Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 316/2018 - 62Rozsudek KSPL ze dne 26.02.2021

Prejudikatura

8 Afs 75/2005

6 As 153/2014 - 108

57 A 33/2018 - 153

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 161/2021

přidejte vlastní popisek

30 A 316/2018-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Petra Kuchynky a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci

žalobkyně: M. P., X, X, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, Milešovská 6, 130 00 Praha 3,

proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČ 00022985, Karmelitská 529/5, 118 12 Praha 1,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2018, č.j. MSMT-8055/2018-2,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[I] Předmět řízení

1. Žalobou ze dne 19. 12. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2018, č.j. MSMT-8055/2018-2 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl žalobkynino odvolání a potvrdil rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „ZČU“ nebo „nalézací správní orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze 6. 11. 2017, č.j. ZCU 030948/2017 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla dle § 90 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), zamítnuta žalobkynina žádost ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o., a to pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách.

2. Problematika vysokého školství je upravena zákonem o vysokých školách. Správní řízení je upraveno správním řádem.

[II] Žaloba

3. Žalobkyně se v obsáhlé žalobě (27 stran, žalobní body II. – XXVIII.) vymezila proti rozhodnutí žalovaného.

4. II.) Žalobkyně v úvodu žaloby obecně tvrdila, že správní orgány jsou povinny reagovat na všechny námitky a vyjádření účastníků řízení, které jim došly před vydáním správního rozhodnutí. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že vzhledem k doručení vyjádření k podkladům rozhodnutí až po žalobkyní požadované prodloužené lhůtě nemusel nalézací správní orgán na toto vyjádření reagovat. I pokud by skutečně bylo vyjádření doručeno až po požadované lhůtě, nemá tento předstíraný právní názor (který jistě žalovaný ve skutečnosti nemá), oporu v právních normách.

5. III.) Na str. 7 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že považuje za nesporné, že „studium uskutečňoval a vzdělání bezprostředně poskytoval“ Mezinárodní institut podnikatelství a práva, který nedisponuje oprávněním působit jako soukromá vysoká škola podle zákona o vysokých školách. Tento závěr však nalézací správní orgán neučinil, kromě nepřezkoumatelného a neodůvodněného konstatování ve výroku rozhodnutí nalézacího správního orgánu. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, co ho k jeho závěru vedlo, proto je v tomto ohledu rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nestačí pouze uvést, že správní orgán považuje nějakou skutečnost za nespornou, pokud to zjevně není pravdou. Když žalobkyně v odvolání i ve vyjádření k podkladům rozhodnutí proti tomuto závěru brojila, poukazovala na důkaz svědčící o opaku a zpochybňovala listinu (co do pravosti i správnosti), ze které předpokládá, že nalézací správní orgán tento závěr dovodil.

6. IV.) Žalobkyně dovozovala, že napadené rozhodnutí je nicotné, neboť je dle jejího názoru vnitřně rozporné. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně nezískala vysokoškolské vzdělání. To je patrné ze závěru, že absolvování studia ji k ničemu neopravňuje a že v zahraničí není uznáván. Takový studijní program by přitom nemohl být součástí ukrajinského vysokoškolského systému, nejednalo by se tudíž vůbec o vysokoškolské vzdělání, a o vysokoškolský studijní program.

7. Dle nalézacího správního orgánu však nebyla splněna ani jedna z podmínek postupu dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Předmětné vzdělání totiž dle jeho názoru není vysokoškolské, nemohly by proto být porovnávány dva vysokoškolské studijní programy a nemohla být tak zjištěna odlišnost porovnávaných studijních programů.

8. Shrneme-li výše uvedené, vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí je dle žalobkyně dán tím, že na jednu stranu v něm nalézací správní orgán uvedl, že jako orgán, jehož příslušnost je založena tím, že je žalobkyně absolventem zahraniční vysoké školy, zamítá její žádost o uznání vzdělání získaného na této zahraniční vysoké škole, jelikož z porovnání studijního programu, dle něhož na zahraniční vysoké škole studovala a obdobného studijního programu uskutečňovaného Západočeskou univerzitou v Plzni vyplývá, že se tyto studijní programy v podstatných rysech odlišují, na stranu druhou uvedl, že žalobkyně nezískala vzdělání na vysoké škole, tedy ani nebylo co s čím porovnávat. Vnitřní rozpornost rozhodnutí je tedy zjevná. Takové rozhodnutí je nicotné dle § 77 odst. 2 správního řádu, tedy právně vůbec neexistuje.

9. Nejednalo-li by se dle soudu o důvod nicotnosti, uplatňuje žalobkyně výše uvedenou vnitřní rozpornost za důvod nezákonnosti, jelikož vnitřně rozporné rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.

10. Pokud jde o odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60, považuje jej žalobkyně za nesprávný. Dle jejího názoru, pokud nedojde k porovnání dvou vysokoškolských studijních programů, resp. pokud není předmětem řízení uznání vysokoškolského studia, nemůže být žádost ani věcně projednána. V takovém případě by bylo napadené rozhodnutí nicotné.

11. V.) Dalším důvodem nicotnosti je dle žalobkyně skutečnost, že prvoinstanční rozhodnutí podepsala osoba, která nebyla v době rozhodnutí prorektorem (doc. Dr. RNDr. L. Č. nebyl v době učinění rozhodnutí prorektorem ZČU, ve správním spisu se nenachází jediný doklad o tom, že tato osoba byla kdy jmenována prorektorem ZČU). Tato námitka byla vznesena již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, avšak obešla se bez reakce žalovaného. Pokud se žalovaný takovou námitkou nezabýval, je rozhodnutí nepřezkoumatelné.

12. VI.) Žalobkyně již v odvolání namítala, že vůli veřejné vysoké školy ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání může projevit toliko rektor, nikoli jakákoli jiná osoba, neboť § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách je ve vztahu speciality k § 15 odst. 2 správního řádu. Na to reagoval žalovaný v napadeném rozhodnutí tak, že prorektor se stal oprávněnou úřední osobou v souladu s § 15 odst. 2 (žalovaný nesprávně uvedl odst. 4) správního řádu. Tím však není dle žalobkyně jakkoli vypořádána námitka spočívající právě v tom, že § 15 odst. 2

správního řádu nelze aplikovat, jelikož je vůči němu § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách v poměru speciality. Jelikož námitka nebyla vypořádána, je rozhodnutí nepřezkoumatelné.

13. VII.) Dále žalobkyně namítala procesní vady řízení spočívající v tom, že navrhla několik důkazů, z nichž některé nebyly provedeny. Jednalo se o např. o svědeckou výpověď prof. V. P., CSc., vedoucího organizační složky Praha Zakarpatské státní univerzity, důkaz výpisem z veřejného rejstříku ohledně existence organizační složky Zakarpatské státní univerzity, důkaz smlouvou mezi Zakarpatskou státní univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s. r. o., důkaz výpisem z veřejného rejstříku ohledně Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s. r. o. Žalobkyně v žalobě blíže popsala, jaké skutečnosti měly jí navržené důkazy prokázat. Jestliže správní orgány neprovedou navržené důkazy a neuvedou, z jakého důvodu důkazy neprovedly, jedná se vždy o vadu, která vede ke zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto smyslu žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2012, č.j. 1 As 115/2012-33, odst. 27 a násl. Na výše uvedené námitky, které byly již součástí odvolání, žalovaný nijak nereagoval, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

14. VIII.) Nalézacím správním orgánem nebyl proveden žalobkyní navržený důkaz výpisem z veřejného rejstříku ohledně toho, kde a kdy měl sídlo Mezinárodní institut podnikatelství a práva s. r. o. Provedení tohoto důkazu by přitom bylo zapotřebí k ověření věrohodnosti důkazního prostředku, údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, a to pokud by byla prokázána pravost této písemnosti. Není pravdou, jak uvedl žalovaný, že by tento důkaz byl navržen k prokázání, zda Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s. r. o., působí na území České republiky jako vysoká škola dle zákona o vysokých školách nebo jako součást ukrajinského vzdělávacího systému. Tento důkaz byl navržen k vyvrácení informace, že Zakarpatská státní univerzita vykonávala svou činnost v sídle Mezinárodního institutu a práva s. r. o., a tím i k věrohodnosti údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. Žalovaný tím znemožnil žalobkyni prokázat nevěrohodnost údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny.

15. IX.) Žalobkyně dále namítala, že výrok prvoinstančního rozhodnutí je nepřezkoumatelný. Žádost byla zamítnuta dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách pro nesplnění podmínky dle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách spočívající v tom, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Tuto formulaci považuje žalobkyně za zmatečnou.

16. Ustanovení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách neobsahuje žádné podmínky pro uznání, ale obsahuje výčet podkladů pro rozhodnutí. Podklady je povinen obstarat správní orgán, pokud není tato povinnost uložena právním předpisem účastníkovi řízení. Pokud tedy došlo k porušení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, kdy příslušný podklad nebyl součástí spisu, porušil tím správní orgán § 3 správního řádu, podle kterého je na správním orgánu, aby náležitě zjistil skutkový stav věci. Nedoložení podkladů však není zvláštním důvodem pro zamítnutí žádosti. Důvodem pro zamítnutí žádosti je pouze odlišnost studijních programů v podstatných rysech, která byla zjištěna po jejich porovnání podle § 89 odst. 2 zákona o vysokých školách. Z rozhodnutí nalézacího správního orgánu přitom nevyplývá, že by se zabýval tím, zda žalobkyně absolvovala zahraniční vysokou školou. Až po tomto zjištění může porovnávat žalobkyní absolvovaný studijní program s hrubými rysy společnými všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice.

17. Na tuto námitku není v napadeném rozhodnutí nijak reagováno, proto je nepřezkoumatelné. Je v něm pouze uvedeno, že rozdíly mezi studijními programy jsou rozebrány na str. 5 a 7 prvoinstančního rozhodnutí, což není pravda, neboť nalézací správní orgán na těchto stranách ani na jiném místě jeho rozhodnutí obsah jakéhokoli obdobného studijního programu, resp. hrubých rysů společným všem studijním programům akreditovaným v České republice, ani nezjišťoval. Nijak není ani vypořádáno, že důvodem pro zamítnutí nemůže být zjištění, že Zakarpatská státní univerzita nemá oprávnění poskytovat vzdělání srovnatelné se vzděláním poskytovaným v České republice, a že porušení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách je nutně porušením povinností správního orgánu vyplývajících ze zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací.

18. X.) Řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace není postupem podle části čtvrté správního řádu, nýbrž klasickým správním řízením podle části druhé správního řádu, v němž se vydává rozhodnutí smíšené povahy, dílem konstitutivní a dílem deklaratorní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, č.j. 9 As 80/2010-200). Nalézací správní orgán se snaží vyhnout povinnosti provést důkaz listinou, kterou je údajná písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, jelikož dle jeho názoru není zapotřebí provádět důkaz listinou dle § 53 odst. 6 správního řádu, pokud se postupuje podle části čtvrté správního řádu. Žalobkyně dále brojí proti obsahu údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, který dle jejího názoru nepředstavuje skutečnosti známé nalézacímu správnímu orgánu z úřední činnosti, neboť tato písemnost rovněž nebyla v žádném správním řízení provedena jako důkaz dle § 53 odst. 6 správního řádu. Nelze se s listinami seznamovat mimoprocesně a poté jejich obsah prezentovat jako skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. Tím by docházelo k obcházení povinnosti provádět důkazy dle § 53 odst. 6 správního řádu. Ani v tomto řízení nebyla údajná písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017 provedena k důkazu. Pokud z ní nalézací správní orgán vycházel, jedná se o porušení procesních práv žalobkyně, a tím i o vadu řízení.

19. Nalézací správní orgán tvrdí, že byly provedeny důkazy dokumenty, které žalobkyně zaslala dne 11. 2. 2014. Tyto dokumenty však dle žalobkyně opět nebyly k důkazu provedeny, což je rovněž vada řízení, kterou je i skutečnost, že nebyl proveden důkaz údajnou e-mailovou komunikací mezi ukrajinským ENIC – NARIC a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, na kterou je v napadeném rozhodnutí odkazováno. V této námitce přitom žalobkyně nenamítala, že by nemohla být údajná listina provedena k důkazu, ale že listina nebyla řádně jako důkaz provedena, čímž byla porušena její procesní práva. S výše uvedeným se žalovaný v rozhodnutí opět nijak nevypořádal, což je další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

20. XI.) Jako skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti nalézací správní orgán prezentuje pouze části obsahu údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. Nejedná se však o skutečnosti známé nalézacímu správnímu orgánu z úřední činnosti, neboť tato listina nebyla nikdy provedena jako důkaz. I pokud by se o skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti jednalo, musel by nalézací správní orgán uvést, z jaké jeho činnosti či postupu je mu taková skutečnost známa, resp. v jakém řízení listinu, ze které vychází, provedl jako důkaz. Nalézací správní orgán však údajnou písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny jako důkaz v žádném řízení neprovedl. Není přípustné, aby správní orgán shromažďoval v průběhu řízení listiny týkající se přímo dané věci, jejichž obsah označí jako skutečnost jemu známou z úřední činnosti. Ani s touto námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

21. XII.) Nalézací správní orgán dle svého tvrzení vycházel z údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č. 7.3-17-465-17. Žalobkyně se domnívá, že na žádost zaslanou na adresu ukrajinského ENIC – NARIC nebylo odpovězeno a údajná písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny je podvrh. Tomu nasvědčuje skutečnost, že na žádost adresovanou ukrajinskému ENIC – NARIC mělo reagovat Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny, avšak tomu nebyl dopis vůbec adresován, stejně jako ani neodpověděla V. S., které byla žádost adresována. Jsou tedy zřejmé nesrovnalosti v adresátovi a subjektu, který měl na žádost reagovat. To podporuje pochybnosti ohledně pravosti údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny.

22. K výše uvedenému nalézací správní orgán uvedl, že ukrajinský ENIC – NARIC působí v rámci Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, avšak toto nijak nedokládá. Nevyplývá to ani z údajné písemnosti ukrajinského Ministerstva školství a vědy ze dne 23. 5. 2017, č. 7.3-17-465-17. Pokud by tomu mělo skutečně být tak, že ukrajinský ENIC – NARIC je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, pak žalobkyně neví, z jakého důvodu měl být údajný dotaz adresován ukrajinskému ENIC – NARIC. Nicméně žalobkyně po celé správní řízení namítala, že údajná odpověď je falsum, a tato skutečnost nebyla nijak vyvrácena, resp. ve správním řízení nebyl proveden jakýkoli důkaz, který by byl způsobilý prokázat pravost údajné odpovědi. I pokud by se jednalo o pravou písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, padá argumentace stran účelu ukrajinského ENIC – NARIC, neboť to není odpověď tohoto orgánu. Žalobkyni není jasné, z jakého důvodu by měly správní orgány brát písemnost cizozemského ministerstva jakkoli v potaz. Existence a působnost ukrajinského ENIC-NARIC jistě není skutečností obecně známou. Ani z čl. IX.2 Lisabonské úmluvy nic takového nevyplývá, jelikož ten obsahuje pouze závazek států národní informační střediska zřídit, sám o sobě je však nezřizuje.

23. XIII.) Žalobkyně dále (již v odvolání) rozporovala pravost a pravdivost (správnost) údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017. Ve spisu je založena pouhá kopie údajné písemnosti. Z ní však nelze zjistit její pravost. Žalobkyně navrhla, aby byl do spisu zařazen originál údajného dopisu Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017 a aby byl ustanoven soudní znalec z oboru kriminalistika, specializace písmoznalectví, ke zjištění, zda podpis na údajném dopisu Ministerstva školství a vědy Ukrajiny je pravý (zda skutečně patří osobě jménem H. N.). Podpis není nijak verifikován, tedy není nijak ověřena identita osoby, která měla dopis podepsat, například úředním ověřením s apostilou, což by mělo být v případě oficiálních písemností zasílaných do cizího státu samozřejmostí. Už skutečnost, že by mělo Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny odesílat do zahraničí oficiální písemnost neobsahující jakékoli prvky, z nichž by se dala zjistit pravost písemností, je důvodem pochybností ohledně pravosti dokumentu. Žalobkyně upozorňuje, že například dopis Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, č. 1/12-3226, který je k dispozici Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (jemu byl adresován) a je znám i Západočeské univerzitě v Plzni z její předchozí úřední činnosti, obsahuje razítko. Pokud je zpochybněna pravost určité listiny, je na správním orgánu, aby prokázal její pravost. Přiměřeně lze aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle kterého pokud účastník řízení namítne nepravost listiny, je na tom, kdo ji předkládá, aby její pravost prokázal. Pokud by pak listina obsahovala úřední razítko, muselo by být spolu s podpisem ověřeno orgánem k tomu pověřeným (srov. § 53 odst. 4 správního řádu). Kromě nepravosti žalobkyně namítla i nesprávnost (nepravdivost) písemnosti. Nestačí pouze vyjádření z ukrajinské strany, ale toto vyjádření musí být dále podepřeno dalšími listinami, které je dokládají (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni dne 21. 9. 2016, č.j. 30A 142/2015-95). Žalobkyně považuje údajnou písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny za účelově vytvořené falsum. Výše uvedenými námitkami se žalovaný vůbec nezabýval.

24. XIV.) V odvolání, jakož i ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, žalobkyně namítla, že osoba jménem H. N. není zaměstnancem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny a pokud by byla zaměstnancem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, že není oprávněna jakkoliv projevovat navenek vůli jménem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. I pokud by se prokázala pravost údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, není doloženo jakékoliv oprávnění osoby na písemnosti podepsané projevovat vůli Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. Je zřejmé, že nalézací správní orgán neví nic o osobě jménem H. N. a o jejím oprávnění projevit vůli za Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny. Pokud by přitom osoba jménem H. N. nebyla oprávněna projevit vůli Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, nejednalo by se vůbec o písemnost této instituce. Reakci žalovaného v Rozhodnutí, kde pouze rekapituluje názor nalézacího správního orgánu, aniž by k tomu zaujal názor vlastní, nelze považovat za jakékoli vypořádání odvolací námitky.

25. XV.) Údajná písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, pro případ, že by se prokázala její pravost, je ve zřejmém rozporu s písemností Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, č. 1/12-3226. S tímto rozporem bylo zapotřebí se vypořádat, což nalézací správní orgán neučinil. Skutečnost, zda se jedná nebo nejedná o dokumenty odpovídající státnímu vzoru Ukrajiny, je věcí aplikace práva, což je doménou správního orgánu, který nemůže aplikovat právo prostřednictvím jiného orgánu. Je tudíž zapotřebí nejprve zjistit, zda je (resp. byla v rozhodném období) nějakým ukrajinským právním předpisem závazně stanovena podoba diplomů, odkázat na konkrétní ustanovení právního předpisu, dle kterého je podoba diplomů závazně stanovena, a provést porovnání vyobrazení závazně stanovené podoby diplomů s diplomem žalobkyně. Pokud by aplikací práva dospěly správní orgány k závěru, že diplom žalobkyně neodpovídá závazně stanovené podobě diplomů, pak nelze automaticky přijmout závěr obsažený v údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, že takový dokument k ničemu neopravňuje, zvlášť pokud v údajné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny není odkaz na jedinou právní normu, z níž by takový právní závěr vyplýval. Žalobkyně přitom upozorňuje na právní názor uvedený v rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 17. 3. 2017, č.j. MSMT-6977/2017-1: „Ministerstvo dále konstatuje, že bude-li Univerzita v rámci nového řízení vycházet ze zahraničních právních předpisů, musí být tyto předpisy součástí správního spisu. (…) Znění zahraniční právní úpravy, ze které může potencionálně Univerzita v rámci vydání nového rozhodnutí vycházet, se musí objevit jako součást spisové dokumentace. Jeví se pak jako vhodné, aby současně rozhodná ustanovení cizozemské úpravy byla přeložena do českého jazyka.“, jakož i na závazný právní názor uvedený v rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 6. 2. 2017, č.j. MSMT-3417/2017-1: „pokud by Univerzita v rámci nového rozhodnutí vycházela ze zahraniční právní úpravy, například ze Zákona Ukrajiny o vysokoškolském vzdělávání, je nezbytné trvat na tom, aby součástí spisu byla listina, ze které by vyplývalo znění této zahraniční právní úpravy (ať už s prostým či úředně ověřeným překladem)“. Obdobné uvedl i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 21. 9. 2016, č.j. 30 A 142/2015-95. Závazný právní názor odvolacího správního orgánu, jeho ustálenou správní praxi i názor vyslovený v soudním rozhodnutí však nalézací správní orgán zjevně ignoruje a ignoruje ho nyní i žalovaný. V případě nerespektování závazného právního názoru je přitom povinností orgánu rozhodujícího o opravném prostředku napadené rozhodnutí zrušit.

26. Žalobkyně namítá, že její diplom je v souladu se vzory ukrajinských diplomů a že diplom, jakožto i absolvování jejího studia, jí zakládá veškerá práva. Správní orgány toto nemohou jakkoli vyvrátit, jelikož se neseznámily s ukrajinskou legislativou. I pokud by diplomy byly v rozporu se zákonem, ještě to neznamená, že nemají předvídané účinky. Ostatně uznává se vzdělání, nikoli diplom. Pokud by zde nebyl diplom (kvalifikace), nezbývá správnímu orgánu nic jiného než posoudit věc na základě znalosti úrovně vysoké školy. Pokud tedy spojuje nalézací správní orgán práva spojená s absolutoriem s diplomem, jedná se o nesprávný a nepodložený právní názor, který v konečném důsledku znamená, že nesprávná je argumentace na tom založená, dovozující rozdíly mezi studijními programy.

27. XVI.) Žalobkyně dále uvedla, že i pokud by údajná písemnost Ministerstva školství a vědy Ukrajiny byla pravá, nebylo by k ní možné jako k důkazu přihlížet, neboť by byla získána nelegálním způsobem. Úřední osoby nejsou oprávněny sdělovat jakékoli informace ze správních spisů jakékoli třetí osobě. Údajná písemnost ze dne 23. 5. 2017 by tedy byla získána za cenu porušení povinnosti mlčenlivosti. Argumentace nalézacího správního orgánu, že tato povinnost není vázána na „činnost správního orgánu jako takového“, je zjevně nesmyslná, neboť svou činnost vykonává správní orgán prostřednictvím úředních osob, které mají povinnost mlčenlivosti.

28. XVII.) Žalobkyně rovněž namítá, že v údajné písemnosti není nic o tom, že by studium bylo zajišťováno Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s. r. o. V odvolání žalobkyně navrhla, aby správní orgány provedly k důkazu smlouvu mezi Zakarpatskou státní univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s. r. o., ze které vyplývá, že činnost Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s. r. o. byla pouze organizační. Žalobkyně také navrhla provést důkaz výpovědí prof. V. P., CSc., vedoucího organizační složky Zakarpatské státní univerzity, který v době výuky byl neustále přítomen a který by mohl o celkové organizaci výuky vypovídat. Ani jeden z důkazů nebyl ve správním řízení proveden, a to bez jakéhokoli odůvodnění.

29. XVIII.) Další zásadní okolností je, že práva získaná dokončením studia nejsou součástí studijního programu. Nemohou být tudíž předmětem porovnání, a tedy ani nemohou vést k závěru o kvalifikované rozdílnosti studijních programů, resp. o odlišnosti v podstatných rysech. Například někde může být samotné absolvování magisterského studia dostatečné k výkonu některých profesí, v jiných státech může být podmínkou k výkonu stejných profesí až absolvování doktorského studia. Nicméně pro stát, v němž má být vzdělání uznáno, bude dostačující kompatibilita studia se studiem, s nímž jsou ve státě uznání spojena příslušná práva, bez ohledu na práva přiznaná ve státě původu.

30. XIX.) Skutečnosti prezentované správními orgány jako známé jim z úřední činnosti takovými skutečnostmi nejsou. Pokud se o takových skutečnostech dozví, musí se s nimi nejprve seznámit řádným procesním způsobem. Jelikož se tak v případě údajné e-mailové komunikace mezi ukrajinským ENIC – NARIC a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, z něhož nalézací správní orgán dle prvoinstančního rozhodnutí také vycházel, nestalo, tj. e-mailová komunikace nikdy nebyla provedena jako listinný důkaz (v daném či jiném řízení), a to jakýmkoli správním orgánem, nemůže se v případě jejího obsahu jednat o skutečnosti známé nalézacímu správnímu orgánu z úřední činnosti. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že tato e-mailová komunikace se nikdy neuskutečnila a jedná se tak o falsum. Žalobkyně tímto zpochybňuje pravost i pravdivost (správnost) jakékoli údajné elektronické či jiné komunikace s jakýmkoli ukrajinským orgánem.

31. Žalobkyně výslovně rozporuje pravost údajných e-mailů (založeného ve spisu i těch, z nichž mělo vycházet Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) i pravdivost informací v nich uvedených, jakož i to, že by byla osoba jménem T. A., pokud existuje a pokud nějaký e-mail odeslala, oprávněna podávat oficiální informace jménem ukrajinského ENIC-NARIC. Rovněž žalobkyně namítala nepravost a nepravdivost listiny nadepsané „INFORMATION and IMAGE CENTER“ datovanou 16. 5. 2014. Jakýkoli názor ukrajinského nebo jiného orgánu ohledně toho, zda diplom splňuje požadavky ukrajinského zákona, či jiných otázek právních (např. posouzení oprávnění jakéhokoli orgánu k čemukoli) tedy není relevantní. Soulad čehokoli s právními předpisy je totiž otázkou právní, tedy je výsledkem aplikace práva, tedy myšlenkové činnosti, v jejímž rámci dochází k podřazení zjištěného skutkového stavu (např. formy a obsahu listiny) pod konkrétní právní normu obsaženou v právním předpisu. Aplikace práva se nedokazuje, ale provádí se. Musí ji provádět orgán aplikující právo. Prostřednictvím vyjádření orgánu, lhostejno zda českého či zahraničního, lze tedy prokazovat pouze skutkové okolnosti.

32. XX.) Názor nalézacího správního orgánu, že nelze dovodit, že by bylo možné uznat vzdělání zahraniční vysoké školy, které vysoké škola neposkytuje na území svého státu, není ničím podepřen, tedy není odkázáno na jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že studijní program není, resp. nebyl, poskytován i na Ukrajině.

33. XXI.) Závěr, zda vzdělání Ukrajina uznává, byl učiněn na základě listin, jejichž pravost byla zpochybněna a nebyla nijak prokázána. I kdyby byly listiny pravé, v řízení nevyšlo najevo, že by jakýkoli ukrajinský orgán podával závazný výklad právních předpisů Ukrajiny, či že by existoval jakýkoli orgán moci výkonné, který by mohl bez jakéhokoli řízení rozhodovat, jaké studium je na jeho území uznáváno. To, jaké studium je na území jiného státu uznáváno, není věcí subjektivní úvahy jakéhokoli orgánu, ale musí objektivně vyplývat z právních předpisů. Stejně tak ani v České republice nemůže například Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy určovat, jaké vzdělání dosažené v tuzemsku bude či nebude uznáváno. Z toho plyne, že vyjádření jakéhokoli ukrajinského orgánu je irelevantní, zásadní je objektivní stav daný relevantními právními předpisy, avšak nalézací správní orgán či žalovaný neaplikovali byť jedinou ukrajinskou právní normu.

34. XXII.) I když z prvoinstančního rozhodnutí i z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně neabsolvovala vysokoškolské studium, přesto nalézací správní orgán „analyzoval“ studijní program, což by bylo zcela zbytečné, pokud by se skutečně domníval, že studium nebylo vysokoškolské.

35. XXIII.) Nalézací správní orgán se nijak nezabýval námitkou ustálené správní praxe, jakož i dalšími skutečnostmi, které žalobkyni založily legitimní očekávání. V rámci ustálené rozhodovací praxe nebyly žádné podstatné rozdíly mezi tímto případem a dříve rozhodovanými případy, v nichž bylo rozhodnuto o vydání osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Žalovaný na námitku ustálené rozhodovací praxe zareagoval pouze tak, že rekapituloval argumentaci nalézacího správního orgánu, která se dle jeho názoru nachází v rozhodnutí nalézacího správního orgánu, avšak ve skutečnosti tomu tak není.

36. XXIV.) Nalézací správní orgán se mýlí, pokud se domnívá, že Lisabonská úmluva je součástí právního řádu a mohou z ní plynout práva a povinnosti subjektům vnitrostátního právního řádu. Jedná se totiž o klasickou smlouvu, kterou se smluvní strany zavazují, že budou dodržovat určité standardy při rozhodování o uznávání zahraničních vysokoškolských vzdělání a kvalifikací. Lisabonskou úmluvu přímo aplikovat nelze, jelikož jsou v ní obsaženy pouze závazky států k přijetí určité vnitrostátní úpravy. Jedná se tedy o normy teleologické, které nemohou mít přímý účinek, mohou být pouze provedeny jiným právním předpisem. Ustanovení § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách zakotvuje přednost mezinárodních smluv pouze před zákonem o vysokých školách, nikoli před správním řádem. Nelze proto s odkazem na Lisabonskou úmluvu neaplikovat jakékoli ustanovení správního řádu.

37. XXV.) Žalobkyně v odvolání netvrdila, že nalézací správní orgán neprokázal, že by Zakarpatská státní univerzita neměla oprávnění poskytovat cizím státním příslušníkům vzdělání v oblasti českého práva na území České republiky, jelikož nic takového neuváděl ani nalézací správní orgán.

38. XXVI.) Skutkové závěry správních orgánů jsou rozporné. Správní orgány nemají jasno v tom, zda se jednalo o vzdělání poskytované Zakarpatskou státní univerzitou nebo Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s. r. o., když na jednu stranu se řeší oprávnění Zakarpatské státní univerzity poskytovat dané vzdělání a soulad absolvovaného studia se studijním plánem Zakarpatské státní univerzity, na druhou stranu správní orgány bez skutkového podkladu uvádějí, že poskytovatelem vzdělání byl Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s. r. o. Žalobkyně je toho názoru, že aby bylo správní rozhodnutí přezkoumatelné, nesmí být správními orgány předkládáno více skutkových variant na výběr.

39. XXVII.) Vlastní argumentaci napadené rozhodnutí prakticky neobsahuje a na námitky většinou reaguje pouze tím, že zopakuje to, co uvedl nalézací správní orgán, ač odvolací námitky směřovaly přímo proti argumentaci použité v rozhodnutí nalézacího správního orgánu. Mnoho odvolacích námitek pak žalovaný ignoroval zcela a zřejmě chtěl jejich posouzení nechat na soudu. Žalovaný navíc v napadeném rozhodnutí uváděl neexistující argumentaci z odůvodnění nalézacího správního orgánu a k tomu uváděl neexistující odvolací námitky. Je tudíž evidentní, že žalovaný ani nevěděl, o čem rozhoduje, resp. s odvoláním se ani pořádně neseznámil. Ctrl+C a Ctrl+V není řádným odůvodněním.

40. XXVIII.) Nevypořádání odvolacích námitek, ať už směřují proti závěrům skutkovým nebo právním, zakládá vždy nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu pro nedostatek důvodů (srov. odst. 10 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2013, č.j. 10A 77/2012-36, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č.j. 7 As 66/2008-72), která je obligatorním důvodem pro zrušení rozhodnutí bez nařízení jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2012, č.j. 29Ca 121/2009-29). Soudu přitom nepřísluší řešit odvolací námitky za žalovaný správní orgán (srov. odst. 15 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2013, č.j. 10A 77/2012-36). Bez významu je rovněž případná následná argumentace správního orgánu, která není obsažena v odůvodnění rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č.j. 9 As 66/2009).

41. V dalším soud odkazuje na úplné znění žaloby, které je známo oběma účastníkům v této věci.

[III] Vyjádření žalovaného k žalobě

42. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 8. 2. 2019. Po shrnutí skutkového stavu věci a žalobních námitek k věci uvedl, že ačkoli žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí, námitky žalobkyně v převážné míře směřují na nedostatky prvoinstančního rozhodnutí o zamítnutí její žádosti.

43. Žalovaný poukázal na naprosto nevhodné užívání výrazů uváděných v žalobě, kde žalobkyně na několika místech zcela zpochybnila veškerou činnost žalovaného i dalších ve věci figurujících subjektů veřejné správy. Ačkoli v žalobě neuvedla ani nedoložila žádné důkazy pro taková tvrzení, označila listiny sloužící jako podklad napadeného rozhodnutí a obsahující vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny či ukrajinského subjektu evropské sítě národních informačních středisek zabývající se akademickou mobilitou a uznáváním vysokoškolského vzdělání a kvalifikací (ENIC-NARIC Ukraine) jako falsifikáty. Žalobkyně dokonce zpochybnila jejich existenci, ačkoli s nimi jako se součástí spisového materiálu byla seznámena ještě před rozhodnutím o zamítnutí žádosti i napadeným rozhodnutím. Stejně tak považoval žalovaný za nepatřičné, aby žalobkyně uváděla v žalobě, že žalovaný ani nevěděl, o čem rozhoduje.

44. Ačkoli byly v řízení o žádosti žalobkyně užité předpisy dostatečně interpretovány v rozhodnutí o zamítnutí žádosti a zejména v napadeném rozhodnutí (strany 10 a 11), v žalobě byl zpochybňován právě proces jejich aplikace a činnost žalovaného, když žalobkyně poukázala na nemožnost užití Lisabonské úmluvy. K této námitce žalovaný uvedl, že ustanovení Lisabonské úmluvy je nutno aplikovat v řízeních o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělávání a kvalifikace zejména s odkazem na § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách a také skutečnost, že Lisabonská úmluva byla publikována v roce 2000 ve Sbírce mezinárodních smluv na základě Sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu č. 60/2000. Toto je ovšem uvedeno také v napadeném rozhodnutí (str. 13).

45. Pokud žalobkyně zpochybnila listiny obsahující vyjádření a stanoviska dožádaných a příslušných zahraničních (ukrajinských) správních orgánů (Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny; ENIC Ukraine), měla svá tvrzení podložit hodnověrnými argumenty, nikoli jen vyslovit pochybnost o jejich pravosti či správnosti. Žalovaný v rámci daného správního řízení postupoval zcela v souladu s procesními pravidly správního řádu, neboť si obstaral ve smyslu materiální pravdy (§ 3 správního řádu) a § 50 odst. 2 a 4 správního řádu podklady rozhodné pro vydání rozhodnutí a hodnotil je podle své úvahy s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v řízení žalobkyní. Pokud si tedy nalézací správní orgán vyžádal na základě závazného právního názoru ministerstva stanovisko partnerského národního informačního střediska Ukrajiny ENIC-NARIC Ukraine k diplomu o absolvování studia a jeho dodatku, jenž byl žalobkyní doložen spolu se žádostí, nelze tento krok zpochybňovat a obsah vyjádření tohoto orgánu, jenž je navíc k takové činnosti přímo určen, označovat bez důkazů za padělek. Stejně tak, pokud žalobkyně považovala komunikaci mezi Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a žalovaným za podvrh, je pro taková tvrzení nutno uvést důvody a tyto podepřít prostřednictvím důkazních materiálů. V neposlední řadě zpochybnila žalobkyně existenci a oprávněnost úřední osoby, jež je pod stanoviskem ENIC-NARIC Ukraine uvedena jako autor, ačkoli i z veřejně dostupných zdrojů (https://www.enic-naric.net/ukraine.aspx#anc01%2052) lze zjistit, že právě paní H. N., jenž stanovisko vydala, je pro tyto případy kontaktní osobou.

46. Stran žalobní námitky nedostatečného vypořádání odvolacích námitek v napadeném rozhodnutí, žalovaný odkázal na str. 12-16 napadeného rozhodnutí. V této části se žalovaný vyjádřil jednotlivě a poměrně detailně ke všem odvolacím námitkám. Nelze tedy napadené rozhodnutí považovat v tomto směru za nepřezkoumatelné. Naopak, je na místě označit jeho odůvodnění v otázce vypořádání odvolacích námitek za zcela dostatečné.

47. Jestliže žalobkyně zpochybnila závěr nalézacího orgánu i žalovaného ohledně Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s. r. o. (dále jen „MIPP“), jakožto poskytovatele jejího zahraničního vzdělávání, poukázala pouze na nesrovnalosti ve svých tvrzeních a jí doložených podkladech. Z žádosti o uznání jejího zahraničního vzdělání totiž jednoznačně plyne jako přímý poskytovatel vzdělání právě MIPP, jelikož jej žalobkyně v žádosti uvedla jako absolvovanou vysokou školu. Spolu s žádostí a následnými vyjádřeními dokládala žalobkyně další dokumenty, mezi nimiž jsou například Studijní plány a sylaby studijních předmětů, v jejichž záhlaví je uveden právě MIPP, nikoli Zahraniční univerzita v Užhorodě.

48. Ohledně námitky vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí spočívající v absenci zohlednění všech podkladů navržených žalobkyní v řízení či nespecifikování podkladů vyjadřujících skutečnosti známé žalovanému z úřední činnosti zopakoval žalovaný, že v souladu s § 52 správního řádu je správní orgán povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Přestože je tedy nutné, aby správní orgán přihlédl ke všem skutečnostem vzešlým v řízení najevo či uvedeným účastníkem řízení, není vázán návrhy účastníků řízení absolutně a zejména není povinen provést všechny důkazy účastníky navržené. Pokud žalobkyně brojila proti opomenutí důkazu výpisu z obchodního rejstříku za účelem prokázání postavení MIPP jako subjektu oprávněného poskytovat vysokoškolské vzdělání na území ČR, odkázal žalovaný na stranu 16 napadeného rozhodnutí, kde je tato námitka již detailně vypořádána a důvody pro takový postup žalovaného zdůvodněn (žalovaný se ztotožnil se závěry nalézacího orgánu, že výpis z obchodního rejstříku v případě MIPP by pouze prokázal působení tohoto institutu jako obchodní společnosti na území České republiky, ale nedošlo by k prokázání oprávnění působit jako vysoká škola ve smyslu zákona o vysokých školách nebo ukrajinské právní úpravy).

49. Žalobkyně namítala vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, jelikož nalézací orgán i žalovaný údajně tvrdili, že žádné zahraniční vysokoškolské vzdělání neabsolvovala, ale zároveň následně ve svých rozhodnutích odkázali na zamítnutí její žádosti na základě § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách pro existenci odlišností v českém a žalobkyní požadovaném studijním programu „Právo“, a to v podstatných rysech. Takové porovnání, ale dle žalobkyně nebylo nikdy realizováno. K tomuto žalovaný uvedl, že ze správního spisu, s nímž byla žalobkyně v průběhu předchozího řízení před správními orgány seznámena, jednoznačně vyplývá faktické detailní porovnání žalobkyní absolvovaných studijních programů (včetně studijních plánů a sylabů) s akreditovaným magisterským studijním programem „Právo a právní věda“ uskutečňovaným Fakultou právnickou ZČU. Ve výzvě k doplnění žádosti a její příloze (tabulce) č. 1 ze dne 5. 11. 2013 (doručené žalobkyni dne 13. 11. 2013) je zcela jasně provedeno srovnání uvedených předmětných studijních oborů a lze z nich jednoznačně vyvodit jejich odlišnosti. Současně byla také žalobkyně v uvedené, ale i následujících výzvách, opakovaně vyzývána k vysvětlení vzájemného rozporu mezi jí doloženými dokumenty (Diplom a Dodatek k Diplomu), právě za účelem možnosti co nejpřesnějšího porovnání dotčených studijních oborů.

50. Žalobkyně také namítala neoprávnění prorektora pro studijní záležitosti, jenž podepsal prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaný k tomu uvedl, stejně jako v napadeném rozhodnutí (str. 13), že oprávnění prorektora k vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti žadatelky vyplývá z interního předpisu nalézacího orgánu – konkrétně Rozhodnutí rektora č. 24R/2012 a dodatku č. 3 k tomuto rozhodnutí, v němž je uveden výčet pravomocí prorektora přenesených na něj rektorem ZČU. Mezi ně patří právě i rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, jež je předmětem žádosti žalobkyně. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že prvoinstanční rozhodnutí je nicotné, a napadené rozhodnutí tudíž nezákonné.

51. K žalobním námitkám týkajícím se údajného neprovedení žalobkyní navržených důkazů se žalovaný vyjádřil výše a znovu poukázal na skutečnost, že správní orgán je povinen provést pouze důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyní navrhované důkazy (svědecká výpověď, výpis z veřejného rejstříku nebo smlouva mezi Zakarpatskou státní univerzitou v Užhorodě a MIPP) nemohly prokázat oprávnění MIPP uskutečňovat studium s modifikovaným obsahem zaměřeným na přípravu státních příslušníků ČR a zejména poskytovat vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu zaměřeném na právo České republiky. MIPP totiž obecně nedisponuje oprávněním realizovat vysokoškolské vzdělání jakožto vysoká škola ve smyslu zákona o vysokých školách. Z obchodního rejstříku a z uvedené smlouvy pouze vyplývá možnost MIPP zajišťovat studium podle studijních plánů schválených Zakarpatskou státní univerzitou na území České republiky, nikoli však vyučovat české právo a poskytovat vysokoškolské vzdělání v oblasti práva České republiky.

52. V případě, že žalobkyně spatřovala nesrovnalosti v důvodech pro nevyhovění její žádosti (tedy zamítnutí na základě § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách) a váže na toto neporozumění nepřezkoumatelnost rozhodnutí, má žalovaný za to, že žalobkyně neporozuměla obsahu ustanovení § 90 odst. 2 a odst. 5 tohoto zákona, ačkoli jsou obě aplikovaná ustanovení dostatečně vyložena v napadeném rozhodnutí (str. 13 a 14). Žalovaný dodává, že dle § 44 odst. 1 zákona o vysokých školách se vysokoškolské vzdělání získává absolvováním studijního programu v předepsané formě studia.

53. Dle § 2 odst. 1 zákona o vysokých školách, vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání. Vysoká škola se zřizuje podle zákona o vysokých školách a pouze vysoké školy takto zřízené mají oprávnění uskutečňovat vysokoškolské vzdělávání. Naplnění podmínek pro takové oprávnění se ověřuje i u subjektů, které poskytly zahraniční vzdělání a vydaly vysokoškolskou kvalifikaci předloženou k uznání (k tomu viz § 93a a násl. zákona o vysokých školách). MIPP v případě žalobkyně tyto podmínky nenaplňuje, jak vyplývá z jeho působení na území České republiky a údajů vedených k němu ve veřejném rejstříku.

54. Žalobkyní nepodložená námitka zpochybnění pravosti a existence komunikace mezi nalézacím správním orgánem a ENIC Ukraine či Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny je zcela irelevantní, jelikož není v žalobě nikterak podložena. Samotná vyjádření a stanoviska jsou součástí spisového materiálu, se kterým se sama žalobkyně v průběhu předcházejícího řízení seznámila. Skutečnosti z těchto listin vyplývající lze navíc ověřit prostřednictvím veřejně dostupné internetové stránky ENIC Ukraine (http://www.enic.in.ua), kde lze nalézt i vzory platných ukrajinských diplomů od roku 2001. Již pouhým prvotním srovnáním těchto vzorů s Diplomem žalobkyně lze zjistit rozdíly ve formě, obsahu i stylu vyhotovení.

55. Žalovaný v neposlední řadě uvedl, že ve své praxi zastává v otázce rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání a kvalifikace názor, že veřejným zájmem je, aby za rovnocenná vysokoškolským diplomům absolventů vysokých škol v České republice byly uznávány pouze zahraniční diplomy platné v zemi jejich vydání, které svým držitelům osvědčují stejná, resp. srovnatelná a v podstatných rysech ne odlišná akademická oprávnění – získání vysokoškolského vzdělání, přiznání akademických titulů, přístup k vyššímu stupni vzdělání. Tento princip také vyplývá ze smyslu a úpravy již zmíněné Lisabonské úmluvy. Ministerstvo považuje za absurdní, aby se na území ČR uznávaly zahraniční diplomy neuznávané v zemi vydání a negarantující v tomto odstavci uvedená oprávnění za rovnocenné platným českým vysokoškolským diplomům. Účel řízení o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace by tak byl zcela ztracen.

56. Závěrem ministerstvo odkázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108, v jehož odstavci 37 tento soud jasně stanovuje: „[P]ovinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. […] Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání (jakým odvolání žalobkyně bezesporu je) by tento přístup vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13), zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní.

57. Pokud tedy žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný ani nalézací správní orgán nevypořádali se všemi jejími námitkami vznesenými v rámci řízení o žádosti, nejednalo by se ani v takovém případě o rozhodnutí nepřezkoumatelná, jelikož z rozhodnutí o zamítnutí žádosti stejně jako z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývají hlavní důvody vedoucí k závěrům uvedeným v jejich výrocích a zároveň lze v jejich odůvodněních nalézt více než vypořádání základních námitek žalobkyně.

58. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné a v souladu s právními předpisy. Z výše uvedených důvodů navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

[IV] Posouzení věci soudem

59. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

60. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

61. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

62. Soud rozhodl o věci v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tím souhlasili oba účastníci sporu.

63. Žaloba není důvodná.

64. Prvoinstančním rozhodnutím byla dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách zamítnuta žalobkynina žádost ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o., a to pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách.

65. Uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je upraveno zejména v § 89 a § 90 zákona o vysokých školách.

66. Podle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách Na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice: a) ministerstvo, jestliže je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je zahraniční vysoká škola zřízena a uznána, a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno, b) v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program.

67. Podle § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách Veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací.

68. Podle § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách Ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.

69. Podle § 90 odst. 2 věty prvé zákona o vysokých školách Podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí.

70. Podle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách Zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne.

71. Těmto ustanovením rozumí zdejší soud tak, že nejprve se zjišťuje, zda to, o uznání čehož se žádá, je zahraniční vysokoškolské vzdělání. Není-li to, o uznání čehož se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním, žádost o uznání se zamítne. Je-li to, o uznání čehož se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním, srovnává se dále studijní program, podle něhož bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání získáno, s obsahově obdobným studijním programem, který uskutečňuje veřejná vysoká škola podle zákona o vysokých školách. Jestliže jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání se zamítne. V opačném případě se vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice.

72. Identický přístup k předmětným zákonným ustanovením vyjádřil senát 57 zdejšího soudu v rozsudku ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153, takto: „Z právě citovaných ustanovení zákona o vysokých školách vyplývají dvě podmínky pro „uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace“. Zaprvé, žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace musí podat „absolvent zahraniční vysoké školy“. Zadruhé, „studijní programy po jejich srovnání“ nesmí být „v podstatných rysech odlišné“.“

73. Ze správních spisů soud zjistil, že dne 1. 12. 2010 žalobkyně podala Západočeské univerzitě v Plzni na předepsaném formuláři žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. V části „Absolvovaná vysoká škola“ uvedla v kolonce „Název“: „Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s. r. o.“, v kolonce „Sídlo“: „ČR, Praha 4, www.mipp.cz“, v kolonce „Rok zahájení studia“: „2005“, v kolonce „Rok ukončení studia“: „2010“ a v kolonce „Název studijního programu/oboru“: „Právo“. K žádosti žalobkyně přiložila vidimovanou kopii diplomu Zakarpatské státní univerzity, Ukrajina, o udělení akademického titulu „magistr práva“ ve zkratce „Mgr.“ ze dne 24. 11. 2010, č. DP N° 2005229 (dále též jen „Diplom“) a vidimovanou kopii dodatku k diplomu č. DP 2005229 vydaného Zakarpatskou státní univerzitou v Užhorodě dne 4. 10. 2010 (dále též jen „Dodatek“).

74. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č.j. PR-P 734/10, Západočeská univerzita v Plzni žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice zamítla. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobkyně odvolala. Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2012, č.j. MSMT- 39145/2012-30, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 27. 4. 2011, č.j. PR-P 734/10, zrušilo a věc vrátilo Západočeské univerzitě v Plzni k novému projednání.

75. Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2014, č.j. ZCU 022257/2014, Západočeská univerzita v Plzni žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice zamítla. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobkyně odvolala. Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015, č.j. MSMT-4601/2015-1, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 11. 7. 2014, č.j. ZCU 022257/2014, zrušilo a věc vrátilo Západočeské univerzitě v Plzni k novému projednání.

76. Usnesením ze dne 1. 9. 2016, č.j. ZCU 023414/2016, Západočeská univerzita v Plzni řízení o žádosti žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice zastavila. Proti tomuto usnesení správního orgánu prvního stupně se žalobkyně odvolala. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2017, č.j. MSMT-3181/2017-1, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy usnesení Západočeské univerzity v Plzni ze dne 1. 9. 2016, č.j. ZCU 023414/2016, zrušilo a věc vrátilo Západočeské univerzitě v Plzni k novému projednání.

77. Ve svém třetím zrušujícím rozhodnutí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zavázalo Západočeskou univerzitu v Plzni, aby v dalším řízení především oslovila prostřednictvím Evropské sítě národních informačních středisek pro akademickou mobilitu a uznávání (síť ENIC-NARIC), vytvořené podle čl. IX, 2.1. Lisabonské úmluvy, partnerské národní informační středisko Ukrajiny a dotázala se, zda předložená vysokoškolská kvalifikace žadatelky vystavená zahraniční univerzitou v českém jazyce a přiznávající titul „Magistr práva“ ve zkratce „Mgr.“ byla vydána vysokou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny, a zda ji lze dle zásad Lisabonské úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou v zemi svého původu, tedy na Ukrajině, a zda tato vysokoškolská kvalifikace garantuje na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva.

78. Dne 10. 3. 2017 pod č.j. ZCU 006493/2017 rektor Západočeské univerzity v Plzni požádal ENIC-NARIC Ukraine, National Information Centre of Academic Mobility, Information and Image Center, o poskytnutí specifikovaných informací o držitelích kvalifikace, kdy absolventi získali kvalifikaci studiem na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva v Praze. Dne 23. 5. 2017 pod č.j. 7.3-17-465-17 Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny, Správa pro mezinárodní spolupráci a evropskou integraci, poskytlo rektorovi Západočeské univerzity v Plzni v odpovědi na jeho dopis ze dne 10. 3. 2017, č.j. ZCU 006493/2017, informace ohledně verifikace dokumentů o vysokoškolském vzdělání vystavených ukrajinskou vysokou školou Zakarpatská státní univerzita. Dne 14. 8. 2017 pod č.j. ZCU 023168/2017 Západočeská univerzita v Plzni sdělila žalobkyni, že podle § 36 odst. 3 správního řádu má možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladům. Žalobkyně se vyjádřila v podání doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 21. 9. 2017.

79. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č.j. ZCU 030948/2017, rektor Západočeské univerzity v Plzni žádost ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s.r.o., podanou žadatelkou M. P., zamítl dle § 90 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění, pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 tohoto zákona, neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Proti tomuto rozhodnutí rektora ZČU se žalobkyně odvolala. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2018, č.j. MSMT-8055/2018-2, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy odvolání žalobkyně zamítlo a rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 6. 11. 2017, č.j. ZCU 030948/2017, potvrdilo.

80. K tomu soud uvádí, že stěžejní je tu vymezení pojmu „zahraniční vysokoškolské vzdělání“. Podle § 2 odst. 1 věty prvé zákona o vysokých školách „vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání.“ Podle § 44 odst. 1 tohoto zákona „vysokoškolské vzdělání se získává studiem v rámci akreditovaného studijního programu podle studijního plánu stanovenou formou studia.“ Podle § 55 odst. 1 věty prvé uvedeného zákona „studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu.“ Podle § 55 odst. 2 tohoto zákona „dokladem o ukončení studia a o získání příslušného akademického titulu je vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu.“ Podle § 78 odst. 1 uvedeného zákona „studijní program podléhá akreditaci, kterou uděluje ministerstvo.“ Podle § 78 odst. 2 zákona o vysokých školách „není-li studijní program akreditován, nelze k jeho studiu přijímat uchazeče, konat výuku, zkoušky ani přiznávat akademické tituly.“ „Vysokoškolské vzdělání“ ve smyslu zákona o vysokých školách se tedy získává absolvováním studia ve studijním programu akreditovaném podle tohoto zákona. Z toho lze dovodit, že „zahraniční vysokoškolské vzdělání“ ve smyslu zákona o vysokých školách se získává absolvováním studia ve studijním programu akreditovaném nebo jiný způsobem aprobovaném podle příslušné zahraniční právní úpravy. Dokladem o zahraničním vysokoškolském vzdělání je diplom (a případně dodatek k diplomu), vysvědčení nebo obdobný doklad vydaný zahraniční vysokou školou. Toto vymezení pojmu je v souladu i s § 93a odst. 1, který byl do zákona o vysokých školách vložen s účinností od 1. 9. 2016 novelou provedenou zákonem č. 137/2016 Sb. [“Zahraniční vysokou školou se rozumí právnická osoba ustavená podle právních předpisů cizího státu, která je v cizím státě, podle jehož právních předpisů byla zřízena, (dále jen „domovský stát“) součástí vysokoškolského vzdělávacího systému domovského státu a která v domovském státě poskytuje vzdělávání, jehož absolvováním se v domovském státě podle jeho právních předpisů získává vysokoškolské vzdělání“].

81. V rozhodnutí ze dne 6. 11. 2017, č.j. ZCU 030948/2017, došel rektor Západočeské univerzity v Plzni k závěru, že žadatelkou absolvovaný studijní program sice disponoval potřebnou akreditací na základě licence, toto vzdělávání však dle vyjádření ENIC Ukraine mohlo být realizováno pouze na území Ukrajiny, nikoliv v České republice. V souladu s informací obsaženou v rozhodném vyjádření ENIC Ukraine došla ZČU k závěru, že diplom magistra předložený žadatelkou neopravňuje jejich držitele pokračovat ve studiu na vyšší úrovni vzdělání a získání další vysokoškolské hodnosti. Tyto dokumenty neopravňují zařazení do práce dle kvalifikace uvedené v těchto dokumentech a nelze je považovat za takové, které udělují stupeň vysokoškolského vzdělání a odpovídající kvalifikaci. Zásadní odlišnost ve vzdělání žadatelky lze spatřovat v tom, že studium, které žadatelka absolvovala, nelze považovat za srovnatelné se vzděláním dle zákona o vysokých školách, protože ji jeho absolvování v zemi původu zahraniční vysoké školy, kterou je poskytováno, neopravňuje k výkonu povolání ani k dalšímu studiu v oboru, který diplom deklaruje. Jedním ze základních předpokladů pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání je soulad daných studijních programů v tom smyslu, že určitý studijní program absolvovaný v zahraničí je v zahraničí rovněž uznáván jako podmínka k dalšímu vzdělání či výkonu určitého povolání. Nelze dovodit, že lze uznat takové vzdělání zahraniční vysoké školy, které taková zahraniční vysoká škola nejenom že neposkytuje na území svého státu, ale ani jej na území svého státu neuznává.

82. V rozhodnutí ze dne 12. 10. 2018, č.j. MSMT-8055/2018-2, došlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy k závěru, že žadatelka předložila k uznání kvalifikaci, která v zemi, kde měla Zahraniční univerzita, která Diplom vydala, sídlo (Ukrajina), není uznávanou vysokoškolskou kvalifikací (rozuměj Diplom), nepřiznává svému držiteli oprávnění spojená se získáním vysokoškolské kvalifikace, jako je přístup k dalšímu studiu (doktorskému), udělení akademického titulu a jeho užívání nebo přístup k profesním činnostem odpovídajícím získané kvalifikaci. Takováto kvalifikace proto nemůže být osvědčena ani dle Lisabonské úmluvy a ani dle zákona o vysokých školách za rovnocennou kvalifikaci absolventa akreditovaného magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v České republice. Vzdělání doložené kvalifikací poskytoval MIPP, subjekt, který není vysokoškolskou institucí, tj. vysokou školou dle zákona o vysokých školách, vysokoškolskou institucí dle Lisabonské úmluvy. Hodnocená kvalifikace (Diplom) vydaná Zahraniční univerzitou neodpovídá státnímu vzoru vysokoškolské kvalifikace Ukrajiny platnému v době jejího vystavení a není uznávána na území Ukrajiny jako doklad o vysokoškolském vzdělání se stejnými právy jako držitelé diplomů jiných ukrajinských univerzit. Žadatelkou předložený Diplom tedy nedokládá vysokoškolskou kvalifikaci uznanou zemí, v níž byla získána, resp. pod jejíž právní režim Zahraniční univerzita spadá. Kvalifikace předložená Žadatelkou tedy není kvalifikací, která by byla uznávána na Ukrajině a kterou by bylo možné uznat podle Lisabonské úmluvy. Lze shrnout, že v předmětném řízem byly jednoznačně zjištěny skutečnosti neumožňující podle Lisabonské úmluvy i zákona o vysokých školách uznání předložené kvalifikace.

83. Dne 11. 4. 1997 byla v Lisabonu přijata Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 60/2000 Sb. m. s.). Stranami této tzv. Lisabonské úmluvy jsou i Česká republika a Ukrajina. Pro účely této Úmluvy má termín „Vysokoškolský program“ tento význam „Studium, které je uznané příslušným orgánem Strany za součást jejího vysokoškolského systému a jehož dokončení poskytuje studentovi vysokoškolskou kvalifikaci“.

84. Základní zásady týkající se hodnocení kvalifikací jsou stanoveny v části III Lisabonské úmluvy. Podle čl. III.3: 1. Rozhodnutí o uznání budou přijímána na základě náležitých informací o kvalifikacích, o jejichž uznání je žádáno. 2. Zodpovědnost za poskytnutí náležitých informací nese především žadatel, který poskytne takové informace v dobré víře. 3. Nehledě na odpovědnost žadatele budou instituce, které vydaly příslušné kvalifikace, povinny poskytnout na základě žádosti žadatele a v přiměřených lhůtách relevantní informace držiteli kvalifikace, instituci nebo příslušným orgánům země, v níž je o uznání žádáno.

85. Informace o záležitostech uznávání jsou upraveny v části IX Lisabonské úmluvy. Podle čl. IX.2: 1. Uznávajíce potřebu relevantní, přesné a aktuální informace, každá Strana zřídí nebo podpoří národní informační středisko a oznámí jednomu z depozitářů jeho zřízení nebo jakékoliv změny na toto působící. 2. Národní informační středisko v každé Straně: a) bude usnadňovat přístup ke směrodatným a přesným informacím o vysokoškolském systému a kvalifikacích země, v níž je umístěno, b) bude usnadňovat přístup k informacím o vysokoškolských systémech a kvalifikacích ostatních Stran, c) bude poskytovat radu nebo informace v záležitostech uznávání a hodnocení kvalifikací v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými předpisy.

86. V žádosti ze dne 10. 3. 2017, č.j. ZCU 006493/2017, rektor Západočeské univerzity v Plzni požádal ENIC-NARIC Ukraine o poskytnutí informací k přiloženým diplomům a dodatkům k nim vystaveným Zakarpatskou státní univerzitou v českém jazyce, zda: a) předložená vysokoškolská kvalifikace absolventů, vystavená zahraniční univerzitou (Zakarpatskou státní univerzitou) v českém jazyce a přiznávající titul „bakalář práva“ ve zkratce Bc. nebo „magistr práva“ ve zkratce Mgr., byla vydána vysokou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny; b) je možné předloženou vysokoškolskou kvalifikaci uvedenou na diplomu a dodatku k diplomu bakalář práva nebo magistr práva považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou v zemi svého původu – na Ukrajině; c) tyto vysokoškolské kvalifikace garantují na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva; d) držitelé těchto dokladů jsou oprávněni používat akademické tituly („bakalář práva“ a „magistr práva“), jak je uvedeno v těchto dokumentech.

87. V odpovědi ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny, jehož je ENIC-NARIC součástí, uvedlo, že v průběhu let 2004 – 2013 vysoká škola „Zakarpatská státní univerzita“ byla uznána vysokou školou ve vzdělávacím systému Ukrajiny a vykonávala vzdělávací činnost na území Ukrajiny podle akreditovaných programů přípravy bakalářů, odborníků a magistrů a podle jejich výsledků vystavovala dokumenty o vzdělání odpovídající státnímu vzoru Ukrajiny. Ohledně vzdělávacích dokumentů, jejichž kopie byly přiloženy k dožádání (mezi nimiž je i diplom a dodatek k němu předložený žalobkyní), Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny sdělilo, že všechny tyto diplomy a jejich dodatky nejsou dokumenty odpovídající státnímu vzoru Ukrajiny platnému na Ukrajině v době jejich vystavení. Takové dokumenty neopravňují jejich držitele pokračovat ve studiu na vyšší úrovni vzdělání a získání další vysokoškolské hodnosti: diplomy bakalářů neopravňují k pokračování v magisterském programu a diplomy magistrů neopravňují k pokračování v programu pro získání titulu doktora filozofie. Tyto dokumenty neopravňují zařazení do práce dle kvalifikace uvedené v těchto dokumentech. Proto další zaměstnávání ve společnostech soukromého sektoru závisí na rozhodnutí zaměstnavatele. Použití akademických titulů, zejména „magistr práva“ a „bakalář práva“, není stanoveno ukrajinskou legislativou na rozdíl od legislativy České republiky. Zároveň však v legislativě není stanoven zákaz použití stupně vysokoškolského vzdělání dle kvalifikace uvedené v dokumentu o vzdělání. Přesto dokumenty o vzdělání uvedené v příloze se nemohou považovat za takové, které udělují stupeň vysokoškolského vzdělání a odpovídající kvalifikaci. Podle zákona Ukrajiny „O vysokoškolském vzdělání“ z roku 2002 (čl. 27, odst. 2), platného na Ukrajině v době vystavení dokumentů uvedených v příloze, za účelem provádění vzdělávací činnosti na území jiných států, zejména v České republice, by měla vysoká škola „Zakarpatská státní univerzita“ založit pododdělení (pobočku) v souladu s požadavky české a ukrajinské legislativy. Podle informace Užhorodské národní univerzity vysoká škola „Zakarpatská státní univerzita“ vykonávala svou činnost na území České republiky v sídle Mezinárodního institutu podnikatelství a práva (m. Praha) na základě smlouvy uzavřené mezi těmito školami a vystavovala cizím občanům diplomy vlastního vzoru v češtině a ukrajinštině. Nicméně Mezinárodní institut podnikatelství a práva (m. Praha) nebyl pobočkou vysoké školy „Zakarpatská státní univerzita“ na území České republiky.

88. K tomu soud uvádí, že rektor Západočeské univerzity v Plzni požádal ve smyslu Lisabonské úmluvy národní informační středisko na Ukrajině o informace v záležitosti uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Příslušné ukrajinské národní informační středisko (ENIC-NARIC Ukraine) mu požadované informace v záležitosti uznávání a hodnocení kvalifikace v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými předpisy poskytlo. Na základě těchto informací dospěly správní orgány k výše uvedeným závěrům. I soud má za to, že z informací národního informačního střediska Ukrajiny lze učinit závěr, že vzdělání, o jehož uznání žalobkyně žádá, není zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách, protože žalobkyně neabsolvovala studium ve studijním programu akreditovaném podle příslušné právní úpravy platné na Ukrajině.

89. K jednotlivým námitkám žalobkyně soud předesílá, že „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS).

90. K opakovaným námitkám žalobkyně soud konstatuje, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo, nejsou nepřezkoumatelná. Soudní praxe považuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se odvolání zamítá a prvoinstanční rozhodnutí potvrzuje, za jeden celek. Je třeba vzít v úvahu, že rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí správního orgánu se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Podstatné je, aby se správní orgán ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Pojem „nepřezkoumatelnost“ by neměl být nadužíván, neboť zrušením rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správním orgánem uchopen a na úrovni veřejné správy vyřešen, což není v zájmu účastníků řízení, ani veřejného zájmu na hospodárnosti řízení. V tomto kontextu je tedy nutno upozornit, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka řízení o tom, jak podrobně by mu mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která správnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. S ohledem na uvedené soud konstatuje, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo, z hlediska jejich přezkoumatelnosti obstojí, neboť správní orgány všechny relevantní argumentační pozice žalobkyně vypořádaly.

91. K bodu II. žaloby se soud shoduje s žalobkyní v tom, že správní orgány jsou povinny reagovat i na opožděné námitky a vyjádření účastníků řízení, pokud jim došly před vydáním rozhodnutí. Jelikož však žalobkyně v tomto žalobním bodě ani nenaznačuje možný dopad porušení této povinnosti správního orgánu do své právní sféry, nemá tu soud co přezkoumávat a posuzovat.

92. K bodu III. žaloby soud poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ze spisu vyplývá, že Univerzita vycházela z obsahu osvědčení o udělení licence pro Zahraniční univerzitu. V tomto osvědčení se pouze uvádí, že Zahraniční univerzita má oprávnění uskutečňovat odbornou přípravu magistrů v oboru Právo. Licence udělená cizozemským (ukrajinským) pověřeným orgánem neobsahuje oprávnění uskutečňovat tuto přípravu mimo území Ukrajiny, konkrétně na území České republiky, a zaměřenou na přípravu státních příslušníků jiného státu (České republiky) s modifikovaným studijním plánem odpovídajícím potřebám studujících – občanů České republiky. V průběhu řízení relevantní doklad o tomto oprávnění vystavený cizozemským (ukrajinským) pověřeným orgánem nebo samotnou Zahraniční univerzitou předložen nebyl. V případě studijního programu, který nebyl akreditován k uskutečňování na území České republiky a s modifikací odpovídající potřebám občanů České republiky, proto soud nepovažuje za podstatné, zda byl realizován Zakarpatskou státní univerzitou (ve vlastní režii či v organizační spolupráci s Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o.) nebo Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. Žalovaný má ostatně pravdu i v tom, že jestliže žalobkyně zpochybňuje závěr správních orgánů ohledně Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o., jakožto poskytovatele jejího zahraničního vzdělávání, poukazuje pouze na nesrovnalosti ve svých tvrzeních a jí doložených podkladech. Z žádosti o uznání jejího zahraničního vzdělání totiž jednoznačně plyne jako přímý poskytovatel vzdělání právě MIPP, jelikož jej žalobkyně v žádosti uvedla jako absolvovanou vysokou školu. Spolu s žádostí a následnými vyjádřeními dokládala žalobkyně další dokumenty, mezi nimiž jsou například Studijní plány a sylaby studijních předmětů, v jejichž záhlaví je uveden právě MIPP, nikoli Zahraniční univerzita v Užhorodě.

93. K bodu IV. žaloby soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že „pokud nedojde k porovnání dvou vysokoškolských studijních programů, nemůže být žádost ani věcně projednána“. Podle názoru senátu 30 zdejšího soudu se nejprve zjišťuje, zda to, o uznání čehož se žádá, je zahraniční vysokoškolské vzdělání ve smyslu zákona o vysokých školách. Není-li to, o uznání čehož se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním v uvedeném smyslu, žádost o uznání se zamítne, aniž by bylo třeba srovnávat studijní programy. S tím je souladný i názor senátu 57 zdejšího soudu obsažený v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č.j. 57 A 179/2018-63: „Pokud by nebyl správným závěr správních orgánů o nenaplnění jedné z podmínek, zatímco by byl správným závěr o nenaplnění podmínky druhé, bylo by nezbytné shledat napadené rozhodnutí za zákonné.“ Že se nemusí dojít až k srovnávání studijních programů, ostatně avizuje i Nejvyšší správní soud v bodě 62 níže citovaného rozsudku ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60.

94. K bodu V. žaloby soud konstatuje, že nemá důvod k pochybnostem o tom, že doc. Ladislav Čepička, Ph.D., byl prorektorem Západočeské univerzity v Plzni pro studijní a pedagogickou činnost v době od 5. 3. 2015 do 31. 12. 2018, tedy jím byl i v době vydání prvoinstančního rozhodnutí dne 6. 11. 2017 (viz např. Výroční zpráva o činnosti Západočeské univerzity v Plzni za rok 2015 a za rok 2018).

95. K bodu VI. žaloby soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že „vůli veřejné vysoké školy ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání může projevit toliko rektor, nikoli jakákoli jiná osoba“. K této otázce se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil takto: „[51] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí Masarykovy univerzity o stěžovatelově žádosti bylo nicotné z toho důvodu, že je podepsal prorektor, a nikoli rektor. [52] Dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice vydává veřejná vysoká škola. Zákon o vysokých školách tak zakládá věcnou příslušnost veřejné vysoké školy k rozhodování o žádostech o uznání vzdělání. To potvrzuje i § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách, dle něhož „[v]e věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.“ Citované ustanovení spoluzakotvuje věcnou příslušnost veřejné vysoké školy pro věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace a současně určuje, který orgán vysoké školy (zde rektor) ve věcech uznání rozhoduje. Ve vztahu k rektorovi jde o funkční příslušnost, jak stěžovateli Nejvyšší správní soud objasnil již v bodu [34] rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015 - 143, k čemuž v bodě [35] uvedeného rozsudku dodal, že „funkční nepříslušnost nemůže být důvodem nicotnosti podle § 77 odst. 1 správního řádu. Tu může způsobit jen nedostatek příslušnosti věcné. S případným nedostatkem funkční příslušnosti je pak spojována ‚pouze‘ nezákonnost rozhodnutí, nikoli nulita, k níž je soud povinen přihlížet ex offo (srov. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2012, s. 666).“ [53] Rektorovi Masarykovy univerzity navíc nic nebránilo, aby v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách pověřil určeného prorektora k tomu, aby jej zastupoval ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. [54] Dle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.“ Smyslem daného ustanovení je umožnit nastavení pravidel efektivního fungování vysoké školy tak, aby vysoká škola nebyla ochromena při plnění svých úkolů v případě delší nepřítomnosti rektora (např. v případě dovolené či déle trvající nemoci), případně aby nedošlo k zahlcení rektora. Zcela v souladu se smyslem citovaného ustanovení je to, aby se rektor dal zastupovat prorektorem i ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou. [55] Nelze souhlasit s názorem, že rektor se může dát zastupovat jen v samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Uvedený názor stěžovatel dovozoval ze systematiky zákona o vysokých školách, k čemuž poukázal na to, že § 10 odst. 4 je zařazen ve druhé části zákona nazvané veřejná vysoká škola a její součásti, a § 89 a § 90 regulující uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace jsou začleněny v deváté části zákona nazvané státní správa. Nejde o přesvědčivou argumentaci ve srovnání s jasným textem § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, který žádným způsobem neomezuje okruh záležitostí, v nichž se rektor může dát prorektory zastoupit, a s vyloženým smyslem tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z hlediska vnitřní struktury a přehlednosti zákona o vysokých školách je celkem logické, že ustanovení o zastupování rektora (§ 10 odst. 4) je pojednáno v ustanovení, které je věnováno rektorovi (§ 10). [56] Lze tedy shrnout, že rektor není omezen v tom, v jakých záležitostech, které mu zákon o vysokých školách svěřuje, se nechá zastoupit prorektory.“ (rozsudek ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60). K tomu se v napadeném rozhodnutí vhodně uvádí, že pověření představitele Univerzity – prorektora pro studium činit úkony v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vyplývá z vnitřní normy Univerzity – rozhodnutí rektora č. 24R/2012-ZČU a splňuje tak požadavek podle § 15 odst. 4 [správně: podle § 15 odst. 2] správního řádu („úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu“). Dle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách rektor jmenuje prorektory, kteří jej zastupují v jím určeném rozsahu.

96. K bodu VII. žaloby soud konstatuje, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu jsou vyjeveny důvody, proč byla žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace zamítnuta. Z námitky týkající se prof. V. P., CSc., není zřejmé, k prokázání jakých relevantních skutečností by měl být vyslechnut jako svědek. K neprovedení důkazu všemi správními akty, kterými bylo rozhodnuto o vydání osvědčení o uznání studia v oboru právo, právní věda na Zakarpatské státní univerzitě, se podotýká, že správní orgány připouštějí a odůvodňují změnu správní praxe při rozhodování o žádostech o uznání takovéhoto vzdělání. K neprovedení důkazu výpisem z veřejného rejstříku ohledně existence organizační složky Zakarpatské státní univerzity soud postrádá tvrzení žalobkyně, zda tato organizační složka existovala nebo neexistovala a jaký vliv by její existence či neexistence měla mít na posouzení toho, zda studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách či nikoliv. Z námitky týkající se smlouvy mezi Zakarpatskou státní univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o., opět není zřejmé, k prokázání jakých relevantních skutečností by měl být tento důkaz listinou proveden. Soudu je znám názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, č.j. 1 As 115/2012-33, že „Soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen odůvodnit, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Opomene-li se soud v odůvodnění rozhodnutí k navrženým důkazům vyjádřit, byť by se jednalo o důkazy, které nemohou nijak zvrátit právní názor soudu na věc samu, je takové rozhodnutí téměř vždy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Na splnění výše uvedených podmínek je nutné trvat, neboť jsou zárukou práva na spravedlivý proces.“ Uvedené požadavky lze bezpochyby vztáhnout i na správní orgán. Jelikož však v daném případě není patrno, že by šlo o návrhy na provedení důkazů, které by mohly zvrátit právní názor správních orgánů na věc samu, je zdejší soud přesvědčen o tom, že výjimečně není nutno přistupovat ke zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Neodůvodnění neprovedení důkazů tu lze shledat za vadu řízení, o níž není možno mít důvodně za to, že mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

97. K bodu VIII. žaloby soud rekapituluje, že v odpovědi Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, se uvádí, že podle informace Užhorodské národní univerzity vysoká škola „Zakarpatská státní univerzita“ vykonávala svou činnost na území České republiky v sídle Mezinárodního institutu podnikatelství a práva (m. Praha) na základě smlouvy uzavřené mezi těmito školami a vystavovala cizím občanům diplomy vlastního vzoru v češtině a ukrajinštině. Nicméně Mezinárodní institut podnikatelství a práva (m. Praha) nebyl pobočkou vysoké školy „Zakarpatská státní univerzita“ na území České republiky. Soud se proto nedomnívá, že důkazem výpisem z veřejného rejstříku ohledně toho, kde a kdy měl sídlo Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., by bylo možno vyvrátit informaci Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, respektive Užhorodské národní univerzity, že vysoká škola „Zakarpatská státní univerzita“ vykonávala svou činnost na území České republiky v sídle Mezinárodního institutu podnikatelství a práva (m. Praha), a tím i věrohodnost předmětné písemnosti Ministerstva školství a vědy Ukrajiny.

98. K bodu IX. žaloby soud konstatuje, že výrok rozhodnutí o zamítnutí žádosti zní: „Žádost ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s.r.o., […] se dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., zákon o vysokých školách v platném znění, zamítá pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 tohoto zákona, neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.“ Není sporu o to, že správní orgán je povinen postupovat podle zákona. Zákon však výslovně upravuje toliko jeden důvod zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, a to že studijní programy po jejich srovnání jsou v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 zákona o vysokých školách). Ani zákon o vysokých školách, ani správní řád výslovně neupravují jiný nebo obecný důvod zamítnutí takové žádosti. I Nejvyšší správní soud ovšem v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60, došel k tomuto závěru: „[62] […] Z § 89 a § 90 zákona o vysokých školách lze dovodit, že veřejná vysoká škola rozhoduje o podáních, v nichž o sobě podatel prohlašuje, že absolvoval studium na zahraniční vysoké škole a žádá o jeho uznání v České republice. Tato tvrzení činí z podání žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. V rámci posuzování žádosti je pak veřejná vysoká škola oprávněna prověřovat, zda je žadatel skutečně absolventem, zda jde skutečně o zahraniční vysokou školu, zda vzdělání umožňuje jeho uznání v České republice, zda žádost obsahuje předepsané podklady apod. V případě, že vysoká škola zjistí, že některé z těchto podmínek nejsou splněny (a tato vada nebyla odstraněna, lze-li ji odstranit), žádost zamítne.“ Otázkou tedy je, podle jakého zákonného ustanovení lze zamítnout žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace z jiného důvodu nebo pro nesplnění jiné podmínky, než je odlišnost studijních programů v podstatných rysech. Jednou z možností je vyjít z toho, že podmínkou uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (§ 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), a dospět k tomu, že neuskutečňovala-li studijní program takto oprávněná instituce, je to další důvod k zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Soud přitakává závěru správních orgánů, že v případě žalobkyně „studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách“. Z výroku rozhodnutí o zamítnutí žádosti je pak akceptovatelně patrno, že odkaz na § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách tu slouží k doložení oprávnění správního orgánu žádost zamítnout, kdežto odkaz na § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách k vyjevení důvodu tohoto zamítnutí, který je jiný než odlišnost studijních programů v podstatných rysech [arg.: pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 tohoto zákona].

99. K bodům X. a XI. žaloby soud souhlasí s žalobkyní v tom, že v jejím případě se nejedná o postup podle části čtvrté správního řádu, nýbrž o správní řízení podle části druhé téhož zákona. Na místě je i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, č.j. 9 As 80/2010-200. V rozhodnutí o zamítnutí žádosti správní orgán prvního stupně uvedl: „Za skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti […], která byla provedena v tomto řízení jako jeden ze stěžejních důkazů, je nutno považovat znalost úrovně zahraniční vysoké školy, o jíž poskytnuté vysokoškolské vzdělání se jedná. […] Tyto informace považované bez dalšího za skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti pochází jak z rozhodovací činnosti ZČU, tak z činnosti nadřízeného správního orgánu, kdy součástí spisu je i výpis z emailové komunikace mezi MŠMT a ENIC Ukraine, která byla poskytnuta ZČU na vědomí právě MŠMT. Tento tedy nebyl proveden jako listinný důkaz, nýbrž je podřazen pod důkaz spadající do kategorie skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti. Správní orgán při rozhodování o žádosti ze dne 29. 11. 2010 posoudil listinné důkazy, které jsou součástí správního spisu. S odkazem na § 154 správního řádu pak nebylo nutné provádět důkaz listinou dle § 53 odst. 6 správního řádu, proto nejsou součástí spisového materiálu protokoly o provedení listinných důkazů.“ Toto vyjádření nepovažuje soud ani za terminologicky čisté. Podle § 50 odst. 1 správního řádu Podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Ze zákonné dikce plyne, že správní řád užívá nadřazeného pojmu „podklady pro vydání rozhodnutí“, mezi něž jsou – kromě jiného – zařazeny důkazy a skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. Tyto skutečnosti proto nelze pokládat za důkazy, nýbrž za jiné podklady pro vydání rozhodnutí než důkazy. Je zjevné, že odpověď Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, nelze podřadit pod skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, nýbrž musí být podřazena pod důkazy, a to jako listina. V řízení o žádosti žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace tedy bezpochyby měl být proveden důkaz listinou v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že po obdržení uvedené listiny správní orgán prvního stupně poučil žalobkyni o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) a žalobkyně se osobně seznámila s podklady připravenými pro rozhodnutí, přičemž jí byla pořízena kopie mimo jiné jak žádosti rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. 3. 2017, č.j. ZCU 006493/2017, tak odpovědi Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17 (viz záznam ze dne 5. 9. 2017). Se znalostí těchto listin se žalobkyně k věci vyjádřila podáním došlým správnímu orgánu prvního stupně dne 21. 9. 2017. Za těchto okolností tudíž posuzuje soud neprovedení důkazu listinou podle § 53 odst. 6 správního řádu toliko jako vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

100. K bodům XII. a XIII. žaloby soud rekapituluje, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že ENIC Ukraine je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. ENIC Ukraine plní své úkoly dle Společné charty ENIC/NARIC ze dne 9. 6. 2004 (Joint ENIC/NARIC Charter of Activities and Services), Části II. 1 Úkoly a činnosti, spočívající zejména v poskytování „odpovídajících, spolehlivých a ověřených informací o kvalifikacích, vzdělávacích systémech a uznávacích procedurách jednotlivým držitelům kvalifikací, vysokoškolským institucím, zaměstnavatelům, profesním organizacím, veřejným autoritám, partnerům v síti ENIC/NARIC a dalším zainteresovaným stranám.“ Žalovaný proto nepochybuje o odbornosti a kompetencích ENIC Ukraine v oblasti poskytování expertních informací o vysokoškolském vzdělávacím systému Ukrajiny a v předmětném řízení s ohledem na kompetenci tohoto orgánu v procesu uznávání zahraničních vysokoškolských kvalifikací. K tomu soud uvádí, že ve spisovém materiálu je doloženo nejen doručení žádosti rektora Západočeské univerzity v Plzni ukrajinské straně, ale i doručení odpovědi Ministerstva školství a vědy Ukrajiny českému žadateli (prezentační nálepka s datem 5. 6. 2017 a č.j. ZCU 017118/2017). Soud nemá racionální důvod pochybovat o pravdivosti vyjádření žalovaného, že ENIC Ukraine je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. Rozvržení úkolů mezi Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny jako celkem a ENIC Ukraine jako jeho součástí považuje soud za vnitřní záležitost ukrajinské strany. U tvrzení žalobkyně, že předmětná odpověď Ministerstva školství a vědy Ukrajiny je falzum, postrádá soud zejména motiv, proč by v daném případě někdo (ať už kdokoliv) něco (ať už jakýkoliv obsah listiny) falšoval. Bylo by jistě lépe, kdyby předmětná odpověď, tak jako dopis Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, č. 1/12-3226, obsahovala i razítko ukrajinského partnera, absence razítka na odpovědi Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, však z ní ještě nečiní písemnost nepravou a nepravdivou. V dalším soud rovněž odkazuje na vyjádření žalovaného k žalobě.

101. K bodu XIV. žaloby soud odkazuje na vyjádření žalovaného k žalobě, že i z veřejně dostupných zdrojů lze zjistit, že paní H. N., jež je pod stanoviskem ENIC-NARIC Ukraine uvedena jako autor, je pro tyto případy kontaktní osobou (https://www.enic-naric.net/ukraine.aspx#anc01%2052).

102. K bodu XV. žaloby soud konstatuje, že žalobkyně sice namítá, že její diplom je v souladu se vzory ukrajinských diplomů, avšak Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny se jednoznačně vyjádřilo tak, že předložené diplomy a jejich dodatky nejsou dokumenty odpovídající státnímu vzoru Ukrajiny platnému na Ukrajině v době jejich vystavení. Soud nemá důvod pochybovat o správnosti uvedeného vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny. K námitce žalobkyně, že porovnání jejího Diplomu, zda se jedná či nejedná o státní vzor Ukrajiny, je aplikací práva, a tudíž k němu není oprávněn ENIC Ukraine, soud ve shodě se správními orgány uvádí, že podle čl. IX.2 Lisabonské úmluvy je poskytování těchto informací jedním z účelů, za kterým bylo středisko ENIC Ukraine jako součást Ministerstva školství a vědy Ukrajiny založeno. Nejde o aplikaci práva jako takového, ale o poskytnutí informace o tom, že předložený dokument nemá stejný vzor jako dokumenty stejnou vysokou školou ve stejné době vydávané na území Ukrajiny. Soud akceptuje i vyjádření žalovaného k žalobě, že vzory platných ukrajinských diplomů od roku 2001 lze nalézt na internetových stránkách ENIC NARIC Ukraine (http://www.enic.in.ua) a že již pouhým prvotním srovnáním těchto vzorů s Diplomem žalobkyně lze zjistit rozdíly ve formě, obsahu i stylu vyhotovení. K dalšímu soud jen dodává, že nerozumí názoru žalobkyně, že „i pokud by diplomy byly v rozporu se zákonem, ještě to neznamená, že nemají předvídané účinky“.

103. K bodu XVI. žaloby soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že odpověď Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, byla získána nelegálním způsobem – za cenu porušení povinnosti mlčenlivosti, když úřední osoby nejsou oprávněny sdělovat jakékoli informace ze správních spisů jakékoli třetí osobě. Podle § 3 správního řádu Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. V daném případě se rektor Západočeské univerzity v Plzni v souladu především s čl. IX.2 Lisabonské úmluvy dotázal národního informačního střediska na Ukrajině a příslušné národní informační středisko opět v souladu především s čl. IX.2 Lisabonské úmluvy rektorovi Západočeské univerzity v Plzni odpovědělo. Není pravda, že úřední osoby nejsou oprávněny sdělovat jakékoli informace ze správních spisů jakékoli třetí osobě. Ve vnitrostátním zákonodárství pak práci se získanými informacemi zaštiťuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce.

104. K bodu XVII. žaloby soud konstatuje, že pro přezkoumávanou věc neshledává podstatným, zda činnost Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s.r.o. byla pouze organizační nebo ne. Žalobkyní navržený důkaz výpisem z veřejného rejstříku měl vést ke zjištění, kde a kdy měl sídlo Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., což mělo prokázat soulad vzdělání získaného žalobkyní se vzděláním, které je poskytováno v České republice. K tomuto návrhu správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o zamítnutí žádosti uvedl, že provedení tohoto důkazu je nadbytečné, neboť neprokazuje skutečnosti, které žalobkyně zamýšlela dokázat, pro dané řízení je irelevantní. V této souvislosti žalovaný podotkl, že žalobkyně v podané žádosti jako absolvovanou zahraniční vysokou školu uvedla Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., a k tomu předložila kopii první strany „Výkazu o studiu na vysoké škole“ s razítkem právního předchůdce Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. Soud se ztotožňuje se správními orgány v tom, že zápis Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o., do obchodního rejstříku dokládá pouze to, že tato společnost sice působí na našem území jako obchodní společnost (dle tuzemského práva), avšak nikoliv jako vysoká škola dle zákona o vysokých školách nebo jako součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, tedy vysoká škola podle ukrajinského práva.

105. K bodu XVIII. žaloby soud souhlasí žalobkyní v tom, že v některých státech může být samotné absolvování magisterského studia dostatečné k výkonu některých profesí, kdežto v jiných státech může být podmínkou k výkonu stejných profesí až absolvování doktorského studia. Za nepřesné však považuje soud tvrzení žalobkyně, že práva získaná dokončením studia nejsou součástí studijního programu. Ve smyslu § 44 odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách součástí studijního programu je stanovení profilu absolventa studijního programu. Podle § 44 odst. 5 zákona o vysokých školách Profil bakalářského nebo magisterského studijního programu může být a) profesně zaměřený s důrazem na zvládnutí praktických dovedností potřebných k výkonu povolání podložených nezbytnými teoretickými znalostmi, nebo b) akademicky zaměřený s důrazem na získání teoretických znalostí potřebných pro výkon povolání včetně uplatnění v tvůrčí činnosti a poskytující rovněž prostor pro osvojení nezbytných praktických dovedností. Rektor Západočeské univerzity v Plzni proto nepochybil, jestliže se v žádosti ze dne 10. 3. 2017, č.j. ZCU 006493/2017, dotazoval, zda uvedené vysokoškolské kvalifikace garantují na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Stejně tak Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny nepochybilo, jestliže v odpovědi ze dne 23. 5. 2017, č.j. 7.3-17-465-17, uvedlo, že předložené dokumenty neopravňují jejich držitele pokračovat ve studiu na vyšší úrovni vzdělání a získání další vysokoškolské hodnosti a že neopravňují zařazení do práce dle kvalifikace uvedené v těchto dokumentech, přičemž další zaměstnávání ve společnostech soukromého sektoru závisí na rozhodnutí zaměstnavatele. Zjišťované skutečnosti měly význam pro posouzení toho, zda to, o uznání čehož se žádá, je zahraničním vysokoškolským vzděláním či kvalifikací ve smyslu zákona o vysokých školách.

106. K bodu XIX. žaloby se soud nedomnívá, že namítaná e-mailová komunikace se nikdy neuskutečnila a že se tak jedná o falzum. Zároveň z předmětných rozhodnutí není patrno, že by se o tuto komunikaci opíraly hlavní nebo i toliko vedlejší rozhodovací důvody správních orgánů. Soud proto neshledává racionální důvod, aby se otázkou pravosti těchto e-mailů a pravdivosti informací v nich uvedených blíže zabýval.

107. K bodu XX. žaloby soud konstatuje, že v dané věci dospěly správní orgány k tomu, že studijní program, jehož studium absolvovala žalobkyně, byl, ač neakreditován, uskutečňován na území České republiky a s modifikací odpovídající potřebám občanů České republiky. Za této situace nebylo podle názoru soudu potřeba, aby správní orgán prvního stupně odkazoval na důkaz, z něhož by vyplývalo, že studijní program není, respektive nebyl poskytován i na Ukrajině, a/nebo aby odkazoval na právní normu, která by něco takového zakazovala.

108. K bodu XXI. žaloby soud souhlasí s žalobkyní v tom, že to, jaké studium je na území jiného státu uznáváno, není věcí subjektivní úvahy jakéhokoli orgánu, ale musí objektivně vyplývat z právních předpisů. V daném případě tuto otázku podle názoru soudu náležitě posoudily správní orgány na základě vyžádání si a obdržení informací od Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, jehož součástí je národní informační středisko zřízené ve smyslu Lisabonské úmluvy.

109. K bodu XXII. žaloby soud konstatuje, že postup správního orgánu prvního stupně je vysvětlen v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že v průběhu řízení o žádosti žadatelky o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace byly postupně zjišťovány skutečnosti týkající se vlastního obsahu absolvovaného studia a studijního programu a subjektu, který bezprostředně vzdělání poskytoval. Tyto skutečnosti se podstatně lišily od skutečností původně deklarovaných v žádosti. Výsledkem procesu zjišťování skutkového stavu věci Univerzitou byl závěr, že absolvovaný studijní program není autentickým zahraničním studijním programem, tj. vysokoškolským programem (ve smyslu zákona o vysokých školách i Lisabonské úmluvy), a tímto se zásadně odlišuje od akreditovaného magisterského studijního programu uskutečňovaného Univerzitou, resp. nemůže s ním být rovnocenný. K tomu soud setrvává na svém názoru, že k srovnávání studijních programů se přistupuje až po té a jen tehdy, když je prokázáno, že se skutečně žádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách. Zpětně se uvedený krok správního orgánu prvního stupně jeví jako redundantní; je ovšem třeba vycházet z toho, že argumentace správního orgánu by měla být pokud možno jednoznačná, avšak na druhé straně superfluum non nocet (nadbytečnost neškodí).

110. K bodu XXIII. žaloby se soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že v době rozhodování o žádosti žalobkyně se již nejedná o totožný nebo obdobný případ, který Univerzita posuzovala dříve a o kterém rozhodla tak, že žádosti vyhověla. Univerzita v daném případě posuzovala jiný skutkový stav věci a řádně doložila skutečnosti odůvodňující změnu dosavadní rozhodovací praxe. Ke změně rozhodovací praxe došlo na základě vyjádření nejvyšší státní zástupkyně a Akreditační komise, dle kterých docházelo zprostředkováním vzdělání Zahraniční univerzity na území České republiky MIPP a jeho následnou nostrifikací k obcházení zákona o vysokých školách, konkrétně systému povinných akreditací. V návaznosti na tato stanoviska začala Univerzita podrobněji zkoumat podmínky studia, charakter získaného vzdělání a oprávnění Zahraniční univerzity prostřednictvím MIPP k jeho poskytování. Ministerstvo je ve shodě s dřívějším závěrem Univerzity, že „právní řád ani judikatura nevylučují změnu rozhodovací praxe správního orgánu, ten je však v takovém případě povinen změnu své dosavadní správní praxe náležitě odůvodnit“ (srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 1 Afs 50/2009-233 ze dne 16. 3. 2010). „V daném případě mohlo dojít ke střetu zásady legitimního očekávání adresáta správního rozhodnutí a veřejného zájmu na tom, aby výkon právnické profese byl umožněn pouze jedincům, kteří k tomu mají potřebné odborné předpoklady získané studiem na vysoké škole mající příslušné oprávnění. Je třeba si uvědomit, že absolvování bakalářského a magisterského studijního programu v oboru Právo, Právní věda je klíčovou podmínkou pro výkon jakékoli právnické profese, včetně regulovaných povolání. Je tedy ve veřejném zájmu, aby toto vzdělání bylo poskytováno pouze vysokými školami, které k tomuto mají příslušné oprávnění, v České republice tím je akreditace dle zákona o vysokých školách. Udělování akreditací je nástrojem kontroly státu vysokých škol, prostřednictvím něhož stát zajišťuje, že studijní program bude vyučován pouze tou vysokou školou, která k tomu má dostatečné personální a materiální zabezpečení, a že poskytované vzdělání bude kvalitní. Povinnost akreditace studijního programu se v České republice přitom vztahuje na všechny druhy vysokých škol, včetně soukromých.“ Uvedený názor žalovaného je nadto souladný s názorem senátu 57 zdejšího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č.j. 57A 179/2018-63: „Pokud jde o otázku legitimního očekávání žalobkyně, je vhodné uvést, že žalobkyně má nárok na „uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace“ při splnění shora uvedených dvou podmínek. Pokud by se správním orgánům podařilo řádně prokázat nenaplnění byť jedné z nich, žalobkyně by se legitimního očekávání důvodně domáhat nemohla, neboť nezákonný postup správních orgánů legitimní očekávání založit nemůže.“

111. K bodu XXIV. žaloby soud poznamenává, že § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách (Ustanovení tohoto zákona se použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.) není v rozhodnutích správních orgánů zmiňováno příliš vhodně. Z rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány postupovaly podle příslušných ustanovení zákona o vysokých školách, která jsou ve vztahu k uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace poměrně obecná, a použily i některá ustanovení Lisabonské úmluvy, která pochopitelně jsou co do uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu detailnější. Při použití zákona o vysokých školách a Lisabonské úmluvy nedošlo podle názoru soudu v daném případě ke kolizi mezi vnitrostátním zákonodárstvím a mezinárodní úmluvou. Nenastala proto situace, že by mezinárodní smlouvou byla dotčena pro účastníka řízení výhodnější vnitrostátní úprava či že občané, na jejichž vzdělání by se nevztahovala Lisabonská úmluva, by byli ve výhodnějším postavení než ti, na které se tato mezinárodní smlouva, která má za cíl zlepšit postavení žadatelů, vztahuje. Soud nedospěl k závěru, že správní orgány upřednostňovaly Lisabonskou smlouvu před vnitrostátní úpravou, ať už jde o zákon o vysokých školách nebo o správní řád.

112. K bodu XXV. žaloby soud dává žalobkyni za pravdu, že v odvolání netvrdila, že nalézací správní orgán neprokázal, že by Zakarpatská státní univerzita neměla oprávnění poskytovat cizím státním příslušníkům vzdělání v oblasti českého práva na území České republiky.

113. S bodem XXVI. žaloby se soud vypořádal již v rámci vyjádření k žalobnímu bodu III.

114. Na body XXVII. a XXVIII. žaloby výstižně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108: „[37] Nejvyšší správní soud předesílá, že při přezkoumání rozhodnutí soudů, obdobně jako i správních úřadů postupuje podle zásad plynoucích z ustálené judikatury tohoto soudu. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13), zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011 - 72). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Podle Ústavního soudu „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11). Není smyslem soudního přezkumu ani opakovat již jednou vyřčené (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).“

115. Ztotožnit se zde dá rovněž s názorem Krajského soudu v Hradci Králové obsaženým v rozsudku ze dne 20. 11. 2007, č.j. 31 Ca 5/2007-45: „V případě, kdy jsou odvolací námitky totožné s námitkami, jež účastník uplatňoval v řízení před prvostupňovým správním orgánem, přičemž odvolací orgán se s jeho přiléhavou a vyčerpávající právní argumentací obsaženou v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí plně ztotožňuje, nebrání nic tomu, aby jeho závěry převzal a ve svém rozhodnutí na ně pouze odkázal. Nelze však slevit z požadavku, že z odůvodnění každého správního rozhodnutí musí být dostatečným způsobem zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž rozhodnutí vychází (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004).“

116. Pro úplnost soud dodává, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo, nejsou nicotná.

117. Obecně vnímá odborná literatura vady správních aktů většinově takto: „Správní akt, který nemá všechny nezbytné náležitosti, je vadný, přičemž různé nedostatky mají různou závažnost, resp. vliv na jeho právní účinky, či dokonce přímo na samotnou existenci aktu. Zpravidla se tak rozeznávají – podle významu poruchy – správní akty formálně vadné, věcně nesprávné, protiprávní a nulitní. […] Za nulitní správní akty (paakty, podle starší nauky také absolutně zmatečné akty) se obecně považují správní akty, u nichž vady dosahují takové míry, že již vůbec nelze o aktu hovořit. Vady jsou natolik závažného charakteru, že způsobují nulitu (nicotnost, neexistenci) aktu; má se za to, že po právu neexistují, neboť nebyla splněna některá z nejzávažnějších podmínek pro jejich vydání. Nicotný správní akt se vůbec nepovažuje za autoritativní správní činnost, nikoho nezavazuje, a nikdo jej tudíž není povinen respektovat. Je tak prolomena zásada presumpce správnosti správních aktů. Jde ovšem o názory doktrinální, praxe podložená zejména soudní správní judikaturou zaujímá obvykle postoje obezřetnější. Problémem se totiž jeví již samo posouzení, zda nedostatek (nedostatky), který správní akt vykazuje, má míru intenzity (závažnost) způsobující nulitu. […] Odpověď na otázku, zda jde o akt nulitní či „toliko“ nezákonný, nebo věcně nesprávný (anebo dokonce bezvadný), tak často může předpokládat provedení složitého právního rozboru.“ (Vladimír Sládeček: Obecné správní právo. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR 2013, str. 127 a 129 - 130).

118. Pro správní řízení je nicotnost rozhodnutí upravena v § 77 správního řádu.

119. Podle § 77 odst. 1 správního řádu (v aktuálním znění) Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

120. Jelikož nicotnost rozhodnutí správního orgánu by mohl zakládat i jiný důvod než některý z těch, které jsou stanoveny v § 77 odst. 1 správního řádu, je na místě inspirovat se také v dnes již klasické soudní praxi, zejména v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2005, č.j. 6 A 76/2001-96, publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS: „Teorie považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141). […] Citovaná judikatura dospěla k závěru, že k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu). Nicotný akt nelze měnit, proto je nicotností automaticky stiženo i rozhodnutí o odvolání či o rozkladu, které mění nicotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně. […] Z uvedeného vyplývá, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami (příklady viz výše), že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti subjektů.“

121. Soud nemá za to, že žalobkyní uplatněné námitky mohou zpochybnit existenci napadeného rozhodnutí a/nebo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo, jelikož je nelze subsumovat pod absolutní věcnou nepříslušnost správního orgánu, vady, jež činí rozhodnutí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, vydání rozhodnutí na základě jiného nicotného rozhodnutí, zásadní nedostatky projevu vůle správního orgánu (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu) anebo některý jiný – obdobně významný – důvod nicotnosti.

122. Podle názoru soudu je tak zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů netrpí vadami takové intenzity, že by již vůbec nebylo možno o rozhodnutí o zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace hovořit.

123. Lze tak shrnout, že správní orgány se dopustily několika porušení ustanovení o řízení před nimi; jedná se však o takové procesní vady, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a/nebo odvolacího správního orgánu.

124. Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

[V] Náklady řízení

125. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu žádné specifické náklady soudního řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 26. 2. 2021

Mgr. Jaroslav Škopek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru