Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 313/2018 - 69Rozsudek KSPL ze dne 13.01.2021

Prejudikatura

1 Azs 260/2020 - 27

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 75/2021

přidejte vlastní popisek

30 A 313/2018 - 69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Petra Kuchynky a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci

žalobce: V. S., narozen X, státní příslušnost X, X, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, Archangelská 1, 100 00 Praha 10,

proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2018, čj. MV-44749-4/SO-2018,

takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 11. 2018, č.j. MV-44749-4/SO-2018, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31. 1. 2018, č.j. OAM-22553-22/DP-2017, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 593 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Novotného, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:


[I] Předmět řízení

1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo“ nebo „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 31. 1. 2018, č.j. OAM-22553-22/DP-2017 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny pro nesplnění podmínky podle § 42b odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. K odvolání žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 21. 11. 2018, č.j. MV-44749-4/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněn výrok prvoinstančního rozhodnutí tak, že žádost se zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se nevydává podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se i přes výzvu nepodařilo prokázat splnění podmínky podle § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (žalobce nedoložil dostatečné prostředky k pobytu na území ČR).

3. Žalobou ze dne 12. 12. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou poštou dne 14. 12. 2018, se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a též rozhodnutí prvoinstančního.

4. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem.
[II] Žaloba

5. Žalobce napadenému rozhodnutí vytkl, že správní orgán nesprávným způsobem zjistil a zhodnotil skutkový stav věci, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, jakož i k nesprávné aplikaci zákonných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Žalovaná porušila § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupovala v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami.

6. Žalovaná se dopady rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců zabývala pouze formálně a zcela přehlédla ustanovení článku 9 odst. 1 a článku 10 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a mající právní sílu ústavního zákona, tedy zákona nadřazeného zákonu o pobytu cizinců.

7. Žalovaná nesprávným způsobem vyhodnotila skutkovou situaci, kdy v rozporu s § 3 správního řádu nezjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaná neakceptovala doklady prokazující příjmy tchýně, tchána a švagrové, se kterými žalobce, jeho manželka a dítě sdíleli společnou rodinnou domácnost a jsou osobami blízkými ve smyslu § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „NOZ“). Přístup, který zvolila žalovaná, v podstatě znamená diskriminaci rodin s matkou dítěte pobírající rodičovský příspěvek, neboť rodičovský příspěvek logicky nedosahuje minimální výše úhrnného měsíčního příjmu rodiny, a to navíc v době, kdy je sloučení rodiny nanejvýš vhodné, neboť to vyžaduje zájem nezletilého dítěte ve věku do 4 roků. V daném případě manželce žalobce nezbylo než bydlet a uspokojovat své potřeby v rámci širší rodiny. S touto skutečností je v rozporu i závěr žalované, že není v zájmu České republiky, aby na území ČR pobývali cizinci závislí na dávkách státní sociální podpory, když s výjimkou rodičovského příspěvku žalobce ani jeho manželka nečerpali žádné dávky. Právě z tohoto důvodu vyhledali podporu rodiny, kterou však žalovaná zcela v rozporu se zákonem za rodinu nepovažuje.

8. Žalovaná dále porušila § 50 odst. 3 správního řádu, když nezjistila všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Žalobce žalované vytýkal, že pokud zmocněný zástupce řádně a včas nereagoval na výzvu k doplnění žádosti, pak měla vyzvat přímo žalobce, neboť se jednalo o povinnost, kterou měl splnit přímo žalobce, a nikoliv zmocněný zástupce. Pokud by žalobce o této povinnosti věděl, zcela nepochybně by výzvě vyhověl.

9. Dále byl porušen § 51 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán nepoužil všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. I zde žalobce namítal, že žalovaná měla jednak použít k důkazu doklady osvědčující příjmy širší rodiny, tedy tchána, tchýně a švagrové, se kterými žalobce sdílel společnou rodinnou domácnost. Dále měla žalovaná, pokud nebyla spokojená s doloženým stavem příjmů, přímo vyzvat žalobce, neboť se jednalo o povinnost, kterou měl splnit přímo žalobce, nikoliv zmocněný zástupce.

10. V neposlední řadě došlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí v odůvodnění nepřesvědčilo žalobce o správnosti a postupu správního orgánu, který se v odůvodnění rozhodnutí zcela nevypořádal se všemi důkazy a tvrzeními žalobce.

11. Žalobce dále namítal, že v této souvislosti nelze přehlédnout též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, kterým již bylo několikrát judikováno, že je třeba vždy pečlivě zvažovat míru společenské závažnosti jednání cizince na straně jedné a míru zásahu do soukromého a rodinného života cizince na straně druhé. Žalobce je toho názoru, že napadené rozhodnutí, které je pro něj v podstatě likvidační, je v hrubém nepoměru se závažností jeho údajného prohřešku, především s ohledem na integraci žalobce do ČR, na jím zajištěný zdroj obživy ve formě živnostenského oprávnění a zejména s ohledem na zájem nezletilého dítěte, aby vyrůstalo s oběma rodiči.

[III] Vyjádření žalované k žalobě

12. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 20. 2. 2019. Skutkový stav a průběh správního řízení od podání žádosti do vydání pravomocného rozhodnutí byl dle žalované dostatečně popsán v napadeném rozhodnutí. Žalovaná své závěry argumentačně podpořila závěry vyjevenými v prvoinstančním, resp. napadeném rozhodnutí, a navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

[IV] Posouzení věci soudem

13. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). 14. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 15. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. 16. Při jednání před soudem dne 13. 1. 2021 zástupce žalobce i žalovaná setrvali na svrchu rekapitulované argumentaci. 17. Žaloba je důvodná. 18. Prvoinstančním rozhodnutím bylo, ve spojení s rozhodnutím napadeným, rozhodnuto tak, že žalobcova žádost „se zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se nevydává podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a), neboť se i přes výzvu nepodařilo prokázat splnění podmínky podle § 42b odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 14. 8. 2017“.

19. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

20. Podle § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny je cizinec povinen předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční
9d)

příjem rodiny po sloučení nebude nižší než součet 1. částek životních minimčlenů rodiny a 2. nejvyšší částky
9e)

normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení rodiny; na požádání je cizinec povinen předložit též prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti finančního úřadu, a to v plném rozsahu údajů, za účelem ověření úhrnného měsíčního příjmu rodiny; pokud cizinec předložil k žádosti doklad o příjmu člena rodiny, je povinen na požádání předložit též jeho prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti. Za příjem se považuje příjem započitatelný podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu se § 8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije. Poznámka 9d) odkazuje na zákon o životním a existenčním minimu, poznámka 9e) pak na zákon o státní sociální podpoře.

21. Žalobce předně namítal, že správní orgány neakceptovaly stran prokázání úhrnného měsíčního příjmu rodiny po sloučení doklady „prokazující příjmy tchýně, tchána a švagrové, se kterými žalobce, jeho manželka a dítě sdíleli společnou rodinnou domácnost a jsou osobami blízkými ve smyslu § 22 NOZ“. Námitka nebyla důvodná.

22. Zákon o pobytu cizinců v tomto případě jasně hovoří o úhrnném měsíčním příjmu rodiny po sloučení. Bylo proto třeba vycházet z okruhu osob, které by tvořily žalobcovu rodinu po žádaném sloučení. Žalobce žádal o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je takovou žádost oprávněn podat cizinec, který je manželem cizince s povoleným pobytem. Ve smyslu uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců, jehož aplikace tu, na rozdíl od občanského zákoníku, připadá do úvahy, je pak nutné považovat za rodinu po sloučení pouze žalobce, jeho manželku a syna, nikoliv široké příbuzenstvo z manželčiny strany. V tomto duchu pak bylo nutné hodnotit i příjem takové rodiny. Správní orgány proto nepochybily, když odmítly akceptovat doklady o příjmu žalobcova tchána, tchýně a švagrové. A protože úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení nedosahoval v takovém případě potřebné výše, žalobce uvedenou zákonnou povinnost nesplnil.

23. Nedůvodná byla i námitka, že nereagoval-li žalobcův zmocněný zástupce řádně a včas na výzvu k doplnění žádosti, měl být ku splnění povinnosti vyzván přímo žalobce, neboť se jednalo o povinnost, kterou měl splnit přímo žalobce, a nikoliv zmocněný zástupce.

24. Podle § 34 odst. 2 věty prvé správního řádu platí: „S výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Za situace, kdy má účastník řízení něco osobně vykonat, považuje správní teorie i soudní judikatura např. povinnost dostavit se na předvolání příslušného správního orgánu k výslechu (viz § 59 správního řádu) nebo o povinnost podrobit se výslechu ve sporném řízení, který nelze nahradit výslechem jeho zástupce (viz § 141 odst. 6 správního řádu). Tu se písemnosti doručují jak jeho zástupci, tak i přímo zastoupenému účastníkovi řízení. V žalobcově věci, resp. v případě splnění povinnosti předložit zákonem a následně výzvou požadované doklady, se však o případ předvídaný v § 34 odst. 2 věty prvé správního řádu nejednalo. Správní orgán tak nebyl povinen zaslat výzvu přímo žalobci.

25. Nedůvodné bylo i tvrzení, že se správní orgány v odůvodnění rozhodnutí zcela nevypořádaly se všemi důkazy a tvrzeními žalobce. Žalobce totiž vůbec neuvedl, jaká konkrétní tvrzení a jaké konkrétní důkazy zůstaly opomenuty. K takto obecně formulované námitce může soud pouze konstatovat, že ji lze vypořádat stejně obecně, a to závěrem, že tyto nedostatky neshledal.

26. Naopak důvodné bylo žalobní tvrzení o nedostatečném posouzení dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. 27. Je třeba kvitovat, že byť tu pro správní orgány nebyla zákonná povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života, učinily tak v duchu závazků plynoucích České republice z mezinárodních úmluv. Leč ono posouzení bylo učiněno úzce, v podstatě se týkalo pouze osoby žalobce. Judikatura správních soudů však akcentuje nutnost posoudit možné dopady rozhodnutí i na osoby tvořící cizincovu rodinu na území, v tomto případě manželku a nezletilého syna (v době rozhodování prvoinstančního správního orgánu byly žalobcovu synovi tři roky). A právě dostatečné hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života uvedených žalobcových nejbližších rodinných příslušníků v rozhodnutí absentuje.

28. Uvedený nedostatek vedl soud k závěru o důvodnosti žaloby, a tak podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 11. 2018, č.j. MV-44749-4/SO-2018, pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že primárně došlo k vytýkanému pochybení ze strany prvoinstančního správního orgánu, soud zrušil ze stejného důvodu i rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31. 1. 2018, č.j. OAM-22553-22/DP-2017 (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Prvoinstanční správní orgán tedy znovu posoudí přiměřenost dopadu rozhodnutí nejen do soukromého a rodinného života žalobce, ale i jeho manželky a nezletilého syna.

[V] Náklady řízení

29. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem. Žalobce nárokoval náhradu nákladů řízení v celkové výši 18 835 Kč, když vyčíslil jednotlivé položky takto – za soudní poplatky 4 000 Kč, 3 úkony právní služby 9 300 Kč, režijní paušál za tři úkony právní služby 900 Kč, náhrada za promeškaný čas 800 Kč, cestovné 1 260 Kč, DPH 2 575 Kč.

30. Soud přiznal žalobci toliko náhradu nákladů řízení ve výši 18 593 Kč skládající se a) ze zaplacených soudních poplatků za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 4 000 Kč, a dále b) z odměny zástupce žalobce za celkem tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání soudu dne 13. 1. 2021) ohodnocené částkou 3 100 Kč/úkon, tj. celkem 9 300 Kč. Náhrada nákladů řízení dále sestává z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč/úkon, celkem tak 900 Kč, vše podle § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).

31. Součástí náhrady nákladů řízení je dále náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou z Prahy do Plzně a zpět na jednání soudu dne 13. 1. 2021, a to ve výši 600 Kč [100,- Kč za každou z šesti promeškaných půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu při uvažované době trvání jedné cesty z Prahy do Plzně v délce jedné hodiny a dvaceti minut], nikoli 800 Kč, jak žalobce požadoval.

32. Náhrada nákladů řízení dále sestává z náhrady cestovních nákladů v celkové výši 1 260 Kč za cestu z Prahy do Plzně na jednání soudu a zpět dne 13. 1. 2021, představující celkem 202 km (2 x 101 km) při použití osobního vozu tov. zn. TOYOTA AURIS s průměrnou spotřebou paliva dle technického průkazu 6,6 litru benzínu (BA 95 B) na 100 km. Uvedená náhrada je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,40 Kč, což v daném případě činí 889 Kč [4,40 Kč x 202 km], a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty, což v daném případě činí 371 Kč {[(6,6 litru x 27,80 Kč)/100] x 202 km}, to vše ve smyslu § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 157 odst. 3 a odst. 4 písm. b) a § 158 odst. 2, odst. 3 větou třetí a odst. 4 větou třetí zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (účinné od 1. 1. 2021), když cena u benzinu automobilového 95 oktanů byla stanovená v § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí 27,80 Kč/1 litr a sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb. u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč.

33. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 2 533 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

34. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 13. 1. 2021

Mgr. Jaroslav Škopek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru