Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 36/2011 - 22Rozsudek KSPL ze dne 06.09.2011

Prejudikatura

5 Ca 382/2006 - 26

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 116/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

30A 36/2011-22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: C.S., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie Plzeň, se sídlem Nádražní 2, 306 28 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby trvání zajištění cizince ze dne 3.8.2011 č.j. KRPP-33905-47/ČJ-2011-030022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou prostřednictvím Policie ČR se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie Plzeň, o prodloužení doby trvání zajištění cizince ze dne 3.8.2011 č.j. KRPP-33905-47/ČJ-2011-030022 a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému.

Zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území České republiky a zajištění cizince včetně prodloužení doby trvání zajištění cizince jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“).

Na řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění včetně řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění se vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“), nestanoví-li zákon o pobytu cizinců jinak [§ 168 a contrario a § 169 až 170b zákona o pobytu cizinců].

Žalobou napadeným rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění cizince ze dne 3.8.2011 č.j. KRPP-33905-47/ČJ-2011-030022 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie Plzeň, rozhodla, že žalobci se podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodlužuje doba trvání zajištění o 90 dní ode dne 11.8.2011.

Své žalobou napadené rozhodnutí odůvodnila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie Plzeň, tím, že dne 14.05.2011 v 06.50 hod. byl cizinec kontrolován v Plzni hlídkou obvodního oddělení Plzeň I., kdy ke kontrole předložil a prokázal tak svoji totožnost občanský průkaz Litvy číslo x, vydaný na jméno U. A. , nar. x, který byl veden v Schengenském informačním systému jako doklad ztracený nebo odcizený pod č. x od 14.11.2006. Pro toto byl cizinec předán dne 14.05.2011 v 07.30 hod. na Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Plzeň, kde bylo v součinnosti s Oddělením dokladů a specializovaných činností Plzeň zjištěno, že cizincem předložený doklad je pozměněný z důvodu výměny fotografie původního držitele. Dle otisků prstů byla zjištěna pravá identita cizince a v evidencích Policie ČR bylo zjištěno, že na území České republiky nemá povolen žádný druh pobytu, na základě čehož byl dne 14.05.2011 v 08.20 hod. zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a bylo s ním zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 v souběhu s § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Z výpovědi cizince v protokolu o vyjádření účastníka řízení sepsaného na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Plzeň bylo zjištěno, že z České republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 14.08.2006 nevycestoval a tudíž se na území České republiky zdržoval neoprávněně od 21.08.2006 až do svého zajištění dne 14.05.2011 v 08.20 hod. Z vyjádření cizince bylo dále zjištěno, že do České republiky přijel autobusem přes hraniční přechod Český Těšín z Polska dne 05.03.2006 na platný cestovní doklad Moldávie č. x, který byl platný do 06.01.2010, a přijel na vízum číslo x, platné do 07.08.2006. Od svého příjezdu se po celou dobu zdržoval na území České republiky, a to od 21.08.2006 neoprávněně, kdy cizinec neučinil žádné kroky vedoucí k ukončení jeho neoprávněného pobytu na území České republiky. V roce 2008 za 12.000,- Kč předal státnímu příslušníkovi Litvy svoji fotografii a ten mu předal občanský průkaz Litvy číslo x, vydaný na jméno U.A., nar. x, ve kterém byla vlepena fotografie účastníka řízení. Tímto pozměněným dokladem se prokazoval při sjednávání zaměstnání a dne 14.05.2011 se jím prokázal policistům České republiky jako dokladem vlastním. S přihlédnutím ke skutečnosti, že cizinec od 21.08.2006 do 14.05.2011 na území České republiky pobýval nelegálně, a také k tomu, že cizinec nerespektoval povinnost vycestovat z území České republiky uloženou mu správním orgánem, správní orgán došel k závěru, že je zde důvod k rozhodnutí o zajištění cizince dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán po zhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání cizince nedostačující a není zde záruka, že by cizinec z území vycestoval, jelikož cizinec již jednou v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 14.08.2006 nevycestoval. Navíc situace, kdy je jednoznačně prokázáno, že si cizinec obstaral cizí doklad, na který se snažil pobývat na území České republiky jako na svůj vlastní, výše uvedené důvodné podezření správního orgánu ještě prohloubila. Dne 14.05.2011 s nabytím právní moci téhož dne byl cizinec dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. Současně mu byla stanovena doba trvání zajištění dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na 90 dní od okamžiku omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož cizinec nedisponuje platným cestovním dokladem tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. Tato doba uplyne dne 11.08.2011 v 08.20 hod. Jelikož cizinec stále nedisponuje platným cestovním dokladem a je zde stále reálné nebezpečí, že by cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodl správní orgán dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o prodloužení doby zajištění o 90 dní ode dne 11.08.2011.

Žalobce v žalobě namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný porušil § 6 a § 68 odst. 3 spr. ř. Jednou ze základních zásad správního řízení je jeho rychlost. Zajištění cizince představuje institut, v rámci něhož dochází po určitou dobu ke zbavení osobní svobody, kde je cizinec umístěn v uzavřeném středisku s omezenou možností komunikace s vnějším prostředím. Obzvláště v těchto případech by tedy měl existovat také veřejný zájem na urychleném vyřízení věci. Jak také vyplývá z čl. 15 Směrnice ES 2008/115, jež byla transponována do znění novely cizineckého zákona, účinné od 1.1.2011: „Jakékoliv zajištění musí trvat co nejkratší dobu a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“.

V žalobě se dále namítá, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že původní doba zajištění v délce 90 dnů byla stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, a to zejména ke skutečnosti, že žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem. K dalšímu prodloužení pak pouze velmi stručně uvádí, že cizinec stále nedisponuje platným cestovním dokladem a že stále existuje reálné nebezpečí, že by cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve zbývající části napadeného rozhodnutí se však žalovaný věnuje pouze rekapitulaci odůvodnění původního rozhodnutí o zajištění. Neuvádí ale žádnou změnu okolností, nezmiňuje žádné konkrétní a relevantní důvody, které jej vedly k prodloužení lhůty. Žalobce se tedy domnívá, že takovéto odůvodnění je zcela nedostačující a nelze se s ním spokojit zejména z toho důvodu, že se zde jedná o tak závažný zásah, jakým je zbavení osobní svobody. Ustanovení § 68 odst. 3 spr. ř. požaduje uvedení důvodů výroků, podkladů pro jejich vydání, úvah, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení. Obzvláště v případě napadeného rozhodnutí měl správní orgán vzhledem k závažnosti institutu zajištění postupovat velmi pečlivě a odůvodnění výroků se věnovat velmi podrobně. V tomto případě však žalovaný zcela neunesl svou povinnost, jak mu ji ukládá § 68 odst. 3 spr. ř. Dle názoru žalobce žalovaný napadené rozhodnutí řádně neodůvodnil ve smyslu § 68 odst. 3 spr. ř. a mělo by tedy být pro nepřezkoumatelnost zrušeno.

Žalobce v žalobě dále namítá, že v současné době je žadatelem o azyl, přičemž úmysl požádat o mezinárodní ochranu na území České republiky projevil již při zajištění orgány Policie ČR. Tyto okolnosti podle názoru žalobce staví situaci do nového světla, a to mj. také s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006 č.j. 4 Azs 234/2005-59, v němž se v odůvodnění uvádí, že „... Za tohoto stavu věci (prohlášení o azylu) potom podle názoru Nejvyššího správního soudu odpadá i důvodnost argumentu žalované, o obavě, že žalobkyně po vydání vyhošťovacího rozhodnutí neopustí území České republiky a bude zde dále pobývat, což je umocněno absencí finančních prostředků a nemožností si je opatřovat legálním způsobem ...“.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že v rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců při stanovení doby zajištění vycházel z dikce § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, což představuje zajištění dokladů potřebných k vycestování cizince z území České republiky z důvodu dislokace zastupitelského úřadu Moldavska s působností pro Českou republiku v Rakousku ve Vídni a zajištění přepravy do země původu, stanovil žalovaný dobu 90 dnů, která se jevila jako přiměřená zejména i s ohledem na předchozí zkušenosti s realizací správního vyhoštění v obdobných případech. Žalovaný stanovil 90-ti denní dobu zajištění jako nezbytně nutnou a zároveň dostatečnou k zajištění přípravy výkonu správního vyhoštění. Dále žalovaný učinil vše potřebné k zajištění výkonu správního vyhoštění, a tedy i ukončení zajištění podle zákona o pobytu cizinců, v co nejkratší době. Žalovaný podal dne 17.5.2011 žádost o ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu Ředitelství služby cizinecké policie, odboru výkonu služby, oddělení pobytového režimu cizinců v Praze. Žalovaný v průběhu zajištění žalobce zkoumal ve dnech 16.6.2011 a 3.8.2011 podle § 126 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zda trvají důvody zajištění. Vzhledem k tomu, že prvotní lhůta doby zajištění končila dne 11.8.2011 a stále trvaly důvody k zajištění, žalovaný rozhodnutím o prodloužení doby zajištění ze dne 3.8.2011 prodloužil dobu zajištění žalobce o 90 dnů. Jelikož nadále trvaly stejné důvody zajištění, je odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění s původním obdobné.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán dále uvedl, že dobu, o kterou prodloužil dobu zajištění, stanovil vzhledem ke skutečnostem, že neodpadly důvody zajištění a žalobce nevlastní doklad nutný k vycestování z území České republiky, neboť z důvodu dislokace zastupitelského úřadu Moldavska s působností pro Českou republiku v Rakousku ve Vídni řízení o zajištění dokladu není ukončeno a je reálné nebezpečí, že by cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalovaný je povinen podle § 126 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají, po odpadnutí důvodů zajištění žalovaný žalobce propustí před naplněním dané lhůty. Žalovaný řádně odůvodnil všechny části výroku rozhodnutí a je přesvědčen, že nebyl porušen § 68 odst. 3 spr. ř. Žalovaný je přesvědčen, že formulace uvedená v odůvodnění rozhodnutí je dostatečně jasná, neboť tím, že je řečeno „správní orgán došel k závěru, že je zde důvod k rozhodnutí o zajištění cizince“, je zřejmé, že zhodnotil obě zákonné podmínky zajištění dle § 124 zákona o pobytu cizinců, tedy hodnotil i to, zda by postačovalo uložení náhradního opatření a došel k závěru, že nikoli. Žalovaný jednal pouze podle zákona, především zákona o pobytu cizinců novelizovaného zákonem č. 427/2010 Sb. s účinností od 1.1.2011, jenž implementoval Směrnici Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

Žalovaný správní orgán se k žalobě dále vyjádřil tak, že žalobce ve svém podání dále namítá a upozorňuje na skutečnost, že je v současné době žadatelem o azyl a odvolává se na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006 č.j. 4 Azs 234/2005-59. Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění nikde nezmiňuje o absenci finančních prostředků a nemožností si je opatřovat legálním způsobem. Podle § 127 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců: „Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, je-li cizinci udělen azyl nebo doplňková ochrana.“ Žalobci nebyl udělen azyl, řízení o azylu není pravomocně ukončeno a není důvod ukončovat zajištění.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Ve smyslu § 172 odst. 5 věty prvé zákona o pobytu cizinců o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.) a dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná.

Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je Policie České republiky oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců Policie České republiky v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

– 1 –

Žalobce namítá porušení § 6 spr. ř.

Podle § 6 odst. 1 věty prvé spr. ř. správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů.

V přezkoumávané věci žalobce přicestoval do České republiky na cestovní doklad Moldavska, který byl platný do 6.1.2010. Dne 14.5.2011 žalobce uvedl, že současné době má svůj cestovní pas někde doma. Dne 17.5.2011 žalovaný požádal Ředitelství služby cizinecké policie Praha o ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu pro cizího státního příslušníka, který nemá cestovní doklad a jehož totožnost není ověřena. Dne 16.6.2011 bylo zjištěno, že žalobci nebyl stále vystaven náhradní cestovní doklad, aby mohl vycestovat z území ČR. Dne 21.6.2011 byl při kontrole žalobce nalezen jeho moldavský pas, který byl služební cestou předán Ředitelství služby cizinecké policie Praha, které zajistí jeho prodloužení. Dne 3.8.2011 bylo zjištěno, že cizincův cestovní doklad zatím není stále k dispozici.

Z uvedeného plyne, že správní vyhoštění žalobce nebylo možno realizovat zejména proto, že žalobce nevlastní doklad nutný k vycestování z území České republiky.

Péče o platnost cestovního dokladu je především věcí jeho držitele. V daném případě není patrno, že by žalovaný porušil své povinnosti. Soud neshledal žalobní bod namítající porušení § 6 spr. ř. důvodným už proto, že nedodržení lhůt se nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil (§ 71 odst. 5 spr. ř.).

– 2 –

Žalobce namítá porušení § 68 odst. 3 spr. ř.

Podle § 68 odst. 3 spr. ř. se v odůvodnění [rozhodnutí] uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Rozhodnutím ze dne 14.5.2011 č.j. KRPP-33905-15/ČJ-2011-030022 žalovaný správní orgán rozhodl, že žalobce se podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem správního vyhoštění s tím, že doba trvání zajištění se dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovuje na 90 dní od okamžiku omezení osobní svobody. Rozhodnutím ze dne 3.8.2011 č.j. KRPP-33905-47/ČJ-2011-030022 žalovaný správní orgán rozhodl, že žalobci se podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodlužuje doba trvání zajištění o 90 dní ode dne 11.08.2011.

Odůvodnění obou těchto rozhodnutí jsou totožná ve vztahu k zajištění samotnému. Co se však týče doby trvání zajištění, v odůvodnění rozhodnutí o zajištění se uvádí, že „Doba trvání zajištění byla stanovena dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Tímto rozhodnutím byla stanovena doba zajištění na 90 dnů, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož cizinec nedisponuje platným cestovním dokladem tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění.“ a „Po zhodnocení všech skutečností, že jsou splněny všechny podmínky pro zajištění cizince, správní orgán konstatuje, že vydání rozhodnutí o zajištění je zcela přiměřené důvodům zajištění tak, jak jsou uvedeny výše.“, kdežto v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění se uvádí, že „Dne 14.05.2011 s nabytím právní moci téhož dne byl cizinec dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. Současně mu byla stanovena doba trvání zajištění dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na 90 dní od okamžiku omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož cizinec nedisponuje platným cestovním dokladem tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. Tato doba uplyne dne 11.08.2011 v 08.20 hod.“, „Jelikož cizinec stále nedisponuje platným cestovním dokladem a je zde stále reálné nebezpečí, že by cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodl správní orgán dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o prodloužení doby zajištění o 90 dní ode dne 11.08.2011.“ a „Po zhodnocení všech skutečností, že jsou splněny všechny podmínky pro zajištění cizince, správní orgán konstatuje, že vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění je zcela přiměřené důvodům zajištění tak, jak jsou uvedeny výše.“.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán k samotnému prodloužení trvání doby zajištění uvedl, že s ohledem na složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, což představuje zajištění dokladů potřebných k vycestování cizince z území České republiky z důvodu dislokace zastupitelského úřadu Moldavska s působností pro Českou republiku v Rakousku ve Vídni a zajištění přepravy do země původu, stanovil žalovaný dobu 90 dnů, která se jevila jako přiměřená zejména i s ohledem na předchozí zkušenosti s realizací správního vyhoštění v obdobných případech. Žalovaný stanovil 90-ti denní dobu zajištění jako nezbytně nutnou a zároveň dostatečnou k zajištění přípravy výkonu správního vyhoštění. Dále žalovaný učinil vše potřebné k zajištění výkonu správního vyhoštění, a tedy i ukončení zajištění podle zákona o pobytu cizinců, v co nejkratší době. Žalovaný podal dne 17.5.2011 žádost o ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu Ředitelství služby cizinecké policie, odboru výkonu služby, oddělení pobytového režimu cizinců v Praze. Žalovaný v průběhu zajištění žalobce zkoumal ve dnech 16.6.2011 a 3.8.2011 podle § 126 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zda trvají důvody zajištění. Vzhledem k tomu, že prvotní lhůta doby zajištění končila dne 11.8.2011 a stále trvaly důvody k zajištění, žalovaný rozhodnutím o prodloužení doby zajištění ze dne 3.8.2011 prodloužil dobu zajištění žalobce o 90 dnů. Žalovaný stanovil dobu, o kterou prodloužil dobu zajištění, vzhledem ke skutečnostem, že neodpadly důvody zajištění a žalobce nevlastní doklad nutný k vycestování z území České republiky, neboť z důvodu dislokace zastupitelského úřadu Moldavska s působností pro Českou republiku v Rakousku ve Vídni řízení o zajištění dokladu není ukončeno a je reálné nebezpečí, že by cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalovaný je povinen podle § 126 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají, po odpadnutí důvodů zajištění žalovaný žalobce propustí před naplněním dané lhůty.

Policie České republiky je podle § 124 odst. 3 věty třetí zákona o pobytu cizinců oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit (a to i opakovaně), jestliže je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění.

V daném případě, jak vidno, byly důvody samotného prodloužení trvání doby zajištění prezentovány v žalobou napadeném rozhodnutí toliko rámcově a až ve vyjádření k žalobě byly – v souladu s obsahem správního spisu – předestřeny konkrétněji a srozumitelněji. Jelikož však i v žalobou napadeném rozhodnutí jsou k samotnému prodloužení trvání doby zajištění uvedeny – byť lakonicky – jak skutkové důvody (tj. ta skutková zjištění, z nichž se utváří ratio decidendi konkrétní věci), tak jejich právní subsumpce pod ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, může podle názoru soudu menší konkrétnost a srozumitelnost předložení těchto důvodů představovat maximálně takovou vadu řízení před správním orgánem, která nemohla mít na následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.

Zdejší soud tu odkazuje na závěr, k němuž došla soudní (a ústavněsoudní) judikatura: „Nejde o vadu řízení [před správním orgánem], která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, lze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.2.2001 č.j. 22 Ca 473/2000-22 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2.8.2001 sp. zn. IV. ÚS 276/2001) [viz SJS 909/2002 = Soudní judikatura ve věcech správních, roč. V, čís. 1/2002, str. 14-18].

Soud tudíž neshledal žalobní bod namítající porušení § 68 odst. 3 spr. ř. důvodným.

– 3 –

Žalobce argumentuje tím, že v současné době je žadatelem o azyl.

Sluší se tu připomenout, že žalobce přijel do České republiky dne 5.3.2006. Rozhodnutím ze dne 14.8.2006 mu bylo uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 3 roky, tj. do 14.8.2009. Navzdory tomu žalobce z území ČR nevycestoval, zdržoval se zde tudíž neoprávněně od 21.8.2006. V roce 2008 si opatřil pozměněný doklad, jímž se jako dokladem vlastním prokazoval při sjednávání zaměstnání a dne 14.5.2011 i Policii ČR. Dne 14.5.2011 bylo s žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění, téhož dne bylo rozhodnuto o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 16.5.2011, které nabylo právní moci dne 24.5.2011, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 5 let. Prohlášení o mezinárodní ochraně učinil žalobce v zařízení pro zajištění cizinců až dne 23.5.2011.

V této souvislosti zdejší soud – aniž by jakkoli mínil předjímat rozhodnutí příslušného správního orgánu – dále upozorňuje např. na tento jednoznačný právní názor Nejvyššího správního soudu: „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění) O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ (viz rozsudek ze dne 20.10.2005 č.j. 2 Azs 423/2004-81, k dispozici na www.nssoud.cz) [obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16.2.2005 č.j. 4 Azs 333/2004-69 a ze dne 10.2.2006 č.j. 4 Azs 129/2005-54, oba k dispozici na www.nssoud.cz].

Za uvedených okolností proto řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR nemůže mít podle názoru soudu žádný reflex do zajišťování cizince za účelem správního vyhoštění, resp. do prodlužování doby trvání jeho zajištění.

Ani tento žalobní bod nebyl tudíž shledán soudem důvodným.

– 4 –

Podáním předaným k poštovní přepravě dne 3.9.2011 žalobce žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie Plzeň, doplnil.

V doplnění žaloby se uvádí, že existuje jedna významná skutečnost, na jejímž základě lze vyvrátit domněnku o tom, že by žalobce mařil nebo se chtěl pokoušet o maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Po jeho zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová byl žalobce z důvodů zdravotních problémů převezen do nemocnice v Mladé Boleslavi, přičemž tyto problémy si vyžádaly hospitalizaci v délce dvou a půl měsíce. Po celou tuto dobu zde žalobce pobýval nikým nehlídán, mohl se zcela volně pohybovat po areálu nemocnice, včetně venkovních vycházek. Přes tyto okolnosti dobu hospitalizace nevyužil k útěku ani nijak neprojevil takovýto úmysl, přestože věděl, že po dobu pobytu v nemocnici v Mladé Boleslavi je mu zároveň uloženo správní vyhoštění a je zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová. Žalobce je tedy názoru, že tyto skutečnosti vyvracejí jakoukoliv úvahu žalovaného správního orgánu o tom, že by žalobce nerespektoval a mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce je zároveň žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, přičemž žalovaný správní orgán je v souladu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců povinen vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci azylového řízení. Do té doby není výkon rozhodnutí o správním vyhoštění realizovatelný. Žalobce se domnívá, že vzhledem k výše uvedenému není dán důvod, aby byl po tuto dobu dále zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová.

K tomu soud uvádí, že to, že žalobce neutekl z areálu Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi (kde se na plicním oddělení – TBC léčil po dobu 2 ½ měsíce), sice svědčí o jeho určité odpovědnosti k vlastnímu zdraví [zde ovšem náklady na zdravotní péči hradí Česká republika, zatímco v zemi původu by si náklady na tuto péči musel hradit s vysokou pravděpodobností on sám], ale v kontextu to neprokazuje jeho náležitý respekt k právnímu řádu České republiky, když v České republice nelegálně pobýval po dobu 4 ¾ roku, ignoroval pravomocně uložené tříleté správní vyhoštění a neváhal si opatřit a prokazovat se pozměněným dokladem jako dokladem vlastním.

Jelikož žaloba není v mezích žalobních bodů důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Jak žalobce, tak žalovaný správní orgán souhlasili s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné specifické náklady tohoto druhu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 6. září 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru