudem rozhodnuto.

Podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo nařídil-li soud v řízení podle zvláštního právního předpisu propuštění 1717cizince ) [poznámka ) odkazuje na § 200o a následující občanského soudního řádu].

I na toto zákonné ustanovení nutno nahlížet jako na závazné pravidlo, (toliko) v odůvodněných případech lze z něj zřejmě činit výjimky.

Žalovaný správní orgán tu argumentuje ustanovením § 180 odst. 1 spr. ř., resp. § 101 písm. d) v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. Podle § 180 odst. 1 spr. ř. tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž pokračování
8
30A 45/2010

řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. Za použití tohoto zákonného ustanovení senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, dospěl k závěru, že – navzdory ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců – je správní orgán povinen rozhodnutí o zajištění cizince řádně a konkrétně odůvodnit, a to v intencích § 68 odst. 3 spr. ř. [rozsudek ze dne 31.5.2006 sp. zn. 30Ca 10/2006-33 a následující rozhodnutí soudu], nebo že je oprávněn vydávat rozhodnutí či usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí podle § 70 spr. ř. [rozsudek ze dne 27.5.2010 sp. zn. 30A 27/2010]. V daném případě je ovšem podle názoru senátu zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, třeba uplatnit zásadu lex specialis derogat legi generali: ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako zvláštní úprava má přednost před ustanovením § 101 písm. d) za použití § 180 odst. 1 spr. ř. jako úpravou obecnou [soud zde ponechává stranou aktuálně irelevantní otázku, zda ustanovení § 101 písm. d) spr. ř. je aplikovatelné rovněž na případy zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem podle příslušných ustanovení soudního řádu správního].

V právním názoru, k němuž dospěl senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, v rozsudku ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37 (a který, jak uvedeno, dosud neprošel testem před Nejvyšším správním soudem), je „oslabování“ povinnosti správního orgánu podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců předně propojeno s „posilováním“ povinnosti správního orgánu podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dále je podepřeno uspořádáním hlavy XI části první tohoto zákona a výrazem „bez zbytečného odkladu“ užitým v § 127 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona.

Samo o sobě představuje „oslabování“ povinnosti správního orgánu podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy argumentaci spíše podpůrnou: Vyjádření, že z uspořádání hlavy XI části první tohoto zákona se dá usuzovat na to, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) se týká ukončení jen zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli též zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 uvedeného zákona, má oporu v aktuální podobě této hlavy, o něco menší oporu má ovšem ve vývoji právní úpravy, neboť institut zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sice v zákoně o pobytu cizinců existuje již od počátku jeho účinnosti (= od 1.1.2000), ale vydávání rozhodnutí o tomto druhu zajištění (posléze přejmenovaného na zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu) se do uvedeného zákona explicitně dostalo až jeho novelou provedenou ázkonem č. 428/2005 Sb. s účinností od 24.11.2005. Opatrné formulaci, že výrazu „bez zbytečného odkladu“ užitému v § 127 odst. 1 písm. b) je možno zřejmě přičítat nejen rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak, je třeba rozumět tak, že soud tu nepopírá pravidlo obsažené v tomto zákonném ustanovení, že však má za to, že v odůvodněných případech (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37) je lze prolomit.

Zruší-li soud ve správním soudnictví rozhodnutí správního orgánu, vysloví podle § 78 odst. 4 s.ř.s. současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Správní orgán (odvolací orgán nebo správní orgán, jehož rozhodnutí je napadeno odvoláním) následně vydá zpravidla další – nové rozhodnutí o věci samé. pokračování
9
30A 45/2010

Případy, kdy po zrušení napadeného rozhodnutí soudem má dojít k něčemu jinému než (toliko) k obligátnímu dalšímu řízení před správním orgánem zakončenému dalším – novým rozhodnutím, jsou v našem právním řádu výjimečné.

Jednu z těchto výjimek představuje informační právo: „Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“ [§ 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů]. Ustanovení § 16 odst. 4 uvedeného zákona jako zvláštní úprava má bezpochyby přednost před ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. jako úpravou obecnou. Soud zruší rozhodnutí odvolacího orgánu a povinného subjektu, věc nevrací odvolacímu orgánu k dalšímu řízení a sám povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Řízení před správním orgánem nezůstane neskončeno, rozsudek soudu (nejen rušící rozhodnutí, ale i – a to hlavně – nařizující požadované informace poskytnout) nahrazuje rozhodnutí správního orgánu.

Další z uvedených výjimek je zřejmě zajišťování cizinců: „Zajištění [cizince] musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo nařídil-li soud v řízení podle zvláštního právního předpisu propuštění cizince.“ [§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Rovněž zde má ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako zvláštní úprava přednost před ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. jako úpravou obecnou. Soud by – teoreticky – buď mohl jen zrušit rozhodnutí správního orgánu (dospěl-li by k závěru, že zvláštní úprava vylučuje úpravu obecnou), nebo by mohl zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení (dospěl-li by k závěru, že zvláštní úprava v tomto ohledu nekonkuruje úpravě obecné). Ani jedna z těchto variant však patrně neumožňuje, aby soud ve správním soudnictví současně rozhodl o ukončení zajištění cizince; tento pro žalobce žádoucí právní následek zrušení rozhodnutí tu plyne přímo ze zákona o pobytu cizinců. Senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, má proto za to, že je třeba postupovat podle druhé z uvedených variant: v situaci, kdy soud ve správním soudnictví současně nenařizuje propuštění cizince, by pouhé zrušení rozhodnutí správního orgánu znamenalo neskončení správního řízení, kdežto zrušení rozhodnutí správního orgánu a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení umožňuje skončit správní řízení, byť zásadně procesně (usnesením o zastavení řízení) a zřejmě jenom v odůvodněných případech (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37) meritorně.

Vzhledem k rigoróznosti zákonné dikce nemůže senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, akceptovat ani další argumenty žalovaného správního orgánu: Soud skutečně zrušil předchozí rozhodnutí o zajištění cizince pro vady řízení, ze zákona však podle názoru senátu, který tuto věc rozhoduje, – žel – nelze dovodit odlišný postup správního orgánu v případě zrušení rozhodnutí pro vady řízení oproti zrušení rozhodnutí pro nezákonnost [arg.: „rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince“]. Propuštěním ze zajištění není cizinec, který na území ČR pobývá bez jakéhokoliv pobytového statutu, postaven na roveň cizince, který na území ČR pobývá oprávněně. K porušení čl. 1 [věty prvé] Listiny základních práv a svobod o tom, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti pokračování
10
30A 45/2010

i v právech, tak (pouhým) propuštěním cizince ze zajištění nemůže dojít. Soud samozřejmě nemůže oponovat samotnému respektu policie k zásadě stanovené v § 2 odst. 4 spr. ř. („Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“), aplikace této zásady ovšem musí být korigována zejména principem garantovaným článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [„Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“] a článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky [„Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“], jakož i zásadou legality stanovenou v § 2 odst. 1 spr. ř.

Na řečeném – opět: žel – nemůže podle názoru senátu zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, nic změnit ani zřejmá (a policií v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodněná) neoprávněnost žalobcova pobytu na území ČR.

Lze tedy shrnout, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o tom, že zajištění [cizince] musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, se zásadně vztahuje i na rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu; Policie České republiky proto po zrušení předchozího rozhodnutí soudem ve správním soudnictví není oprávněna vydat další rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

Jelikož podaná žaloba je důvodná, soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se tedy za to, že souhlas je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl. Žalobci však žádné náklady tohoto druhu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. pokračování
11
30A 45/2010

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 20. září 2010

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru